Odstavec jako centrální jednotka tematicko-kompoziční výstavby textu (na materiále textů výkladových)
František Daneš
[Articles]
The paragraph – a central unit of the thematic and compositional build-up of expositury discourses
Věnováno Karlu Hausenblasovi k sedmdesátinám
I.
1. Český, slovenský a německý termín pro tento textový jev (odstavec, odsek a Absatz) stejně jako latinský termín a linea (užívaný v mnoha jazycích) naznačují, že tato textová podjednotka (úsek textu) se tu chápe jako jev grafický, podobně jako verš a strofa.
Toto grafické (a sekundárně též fonické, popř. možná někdy i primárně fonické) členění (lépe než segmentace) textů má, přirozeně, komunikativní funkci: autor textu užívá toto členění k tomu, aby artikuloval pro čtenáře obsahovou stránku textu výraznějším, explicitnějším způsobem. Ovšem tento úzus či norma pomáhá zároveň samému autorovi při myšlenkovém zpracovávání sdělení. Musíme předpokládat, že členění na odstavce není vnější a jaksi přídatnou, „nadstavbovou“ operací na proudu postupně produkovaného textu, nýbrž jedním z textotvorných principů, který se uplatňuje již na předverbalizační úrovni zpracovávání textového plánu, na úrovni kompoziční.
V jazycích užívajících pro tento jev pojmenování nepopisných vystupuje do popředí jeho stránka obsahová. Srov. např. následující definici termínu paragraph (původně ovšem charakteru popisného: „znaménko vedle začátku odstavce“) ve Websterově slovníku: „a distinct section or subdivision of a chapter, letter, etc., usually dealing with a particular point; it is always begun on a new line and is often indented“. V protikladu k tomu německý „Handwörterbuch der deutschen Gegenwartsprache“ nebere – veden etymologií – obsahový aspekt vůbec v úvahu; termín Absatz definuje takto: „durch die Fortsetzung auf einer neuen Zeile optisch deutlich gemachte Zäsur in einem schriftlichen Text“.
Velmi obecně by bylo možné vymezit členění na odstavce – rozumí se na rovině obsahové (v širokém smyslu) – shodně s Beaugrandem (1980, s. 94): „Paragraph boundaries are prone to appear where there is a transition in conceptual material“ (mimochodem, užití výrazu „prone to“ velmi výstižně naznačuje potenciálnost členění). Populárnějším způsobem to říká jedna americká vysokoškolská učebnice: „Text is divided into paragraphs to distinguish one main idea from other main ideas.“ Avšak podrobnější analýzy tohoto jevu odhalují, že s takovouto všeobecnou charakteristikou nevystačíme. Tyto problémy plynou v podstatě z toho, že „sdělovaný obsah“ je jev značně komplexní, obsahuje různorodé elementy a vykazuje vícerovinnou strukturaci se složitými korelacemi: Jak jsem naznačil jinde (Daneš, 1989b), lze uvažovat – v dané souvislosti – tyto roviny strukturace: (1) rovinu sémantických vztahů mezipropozičních (tj. kognitivně jazyková reprezentace obecných vztahů mezi předměty a situacemi (stavy věcí) v reálném světě); (2) vztahy [2]izotopické (totožnost nebo afinita předmětů řeči); (3) vztahy tematické (ve smyslu aktuálního členění a tematických posloupností, operujících zčásti na síti vztahů izotopických); (4) vztahy kompoziční, tj. vztahy mezi jednotlivými výpověďmi (nebo jejich bloky) v textu (tedy výstavbové funkce jednotlivých informačních částí v celkovém plánu textu); (5) rovinu struktury performativní interakce (výpovědní funkce či záměry). – Souhrnně: elementy roviny (1) zobrazují vztahy mimotextové roviny, (2), (3), (4) jsou rovinami čistě vnitrotextovými; elementy roviny (5) pak míří ven z textu.
Lze předpokládat, že patrně všechny tyto roviny se nějak v členění textu na paragrafy a na vnitřní struktuře paragrafu podílejí. Svědčí o tom ostatně pojetí paragrafu u různých autorů (bude o tom dále řeč).
2. Každý autor, redaktor i učitel ví, že rozčlenění textu na odstavce je úkol, který nemá jednoznačné řešení. Předložíme-li nějaké skupině pokusných osob kratší text (resp. delší textový úryvek) v podobě, v níž bylo původní rozčlenění do odstavců zrušeno, tedy text graficky nerozčleněný, a požádáme-li je, aby jej rozčlenili do vhodných odstavců, budou výsledná řešení nejednotná. Svědčí to o tom, že text nabízí několik alternativních možností přijatelného členění na odstavce.
Obecně bychom mohli říci, že pokud jde o tuto artikulaci do odstavců, existují v textu tři typy míst (předělů mezi textovými jednotkami (membry či textémy)), a to: (a) neutrální, (b) pozitivní, (c) negativní. Na místě neutrálním je vyčlenění odstavce možné (nikoli však obligatorní, nutné), na místě pozitivním je rozčlenění obligatorní, kdežto na místě negativním je nepřijatelné. Vedle právě zmíněných obligatorních meziodstavcových předělů na místech pozitivních, tedy předělů místně vázaných, existují i obligatorní předěly „pohyblivé“ či „volné“: Jde o případy, kdy nějaký interval (úsek) textu nutně vyžaduje (především vzhledem k své délce, tedy z důvodu tzv. rozměrového rytmu), aby byl rozčleněn, avšak vnitřní stavba tohoto intervalu nabízí nikoli jedno jediné a pozitivní místo pro předěly, nýbrž několik míst neutrálních, tedy několik možností pro položení nutného předělu. (Podobný princip se uplatňuje i při segmentaci výpovědí na výpovědní („větné“) úseky v plánu zvukovém; srov. Daneš, 1957.) (Někteří autoři liší aktuální a potenciální odstavce, popř. též typografické a konceptuální (či funkční) odstavce. Srov. např. Lindebergová, 1991.) Kdybychom uvažovali realizaci meziodstavcových předělů na všech neutrálních místech, tedy realizaci všech potenciálních odstavců, dospěli bychom tak k odstavcům minimálním (či liminálním).
Podrobnější porovnání pak vede k dalším zjištěním: (1) Různá neutrální místa textu jsou spojena s různými stupni pravděpodobnosti (možnosti), že jich bude užito pro realizaci odstavcového předělu. (2) Jednotlivé předěly mezi odstavci mohou být spojeny s různými stupni ostrosti či hloubky na rovině obsahové (v širokém smyslu). (3) Tato stupňovitost souvisí s možnou kooperací jednotlivých rovin textové stavby; nejostřejší (nejhlubší) meziodstavcové předěly se objevují zejména na těch místech textu, kde se kryje členění na všech relevantních rovinách textové stavby.
