dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Prolegomena k překladu „Il Principe“

Josef Macek

[Discussion]

(pdf)

Пролегомены к переводу „Il Principe“ / Prolegomena to the translation of “Il Principe“

[*]Čtu-li překlady spisů N. Machiavelliho do češtiny, jsem v pokušení sdílet dávné obavy P. Bayla (1740) a vyostřit je v tezi, že vlastně neexistuje žádný přesný překlad z jednoho jazyka do druhého.

Machiavelli je autor neobyčejně strohý, který umí vládnout slovům. Jeho styl je mimořádně úsporný a hutný. F. Nietzsche (1955, s. 594) se obdivoval rychlému tempu stylu Florenťanova, jeho allegrissimu. Jeho věty jsou sevřeny v přísném řádu osnovy a terminologie nabývá někdy až podoby technické, je mimořádně vyvážená, odborně přesná a racionálně sevřená. Na překladatele čekají proto tím zrádnější úskalí; překlad zdánlivě jednoduchý je ve skutečnosti neobyčejně náročným úkolem.

Upozornil jsem už, že většina dosavadních českých překladů nemůže být východiskem k poznání díla Machiavelliho, že čeští překladatelé nepochopili terminologii, styl a podstatu myšlení velkého Florenťana (srov. Macek, 1969a, 1980). Platí to zejména o Vladaři, který vstoupil do české kultury mytologizován à la Rousseau (srov. Pacák, 1873)[1] a skončil své putování takřka jako zvěstovatel nacismu a fašismu.[2] Bohužel ani nejnovější Felixův český překlad „Il Principe“ – Vladař. Život Castruccia Castracaniho z Lukky (Praha 1969 – dále Vladař) – nedovedl překonat staré obtíže a nedostatky a přinesl k 500. výročí narození florentského myslitele text, který má velice málo společného s tím, co Machiavelli myslil a o čem uvažoval.

Chci se zabývat poněkud podrobněji překladem A. Felixe nikoliv jen proto, abych prokazoval jeho nedostatky a abych varoval badatele před interpretací jeho textu, jež by je vedla na scestí, nýbrž zejména proto, že chci, aby filologové, historikové a filozofové vytvořili společné předpoklady pro adekvátní, hodnotný a přesný překlad „Il Principe“ do češtiny. Nadepsal jsem proto svou úvahu „Prolegomena“ a chci zejména ukázat, že nelze překládat Machiavelliho bez znalosti jeho filozofie, bez úvahy o jeho odborné terminologii, bez znalosti jeho metody myšlení a poznávání.

Machiavelli – mám na mysli především Il Principe, ale i Discorsi, Arte della guerra, Istorie fiorentine – není jen literárním tvůrcem. Je politickým myslitelem, historikem, filozofem a píše text odborný (srov. Olschki, 1922, s. 308–312)[3] – nechci-li přímo říci „vědecký“, jsa si vědom závažnosti onoho adjektiva.[4] Pro překladatele znamená ovšem skutečnost, že je autor teoretikem, filozofem, politologem, aby si byl vědom toho, že text, který má být překládán, je svébytnou strukturou, která má svůj řád, své meze, ale i svou terminologii a svůj zadní plán, svá filozofická východiska s kategoriemi a pojmy. Odtud plyne povinnost potlačit v překladu modernizace, dramatizování, libovůli v dosazování synonym a zejména pseudosynonym a všeho, co mrzačí strukturu originálu. Il Principe se nedá vyprávět, nedá se do textu vnášet epická nota, nedají se vymýšlet libovolně varianty a quasi synonyma. Jakmile přistoupí překladatel k Il Principe jen jako k literárnímu textu, zbavenému niterných vztahů a souvislostí s filozofickými základy, jen jako k disparátní směsi maxim, rad a poznámek, antických a renesančních příběhů a příkladů ze života, nepřekládá, nýbrž proměňuje text v něco úplně jiného, než co napsal Machiavelli.

Začnu názvem spisu. „Il Principe“ se do češtiny dlouho překládal jako „Kníže“ a je zásluhou J. Zaorálka, že se postupně vžívá správnější a přesnější název „Vladař“. Přitom ovšem je nezbytně nutné si uvědomit, že Machiavelli ne vždy chtěl pojmem „il principe“ [33]označit obecně všechny typy a druhy panovníků – od knížat ke králům a císařům, ale i k představeným městských států, republik, k praporečníkům svobody a k dóžeti. Vedle tohoto nejobecnějšího významu objeví se nezřídka i „il principe“ jen jako protiklad k vládci v městské republice. Tedy nikoliv pojem generelní, nýbrž partikulární. Jestliže i tehdy překladatel překládá „vladař“, porušuje smysl vět. Machiavelli totiž termínem „il principe“ chce označit vládu jedince, je to signor, kníže či přímo monarcha. Tak je tomu např. v Princ. V, 49,[5] kde se přímo mluví o městech a venkovských oblastech, které si zvykly žít „sotto uno principe“ a jehož rod, dynastie vymře a přitom poddaní neumějí žít svobodně, jako žijí městské republiky. Není pochyb o tom, že tento „principe“ není už jen obecně „vladař“, nýbrž je to signor, kníže, suverén, monarcha – a tak také musí být překládáno. Jinak zcela zanikne ono známé vyhrocení polarity: republika ↔ knížectví (monarchie), ke kterému Machiavelli v oné kapitole cílí (podobně tyto protiklady rozvinul např. v Disc. II, 2 (srov. Machiavelli, 1960, s. 284),[6] základy narýsoval v Disc. I, 4–6).

Přímo pak Machiavelli má na mysli dědičného panovníka, označí-li jej „el principe naturale“ (Princ. II, 14).[7] Nestačí tu překládat „rodový vladař“ (srov. Vladař, s. 12), neboť ono „naturale“ se vztahuje k dědičnosti trůnu. Bez voleb a beze změn, obvyklých v městských republikách, jakoby přirozeně nastupuje syn na trůn po otci, vláda a moc zůstává od přirozenosti v rukou jediného rodu. Proto je to „el principe naturale“. Krev tohoto panovníka je stále táž – a „sangue“[8] proto znamená „dynastii“, „panovnický rod“, onu přirozenou kontinuitu vladaření. I těmito obraty chce Florenťan odlišit dědičná knížectví, signorie a monarchie od městských republik. Je nutno domyslet skutečnost, že „principe nuovo“ je i např. španělský král Ferdinand (XXI, 157) a že mezi „principi“, o nichž autor uvažuje, jsou i despotové jako turecký sultán a feudální monarchové, jako je francouzský král. Machiavelli hledá obecný termín, kterým by pojmenoval všechny tyto panovníky, a je to termín „principe“. Zároveň ovšem je si dobře vědom odlišnosti dědičných a feudálních monarchií od volených vladařů v republikách, a tuto odlišnost je nezbytně nutné i v překladu zachovat.

