Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Jazyk, mozek a počítač

Mirek Čejka

[Discussion]

(pdf)

Язык, мозг и вычислительная машина / Language, brain and computer

Ve vědách o člověku si za poslední dvě desítiletí vytvořily zvláštní, téměř již výsadní postavení relativně nové disciplíny: kognitivní psychologie, kognitivní logika a v neposlední řadě i kognitivní lingvistika. Mluví se někdy dokonce o jakémsi „kognitivním obratu“ na tomto poli. Zmíněné vědy mají výrazně interdisciplinární charakter a zvenčí byly stimulovány a silně ovlivněny prudkým vývojem v technice konstruování počítačů vyšších generací i rychlým šířením aplikace počítačů do mnoha nových oblastí. V souvislosti s tím se dostala např. kognitivní lingvistika do těsného sepětí s některými nelingvistickými směry výzkumu a zčásti i do jisté závislosti na nich. Nejsilněji jsou zatím kognitivní vědy spřízněny s teorií umělé inteligence, s informatikou a s onou disciplínou, jíž se teď nejčastěji říká „Computational Mind“. Dnes již mají kognitivní vědy ve světě velkou řadu pracovišť, do nepřehlednosti rozsáhlou literaturu, ale také již své ortodoxie, své hereze i své odpůrce.

Zástupcem spíše ortodoxního křídla je v současné německé lingvistice také slavista z řezenské univerzity Ernst Hansack. Jeho rozsahem nevelká knížka (Hansack, 1990) poskytuje bezprostřední vhled jak do nejobecnějších teoretických představ kognitivní lingvistiky o jazyce v rámci lidského vědomí, tak především do problematiky týkající se mentální reprezentace a tzv. subjektivního, popř. mentálního slovníku.

V nejobecnější rovině Hansack vychází z velmi silných předpokladů kognitivní psychologie. Jazyk se u něho chápe jako produkt lidského mozku, přičemž se mozek považuje za jistý druh počítače; lidský jazyk je tedy produkován počítačem a slouží k řízení tohoto počítače. Z toho plynou pro kognitivisty některé důležité důsledky: „1. Lidský jazyk je programovací jazyk. 2. Kromě programovacích jazyků žádné jiné jazyky neexistují“ (s. 12). Tyto teze byly formulovány jinými autory již dříve a vyvolaly značnou odezvu, neboť jejich přijetí či nepřijetí má mj. i dalekosáhlé filozofické důsledky. Z řady kritických hlasů uveďme aspoň J. Searla (1984), který argumentuje námitkou, že počítače jakéhokoli nám známého druhu mají sice syntax, ale nikoli sémantiku. Ještě závažnější však je, dovozuje Searle, že je jim principiálně nedostupná jakákoli intencionalita. Jedním z důležitých cílů, které posuzovaná kniha zřejmě sleduje, je vyvrácení první ze Searlových námitek a konstrukce jistého modelu sémantiky mozkového počítače.

Hansack sám oslabuje kategoričnost svých nejobecnějších předpokladů už tím, že připouští a zdůrazňuje nesmírnou složitost mozkových procesů, jež je tak vysokého řádu, že v rámci mechanistického obrazu světa lze mluvit o univerzu. Každý mozek je vlastním světem. J. von Neumann, americký matematik a jeden z prvních průkopníků počítačové techniky, odhadl průměrnou kapacitu lidské paměti řádově na 2,8 ∙ 1020 bitů, což odpovídá kapacitě paměti zhruba 35 miliard gigabytů. Při mechanistickém pojetí se dá předpokládat, že k vytvoření dokonalé počítačové repliky lidského mozku by bylo zapotřebí 2 až 5 tisíciletí. Zdá se, že pokusy o jistá vysvětlení na základě teorie chaosu mají dnes v této výzkumné sféře podstatně větší pravděpodobnost než řešení čistě mechanistická.

V těchto souvislostech má velkou relevanci okolnost, na kterou upozorňuje Searle v uvedených přednáškách, že totiž v našem mozku jsou ještě oblasti nikoli menší než lidská pěst, o nichž doposud nevíme téměř nic. Během posledního desítiletí se nesporně [292]dosáhlo v poznání mozku i v konstrukci počítačů velkých pokroků, ale to nás nijak nezbavuje potřeby obezřetnosti při posuzování nových hypotéz a teorií v těchto nesmírně složitých oborech. S jistotou se už dá zřejmě říci, že v jistých ohledech se mozek chová jako počítač – byť ve speciálním neuronovém médiu – a že přirozený lidský jazyk má jisté vlastnosti jazyků programovacích, nicméně rovnice mozek = počítač, jazyk = programovací jazyk počítače nemůžeme nepovažovat za nic jiného než za víceméně výstižné metafory, přičemž ovšem ještě nemáme zcela jasnou představu ani o míře jejich přibližnosti. Metaforický aspekt v lidském myšlení a činnosti bychom neměli přehlížet právě při vzniku vědeckých hypotéz. G. Lakoff a M. Johnson (1980) velmi přesvědčivě ukazují, nakolik je náš konceptuální svět metaforický a jak podstatně metafory působí na způsob, jakým myslíme, jak hodnotíme vlastní zkušenost, i na to, jak jednáme.

