Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Vědecká konference J. E. Purkyně ve vědě a kultuře

Jan Petr

[Chronicles]

(pdf)

Научная конференция Я. Э. Пуркине в науке и культуре / A scientific conference on the subject of J. E. Purkyně in science and culture

Ve dnech 27.—30. 8. 1987 se konala u příležitosti 200. výročí Jana Evangelisty Purkyně (1787—1869) vědecká konference s výše uvedeným názvem, věnovaná dalšímu osvětlení mnohostranného díla tohoto významného lékaře, přírodovědce, českého vlastence a pěstitele slovanské vzájemnosti. Pořadateli konference byla ČSAV, SAV, ministerstva kultury, školství a zdravotnictví ČSR a SSR, Univerzita Karlova v Praze, Univerzita J. E. Purkyně v Brně a další vědecké instituce. Organizací konference byl pověřen Ústav československých dějin ČSAV. Konference se zúčastnilo více než sto odborníků, z toho na čtyřicet zahraničních z deseti zemí (RP 28. 8. 1987, s. 2).

Konference byla rozdělena do čtyř tematických okruhů a podle nich do plenárních zasedání a jednání v sekcích: (1.) věda a kultura v utváření novodobých národů, (2.) Purkyňův přínos k rozvoji přírodních věd a medicíny a současné rozvíjení jeho vědeckého odkazu, (3.) J. E. Purkyně a rozvoj vědy a kultury v Československu a (4.) nové poznatky o životě a díle J. E. Purkyně.

Na konferenci byly předneseny referáty z okruhu přírodních, lékařských a společenských věd, příspěvky k prohloubenému poznání života J. E. Purkyně a k dějinám některých vědních oborů. Z přírodovědné a lékařské tematiky zde ukázkově uvádíme referáty o Purkyňově teorii nervové buňky, nervové tkáně a nervového systému, srdečních vláken, struktury zubů, o Purkyňových pracích věnovaných fyziologii přímého a nepřímého vidění (zraku) ze subjektivního hlediska (o tyto jeho práce projevoval zájem sám J. W. Goethe), závrati, spánku, snu, podmíněným reflexům, fyziologii sluchu a řeči, psychologii vnímání a poznání apod. Referáty se vztahovaly k Purkyňovu přínosu k rozvoji fyziologie a neurologických věd (neurofyziologie a psychofyziologie vnímání a poznání), histologie, embriologie, kardiologie, farmakologie, antropologie a dalších oborů; jeho poznatky se obvykle zasazují do dějin příslušného vědního oboru. Byl také zkoumán vztah Purkyňových poznatků k učení Mendelovu a Machovu a jeho přínos k tělesné výchově a kultuře.

