Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jazykovědné zájmy G. W. Leibnize

Jan Petr

[Articles]

(pdf)

Языковедческие интересы Г. В. Лейбница / Linguistic interests of G. W. Leibniz

„Znáš můj obdiv k Leibnizovi“

Marx Engelsovi 10. 5. 1870 (32, s. 568).

 

Německý filozof, matematik, historik, právník, diplomat a organizátor vědeckého života Gottfried Wilhelm Leibniz (1. 7. 1646—14. 11. 1716) se považuje za dovršitele filozofie 17. stol. a předchůdce německé klasické filozofie (srov. také Feuerbach, 1848). V rámci své mnohostranné vědecké činnosti projevoval zájem také o filozofii jazyka, o jazykovědu pěstovanou na základě historickosrovnávací metody, o zkoumání jazyků a vztahů mezi nimi a o univerzální umělé jazykové soustavy. Nenapsal sice žádné větší syntetické dílo o jazykovědě, ale je autorem většího počtu úvah o jazyce a jeho vývoji, uložených v jeho pracích tištěných a rukopisných i v jeho rozsáhlé korespondenci (odeslal přibližně 15 000 dopisů), v níž vyslovil mnohá doporučení ke zkoumání jazyků a formuloval dílčí lingvistické poznatky nemalého badatelského významu (Korniger, 1958).

Jeho vliv na rozvoj obecné a historickosrovnávací jazykovědy je do té míry významný a přínosný, že někteří jazykovědci považují jeho dílo za periodizační mezník v dějinách oboru. Leibnizem končí první období jazykovědy, trvající od jejích počátků do Leibnize, a začíná období druhé, od Leibnize až po Fr. Boppa (např. J. Gebauer, 1865, s. 207). Vytvořil totiž předpoklady pro rozvoj novodobého pojetí a utváření historickosrovnávací jazykovědy a pro vědecké pěstování etymologie (Weimann, 1966; Schulenburg, 1973). V obou případech jeho zásluhy o zvědečtění těchto jazykovědných oborů jsou natolik významné, že je neopomíjejí uvádět žádné dějiny jazykovědy. Leibnizovi totiž nešlo o jakékoliv srovnávání jevů (v té době především slov) z různých jazyků a tím o zjišťování jejich skutečné nebo domnělé příbuznosti, ale o vymezení toho, jaké jazyky je možné srovnávat, co vůbec lze v nich porovnávat, jakou metodou tato srovnání provádět a posléze, k čemu má takové srovnávání sloužit. Živelné přenášení srovnávací metody z anatomie a botaniky do jazykovědy v 17. a 18. stol. nepřinášelo totiž výsledky větší poznávací hodnoty a tuto skutečnost si Leibniz zřetelně uvědomoval.

Leibniz takto přispěl k obratu v dějinách jazykovědy a přičinil se o to, že se postupně začala soustřeďovat pozornost vědců na pěstování diachronní jazykovědy opřené o empirické základy. Stal se tak předchůdcem významné myšlenky, vyhraněně formulované až sto let později Fr. Schlegelem, že vědecké rovná se historické. K Leibnizovým zásluhám se také počítá to, že jako první otřásl s konečnou platností představou o hebrejštině jako nejstarším prajazyku celého lidstva. Po Leibnizovi si po celé 18. stol. četní myslitelé kladli ideologicky závažnou otázku, zda řeč je lidského nebo božského původu (Curtius, 1886, s. 36).

Významný vliv na Leibnizovu filozofii mělo dílo J. A. Komenského, a to do té míry, že se Komenský považuje za předchůdce Leibnizových pansofických myšlenek (Květ, 1859) a Leibniz za šiřitele Komenského pedagogických teorií v západní Evropě (srov. ZfSl 6, 7). V chápání jazyka a jeho funkcí je mezi oběma dosti shod, ale také rozdílů; některé z nich vycházejí z toho, že se Leibniz více než Komenský dokázal odpoutat od biblických legend o původu a rozrůznění jazyků, které výrazně brzdily rozvoj lidského poznání a vědy.

Bádání o jazyce do doby Leibnizovy bylo ve značné míře v zajetí starozákonní legendy o stvoření světa a vytvoření člověka na jednom místě zeměkoule, o jednom [178](hebrejském) prajazyku, který již v hotové podobě dostalo lidstvo (prvotně Adam) darem od boha, a pověsti o rozrůznění prajazyka u babylónské věže (takto také Komenský, 1964, 1966) jako trestu za pýchu lidského rodu (ve skutečnosti ovšem za důvěru ve své tvůrčí schopnosti). Vedly se učené pseudospory o tom, jakým jazykem se mluvilo v ráji (hebrejsky, čínsky, baskicky, holandsky, švédsky apod.), jak promlouval starozákonní bůh k lidem atd. Z hebrejštiny jako svatého jazyka (řečtina byla označována za jazyk „moudrý“ a latina za jazyk „učený“, např. Komenský, 1966, s. 185) se vyvozovaly všechny ostatní jazyky a hledaly se v nich původní zachované nebo obměněné hebrejské slovní kořeny. Na základě zjištění jejich počtu se usuzovalo na starobylost příslušného jazyka a odvozeně také (v hierarchii feudální společnosti) na jeho společenský význam. Nechyběly ani dobře míněné pokusy zdůvodňovat touto cestou důležitost některých národních jazyků, zvláště v době jejich potlačování jiným jazykem, společensky silnějším nebo ještě více posílit prestiž jazyka vládnoucího národa. Takové pokusy o výklad slovní zásoby shledáváme v té době u němčiny, maďarštiny (Fr. Fori Otrokocsi), jazyků slovanských (češtiny, lužické srbštiny aj.) a dalších.

Autoři takto zaměřených lexikálních studií se přitom spokojili zdánlivou sémantickou shodou hebrejského a jinojazyčného slova a nutně existující rozdíly v hláskovém uspořádání obou geneticky odlišných srovnávaných jazyků vykládali tak, že při etymologických výkladech užívali klasických operací, uplatňovaných v antické vědě. Libovolně vykládali změny hlásek ve slovech jejich přesmykováním v rámci slova, vsouváním hlásek nových do slova druhého jazyka a posléze vypouštěním těch hlásek, které se lišily od podoby hebrejského slova a byly tedy z jejich hlediska nadbytečné (prý v pozdějším vývoji slova včleněné).

Také J. A. Komenský byl zastáncem této teorie. V spise Methodus linguarum novissima z r. 1648 uvedl čtyři hlavní evropské jazyky, řečtinu, latinu, jazyky germánské a slovanské (charvátštinu, češtinu, srbštinu, polštinu, ukrajinštinu, ruštinu a bulharštinu), a dodal, že „všechny tyto základní evropské řeči sahají svými kořeny zřetelně k hebrejštině“ (1964, s. 79) a že většina základních slov v jazycích vznikla z hebrejských základů (1964, s. 107) nebo že „linguam primam fuisse Hebraeam“ (1966, s. 166). Tuto myšlenku, rozšířenou v té době, chtěl Komenský blíže prokázat v zamýšleném pětijazyčném slovníku, který, obrazně řečeno, měl ukázat, „že my všichni dosud mluvíme hebrejsky, ale zmateně“ (1964, s. 80). Jednotlivá slova v jazycích vznikla podle něho „pouhým přesunem písmen nebo odtržením či připojením či vzájemnou proměnou písmen příbuzných“ (1964, s. 81) v původním hebrejském kořenu, jindy původní hebrejský základ změnil význam (hebr. abus ‚ječmen‘ — čes. oves).

Významným představitelem této etymologické analýzy slovní zásoby lužické srbštiny a částečně také dalších slovanských jazyků byl i Leibnizův mladší vrstevník, evangelický farář v hornolužické vesnici Šunow (Schönau) Abraham Frencel (1656—1740), autor četných prací o jazyce a národopisných poměrech Lužických Srbů a dějinách markrabství Horní Lužice a v té době (také Leibnizovi) známého etymologického slovníku De originibus linguae sorabicae (I.—IV. 1693—1696). A. Frencel se snažil oslavit svou mateřštinu, německými feudály v Lužici znevažovanou a označovanou za jazyk nevzdělaného vesnického lidu, a všechny ostatní slovanské jazyky jako starobylé a patřící k nejstarším desíti jazykům, které vznikly přímo před babylónskou věží; proto důkladně srovnával horní lužickou srbštinu s hebrejštinou a dalšími semitskými jazyky na základě významové shody slov s využitím těch klasických postupů, které jsme uvedli výše. Vedle přímé shody lužickosrbských a hebrejských slov shledal slova původem hebrejská, ale v lužické srbštině obměněná pomocí gramatických a rétorických figur a posléze taková slova, která obměnila svou původní podobu tím, že se do lužické srbštiny dostala prostřednictvím jiných jazyků.

Leibniz ve svých etymologických studiích i v korespondenci nejednou poukazoval na Frenclův slovník De originibus … a přejímal z něho jazykový materiál. Neuznával [179]však jeho hebrejizující metodu a označil ji za zcela mylnou, vedoucí k nesprávným závěrům. Výslovně ji také později odmítl s uvedením Frenclova jména J. Dobrovský (1818, s. 11), který se za svého pobytu v Žitavě důkladně seznámil s celým jeho tištěným a hlavně rukopisným dílem. O Frenclovi samém se vyslovil s velkým uznáním, zvláště o jeho rozsáhlých pracích o národopisu Lužických Srbů.

Vedle tohoto — biblí ovlivněného — zkoumání příbuznosti jazyků vznikly v 16. stol. a v následujících stoletích mluvnice evropských a některých vzdálených neevropských jazyků, rozvíjela se zásluhou filozofů obecná jazykověda, hledala se příbuznost jazyků a kritéria pro její určení a vznikaly první pokusy o klasifikaci jazyků. Tak Fr. Bacon formuloval významnou myšlenku, že národní jazyky jsou různé formy vyjádření lidského ducha a zároveň prostředkem k chápání duchovních zvláštností národa, že na základě jazyků můžeme usuzovat na duchovní život a zvyky jejich uživatelů (srov. Arens, 1955, s. 67—68). Ve Francii v návaznosti na karteziánskou filozofii se vlivem logicko-matematické metody vytvářela obecná neboli filozofická gramatika směřující k zdokonalování jazyka. Jazyk se chápal jako logický výtvor a v tom se shodoval, jak se již nejednou zdůrazňovalo, racionalismus 17. stol. se scholastikou (srov. gramatiku Port-Royal). Teprve Leibniz došel k přesvědčení, že přirozené jazyky nejsou vždy logické, že nejsou utvořeny podle pravidel logiky (1840, s. 304), a to proto, že význam každého pojmu může být vyjádřen zcela exaktně a jasně pomocí dvou jiných pojmů.

Počátky Leibnizova zájmu o jazyky a jejich historicky zaměřený výzkum je třeba hledat v době jeho pobytu ve Frankfurtu n. M. a Mohuči (1667—1672), kdy se upevnilo jeho trvalé životní přesvědčení, že jazyky nám podávají nejspolehlivější svědectví o původu („ex linguis autem tutissime de primis gentium originibus indicamus“, 1957, s. 520), příbuznosti a o postupném rozšíření po světě jejich uživatelů. Od r. 1685, kdy začal zpracovávat dějiny Welfů (Pogrebysskij, 1971, s. 150n.), zvláště říšského vévodství brunšvicko-lünneburského (srov. Leibnizovy Scriptores rerum Brunsvicensium, Hannover I. 1707, II. 1710, III. 1711), se stále častěji zabýval starými texty (a také otázkou slovanského osídlení na území vévodství) a to jej přivedlo k studiu staré slovní zásoby a jejímu výkladu především z významového hlediska a k sledování důsledků evoluce při utváření nových jazykových prostředků. Ty již v té době plným právem spojoval s rozvojem lidského myšlení. Utvářelo se v něm také přesvědčení (ve vztahu k učení Fr. Bacona), že jazyk je spolehlivým zrcadlem duchovního života jeho uživatelů, jednotlivých skupin, etnik, národů a poté celého lidského rodu. Zájem o vztahy mezi jazyky Leibniz ještě více prohloubil po r. 1690, kdy přišel do Hannoveru na pozvání vévody Johanna Friedricha; z hannoverského období pocházejí jeho nejvýznamnější práce o jazyce.

Leibniz vycházel z přesvědčení, že všechny jazyky světa (a také národy) se vyvinuly z jednoho společného prajazyka (tento jeho názor označil F. M. Voltaire za zcela mylný, srov. Mladenov, 1950). Avšak kategoricky odmítl názor, že by tímto prajazykem měla být starozákonní hebrejština. Vysmíval se některým pokusům vyvozovat z ní současné jazyky a hledat v ní zachované kořeny slov (o tom již pochyboval před ním básník Dante). Uznával však její obdivuhodnou pravidelnost a starobylost (podobně Komenský, 1966, s. 166), dokonce jí připisoval některé sakrální rysy. Ve třech souhláskách slova spatřoval mystérium svaté trojice. Podle něho všechny hebrejské kořeny nacházíme u sloves a ta jsou fundamenta orationis, protože z nich se odvozují všechna ostatní slova. Hebrejština a arabština jsou podle něho již značně pozměněné ve srovnání s předpokládaným prajazykem. Leibniz na základě dochovaných starých kořenů dokonce soudil, že německý jazyk (a tím rozuměl podle Scrieckia a Clüverse společný keltsko-skytský jazyk, nikoliv současnou němčinu, srov. Borst, 1961, s. 1475) zachoval prvotní podobu prajazyka ve větší míře (Leibniz, 1840, s. 300) než oba zmíněné semitské jazyky a že z tohoto hlediska je keltsko-skyt[180]ský jazyk bližší — slovy Jaqua Böhma — Adamovu prajazyku než hebrejština nebo arabština.

Naproti tomu poukázal Leibniz na to, že dnešní jazyky mají podle jeho poznatků některá společná slova stejného významu, nepochybně pocházející z jednoho kdysi velmi rozšířeného jazyka, jímž se mělo podle Leibnize mluvit od Atlantického oceánu u Anglie až k Tichému oceánu u Japonska (např. Sack, Mar ‚kůň‘ atd.). Jsou to podle něho pozůstatky starého společného jazyka, kterého se užívalo ve velké společné říši, rozkládající se v Evropě a ve významnějších částech Asie. Také z toho Leibniz vyvozoval, že většina národů vznikla z jednoho společného kmene a jazyky z jednoho prajazyka, že se však tyto společné rysy postupně z jazyků vytratily (Geist IV, 1777, s. 12—13.)