Tímto upozorněním nechceme nijak snižovat užitečnost kognitivistického vědeckého přístupu, který nesporně přinesl nejen mnoho nových poznatků o mozku, vědomí, učení se atd., ale i daleko přesnější kritéria pro posuzování „čistě technické“ stránky mentálních procesů včetně jazyka, než to bylo doposud možné.

Hansack staví svou hypotézu o fungování mozku, pokud jde o mentální slovník a také o reprezentaci v dlouhodobé paměti, na těchto obecných předpokladech a představách.

Jazykový znak je sériově kódovaná posloupnost signálů. Jazykové znaky jsou pak indexy adres (pointers), s jejichž pomocí se dosahuje přístupu k informacím; jako ukazatelé přístupových adres odkazují na významy. Formami jazykových znaků jsou adresovány množiny informací. Znaky jsou tedy pouze přístupovými adresami; jazykem nejsou přenášeny informace ve vlastním slova smyslu, nýbrž jen tyto přístupové adresy odkazující na informace a instrukce pro jejich spojování; informace samy („významy“) musejí už být u příjemce k dispozici, anebo je možno si je odvodit z dostupných informací spojováním.

Mentální obraz je paralelně kódovaná posloupnost signálů (v podobě dvojdimenzionální matice). Paralelně kódované informace může člověk přijímat pouze prostřednictvím smyslových orgánů, neboť tato informace je dvojrozměrná, kdežto jazyk je jednorozměrný. Podle dosavadních představ žádné sériově kódované informace neexistují: sériově jsou kódovány pouze adresy a instrukce k jejich spojování, nikoli informace ve vlastním slova smyslu. Z hlediska informatiky jsou obrazy bitovými prototypy – paralelně kódovanými (uspořádanými) posloupnostmi signálů v podobě dvojrozměrných matic; znění slov (Wortlaute) jsou řetězy bitů, tedy sériově kódovanými (uspořádanými) posloupnostmi signálů. „Vzorec“ je dvojrozměrná posloupnost signálů, „řetěz“ je jednorozměrná posloupnost signálů. „Obrazy“ jsou dvojrozměrné, „slova“ jednorozměrná (také psané jazykové znaky jsou dvojrozměrné, při recepci je přijímáme jako paralelně kódované ikonické znaky, teprve až jejich vyhodnocení poskytuje signál kódovaný sériově).

Hansack klade velký důraz na rozdíl mezi pojmem a významem slova. Pojem je komplex příznaků, který vzniká vyhodnocováním obrazů. Za příznaky se považují subjektivně dále nerozložitelné smyslové vjemy (základní informace). Při tvoření pojmů dochází ke klasifikaci, selekci a abstrakci. Abstrakce je postup směřující k minimalizaci paralelně kódovaných, tj. k nekonečnu tendujících informací. Množina příznaků jakéhokoli pojmu je výsledkem jisté klasifikace, selekce a abstrakce, tj. redukce obrazu na jeho poslední (nejmenší) možné paralelně kódované složky, vyhodnocená na základě základních vzorců.

Pojem je projekcí obrazových složek významu do vědomí. Koncept vědomí je jednou z nejméně jasných stránek Hansackova modelu jazyka, ačkoli se o fenoménu vědomí v knize tvrdí, že je podmínkou existence jazyka. Autor se jistě nemůže vyhnout předpokladu, že jazykové obsahy vznikají na základě lidského vědomí a obsahy vědomí na základě lidského jazyka. Hansack se tedy pokouší i o jistý model vědomí. Je to pro něj jakési nadřazené „ego“, jakási projekční rovina, na niž se promítají projekce (= vjemy) ze skutečnosti, jakož i zpětné projekce ze zásobníků mozku. Tato rovina je východiskem pro [293]další zpracování všech vjemů, tj. z našeho hlediska pro převedení do jazyka a pro zpracování z jazyka. Vědomí je v tomto modelu vstupním i výstupním médiem současně, je řídícím ústředím lidského myšlení. Vědomí vzniká podle této koncepce zřejmě procesem, který je dán tím, že nepřetržitě přicházejí informace a že se také registruje, že tyto informace přicházejí. Vědomí přejímá průběžné vyhodnocování přicházejících informací, jakož i přípravu člověka na nutné reakce. V tomto procesu má jazyk za úkol především umožňovat, aby se dosahovalo účinků vědomí. Autor sám uznává, že bez zřetele k vědomí se nedá jazykový „význam“ vysvětlit. Jak vidíme, tento model zřetelně postrádá onu technickou jasnost a jednoznačnost, o niž se autor snaží při výkladu jiných důležitých konceptů své hypotézy. Je projevem velké vědecké kázně a poctivosti, přiznává-li autor pokorně, že „dlouho ještě nebude možno říci, jak vědomí funguje po technické stránce […] ani co to vlastně je“ (s. 15).