Tím jsme se dostali k podstatné otázce podílu výstavbových rovin textu na jeho odstavcovém členění. Dříve však, než se budeme touto otázkou zabývat, zbývá ještě dodat, že členění na odstavce je podmíněno nejen faktory rázu objektivního (patří [3]mezi ně také rozdíly v druzích textu, s různými textovými vzorci), nýbrž i některými činiteli subjektivními, mezi něž patří především jisté individuální sklony autorů, záliby a navyklé způsoby. – Jako specifický faktor je pak třeba uvést již zmíněný „rozměrový rytmus“, totiž sklon tvořit odstavce relativně stejné, či snad lépe, srovnatelné délky, neboli výrazná tendence k relativně pravidelnému, tj. rytmickému objevování se meziodstavcových předělů v průběhu textu.
3. Dostáváme se k obsahové stránce odstavcové struktury. Materiálová analýza, jakož i výklady jiných autorů o fenoménu odstavce vedou k závěru, že pro vnitřní stavbu odstavce a pro artikulaci textu na „konceptuální“ odstavce jsou relevantní dvě ze zmíněných strukturačních rovin textu, a to rovina tematická (operující na izotopické) a rovina kompoziční. Proč tomu tak je, lze dobře vysvětlit: právě na těchto rovinách se setkáváme s hierarchicky uspořádanými sítěmi vztahů s rekurzivní výstavbou a tyto dvě roviny se navzájem doplňují v tom smyslu, že nějaký komplexní útvar na jedné z nich lze funkčně reinterpretovat na druhé. O tom více v odd. II a III. Napřed však se pokusím stručně charakterizovat důležitější koncepce odstavce některých badatelů.
4. Většina badatelů pracuje s termínem téma/tematický, ale jeho význam bývá různý a ne vždy dost ujasněný. R. Giorová (1985) celkem výstižně říká, že se většinou soudí, že hranice formálního (grafického) odstavce je určována „sémantickým tématem“, přičemž se však hranice na rovině formální a hranice na rovině sémantické mohou navzájem přesahovat. Podle starší práce R. Longacrea (1979) se tematická jednota odstavce projevuje koreferenčními výrazy. Ve své jedné pozdější práci (1989) pojímá odstavec jako uskupení vět, v němž jsou některé věty strukturně determinantní, jiné služebné (princip prominence, salience). Je poněkud překvapující, že vztahy mezi větami odstavce interpretuje pomocí katalogu sémantických mezivětných (a mezikauzálních) vztahů („logických“ apod.).
R. Giorová sama (1985) postoupila nad Longacrea a navrhla chápat odstavec jako „semantic unit discussing a certain discourse topic“, přičemž „topic“ charakterizuje jako „kind of entry under which the composer attempts some organization of information“. Takováto organizace propozic představuje vědomosti mluvčího o této položce (entry). Odstavec si tak zachovává pragmatickou jednotu tím, že se točí spíše kolem tématu ve smyslu „o čem je řeč“ (aboutness) než ve smyslu koreference. Myslím, že s tímto pojetím lze v mnohém souhlasit (i když i koreference hraje ve stavbě odstavce svou roli, nikoli však tak, že by jej vymezovala, nýbrž že na koreferenční, či lépe izotopické, síti operuje výstavba tematická). Je ovšem třeba si ujasnit vztah tématu odstavce k tématům jednotlivých výpovědí, tj. jakými způsoby je téma paragrafu implikováno v tématech jeho jednotlivých výpovědí a – viděno z druhé strany – jak interpret, vycházející ze slovního znění odstavce, zjišťuje ono téma, „kolem něhož se odstavec točí“. (O tom viz dále ve výkladu koncepce van Dijka.)
Také L. K. Jonesová (1977) – autorka seznámená s českou teorií aktuálního členění (avšak bez složky tematických posloupností) – předpokládá, že odstavec (popř. skupiny odstavců, textové oddíly) nabývá své soudržnosti tím, že je „dominován“ jedním tématem, přičemž jednotlivé výpovědi (propozice) daného odstavce obsahují svá vlastní témata (topics). Autorka zdůrazňuje princip dominance či prominence [4](srov. též u Longacrea a Giorové) a definuje v tom smyslu téma: „The essence of theme is to make something prominent at the expense of other things, which are therefore backgrounded.“ (Dodejme, že obdobně charakterizuje téma K. Hausenblas (1971): „Téma etymologicky znamená ’položené’. Je to to, co je položeno do popředí, do centra „zorného“ pole uvažování a sdělování a co je zároveň podkladem zpracování v promluvě“ (s. 60).) Jmenovaná badatelka našla inspiraci u Beckmana a Callowa (1976), jejichž výstižnou formulaci stojí za to ocitovat: „When there are a number of propositions, there is a series of topics and comments. This series of propositions would likewise be a conglomerate mass unless there were some prominence separating one out from the rest.“ „The theme of a paragraph involves more delicate balances – some propositions are ultimately more important in the determination of a paragraph theme than others are.“ Nacházíme zde, jak vidět, naznačen i jev hierarchické tematické výstavby odstavce, s nímž Jonesová též pracuje. Nově pak zavádí Jonesová koncept „scénářů (scripts)“; přesně řečeno „výkladových (expository) scénářů“. Jde o přenesení pojmu (spíše však jen označení, slova) z oblasti narativní (Schank). Jde o sémantické, myšlenkové konfigurace typu „neformální důkaz“, „sylogismus“, většinou však o vztahy prostší, jako srovnání, exemplifikaci, vysvětlení apod. Každý scénář má dva nebo více konstituentů (např. teorém, argumenty a jejich presupozice) a jeden z těchto konstituentů je „nejdůležitější a představuje jeho ’téma’“. A právě ten či onen scénář vymezuje vždy jeden odstavec (popř. jejich skupinu, oddíl textu). Na první pohled by se zdálo, že bychom takto docházeli k odstavcům většinou velmi krátkým a jednoduchým; protože však scénáře lze užívat rekurzivně, tj. jeden scénář může být zapuštěn do jiného (též jiného druhu), vznikají tak i scénáře složité, hierarchicky uspořádané, vymezující tak delší a složitější odstavce. – Zdá se, že tento koncept „výkladového scénáře“ odpovídá v podstatě Danešovu konceptu „kompozičních vztahů (či funkcí)“. (Srov. též autorčino zdůraznění, že rovina scénářů je zcela odlišná od roviny mezipropozičních vztahů, operuje nad touto rovinou.) I když autorčino vymezení scénářů není dost jasné a není podán jejich úplný seznam, jde o přístup zajímavý a zdá se i plodný. Sympatické je, že autorka nepovažuje své výklady za úplné a definitivní a počítá s tím, že existují i další roviny výstavby odstavce (v její terminologii „other thematic structures“), jako např. rovina „performativní interakce“. A výstižně uzavírá: „The point I wish to make is that there are possibly a number of interlocking thematic structures, of different types, in a text.“
Také A.-Ch. Lindebergová (1991) pracuje s konceptem velmi blízkým kompozičním funkcím – nazývá je „rétorické funkce funkčních jednotek“ (klauzí a jejich ekvivalentů). Zjišťují se na základě spojů v informační struktuře mezi jednotkami signalizovanými spojovacími výrazy a ovšem též jen inferenčně (jde tedy o explicitní i implicitní kohezi). Uvádí 24 těchto funkcí, a to jednak rozvíjejících (evaluate, cause, contrast …), jednak nerozvíjejících (exclaim, question …). V textech pak lze zjišťovat sledy funkcí neboli různé „rétorické vzorce“. Avšak s výstavbou odstavce Lindebergová tyto záležitosti nespojuje. (Odstavec jako základní jednotku kompozice chápe však zmíněná americká učebnice a uvádí tyto „logické a kohezivní způsoby uspořádání“ vět v odstavci: 1. výčet, 2. příčina a následek, 3. srovnání a kontrast. Neúplnost a heterogennost těchto „způsobů“ je ovšem zřejmá.)