Ještě obtížnější úkol leží na překladateli, který má najít vhodný ekvivalent pro pojem „il principato“. Zcela nevhodné je překládat toto slovo jako „země“ (Princ, III, 17; Vladař III, 13)[9] – neboť zde opouštíme sféru státní moci a zamlžujeme ji terminologií geografickou. Rovněž „říše“ je slovem neodpovídajícím sémanticky – zejména stojí-li v protikladu „republiche“ ↔ „principati“ (Princ. XV, 136; Vladař XV, 69). Nezdá se mi ani šťastným výraz, se kterým A. Felix nově přichází: „suverénní vladařství“. Vezměme slavnou prvou větu Vladaře: „Všechny státy, všechny říše, v jejichž poslušnosti lidé žili a žijí, byly a jsou buď republiky, nebo suverénní vladařství“ (Vladař I, 11; Princ. I, 7–8 – „o republiche o principati“). Vím, že stěží najdeme v češtině obecný výraz pro stát s vládou jediného muže. „Suverénní vladařství“ však vůbec nevyhovuje. Machiavellimu nejde o to, aby odlišil státy podle míry svéprávnosti, samostatnosti, suverenity, nýbrž podle toho, jak je koncentrována státní moc – zda ve volených orgánech, či v rukou jedince. Snad by bylo lépe užít tu pojmu „mocnářství“, anebo prostě „knížectví“ ve smyslu širším, který zahrnuje v sobě i signorii i monarchii. I sám pojem „monarchie“ by tu lépe vyhovoval než hybridní „suverénní vladařství“.

A abychom zůstali ve sféře státnictví, všimněme si pojmu „stato“.[10] N. Machiavelli je jedním z tvůrců tohoto slova – ovšem ve významu nejobecnějším a moderním: ‚stát’. [34]Právě tak, jako hledal a našel ve výrazu „principato“ obecný termín pro všechny státy, jimž stojí v čele jedinec, snažil se pojmenovat nejobecněji všechny organizace vládní moci, všechny vládní a mocenské struktury. Tímto termínem je „stato“, slovo, které až dosud mělo nejrozmanitější významy od ‚stavu’ až k označení ‚vládní moc’. Nastává tedy v díle Machiavelliho výrazný sémantický posun slova „stato“ a tato změna sama je svědectvím vyspělosti a pokroku úvah florentského sekretáře. A. Felix správně pochopil terminologii Machiavelliho, překládá i správně někdy „stato“ = „moc“ (Vladař II, 12), „státní moc“ (Vladař IX, 49), neudržel však onen správný postoj do všech důsledků. Je zcela zjevným omylem překládat „stato“ = „území“ (III, 17) anebo „státní aparát“ (IX, 49) – pro ty pojmy má Machiavelli jiné výrazy. Rovněž tak nelze šablonovitě překládat vždy „stato“ = „stát“ (např. už I, 11). Právě proto, že je Florenťan průkopníkem nové terminologie, nemůže se vymanit z dosavadního jazykového úzu a sémantické pole „stato“ si zachovává svá širší prostranství. Přesahuje někdy k významu ‚moc’ anebo znamená ‚vládu’. Překládá-li se tvrdošíjně „stát“, je v tom projev jisté modernizace textu.

Nepřípustné modernizace se překladatel dopouští všude, kde překládá „il populo“ = „lid“. Machiavelli byl mluvčím popolánů, zámožného měšťanstva, z něhož vzešel (srov. Macek, 1966; Albertini, 1955, s. 53).[11] A především na tyto kruhy městského obyvatelstva myslí všude, staví-li „populo“ proti „grandi“. Jedná-li se tedy o „populo“ v městských státech, je nutné překládat tento termín „měšťané“[12] – anebo přímo, jde-li o kategorii politickou: „popoláni“.[13] Jenom tam, kde se mluví o zámožných občanech ve všech typech států, smí se přeložit „lid“. A. Felix, zdá se, cítil obtíže překladu, a proto někdy správně mluví o „širokých vrstvách lidu“ (Vladař IX, 48) či o „prostém lidu“ (IX, 46). Nevhodné je však překládat „chudí občané“ (Vladař IX, 47; Princ. IX, 96: „populo“), neboť vždy s pojmem „populo“ je spjata existence a politické cíle zámožné měšťanské vrstvy.

Někdy nahrazuje singulár plurál a „populi“ mohou znamenat rovněž „lid“. Překladatel však nadužívá pojmu „lid“[14] na úkor „měšťané“, „měšťanstvo“, a tím se budí zdání, že byl Machiavelli hlasatelem práv a svobod lidu – v moderním pojetí, jak je známe zejména od doby francouzské revoluce. Zcela pak opomíjí překládat „populi“ = „národy“.[15] Nejtíže pociťujeme tento nedostatek při překladu slavného místa: „la natura de’ populi è varia“ (Princ. VI, 60). Je zcela nepřípustné postupovat tak, jak učinil A. Felix, když překládá: „je povaha lidí vrtkavá“ (Vladař VI, 30). Machiavelli tu měl na mysli (a kontext to potvrzuje) „národy“, „lid“ – v politickém slova smyslu, tedy subjekty politického života, a nikoli člověka, lidi ve smyslu filozofické antropologie. Je bezpodmínečně nutno rozlišovat, kde Machiavelli užívá terminologie politicko-sociální a kde zkoumá svými antropologickými výpověďmi nitro lidí.