Ústředním konceptem Hansackova modelu je význam, který je charakterizován jako uložení onoho stavu paměťového registru do paměti, jehož bylo dosaženo recepcí významem označeného předmětu (popř. vlastnosti, vztahu atd.), tj. „pojmu“, a jenž je libovolně reprodukovatelný recepcí slovního znění (Wortlaut) příslušejícího k danému významu.

Do paměti se tedy neukládá výchozí mentální obraz v abstraktní podobě, jak se předpokládalo odedávna (podle tzv. idealistické teorie zobrazení), nýbrž jen jeho účinek, tj. ono nastavení registru v pracovní paměti mozku, které je výsledkem recepce obrazu. Tato množina informací (bitový prototyp) je adresována jediným řetězem. Tímto způsobem se dosahuje recepcí jednoho jednoduchého řetězu (znění slova) téhož nastavení registru, jakého se dosahuje při recepci abstrahovaných obrazů daných objektů. Není tedy rozdílu, slyšíme-li jisté slovo nebo vidíme-li příslušný obraz; odhlédneme-li od individuálních příznaků mentálního obrazu, je výsledek recepce (tj. účinek na mozek) tentýž. Abstrakta (např. štěstí, bohatství, život) předpokládají recepci celé dlouhé posloupnosti obrazů – a tedy i dlouhou dobu učení – až se dosáhne takových nastavení registrů, která se potom dají reprodukovat recepcí jednoduchých posloupností. Úsilí potřebné k reprodukci libovolného stavu registru s pomocí těchto posloupností je minimální ve srovnání s dosahováním stavu registru produkovaného s pomocí recepce obrazu. Jde zde totiž pouze o napojení kódovaného signálu na registry; registry je možno tímto způsobem nastavit na jednou již naučené stavy ve zlomcích sekundy. Skrze znění slova (Wortlaut) probíhají veškeré manipulace (operace) s komplexním jevem zvaným „slovo“. Dají se přitom diferencovat autosémantika od synsémantik. Synsémantika jsou instrukce ke spojování (operátory), autosémantika (apelativa a propria) jsou indikace přístupových adres v mozku.

Úvahy o vztahu apelativ a proprií jsou vlastně aplikací obecné teorie jazyka a významu na speciální filozofickou a lingvistickou problematiku vlastních jmen a jsou vyústěním Hansackovy práce. Apelativa jsou v této koncepci přístupovými indexy vůči množinám informací o objektech typu třídy, propria jsou přístupovými indexy vůči množinám informací o objektech typu individua. Soubor příznaků informační množiny o objektech typu třídy je konečný (tvoří uzavřenou množinu), soubor příznaků informační množiny o objektech typu individua tenduje k nekonečnu (tvoří otevřenou množinu). Důsledkem pak je, že soubor příznaků propria je zásadně vždycky větší než tentýž soubor u apelativ. Prakticky závisí na stavu vědomostí uživatele, popř. vnímatele. Proprium totiž nezastupuje předmět, nýbrž jistou množinu informací o nějakém předmětu v našem mozku (což je ovšem také jistý druh předmětu). Hansack zde vědomě navazuje na nominalistickou a empirickou koncepci T. Hobbese z počátku 17. stol. Autor zcela logicky dochází k závěru, že ve světle jím uplatněné teorie mentálních reprezentací není principiálního rozdílu mezi apelativem a propriem. Tento rozdíl je pro něj koneckonců jen graduální. Vezmou-li se v úvahu poměry mezi intenzionálními množinami sémantických příznaků a extenzionálními množinami označovaných objektů, dospěje se nakonec ke kontinuální stupnici proprium – kolektivum – apelativum – sém. [294]Z takových závěrů je ovšem zcela názorně patrné, že Hansackův přístup k jevům jazykovým je mezioborový a vlastně mimolingvistický. Nelze totiž nevidět, že pro lingvistu tvoří propriální jednotky v kontrastu k apelativním velmi výrazný parasystém se svéráznými vlastnostmi formálními i sémantickými, což je koneckonců hlavním důvodem, proč vznikla a bohatě se rozvíjí celá plejáda vědních disciplín onomastických. Jestliže je tento rozdíl pro Hansacka nedůležitý, svědčí to především o odlišném přístupu k problematice, nikoli o nepodstatnosti problematiky samé, tj. o nedůležitosti lingvistické potřeby rozlišování kategorie proprií od apelativ.