Purkyňovy práce věnované fyziologii sluchu a řeči mají přímou vazbu na jazykovědu. Fyziologií řeči se Purkyně zabýval v několika statích již od r. 1831 a vycházel přitom z původních pozorování artikulace jednotlivých hlásek. Podařilo se mu podat ucelený systém jejich akustických rysů a pokusil se také o jejich třídění na základě kritérií fyziologických. Všímal si přitom místních nářečních rozdílů ve výslovnosti jednotlivých hlásek a sledoval kulturně jazyková hlediska, zaměřená na zdokonalování jazykových schopností člověka a na estetické stránky jeho přednesu. Jeho popis hlásek vychází ze tří základních slyšitelných znaků, šelestů, znění hlasu a rezonance, z nichž jen šelesty mohou samostatně tvořit hlásky, ostatní znaky jen v kombinaci. Popis hlásek Purkyně uspořádal podle (1.) účasti hrtanu (rozlišoval přitom hlásky bezzvučné (neznělé) a zvučné (znělé)), (2.) rychlosti vzduchového proudu (takto vyčlenil hlásky slabé, střední a silné), (3.) způsobu uzávěru (odlišil hlásky otevřené (samohlásky), úžinové a závěrové), (4.) trvání artikulace (vyčlenil hlásky krátké a dlouhé), (5.) místa artikulace (tomu připisoval největší význam). Podle místa artikulace popsal jednotlivé hlásky, které se vytvářejí v hlasové štěrbině (uvedl tu hebrejské, arabské a řecké hlásky), v dutině ústní mezi hrtanovým „příklůpkem“, kořenem jazyka a hrtanem (zejména samohlásky a e), mezi kořenem jazyka a měkkým patrem (samohláska o, některé frikativy a zadopatrové ng), na měkkém patře a v dutině nosní (souhlásky m n nm …), na kořenu jazyka a tvrdém patře (souhlásky ch k nebo nářeční r), na špičce jazyka a s účastí zubů (souhlásky t d), na špičce jazyka a na patře (souhlásky c dz r ř ď ť aj.), na okraji jazyka a na patře (souhláska l), na horních řezácích a na dolním rtu (souhlásky f v) a na rtech (souhlásky p b). V této souvislosti je třeba dodat, že Purkyně kladl vznik samohlásek do prostoru hypofaryngu se zdůrazněním významu jeho dolní části (tzn. do tzv. Purkyňova rezonanční[174]ho prostoru). Srov. k tomu komentář B. Hály v Opera omnia, 12, Praha 1973, s. 101—125, nebo stať K. Sedláčka Fyziologie sluchu a řeči ve sb. J. E. Purkyně … 1986 (cit. níže), s. 316 až 326. Purkyňovy práce o této tematice jsou obsaženy v Opera omnia 3, 5, 7 a 12.

Vedle těchto přírodovědeckých a lékařských témat byl na konferenci přednesen větší počet referátů se společenskovědní nebo stykovou tematikou. Vztahovaly se k Purkyňově účasti v českém národním obrození, k jeho pojetí slovanství a slovanské vzájemnosti, k jeho poměru k Slovensku, k jeho úsilí o institucionální zajištění rozvoje české vědy (zvláště se rozebíral jeho spis Akademia z r. 1861); analyzoval se Purkyňův vztah k ruskému lékařství a přírodním vědám, jeho poměr k spolupracovníkům lékařům a přírodovědcům na vratislavské a pražské univerzitě, jeho spolupráce s polskou vědou a ohlas Purkyňových vědeckých objevů v anglické vědě v 1. pol. 19. stol. Další referenti se zaměřili na uvedení Purkyňova vztahu k německé klasické filozofii (např. pojetí organismu u Hegela a Purkyně) a romantické přírodní filozofii, jeho poměru k Napoleonu I., jeho zájmy o dějiny umění a organizaci muzejnictví, posoudili Purkyňův přínos k pedagogice a význam jeho úsilí o bližší poznání díla J. Á. Komenského, jeho účast na kongresu uherských fyziků a přírodovědců v Bratislavě v 60. letech a posléze jeho účast při terminologickém rozvíjení českého odborného lékařského a přírodovědního názvosloví. Vedle těchto příspěvků se některé týkaly souhrnného osvětlení dobové problematiky, rozvoje hospodářských poměrů, české historické a právní vědy, lékařství na Slovensku atd. Zvláštní referát byl věnován zkoumání okolností, za nichž byl Purkyně povolán z Vratislavi na pražskou univerzitu r. 1850, a posléze byl uveden v širších dobových souvislostech známý fakt, že byla v r. 1856 Purkyňovi nabídnuta stolice fyziologie ve Varšavě. Stranou nezůstaly ani dějiny stolic, na nichž Purkyně působil (zvláště jeho nástupci na nich), a sledování vědecké činnosti některých jeho žáků.