[5]Pokud jde o odstavce, liší Lindebergová odstavce typografické a konceptuální/funkční (signalizované prostředky jinými než grafickými) a shledává mezi oběma druhy odstavců jistý nesoulad (mismatch). Uvádí (podle van Dijka, 1982 aj.) 12 jazykových signálů konceptuálního paragrafu (jako např. marked themes, shift to a new topic, level of generality shift, location / tense / time shift, shift from static to dynamic verbs). Podobně jako Longacre a Jonesová pokládá i ona „odstavcování“ za důležitý prostředek prominence („an important highlighting device“), signalizující „important points or stages in a sequence“. S novým odstavcem očekává čtenář alespoň jeden z následujících pěti efektů: (1) global functional shift, (2) climax or turning-point, (3) new stage in sequence of events, (4) new focus or perspective, (5) emphasis of point. Odstavec uvádí vždy nové téma a rozvíjí je.
Osobitý, promyšleně textově lingvistický přístup k odstavci byl navržen T. van Dijkem v rámci jeho pojmu ’makropropozice’.
Makropropozice pojímá jako sémantické entity (jednotky), většinou na několika hierarchicky uspořádaných rovinách. K těmto jednotkám se dospívá aplikací „makropravidel“ na propozice (resp. na makropropozice) na nejblíže nižší rovině propoziční strukturace textu. (Do jaké míry jsou tyto operace jednoznačné, je otevřenou otázkou.) Tedy textovým podkladem každé makropropozice (termín „superpropozice“ by byl, mimochodem, asi adekvátnější) je jistý vymezený úsek sledu propozic daného textu (diskurzu). (Např. sekvenci propozic popisujících loučení lze subsumovat pod makropropozici ’loučení’.) Schematicky lze tuto hiearchickou strukturaci znázornit následujícím grafem:
|
| 3. rovina makropropozic
2. rovina makropropozic
|
Významový obsah této vymezené skupiny propozic nazývá van Dijk epizodou. Epizoda je tedy obsah takové dílčí sekvence propozic daného textu, kterou lze subsumovat pod nějakou makropropozici (resp. z kterých lze aplikováním některého ze zobecňujících pravidel makropropozici derivovat). (Jinak řečeno, epizodou se tu rozumí významový obsah nějaké makropropozice.) Epizodě jakožto jednotce obsahové odpovídá na rovině výrazové dílčí sled (skupina) výpovědí či vět tvořících jeden odstavec. Epizody (a tedy též odstavce) jsou, podle van Dijka, definovány v termínech jisté ’tematické jednoty’ – např. v termínech identických participantů, času, umístění nebo globální události či činnosti (srov. van Dijk, 1982, s. 176n.).
[6]I když přijetí korelace „odstavec – epizoda“ je lákavé, je toto pojetí spojeno s některými nejasnostmi. Především vyžaduje doplnění zavedením dalšího typu obsahových jednotek, totiž makroepizod: Jestliže totiž vezmeme v úvahu vícestupňovost procesu vytváření makropropozic, při němž lze vytvářet postupně makropropozice stále vyššího řádu (vyšších rovin), derivované vždy z makropropozic nejblíže nižšího řádu (nižší roviny), musíme předpokládat i epizody, tj. makroepizody, stále vyšších řádů. Těmto makroepizodám nebudou však na rovině výrazové odpovídat odstavce, nýbrž skupiny odstavců (ať už formálně vyznačené, nebo ne; např. subkapitoly, kapitoly, oddíly, díly).
A dále: van Dijk (1982, s. 181) právem tvrdí, že ne všechny dílčí sekvence propozic subsumované pod jednu makropropozici je třeba traktovat jako epizody, nýbrž jen ty, které vykazují jistou „důležitost“. A zároveň nadto připomíná, že pravděpodobně epizody nejnižšího ranku (tedy ty, které jsou konstruovány přímo z jednoduchých propozic) nejsou většinou epizodami ve vlastním smyslu. Pak se ovšem postulovaná korespondence epizoda – odstavec vůbec ztrácí (vždyť odstavec je konstituován právě na této první nadvětné (tj. první makropropoziční) rovině).
Zadruhé, van Dijkův koncept je založen na předpokladu ideální (či idealizované) strukturní hierarchie makropropozic: mezi jednotečnými rovinami této hierarchie platí vztah projektivity. Avšak tento předpoklad rozhodně nemá obecnou platnost. Existují případy (zejména v textech jistých typů), kdy skupina propozic (resp. makropropozice subsumované pod jednu makropropozici/epizodu) nepředstavuje jednu souvislou, nepřerušenou lineární textovou posloupnost propozic: sestává ze dvou nebo více podposloupností (třeba i jednočlenných), mezi něž je vsunuta „parenteticky“ jiná posloupnost propozic (nebo jiná propozice); může jít též o překřížení dvou propozičních posloupností. V takovýchto a podobných případech nedochází pak ke koincidenci obsahového členění na epizody a povrchového (grafického) členění na odstavce.
