dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K rozvoji českého jazykového zeměpisu

Pavel Jančák

[Discussion]

(pdf)

К развитию чешской языковой географии / On the development of Czech linguistic geography

1. Mezi specializovanými jazykovědnými obory, jimž se v Tezích věnuje pozornost, je také dialektologie, přesněji otázky jazykového zeměpisu. Je jim věnována 6. a 7. kapitola (viz Teze, s. 53–56). Z hlediska stavu dialektologického bádání té doby – a to i v rámci slovanském – se to může zdát překvapivé. B. Havránek ve své programové stati K české dialektologii (1924) klade sice jazykovězeměpisnou metodu zcela na roveň bádání monografickému a zjevně ji propaguje, ale ze slovanské dialektologie mohl z prací tohoto zaměření vedle některých příspěvků K. Nitsche a L. Tesnièra (viz tam, s. 268) uvést jen průkopnickou studii Frintovu (1916) a pak ovšem už i články V. Vážného, publikované ve Sborníku Matice slovenské (1923, 1924) a přinášející první výsledky autorova rozvíjejícího se výzkumu slovenských nářečí, organizovaného péčí Matice slovenské. Potřeba rozvoje jazykovězeměpisného bádání – zejména po úspěších jazykového zeměpisu románského – se proto jevila jako zvlášť naléhavá. Mají tedy zmíněné kapitoly z Tezí o jazykovém zeměpisu slovanském především charakter programový a měly podpořit jeho rozvoj. Stačí jen připomenout, že právě na I. sjezdu slovanských filologů v Praze v r. 1929, jemuž jsou Teze věnovány, byl přijat plán slovanského jazykového atlasu (A. Meillet – L. Tesnière, Projet d’un atlas linguistique slave, viz Rejnková, 1968, záznam č. 68) a že také 7. kapitola Tezí přináší vedle zdůvodnění jeho potřeby už i konkrétní návrh na jeho realizaci. Na tom nic nemění skutečnost, že se tato myšlenka začala uskutečňovat až mnohem později (po IV. slavistickém sjezdu v r. 1958) a podle nově formulovaných zásad. Tehdy, v r. 1929, se však s přípravou všeslovanského jazykového atlasu už velmi vážně počítalo.

 

2. Třebaže rámcová osnova Tezí byla vlastně formálně dána sledem problémů určených pro diskusi na I. slavistickém sjezdu, je třeba na druhé straně vidět, že k propracování zmíněných dialektologických okruhů ve formě dvou samostatných kapitol vedly i závažné důvody vnitřní, obsahové. I tyto obě speciální kapitoly jsou koncipovány tak, aby byly plně zapojeny do obecného programového rámce Tezí, a odpovídají tedy jejich hlavním zásadám. Jazykový zeměpis ve svých obecných rysech podporuje totiž funkční [232]hledisko při studiu jazykových jevů, ověřuje strukturní zákonitost jazykových systémů ve vztahu k prostoru, zobrazuje zákonité souvislosti vývoje jazykových jevů. Synchronní pohled na jazykovou mapu, která zachycením současného stavu zároveň ukazuje na výsledky minulých jazykových procesů, umožňuje tedy v řadě případů i analýzu historickou, stanovení relativní chronologie zkoumaných jevů na daném území. Ne nadarmo se v Tezích zdůrazňuje (zvl. v 6. kap., s. 53n.), že stanovení zeměpisného rozšíření sledovaných jazykových jevů je jen „nutný pracovní prostředek jazykové geografie“, nikoliv „soběstačný cíl teorie“. Právem se zde připomíná, že prostorové zachycení jazykových jevů nelze chápat jako anarchii jednotlivých izoglos. Je třeba vidět, že izoglosy vytvářejí svazky, podle jejichž uskupení je možno v daném prostoru stanovit ohniska i periferní pásy zachycených jazykových změn. Konečným cílem jazykové geografie je podle Tezí „vědecké rajonování jazyka“, tedy stanovení optimálních kritérií při klasifikaci jazykových faktů.