Všeobecně se uznává velký přínos J. E. Purkyně k procesu vytváření novodobého českého národa. Patřil k druhé generaci českých obrozenců, jíž vtiskl národní program J. Jungmann. Společně s ním se Purkyně podílel na rozvíjení české literatury (svými překlady i původní literární činností, srov. Opera omnia, 11, Praha 1968) a českého spisovného jazyka, protože sdílel s ním názor, že je třeba postupně přizpůsobovat vyjadřovací schopnosti češtiny všem oblastem národního života, mj. také vytvářet původní česky psanou vědeckou literaturu a uplatňovat češtinu i ve vysokoškolské výuce medicíny a přírodních věd. Byl spoluzakladatelem časopisu Krok a autorem památné předmluvy k jeho prvnímu číslu; zdůraznil tu příslušnost Čechů k slovanským národům, potřebu pěstovat slovanskou vzájemnost a své osobní přesvědčení o velkém budoucím rozvoji Slovanů.

Purkyňovo slovanství bylo rusofilské, věřil v hodnotu ruské literatury a kultury (mj. jako jeden z prvních u nás poznal velikost Puškinova a Gogolova literárního díla a pokusil se o český překlad části Evžena Oněgina), která se podle jeho přesvědčení záhy stane jednou z nejvýznamnějších literatur na světě. Českému národu v mezislovanské spolupráci připisoval úlohu prostředníka mezi literaturami slovanskými a západními. K tomu ovšem bylo třeba podle J. E. Purkyně pěstovat v nejširším měřítku slovanskou vzájemnost nejen mezi rakouskými, ale také všemi slovanskými národy. Němci mají podle jeho přesvědčení tuto spolupráci ve vlastním zájmu podporovat, nikoliv ji potlačovat, ani jí nemají připisovat politické záměry, jako by slovanská vzájemnost měla vyústit ve vytvoření velké slovanské monarchie.

Purkyně vyslovil přesvědčení, že „Češi nejvíce cítí své poslání vejít v těsné svazky s ostatními Slovany … Stát se jejich duchovním vůdcem zdá se být nejbližším posláním Čechů, jsou-li již nyní s to poznat toto své poslání, podle něho působit nebo se k němu alespoň připravit“ (1842, Opera omnia, 10, s. 146).

Hluboký Purkyňův humanismus jej přivedl k tomu, že programově hlásal nutnost harmonické spolupráce a úcty všech národů (tamtéž, s. 172). Pranýřoval snahu jedné, politicky nadřazené národnosti násilně odnárodňovat národnosti druhé. Po celý život neohroženě bojoval proti germanizačním tendencím v habsburské monarchii a Prusku, také v době Bachova neoabsolutismu, kdy se vrátil z Vratislavi na univerzitu do Prahy. Tento „nepolepšitelný starý muž“, jak se nazývá v jednom policejním hlášení, se tehdy sblížil s mladými českými [175]radikálními demokraty a značně pozměnil — směrem k radikalismu — některé své dřívější názory na slovanskou vzájemnost. Podobně jako radikální demokraté začal diferencovaně vidět Rusko a odsuzovat carské utlačování ruského lidu a neruských národností. Při hodnocení lednového povstání r. 1862 v Polsku se postavil proti názorům F. Palackého a F. L. Riegra a přiklonil se k mladočechům, v reakci Národních listů k „polské straně“. V Nerudově Rodinné kronice (3, 1864, č. 23) manifestačně uveřejnil překlad vstupní scény z Nebožské komedie Z. Krasiňského vyznívající jednoznačně ve prospěch vlády lidu (nikoli aristokracie) na světě.

Purkyně po příchodu do Prahy pronikavě zasáhl do českého národního života. Stal se jednou z jeho ústředních postav; na veřejnosti neohroženě bojoval za česká politická a kulturní práva, neúnavně usiloval o rozvoj vědy v českém jazyce a o uplatnění češtiny ve školství, vědeckém životě, průmyslu a řemeslech. Přitom neztrácel ze zřetele vztah české národní věci k celoslovanské a k zájmům druhých slovanských národů. Usiloval o povznesení české kultury na vyšší evropskou úroveň a podílel se na činnosti všech hlavních národních organizací. Mateřský jazyk se mu stal nástrojem k vzdělávání a povznesení úrovně celého národa (poprvé v r. 1820). Zdůrazňoval potřebu pěstovat jej, terminologicky rozvíjet a obohacovat tak, aby mohl plnit všechny společenské funkce, aby se vyrovnal ve svých vyjadřovacích schopnostech vyspělým západoevropským jazykům, především v Čechách němčině.