Nutno poznamenat, že van Dijk je snad jediný z badatelů, který se pokusil ujasnit pozici termínů sémantický a tematický v této oblasti (užívaných často promiskue). Podle van Dijka jsou epizody (= obsahy odstavců) jednotkami sémantickými, ale zároveň bývají jím definovány v termínech jednotky tematické. Autor k tomu poznamenal (1985, s. 76): „To avoid too many theoretical terms, we shall simply use the terms thematic structure, theme or topic. It is however understood that the theme in this case is a macroproposition.“ „… themes or topics represent how the text is understood, what is found important, and how relevances are stored in memory.“ (V této souvislosti se hodí dodat, že členění na odstavce má evidentní relevanci z hlediska psychologie čtení/interpretace. Platí o tom asi obecně to, o čem se zmiňuje de Beaugrande v souvislosti s členěním na krátké odstavce: „The … paragraphs allow reading with a short span of active storage … Yet the division elicits expectations of newness and informativity.“) Vyjdeme-li z van Dijkovy formulace (srov. též výše u Jonesové), pak docházíme k předpokladu, že základ tematických jednotek představují nepochybně sémantické (kognitivní) struktury, že však jejich tematické funkce mají charakter funkcí textových, které jsou připisovány sémantickým (kognitivním) strukturám na základě jejich „relevance“ v daném „textovém světě“. To znamená, že konstituování (vytváření) tematických jednotek patří mezi [7]specifické textotvorné operace, jimiž se jisté sémantické komplexy vybírají a tematizují podle požadavků celkového plánu textu.
Protože pojmový komplex ’téma/tematický’ hraje, jak jsme už poznali, nepochybně významnou roli v členění textu na odstavce, resp. ve výstavbě odstavce, je třeba poněkud podrobněji analyzovat a formulovat vztah termínu téma v tomto „textovém“ smyslu k pojetí tématu v teorii aktuálního členění. Van Dijk je chápe jako dva teoreticky odlišné pojmy; domnívá se, že „the sentence topic is a specific function assigned to some part of proposition and indicates the way information is lineary distributed, whereas textual topics indicate how information is globally organized“ (1981, s. 190). Avšak na jiném místě připouští, že oba druhy témat odpovídají otázce „o čem/o kom (je řeč)“ na mikrorovině a makrorovinách sémantiky diskurzu (s. 192). Podle toho je tedy možno očekávat, že mezi „mikrotématy“ a „makrotématy“ existuje pravidelná hierarchická korelace. Tento předpoklad formuloval explicitně a pozitivně Hausenblas (1971, s. 59): „Téma aktuálního členění a téma ve významu, o nějž jde při výkladu tematické výstavby, např. literárních děl, nespojuje snad jen název: jev popsaný pod pojmem aktuálního členění je složkou celkové tematické výstavby promluvy.“
Nejdůležitější záležitostí ovšem je – jak už o tom byla zmínka v souvislosti s prací Giorové – jak jsou tyto dvě tematické roviny (resp. více těchto rovin) propojeny a jak interagují, jakým způsobem jednotlivá výpovědní témata přispívají ke konstruování „makrotématu“ (či „hypertématu“ v Danešově úzu). Lze zdůvodněně soudit, že tematická výstavba odstavce, stejně jako odstavcová výstavba celého textu, se jeví právě jako místo, kde dochází k vytváření, konstruování makrotémat (různého stupně).
Ve výkladu van Dijka se jeví epizoda/paragraf jako pouhá posloupnost propozic/vět v rámci jedné makropropozice/makrotématu, jejíž struktura už není dále analyzována. Avšak sám autor shledává, že takováto globální charakteristika nedostačuje, a na konci svého článku se zmiňuje o tom, že jedním z budoucích úkolů bádání o odstavci je zkoumání „of the internal organization of episodes, for example, its ’development’“. Následující oddíl naší studie bude věnován právě této organizaci.
Typy tematické výstavby odstavce
Typologie, která je zde podávána, je v podstatě založena na myšlenkách V. Mathesia (1942) a snaží se dále je rozvinout a rozšířit. Dalšími prameny jsou: Danešův koncept tematických posloupností (TP, 1968, 1970, 1974, 1985, 1989c), jeho rozpracování u Červenky (např. 1976, 1983) a analogické výsledky výzkumů Enkvistových (např. 1974). Náčrt této typologie byl podán Danešem už dříve (1989b).
Základním předpokladem je zjištění, že odstavec jakožto jednotka obsahová (a zároveň ovšem i výrazová a grafická) je vymezen nejen svými hranicemi (počátkem a koncem), nýbrž i svou vnitřní koherencí, soudržností, což je, v našem přístupu, jeho vlastností základní. Tematická koherence se projevuje především tím, že každý odstavec má, v zásadě, své vlastní téma, které se jeví jako hypertéma ve vztahu [8]k tématům jednotlivých výpovědí (z nichž se odstavec skládá), která jsou mu v jistém smyslu „podřízena“. (Obdobně ovšem je podřízeno toto hypertéma tématům (tj. hypertématům vyššího stupně) nadřazených obsahových oddílů daného textu a nakonec hypertématu, tj. obecnému tématu, celého textu.)
Různé typy tematické výstavby odstavců lze konstituovat právě tím způsobem, že budeme přihlížet k různým možným vztahům mezi tématem odstavce (O-tématem, tedy hypertématem, uváděným často první, „tematickou“ větou) a jednotlivými výpovědními tématy (V-tématy) výpovědí daného odstavce, která jsou O-tématu podřízena. Navrhujeme rozlišovat tyto základní typy (s dvěma podtypy):
Typ I: Odstavce se stabilním (stálým) O-tématem. Jednotlivá V-témata představují jistou rekurenci O-tématu. Tato tematická organizace je založena na využití tematické posloupnosti (TP) s průběžným tématem (srov. Enkvistovu „thematic iteration“).
Příklad:
William Shakespeare se narodil r. 1564 ve Stratfordu (na řece Avoně) v měšťanské rodině a učil se v „gramatické škole“. R. 1585 přišel Shakespeare do Londýna hledat štěstí. Byl hercem ve skupině lorda admirála a později byl ve skupině komořího hercem a podílníkem. Shakespeare zpočátku propracovával hry od jiných autorů, avšak brzy začal vytvářet vlastní inscenace novel a historických kronik pro divadlo „Glóbus“. Činnost Shakespeara jako dramatika trvala od r. 1590 do r. 1612. Zemřel r. 1616.
O-tématem jsou tu „Shakespeare – jeho životopisné údaje“ a „Shakespeare“ je stabilním V-tématem (explicitním nebo implicitním) všech výpovědí v odstavci.