Kromě užitečnosti jazykového zeměpisu v rámci vlastního lingvistického bádání seznamují Teze – jak se to zde v jiné souvislosti rovněž připomíná ve stati N. Savického – také s možnostmi konfrontace zjištěných jazykových izoglos s faktory mimojazykovými. Konkrétně se v Tezích mluví o konfrontaci s izoliniemi fyzické geografie, zejména pak s izoliniemi antropogeografickými. Také tato okolnost prozrazuje, že autorem výchozího textu těchto kapitol – jak se o tom zmiňuje J. Vachek v doslovu (s. 74) – byl P. N. Savickij, který referoval na slavistickém sjezdu právě o otázkách jazykového zeměpisu z hlediska geografie (Rejnková, 1968, záznam č. 185). Máme-li uvést příklad z literatury lingvistické, byl vztah mezi liniemi lingvistickými a antropogeografickými už v té době propracováván zvláště v dialektologii německé. Připomeňme, že známá monografie o tzv. „rýnském vějíři“ od T. Fringse a jeho spolupracovníků z příbuzných oborů (H. Aubina a J. Müllera), usilující o komplexní pohled na historické a kulturní proudy v Porýní, byla už tehdy publikována (1926).

 

3. Je tedy zřejmé, že cíle, které Teze jazykovězeměpisnému bádání stanovily, byly sice na úrovni tehdejšího stavu dané disciplíny ve světě, ale pro českou dialektologii byly ovšem v té době dost vzdálené. Tím, že se v Tezích zdůrazňuje analýza jazykových map, tedy bádání „nad atlasem“, se ovšem zároveň pokládá existence atlasových děl za potřebnou, samozřejmou. Na druhé straně to byl ovšem pohled málo realistický, protože uskutečňování atlasových prací je velmi náročné a vyžaduje dlouhodobou přípravu. Je totiž vhodné připomenout, že ne každé znázornění jazykových skutečností na mapě je už možno kvalifikovat jako jazykový zeměpis. Podstata jazykového zeměpisu spočívá v metodě, v získání absolutně srovnatelných jednotlivých dílčích dat, která je možno na dané síti zkoumaných bodů konfrontovat, analogicky kartografickému zpracování jevů na mapách fyzickogeografických. To si autoři Tezí nepochybně plně uvědomovali, a proto považovali za vhodnější uskutečnit dříve jazykový atlas slovanský a teprve pak atlasy jednotlivých jazyků národních; „pro sestavení všeslovanského jazykového atlasu totiž je třeba v každém slovanském území projeti mnohem menší počet míst, než je nutno navštívit, aby vznikl speciální atlas jednoho slovanského území“ (Teze, s. 55).

Tehdejší situace nebyla ovšem pro realizaci náročného jazykovězeměpisného výzkumného programu příznivá. Hlavním garantem dialektologického bádání byla v té době dialektologická komise České akademie věd a umění,[1] avšak její omezené prostředky stačily jen na podporu badatelské činnosti autorů některých cenných monografií. Stačí připomenout, že činnost býv. III. třídy akademie, která zahrnovala jazykovědu, se tehdy soustřeďovala především na přípravu Příručního slovníku jazyka [233]českého, jehož vydávání, zahájené v r. 1935, bylo jedním z nejvýznamnějších tvůrčích činů české lingvistiky. Pro ilustraci situace v dialektologii uveďme zajímavý zápis E. Smetánky v protokolech dialektologické komise z r. 1923: „Usneseno, po prázdninách přistoupiti k řešení některých otázek jazykového zeměpisu. Nejbližší schůze komise bude věnována vypracování podrobností k tomu.“ Impulsem byla zřejmě úspěšně se rozvíjející akce V. Vážného na Slovensku, avšak další zmínku k tomuto tématu v dochovaných zápisech už nenajdeme, přestože tehdejší předseda komise F. Pastrnek, sám autor prvního dotazníku pro výzkum slovenských nářečí z r. 1896, by byl takové paralelní akci nakloněn.