Podobně pak je v rozporu s postojem a se záměry Florenťanovými, překládá-li se jako „lid“ i slovo „vulgo“. Jde opět o velice známé místo „perché il vulgo ne va sempre preso con quello che pare e con lo evento della cosa; e nel mondo non è se non volgo“ (Princ. XVIII, 156). U A. Felixe čteme tento překlad: „Lid dá vždycky jen na zdání a na výsledek věci, a na světě není než lid“ (Vladař XVIII, 81). Machiavelli ovšem vůbec tu nemyslil na „lid“ ani na „měšťanstvo“ ani na „popolány“. Užil tu slova „vulgo“ a to lze přeložit jen jako „dav“. Kdybychom překládali „vulgo“ = „lid“, setřeli bychom z onoho výroku nádech [35]rezignace, ba melancholie,[16] jíž se pokryla úvaha o obtížích a úskalích vladařů. Právě proto, že byl Machiavelli popolánem a že zámožné měšťanstvo označil jako „populo“, musel sáhnout po slově „vulgo“, chtěl-li si povzdechnout nad mělkostí smýšlení, stádností davu, nad snadnou manipulovatelností (řekli bychom dnes) davu. Zatímco sémanticky „el populo“ nemá v sobě pejorativní prvky, „il vulgo“ je do značné míry poznamenán smýšlením popolána, shlížejícího svrchu na chudinu a drobný venkovský a městský lid. I proto je nezbytně nutné v překladu oba výrazy odlišit.

Popolánství Machiavelliho se manifestuje ve Vladaři i v termínu, který je nejčastěji na druhém pólu k „el populo“, ve slově „i grandi“. A Felix je překládá nejčastěji jako „boháči“ či „bohatí“ (IX, 46; XIX, 88), ale i „šlechtici“ (XIX, 85; XXIV, 109),[17] „bohatá vrstva“ (IX, 46), „zámožní“ (IX, 47), „vlivní lidé (IX, 47). Zcela vyloučen je překlad „i grandi“ = „zámožní lidé“ – už proto, že významově se de facto blíží k „el populo“, k němuž má být protikladem a Machiavelli tu skutečně protiklady obou pojmů chce vyhrotit. Jsme uprostřed složité sociální struktury renesanční společnosti (srov. Macek, 1965, 1981),[18] kterou chtěl florentský myslitel utřídit a pojmenovat. Ponechal stranou chudinu – bezprávnou vrstvu, nemající politických práv a podmaněnou hospodářsky i sociálně. Sám mluvil za střední vrstvu zámožných měšťanů a projevoval hluboký odpor k nejbohatším, nejvlivnějším, hospodářsky a sociálně nadřazeným vrstvám patriciátu, aristokracie, šlechty. To jsou oni „grandi“, tu je protipól „populo“. Základem jejich mocenské převahy jsou třídní privilegia, rodová urozenost, obchod, bankovnictví, pozemkové vlastnictví – a nikoliv jen bohatství. Nelze je tudíž v žádném případě označovat jako „boháče“ – tím by se totiž dělítko mezi zámožnými měšťany a „grandi“ posunulo jen do sféry majetku a bohatství. Základní odlišnost jejich je však v sociálně-politickém postavení, v privilegiích, jež někdy nabývají rázu privilegií šlechtických. Ostatně ve Florencii se na počátku 16. stol. nová finanční aristokracie už jen nepatrně lišila od ostatní feudální šlechty. Sám Machiavelli spatřoval odlišnost v tom, že tito noví šlechtici ve městech podnikají, kdežto stará rodová šlechta tyje jen na hradech z práce poddaných (Disc. I, 55, 256). Machiavelli byl odpůrcem těchto „grandi“, kteří často neměli ani tolik bohatství jako mnozí popoláni, přesto však měli moc v rukou a projevovali opovržení nad řemeslníky a živnostníky. Je proto nezbytné překládat „grandi“ = „aristokracie“, „patricijové“, anebo i „šlechta“, rozhodně ne však „boháči“. Překlad „grandi“ = „boháči“ zplošťuje obraz sociální struktury, křiví náčrt, který Machiavelli podává, a vede ke zcela mylným konsekvencím. I v tomto případě překlad jednoho slova musí logicky zapadat do úvah Florenťanových o státu a společnosti, musí plně respektovat jeho sociálně-politické názory a ideály.

A stejně tak další zdánlivá maličkost může vest k velkému nedorozumění. Machiavelli byl zásadním odpůrcem církve. Nenáviděl ji jako instituci, která zničila Itálii, ba dokonce jí kladl za vinu úpadek civilizace vůbec (Disc. I, 12, 165–166). Odmítal pak zcela rozhodně světskou moc církve – i ve Vladaři je možno číst např. ironickou paralelu egyptského sultána a papežství (XIX, 92–93). A do těchto souvislostí sluší se včlenit i výtku Francouzům, že nerozumějí státnictví – neboť kdyby mu rozuměli, nedopustili by „venire la Chiesa in tanta grandezza“ (Princ. III, 36), „aby církev nabyla takové moci“. A. Felix však, nevím proč, nahradí „církev“ „papežským státem“ (III,22) a tím zcela vytrhne ono místo z proticírkevní kritiky, kterou Vladař zní. Je přece veliký rozdíl mezi papežským státem a církví a Machiavelli ne náhodně tu mluvil výhradně o církvi. Vůbec totiž nešlo jen o růst území a moci papežského státu, nýbrž se jednalo celkově o italské [36]politice francouzského krále,[19] jež nadměrně favorizovala církev, její světskou moc, její politické postavení v Itálii a tím – podle názoru Machiavelliho – hnala Itálii do záhuby. Překlad, který posune význam církve jen do oblasti papežského státu (ostatně sám název je hybridní – nanejvýše by se mohlo mluvit o „církevním státu“; nikdy oficiálně „papežský stát“ neexistoval), poruší nejen smysl věty a myšlenky, nýbrž dotkne se celkového filozoficko-politického postoje autorova, jeho vztahu k církvi. Soudím, že A. Felix tu nahradil úmyslně „církev“ „papežským státem“ jen z příčin estetických, stylových, literárních. Ovšem právě taková metoda překladu je v díle, jakým je Vladař, nepřípustná.