Leibniz litoval, že se nám nedochoval tento prajazyk, „moudrý a důstojný prvního tvůrce“ (1840, s. 300), ve své přírodní podobě a že se z něho dochovalo v historicky doložených jazycích nepříliš mnoho kořenných slov. Na jeho základě by totiž bylo možné osvětlit prvotní příčiny rozrůzňování národů na světě, směry jejich migrace a kolonizačních proudů, jejich vzájemné vztahy a podmínky, za nichž se postupně utvářely v dávné minulosti.

Leibnizův rozsáhlý zájem o ontologickou a gnozeologickou stránku jazyka a o studium konkrétních jazyků tvořil významnou součást jeho filozofického zkoumání dějin lidstva. Tato tematika byla totiž v celé Evropě zvláště živá od humanismu a Leibniz v těchto svých zájmech se opíral o dlouholetou tradici; musel se však vypořádat s četnými, často protichůdnými koncepcemi pojetí dějin. Leibniz při zkoumání všech činitelů, které příznivě ovlivňují pozitivní vývoj lidstva, kladl velký důraz na jazyk, jehož analýzy využíval hlavně při studiu počátků dějin národů (Guhrauer, 1846, II, s. 126) jako průkazného dokumentu o historických a zeměpisných vztazích mezi národy. Je však třeba k tomu dodat, že jeho zkoumání dějin je poznamenáno pravděpodobnostní logikou (praesumptio nebo coniectura). Základní kategorií reality není podle něho nezbytnost, ale možnost, možné má také logický primát před skutečným. Tedy to, co existuje, je možnost, která se uskutečnila. Tato základní kategorie jeho výkladu reality se také ve značné míře uplatnila v jeho jazykovědných studiích. Ale jak řekl I. Kant, možnost bytí ještě nedokazuje jeho reálnost.

Jazyk byl v této souvislosti pro Leibnize odrazem vývoje lidského ducha, prostředkem k vyjádření idejí, lidských myšlenek. V souladu se svou teorií transformace zdůrazňoval, že ve světě probíhá neustálý proces přeměny věcí, nepřetržitý vývoj, změna původních forem (Dějiny, 1976, s. 190). Pohyb je podle něho dělitelný, zatímco myšlení je nedělitelné, nerozložitelné. Leibniz byl také přesvědčen o stálém vývoji jazyka. Změny, které v něm probíhají, jsou postupné (vývoj jazyka přirovnával k působení Měsíce na příliv a odliv moře), jsou možné, nikoliv však nezbytné, a zdokonalují jeho výrazové schopnosti, jsou projevem zdokonalujícího se lidského rozumu a myšlení. Podobně jako ve svém pojetí vývoje světa popíral také ve vývoji jazyka možnost jakýchkoliv skoků a opakování již jednou existujícího stavu, jakéhokoliv přerušení nepřetržitého vývoje jazyka, všeho toho, co by narušovalo jeho absolutní kontinuitu. V jazyce, podobně jako ve světě se vývoj uskutečňuje jako změna původních forem prostřednictvím nekonečně malých změn. Poukazoval při tom na empiricky zjistitelné rozdíly mezi jazykem starých památek a jazykem současným. Na základě analýzy slovní zásoby, jíž se s velkou oblibou zabýval, vyvozoval také závěry o způsobu myšlení a nahlížení na skutečnost jeho uživatelů, tzn. vyvozoval z této analýzy poznatky o psychické stránce příslušného etnika (srov. Heinz, 1978, s. 108).

V tomto směru ve spise Nové zkoumání lidského rozumu z r. 1704, vydaném však až v r. 1766 (Leibniz, 1840), kritizoval senzualismus a empirismus J. Locka (jeho spis Essay concerning human understanding z r. 1690), zdůrazňujícího empirickou ana[181]lýzu lidského rozumu a lidské psychiky. Proti Lockovu úzkému empirismu Leibniz stavěl racionální poznání a přirozenou schopnost rozumu poznat řadu idejí (zvláště vyšších kategorií bytí) a pravd (nutných pravd logiky a matematiky). Vycházel při tom z objektivně idealistických východisek, přičemž v teorii poznání stál mezi anglickým empirismem a francouzským racionalismem a opíral se o výsledky matematicko-fyzikálních výzkumů. Uplatňoval přitom, jak již uvedl V. I. Lenin (1960, s. 386), princip „nerozlučného (a univerzálního, absolutního) spojení hmoty a pohybu“, dialektický pohled na všeobecný pohyb všech jevů světa, na kontinuitu vývoje jevů a na souvislosti jedinečného a obecného. Tuto jeho dialektiku dále rozvinul Hegel. V základní filozofické otázce stál Leibniz na stanovisku, že materiálno nemá vliv na duchovno, myšlenky a reakce člověka jen provázejí odpovídající procesy, ale nejsou jimi vyvolány. V pojetí jazyka uznával samostatnou existenci věcí nezávisle na myšlení.

Leibniz zdůrazňoval historický rozměr lidského myšlení (to nebylo příliš časté v jeho době), jeho stálý vývoj, přičemž lidské poznání nemůže nikdy dosáhnout nejvyšší hranice dokonalosti („numquam ad summum pervenit maturitatis gradum“, srov. Bodemann, 1895, s. 120). A to se také vztahuje na vývoj světa. Všechny jevy přírody a společnosti se stále vyvíjejí (Heinekamp, 1982, s. 126) a směřují k stálému zdokonalování, podle jeho slov, „la nature de la substance demande necessairement et enveloppe essentiellement un progrès ou changement“ (Leibniz, 1875, IV, s. 485). Na světě se nic podle Leibnize nestává náhodou, a i kdybychom byli jiného názoru (to také platí o vzniku a podobě slov v jazycích), pak to může vyplývat z neznalosti prapříčin jevů. Svět je nejen účelný, ale také harmonický, protože každá jeho jednotlivost není určena jen pro její vlastní určení, ale také pro určení všech ostatních jednotlivostí. Leibnizova teorie o jednotě a harmonii světa (a to je ve skutečnosti eticko-estetická idea) a o jeho účelném uspořádání významným způsobem ovlivnila jeho filozofické pojetí jazyka a koncepci jazykového vývoje.

Na pozitivním rozvoji lidstva a světa se podle Leibnize také podílí věda, především filozofie, která (chápána historicky) má za úkol osvětlit vnitřní vazby existující mezi jevy lidského myšlení. Pro pochopení Leibnizova zájmu o jazyk je příznačné také jeho přesvědčení, že úkolem dějin filozofie jako vědy je přispívat k porozumění současnosti, jak vznikla a utvořila se v té podobě, v jaké ji známe a poznáváme. Toto historické hledisko Leibniz uplatňoval ve svých studiích o současných jazycích. Vyvozuje se z jeho mechanického hodnocení skutečného stavu monády, který v sobě obsahuje budoucnost a je obtížený celou její minulostí (Dějiny, 1976, s. 191).

Pro Leibnize je příznačné, že vždy zkoumal jazyk v souvislosti s etnikem (kmenem, národem apod.), který ho užíval a užívá, že zdůrazňoval přímý vztah jazyka a jeho uživatelů. V dopise W. E. Tentzelovi z 16. (26.) 3. 1692 o tom napsal: „Ex linguarum connexionibus illustrari origines connexionesque populorum indubitata res est, imo eam unicam superesse arbitror viam in abdita antiquitate“ (1964, s. 629). Výsledky zkoumání vztahů mezi jazyky, spojené s údaji zjištěnými u antických autorů, v bibli nebo mytologii, jej vždy vedly k určování vzájemných vztahů mezi národy. Jeho názor o jednom společném prajazyku, z něhož se vyvinuly všechny jazyky světa („d’une langue radicale primitive“, 1840, s. 300), se přímo vázal na jeho přesvědčení, že člověk vznikl na jednom místě světa, že se utvořil prakmen a z něho postupně diferenciačním procesem se vyvinuly všechny kmeny a národy („tout le genre humaine est d’une même race“, srov. Conze, 1951, s. 15). Nové jazyky se pak vytvářely jako obměny (altérations, 1840, s. 299) prajazyka.

Nové jazyky vznikaly podle Leibnize jako důsledek stěhování a styků obyvatelstva, především styků obchodních, jejich vzájemným ovlivňováním, míšením a navrstvováním jednoho jazyka na cizojazyčný základ (1840, s. 299), změnou již existujícího jazyka, přičemž — a to je důležitý Leibnizův poznatek — jeden jazyk vždy tvořil [182]základ, který se vlivem zmíněných okolností měnil. Za nejdůležitější označil Leibniz míšení a narušení původního jazyka, „nam novae facilè linguae nascuntur mixtura et corruptione caeterarum“ (1710, s. 3). Přitom mohly původní jazykové prostředky zanikat, existující jazykové prostředky mohly měnit svůj význam, mohla vznikat nová slova skládáním a odvozováním, mohla být přejímána z jiného jazyka.

Ve snaze přiblížit si proces vznikání nových jazyků Leibniz uvedl jako příklad la lingua franca (1840, s. 299), vzniklou v Itálii jako dorozumívací prostředek obchodníků ve Středozemí. V tomto jazyce se podle Leibnize příliš nepřihlíží (ve srovnání s románským základem) k mluvnickým pravidlům, nemá flexi, výjimky a snadno se jím mluví. Francouzský jezuita Labbé sestavil na základě latiny umělý jazyk, který je snazší než latina a pravidelnější než la lingua franca. Při jiné příležitosti Leibniz upozornil na to, jak se mísí v koloniích a v přístavech francouzština a angličtina, italština a francouzština, a že to vede postupem času k vzniku nových jazykových útvarů, v nichž budou jejich prapůvodní jazyková východiska stále méně zřetelná. Proto Leibnize neudivovalo, že jazyky užívané na ostrovech v Africe a všechny jazyky americké neukazují žádnou příbuznost s jazyky evropskými (1710, s. 4). O tom také napsal r. 1691 v dopise Huldreichovi von Eyben, že „aber von denen welche in Indien, Africa Romanis inexplorata, und America sich befinden, ist nicht wohl zu urtheilen“ (1957, s. 442).

Leibniz po řadu let promýšlel možnost jak sestavit pro potřeby mezinárodního dorozumívání univerzální symbolický jazyk, pasigrafii, soubor grafických znaků, obrázků označujících konkrétní a abstraktní jevy, k nimž by se dodaly ještě další tahy, které by vyjadřovaly flexi a částice (1840, s. 336). Ve svém úsilí vytvořit mezinárodní jazyk se hlásil k myšlenkám J. A. Komenského a Ch. Wilkinse. Tak by bylo podle Leibnize možné snadno se dorozumět na dálku mezi příslušníky různých národů. Vedle praktického užitku by to mělo ještě obohatit představivost a podpořit výraznost myšlenek. Na rozdíl od přirozených jazyků by pasigrafie byla vědomě sestavena (Geist, 1777, IV, s. 4).

Při jiné příležitosti — v dopise Remondovi z Montmauru — Leibniz uvažoval o sestavení všeobecné myšlenkové algebry (univerzální logické symboliky), v níž by byly všechny „pravdy rozumu“ zahrnuty do jednoho celku. Byl by to zároveň všeobecný jazyk (nebo písmo), který by se však lišil od všech jazyků dosavadních. Soudil však, že bude obtížné takový jazyk nebo univerzální charakteristiku sestavit, ale bude potom snadné bez slovníku se mu naučit. Bylo by možné také ho použít k přesnému určení stupně pravděpodobnosti a podle něho bezpečně určit pravdy a studovat je (Geist, 1776, III, s. 1—3).

Leibniz byl přesvědčen, že každý jazyk má schopnost vyjádřit všechny myšlenky mluvčího a pojmenovat všechny jevy skutečnosti. Proto tak energicky odmítal názor vyložený např. u J. A. Komenského (1964, s. 112, 115; 1966, s. 160), že by podle stupně vyjadřovacích schopností jazyka existovaly národy a jazyky barbarské, říká-li se o nich, že nemohou vyjádřit to, co bůh pojmenovává. Vše se totiž podle Leibnize dá vyjádřit pomocí obratů a opisem. Bohatství jazyka je podle něho možno nejlépe poznat na základě překladů cizojazyčných textů. Toto své přesvědčení osvětlil na základě postupu při překládání filozofických termínů v modlitbě Credo (1717a, s. 382—384) do jazyka Hotentotů (1840, s. 298). Z tohoto jazyka si při jiné příležitosti také vypsal text Otčenáše (1717, s. 375—376).

K pojmenování ‚ducha svatého‘ se v jazyce Hotentotů užilo spojení dvou slov označujících ‚vzduch, vítr, který vdechujeme‘ a ‚závan dobrého a mírného větru‘. A k tomu dodal, že se termíny z teologie, morálky a metafyziky ve všech jazycích odvozovaly z pojmenování věcí konkrétních („neotesaných a hrubých“). Mluvil při tom o původním významu, který nazval „původní silou slov“, a ve shodě s tím rozlišoval věci našimi smysly vnímatelné a nevnímatelné. Tato analogie totiž posloužila [183]jako základ tropů. Podle toho se ustálilo v různých jazycích rozdílné užívání předložek a pádů, s nimiž se pojí.

V závislosti na bibli Leibniz soudil, že člověka stvořil bůh, moudrý a všemocný stvořitel nejlepšího světa (srov. Pogrebysskij, 1971, s. 78—79). A k tomu, aby člověk mohl být společenskou bytostí, obdařil jej schopností mluvit. Jazyk se stal významným nástrojem pračlověka a pojítkem celé lidské společnosti (1840, s. 296) proto, že sloužil k manifestování, vyjadřování idejí, vnitřního, duchovního života člověka a celé společnosti. Jen člověk byl v živé přírodě obdařen takovými orgány, které mohly vytvářet artikulované zvuky a z nich skládat slova. Člověk však vedle toho může také vydávat zvuky bez artikulace a to jsou hudební tóny. Podle Leibnize by se dal vytvořit i jazyk tónů nebo jazyk kombinující artikulované zvuky a tóny. Avšak v lidské společnosti se vytvořil jazyk hláskový artikulovaný, nikoliv tónový, jen některé jeho prvky provázejí v čínštině artikulovaný jazyk.