Typ II: Odstavce, které rozvíjejí své O-téma. Je třeba rozlišovat dva podtypy:
Podtyp 1. Jednotlivé výpovědi tematizují svými V-tématy různé aspekty O-tématu. (Tato aspektová témata odpovídají derivovaným tématům v teorii TP.)
Příklad:
Borovice lesní (Pinus silvestris) tvoří hlavní část lesních porostů Šluknovského výběžku. Čisté původní boroviny se rozprostírají v jeho jižní části v oblasti kvádrových pískovců. Mají dobrý vzrůst, přímý kmen a poměrně malou a vysoko nasazenou korunu s krátkými slabými větvemi. Dolní část kmene pokrývá hrubá borka, buď drobně deskovitá, nebo destičkovitá. V hořejší části je slabá, světlá a papírovitá. Rostou tu na chudých půdách na vysokých a bezvodých hřebenech mezi pískovcovými kaňony. Půdu kryjí často porosty borůvky (Vaccinimum myrtillus L.) a krásné, i když obtížné, naší nejvyšší kapradiny hasivky orličí (Pteridium aquillinum).
O-téma je tu osvětlováno z různých stran: místo výskytu, stáří a vzhled stromu, povaha půdy, rostlinné sousedství.
Podtyp 2. O-téma se rozštěpuje na dvě (nebo více) dílčí témata, O-téma (1) a O-téma (2), která jsou zpracovávána jedno po druhém v jednotlivých V-tématech. To znamená, že nejprve se rozvíjí O-téma (1) (v řetězci výpovědí s V-tématy) a pak se rozvíjí obdobně O-téma (2).
Příklad (jen schematicky):
Znečišťování vod a zamořování ovzduší má na jedné straně progresivní, na druhé straně regresivní tendenci. Progresivní tendenci má proto, že ........... Regresivní tendence spočívá zase v tom, že ...........
[9]Poznámka:
Existují odstavce, v nichž jsou typ I a typ II hierarchicky kombinovány. Tak např. nějaké aspektové téma je užito v nějakém podřetězci výpovědí v platnosti tématu stabilního. – V nějakých delších, rozsáhlejších řetězcích výpovědí rozvíjejících rozštěpené téma, tedy O-téma (1) a/nebo O-téma (2), je možno tyto řetězce osamostatnit, tj. exponovat jako samostatné odstavce; tato situace platí analogicky i pro aspektová témata. Tímto způsobem vznikají dvojice nebo i větší skupiny odstavců se společným hypertématem vyššího stupně. (Volba té, nebo oné možnosti bývá motivována faktory stylistickými apod.)
Typ I a typ II mají některé společné rysy. V obou případech jde o paralelní řazení výpovědí s jednotlivými V-tématy. Nezbytná tematická koherence (či tematický proud, podle Hausenblase) postupuje po tematické linii jednotlivých výpovědí (srov. Červenkův pojem paradigmatické koherence). Pokud jde o výpovědní rémata, ta do tematické struktury textu nevstupují. Tato rémata představují však hlavní faktory „posouvání sdělení kupředu“ (řečeno s Firbasem); jsou tedy z tohoto hlediska složkou dynamickou, na rozdíl od statické tematické iterace.
Z hlediska stylistického uplatňují se oba typy (I a II) především v textech narativních a staticky deskriptivních (srov. výsledky analýz M. Červenky a N. Enkvista).
Typ III: Odstavce rámcové. V těchto případech má O-téma charakter jistého obsahového rámce (ve smyslu rámců, scénářů, schémat atp.), zahrnujícího množinu položek, tj. jednotlivých jevů (objektů, stavů, dějů, činností, událostí atd.), které se postupně exponují, popř. rozvíjejí jakožto jednotlivá dílčí témata. Rámcové odstavce jsou dvojího druhu: buď jde o rámec dynamický (procesuální, neboli schéma či scénář), anebo o rámec statický.
Podtyp 1: Odstavce s postupnou specifikací (partikularizací) O-tématu (schématu). Z hlediska konceptu TP setkáváme se tu s tematickým proudem ve formě seriální tematizace vždy předcházejícího rématu. Při tomto seriálním zapojování T-R nexů postupuje tematická soudržnost odstavce po linii rematické (srov. Červenkovu „syntagmatickou koherenci“). Jednotlivá rémata jsou zde (na rozdíl od typů I a II) zapojována do tematického proudu, takže posouvání sdělení kupředu je neseno jednotlivými T-R nexy.
Příklad:
Abychom surové železo přeměnili na ocel dobré jakosti, musíme z něho odstranit škodlivé příměsi, snížit obsah uhlíku a přidat legující přísady. Tato operace se provádí ve speciálních zařízeních. V jednom z nich se surové železo zbavuje síry. Do železa se přivádí práškované pálené vápno. To reaguje se sírou a uhlíkem surového železa. Vznikající při tom sirník vápenatý vyplouvá lehce na povrch železa. Surové železo zbavené síry postupuje dále nepřetržitým tokem do otáčivé válcové pece, kam se přivádí kyslík a dodává vápno. Zde probíhá okysličování ostatních příměsí železa a surové železo se proměňuje v ocel.
Z hlediska stylistického se tento podtyp uplatňuje především v textech výkladových v procesuálních popisech. Je to způsob pro tyto stylistické postupy textové výstavby charakteristický, není ovšem nijak cizí ani textům narativním.
Podtyp 2: Odstavce s exemplifikací či výčtem (úplným nebo neúplným) složek O-tématu („rámce“). Jednotlivé položky výčtu mají buď povahu T-R nexů (nespojené žádný typem TP), anebo nemají nexální povahu výpovědí.
[10]Příklad:
V posledních letech se technika i teorie automatického řízení rozvíjí přímo bouřlivě. Tak např. byly silně rozvinuty stroje a jejich soustavy, které jsou schopny automaticky provádět až stovky operací v předepsaném sledu. Vysoké technické úrovně dosáhly programově řízené stroje, které s vysokou přesností obrábějí automaticky součásti i velmi složitého tvaru. Byla v podstatě zvládnuta konstrukce i technologie náročných řídicích systémů i počítačů analogových a číslicových. V teoretické oblasti byla vypracována obecně platná teorie řízení, zejména na úseku lineární teorie regulace.
Stylistické využití výčtových odstavců je všestranné, i když v textech výkladových a popisných mají užití nejširší.
