dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O některých méně známých pramenech Tezí Pražského lingvistického kroužku

Nikolaj Savický

[Discussion]

(pdf)

О некоторых менее известных источниках Тезисов ПЛК / On some less known sources of the Theses of the Linguistic Circle of Prague

V Tezích PLK se zajímavě promítá problematika vztahu mezi přístupem k jazyku jako imanentnímu systému na straně jedné a interdisciplinárním přístupem, popřípadě hledáním hlubších vnitřních souvislostí mezi jazykem a jinými oblastmi skutečnosti, mezi jazykovědou a jinými vědami na straně druhé. Chtěl bych v této souvislosti uvést několik dílčích postřehů.

V úseku 1d se praví: „Ve vědách vývojových, k nimž náleží i historický jazykozpyt, ustupuje dnes koncepce jevů nahodile vzniklých – třeba pak důsledně uskutečňovaných – pojmu zákonité souvislosti vývojových jevů (nomogeneze)“ (s. 37). V této krátké pasáži je skryt poukaz na rozsáhlou a dlouhodobou polemiku, která probíhala (a probíhá) v biologii kolem Darwinovy teorie. Pojem nomogeneze zformuloval v r. 1922 L. S. Berg (1876–1950; akad. od r. 1946), významný ruský a sovětský zeměpisec a biolog, v přímé polemice s darwinismem; v biologické literatuře je Bergova koncepce v této otázce charakterizována tím, že „popíral darwinovské vysvětlení objektivity a relativity účelnosti (adaptace) a postuloval princip prapůvodní („iznačal’noj“) účelnosti živého“ (Biologičeskij, s. 410).

Vidíme tedy, že teleologický přístup k jazyku byl u autorů Tezí spojován s širším proudem renesance teleologického přístupu ke světu, jehož počátky sahají až k Aristotelovi. K dokreslení dobové atmosféry ve vztahu k této otázce bych uvedl ještě citát z knihy E. Rádla (1926). V této knize je problému různých forem účelnosti ve světě věnována velká pozornost, nejcitovanějším autorem vedle Kanta je německý biolog a vitalista Hans Driesch, který důsledně rozpracovával pojem entelechie jako pojem biologický. Pro nás je zajímavé, co říká Rádl o vztahu biologie a jazykovědy: „Darwin a všichni darwinisté zařazovali základní pojmy vývojové biologie do mechanistického [197]pojetí světa a hledali pro ně analogie ve fyzie a chemii; byl by to sice odvážný pokus a stál by mnoho práce kritické, ale jistě by se vyplatil, kdyby biologové se místo do fyziky a chemie obrátili pro metodologii bádání vývojového k duchovědám, zvláště k jazykovědě, historii a sociologii. (…) Jak radikální by to byl převrat, jest snad nasnadě: jestliže jazykozpytci mluví o příbuznosti indogermánských jazyků, o vzniku románských řečí z latiny, o tom, že praotcem českého slova „jablko“ jest německé „Apfel“, že nová čeština se vyvinula ze střední a ze staročeštiny, tu nemyslí na „tělo“ řeči, tj. ne na psaná slova, nebo na skutečné otřesy vzduchu, ani na fyziologické procesy ve svalech a nervech (ačkoli toho všeho jest tu zapotřebí ke konkrétnímu projevu řeči), nýbrž na obsah slov a vět. (…) Šlo by tedy o to, odmaterializovati a odmechanizovati biologii“ (Rádl, 1926, s. 259). V závěru své knihy pak formuluje Rádl toto „vyzvání k vědcům: Kde jest ve světě hranice mezi tím, co má smysl, co lze pochopiti, co jest prostředkem pro cíl, co ukazuje na něco vyššího, a mezi tím, co lze pouze smysly uznati a vyhledávati toho příčiny a vzájemné souvislosti“ (s. 268).

Chápání světa jako smysluplné jednoty, „vsejedinstva“ prvků materiálních, ideálních i božských, ztělesněné v Logu, bylo vlastní také řadě ruských filozofů z přelomu století, mj. S. N. Trubeckému, otci N. S. Trubeckého.

Velmi výrazná byla souvislost mezi PLK a myšlenkovým (politickým, vědeckým) hnutím ruské emigrace, zvaným „eurasijství“ (viz o něm stručný článek v OSNND). Mezi čelné ideology eurasijství patřili i čelní představitelé PLK N. S. Trubeckoj, R. O. Jakobson, spoluautor Tezí PLK P. N. Savickij; občas se eurasijských publikací účastnil i L. V. Kopeckij.

K základním myšlenkám eurasijství patřil právě interdisciplinární (v jejich terminologii „syntetický“) přístup ke společenskovědní problematice, zejména také ve vztahu přírodních a společenských jevů. V práci P. Savického Eurazjanizm jako koncepcja naukowa, vydané pravděpodobně v r. 1931 (Savickij, bez data), čteme mj.: „Charakteristickým rysem vědeckého života naší doby je organizované a plánovité sjednocování práce představitelů různorodých vědních disciplín nad jedním předmětem. Právě takové sjednocení uskutečňuje eurasijství ve své vědecké praxi“ (s. 26).