Purkyňova činnost na úseku vytváření českého odborného názvosloví nebyla dosud podrobně prozkoumána, není ani v jednotlivostech znám vztah jeho terminologie k té, kterou vytvářel J. Sv. Presl, V. Staněk a jiní čeští lékaři a přírodovědci. Ví se však, že první jeho odborné články, uveřejněné v časopise Krok, obsahují četné nové termíny a že je tvořil zcela podle Jungmannovy koncepce zásad o obohacování českého spisovného jazyka. Mezi nimi zaujímaly své místo také slovanské výpůjčky, které čerpal nejen z polštiny a ruštiny, ale i ze srbocharvátštiny. Část jeho neologismů se neujala (uváděl někdy alternativní termíny), část se nám dochovala v jazyce podnes. Skoro se zdá, že měl Purkyně v tomto ohledu šťastnější ruku než J. Sv. Presl, mj. proto, že česky psal původní a vědecky přínosné práce, zatímco Presl ve svých odborných pracích byl obsahově závislý na cizojazyčných předlohách a jeho česky psané práce byly z hlediska vlastního vědeckého poznání málo přínosné a záhy ztratily na své odborné aktuálnosti.

Na konferenci se poukázalo na různé stránky Purkyňovy vlastenecké činnosti, na jeho bojovné češství, na názorový vývoj vždy nakloněný společenskému pokroku, na jeho velké zásluhy o dosažení rovnoprávnosti českého a německého obyvatelstva ve všech úsecích veřejného života. Bylo doloženo, že jeho češství a slovanství bylo v jeho životě nerozlučně spjato a že bylo hybnou silou jeho praktické společenské činnosti.

Vlastní pracovní části konference předcházelo slavnostní zahájení ve velké aule Karolina, na němž vystoupili předseda ČSAV J. Říman, rektor UK Zd. Češka a představitel UNESCO R. Pakkas. V průběhu konference byla slavnostně otevřena výstava J. E. Purkyně ve vědě a kultuře v panteonu Národního muzea v Praze. Na závěr jednání konference účastníci mimo jiné navštívili Purkyňovy rodné Libochovice, zámek a jeho pamětní síň.

V jubilejním roce 1987 (s vročením 1986) vyšlo také několik pozoruhodných publikací s purkyňovskou tematikou. Uvádíme zde nejdůležitější z nich: Jan Evangelista Purkyně. Život a dílo. Sborník vydaný při příležitosti 200. výročí Purkyňova narození. Uspořádala El. Trávníčková. Avicenum, Praha 1986 (372 s.); V. Kotek - L. Niklíček, Jan Evangelista Purkyně a jeho místo v dějinách lékařství a přírodních věd 19. století. Academia, Praha 1987 (ruská a anglická verze, 92 s.); B. Zilynská - J. Duchoňová, Jan Evangelista Purkyně v dokumentech Archívu Univerzity Karlovy. Univerzita Karlova, Praha 1986 (64 s. + 45 s. příloh); Historia Universitatis Carolinae Pragensis, 27, 1987, fasc. 1 (věnováno 200. výročí narození J. E. Purkyně, 232 s.); Písemná pozůstalost Jan Evangelista Purkyně (1787 až 1869). Zpracovali K. Bílek a D. Oulehlová. LA PNP, Praha 1986 (51 s.). K nim se připojí Akta konference (o níž zde referujeme), která mají vyjít péčí Ústavu čs. a světových dějin ČSAV v r. 1988.

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 2, pp. 173-175

Previous Eva Hošnová, Alena Macurová: Konference o textu v komunikaci

Next Otakar Šoltys: Autor, text a společnost