Machiavelli byl nejen analytikem sociální struktury státu, nýbrž směřoval hluboko k poznání sociálního a politického cítění lidí (srov. k tomu Huovinen, 1951). Proto je u něho v takové oblibě pojem „ambizione“, kterou správně A. Felix překládá jako „žádostivost“, „ctižádost“. Zatímco „ambizione“ měla ráz individuální, byla termínem antropologickým, pro oblast sociálního cítění, tužeb a požadavků razí Machiavelli pojem „umore“. Samo slovo naznačuje vztah k terminologii galénovské, lékařské a svědčí znovu o snaze autorově o odborně-technickou terminologii v oblasti politiky a státnictví (srov. Tomassini, 1911; Gilbert, 1951). Přeložíme-li však ono slovo jako „tábor“ (Vladař IX, 46), nejen že znehodnotíme úsilí autorovo a odhodíme stranou jeho důmysl, nýbrž přeneseme problematiku jakoby zevnitř navenek. „Umore“ je konstanta, je to „smýšlení“, „cítění“, „tužby“ – tedy něco, co mimovolně tryská ze sociálních skupin lidí, vtažených do veřejného, politického života, kdežto „tábor“ je už vnější ohrada, v níž jsou občané formováni a seskupováni. Staví-li Machiavelli proti sobě popolány a aristokraty, opírá se o zjištění, že v obou dvou sociálních skupinách se projevuje dvojí rozličné, protichůdné smýšlení, cítění. „Protože v každém městě se setkáváme s dvojím nepřátelským cítěním …“ (Princ. IX, 94) je přesnější překlad než „s dvěma tábory navzájem nepřátelskými“, a hlavně je to překlad, který je ve shodě s celkovou sociálně-politickou terminologií Machiavelliho.

Podobně i výraz „appetito“ (Princ. IX, 95) je součástí sociálně-politické koncepce Florenťanovy a týká se především touhy po moci, po vládě. Je tudíž z oblasti politické a nemůže se překládat jako „choutky“ (Vladař IX, 46), protože sémantický rozsah tohoto slova je velice široký a týká se především individuálních zálib a cílů, ba má v sobě i jistou dávku pejorativní, ryze subjektivistické touhy.

Až dosud jsem se snažil naznačit sounáležitost některých pojmů Vladaře se sociálně-politickou terminologií Machiavelliho. Upozornil jsem, že překladatel Vladaře nerespektuje onu jednotu struktury a porušuje základní principy metody Florenťanovy. Mnohem neutěšenější je však analýza překladu ve vztahu k filozofické antropologii Machiavelliho. Překlad nebere v úvahu nic z rozsáhlé literatury, jež se věnovala až dosud rozboru humanismu Florenťanova a jež vyústila v podrobné hodnocení některých klíčových pojmů, jako je „necessità“ (Kluxen, 1967), „fortuna“ (Huovinen, 1951), „virtù“ (srov. Mayer, 1912; Ercole, 1926; Whitfield, 1947; Sasso, 1958),[20] „prudenzia“, „occasione“ atd. Vladař je vybudován na základech těchto pojmů, o ně se opírá filozoficko-antropologická koncepce politiky a státnictví. Neznalost celkové struktury myšlení, absolutizace nahodilosti, izolovanost jednotlivých slov a výrazů, svévole stylistická, roztříštěnost sémantická je právě tu zcela evidentní zábranou překladateli a znehodnocuje jeho úsilí.

„Necessità“ u A. Felixe má asi 10 ekvivalentů: „naléhavá příčina“ (Vladař II, 12), „nesnáze“ (III, 13), „pohnutka“ (III, 20), „tíseň“ (VIII, 45), „je třeba, potřeba“ (IX, 45, 70), „musit“ (XVIII, 78–9), „býti nucen, co potřebuji“ (XVIII, 78), „míti zapotřebí“ (XX, 96). Jak je zřejmo, většinou jsou to výrazy, jež poukazují k člověku, k jeho touhám, cílům, k jeho potřebám, žádostem. A přitom právě „necessità“ je označením oněch sil mimo [37]člověka, jež jsou nezávislé na jeho vůli, jsou neměnné. V moderní filozofické terminologii bychom je označili jako determinanty či přírodní zákony, v jejichž rámci je sevřen lidský život. Nejčastěji by se tedy „necessità“ rovnala asi výrazu „dané poměry“, „situace“ – neboť to je konkrétní podoba přírodní zákonitosti, omezující politickou a státnickou aktivitu. A. Felix bohužel neužil nikdy této terminologie. Je jí nejblíže tam, kde „necessità“ překládá jako „muset“, „býti nucen“. Politik, vladař prostě v mnoha případech nemůže než respektovat „necessità“ – „nezbytnost“, „nezbytnou nutnost“ a v duchu daných poměrů, podle situace musí jednat. Tak by se dal vyjádřit obsah pojmu „necessità“. Ovšem co si počít s překladem, kde „necessità“ = „pohnutka“? Anebo „naléhavá příčina“? Tu všude je text originálu žalostně pokřiven a smysl výpovědi se autorovi ztrácí.

Ještě hůře je tomu však tam, kde v překladu „necessità“ = „míti zapotřebí“ anebo „co právě potřebují“, jak je mylně překládáno v kap. XVIII: „obediscano alle necessità presenti“ (Princ. XVIII, 154), zatímco přesný překlad je: „jsou ve vleku poměrů“ či „podléhají situaci“. Machiavelli tu chtěl prostě naznačit, že lidé obvykle nejsou s to pochopit své možnosti a že jsou vláčeni situací, kterou nemohou změnit. Felixův překlad však mluví o tom, že se lidé pachtí za tím, co potřebují, že tudíž se ženou jen za svými tužbami, za subjektivními cíli – a to je pravý opak toho, co měl Florenťan na mysli.