Vztah významu apelativa nebo propria ke skutečnosti je při „čistě technickém“ přístupu v Hansackově koncepci zcela zanedbatelný. Pro jazyk není zajímavá skutečnost sama, nýbrž jen to, co se dostalo recepčními mechanismy člověka do pamětí mozku. Jsme tedy opět u starého Johna Locka: „Nihil est in intellectu, quod non ante fuerit in sensu.“ Nezapomínejme, že v autorově pojetí je každý jazyk jazykem programovacím, jehož účelem je pouze dosahování účinků vědomí.

Dost významnou část Hansackovy práce zabírá kritika hlavních filozofických teorií vlastních jmen. Systematicky se začíná J. S. Millem a přechází se na jeho pokračovatele v současné filozofii i lingvistice (Welte, Serebrennikov, Reformatskij, Superanskaja). Odmítá se hlavní teze Millova o nedostatku významu u proprií. Naproti tomu se kladně oceňuje názor Otto Jespersena (který je odrazem množinových teorií Cantorových), že proprium má maximum významu. Dále se mnoho pozornosti věnuje teorii deskripcí v její „jednodušší verzi“ (zahrnuje se do ní Frege a Russell); pak přicházejí na řadu teorie úzu (Wittgenstein, Strawson, Donnellan, Tugendhat) a teorie promluvových aktů (Searle, Bauer, Burkhardt). Závěrem se kritika soustřeďuje na tzv. kauzální, popř. historické teorie jmen (Kripke, Donnellan). Hansackova kritika uvedených teorií vyznívá v převážné míře značně negativně, neboť mnoho otázek, o nichž se ve filozofii jazyka vedly ve 20. stol. dlouhé polemiky a u nichž se doposud zpravidla ani nedospělo k uspokojivým řešením, autor charakterizuje jako pseudoproblémy. Je to jen zdánlivě překvapivé, ve skutečnosti je to vlastně důsledné. Hansackův přístup k jevům mentální reprezentace a interního slovníku je – jak už bylo několikrát zdůrazněno – v jistém smyslu „čistě technický“, což je dáno jeho obecnými teoretickými východisky. Z tohoto hlediska je opravdu většina filozofických problémů teorie vlastních jmen nepodstatná. Neznamená to ovšem – a to jistě uznává i autor posuzované knihy –, že by nebyla pro poznání jazyka relevantní i další hlediska, a to především ta, jež sledují jazykové jevy v komunikativně pragmatickém kontextu. Jejich perspektiva vidění jazykových jevů je podstatně jiná, a proto můžeme s jistotou očekávat, že i hodnocení relevance týchž jazykově filozofických otázek a aspektů bude u nich značně odlišné. A budeme-li chtít v těchto souvislostech odpovědět na otázku, zda se autorovi posuzované knihy podařilo vytvořit plnohodnotný model sémantiky pro mozkový počítač, o němž jsme se zmínili na začátku, budeme nuceni odpovědět záporně. V jeho důmyslné koncepci jde spíše o formální model softwarových a hardwarových předpokladů pro onu sémantiku, jak jí v lingvistice a blízkých disciplínách rozumíme, tedy pro sémantiku, středem jejíhož zájmu je vlastní obsah paměťových registrů počítače a jejich nastavení. Sémantice takto chápané však autor nevěnuje téměř žádnou pozornost.

Ať už však budeme přistupovat k jazyku z kterékoli strany a ať budeme s autorovými východisky a závěry souhlasit, nebo nikoli, bude nám Hansackova kniha zcela jistě imponovat svou celistvou koncepcí, myšlenkovou jasností a suverénním zvládnutím nesmírně složité mezioborové problematiky. V každém případě je to práce, která přináší svérázně vyhraněný pohled na podstatné věci jazyka a stimuluje k dalšímu přemýšlení.

 

[295]LITERATURA

 

HANSACK, E.: Bedeutung, Begriff, Name. Studia et exempla linguistica et philologica, Series II: Studia minora, Tom 1. Regensbug 1990.

LAKOFF, G. – JOHNSON, G.: Metaphors We Live By. Chicago – London 1980.

SEARLE, J.: Minds, Brains and Science. The 1984 Reith Lectures. London 1984.

Slovo a slovesnost, volume 52 (1991), number 4, pp. 291-295

Previous Marek Nekula: Typizace v Zapletalových Půlnočních běžcích

Next Jana Hoffmannová: Konference o textových strukturách a typech textů