Typ IV: Odstavce, v nichž se O-téma vyvíjí. Zde se O-téma (1) uvnitř odstavce proměňuje a přechází v jiné, nové O-téma (2). Věc vyhlíží tak, že v určitém místě textu (uvnitř odstavce) se réma dané výpovědi tematizuje (ve smyslu návazné tematizace rématu) a toto téma se exponuje jako nové O-téma (2) a dále rozvíjí (nebo partikularizuje). Tento postup je však proveditelný jen za té podmínky, že významový obsah tematizovaného rématu (tedy O-téma (2)) tu přesahuje obsahový rámec (či scénář) O-tématu (1), je mimo jeho rozsah (jinak by totiž šlo jen o partikularizaci O-tématu (1)).
Příklad:
Lope de Vega nevystupuje sám, nýbrž je provázen celou skupinou dramatiků. Jedním z nich byl Gabriel Téller, známý pod jménem Tirso de Molina. Tirso se zařadil do světové literatury především svou komedií „Svůdce sevillský a kamenný host“, v níž vytvořil postavu proslulého svůdce žen Dona Juana. Hrdina Tirsovy hry nemá ještě ono kouzlo, které nás uchvacuje v postavě Dona Juana u pozdějších spisovatelů. Don Juan je prostopášný šlechtic, který má v paměti feudální právo první noci, je to svůdce, který se honí za rozkoší a neštítí se žádných prostředků, aby dosáhl svého. Je to představitel dvorní kamarily, který činí příkoří ženám všech stavů.
Jde tu o přechod od tématu „dramatikové školy Lope de Vegy“ (exponovaného v počáteční, „tematické“ větě) k tématu „Don Juan“. Přechod je proveden mezi 3. a 4. větným celkem (tematizované réma je v 3. větném celku dokonce jen okrajovou složkou tématu, přechod není nijak signalizován).
Jestliže první část odstavce, která rozvíjí O-téma (1), je relativně rozsáhlá, a druhá část, s O-tématem (2), není přespříliš krátká, pak je možno tuto druhou část osamostatnit a prezentovat jako samostatný odstavec.
Poměrně častý bývá tematický přechod v odstavcích stojících na samém počátku textu (nebo jeho samostatné části); v popularizačních textech to bývá stylizační trik, totiž přechod od aktualizačního počátku (majícího upoutat čtenáře) k vlastnímu tématu.
Poznámka k odd. II:
Uvedené typy a podtypy tematické výstavby odstavců jsou ovšem myšleny jako abstraktivní, idealizovaná schémata, jejichž realizace v konkrétních textech bývá „nečistá“ či neúplná. Na jedné straně proto, že daná realizace jistého typu nevykazuje všechny předpokládané rysy, na druhé straně pak proto, že jistý typ sice tvoří základní tematickou kostru daného konkrétního odstavce, ta však je doplněna elementy jiných výstavbových typů (kombinují se s ní, jsou na ni jakoby zavěšeny).
V této části našich výkladů se budeme zabývat odstavcem na úrovni struktury kompoziční. Předpokládáme, že každé výpovědi v textu se dostává jisté kompoziční funkce plynoucí z celkového autorova plánu kompoziční výstavby. Sady těchto funkcí (či vztahů) se liší podle druhu textu a celá tato oblast je dosud natolik nepropracovaná, že si stěží můžeme dovolit konstituovat nějakou úplnější a obecně přijímanou sadu těchto funkcí, byť jen pro texty výkladové. Ve svých některých pracích jsem uváděl: teze – antiteze, vysvětlení, vyvrácení, popření, specifikace, rektifikace, zdůvodnění, atribuce, hodnocení, ilustrace, výčet a mohli bychom připojit mnohé další – ovšem spíše jen náhodně, jak plynou z analýzy textu, nepříliš systematicky. Jak bylo řečeno výše, obdobné funkce uvádí též Jonesová („scripts“), pod názvem „functional or rhetorical relations“ se najdou u van Dijka (1980) (explanation, explication, specification; preparation, presupposition, precondition; contrast, confirmation, illustration, comparation; některé z nich jsou prý konvencionalizovány jakožto „superstruktury“, tj. textové vzorce). S jistým omezením se sem hlásí i „rétorické funkce“ A.-Ch. Lindebergové (viz výše); uvádí jich 24 a zaznamenáváme zde nejdůležitější z nich z oblasti nenarativních textů: assert, assert-describe, cause, compare, conclude, contrast, evaluate, generalize, metastatement, qualify, restate, result, specify (analyze, define, exemplify, enumerate), suggest, summarize.
Protože studium tohoto okruhu jevů je, jak už jsme řekli, teprve v začátcích, spokojíme se zde jen komentovanou ukázkou:
(1) Lidské stárnutí je jev biologický. (2) Stárne celý organismus, jeho funkce fyziologické i psychologické. (3) Slábne zrak i sluch, látková výměna se zpomaluje, paměť hůře pracuje, zmenšuje se celková adaptační schopnost atd. (4) Avšak stárnutí není jen jevem biologickým. (5) Naopak, je velmi důležitým jevem společenským. (6) Z toho plyne, že je i závažným faktorem ekonomickým. (7) Proto mu společnost musí věnovat náležitou pozornost.
A. Nejprve naznačíme schematicky tematickou strukturu tohoto odstavce.
Vidíme, že jde v podstatě o odstavce se stabilním tématem T (= O-téma) (dominance TP s průběžným tématem). Odchylky od průběžného tématu nalézáme u výpovědi (3), představující partikularizaci O-tématu (jde o TP s tematickou derivací od hypertématu) a u výpovědi (6), představující vyvíjení (jde o TP s kontaktní návaznou tematizací R). Smysl (motivaci) tohoto vybočení z principu stabilního tématu nalezneme na rovině kompoziční, jak ukážeme níže.
[12]B. Nyní načrtneme strukturu téhož odstavce na rovině vztahů kompozičních.
Pro snazší pochopení věci podáme nejprve orientační popis: Společným tématem všech výpovědí je „lidské stárnutí“ (uvedené v (1)). Výslovně spojuje toto téma výp. (1) a (2), přičemž (2) specifikuje réma výp. (1) „jev biologický“ – jednotlivé biologické funkce. Výp. (3) pak exemplifikuje stárnutí v oblasti uvedených funkcí. Výp. (4) sice opakuje společné téma, ale zároveň představuje jistý „obrat“ v linii výkladu: výrazem avšak (není jen) uvádí ve svém rématu zjištění, které poukazuje na neúplnost výměru stárnutí podaného ve výp. (1). Ve výp. (5) se tato „neúplnost“ specifikuje (tedy výměr doplňuje) dalším aspektem stárnutí a tato nová složka se kontrastně zdůrazňuje. Výp. (6) uvádí formou logického vyplývání třetí rys stárnutí a výp. (7) připomíná praktické důsledky (proto) pro společenskou praxi.