Jednou ze základních složek eurasijského pojmosloví byl pojem „mestorazvitija“ – český překlad, navržený J. Spirhanzlem, zní „vývojiště“. Ocitujme vysvětlení tohoto pojmu v knize P. Savického (Savickij, 1933) – příslušná pasáž je překladem ruského textu vydaného v r. 1927: „Co jest rozuměti „vývojištěm“? – Berme se k tomuto pojmu od řady jemu podobných: naleziště užitečných nerostů, tvořiště půd, rostliště rostlinných společenstev, sídliště (místo přebývání) živočišných společenstev, vývojiště (místo vývoje) lidských společenstev. (Příslušné ruské výrazy – mestoroždenije, mestoformovanije, mestoproizrastanije, mestoobitanije – jsou užívané výrazy, takže poslední termín – mestorazvitije – je vskutku tvořen podle produktivního vzoru – pozn. N. S.) Řada ta ukazuje na shodné momenty ve zcela rozličných zjevech neústrojného i ústrojného světa. Abychom se v mezích skrovných lidských možností přiblížili k chápání světa jako celku, třeba údaje různých nauk porovnávati navzájem. Takové srovnávání rozšiřuje rámce obrazu, jenž se před námi otevírá; napomáhá též k přesnějšímu užívání slov, stavíc pojmy jedné nauky vedle pojmů druhé vědy a tím nabádajíc k rozhraničování pojmů. Jako jedna z koncepcí, vztahujících se k sociálně–historickému světu, je přípustné a nutné, aby byly jednotlivé jeho části brány jako „spolužití nejširšího řádu“ vybudované na podkladě „genetických odvěkých spojitostí mezi rostlinnými, živočišnými a nerostnými říšemi s jedné strany, a člověkem, jeho způsobem života i světem duchovním se strany druhé““ (s. 64).

Do Tezí PLK se tento pojem promítl v úseku 6c (s. 74), jehož autorem byl P. Savickij, kde je zmíněna i další základní teze eurasijců o odlišnosti „evropských poměrů“ a „světa východoslovanského“; zajímavá z hlediska metodologie interdisciplinárního zkoumání je zmínka o „rovnocennosti srovnávaných systémů“, odmítnutí „mechanické kauzality“; promítá se zde jak klasická strukturalistická (saussurovská) tendence k imanentismu, tak eurasijská snaha o „syntetičnost“.

[198]Nejvýraznějším (a také nejznámějším) průsečíkem problematiky eurasijské a lingvistické je ovšem pojetí eurasijského jazykového svazu, vypracované R. Jakobsonem v r. 1931 (Jakobson, 1931). V době formulace Tezí již existovalo Trubeckého pojetí balkánského jazykového svazu (Trubeckoj, 1923); obecná zmínka o jazykových svazech je obsažena v Tezích, úsek 1., odst. Oblastní skupiny (s. 37).

Teze PLK vznikly na křižovatce různých ideových proudů. Tyto proudy měly své další osudy.

V biologii pokračuje spor darwinistů, popř. neodarwinistů, s alternativními přístupy; válečné štěstí v tomto ideovém sporu je přitom proměnlivé, od doby napsání Tezí prošel spor mnoha peripetiemi. Nejnovější etapu shrnuje např. článek R. Sochy (Socha, 1990); v článku je i zmínka o Bergovi a nomogenezi (s. 508). Zmínka o biologickém strukturalismu v tomto článku může ukazovat, že ani postup navrhovaný Rádlem, totiž přebírání pojmů a metod ze společenských věd do biologie, nebyl zcela zanedbán. „Nové strukturalistické hnutí představuje v současnosti jedinou významnější a mezinárodně organizovanou opozici jak vůči neodarwinismu, tak proti veškerým současným neomechanistickým pojetím evoluce a života vůbec. Je to mezioborové sdružení biologů, fyziků, matematiků, chemiků, antropologů a představitelů dalších vědních oborů, kteří se zabývají dynamikou struktur v nejširším slova smyslu …“ (s. 508).

V dnešním Sovětském svazu, kde se plně rozhořel tradiční spor západníků a slavjanofilů, spor o historickou a kulturní identitu Rusů a jiných národů SSSR, se projevuje živý zájem o eurasijství.

Rozporuplným, ne vždy však neproduktivním procesem, jak na „Východě“, tak i na „Západě“, procházely a procházejí ovšem i snahy o materialistickou interpretaci souhrnu vývojových procesů.

Teze PLK byly nejen křižovatkou ideových proudů, ale i katalyzátorem dalších bouřlivých procesů. Snažili jsme se zde přispět k pochopení tohoto dění pokusem o identifikaci některých méně známých složek, které do toho všeho vstupovaly.

 

LITERATURA

 

BIOLOGIČESKIJ ENCIKLOPEDIČESKIJ SLOVAR’. Moskva 1989. V textu Biologičeskij.

JAKOBSON, R. O.: K charakteristike jevrazijskogo jazykovogo sojuza. Izdanije jevrazijcev 1931; přetištěno ve vybraných spisech – Selected writings, sv. 1.

RÁDL, E.: Moderní věda. Praha 1926.

SAVICKIJ, P. N.: Eurazjanizm jako koncepcja naukowa. Separát bez data.

SAVICKIJ, P. N.: Šestina světa. Praha 1933.

SOCHA, R.: Od darwinismu k pluralistické koncepci evoluce. Vesmír, 69, 1990, s. 507–510.

TRUBECKOJ, N. S.: Vavilonskaja bašnja i smešenije jazykov. In: Jevrazijskij vremennik III. Berlin 1923, s. 107–124.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 3, pp. 196-198

Previous Oldřich Leška: Strukturalismus a poststrukturalismus

Next Otakar Šoltys: Kulturní kontext Pražského lingvistického kroužku