Nesprávnost překladu pojmu „necessità“ vrcholí v jedné z klíčových myšlenek Vladaře, ve větě, kde se nejpregnantněji objevuje svérázné pojetí vztahu politiky i morálky. Praví se tu: „Onde è necessario a uno principe, volendosi mantenere, imparare a potere essere non buono, e usarlo e non l’usare secondo la necessità (Princ. XV, 136–137). Felixův překlad zní: „Je proto nezbytné, aby se vladař pro vlastní spásu naučil, že nemusí být vždycky dobrý, ale podle potřeby někdy ano, někdy ne“ (Vladař XV, 70). Český text budí představu, že zcela záleží na vladaři, na jeho osobním rozhodnutí a na jeho úvaze, zda bude dobrým či zlým, zda užije k vládě zákonů či násilí, zda bude ctnostný či zločinný. Ono „secondo la necessità“ se vztahuje v českém překladu k osobnosti vladařově a Machiavelli je pak ďábelským rádcem bezpáteřné přetvářky a libovolného klamání. Ovšem „secondo la necessità“ není u Machiavelliho formulací subjektivistickou, nevztahuje se k vůli vladařově, nýbrž odkazuje k silám mimo člověka, k objektivnímu souhrnu přírodních a společenských sil, jež jsou obecným zákonem, mezí, hranicí politiky. Podle daných poměrů, podle toho, jak se utvářely poměry, podle obecné zákonitosti politické je pro vladaře nezbytně nutné být buď dobrý, nebo zlý. Nejde o maličkost. Český čtenář na podkladě překladu Vladaře XV čte něco úplné jiného, než autor napsal, je obětí politického mýtu, čte větu v podstatě poplatnou antimachiavellismu, který v Principe XV nalézá již po staletí doklad amorálnosti, zvrácenosti, zločinnosti Machiavelliho.

Spolu s pojmem „necessità“ je i pojem „fortuna“ jedním ze základních kamenů filozofické antropologie Florenťanovy. „Fortuna“ je slovo, které Machiavelli převzal z antické, středověké (Patch, 1927; podrobně Macek, 1970) a humanistické literatury (srov. Procacci, 1951; Bec, 1967),[21] jež po staletí věnovala onomu pojmu rozsáhlou diskusi. Základem je antická bohyně „Fortuna“, částečně demytologizovaná, nejprve christianizovaná, později pak sekularizovaná. Machiavelli v Princ. XXV věnoval onomu pojmu speciální úvahu a naznačil už tím, jakou váhu připisuje svému pojetí přírodně-společenských sil, jež se přímo dotýkají lidského života. Jedině možnou podobou překladu „fortuna“ v Princ. XXV (205) je tudíž „štěstěna“, jakožto označení souhrnu objektivních sil, jež jen zčásti a za určitých předpokladů jsou zvládnutelné a jež člověka mohou přivést ke štěstí či k neštěstí.[22] Bohužel překladatel užívá slova „štěstěna“ [38]a „Štěstěna“ (XXV, 110, 113; XXVI, 115) jen zcela výjimečně a většinou mluví o „osudu“ či „štěstí“ (Vladař I, 11; VII, 32; IX, 46, 47; XXV, 112, 115), jež na člověka čekají či mu vládnou. „Osud“ je označení temných, nadosobních, naprosto nezměnitelných sil a člověk je jim zcela vydán napospas. Je zřejmé, že Machiavelli neměl nic takového na mysli, když psal o síle „fortuny“, jež asi z poloviny může být člověkem přemožena a podrobena (Princ. XXV, 206). Mimo to užívá přímo pro označení osudu slova „la sorte“.[23] Rovněž pro označení „štěstí“ používá zvláštních výrazů, spjatých se slovem „felice“, „felicitare“ (Princ. XXV, 209). Mimo to „fortuna“ je vždy ambivalentní, může být i zdrojem štěstí i příčinou neštěstí. I proto je „fortuna“ = „štěstí“ nevyhovující překlad.

Sémantické pole slova „fortuna“ je ovšem neobyčejně široké a pojímá v sebe i významy, jež jsou osvobozeny od síly, zasahující do lidského života. Někdy skutečně je „fortuna“ příznivým obratem v politické kariéře a významově se blíží pojmu „štěstí“. Jindy se zase omezuje jen na souhrnnou sféru lidské činnosti a znamená asi totéž co „soukromé záležitosti“, ba blíží se někdy i pojmu „majetek“, „peníze“. Budoucí překladatel bude muset citlivě respektovat sémantické variace tohoto slova a bude muset brát v úvahu i významy, jež Machiavelli se slovem „fortuna“ spojuje v dalších spisech, v celém svém díle.

Člověk může podle mínění Florenťanova úspěšně bojovat proti štěstěně jedině tehdy, má-li „virtù“. „Virtù“ se tak stává nerozlučnou součástí triády: „necessità“ – „fortuna“ – “virtù“. Proti daným poměrům a nezbytné nutnosti může „virtù“ působit jen tehdy, naskytne-li se člověku „occasione“, „příležitost“. Tehdy teprve štěstěna buď nabídne možnost akce, nebo uvolní prostor pro člověka nadaného „virtù“. Tak asi zhruba můžeme odkrýt v úplnosti sémantickou strukturu této triády, odtud je nutno přistupovat k významu slova „virtù“. Překlad je práv této struktuře jen tam, kde užívá slov „schopnost“ (Vladař VI, 28, 31; XXVI, 116), „osobní zdatnost“ (I, 11; VI, 28; XXV, 111; XXVI, 115), „nadání“ (VII, 32) či „vynikající vlastnost“ (XXVI, 114). Dodejme, že bohužel opět tyto významy jsou často nahrazeny domnělými synonymy, jež porušují význam slov originálu. Tak např. najdeme překlad „virtù“ = „proslulost“ (VI, 28; XXI, 103), ačkoliv i tu by bylo přesnější buď „vynikající vlastnost“, nebo „ctnost“. Machiavelli užívá slova „virtù“ v souvislosti s obecně rozšířeným učením o napodobení (srov. Sasso, 1958, s. 383; Santangelo, 1950), kdy doporučuje, aby politikové sledovali a napodobovali vzory velkých osobností minulosti i současnosti. Je to možné ovšem jen částečně, neboť nemohou „alla virtù di quelli che tu imiti aggiungere“ (Princ. VI, 51) – tedy asi: „dosáhnouti ctností (schopností, vynikajících vlastností) těch, které napodobuješ“. A. Felix však překládá „dostihnout proslulosti“ (Vladař VI, 28) – a to je už něco jiného, to už je ohlas ctností, názor, který si vytváří okolí o veliké osobnosti. „Proslulý“ může být i vladař, který vůbec nemá „virtù“[24] – a proto nelze překlad „virtù“ = „proslulost“ přijmout.