V následujícím grafu promítneme strukturu kompoziční na strukturu tematickou (termíny užité zde pro jednotlivé kompoziční vztahy je třeba chápat jako provizorní).
|
| Toto schéma umožňuje zachytit detailně podíl buď celých výpovědí, anebo jejich rematických složek na kompoziční výstavbě. Zároveň též vysvětluje vybočení z principu stabilní výstavby: u výp. (3) jde o exemplifikaci, u výp. (6) o důsledek (novum) vyplývající z R5. |
[13]Zjednodušené schéma pouze vztahů kompozičních by mohlo vyhlížet takto:
Můžeme si též položit otázku, zda by nebylo možno charakterizovat nějakou kompoziční „hyperfunkcí“ strukturu odstavce jako celku. Snad by bylo možno v našem příkladu uvažovat o „vyvození důsledku“. Je pak ovšem třeba počítat i s tím, že kompoziční vztahy existují i mezi odstavci jako celky.
Pro ilustraci uvedeme ještě jeden příklad, odstavec ze stati V. Havla „Na téma opozice“:
(1) Polovičatost všech těchto koncepcí má tedy, jak se ukazuje, společnou příčinu: (2) žádná z nich neumožňuje skutečnou volbu. (3) Opravdu: o demokracii lze vážně mluvit jen tam, kde má lid možnost – jednou za čas – svobodně si zvolit, kdo má vládnout. (4) Což předpokládá existenci aspoň dvou souměřitelných alternativ. (5) Totiž dvou svéprávných a navzájem na sobě nezávislých politických sil, z nichž obě mají tutéž šanci stát se vedoucí silou ve státě, rozhodne-li tak lid.
Schematicky: (1) teze (T1 – R1) – (2) identifikace/specifikace R1 – (3) rozvádějící parafráze (2) – (4) předpoklad (2) (3) – (5) identifikace/specifikace (4). – Jde o typicky výkladově-úvahový postup. Pokud jde o strukturu tematickou, je vlastní téma uvedeno až ve výp. (2) („volba“) a to je pak rozvíjeno v další části odstavce.
IV.
1. Návaznost mezi odstavci
1.1. Tematickou meziodstavcovou návaznost, tj. návaznost sousedních odstavců, je možno traktovat, jen jestliže vezmeme do počtu následující podstatné skutečnosti. Odstavec je nejen relativně samostatně oddělenou, ohraničenou jednotkou, organizovanou jako tematicky koherentní celek, nýbrž je zároveň – vzhledem k hierar[14]chičnosti tematické výstavby textů – nepřímou složkou většího počtu nadřazených jednotek (dílčích celků) na různých rovinách.
Obecně lze říci, že návaznost mezi dvěma sousedními odstavci O1 a O2, s odpovídajícími odstavcovými tématy O-T1 a O-T2, je třeba hledat na některé vyšší tematické rovině; tzn. že tato témata představují dvě hypotémata (ne nutně na téže rovině) nějakého nadřazeného hyperotématu. Nuže, stupeň těsnosti vztahu mezi sousedními dvěma odstavci O1, O2 závisí na tom, jak „vysoko“ je umístěno nejbližší společné hyperotéma v dané tematické hierarchii, jak daleko je toto hyperotéma vzdáleno, měřeno hierarchickými tematickými rovinami. Stupeň blízkosti hyperotématu a stupeň tematické těsnosti mezi dvěma „hypoodstavci“ jsou ve vztahu přímé úměrnosti. Tak např. kdyby O-T1 a O-T2 na nižší rovině tematické struktury daného textu tematicky navazovaly na sebe až prostřednictvím (hypero)tématu celé kapitoly, pak by tematická vazba mezi nimi byla relativně volná (a oba odstavce samostatnější). Tento princip platí obdobně, i pokud jde o tematickou návaznost mezi dílčími celky (jednotkami) vyššího řádu, než jsou odstavce (tedy odstavcové skupiny, oddíly, kapitoly ap.). Na tomto pozadí lze také vysvětlit tu skutečnost, že autor mívá v mnoha případech jistou možnost volby z množiny všech přípustných, potenciálních členění daného textu na odstavce (viz výše, I.2.).
1.2. Odstavcové počátky a odstavcová zakončení se často vyznačují některými zvláštnostmi. Kromě toho zvláštní pozici mají jak počátky odstavců, kterými text (nebo některá jeho rozsáhlejší část) začíná, tak konce odstavců, kterými končí (tzv. naprosté či absolutní počátky, resp. konce).
Obecně lze říci, že tematický přechod mezi sousedními odstavci může být explicitní, nebo implicitní. Výpověď mající funkci tematického přechodu stává často na počátku následujícího odstavce, ale může být umístěna i na počátku odstavce předcházejícího. Tento přechod může však být, podle okolností, i vyčleněn a zpracován jako samostatný odstavec. Obdobným způsobem lze osamostatnit uvození tématu anebo shrnutí. Tyto jevy mají značnou relevanci stylistickou/rétorickou; zde je však podrobněji nevykládáme a odkazujeme na Mathesia (1942) a Giorovou (1985).
2. Výstavba odstavcových skupin a podobných celků
Členění na odstavcové skupiny, jejich vytváření (a opět bychom mohli lišit skupiny graficky vyznačené a skupiny jen tematické/konceptuální) je dáno tím, že některé odstavce mají k sobě tematicky blízko, jiné jsou si vzdálenější (viz už výše), meziodstavcové předěly mívají různou hloubku (ostrost). Za odstavcovou skupinu lze tedy pokládat seskupení (řetězec či interval) odstavců tematicky těsně spjatých, tj. takových, které zpracovávají vlastně jedno (vyšší) společné téma, přičemž témata jednotlivých odstavců dané skupiny vyplývají z tohoto společného hyperotématu. Je ovšem třeba dodat, že členění textu na odstavcové skupiny má charakter dosti vágní, jak to vyplývá z povahy jevu. – I o odstavcových skupinách platí, že jejich tematická výstavba nemusí být prostě lineární, přímá a jednoduchá, nýbrž že tu mohou být uplatněny různé typy výstavby, do značné míry analogické typům rozvíjení tematické linie probraným zde v odd. II.