Některá zvířata (opice, papoušci apod.) se sice mohou naučit vydávat jednotlivá slova, ale nemohou ovládat celý jazyk, protože jim podle Leibnize chybí něco neviditelného. Jen člověk může užívat artikulované zvuky (oddělené nebo seskupené do slov) jako znaky vnitřních představ, idejí a jejich prostřednictvím sdělovat druhým lidem vlastní ideje (myšlenky). V jeho pojetí se tedy užívá slov „comme des signes des conceptions intérieures, affin que par là elles puissent être manifestées aux autres“ (1840, s. 297).

Slova však nejsou podle Leibnize jen znaky myšlenek, ale také věcí, které jimi považujeme za nutné vyjádřit. Myšlení se musí opírat o užívání znaků proto, aby mohlo prozkoumat určitou věc. Pokud dochází k rozporu mezi věcí a myšlením, potom je chybné podle Leibnize naše myšlení a představa o věci, nikoliv věc sama (1840a, s. 76). Po prozkoumání věci se rozum spokojuje tím, že místo ní v běžném rozhovoru i při myšlení užíváme určité slovo jako znak ideje nebo věci. To musí být oběma partnerům rozhovoru srozumitelné. Pokud někdo nezná význam znaku, nemůže ho v rozhovoru užívat a musí zastavit průběh myšlení (Geist, 1777, IV, s. 16—17).

Jazyk je pro Leibnize nejen prostředkem k sdělování myšlenek druhému člověku, ale zároveň také médium našeho myšlení. Jazyk nám umožňuje snáze realizovat myšlenkové procesy, abychom mohli operovat obecnými pojmy jako čísly, aniž bychom k tomu potřebovali pokaždé definovat slova a pojmy (srov. Arens, 1955, s. 86). K tomu však Leibniz dodává, že myšlení je také možné bez jazyka, beze slov, avšak nikoliv bez jiných znaků, např. aritmetický počet nemůže existovat bez číselných znaků (k pojetí čísla srov. Feuerbach, 1848, s. 202). Toto přesvědčení navazuje na Leibnizův názor, že převedení myšlenek na operace se znaky umožňuje přesnost v myšlení.

Po těchto charakteristikách jazyka a jeho vztahu k myšlení, které jsou především součástí dialogu mezi Philalethem a Theophilem v kapitole Des mots (1840, s. 296 až 336) spisu Nouveaux essais sur l’entendement humain, Leibniz se zamýšlel nad jazykem jako společensky fungujícím jevem. Jednoznačně jej označil jako systém znaků (notae, signes) nebo šifer představ, který slouží k vyjadřování idejí, myšlenek člověka a k zprostředkování jich druhému člověku. Jazyk je také nejživějším zprostředkovatelem mezi duchem a smyslovostí, kulturní vymožeností společnosti, která se aktivně podílí na všech výtvorech duchovního života lidí. Je posléze nástrojem poznání současnosti a minulosti, protože především slovní zásoba zprostředkuje toto poznání, každá nová generace ji dědí od předchozí.

Jazyk podle Leibnize nevznikl „ex instituto“ nebo „quasi lege“ (1710, s. 3), ale z potřeby dorozumět se zvuky úst (1840, s. 296) s druhým člověkem, aby nás druhý člověk slyšel („de nous faire entendre“, 1840, s. 297) nebo abychom mohli „v duchu toho, kdo mě poslouchá, vyvolat stejnou ideu, jakou mám já“ (ibid.). Jazyk je tedy [184]podle něho výsledkem psychických procesů, vznikl jako důsledek určitého přirozeného pudu lidí opakovaně vyjadřovat tytéž afekty a pohyby duše týmiž zvuky, resp. soubory zvuků, a přiřazovat k nim tytéž významy („naturali quodam impetu natae hominum, sonos ad affectus motusque animi attemperantium“, 1710, s. 3). „Pohyby duše“ v Leibnizově pojetí znamenají psychické prožitky člověka vyvolané působením okolní přírody na jeho smysly. A ideje vzniklé podle přírody jsou nejjistější a nejužitečnější (1840, s. 327). Podle toho slova (a ta, nikoliv hlásky nebo mluvnici považuje Leibniz za základ jazyka, J. A. Komenský však soudil, že „fundamentum Lingvae (et Lexici) sunt voces, voces autem sunt sonus“, 1966, s. 190) vznikla jako výraz vztahu jejich zvukového uspořádání a vnitřních vjemů jako odrazů vnějších jevů, nebo jako důsledek morálních příčin, přičemž pračlověk měl co do motivace vzniku slov možnost výběru mezi oběma možnostmi. Ve vztahu věcí a zvuků a pohybů mluvidel Leibniz hledal něco přirozeného v původu slov.

Již v barbarském období lidstva, kdy se podle Leibnize jednalo více pudově než rozumově, vznikl velký počet slov. Musela být dobře utvořena, aby byla zřetelná a přesná; šlo o první otisky jevů jakožto „der Wechselbrief des Verstandes“ (Geist, 1777, IV, s. 17). Tehdy se slova tvořila na základě vjemů hned, jak se naskytla pro to potřeba nebo příležitost k tomu. Uplatňovaly se při tom rozdíly v představivosti pralidí i v jejich mluvních orgánech, a proto jsou jazyky u různých národů rozdílné.

Protože podle Leibnize libovolné, individuální rozšiřování slovní zásoby by vedlo k zmatení jazyka, bylo třeba, aby jedno slovo označovalo vždy jednu věc. Toto usměrňování rozvoje jazyka se odehrávalo v procesu mluvení samém. Jazyky se postupně zdokonalovaly tím, že se utvářela obecná slova (les termes généraux), která označovala obecné myšlenky. Obecná slova odvozují svůj původ od smyslových idejí, od nich jsou transferována k významům více abstraktním. Obecná slova nevedla jen k zdokonalování jazyků, ale byla podle Leibnize nezbytná pro jejich bytostné utváření (constitution essentielle). Každý jazyk má vedle apelativ také vlastní, individuální jména, která se vztahují k jednotlivostem (zemím, městům, horám apod.), pojmenovávají jeden určitý jev. Avšak Leibniz soudil, že nelze najít prostředek, který by dokonale určil individuálnost nějaké věci, „ledaže ji ponecháme v ní samé“ (1840, s. 203). Věc jako jednotlivinu chápeme tehdy, známe-li princip její individualizace. K tomu přistupuje vzájemný vliv všech věcí na světě, jedné na druhou (zde Leibniz uvedl srovnání s Démokritovými atomy).

Vlastní jména se podle Leibnize vyvinula z konkrétních apelativ (Caesar ‚dítě vyňaté řezem z břicha matky‘, Alpy ‚bílý sníh‘) nebo z obecných termínů (tj. od abstraktních apelativ). Než vlastní jména vznikla z konkrétních apelativ nebo obecných termínů, musela se stát obecnými a jsou jimi potud, pokud jsou znaky obecných idejí, a ideje jsou obecné potud, pokud jsou abstrahovány od času, místa a jiných okolností, jejichž prostřednictvím mohou být jako takové určovány pro jistou zvláštní existenci. Apelativa jako slovní jednotky pojmenovávají vždy druh, třídu jevů, nikoliv pouze jeden konkrétní předmět, jev, ale při sdělování označují vždy určitý konkrétní jev. Vedle slov, která vyjadřují určitou ideu a tak pojmenovávají předmět, existují také slova, která označují nepřítomnost ideje, její neznalost, neproduktivitu (sterilité). V tomto případě Leibniz navrhoval mluvit o „idées privatives“ (obdobně podle „vérités négatives“).

Leibniz rozlišuje slova konkrétní a abstraktní a dodává, že každé slovo, které je nositelem významu, zahrnuje v sobě konkrétní i abstraktní. U abstrakt ještě rozlišuje slova logická a reálná (1840, s. 325). Neexistují však podle něho slova, která jsou od konkrétního zcela odtržena.

Jména substanciálních jevů se v běžném užití vyznačují podle Leibnize dvojím vztahem: (1.) označují vnitřní a reálné uspořádání věcí; tento model bychom neznali, kdyby ve svém důsledku neurčoval významy, (2.) druhý vztah je bezprostřední [185]a opírá se o prosté ideje, které existují v substanci. Když počet těchto idejí spojených v témže předmětu je velký a lidé přesto mluví o témže předmětu, potom se vytvářejí ideje velmi diferencované různým kombinováním jednoduchých idejí, neboť většina kvalit těles jsou síly, které mají za úkol vytvářet změny v jiných tělesech a tak je pro sebe získat (1840, s. 327).

Leibniz upozornil též na dvojí užívání slov. Jedno spočívá v tom, že se v něm registrují vlastní myšlenky, abychom tím podporovali naši paměť. Druhé spočívá v tom, abychom sdělili jiné osobě naše myšlenky pomocí slov (1840, s. 236); tehdy slova nejsou značkami (marques, notae) pro nás, ale znaky (signes) pro druhé. Toto dvojí užívání slov nám podle Leibnize umožňuje poznat dokonalost a nedokonalost slov. Když mluvíme jen sami se sebou, je lhostejné, kterých slov při tom užíváme. Ale jejich užívání k sdělení myšlenek jiným je dvojí, jednak běžné „občanské“ a jednak filozofické. Prvé užívání slov se uskutečňuje v běžném rozhovoru, u filozofického musíme dbát na přesné vyjadřování pojmů a určité pravdy musíme vyjadřovat v obecných větách (1840, s. 326). Leibniz byl přesvědčen, že společné užívání slov dosti dobře reguluje jejich smysl pro běžný rozhovor.

V rámci analýzy totožnosti slov Leibniz poukázal na to, že dvě slova se stejným vztahem k věci, kterou pojmenovávají, se mohou lišit způsobem pojímání (1840, s. 305). Někdy je možná záměna obou, pokud ovšem kontext umožňuje nebrat v úvahu způsob chápání věci. Jindy tato záměna vede k nesmyslu. Srov. „Petr“ a „apoštol, zřeknuvší se Krista“ — „Petr, pokud byl apoštolem, zřeknuvším se Krista, zhřešil“ — „Petr, pokud byl Petrem, zhřešil“ (srov. Konstantinov, 1964, s. 164).

Předmětem Leibnizovy první disertace Disputatio metaphysica De principio individui (Lipsko 1663) byla dílčí otázka sporu scholastické filozofie o nominalismus a realismus, v čem je podstata toho, co existuje. V ní se Leibniz zřejmě postavil na stranu nominalismu a rozvíjel již od Aristotela formulovanou jeho základní tezi, že reálně existují pouze jednotlivé předměty se svými individuálními vlastnostmi (podle něho to, co neexistuje ve skutečnosti jako individuální, zvláštní, vůbec neexistuje) a že obecné, které je vlastní shodným předmětům, je pouze obstrakce vytvářená rozumem a existující jen v něm. Univerzálie (ideje, obecné pojmy) neexistují v předmětech, reálně, nezávisle na člověku, mimo jeho rozum, myšlení a jazyk. V návaznosti na toto pojetí — a nominalismus byl považován Marxem a Engelsem za první výraz materialismu (2, 1958, s. 147; 22, 1967, s. 337) — Leibniz filozoficky pojal jako kategorii slovo (a kategorie považoval za základní pojmy každé vědy), jeho význam a zvukovou stránku, a také jeho vztah k pojmenovávaným jevům přírody, společnosti a myšlení. Dále je patrné, že určení slova v Leibnizově pojetí má také návaznost na jeho pojetí vnitřního uspořádání monád, nejjednoduších jednotek světa.

Leibniz učil o monádách, že v nich a v představách o nich je absolutní realita, že mají současnou formu i hmotu (matérii), která je obecný, ale nutný svazek monád (Feuerbach, 1848, s. 65). Forma je nemateriální, sama o sobě účelně působící síla, zatímco hmota má sílu mechanickou. Každé hmotné těleso má ovšem také určitou formu a mezi oběma součástmi, formou a hmotou, podobně jako mezi duší a tělem, existuje předem stanovená harmonie a jednota.

Obdobně také u slova jako nejvýznamnější součásti jazyka Leibniz rozlišoval hmotu (matérii) a formu. Hmotou slova je jeho stránka smyslová, smysly vnímaná, vzniklá artikulací; je to jeho hláskové uspořádání, které je podle Leibnize v jednotlivých jazycích rozdílné. Naproti tomu forma je v jeho pojetí významovou stránkou slova, vyjadřující ideje, sloužící k označování toho, co je společné různým jazykům (1840, s. 302). Mezi oběma součástmi slova (a tedy i jazyka) existuje harmonie, obě jsou na sebe vázané.

Slova (i jazyk) byla vytvořena lidmi proto, aby byla znaky jejich idejí (1840, s. 298), myšlenek (1717, s. 257), aby při užívání jazyka byla znaky pro nás i pro [186]druhé, kteří nás poslouchají nebo čtou. K pojmenování idejí, které označují jejich spojení nebo spojení vět, slouží částice, particules (1840, s. 323), které jsou obecnými znaky souhlasu nebo negace. K nim Leibniz počítá předložky, spojky, příslovce a citoslovce, která se však nevztahují k určité věci, ale zahrnují určitou významovou elipsu. Jejich dobré užívání zásadně určuje umění dobře mluvit.

Leibniz si dále položil otázku, jak vznikala slova v přirozených jazycích (ty odlišoval od jazyků umělých, univerzálních) a jaký je jejich vztah k pojmenovanému jevu. Odpověděl na ni tak, že mezi zvukovým uspořádáním slova (matérií) a jeho významem (formou) není přirozený vztah (connection naturelle).[1] Kdyby tomu tak bylo, byl by pouze jeden jazyk na světě. Podle Leibnize zde existuje arbitrérní vztah, slova jsou nemotivovanými znaky idejí a věcí a nejsou určována přirozenou povahou pojmenovaných jevů (1840, s. 302), jeho slovy, mezi slovy a jevy existuje „institution arbitraire en vertu de laquelle un tel mot à été volontairement le signe d’une telle idée“ (1840, s. 299). Arbitrérnost je pouze ve slovech, ale nikdy v idejích, protože ty nevyjadřují nic jiného než možnosti, protože ideje jsou věčně v bohu a jsou v nás dříve, než o nich aktuálně myslíme (1840, s. 309).[2] Znaky jsou podle Leibnize arbitrérní, ale jejich užívání a spojování zahrnuje v sobě také něco, co není arbitrérní, totiž určitý vztah mezi znaky a věcmi různého charakteru, tytéž věci různých zkušeností a vztahy mezi věcmi. A tento vztah, vlastní spojování a umístění znaků, je základem pravdy. Leibniz dále uvedl, že ve znacích je něco arbitrérního a něco věčného ve vztahu k věcem, vždy pravdivého bez účasti našeho úsudku (1840a, s. 77—78).