Z podobných příčin nutno odmítnout překlad „virtù“ = „obratnost“ (Vladař VI, 31). Machiavelli mluví o obtížích, které musí vladaři překonávat, neboť se jim stavějí do cesty různé překážky „che con la virtù li superino“ (Princ. VI, 62). Přeloží-li se toto místo: „musí je zdolávat obratností“, jak činí A. Felix, posouvá se význam jinam, než zamýšlel autor. „Obratnost“ je totiž významově jen určitý výsek schopnosti, zdatnosti a zpravidla nemá nic společného se ctností, neboť je to schopnost víceméně technická, spoléhající spíše na zkušenost či na náhodu. „Virtù“ v textu Machiavelliho je však někdy i skutečnou ctností, je to mimořádné nadání a soubor vynikajících schopností, jež mají občas i jistý etický významový podtext. Jestliže, nemýlím-li se, v celém textu Vladaře překladatel neužije pro „virtù“ = „ctnost“, zbavuje autora veškerých etických principů, ochuzuje text [39]o souvislosti, jež slavný renesančně-humanistický pojem „virtù“ navozuje. Jsme-li si vědomi toho, že slovo „virtù“ bylo od dob Dantových zbraní a štítem renesančního humanismu, že jím humanisté útočili např. proti feudálním privilegiím šlechty (Macek, 1965, s. 231–233), že s ním spojovali kult lidství a chválu člověka-poloboha, nemůžeme v textu Vladaře degradovat toto slovo na pouhý instrument šikovnosti, obratnosti. Takový překlad opět posouvá text Vladaře (jako tomu bylo u „necessità“) do souvislosti s mýtem machiavellismu. Autor Vladaře je jen zlopověstným rádcem rafinovaných uskoků, je jen technickým poradcem obratného vladaře – a to je zjednodušená interpretace, kterou šířil antimachiavellismus.

Za hrubé nedopatření považuji překlad „virtù“ = „umění a vědy“ (Vladař XXI, 103). Machiavelli doporučuje v kapitole, kde se zamýšlí nad tím, co má vladař činit, aby si ho lidé vážili,[25] aby se panovník projevil jako „amatore delle virtù“, který dává podporu „alli uomini virtuosi“ a vyznamenává lidi vynikající v některém oboru. Jedině možný překlad je: „milovník ctností“ a „schopní lidé“,[26] zcela vyloučeno je překládat „milovník umění a věd“. Mimochodem – slovo „věda“ se vůbec nemůže ve Vladaři objevit, protože text vznikal v době, kdy se teprve rozvíjela prvá fáze vědecké revoluce (srov. Bernal, 1960, s. 262n.), v níž se kladly prvé základy vědeckého poznání a učené snahy byly ještě v jednotě s uměleckou tvorbou. Nelze proto text Vladaře modernizovat.

Podobnou modernizací je překlad „lingua“ = „nářečí“ (Princ. III, 21). Je známo, že právě Machiavelli považoval toskánštinu za italský jazyk (Machiavelli, 1929, s. 770–771) a že lingvistika nedospěla v jeho době do stadia, kdy byla s to rozlišovat nářečí a jazyky. „Disformità di lingua“, o níž Machiavelli mluví v souvislosti s Francií, je „rozdílnost jazyka“, nikoli však „rozdíly v nářečích“ (Vladař III, 14). Autor Vladaře nerozlišuje nářečí od jazyka národního, jak by se mohlo zdát z překladu A. Felixe, neužívá terminologie, jež by se zdála svědčit o jeho odborné lingvistické vyspělosti.

Snažil jsem se naznačit některé nesprávnosti překladu pojmů, jež jsou součástí filozofické antropologie Machiavelliho, upozornil jsem i na nepřípustnou modernizaci jeho terminologie. Potvrzuje se znovu, že je chybou překládat Il Principe jen jako literární text, že je naopak nezbytné respektovat celkovou terminologickou strukturu díla a klást jednotlivé pojmy do souvislosti s filozofickými východisky Machiavelliho. Protože překlad A. Felixe zanedbal tyto postuláty, musel nabýt podoby zcela odlišné od obsahu a smyslu originálu.

Celkovou cenu překladu snižuje i příliš volný překlad některých dalších výrazů. Praví-li Machiavelli, že chce „andare dietro alla verità“ (Princ. XV, 136), není možné překládat tuto základní metodickou myšlenku „vylíčit skutečnou pravdu“ (Vladař XV, 69). Florenťan totiž mluví o své gnozeologii, a nikoliv o cílech svého literárního úsilí. Chce opravdu jít ke kořeni věci, chce „poznávat skutečnou pravdu“. Překládá-li se správně „natura“ = „lidská přirozenost“, je vyloučeno stejně překládat i „le condizioni umane“ (XV, 70). Podmínky lidského života jsou něco zcela jiného než lidská přirozenost – překladatelská volnost nemůže tu tak dalekosáhle posouvat význam textu. Rovněž tak je nepřípustné překládat „impeto“ = „násilí“ (XXV, 112), když jde jen o energii, rozhodný čin, který nemusí být násilný. „Impeto“ není nahodile protipólem k „respetto“, tedy k opatrnému, rozvážnému postupu. Nahradíme-li však „rozhodný čin“ „násilím“, změní se úplně smysl textu.

Nesprávnosti a nepřesnosti najdeme už v překladu prvé kapitoly: „armi d’altri“ nelze překládat „námezdní vojska“ (I, 11), text Vladaře mluví tu o „vojsku druhého“, tj. např. i o spojencích. Mimo to A. Felix libovolně a nesprávně přehodil pořadí pojmů. [40]V originále se nejprve mluví o vojsku spojenců a pak o vojsku vlastním; v druhé části věty tomu odpovídá „fortuna“ a „virtù“ (Princ. I, 10). Překladatel, který si není vědom významu obou pojmů, nepochopí, že přispění spojeneckých armád dává Machiavelli do souvislosti s působením „štěstěny“ a že naopak osobní ctnosti vladaře dávají předpoklad k dobytí státní moci pomocí vlastní armády. Oba pojmy musí tudíž mít ve větě přesně takové místo, jaké jim ve svých úvahách dal Florenťan, který tak už na počátku Vladaře naznačil své filozofické názory.