A tak programové požadavky Tezí začali naplňovat především B. Havránek a V. Vážný svými zakladatelskými statěmi o českých a slovenských nářečích v Československé vlastivědě (1934). První mohl zde z Tezí uplatnit právě ono „vědecké rajonování jazyka“, a to tím, že stanovil optimální kritéria při klasifikaci českých nářečí; druhá stať je už zpracována na základě výsledků autorovy zmíněné jazykovězeměpisné ankety organizované v letech 1921–32 v Matici slovenské (Vážný, 1955, s. 160–161).

 

4. S jazykovězeměpisným výzkumem českých nářečí se u nás mohlo začít až po druhé světové válce v nově budovaném Ústavu pro jazyk český. Je třeba zdůraznit, že založením dialektologického odd., kde v prvních letech působil jediný pracovník, J. Voráč, se vlastně realizoval dávný záměr dialektologické komise České akademie věd a umění. Ta už během války připravovala soustavný, široce založený dotazníkový výzkum nářečí, který se pak realizoval a v pozdějších letech přenesl i na Moravu a do Slezska (Vážný, 1955, s. 162–165; Voráč, 1954, s. 334–339).

Z pohledu obou jazykovězeměpisných kapitol Tezí můžeme říci, že vlastně celá činnost pražských a brněnských dialektologů, jejímž vyvrcholením je vydání Českého jazykového atlasu, znamenala postupné naplňování tohoto programu. Právě ono vytrvalé, postupné směřování za daným cílem je základním rysem práce na dlouhodobých úkolech a vyžaduje houževnatost, trpělivost a také věrnost. Ne vždy se totiž v minulém období pohlíželo na metodu jazykového zeměpisu příznivě a s plným pochopením (stačí např. připomenout jednostranné a zaujaté útoky zvláště na zeměpis slov).

Prošel tedy i Český jazykový atlas v průběhu jednotlivých dílčích pracovních etap různými peripetiemi a jsme šťastni, že konečně dospěl do své závěrečné etapy (Jančák, 1987). Toto dílo, jehož první svazek vyjde v příštím roce, se do řady západoslovanských atlasů včleňuje sice jako poslední, zato má však mnohé koncepční, metodické a technické přednosti.

Atlas nepřináší jen údaje o nejstarší vrstvě tradičních venkovských nářečí, ale zároveň zachycuje i generačně odlišenou mluvu měst včetně mluvy mládeže v nově dosídleném pohraničí. Tím se postihuje i dynamika nespisovných útvarů. Jde o atlas koncipovaný jako jazykový, nejenom nářeční.

Závažné a nezbytné důvody technické vedly k vypracování netradičního a velmi účelného kartografického ztvárnění ve zmenšeném měřítku, které umožnilo vydávat atlas ve formátu běžné knižní publikace. Možnost sledovat příslušnou jazykovou situaci v každém zkoumaném bodě je i při tomto zmenšení zachována. I velmi složitý jazykový stav je na mapách postižen přehledně, navíc na nich plasticky vystupují souvislosti a vztahy mezi jednotlivými nářečními oblastmi.

K přednostem atlasu právem počítáme i komentáře, které – na rozdíl od většiny dosavadních atlasů – neustrnuly na pouhé registraci mapového materiálu. Jde o tzv. komentáře výkladové, které zároveň zevšeobecňují empirické poznatky z terénního výzkumu. Současný jazykový zeměpis překonal totiž své výchozí zaměření, podle něhož měl atlas být jen „nástrojem“, uspořádaným materiálem k interpretaci a zhodnocení.[2]

 

[234]5. Máme-li tedy závěrem odpovědět, jak se česká dialektologie vyrovnala s postuláty Tezí, můžeme bez rozpaků říci, že Český jazykový atlas jako atlasové dílo tyto požadavky v mnohém překonal. Na druhé straně je však třeba říci, že pokud jde o ono bádání „nad mapami“, neztratí Teze pro českou dialektologii patrně ještě dlouho na aktuálnosti.