Naproti tomu považoval Leibniz některé umělé jazyky za veskrze arbitrérní. K nim patří projekty mezinárodního jazyka Georgie Dalgarna, Chestera Wilkinse a dalších, které Leibniz hodnotil dosti příznivě. K jazykům tohoto typu řadil také čínštinu vzhledem k jednoslabičnosti jejích slov, kterou někteří filologové té doby považovali za nejpůvodnější a snad i nejstarší dochovaný jazyk světa. Existují také tajné jazyky některých společenských skupin, např. zlodějů (Rotwelsch, Gergo, Narquois), kterým nemá nezasvěcený posluchač rozumět. V nich je podle Leibnize význam některých slov vědomě motivován, měněn ve vztahu k běžnému užití pomocí metafor; kromě toho se v nich utvářejí zcela nová slova skládáním a odvozováním. Jiným druhem motivovaného jazyka je např. tajný jazyk (a magical language) Angličana Dury, jehož slovní zásoba není odvozena z lexika žádného existujícího jazyka.

Kromě toho, že zvukové uspořádání slov v současnosti je kromě onomatopoí ve vztahu k jevům reality arbitrérní, Leibniz připouštěl, že v počátečním období prajazyka některá slova byla ve své formě motivována povahou pojmenovaného jevu. Soudil totiž, že některá slova původně odpovídala povaze jevů, že byla blízká zvukům provázejícím existenci těchto jevů (např. zvířat nebo přírodních jevů) nebo pohybům mluvidel. Ve vztahu věcí a zvuků a také pohybů mluvidel hledal něco přirozeného [187]v původu slov (1840, s. 301). Tyto staré kořeny a z nich vzniklá starobylá slova se postupně významově měnila a to se uskutečňovalo podle Leibnize na základě metafor, synekdoch a metonymií. Slova se starým kořenem nabyla nových významů a vždy nedovedeme tyto významové změny bezpečně vysledovat (Geist, 1776, III, s. 203).

Tak např. lat. coaxare a něm. quaken vzniklo napodobením zvuku vydávaného žábami a tento původní kořen se stal základem pro celou skupinu etymologicky příbuzných slov v germánských jazycích. Stal se nositelem známky života u zvířat, odtud vzniklo v staré němčině slovo quek ‚život, životný‘ a v nové Quecksilber, erquicken, Quäken a také anglické quikly. Jindy tento kořen označuje plané povídání (Quakeler, quaken) nebo zvuk, který děláme ústy bez vyslovování slova. Leibniz také soudil, že hláska r ve slově označovala nějaký rychlý pohyb a hláska l mnohem jemnější, lehký a mírný (také děti zaměňují r za l). Uvedl přitom příklady v řec. reó, něm. rinnen, rüren, rauben (rapere, ravir), rauschen, rekken, lat. regula, regere, franc. Rhin, Rhône, Roer (Rhenus, Rhodanus, Eridanus, Rura), španěl. ricco (odtud přenesením významu ricos hombres ‚šlechtici‘) atd. Naproti tomu leben, lenis, lentus, lieben, laufen, legen, řeka Leine u Hannoveru (jméno prý odtud, že její dravý tok přechází z hor do nížin jako klidný), tvoření deminutiv v latině s příponami obsahujícími element l atd. Šelest a pohyb také cítíme ve slově Riss (ruptura), lat. rumpo, řec. ragnomi, franc. arracher, ital. straccio atd.

Leibniz má velké zásluhy o rehabilitaci etymologických studií v očích racionalisticky smýšlejících vzdělanců. Kromě toho, že radikálně odmítl vyvozování slov z hebrejštiny, stanovil některé zásady pro vědecké pěstování etymologie (srov. jeho korespondenci s orientalistou H. Ludolfem) a sám podle nich analyzoval slovní zásobu některých jazyků (Benfey, 1869, s. 245n.), především germánských, románských a keltských (část jeho etymologických studií zůstala v rukopise nebo je obsažena v jeho korespondenci). Leibniz především zdůraznil, že při etymologických výkladech slov je třeba se opírat o příbuzné (podle jeho slov „zeměpisně blízko ležící“) jazyky, nikoliv o jazyky vzdálené, a že je třeba oddělovat starou vrstvu slovní zásoby od vrstvy nové a poté oddělit výpůjčky z cizích jazyků. Neomezoval se jako jeho předchůdci etymologové jen na sémantickou stránku slova, ale zaměřil se převážně na zjištění kořene slov (kořenných slov) a na případné hledání jeho přítomnosti v dalších jazycích, příbuzných, jak bylo naznačeno výše. Význam slova sledoval Leibniz v jeho dějinném vývoji, opíral se přitom o starý filologický materiál i o živý současný jazyk (spisovný i jeho nespisovné útvary). Touto cestou se mu podařilo ještě před poznáním zákonitostí hlaskoslovného vývoje jazyků podat některé správné etymologie germánských a francouzských slov, která jsou řeckého původu, a dalších slov keltsko-německých pocházejících z franckých dialektů. Ve své době mohl ovšem vycházet jen z umění kratiloské hláskové symboliky, která jej přivedla k přeceňování významu onomatopoie při etymologických výkladech.

Názorný příklad Leibnizova pracovního postupu poskytuje např. slovo oko (Auge, oeil, oculus) a slova příbuzná. A-Ah s přídechem označuje podle něho východ vzduchového proudu, odtud se vyvozují slova , aer, aura, haugh, halare, haleine, atmos, atem, odem. Protože voda také dělá šum, vyvozuje se odtud její název ah, při zdvojení kořene aha, ahha. Germáni a Keltové zvýraznili pohyb představením protetického w-, odtud vznikla slova wehen, wind, vent pro pohyb vzduchu a waten, vadum nebo water pro pohyb vody a ve vodě. Aha- je kořen označující vodu, odtud vzniklo islandské aa, něm. dial. ach nebo lat. aqua. Ze slov aqua, aigues, auwe se vytvořilo ve francouzštině slovo eau. Starší podoba názvu řek Wiser, Weser je ve starých textech zapsána jako Wiseraha, Wisurach. Něm. Auwe, Auge označuje místo, které voda často zaplavuje, jako vlastní pastva, locus irriguus, pascuus, dále ostrov (je doloženo ve jménu Augia dives pro klášter v Reichenau) aj. Izolovaná plocha se nazývá Auge, Orge, oculus, podobně se pojmenovávají v němčině skvrny oleje na vodě (ve španěl. ojo ‚díra, otvor‘). Ale Auge, Ooge, oculus, occhio atd. je speciální [188]pojmenování, které označuje izolovaný otvor v obličeji. Nejspíše téhož původu je podle Leibnize řec, omma, opsis, u severních Germánů Oe, Oeland ‚ostrov‘ nebo hebrejské Ai ‚ostrov‘.

Leibnizova posmrtně vydaná sbírka statí Collectanea etymologica (1717) přináší řadu jeho pozoruhodných postřehů i názorů jiných autorů, pokud jde o původ jednotlivých slov, o shody mezi jazyky (něm. dochter, řec. thygatér a persky bez příkladu (173), řečtiny a gruzínštiny (podle slovníku vydaného v Římě r. 1629), arménštiny a gruzínštiny (176) atd.), o příbuznost evropských jazyků atd. Leibniz zde také vyslovuje přesvědčení, že čínština a mongolština jsou značně odlišné jazyky (363), že se podle něho shodují jazyky Slovanů s jazykem Estonců, Finů, Maďarů a Turků (253). Vyslovuje také údiv nad tím, že se jazyky sousedících národů tak od sebe odlišují, jako např. němčina od slovanských jazyků, arménština od arabštiny (176 až 177). Správně uvedl, že „suspicor, gentes intermedias fuisse extritas“ (177). Poznal také, že gótština je bližší anglosaštině než skandinávským jazykům. Kromě těchto poznatků najdeme v uvedené knize ještě další Leibnizovy lingvistické postřehy významné pro tehdejší stupeň vývoje jazykovědy. Svou zvláštní poznávací hodnotu má zde vydání polabského slovníčku a Mithoffův dopis z 17. 5. 1695 (viz dále).

Leibniz věřil ve své etymologie a při studiu nejstarších dějin jim připisoval velký význam. Nebezpečí jeho pracovního postupu si uvědomil holandský vědec Coper, který mu 23. 1. 1703 napsal tato příznačná slova: „Laudo conatus tuos in enodandis vocibus Celticis et Scythicis; et optandum foret, ut nobis superessent plura illarum linguarum vestigia. Sed tamen, ut verum fatear, periculosae est plenum opus aleae argumenta sumere ex simili alterius linguae sono vel similibus litteris …“ Na to Leibniz odpověděl: „Ego non facile Ethymologia fido, nisi multis conspirantibus confirmetur, et in conjecturis ipsis verisimilitudinem desidero“, tzn. opět u něho docházelo k spojení filologických výsledků s pravděpodobnostní logikou. Neuplatnil se přitom jeho velký princip dostatečného důvodu, podle něhož nemůžeme pokládat žádnou skutečnost za pravdivou nebo existující, není-li dostatečný důvod, proč je tomu tak, a ne jinak (Leibniz, 1925, s. 22). Podnítil jej však k hledání řetězů jevů na sebe skutečně nebo hypoteticky navazujících (totéž platí o jeho klasifikaci jazyků).

Leibniz zdůrazňoval, že jména řek a lesů jsou velmi starobylá (1710, s. 1; 1840, s. 301), že nejlépe zachovávají jazyk původního obyvatelstva a podávají důkaz o jeho etnickém původu. Pro ně je také příznačné to, že nepodléhají změnám ani vlivu obyvatel sousedního území. Vznikla z apelativ, „à situ, à proventu, à caeteris qualitatibus“ (1710, s. 1). Proto je třeba věnovat jejich výkladu mimořádnou pozornost. Podle Leibnizova přesvědčení sahají jména frýžských mužů svým původem do doby pohanské. Někdy již nerozumíme původnímu významu jmen (původem jsou apelativa) a i z toho prý musíme usuzovat na jejich starobylý původ. Jako příklad uvedl jména něm. na -rich, lat. na -ricus (Theodorich, Friedrich), což znamená ‚silný‘ (podle Venantia Fortunata).

Leibnizův velký zájem o zkoumání jazyka a především jeho slovní zásoby vyplýval z jeho přesvědčení, že jazyk je nejstarší památkou lidstva („les langues sont les plus anciens monuments du genre humain“, Leibniz Bignonovi 16. 1. 1694), v níž se nejlépe zachycují celé jeho dějiny, zvláště nejstarší období, z něhož nejsou žádné jiné dokumenty (tuto myšlenku převza od Rudbecka), že v jazyce se nejdokonaleji zrcadlí lidský duch. Tento heuristický princip ovšem byly „conjecturae“, nikoliv „demonstrationes“ (Conze, 1951, s. 67). Proto také podle Leibnize důkladná analýza slov může nejlépe ukázat historický rozvoj lidského myšlení a rozumu, a to v tom smyslu, jak jej chápou racionalisté. Toto své stanovisko Leibniz ještě posílil tvrzením, že dokonalá analýza slov slouží k lepšímu poznání rozumu než jakákoliv jiná operace (1840, s. 326: „les langues sont le meilleur miroir de l’esprit humain, et qu’une analyse exacte de la signification des mots feroit mieux connoître que toute autre chose les opérations de l’entendement“).

[189]Jazyk se stává v Leibnizově pojetí prostředkem, který přenáší myšlenkové bohatství předchozích generací na současné lidstvo, určuje jeho myšlení a tím je determinuje. Každá generace je rozvíjí a ukládá do jazyka své nové poznatky. Proto je třeba věnovat tak velkou pozornost studiu dějin slovní zásoby každého jazyka, abychom mj. na tomto základě lépe poznali dějiny lidstva a počátky jednotlivých národů (1840, s. 301). To nám umožní lexikální a mluvnické zpracování všech jazyků světa. Leibniz vyslovil přání, aby vědci zkoumali valonský románský jazyk, jazyk baskický, slovanský, finský, turecký, perský, arménský, gruzínský a další, aby se v těchto jazycích stále více odhalovala harmonie (tzn. shoda kořenů); to podle Leibnizova přesvědčení nejlépe bude sloužit k objasnění původu národů (1840, s. 302; 1957, s. 442). Umožní nám to také poznat duchovní a materiální kulturu celého lidstva, protože pojmenování v jazycích často odpovídá vlastnostem pojmenovaných věcí a umožňuje poznat lidského ducha i jeho různorodé činnosti, tj. jak funguje lidský rozum.

Leibniz jako skutečný polyglot se také pokusil o nové třídění jazyků a vybudoval je na historickém evolučním principu s využitím výsledků (často nesprávných) etymologických studií svých a jiných vědců. Jeho klasifikace jazyků měla především ukázat na jejich historické souvislosti, divergentní vývoj z předpokládaného společného jazyka. Jeho existenci připouštěl, ale neztotožňoval jej s hebrejštinou. Proto také jeho klasifikace se zásadně lišila od předchozích pokusů o třídění jazyků, Guillauma Postela (1510—1581) v práci De originibus seu de Hebraicae linguae (1539) nebo Theodora Bibliandra (1504—1564) v rozpravě De ratione communi omnium linguarum (1548); měla však některé společné rysy s klasifikací jazyků Josepha Justa Scaligera (1540—1609) v pojednání Diatriba de Europaeorum linguis (1599), v němž genealogické třídění jazyků vycházelo z jedenácti základních skupin a mezi nimi vyčleněných čtyř hlavních jazyků, románských, germánských a slovanských a z řečtiny.