Podobným nedostatkem je, překládá-li A. Felix „per arte“ = „uměle“ (Vladař XIX, 86), ačkoliv je tento výraz zcela jasně v opozici k „per natura“. Machiavelli mluví o císařích, kteří neměli velkou přirozenou autoritu či si ji nezískali „politickou zkušeností“. Ponecháme-li v překladu „uměle získanou autoritu“, posouváme smysl výpovědi od zkušenosti k trikům, k úskokům či k povrchnostem, jež mohly budit zdání „umělé“ autority.

Budoucí překlad by měl vycházet ze spolehlivější edice, než jak to činí překlad Felixův. Navíc pak bude třeba orientovat se na filologická studia, jež směřují k rekonstrukci originálu. Ví se dnes už (a překlad musí respektovat dosažené poznatky), že prvá edice, uskutečněná 5 let po smrti Machiavelliho, je poznamenána nevybíravými zásahy editorů. Tak např. v Princ. XXV doplnili editoři „Boha“ do souvislosti s „fortunou“. J. H. Whitfield (1967, s. 24) naposled znovu prokázal, že v rkp. Principe se mluví jen o „le cose del mondo governate dalla fortuna“ a že tudíž významný doplněk „e da Dio“ nepochází od Machiavelliho. Na tyto a další varianty textu je třeba při příštím překladu brát ohled.

Slušelo by se též rozšířit a prohloubit vysvětlivky. K nejnovější edici je spolehlivě připravil Z. Kalista, který se spíše soustředil na objasnění některých míst v textu než např. na vztahy k textům jiným (antika, Dante atd.). I doslov Z. Kalisty je poučený a celkem správně postihuje ve šťastné zkratce význam Vladaře. Vladař není však podle mého soudu traktátem, jak praví Z. Kalista (s. 160), text svou strukturou i stylem opustil už středověkou traktátovou literaturu. Neformuloval bych rovněž tak ostře rozdíl mezi morálkou veřejnou a soukromou, jak činí Kalista (s. 161), neboť Machiavelli o soukromé morálce nepojednává. Jeho člověk je „homo politicus“ – ve Vladaři nepochybně. Jinak však doslov Kalistův patří k nejlepšímu, co bylo až dosud česky o Vladaři napsáno.

 

Pokusil jsem se naznačit hlavní nesnáze, jež stojí v cestě překladatelům Vladaře. Je z nich zřejmé, že přesný a spolehlivý překlad může vzniknout jen tehdy, bude-li překladatel seznámen s myšlenkovým světem N. Machiavelliho, s jeho pracovní metodou, s jeho gnozeologií, filozofií i filozofickou antropologií, bude-li respektovat skutečnost, že text je pevnou terminologickou strukturou, že pojmy na sebe navazují a vzájemně se doplňují, že Vladař není jen text literární, nýbrž spis odborný, politicko-filozofický. Nejnovější překlad Vladaře nerespektuje tyto zásady, porušuje strukturu textu a libovolně zasahuje do terminologie. Nezbývá než věřit, že se dočkáme jednou přesnějšího překladu, který by českým čtenářům věrně tlumočil pronikavě pravdivé a jiskřivě duchaplné myšlenky N. Machiavelliho.

 

LITERATURA

 

ALBERTINI, R. von: Das florentinische Staatsbewusstsein im Übergang von der Republik zum Prinzipat. Bern 1955.

BAYLE, P.: Dictionnaire historique et critique. 8. éd. Rotterdam 1740, art. Bérenger, rem. D.

BEC, Ch.: Les marchands écrivains. Affaires et humanisme à Florence 1375–1434. Paris 1967.

BERNAL, J. D.: Věda v dějinách I. Praha 1960.

ERCOLE, F.: La politica di Machiavelli. Roma 1926.

GILBERT, F.: On Machiavelli’s idea of virtù. Renaissance news, 4, 1951, s. 53–55.

HEXTER, J. H.: Il principe and lo stato. Studies in the renaissance IV, 1957, s. 113–138.

[41]HUOVINEN, L.: Das Bild von Menschen im politischen Denken Niccolò Machiavellis. Helsinki 1951.

CHIAPELLI, F.: Studi sul linguaggio del Machiavelli. Firenze 1952.

KLUXEN, K.: Politik und menschliche Existenz bei Machiavelli: dargestellt am Begriff der Necessità. Stuttgart – Berlin – Köln – Mainz 1967.

KUDRNA, J.: Machiavelli a Guicciardini. Brno 1967, s. 25–40.

LEGAZIONI E COMMISSARIE I. A cura di S. Bertelli. Feltrinelli 1964. Dále Legazioni.

MACEK, J.: Italská renesance. Praha 1965.

MACEK, J.: La jeunesse de Machiavel. Historica XII. Praha 1966, s. 45–70.

MACEK, J.: Niccolò Machiavelli – mýtus a skutečnost. ČSČH, 17, 1969a, s. 274–276.

MACEK, J.: Recenze knihy Ch. Beca. ČSČH, 17, 1969b, s. 631–632.

MACEK, J.: „La fortuna“ chez Machiavel. Le moyen age, 2, 3, 4, 1970, s. 305–328, 493–523.

MACEK, J.: Machiavelli e il machiavellismo. Firenze 1980.

MACEK, J.: Il Rinascimento italiano. Roma 1981, s. 74–114.

MACHIAVELLI, N.: Discorso o dialogo intorno alla nostra lingua. Tutte le opere. Ed. G. Mazzoni – M. Casella. Firenze 1929.

MACHIAVELLI, N.: Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio. Ed. S. Bertelli. Feltrinelli, Milano 1960. Opere I, s. 284. Dále Disc.

MACHIAVELLI, N.: Il principe e altri scritti. Introduzione e commento di Gennaro Sasso. La Nuova Italia, Firenze 1963. Dále Princ.

MAYER, E. W.: Machiavellis Geschichtsauffassung und sein Begriff der „virtù“. Studien zu seiner Historik. München – Berlin 1912.

NIETZSCHE, F.: Jenseits von Gut und Böse. Werke II. Ed. K. Schlechta. München 1955.

OLSCHKI, L.: Bildung und Wissenschaft im Zeitalter der Renaissance in Italien. Leipzig 1922.