Teprve po vydání všech lexikálních map bude možno např. přistoupit k analýze lexikálních izoglos, a to k analýze mnohem zevrubnější, než mohl učinit na základě lexikálních mapek z výběrových dotazníků korespondenční ankety S. Utěšený ve své velice cenné, ale málo známé studii o základním členění českého jazykového prostoru (1973).

A tak z tohoto hlediska splňuje požadavky Tezí zatím asi nejlépe už naše první jazykovězeměpisná monografie, dvojdílná knižní publikace J. Voráče o českých nářečích jihozápadních (1955, 1976). V souhrnném zhodnocení izoglos představuje autor sledovanou oblast jako „typickou stupňovitou nářeční krajinu, jejíž stupně ovšem narůstají nerovnoměrným a ponenáhlým přibýváním znaků“ (1976, s. 90) od nivelizovaného středočeského centra směrem k archaické periférii. Vedle toho se mu podařilo prokázat souvislost jazykového rozmezí západo–jihočeského s hranicemi geografickými a historickosprávními (1976, s. 91–94).

 

LITERATURA

 

ČESKÝ JAZYKOVÝ ATLAS I. Praha (v tisku).

FRINTA, A.: Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky v ve slovanštině. Praha 1916.

HAVRÁNEK, B.: K české dialektologii. LF, 51, 1924, s. 263–271, 337–358.

HAVRÁNEK, B.: Nářečí česká. In: Československá vlastivěda 3. Praha 1934, s. 84–218.

JANČÁK, P.: K ukončení výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas. NŘ, 60, 1977, s. 227–237.

JANČÁK, P.: Závěrečná etapa prací na Českém jazykovém atlase. SaS, 48, 1987, s. 301–314.

KELLNER, A.: Úvod do dialektologie. Praha 1954.

REJNKOVÁ, R.: I. sjezd slovanských filologů v Praze 1929. Bibliografie. Praha 1968.

RUBÍN, A.: K ukončení výzkumu tradičních nářečí pro Český jazykový atlas. NŘ, 56, 1973, s. 35–39.

UTĚŠENÝ, S.: K areální typologii česko–moravských lexikálních protikladů. In: Čs. přednášky pro VII. mezinár. sjezd slavistů Varšava 1973. Praha 1973, s. 93–101.

VÁŽNÝ, V.: Nářečí slovenská. In: Československá vlastivěda 3. Praha 1934, s. 219–310.

VÁŽNÝ, V.: K otázce jazykového atlasu zemí českých. SaS, 16, 1955, s. 159–173.

VORÁČ, J.: O úkolech dialektologie a metodách jazykového zeměpisu. In: Studie a práce lingvistické I. Praha 1954, s. 328–340.

VORÁČ, J.: K českému jazykovému atlasu. Informační bulletin pro otázky jazykovědné, 3, 1962, s. 62–65. Interní tisk ÚJČ ČSAV.

VORÁČ, J.: Česká nářečí jihozápadní. Studie jazykově zeměpisná. Část první – Praha 1955. Část druhá – Praha 1976.

VORÁČ, J. – RACKOVÁ, M.: Práce na Českém jazykovém atlase. SaS, 29, 1968, s. 312–318.


[1] Tato komise byla založena v r. 1911 a byla původně společná i pro lexikologii. Jejím dlouholetým předsedou byl F. Pastrnek a jejími členy E. Smetánka, O. Hujer, V. Ertl, J. Chlumský, J. Polívka, J. Bílý a později M. Weingart.

[2] Za autorskou spoluúčast na pasáži o Českém jazykovém atlase děkuji J. Balharovi.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 3, pp. 231-234

Previous Zlata Kufnerová: Teorie básnického jazyka, přesný rozbor a překlad

Next Jan Králík: Matematické modelování a Teze PLK