Při klasifikaci jazyků Evropy, severní Afriky a části Asie Leibniz vycházel z východisek, která můžeme souhrnně charakterizovat takto: (1.) Jazyky se stále vyvíjejí podle principů absolutní nepřetržitosti, bez skoků a opakování, evolučně. (2.) Jazyky se vyvíjejí divergentně od početnosti malé k stále větší. (3.) Základ tvořil jeden prajazyk rozšířený kdysi na území dnešní Evropy a valné části Asie, proto jsou všechny jazyky prapříbuzné, a tedy srovnatelné. (4.) Jazyky vznikaly vzájemným míšením, splýváním a křížením podle toho, jaké dějinné události prožívali jejich nositelé. (5.) Jazyk má bezprostřední vztah k společnosti, která ho užívá. (6.) Všechny jazyky světa jsou funkčně rovnoprávné. (7.) Zvuková stránka jazykových znaků (slov) je nemotivována ve vztahu k pojmenovaným jevům. (8.) Můžeme porovnávat jazyky blízké, především geneticky příbuzné. (9.) Příbuznost jazyků shledáváme na základě jejich harmonie projevující se ve shodě kořenů a kořenných slov. (10.) Totožnost kořenů vychází z jejich sémantické shody, v menší míře ze skutečných shod hláskoslovných. (11.) V počátečním období tvoření slov se významně uplatnily onomatopoie. (12.) Význam slov se během dějinného vývoje obměňoval metaforicky, metonymicky a synekdochicky. (13.) Přejímání slov se děje současně s přejímáním věcí nebo idejí (myšlenkových pojmů a soudů). (14.) Při hodnocení jazykových jevů, které analyzujeme, je třeba přihlédnout především k místu jejich rozšíření, k počtu jazyků, v nichž jsou doloženy, a k jejich obměnám v rámci jazyka jednoho i více jazyků; pro posouzení každého jazykového jevu je rozhodující jeho „ortus, numerus, variatio, divulsio, cognatio, corruptio et fatum multiplex linguarum“ (Fellerus, 1717, s. 595). Podle Leibnize (1964, s. 646) k porovnávání jazyků je třeba užívat stejné slovní zásoby, jeden stejný text; k tomu je nejsnáze dostupný překlad modlitby Otčenáš do mnoha jazyků, vydávaný v polyglotních sbírkách.

Leibniz ještě vycházel v převážné míře ze sémantické shody slov a slovních kořenů, jen v omezené míře ze shod hláskoslovných. Teprve jeho přítel orientalista Job (Hiob) [190]Ludolf (1624—1704) jako první poukázal na to, že příbuznost jazyků můžeme bezpečně shledat především na základě shod v mluvnické stavbě (grammaticae ratio). K spravedlivému posouzení odkazu G. W. Leibnize chceme dodat, že došel k poznání některých dílčích pravidelností hláskových změn, především ukázal na pravidelné střídnice ide. k — germ. h, ide. g — germ. k. Nedovedl však z toho odvodit potřebné závěry pro metodu, podle níž srovnával a poté třídil jazyky.

Leibniz (1710, s. 1—16; 1717, s. 253—254; 1840, s. 299—300, srov. také Pott, 1889) ve své klasifikaci jazyků nejprve vyčlenil dvě hlavní skupiny a podle biblických představ je nazval (1.) jafetickou (linguae japeticae) a (2.) aramejskou (linguae arameae). Jafetická čili keltsko-skytská (jméno odvozeno od starozákonního Jafeta) se přibližně shodovala s indoevropskými jazyky a pokrývala sever, vlastně většinu Evropy. Aramejská (odvozená od potomků starozákonních bratří Sema a Cháma) se převážně shodovala se skupinou semito-hamitskou a pokrývala jih, severní část Afriky a Přední Asii. Ke keltské skupině počítal ide. jazyky Galů, Germánů (a s nimi prapříbuzných Sasů, poprvé takto r. 1692, Conze, 1951, s. 15) a Britanů (quod hodie est in Cambrica vel Aremorica, 1717, s. 253). Germány Leibniz odvozoval od kmene Herminonů, nazývaného prý podle osobního jména Hermann-Irmin; od nich se pak název přenesl na celé etnikum. Ke skytské skupině řadil ugrofinské a uralo-altajské jazyky Maďarů a Turků, dále mandžuštinu, mongolštinu a neprávem také slovanské jazyky (srov. Benfey, 1869, s. 247).

Leibniz přitom vycházel (v r. 1697) z předpokladu ovlivněného biblickými legendami, že evropské národy přišly na svá dnešní území z Asie, že „homines Europae ex Oriente quasi solis motum secutos venisse“ (1710, s. 5). Zatímco v r. 1696 tuto svou myšlenku opíral jen o autoritu Starého zákona, v r. 1710 se ji snažil zdůvodňovat již jen jazykovými důkazy, mj. také některými slovy shodnými v perštině a němčině. Polemicky proti názoru švédského vědce Rudbecka tvrdil, že kolébka (vagina populorum) evropských národů (a především Germánů) nebyla Skandinávie, ale Skytie, kterou ztotožňoval s Tartarií, tj. tatarskou oblastí na Krymu (1717; Fellerus, 1717, s. 595), z níž také bylo osídleno Švédsko a Norsko (Skandinávce Leibniz někdy označoval za severní Němce). Podle Leibnize tedy neměl pravdu Rudbeck, ale bible.

Odtud pochází společný název pro všechny národy Evropy Keltoskytové. Toto své přesvědčení se Leibniz snažil s nesmírným zaujetím zdůvodňovat od r. 1693 stále novými argumenty až do konce života, a jak vyplývá z jeho rozsáhlé korespondence s Bignonem, Tentzelem, La Crozem, La Loubèrem, Ludolfem, Meyerem, Spanheimem, Cuperem, Witsenem, Sperlingem a dalšími, věnoval mu značné pracovní úsilí. Srov. k tomu také jeho dopis Huldreichovi von Eyben z 26. 3. 1691 (1957, s. 442). Jindy uváděl, že v německém dávnověku spočíval původ evropských národů a jazyků.

To, co je společné severním jazykům, nazýval Leibniz jafetickým (toto pojmenování převzal od Scrieckia a H. Ludolfa) čili keltskoskytským (tento název převzal od nizozemského jazykovědce Marka Zueria Boxhornia, který na základě zjištěných shod řečtiny, latiny, germánštiny a perštiny je považoval za nářečí téhož výchozího jazyka, tento jazyk pak nazval skytštinou nebo keltoskytštinou; podobně tyto jazyky nazývali Salmasius, Cluverius a Vossius). Počítal sem společnou slovní zásobu Řeků a Germánů, nikoliv ovšem tu, která se dostala do jejich jazyků později, prostřednictvím styků s keltskými Galy a Římany po letech 58—51 př. n. l., kdy Galii dobyl G. I. Caesar. K jafetické slovní zásobě Leibniz počítal staré jazykové jevy společné jazykům germánským a slovanským, dále jazykům Finů, Estonců, Maďarů, Turků a Tatarů.

V jafetické skupině jazyk britský, galský a německý (včetně skandinávských jazyků) se měly vyvinout z jednoho staršího jazyka, který Leibniz nazval jazykem keltským. Uvedené tři jazyky chápal jako jeho obměny. Dále soudil, že s ohledem na četné společné kořeny doložené v keltštině, latině a řečtině mají tyto jazyky společný [191]původ (v britštině shledal mnoho slov společných s germánskými jazyky a latinou, 1964, s. 454) a tím byla pro Leibnize skytština. Skytie ležela podle něho v sousedství Indie (1957, s. 520), proto také nazýval Skytii Scythia Asiatica (1964, s. 614) a dále ji členil na vnitřní Skytii (interior Scythia, 1964, s. 646) nebo dolní Skytii (inferior Scythia, 1964, s. 454).

O národech Itálie (Latinech) soudil, že nepocházejí od Řeků (neboť latina se podstatně liší od řečtiny) nebo jiných přímořských národů, ale že se nepochybně vyvozují od Keltů (1717, s. 253), zatímco Řekové od sousedních Skytů (podle J. A. Komenského řečtina je dcerou hebrejštiny a matkou latiny, 1964, s. 93). Své tvrzení o skytštině jako výchozím prajazyku se snažil podpořit historickými údaji o tom, že Skytové měli přijít do Evropy z Asie (a to byla také cesta Indoevropanů do Evropy), usídlit se na severních březích Černého moře (Pontus Euxinus) a teprve z této oblasti v období stěhování národů měly skytské kmeny překročit Dunaj a Vislu. Jedna jejich část měla odejít do dnešního Řecka (také 1957, s. 347), Trákie a Makedonie, druhá osídlila Itálii, Španělsko, Galii, Ilyricum, Panonii a území dnešního Německa. Odtud vycházel podle Leibnize společný původ těchto národů.

Ke skupině keltských jazyků se nepočítala irština, protože podle Leibnize obsahuje stopy jazyka staršího, než jsou jazyky keltské skupiny, tj. jazyk britský, galský a německý.

Ze skytského jazyka Leibniz odvozoval jazyk sarmatský (s poukazem na to, že ho Tacitus lokalizoval do blízkosti Germánů, 1710, s. 7), který ztotožnil s jazykem slovanských kmenů.[3] Zásadně však odmítal jmenovat výchozím slovanským jazykem ilyrštinu, i když v jeho současnosti Slované obývali Ilyricum a všechny okolní krajiny (1710, s. 10). O slovanských jazycích pojímaných jako celek soudil, že mají s němčinou společný původ nebo že jsou z poloviny původu německého. Poukázal přitom na analogii s laponofinštinou, která měla být jazykem starých Skandinávců ještě před tím, než germánské kmeny Dánů, Švédů a Norů přišly do Skandinávie, obsadily lepší části tohoto území u moře (1717, s. 254) a původní obyvatelstvo vytlačily do méně výhodných krajin. Obdobně soudil, že ve francouzštině, valonštině a španělštině je velmi mnoho slov německého původu, a že tedy je třeba hledat původ těchto jazyků v němčině (1717, s. 279).

Slované měli podle Leibnize přijít do Evropy z hluboké Skytie, podobně jako turkotatarští Bulhaři a Maďaři (Fellerus, 1717, s. 596) a obsadili z jedné strany oblast území dříve obývaného finskými kmeny, z druhé strany část Německa až po Labe (dřevanští Polabané jsou jejich zbytky), přičemž byli „sie von Sachsen hernach allmählig wieder ausgetrieben worden“ (1957, s. 24). O Polabanech vyslovil Leibniz domněnku, že nejspíše přišli do Lünneburska ze sousedství Pruska a Baltského moře (1964, s. 454), protože „inesse quaedam admista linguae Estonicae“. K Slovanům podle jazyka Leibniz řadil Chazary nad Černým mořem (1710, s. 8), Huny (ibid., s. 9), jejichž moc se za Attily rozprostírala od Rýna až do Kaspického moře, Avary (ibid., s. 7), Dáky a Gety (ibid., s. 10). O jazyce Hunů, pokud nebyl slovanský, Leibniz uvedl, že „debuisset etiam tertia illic usurpari, cum Attila inter medias gentes Slavonicas tunc versaretur“ (1710, s. 8).

Ze skytského jazyka se vedle slovanských jazyků také vyvinuly jazyky ugrofinské a turkotatarské. K nim řadil jazyk maďarský (Maďaři měli přijít do Evropy z pohoří blízké Sibiře), finský (na jeho příbuznost s maďarštinou poprvé podle Leibnize pouká[192]zal J. A. Komenský, 1964, s. 79), laponský (to prokázal Scheffer na základě jazykových faktů), estonský, sousední livonský a jazyk Samojedů. Do skupiny turkotatarské patří podle Leibnize turečtina a ve střední Asii jazyk Tatarů s obměnami představujícími jazyk Hunů (mohli prý být i slovanského původu), Baškirů, Kumánů, Kalmyků, Mughalů a Avarů. O finštině, jíž prý také užívali Laponci, Leibniz uvedl, že původně byla rozšířena na rozsáhlém území mezi Severním (Německým nebo Norským) mořem a mořem Kaspickým a že Finové byli kdysi velkým starým národem. Celistvost oblasti, kterou původně obývali mezi uvedenými moři, byla přerušena příchodem Slovanů do její střední části a tím byla rozdělena na část severní a jižní.

Tatarský jazyk, rozšířený ve svých četných obměnách v severovýchodní Asii, byl podle Leibnize nejspíše původně jazykem Hunů a Kumánů, tak jak byl poté jazykem Uzbeků, Turků, Kalmyků a Mughalů. Turci přišli z území nyní obývaného Uzbeky, tj. od Masagetů neboli Skytů sousedících s Peršany. Všechny tyto skytské jazyky mají podle Leibnizova názoru společné četné slovní kořeny, které jsou prý dokonce zastoupeny také v arabštině, což nelze připsat jen čiré náhodě nebo snad obchodním stykům, ale spíše jde o důsledky stěhování národů. To svědčí o jednom společném prajazyku. V r. 1713 v článku o původu evropských národů Leibniz uvedl (Guhrauer, 1846, Beilage 7, s. 210n.) dělení jejich severovýchodní části na skupinu tatarskou, sarmatskou (slovanskou), finskou a germánskou.

O praobyvatelích Španělska Leibniz soudil, že to byli Keltoiberové, přičemž většinu Španělů (Iberů) vyvozoval od Keltů. S jejich jazykem není příbuzný jazyk Basků, který se liší od všech evropských jazyků a v Leibnizově době nebyl znám žádný jiný s ním příbuzný jazyk. O původu Basků vyslovil Leibniz domněnku, že snad to jsou zbytky potomků Punů (Afrů), kteří v dávnověku přišli na Iberský poloostrov. Vyslovil také druhou domněnku, opřenou o některé názvy řek, že Baskové byli starý národ, který osídlil nejen Španělsko, ale také Akvitánii a sousední území.

Perštinu, arménštinu a gruzínštinu charakterizoval Leibniz jako smíšené jazyky, vzniklé ze skytštiny a aramejštiny. V perštině shledal mnoho slov společných s němčinou (1957, s. 442, 564), což bylo pro Leibnize důkazem pro to, že staří Germáni přišli z Tartarie a orientálních zemí (1957, s. 23). Současně však doporučil, aby se důkladně prozkoumala arménština, což teprve umožní přesvědčivě ji zařadit do některé jazykové skupiny. Při jiné příležitosti vyslovil názor, že Arabové (a jejich jazyk) se nejspíše odvozují od Arménů nebo Egypťanů a že do Egypta přišli jako kolonisté z Arménie (1717, s. 176).

