Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K Peroutkově kritice Vančurova stylu

O. K. (= Oldřich Králík)

[Chronicles]

(pdf)

-

V nové knize Ferd. Peroutky „Osobnost, chaos a zlozvyky“ (Praha 1939) je přetištěn článek „Styl nade všecko“ (z Přítomnosti, ročník VII, str. 388-9, 409-11, 422-4, 484-5). Peroutka v něm velmi obšírně rozbírá Poslední soud Vančurův, na mnoha citátech snaží se dokázat bludnost a obludnost slohové metody umělcovy a nabádá spisovatele k obratu. Peroutkův rozbor vyvolal autorovu odpověď (Vančurův dopis je otištěn v témže ročníku Přítomnosti, str. 483-4), a přesto, že Vančura rozhodně odmítá všechny výtky, nelze předem vyloučit vliv Peroutkovy kritiky na přepracování Posledního soudu. Srovnal jsem inkriminované pasáže a výrazy z Peroutkova článku (přibral jsem také původní, obsáhlejší znění časopisecké) s vlastními tekstovými změnami Vančurovými a došel jsem k tomuto výsledku: Peroutka téměř vůbec nepohnul autorovými metaforami. Kdežto v článku jsou pranýřovány desítky obrazných výrazů, umělec předělal jenom dvě metafory, které jsou technicky obzvláště rafinované: „Dík sedmi zimám … o dvě míle“ (12A) — „Komisař odnášel svůj skřipec na talíři protivného úsměvu“ (105A). Zato ustoupil Vančura v kupení představ nad propastí časovou; jde o čtyři případy, v nichž autor podstatně škrtal, ovšem Peroutka příčinně spojuje jenom Kolbenovo jitro (88A) a večer po Mejgešově zatčení (95A), Рilipanincovу rozpaky v předčasnou hodinu (75A) a úžas nad úlomkem skály (11A) se u něho octly v jiné souvislosti. Částečně se kryjí Peroutkovy výtky a Vančurova prakse ve věci vsuvkovitého charakteru některých vět; poučné je srovnání, kolik výrazů podtrhl kritik v líčení blížící se bouře („zlověstné mraky … křik kulicha“ 86A) a kolik skutečně vypustil při tekstové revisi autor; Peroutka je ovšem značně přísnější. Velmi zaujatý a poněkud nepřesný je Peroutkův výklad o negativních příměrech, umělec vyhověl zpola, jeden výraz vynechal, jeden dal do závory. Ani přání po zlidovění dialogu neoslyšel Vančura docela; zbavil Zajíce na str. 101A dvou obrazných rčení, jinak se ovšem neohlížel na Peroutkovy pochybnosti.

Mám-li shrnout své poznámky, držící se postupu v článku „Styl nade všecko“, je možno připustit, že z článku vyšel jeden z popudů k přepracování románu. Je to popud ovšem čistě vnějškový, jak vyplývá z Peroutkova zdůrazňování stanoviska čtenáře příliš namáhaného a zkoušeného. Vančura prostřihal v přibližném smyslu posuzovatelovy reakce husté větvoví své obraznosti, ale současně se prokázala básnická pravost metaforického skladu v románě tím, že se celkem nedalo hýbat jednotlivými obrazy, nýbrž jenom jejich nakupením. Nejzajímavější ze všeho je nově prokázaná důslednost, s níž Vančura, abych tak řekl, zasypává závratnou propast času. To jenom potvrzuje důležitou funkci času v původním Posledním soudě.

Slovo a slovesnost, volume 5 (1939), number 1, p. 64

Previous Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od října 1938 do ledna 1939

Next B. Hk. (= Bohuslav Havránek): Černé bílým