PACÁK, B.: Kníže. Roudnice 1873.

PATCH, H. R.: The godes fortuna in medieval literature. Cambridge 1927.

PROCACCI, G.: La „fortuna“ nella realtà politica e sociale del primo Cinquecento, Belfagor VI, 1951.

RIDOLFI, R.: Opuscoli di storia letteraria e di erudizione. Firenze 1942.

RIDOLFI, R.: Vita di Niccolò Machiavelli. Roma 1954.

SANTANGELO, G.: Il Bembo critico e il principio d’imitazione. Firenze 1950.

SASSO, G.: Niccolò Machiavelli. Storia del suo pensiero politico. Napoli 1958.

TOMMASINI, O.: La vita e gli scritti di Niccolò Machiavelli II. Roma 1911, s. 38–42.

WHITFIELD, J. H.: Machiavelli. Oxford 1947, s. 92–105.

WHITFIELD, J. H.: The Charlecote manuscript of Machiavelli’s Prince. Italian studies, 22, 1967.

ZAORÁLEK, J.: Vladař. Praha 1940.


[*] Tato studie, napsaná v r. 1970, byla zprvu přijata B. Havránkem pro Slovo a slovesnost, později však politický nátlak publikování znemožnil.

[1] B. Pacák považuje „Knížete“ za knihu radikální demokracie (s. XXVI).

[2] Srov. úvod k Zaorálkovu překladu Vladaře, který napsal F. Bauer, Praha 1940, např. s. 131–142.

[3] Tendence k technifikaci textu – podobně jako je tomu u G. Galileiho – prokázal F. Chiapelli, 1952.

[4] J. D. Bernal (1960, s. 262n.) řadí renesanci do prvé fáze vědecké revoluce.

[5] Originální text cituji z edice N. Machiavelliho (1963, s. 49).

[6] Ostatně sám Machiavelli velmi jednoznačně naznačil, že nechce pojednávat ve Vladaři o republikách, nýbrž jen o knížectvích, o vládě jediného panovníka („principato“ – Princ. II, 11).

[7] G. Sasso v komentáři k onomu výrazu přímo praví, že je to „principe ereditario“ (Princ., s. 14, p. 12).

[8] Princ. II, 12; „Sangue“ = „dinastia“ praví G. Sasso (Princ., pozn. 4).

[9] Podobně je nepřípustný tento překlad v Princ. V, 45; Vladař V, 26, kde „civitates“ → „principatus“.

[10] Nejnověji v té věci J. H. Hexter (1957), kde i další literatura. Ze starší literatury vyniká F. Ercole (1926), kde je věnována pozornost pojmosloví Machiavelliho. O typologii městských států u Machiavelliho píše J. Kudrna (1967).

[11] O podobnosti popolánského prostředí Machiavelliho a Donata Giannottiho srov. R. Ridolfi, 1942, s. 60. Jinak celkově srov. R. Ridolfi, 1954.

[12] Je to zřejmé např. v Princ. IX, 95, kde stojí proti sobě „il populo“ a „il grandi“, avšak překlad (Vladař IX, 46) praví: „lid“ a „boháči“.

[13] Tak je tomu např. v Princ. IX nadepsané „De principatu civili“, kde opět se vysloveně mluví o městském obyvatelstvu a odtud se vyvozují rozpory: „il populo“, které „desidera non essere comandato né oppresso da’ grandi“ (Princ. IX, 95). Překládat „lid“ (Vladař IX, 46) zdá se mi být modernizací.

[14] Stejně je určitou modernizací, používá-li se ustavičně v překladu slova „občané“ (např. Vladař IX. 47 – už název deváté kapitoly: „O občanském vladařství“ (Vladař, s. 45) by zněl jasněji: „O měšťanském vladařství“).

[15] Opět je „populi“ = „lid“ (Vladař XIX, 86, 88; XXIV, 109) anebo dokonce „prostý lid“ (XIX, 86).

[16] Upozorňuje na to správně G. Sasso, 1958, s. 156, p. 32.

[17] Upozorňuji v té souvislosti, že se překladatel mýlí, překládá-li „baroni“ = „baroni“ (IV, 23), neboť Machiavelli zcela přesně charakterizuje ony „baroni“ jako feudální šlechtice. České slovo „baron“ označuje jen část šlechty.

[18] Náčrt sociální struktury měst srov. Macek (1965, s. 71–104).

[19] Machiavelli psal o svých jednáních s Georgesem d’Amboise, ministrem Ludvíka XII., v diplomatické depeši 21. XI. 1500 (Legazioni 1964, s. 205–206).

[20] Výtečná zkratka problematiky je např. v VI. kap. „The anatomy of virtù“ knihy Whitfieldovy (1947).

[21] Zejména srov. Bec (1967, II, 3, s. 301–330): „Affaires et place de l’homme dans le monde: „fortuna“, „ragione“, „prudenza“; kritické výhrady k tomu srov. Macek (1969b, s. 631–632).

[22] Je zajímavé, že autor doslovu Z. Kalista používá správněji buď „Fortuna“ (Vladař, s. 164), nebo „Štěstěna“ (s. 170). Ovšem i Kalista, zdá se, nepochopil plně diferenci mezi „Osudem“ a „Fortunou“, když je ztotožňuje (s. 171).

[23] V tomto významu je Princ. XXV, 206. Nelze proto překládat „sorte“ = „náhoda“, jako činí A. Felix (Vladař XXV, 110).

[24] Sémantický rozsah „proslulosti“ zasahuje i výraz „smutně proslulý“.

[25] Překlad názvu kapitoly XXI je poněkud zúžen, praví-li se „Jak si má počínat vladař, aby si ho poddaní vážili“ (Vladař XXI, 99). Latinský nadpis praví však jen: „Quod principem deceat ut egregius habeatur“ (Princ. XXI, 187) – a je tedy širší, týká se např. i sousedů, pozorovatelů a nejen poddaných.

[26] Tak také překládal J. Zaorálek (Vladař, s. 292), který i jinde má přesnější překlad než A. Felix.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 1, pp. 32-41

Previous Eva Macháčková: K 30. výročí vydání Tesnièrovy syntaxe

Next Václava Musilová: Sovětská kniha o jazykové osobnosti