Do skupiny aramejské Leibniz zařadil předoasijské a severoafrické skupiny a jejími příslušníky užívanou arabštinu a z ní vyvozující se jazyk hebrejský, starý punský, chaldejský, syrský, etiopský a amnarský. Komenský ještě vlivem hebrejistické teorie uváděl, že arabština a etiopština jsou dvě odnože hebrejštiny (1964, s. 94; 1966, s. 185). Jak jsme již uvedli, Leibniz se snažil s odvoláním na tradičně pěstovanou harmonii jazyků poukázat na jazykové shody mezi skupinou jafetickou a aramejskou, které vykládal jako důsledek migrací.

Leibniz předpokládal nejen společné východisko jazyků jafetické a aramejské skupiny (ta se měla pozvolna rozrůstat vlivem přirozené hnací síly lidského rodu), ale také všech dalších evropských a asijských jazyků rozšířených mezi oceánem Atlantickým a Tichým (1710, s. 3). Tím měl být společný jazyk jednoho velkého etnika, užívaný v rozsáhlém evropsko-asijském státě, který se postupně dělil na menší administrativně správní útvary a jehož jazyk se diferencoval a tím se stal počátkem utváření všech dalších, nových etnických jazyků obou světadílů s přesahy jazyků semitohamitské větve do Afriky.

Leibnizova vlastní klasifikace jazyků zahrnuje jen část jazyků světa, evropské, některé severoafrické a asijské, mimo ni zůstala např. čínština nebo mongolština, o vztahu obou těchto jazyků se Leibniz vyslovil zvlášť mimo vlastní klasifikaci. Ve [193]svém východisku a výkladu o stěhování národů je poplatná starozákonnímu pojetí (to Leibniz bez důkazů zastával) v tom, že počátky všeho lidstva, jeho kolébku je třeba hledat na území horního toku řeky Eufratu a Tigridu, „kde nepochybně Mojžíš umístil zemský ráj“. Odtud měly severní jafetické národy odejít do Skytie a odtud do Evropy. Skytii pak musel lokalizovat do okolí Indie, když chtěl sladit bibli se svým poznáním. Tento kolonizační proud dal základ jafetické skupině, druhý proud šel z biblického ráje na jih a z něho se utvořila aramejská skupina. Přes mylnou závislost této koncepce na bibli je na ní pozoruhodné to, že Leibniz Skytii jako kolébku jafetických jazyků, tj. jazyků ide. větve, kladl do sousedství Indie; to odpovídá později upřesněným představám o tom, že se pravlast Indoevropanů rozkládala v povodí řek Syrdarja a Amudarja.

Leibniz měl rozsáhlé znalosti jazyků a nadto projevoval zájem stále poznávat jazyky nové, především ty, které byly dosud neznámé a vědecky nepopsané. Tím se stal iniciátorem zkoumání mnoha jazyků na světě a aktivně tak podporoval rozvíjející se polyglotismus. V mnohosti jazyků spatřoval projev mnohotvárnosti lidského bytí a krásy světa, nikoliv důsledek božího trestu u babylónské věže. Po celých dvacet let se Leibniz obracel (Benz, 1947, s. 84n.) na četné cestovatele se žádostí, aby zapisovali ukázky neznámých nebo málo prozkoumaných jazyků, především těch, jimiž se mluvilo v carském Rusku. O nich chtěl totiž zjistit, zda jsou příbuzné s turečtinou, jazykem krymských Tatarů, ruštinou nebo jinými slovanskými jazyky, finštinou, estonštinou, maďarštinou apod. (Fellerus, 1717, s. 595). Jindy se obracel na misionáře z Congregatio de propaganda fide v Římě (1954, s. 557), aby mu obstarali zápisy orientálních jazyků těch kmenů a národů, mezi nimiž působili. Od P. Bouveta r. 1698 očekával ukázky čínštiny, tatarštiny a mongolštiny; na jejich podkladě chtěl zjistit, jaký je rozdíl mezi čínštinou a mongolštinou (1717, s. 363). Dal také podnět k zpracování některých slovníčků a překladů částí bible do domácích jazyků a k vydávání mluvnice jejich jazyků. Chtěl shromáždit a poté analyzovat materiál z co nejvíce jazyků a na tomto základě vyvozovat závěry o rozvoji lidského myšlení (Guhrauer, 1846, II, s. 127).

S obdobnými žádostmi se obracel na své ruské přátele (1717, s. 262). Carevnu Kateřinu II. vybízel, aby vydala Pallasovu sbírku ukázek 200 jazyků a dialektů, a cara Petra I. Velikého, kterého znal od r. 1679 osobně, žádal, aby se přičinil o zpracování slovníků, pořízení jazykových ukázek, překládání základních náboženských textů a zápisů jednotlivých vybraných slov do jazyků všech obyvatel Ruské říše (Benz, 1947). K tomu účelu Leibniz vypracoval soupis požadavků a seznam slov, na něž se měli explorátoři soustředit. V úvodu této instrukce poznamenal, že v carské říši je mnoho jazyků, velmi odlišných od slovanských, a že je třeba si přát, aby byly pořízeny alespoň ukázky jich. Vyjádřil přesvědčení, že se v hlavním městě Moskvě najdou lidé, kteří by tyto zápisy pořídili. Zajímaly jej zvláště jazyky sibiřských národů, jazyk Samojedů, Čerkesů, Čeremišů, Kalmyků, Mughalů, Uzbeků, tatarských kmenů a kavkazských etnik a dalších národů, s nimiž Rusko sousedí a obchoduje (Fellerus, 1717, s. 595). Úsilím získat o těchto etnikách jazykové údaje je poznamenána Leibnizova korespondence v posledních desítiletích jeho života. Leibniz vypracoval také návrh na uspořádání ruské encyklopedie ve třech verzích (encyclopaedia maior, media, minor), v níž by byly obsaženy i jazykové údaje o národech Ruska. Doporučoval zpracovat ještě ruskou gramatiku (Benz, 1947, s. 83). Když Johannes Chamberlayne společně s Davidem Wilkinsem vydali sbírku Oratio Dominica (Amsterdam 1715), Leibniz ji nadšeně uvítal (Guhrauer, 1846, s. 128) a čerpal z ní jazykové údaje pro svá srovnávací studia.

Od zeměpisců a cestovatelů Leibniz žádal, aby vyznačovali na mapách hranice jednotlivých jazyků a národů („ego velim regiones dividi per linguas et has notari in cartis“) a aby se takto postupně zpracovala jazyková mapa světa (srov. Neff, 1870 až 71, II, s. 21n.).

Nejednou vyslovil Leibniz přání, aby se ve všech jazycích světa užívalo latinky [194](např. 1954, s. 30); tím by se podle něho zajistila náležitá výslovnost cizích vlastních jmen a snáze by se těmto jazykům učilo. Neuvedl však, jak by se přitom řešily praktické pravopisné otázky jazyků zvukově značně vzdálených od jazyků evropských.

Leibniz má velké zásluhy o studium německého jazyka (1916) a pěstování jeho kultury (Suchsland, 1977). Zdůrazňoval přitom, že jazyk je zrcadlem rozumu, a národy, které kultivují rozum, zároveň zdokonalují svůj jazyk (1717, s. 253). Měl přitom na mysli především němčinu, kterou považoval za jazyk velmi bohatý na termíny z oblasti vědy a umění. Proto soudil, že by zpracování rozsáhlého slovníku německého jazyka bylo více poučné než slovníků jiných jazyků, také proto, že němčině podle Leibnizova přesvědčení vděčí za své obohacení četné evropské jazyky (1717, I. s. 279), prý také perština (s. 280). Soudil však, že v němčině chybějí některá slova z oblasti morálky (Fellerus, 1717, s. 597) a že je třeba ji soustavně obohacovat o nové abstraktní termíny (viz Leibnizovu předmluvu k Nizoliovu Antibarbarus). Navrhoval, aby se k povznesení jazykové kultury němčiny, která podle jeho názoru začala v jeho době upadat, přistoupilo k zpracování a vydání tří druhů slovníků (Pott, 1885).

První slovník měl být obdobný slovníku Dictionaire de l’ Academie Française (abecedně nebo podle věcných okruhů), tj. lexikon běžně užívaného jazyka, ‚lexicon vocabulorum usitatorum‘, druhý terminologický slovník, obdobný slovníku Furctiera nebo de Corneille (abecedně uspořádaný podle současných jazykových hesel nebo podle kořenů), ‚cornucopiae technicorum‘, a třetí slovník etymologický (der Sprach-Quell), obdobný Menageově slovníku Origines de la langue française, který by také obsahoval slova nespisovná a nářeční, ‚glossarium etymologicum explicans vocabula obsoleta et provincialia, originesque‘ (Fellerus, 1717, s. 597). K tomu účelu si pořídil rozsáhlé výpisky z práce Johanni Claubergii Ars etymologica teutonum … (Duisburgi 1663) a kriticky ji posoudil.

Leibniz je autorem známého pojednání Unvorgreiffliche Gedancken, betreffend die Ausübung und Verbesserung der Teutschen Sprache (1717, I., s. 255—314), v němž vyložil svůj názor na vědomé ovlivňování dalšího rozvoje německého jazyka. Němčinu uváděl do psané odborné literatury a přitom rozvíjel její odborný styl a názvosloví.

Pro Leibnize jako jazykovědce je příznačné, že věnoval stejnou pozornost slovní zásobě jak spisovného jazyka, tak také nářečí (na její význam upozornil i J. A. Komenský, 1964, s. 90). Společně s H. Ludolfem patřil k prvním vědcům, kteří si uvědomovali význam nespisovných útvarů pro poznání duchovního života národa. Navrhoval provést výzkum německých nářečí (Schulenburg, 1973), především sběr nářečních slov.

V soukromé korespondenci poukázal na to, že botanik Johanes Rayus prošel různé provnicie Anglie a vedle květin také shromáždil jejich rozdílné názvy místní. Tuto jeho práci nazval „utilissimus labor“. Při úvahách o možném společném prapůvodu všech jazyků světa v dopise Huldreichovi von Eybon z 26. 3. 1691 zdůraznil: „Wer vollkommentlich von Sprachen urtheilen wollte, mußte auch die Vocabula dialectorum, und voces non nisi plebeis hominibus usitatas sammeln“ (1957, s. 442). Obdobně se vyjádřil v dopise H. Ludolfovi z 19. 12. 1687: „Erunt suo tempore, qui rem provehent longius, et dialectos quoque populorum viventium in scripta redigent, quae res necessaria erit perficiendae linguarum harmoniae“ (1954, s. 30).

Nářečních slov Leibniz také využíval ve svých etymologických studiích (např. analyzoval slova z okolí Brém, Fellerus, 1717, s. 599, nebo pomáhal G. Meyerovi vykládat některá německá slova při přípravě saského slovníku, 1717, s. 235n.), protože měla pro jeho výzkum stejný význam jako slova z jazyka spisovného. Kromě toho si byl vědom toho, že se v nářečích často zachovávají starobylá kořenná slova, archaismy, a proto pomáhají osvětlit starší etapy jazykového vývoje. V souvislosti [195]s výkladem osobního jména Duringer upozornil na význam nářečí těmito slovy adresovanými G. Meyerovi: „scis, quae sit vis in linguis usus plebeii“ (1717, s. 253).

S oblibou Leibniz sledoval německé výpůjčky v jiných evropských jazycích (1717, s. 197—209) a cizí výpůjčky v němčině. Při posuzování jejich významu se stavěl proti výpůjčkám z francouzštiny. Uvedl, že „nihil esse solet derivationibus ridiculosius, quae in linguis Europae vivis à germanicae ignaris tentantur“ (Fellerus, 1717, s. 599).

Leibniz projevoval živý zájem také o slovanské jazyky, kterým přisuzoval značnou starobylost a důležitost pro etymologické studie. V mládí se domníval, že jeho jméno je slovanského původu („Leubniziorum sive Lubeniecziorum nomen Slavonicum“, tj. od jména řeky Lipnice), ale sám se vždy hlásil k německé národnosti. Slovanským jazykům připisoval velký společenský význam, jestliže je vedle řečtiny, latiny a germánských jazyků považoval za hlavní evropské jazyky (1964, s. 311).

Ve svých spisech a v korespondenci rozlišoval tyto slovanské jazyky: češtinu, slovenštinu (slovanštinu v Uhersku), lužickou srbštinu v markrabství Horní Lužice a v Dolní Lužici, dřevanskou polabštinu v Lünnebursku, ruštinu (russica vulgaris, Rusové prý pocházejí asi od starých Roxolanů), ukrajinštinu (rasciana), slovinštinu (Craino-Carintica), srbštinu, charvátštinu (illyrica) u Jaderského moře, bulharštinu (Bulhary považoval za Slovany proto, že přišli od Volhy), další balkánské slovanské jazyky („les Moscovites avec les peuples de la même langue, qui ont esté soumis aux Ottomans, 1964, s. 311) a staroslověnštinu (slavonica vetus). Podle švédského vědce Johanna Gabriela Sparfvenfelta uváděl, že stará slověnština je východiskem všech slovanských jazyků a ostatní se z ní vyvinuly (jsou její dcery). O slovanských jazycích napsal, že „de caetero nulla lingua minorem patitur in suis dialectis differentiam, quam haec: omnes enim parum à matre abeunt. Secus à Latina omnes ejus filiae“ (1717, s. 352—360). Staroslověnštinu však nechtěl ztotožňovat s ilyrštinou.

