Časopis Slovo a slovesnost
en cz

B. Bolzano jako sémiolog

Karel Horálek

[Chronicles]

(pdf)

Б. Болзано как сeмиолoг / В. Bolzano as a semiologist

Rozmach světové sémiologie v posledním čtvrtstoletí přispívá také k obohacení dějin sémiologického bádání od nejstarších dob, zvláště pak v druhé polovině 18. století a první polovině století 19. Ukazuje se, že novodobá sémiologie měla několik významných pěstitelů již před Piercem a Saussurem. Patří k nim v neposlední řadě také B. Bolzano (1781—1848), hlavně svým nejvýznamnějším dílem, jež s názvem Wissenschaftslehre (Vědosloví) vyšlo v pěti dílech 1837. Těžiště tohoto průkopnického díla je v logice, ale jeho přínos pro obecnou teorii znaku není zanedbatelný. Je proto dobře, že bylo k sémiologickým partiím přihlédnuto v obsáhlém českém výboru, který pod názvem Vědosloví (výbor) vyšel r. 1981 v nakladatelství Academia (472 s.). Výbor připravil a opatřil předmluvou a poznámkami K. Berka, pečlivý překlad je dílem M. Bayerové a J. Loužila. Aktuálnost tohoto díla dosvědčují dva podobné výbory anglické, jež vyšly r. 1972 a 1973, a Kambartelův výbor německý z r. 1963. O Bolzanově významu pro sémiologii se v předmluvě k českému výboru přímo nemluví, ani v knize J. Loužila B. Bolzano (Praha 1978), pro niž část o vědosloví zpracoval L. Valenta, se k této problematice nepřihlíží. Jistě se k tomu najde brzy příležitost v jiných českých pracích. Zatím zůstávají základním pramenem poučení o Bolzanově přínosu pro rozvoj sémiologie práce německé badatelky E. Waltherové (1974, s. 37—39), zvláště její úvod do obecné teorie znaků; zde se v historickém přehledu světové sémiologie hodnotí Bolzanův význam.

Pro Bolzana je řeč a znakové soustavy vůbec základním předpokladem myšlení a poznání. Už z toho vyplývá, že se sémiologie těsně přimyká ke gnozeologii a logice, pro Bolzana pak také k vědosloví (teorii vědy). Znak je Bolzanovi představa nějakého předmětu, které se užívá k vyvolání („obnovení“) jiné představy, s kterou je v mysli použivatelů znaku spojena. Představa vyvolávaná je významem představy vyvolávající. Jde o pojetí znaku blízké pojetí Saussurovu, ve kterém dvě představy, jedna označující a druhá označovaná, tvoří dohromady znak. Hlavní rozdíl je v tom, že Bolzano vyhrazuje termín znak pro složku, které Saussure říká označující (signifiant). Bolzano upozorňuje, že se v němčině pro význam (Bedeutung) užívá také názvu smysl (Sinn) nebo také rozum (Verstand), ale doporučuje, aby se názvu smysl užívalo pro označení představy, k jejímuž vyvolání je příslušný znak určen. Vyvolaná představa nemusí být vždy ta, jejíž vyvolání bylo zamýšleno. Dvojice termínů význam smysl, k níž takto Bolzano dochází, se podstatným způsobem odlišuje od dvojice význam smysl podle pojetí Fregova. V tom smyslu je třeba rozumět poznámce K. Berky, že Bolzano nerozlišuje ještě mezi slovy Sinn a Bedeutung, jak dělá G. Frege a po něm moderní sémantika (Vědosloví, 1981, s. 448).

Vedle úvah o podstatě znaků a znakové aktivity obsahuje Bolzanovo Vědosloví také úvahy, jejichž obsah by se dal podle novější terminologie charakterizovat jako aplikovaná sémiologie. Tvoří obsáhlou část posledního dílu Vědosloví, z níž byly do českého výboru pojaty jen dvě ukázky. První je nadepsána „Jak postupovat při tvoření nového znaku“ a druhá „Jak pečovat o to, aby se čtenáři seznámili s významem našich znaků“. Celkový ráz celé příslušné části je dán zaměřením pátého dílu na otázky efektivního uspořádání učebnic a jasného výkladového slohu. Snad se ještě najde příležitost k tomu, aby v rámci nějakého pojednání byl shrnut obsah těch částí, které do českého výboru pojaty nebyly. Mohlo by to být podrobnější zhodnocení celé Bolzanovy sémiologie.

Tam pak bude třeba také ukázat na souvislosti Bolzanovy sémiologie s jinými jeho teoretickými výboji, z nichž pouze některé tvoří přímou součást díla Vědosloví. Netýká se to jen těch Bolzanových koncepcí, ve kterých předešel svou dobu a které založily jeho opožděnou slávu. I v některých částech Vědo[169]sloví se dával Bolzano unášet svými sklony ke spekulaci, jež ho někdy zaváděly do oblastí málo konstruktivních hypotéz. Tak se dnes většinou hodnotí např. jeho teorie vět a pravd (i nepravd) „o sobě“ a na ni navazující teorie představ „o sobě“. Této problematice je ve Vědosloví věnováno hodně místa v prvním i druhém dílu. Ani těmto výkladům však nelze upřít inspirativní sílu. Jde o úvahy velmi komplikované, jejichž kritika se musí opírat o původní znění díla, také s použitím dnes již obsáhlé odborné literatury o něm.

Tím nemá být řečeno, že zkrácený český překlad Vědosloví nemá ovšem sám o sobě vědeckou hodnotu. Celkem vzato je to práce záslužná, jež spolu s jinými českými příspěvky k Bolzanovu jubileu má význam nejen úzce národní. Hodnotu překladu zvyšuje obsáhlý úvod K. Berky, který o něco dříve vydal také populárně zaměřenou bolzanovskou monografii. Zvláštní pochvaly si zaslouží i zmíněná monografie J. Loužila, jež vyšla nákladem Melantrichu v sérii Odkazy pokrokových osobností naší minulosti. Náklad 1500 výtisků ani zdaleka nestačil uspokojit zájem všech těch, kteří by tuto publikaci chtěli mít ve své knihovně. Valentova obsáhlá kapitola o Vědosloví v Loužilově monografii je práce velmi dobré úrovně, ale náročná. Přes značný rozsah (100 stran) nezachycuje celé myšlenkové bohatství průkopnického Bolzanova díla.

 

LITERATURA

 

WALTHER, E.: Allgemeine Zeichenlehre. Stuttgart 1974.

Slovo a slovesnost, volume 43 (1982), number 2, pp. 168-169

Previous Helena Lehečková: Aktuální otázky finské lingvistiky

Next Ludmila Uhlířová: Sovětská práce o jazyce a stylu hromadných sdělovacích prostředků