Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Dvě knihy pamětí z doby českého obrození

Jan Mukařovský

[Chronicles]

(pdf)

-

Právě vydaný poslední román K. Čapka, „Život a dílo skladatele Foltýna“, dodává nové aktuálnosti publikaci vlastně vědecké, „Vzpomínkám“ Karla Sabiny, vydaným r. 1937 literárním historikem Miloslavem Hýskem v knihovně „Pamětí“ jím redigované a vydávané III. třídou České akademie. Je snad již obecně známo, že podnět k poslední Čapkově práci vzešel z jednoho z příběhů vypravovaných Sabinou: uveřejnění memoárů dalo tedy podnět k umělecké tvorbě. To ovšem není úkol, jaký mohl mít vydavatel na mysli; vlastní cíl knihovny „Pamětí“ je podávat dokumenty k dějinám kulturním a literárním, a tento svůj úkol plní knihovna důsledně i prozíravě. Několika svazky zasáhla do vzdálených období novočeské literatury, davši čtenářstvu do rukou „Paměti“ F. M. Pelcla, „Vlastenecké vzpomínky“ J. B. Pichla a „Vzpomínky“ K. Sabiny. Obě na konec jmenované knihy vyšly rok po sobě v minulých třech letech (1936 a 1937). Nejsou však navzájem spjaty jen touto časovou následností svých knižních vydání ani toliko osobou vydavatelovou, (neboť i paměti Pichlovy vydal M. Hýsek), ale zejména tím, že se obě týkají téhož časového úseku: Pichlovy „Vlastenecké vzpomínky“, vyprávěné — kromě exkursů, zejména biografických — chronologicky, končí rokem 1848; Sabinovi rekové — Sabina vyprávěl totiž nikoli o svém životě, ale o lidech, které znal — pak umírají vesměs kolem tohoto roku; kromě toho jsou sami autoři obou těchto memoárových knih vrstevníci, narození r. 1813. Přesto, že oba líčí stejnou dobu a dokonce většinou i totéž město, Prahu, je ovzduší doby i města podstatně jiné u Pichla než u Sabiny. Praha Pichlova je Praha drobné vlastenecké práce; lidé, které Pichl nejblíže zná a nejpodrobněji charakterisuje, jsou zasloužilí, často však méně známí národní pracovníci, profesoři, kněží atd. Celou svou láskou lne Pichl k dobám, kdy „ještě se na to dalo, když viděl člověk jméno své někde vytištěné, jen když snad to nebylo v úředním zatykači“ (54), kdy Josef Jungmann radoval se z drobné básničky vytištěné v „Květech“: „Zase příspěvek k stavbě národního chrámu našeho, skrovný sice, ale zaplať Pánbůh!“ Zjevy opravdu vynikající, jako Palacký, Presl, Mácha, Langer, projevují se při této metodě leckdy jen zcela vnější stránkou své osobnosti; příchylností autorovou ozářeni vystupují v knize Jos. Jungmann a J. K. Tyl. Autor sám, pilný překladatel a čilý pořadatel vlasteneckých zábav má při svém vzpomínání živý smysl pro líčení pozvolného růstu českého národního uvědomění mezi pražskou a venkovskou inteligencí; každý symptom tohoto procesu pečlivě zaznamenává.

Jiný ráz mají „Vzpomínky“ K. Sabiny, vzniklé jako celek teprve v knižním vydání spojením několika článků z II. ročníku Barákovy „Svobody“; obsahují jednak vzpomínky na styky autorovy s německými spisovateli, jednak portrety několika neliterárních lidí, Sabinových spolužáků. Spojující znak všech těchto charakteristik je ten, že se týkají lidí z doby předbřeznové, spjatých s ní těsně svými životy; o jednom z nich to Sabina výslovně říká: „Sesul se jeden ze zbytků zříceniny předbřeznové doby“ (124). Všichni, ať spisovatelé, umělci nebo učenci, ať lidé kulturnímu dění vzdálení, jsou každý jinak poznamenáni tímto podivným obdobím, kdy se hroutilo mnoho starého a dralo k životu mnoho nového: někteří z nich nesnášejí závan nového vzduchu, jsouce příliš těsně závislí na názorech a způsobu života doby umírající; jiní opět, jako zejména hrabě Bouquoi, cítí se doma právě ve vzruchu a nejistotě způsobené dvojznačností boje mezi starým a novým. Všichni však jsou se svou dobou do té [59]míry spoutáni, že umírají buď těsně před jejím koncem nebo krátce po něm; tímto osudovým datem je, jak již řečeno, rok osmačtyřicátý. Společný rys těchto postav je jistá nezařaděnost, nedostatečná schopnost přizpůsobovací; proto jejich příhody působí často dojmem tragikomickým.

I když vydavatel zjistil, že je autoru možno „celkem přece jen důvěřovat“, je zřejmé, že zde jsme na samém rozhraní dokumentu a uměleckého zpracování: některé příhody mají vzhled novel (na př. příhoda Hornerova, která inspirovala Čapka), jedna pak se dokonce jeví jako náčrt k biografickému románu (vypravování o hraběti Bouquoiovi, nejobšírnější a nejsoustavnější ze všech). S tím je třeba počítat při užívání těchto memoárů: třebaže autor má právo na důvěru čtenářovu, je přece výběr postav a jejich příhod zřejmě řízen básnickým záměrem. Jsou zde líčeni byronovští rozervanci, romantičtí podivíni a povahy jim příbuzné, všichni podobní literárním postavám, ovšem s odstínem parodičnosti.

Se stanoviska jazykovědného upoutá na str. 76. poznámka Sabinova o souvislosti národního života kulturního s možnostmi myšlení, poskytovanými, ale zároveň omezovanými domácím jazykem: „Národ co osobnost zvláštní žije a prospívá anebo umírá se svým jazykem, а k jakým myšlenkám se tento prostředek podává, takové zájmy a zásady se v národu ujímají.“ Zajímavý je i citát ze spisu hraběte Bouquoie: „Aby mne čtenářstvo blíže poznalo, uvedu zde jakousi část života svého, jež duchu mému onoho dodala směru, který ve všech spisech mých se značí. Jen ten pochopuje slovo docela, kdo zná též mluvce.“

Naše netoliko vědecká, ale celá kulturní veřejnost má důvod být vděčna vydavateli memoárů Sabinových a Pichlových za to, že ze zajetí starých časopisů vysvobodil dva podivuhodné literárně historické dokumenty, z nichž jeden je zároveň básnickým dílem, i že je doprovodil pečlivým komentářem, který v své nenápadnosti skrývá velké a plodné heuristické úsilí.

Slovo a slovesnost, volume 5 (1939), number 1, pp. 58-59

Previous Josef Hrabák, Bohuslav Havránek: Ze starší literatury české

Next P. T. (= Pavel Trost): Z problémů poetiky