Leibniz má zásluhu o to, že z jeho podnětu byly pořízeny zápisy vymírající dřevanské polabštiny. Byl ještě současníkem jejího užívání, jazyk však vymřel několik let po jeho smrti. Dokumenty, zvláště korespondence pocházející z okruhu jeho přátel nebo od něho samého má proto autentickou hodnotu.[4] Toho si byli vědomi slavisté již od doby J. Dobrovského a také oceňovali polabský lexikální materiál otištěný v Collectanea etymologica (1717, s. 346—352). Zájem o dřevanskou polabštinu u Leibnize nejspíše vyvolala zpráva generálního superintendenta Joachima Hildebranda o vizitaci všech evangelických farností na Dannenbersku z r. 1671. V ní totiž J. Hildebrand uvedl některé informace o zbytcích slovanského obyvatelstva v Lünnebursku. Leibniz podnícen touto zprávou začal vybízet své přátele, aby zapsali co nejvíce polabských textů a údajů o tomto jazyce (Gerhardt, 1977).

Leibniz projevoval zájem také o další slovanské jazyky. Ruštinu poznával na základě mluvnice J. L. Frische z r. 1696 a prý již v pokročilém věku se začal učit rusky s pomocí učitele. Pro srovnávací etymologické účely poznal další jazyky, češtinu, polštinu, charvátštinu, slovinštinu a již zmíněnou ruštinu. Dobré služby mu při tom prokázaly paralelní texty Otčenáše v slovanských jazycích, obsažené ve [196]sbírkách K. Gesnera (Mithridates, 1556), H. Megisera (Specimen, 1593), D. Wilkinse (Oratio dominica, 1716) a v slovinské mluvnici A. Bohoriče (Articae horulae, 1584), kterou se mu podařilo s obtížemi získat ve frankfurtské knihovně až r. 1698.

V Leibnizově rukopisné pozůstalosti (Státní archív v Hannoveru) najdeme rozsáhlé výpisky slovanského jazykového materiálu z několika slovníků. V nich na základě slovníku Zikmunda Hrubého z Jelení Lexicon Symphonum (Basilej 1537) a latinsko-českého slovníku Rechelia (Olomouc 1560) srovnával jednotlivá česká slova s německými, např. syn - Sohn, blesk - Blitz, voda - Wasser, sníh - Schnee, vítr - Wetter, čas - Zeit, noc - Nacht, vůle - Wille atd. Při jiné příležitosti si pořídil podle slovníku sedmi jazyků P. Lodereckera z r. 1605 a snad ještě z polsko-latinsko-německého slovníku P. Dasipodia z r. 1642 výpisky, v nichž srovnával charvátská, česká a polská slova stejného původu a přiřadil je jako ekvivalenty k abecedně uspořádaným 79 latinským heslovým slovům, např. admodum- dalm. kruto, varlo, boh. pryliss, pol. bardzo, wielie; advena- boh. přichozý, cyzý, pol. przichodzien; advertere- boh. pozorowati, pol. pilnować. V dalších výpiscích z Lodereckerova slovníku najdeme u hesla agrestis - Divyj Leibnizovu rukopisnou poznámku, že „suspicet quod Dalmatici habent a caeteris Slavonicis diversum, nec Germanicis aut aliis quam esset ex antiquo illyrico“. Podrobnější výpisky z téhož slovníku obsahují 16 listů. Obdobných výpisků z již vydaných slovníků slovanských jazyků (také z polsko-latinského slovníku Konst. Širvidase z r. 1641, hesla A - bywalec) najdeme v Leibnizově pozůstalosti několik a mají ráz pracovní, orientační, bez záměru uveřejnit je.

Zdá se, že Leibniz připravoval pro svou vlastní potřebu nebo pro pozdější uveřejnění etymologický slovník některých slovanských jazyků, v němž především přihlížel k německému nebo latinskému původu jednotlivých slov. V některých heslech také přihlížel k příslušným slovům maďarským. Leibniz tuto práci nedokončil a zůstala jako torzo v jeho rukopisné pozůstalosti. Z ní uvádím ukázkově několik hesel:

Anima B. dusse, p. dusza Videtur esse ab anhelitu (ut ipsum latinum Anima) qui Bohemis duch quod ipsum à Germanico hauch. Eodem modo Hungaris anima est lelek, anhelitus leheleth.

Antiquus, B. starozitny, p. stary. Suspicor esse ex ser, quod est Senior.

Argentum B. stribro, p. srzebro, ex Germanico silber, H. ezusth.

Barba B. Brada, p. broda, ex Germ. bart. sed H. szakal consentit turcico sagal.

Brachium B. ramene, p. ramie, per metathesim ex germ. arm.

Terminus B. konec, cyl, p. koniecz quod a germ. Ziel pro limite, ut granica, granicę, unde germ. granize, vulgo grenze.

Terra zeme B. ziemia P. Feald H. consentiunt Letti quibus some, Finnones quibus same.

Zvláštní zájem Leibniz projevoval o hlaholské a cyrilské písmo. Právem pochyboval o tom, že hlaholici sestavil Jeroným a cyrilici Konstantin-Cyril (Germslav. I, s. 208). Jeho pozornost upoutalo to, že ne všechny hlaholské litery mají svůj protějšek v cyrilici a naopak. Snažil se u svých přátel získat pro to nějaký výklad.

Pozoruhodný je posléze Leibnizův návrh (Germslav. I, s. 203—206), aby se sestavila s použitím latinky univerzální slovanská abeceda, podobná té, jakou pro orientální jazyky sestavil H. Ludolf. Později sám sestavil přehlednou tabulku slovanských písmen, dodal k nim jejich zvukovou platnost (výslovnost) a porovnal je s latinkou a ostatními jazyky.

Leibniz projevoval velký zájem o slovanské národy a jejich dějiny, studoval je především s ohledem na jejich současný stav a na jejich místo v politickém dění Evropy. Podílel se na organizaci vědeckého života v Rusku (Guerrier, 1873) a hledal různé formy prohlubování německo-slovanské spolupráce. Vždyť byl také politik a diplomat.

Závěrem. Leibnizovo rozsáhlé vědecké dílo zahrnuje také filozofická pojednání o jazyce a studie o jednotlivých jazycích a jejich vzájemných vztazích. Leibniz vypracoval novou klasifikaci jazyků a přispěl k vědeckému pěstování etymologie. Důrazně odmítl představu o tom, že by hebrejština byla prajazykem, z něhož by se [197]měly vyvinout všechny jazyky světa. Leibnizovy jazykovědné studie tvoří součást jeho zkoumání nejstarších dějin lidstva a jeho dalšího vývoje, jejich závěry jsou začleněny do celkového pojetí Leibnizovy filozofie dějin lidské společnosti. Právem byl přesvědčen, že jazyky jsou nejstaršími památkami lidstva a jeho kultury a že jsou také zrcadlem dějin jejich uživatelů. Analýza slovní zásoby, zaměřená převážně na její stránku významovou, může podle Leibnize odhalit původ jejích uživatelů, cesty, jimiž prošli z pravlasti až do jejich historických i současných sídel, jejich styky se sousedními etniky a rozvoj jejich materiální a duchovní kultury. Historicky, vývojově je zaměřena jeho klasifikace jazyků; zahrnuje jazyky evropské, dále některé jazyky užívané v severní Africe a hlavní jazyky asijské. Měla ukázat proces rozrůzňování jazyků z předpokládaného prajazyka a cesty, jak byla kolonizována Evropa a s ní sousedící oblasti Afriky a Asie. Předpokládal přitom společný původ indoevropských, semitohamitských, ugrofinských a turkotatarských jazyků. Jeho zásluhou se jazykověda stále více začala zaměřovat historicky, vývojově, soustřeďovat se na hledání skutečných shod mezi jazyky.

Leibniz poznal některé nezbytné principy vědeckého pěstování etymologie a vědeckého uplatňování historickosrovnávací metody v jazykovědě. Příbuznost jazyků určoval na základě jejich harmonie projevující se ve shodě kořenů; shodu kořenů hledal v jejich sémantice, v menší míře v hláskoslovných shodách. Zdůraznil, že porovnávat můžeme jazyky blízké, především geneticky příbuzné. Některé jazykové shody jej přivedly k názoru, že pravlastí indoevropské (jafetické) jazykové a etnické větve bylo území ležící v sousedství Indie.

Jazyk ve filozofickém pojetí chápal jako systém znaků, který slouží jako nástroj dorozumění a myšlení, k vyjádření myšlenek a k sdělování jich. Byl od svého počátku pojítkem celé společnosti. Stále se vyvíjí, evolučně, bez skoků, zachovává přitom absolutní kontinuitu; jeho výrazové zdokonalování je projevem zdokonalujícího se lidského rozumu a myšlení. Slova nejsou jen znaky myšlenek, ale také věcí, které považujeme za nutné vyjádřit pomocí těchto znaků. V jazyce i ve slově rozlišoval formu a hmotu; forma je jeho stránka nemateriální, významová, hmotnou stránku tvoří jeho stránka smyslová, vzniklá artikulací mluvidel a vnímaná smysly. Mezi oběma stránkami jazyka a slova panuje harmonie. Vztah slova k pojmenovanému jevu je arbitrérní, slova jsou nemotivovanými znaky idejí a věcí a nejsou určována přirozenou povahou pojmenovaných jevů. Arbitrérnost je ovšem jen ve slovech, nikoliv v idejích; ty jsou věčné, jsou v nás dříve, než o nich aktuálně myslíme. Pro Leibnize je příznačné to, že přisuzoval onomatopoi velký význam při vzniku četných slov, v počátečním stadiu vývoje jazyka hrála tato přirozená motivace významnou úlohu.

Význam G. W. Leibnize pro rozvoj jazykovědy spočívá také v jeho velkém organizačním úsilí poznávat a zkoumat stále nové a dosud neznámé jazyky. Nejvíce jej zajímaly jazyky v Africe, na Kavkaze a na Sibiři; odtud také pramenil jeho velký zájem o carské Rusko. Zdůrazňoval funkční ekvivalenci všech jazyků světa a odmítal považovat některé méně rozvinuté jazyky za barbarské. Došel k přesvědčení o důležitosti nářečí a doporučoval jejich výzkum a poté lexikální zpracování jejich slovní zásoby. Velké zásluhy si získal o studium německého jazyka, pěstování jeho kultury a jeho uvádění do společenského života a vědecké literatury. Věnoval se i studiu jazyků románských, slovanských a dalších, slovansko-germánských jazykových vztahů a etymologickému výkladu slovanských slov. Udržoval rozsáhlé styky s četnými současnými vědci.

 

LITERATURA

 

ARENS, H.: Sprachwissenschaft. Der Gang ihrer Entwicklung von der Antike bis zur Gegenwart. München 1955.

[198]BENFEY, Th.: Geschichte der Sprachwissenschaft und orientalischen Philologie in Deutschland. München 1869.

BENZ, E.: Leibniz und Peter der Grosse. Berlin 1947.

BODEMANN, E.: Die Handschriften der Königlichen öffentlichen Bibliothek zu Hannover. Hannover 1867.

BODEMANN, E.: Der Briefwechsel des Gottfried Wilhelm Leibniz in der Königlichen öffentlichen Bibliothek zu Hannover. Hannover 1889.

BODEMANN, E.: Die Leibniz-Handschriften der Königlichen öffentlichen Bibliothek zu Hannover. Hannover - Leipzig 1895.

BORST, A.: Der Turmbau von Babel. Geschichte der Meinungen über Ursprung von Vielfalt der Sprachen und Völker. Bd. III, Teil 2. Stuttgart 1961.

CONZE, W.: Leibniz als Historiker. Berlin 1951.

CURTIUS, G.: Jacob Grimm. 1871. In: Kleine Schriften von Georg Curtius. Herausgegeben von E. Windisch. Erster Teil. Leipzig 1886, s. 24—46.

DĚJINY FILOZOFIE. Za redakce M. T. Jovčuka, T. I. Ojzermana, I. J. Ščipanova. Druhé přepracované vydání. Moskva - Praha 1976. Dále Dějiny.

DOBROVSKÝ, J.: Geschichte der böhmischen Sprache und älteren Literatur. Prag 1818.

FELLERUS, J. F.: Observationes variae de Linguis et origine vocabulorum, nec non de concinnando Dictionario, et perpolienda lingua Germanica, ex ore et schedis Illustris Leibnitii quondam notata et descripta, à J. F. F. In: Monvmenta varia inedita variisque linguis conscripta, Nunc singulis trimestribus prodeuntia a Museo Joachimi Friderici Felleri … Trimestre vndecimvm. Jenae 1717, s. 549—601.

FEUERBACH, L.: Darstellung, Entwicklung und Kritik der Leibnitz’schen Philosophie. Leipzig 1848.

GEBAUER, J.: Jazykozpyt. In: Slovník naučný. Red. F. L. Rieger. Praha 1865, s. 207—210.

GEIST DES HERRN VON LEIBNITZ, oder auserlesene Gedanken über die Religion, Moral, Sprachen und Geschichte aus allen seinen Werken zusammengetragen. Aus dem Französischen übersetzt. Wittenberg - Zerbst III. 1776, IV. 1777. Dále Geist.

GERHARDT, D.: Polabische Nachlese. I. Hildebrand, Leibniz und ihre Wirkung. Die Welt der Slaven, 22, 1977, s. 57—85.

GUERRIER, W.: Leibniz in seinen Beziehungen zu Rußland und Peter dem Großen. Eine geschichtliche Darstellung des Verhältnisses nebst den darauf bezüglichen Briefen und Denkschriften. St. Petersburg 1873.

GUHRAUER, G. G.: Gottfried Wilhelm Freiherr v. Leibnitz. Eine Biographie. I—II. Breslau 1846.

HEINEKAMP, A.: Die Rolle der Philosophiegeschichte in Leibniz’ Denken. In: Studia Leibnitiana, Sonderheft 10. Leibniz als Geschichtsforscher. Wiesbaden 1982, s. 114—141.

HEINZ, A.: Dzieje językoznawstwa w zarysie. Warszawa 1978.

KOMENSKÝ, J. A.: Nejnovější metoda jazyků. Praha 1964.

KOMENSKÝ, J. A.: De rerum humanarum emendatione Consultatio Catholica. Tomus II. Pars V. Panglottia. Pragae 1966, s. 147—204.

KONSTANTINOV, F. V.: Filosofskaja enciklopedija. Glavnyj redaktor …, III. Moskva 1964, s. 161—165.

KORNIGER, S.: G. W. Leibnizens Sprachauffassung. Die Sprache. Zeitschrift für Sprachwissenschaft, 4, Wien 1958, s. 4—14.