Spokojíme se zde s dvěma schematickými příklady:
(a) Můžeme si např. představit, že v úvodním odstavci (1) se stručně vyloží nějaký jev obecnější povahy (A); v následujícím odstavci (2) se uvede, že s tímto jevem [15]je spjata jistá zajímavá otázka a podrobněji se charakterizuje; v dalších odstavcích (3, 4, 5) se pak tato otázka probírá podrobně z různých aspektů.
|
|
(čtverečky odpovídají jednotlivým odstavcům) |
(b) Častá bývá výstavba odpovídající rámcové TP zvané rozvíjení rozštěpeného rématu. Podstata tohoto typu záleží v tom, že nějaké téma R1 je explicitně nebo implicitně dvojnásobné (R1 = R'1 + R"2). V dalším postupu se pak nejdříve tematizuje a textově zpracovává první složka tohoto rématu (tedy: T'2 = R'1) a po ukončení této první linie se text vrací k druhé složce rozštěpeného jádra (T"2 = R"2) a zpracovává ji. (Srov. výše odstavcový typ II. 2.) Odpovídající schéma na úrovni výstavby odstavcové skupiny lze si snadno představit. Je jen třeba dodat, že takováto odstavcová skupina se člení, po uvedení komplexního R1, na podskupiny odpovídající R'1, R"2 atd.
V.
S členěním na odstavce souvisí i jevy, které bychom mohli nazvat „signalizátory členění“. Jsou to zejména výrazy orientační (větné i nevětné), titulky a mezititulky, číslování oddílů a různé grafické značky. Naše stať se však těmito jevy zabývat nebude a spokojí se odkazem zejména na práce E. Gülichové a J. Hoffmannové.
LITERATURA
Beaugrande, R. de: Text, Discourse and Process. Norwood, New Jersey 1980.
Beckman, J. – Callow, J.: The Semantic Structure of Language. Prepublication draft. 1976.
Červenka, M.: Aktualne rozczłonkowanie zdania w prozie artystycznej. In: Semantyka tekstu i języka. Wrocław 1976, s. 81–94.
Červenka, M.: Výpovědní témata bez opory v předcházejícím textu (na materiálu české umělecké prózy). In: Tekst i zdanie. Wrocław 1983, s. 81–96.
Daneš, F.: Intonace a věta ve spisovné češtině. Praha 1957.
Daneš, F.: Typy tematických posloupností v textu. SaS, 29, 1968, s. 125–141.
Daneš, F.: Zur linguistischen Analyse der Textstruktur. In: Folia Linguistica, 4, 1970, s. 72–78.
Daneš, F.: Functional sentence perspective and the organization of the text. In: Papers on Functional Sentence Perspective. Prague 1974, s. 100–128.
Daneš, F.: Věta a text. Praha 1985.
Daneš, F.: Die Stellung des Absatzes in der Makrostruktur. In: Makrostrukturen in Text und im Gespräch (Linguistische Studien A 191). Berlin 1989a.
Daneš, F.: Report of R. van de Velde’s paper Man, verbal text, inferencing and coherence. In: Connexity and Coherence. Berlin – New York 1989b, s. 228–239.
[16]Daneš, F.: Functional sentence perspective and text connectedness In: Text and Discourse Connectedness. Amsterdam – Philadelphia 1989c, s. 23–31.
Dijk, T. van: Macrostructures. Hillsdale, New Jersey 1980.
Dijk, T. van: Studies in the Pragmatics of Discourse. The Hague – Paris – New York 1981.
Dijk, T. van: Episodes as units of discourse analysis. In: Analyzing Discourse: Text and Talk. Washington 1982, s. 177–195.
Dijk, T. van: Structures of news in the press. In: Discourse and Communication. Berlin – New York 1985, s. 69–93.
Enkvist, N. E.: Theme dynamics and style. Studia Anglica Posnaniensia, 6, 1974, s. 127–136.
Giora, R.: Functional paragraph perspective. In: Micro- and Macro-connexity of Texts. Hamburg 1985, s. 153–181.
Hausenblas, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. Praha 1971.
Jones, L. K.: Theme in English Expository Discourse. Lake Bluff, Ill. 1977.
Lindeberg, A.-Ch.: Discourse characteristics in EFL composition in upper secondary schools in Finland. In: Nordwrite Reports IV. Trondheim 1991.
Longacre, R. E.: The paragraph as a grammatical unit. In: Syntax and Semantics, 12. New York 1979.
Longacre, R. E.: Two hypotheses regarding text generation and analysis. Discourse Processes, 12, 1989, s. 413–460.
Mathesius, V.: Řeč a sloh. In: Čtení o jazyce a poezii. Praha 1942, s. 13–102.
R É S U M É
The paragraph – a central unit of the thematic and compositional build-up of expository discourses
1. The paragraph is both a graphic (or also phonic) and a content phenomenon. The content structure of text displays a highly complex structuring; as regards the articulation into paragraphs, the thematic and compositional levels appear as primarily relevant. The paragraph has its inner coherence, its boundaries, and, at the same time, it links up with other paragraphs. Relative to text articulation into paragraphs, three types of positions (junctures) in a text are to be assumed: neutral, positive, and negative ones. This articulation does not appear as an additional super-operation upon a finished text: in fact it is one of the text-creating principles and processes (relevant both to the production and interpretation of the text).
2. On the thematic level, the paragraph coherence is based on an underlying hypertheme (P-theme), which will be processed in the Theme-Rheme nexuses of the particular utterances constituting the paragraph. With respect to this processing, 4 types of paragraphs can be distinguished: (I) paragraphs with a stabile P-theme. (II) paragraphs in which the P-theme will be unfolded, in two different ways: (1) the particular utterances thematize various aspects of the P-theme; (2) the P-theme is multiple and will be split into two or more partial T’s, that will be successively treated in the particular utterances. (I) and (II) may be combined in a hierarchical arrangement within the frame of one paragraph. (III) paragraphs with a P-theme which has the character of a content frame: they are either (1) processual (the P-theme will be successively specified or particularized), or [17](2) a static (the items componing the P-theme are exposed step by step in the form of an enumeration or exemplification). (IV) paragraphs in which the P-theme develops (it changes, passing and shifting to another theme).
3. We can assume that each utterance in a text acquires a certain compositional function according to the producer’s plan of the given text. It appears feasible to lay out a relational compositional schema of a given paragraph and to attempt to ascertain a compositional hyperfunction of the whole paragraph.
4. Only very briefly further two points are touched in the article. First, the connexity between paragraphs of a text, which has to be sought, due to the hierarchical nature of the text structure, on the higher-up text levels. And second, the build-up of the larger portions (sections) of the text into which the paragraphs are organized on several hierarchies of text structuring (paragraphs groups of various sizes, chapters, and other text parts).
Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 1, pp. 1-17
Previous Renata Blatná, Jitka Radoňová: 5. kongres Euralexu ve finském Tampere
Next Jiří Homoláč: Transtextovost a její typy (1. část)
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1