KVĚT, F. B.: Leibnitz und Comenius. Prag 1857. In: Abhandlungen der königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften. Fünfte Folge. Zehnter Band. Prag 1859, s. 91—107.

LEIBNIZ, G. W.: Dissertatio De origine Germanorum … Hannover 1697.

LEIBNIZ, G. W.: Brevis designatio meditationum de Originibus Gentium, ductis potissimum ex indicio linguarum. In: Miscellanea Berolinensia ad incrementum scientiarum … I, Berolini 1710, s. 1—16.

LEIBNIZ, G. W.: Collectanea etymologica, illustratione lingvarvm veteris celticae, germanicae, gallicae, aliarumque inservientia. Cum praefatione Jo. Georgii Eccardi. Hanoverae 1717a.

[199]LEIBNIZ, G. W.: Unvorgreiffliche Gedancken, betreffend die Ausübung und Verbesserung der Teutschen Sprache. In: Collectanea etymologica I, 1717, a. 255—314.

LEIBNIZ, G. W.: Des mots. In: Nouveaux essais sur l’entendement humain, par l’auteur du système de l’harmonie préétablie (1703). Livre troisième. Ed. Joh. Ed. Erdmann. G. G. Leibnitii Opera philosophica quae exstant latina, gallica, germanica omnia … Berolini 1840, s. 296—335.

LEIBNIZ, G. W.: Dialogus de connexione inter res et verba, et veritatis realitate (1677). In: G. G. Leibnitii Opera Philosophica … Ed. J. E. Erdmann. Berolini I. 1840a, s. 76—78.

LEIBNIZ, G. W.: Die philosophischen Schriften von Gottfried Wilhelm Leibniz. Hrsg. von C. I. Gerhardt. Bd. 1—7. Berlin 1875—1890.

LEIBNIZ, G. W.: Deutsche Schriften. Bd. 1. Muttersprache und völkische Gesinnung. Leipzig 1916.

LEIBNIZ, G. W.: Hauptschriften zur Grundlegung der Philosophie, Bd. 2. Leipzig 1924.

LEIBNIZ, G. W.: Monadologie. Praha 1925.

LEIBNIZ, G. W.: Sämtliche Schriften und Briefe. Erste Reihe. Allgemeiner, politischer und historischer Briefwechsel. Bd. 5 (1687—1690). Berlin 1954; Bd. 6 (1690—1691). Berlin 1957; Bd. 7 (1691—1692). Berlin 1964.

LENIN, V. I.: Filozofické sešity. Spisy, sv. 38. Praha 1960.

MARX. K. - ENGELS, B.: Spisy 2, Praha 1958; 22, Praha 1967; 32, Praha 1970.

MLADENOV, St.: Voltaire im Unrecht gegen Leibniz als genialen Sprachforscher. In: Miscellanea Academica Berolinensia II, 1. Berlin 1950, s. 15—29.

MÜLLER, K. - HEINEKAMP, A.: Leibniz-Bibliographie. Die Literatur über Leibniz bis 1980. 2., neu bearb. Aufl. Frankfurt am M. 1984 (zvláště s. 111—121).

MÜLLER, K. - KRÖNERT, G.: Leben und Werk von Gottfried Wilhelm Leibniz. Eine Chronik. Frankfurt am M. 1969.

NEFF, L.: Gottfried Wilhelm Leibniz als Sprachforscher und Etymologe. I—II. Heidelberg 1870—1871.

OLESCH, R.: Fontes lingvae dravaeno-polabicae minores et Chronica venedica J. P. Schvltzii. Köln - Graz 1967, s. 269—276.

POGREBYSSKIJ, I. B.: Gotfried Vil’gel’m Lejbnic. 1646—1716. Moskva 1971.

POTT, A. F.: Einleitung in die Allgemeine Sprachwissenschaft. Zur Litteratur der Sprachkunde im Besonderen. In: Internationale Zeitschrift für Allgemeine Sprachwissenschaft, 2, Leipzig 1885, s. 54—115.

POTT, A. F.: Einleitung in die Allgemeine Sprachwissenschaft. Zur Litteratur der Sprachkunde Amerikas. In: Internationale Zeitschrift für Allgemeine Sprachwissenschaft, 4, Leipzig 1889, s. 67—96.

RAVIER, E.: Bibliographie des oeuvres de Leibniz. Paris 1937.

SCHULENBURG, S.: Leibnizens Gedanken und Vorschläge zur Erforschung der deutschen Mundarten. Berlin 1937. Abhandlugen der Preußischen Akademie der Wissenschaften, 1937, Philosophisch-historische Klasse, Nr. 2.

SCHULENBURG, S.: Leibniz als Sprachforscher. Frankfurt am M. 1973.

SUCHSLAND, P.: Gottfried Wilhelm Leibniz (1646—1716). Über sein theoretisches und sein praktisches Verhältnis zur deutschen Sprache. In: Erbe, Vermächtnis und Verpflichtung. Zur sprachwissenschaftlichen Forschung in der Geschichte der AdW der DDR. Berlin 1977, s. 32—59.

WEIMANN, K.-H.: Leibniz als Sprachforscher. In: Leibniz. Sein Leben, sein Wirken, seine Welt. Hrsg. von W. Totok und C. Haase. Hannover 1966, s. 535—552.

WIESELGREN, H.: Leibniz bref till Sparfvenfelt. Stockholm 1883.

 

R É S U M É

Les intérêts linguistiques de G. W. Leibniz

L’ample oeuvre scientifique de Leibniz comprend, entre autres, des traités sur la langue et des études sur différentes langues et leurs relations réciproques. Leibniz élabora une nouvelle classification des langues et contribua ainsi à l’utilisation scientifique de l’étymologie. Il refusa caté[200]goriquement l’idée sur l’hébreu comme l’arrière-langue à partir de laquelle auraient dû se former toutes les langues du monde. Les études linguistiques de Leibniz constituent une partie de sa recherche sur les plus anciennes époques de l’humanité et de son évolution ultérieure, les conclusions en étant incluses dans la conception générale de sa philosophie de l’histoire de la société humaine. Leibniz fut à juste titre convaincu que les langues constituaient les monuments les plus anciens de l’humanité et de sa culture et qu’elles étaient le miroir de l’histoire de ceux qui les utilisent. L’analyse du lexique orientée en premier lieu sur son côté sémantique, peut, d’après Leibniz, découvrir l’origine de ceux qui l’utilisent, elle peut montrer les chemins qu’ils avaient traversés depuis leur arrière-patrie jusqu’à leurs résidences historiques et contemporaines, leurs rapports avec les groupes ethniques voisins, ainsi que l’évolution de leur culture matérielle et spirituelle. La classification des langues par Leibniz est conçue historiquement, elle englobe les langues européennes, certaines langues parlées en Afrique du Nord et les principales langues asiatiques. Elle devait montrer le processus de la différentiation des langues à partir de l’arrière-langue supposée, ainsi que les voies de la colonisation de l’Europe, des régions voisines de l’Afrique et de l’Asie. Leibniz supposait que les langues indo-européennes, sémitiques, finno-ougriennes et altaïques (turco-tatares) avaient une origine commune. Grace à Leibniz, la linguistique commença à prendre une orientation de plus en plus historique, basée sur l’évolution et sur la recherche des accords réels parmi les langues.

Leibniz découvrit plusieurs principes indispensables de l’utilisation scientifique de l’étymologie, ainsi que de la mise en valeur de la méthode historique-comparée dans la linguistique. Quant à la parenté des langues, il la déterminait à base de leur harmonie, se manifestant dans l’accord des racines. Cet accord, il le cherchait dans la sémantique des racines, il le dépistait dans une mesure moins importante dans les accords phonétiques. Leibniz souligna que nous pouvions comparer les langues rapprochées, avant tout les langues génétiquement apparentées. Plusieurs accords de langue l’avaient amené à l’idée que l’arrière-patrie indo-européenne (japhétique), quant à la langue et à l’ethnie, avait été une région située dans le voisinage des Indes.

Quant à la conception philosophique de la langue, Leibniz la concevait comme un système de signes servant d’instrument de la compréhension et de la pensée, à exprimer les pensées et à les communiquer aux autres. Depuis ses origines, la langue avait été le trait-d’ union de toute la société. Elle ne cesse d’évoluer, sans sauts, tout en conservant une continuité absolue, son perfectionnement continu dans l’expression est une manifestation de l’intellect et de la pensée humains qui ne cessent de se perfectionner. Les mots ne sont pas seulement les signes des pensées, ils sont en même temps les signes des choses que nous considérons comme nécessaire d’appeler, d’exprimer à l’aide de ces signes. Dans la langue, Leibniz distinguait la forme et la matière, la forme étant sa partie non-matérielle, sémantique. Quant à la partie matérielle, elle est formée par sa partie de sens, née de l’articulation de l’organe du parler et perçue par les sens. Une harmonie règne entre les deux parties de la langue et du mot. Le rapport du mot vis-à-vis du phénomène appelé est arbitraire, les mots sont les signes non-motivés des pensées et des choses, ils ne sont pas déterminés par le caractère naturel des phénomènes nommés. Or, le caractère arbitraire réside dans les mots seulement, et non pas dans les idées, ces dernières étant éternelles. Elles reposent en nous avant même que nous en formulions une pensée actuelle. Leibniz quant à lui, accordait une grande importance à l’onomatopée lors de la naissance de nombreux mots; dans le stade originaire de l’évolution de la langue, cette motivation naturelle avait joué un rôle important.

Le mérite de Leibniz, quant au développement de la linguistique, repose entre autres dans son grand effort d’organisation de connaître et d’étudier de nouvelles langues, ainsi que des langues, jusque-là inconnues. Il fut attiré le plus par les langues éloignées en Afrique, dans le Caucase et en Sibérie, d’où son intérêt éminent porté à la Russie tzariste. Leibniz soulignait l’équivalence fonctionnelle de toutes les langues du monde, tout en refusant de considérer certaines langues moins développées comme barbares. Il finit par être convaincu de l’importance des dialectes, encourageant leur recherche et l’élaboration ultérieure de leur lexique. Leibniz a de grands mérites quant à l’étude de la langue allemande et de sa culture, ainsi que de son introduction [201]dans la vie de la société et dans la littérature scientifique. Il se consacra de même à l’étude des langues romanes, slaves et d’autres langues, il se pencha sur l’étude des rapports slaves-germaniques dans le domaine de la langue, ainsi qu’ à l’explication étymologique des mots slaves. Il entretenait des relations étendues avec de nombreux scientifiques de l’époque.


[1] „Les significations des mots sont arbitraires (ex institutio) et il est vrai qu’elles ne sont point déterminées par une nécessité naturelle, mais elles ne laissent pas do l’être par des raisons tantôt naturelles, où le hazard à quelque part, tantôt morales, où il y entre du choix“ (1840, s. 298).

[2] „Les Substances et les modes sont également représentés par les Idées; et les choses, aussi bien que les Idées, dans l’un et l’autre cas sont marquées par les mots; ainsi je n’y vois guères de différence, si non que les Idées des choses substantielles et des qualités sensible sont plus fixes. Au reste il arrive quelquefois que nos Idées et pensées sont la matière de nos discours et font la chose même, qu’ on veut signifier, et les notions reflexives entrent plus qu’ on ne croit dans celles des choses. On parle même quelquefois des mots matériellement, sans que dans cet endroit-là précisement on puisse substituer à la place du mot la signification, ou le rapport aux Idées ou aux choses; ce qui arrive non seulement lorsqu’ on parle en Grammairien, mais encore quand on parle en Dictionnairiste, en donnant l’explication du nom“ (1840, s. 302).

Když mluvíme k druhému člověku, „c’est de ses propres Idées, qu’il veut donner des signes; les mots ne pouvant être appliqués par lui à des choses qu’il ne connoît point. Et jusqu’ à ce, qu’un homme ait des Idées de son propre fond, il ne sauroit supposer qu’elles sont conformes aux qualités des choses ou aux conceptions d’un autre“ (tamtéž).

[3] „Gentes … Slavonicae, sub quibus comprehendimus Russos, Polonos, Bohemos, Moravos, Bulgaros, Dalmatos, (hodiernos scilicet) Slabinosque caeteros maris Hadriatici accolas, tum ad Balthicum gentes Vinidorum qui vulgo Wendi, (Vandalis Germanis non confundendi) Jornandi Antes, et quicunque ejus generis post migrationes Germanicarum gentium in loca vacua succedentes quicquid à mari barbaro, (sic vocabant veteres) ad Albim, imo ad Salam etiam Thuringicam protenditur, tenuêre. Scimus omnes Vinidos (quorum alqui in Luneburgico tractu, plures in Lusatia Marchiaque supersunt) facilè Moscis nuper interpretum vicem praebuisse“ (1710, s. 7).

[4] Polabistickou problematiku obsahují tyto dopisy vzniklé v Leibnizově okruhu: (1.) dopis G. Fr. Mithoffa z Lüchova Ch. Schraderovi z 17. 5. 1691; v něm zapsaný polabský text Otčenáše Leibniz sám opatřil poznámkami (Zemská knihovna v Hannoveru, sign. XXIII, 842a); (2.) Schraderův dopis Leibnizovi z 29. 5. 1691 včetně konceptu Leibnizovy odpovědi; (3.) Leibnizův dopis Schraderovi z června 1691; (4.) dopis G. W. Schencka von Winterstedt Schraderovi z 20. 7. 1691 určený Leibnizovi; (5.) dopis J. F. Pfeffingera Leibnizovi z 10. 4. 1704 s Leibnizovými rukopisnými poznámkami. K nim je ještě třeba dodat dopisy s úryvky s polabistickou tematikou: (6.) Leibnizův dopis H. Ludolfovi z 26. 11. 1691; (7.) Leibnizův dopis H. Ludolfovi z 18. 4. 1692; (8.) Leibnizův dopis J. G. Sparfvenfeltovi z 29. 1. 1697 a (9.) Leibnizův dopis vévodovi Ernestu Augustovi z poloviny ledna 1691. — K Leibnizovým zájmům o dřevanskou polabštinu srov. také Olesch (1967).

Slovo a slovesnost, volume 49 (1988), number 3, pp. 177-201

Previous Otakar Šoltys: Autor, text a společnost

Next Jiří Nekvapil, Olga Müllerová: K pauzám v komunikačním procesu