Poznámky k systémovým vztahům v anoikonymii jazykově smíšených oblastí

Jana Matúšová

[Articles]

(pdf)

Notes on the relations within the system of minor place names in mixed areas

[*]1. Snaha o postižení systémového uspořádání vlastních jmen doprovází českou (československou) onomastiku od doby jejího výrazného rozvoje v 50.–60. letech tohoto století až do dnešní doby, kdy je systémové pojetí věd běžnou záležitostí a teorie systému vlastních jmen (proprií) se dostává do zobecňující roviny. Mezi první úkoly onomastiky v oblasti systémového výzkumu patřilo utřídění vlastních jmen podle pojmenovávaných objektů (toponyma, antroponyma, chrématonyma atd.)[1] a v rámci jednotlivých druhů vlastních jmen zjištění jejich charakteristických rysů na sémantickomotivační rovině[2] i na rovině slovotvorby.[3] Přitom se sledovaly zvláštnosti vlastních jmen a jejich vývoje i v souvislosti s historickými změnami jazyka a společenských poměrů.[4] To vše se dělo na pozadí znalostí o typické identifikační funkci jmen, která především určuje odlišnosti vlastních jmen od apelativ.

 

1.1. Ačkoli bezpochyby v tomto směru nebylo dosud vyřčeno vše, bylo možno na základě práce s rozsáhlým materiálem dojít k zobecněním, která se týkají systémového uspořádání souboru vlastních jmen a k formulování obecných rysů propriálního systému (tj. systému vlastních jmen). Obecné chápání pojmu „systém vlastních jmen“ v současné onomastice – zde už v mezinárodním kontextu – postupně krystalizuje a u různých autorů nacházíme různé názory a formulace.[5] V podstatě se systém vlastních jmen definuje obecně jako „… relativně autonomní celek, který je vnitřně uspořádán a organizován …“ (Mrózek, 1993, s. 15) nebo jako „relativně stabilní struktura ’vztahů’, které … působí propriálně“ (Šrámek, 1993, s. 13) ap. Vnitřní organizace tohoto celku se přitom spatřuje např. ve specifických vztazích mezi jmény a pojmenovanými objekty (mj. oproštění jména od původního sémantického významu během vývoje), ve vztazích daných jazykovou stránkou jmen (např. omezení jazykových prostředků ve srovnání s apelativní oblastí) a jejich pojmenovávací funkcí (Šrámek, 1993, s. 12–13).

 

1.2. Tento příspěvek přináší úvahy k formování systémových vztahů v souboru jednoho druhu vlastních jmen – jmen pomístních[6] (anoikonym) v oblastech kontaktu dvou různých jazyků. Děje se tak na pozadí obecných poznatků o systému vlastních jmen, avšak s konkrétnějším zaměřením na jejich formální a sémantickomotivační [288]stránku, neboť obecné systémové zákonitosti proprií (jejich pojmenovávací funkce atd.) předpokládáme pro pomístní jména obou nebo více kontaktních jazyků. Jako materiálový základ nám posloužila pomístní jména z bývalých česko-německých kontaktových oblastí na území Čech.

 

1.3. Na vznik a vývoj systému pomístních jmen má vliv celá řada jazykových i mimojazykových faktorů. Jejich působení, využijeme-li terminologie obecné teorie systému, můžeme nazvat vstupy[7] systému. Na jazykově smíšených územích, kde se utvářejí dva jazykově určené systémy pomístních jmen, se jako jejich výrazný vstup uplatňuje i druhý – kontaktní jazyk a jeho soubor pomístních jmen. Vlivy apelativní sféry kontaktního jazyka a jeho systému pomístních jmen (např. češtiny) na soubor pomístních jmen jazyka druhého (např. němčiny) pak můžeme nazvat výstupy tohoto kontaktního jazyka.[8] Výsledkem takového vzájemného ovlivňování dvou různojazyčných anoikonymických soustav je přejímání pomístních jmen z jednoho jazyka do druhého a jejich jazyková adaptace. Tím se zároveň mění struktura celkového systému pomístních jmen jazykově kontaktního území.

 

2. Vliv jazykových kontaktů jako vstupu systému anoikonymie na určitém území se projevuje především na formální rovině souborů jmen kontaktního území. Po formální stránce se kontakty dvou anoikonymických systémů v jazykově smíšených oblastech odrazily ve složení anoikonymie, ve které je možno rozeznat čtyři subsystémy determinované různými vztahy k oběma kontaktním jazykům.

 

2.1. Na bývalých česko-německých územích v Čechách šlo konkrétně o: (1) subsystém české anoikonymie (anoikonymie jazyka A), (2) subsystém německých anoikonym přejatých z němčiny do češtiny (tj. jmen jazyka B přejatých do jazyka A), (3) subsystém německé anoikonymie (anoikonymie jazyka B), (4) subsystém anoikonym přejatých z češtiny do němčiny (tj. jména jazyka A přejatá do jazyka B).[9]

2.1.1. Tyto subsystémy mohou mít v různých částech (obcích) jazykově kontaktních území různý rozsah. Jejich podíl na celkové anoikonymii jazykově smíšeného území je ovlivňován mimojazykovými okolnostmi. – Jako vstup systému se zde při formování a změnách anoikonymie uplatňuje poměr mluvčích obou kontaktních jazyků. Ten působí jednak při vlastní nominaci (tj. pojmenování), kdy převažující etnikum vytváří zpravidla převážnou část pomístních jmen oblasti (obce),[10] jednak při přejímání jmen z jednoho jazyka do druhého. Počet přejatých jmen závisí přitom na intenzitě jazykových kontaktů, která se zvyšuje s rostoucí vyrovnaností obyvatelstva obou národností.[11] Pokud dojde k výrazným změnám poměru obyvatelstva na jazykově smíšených územích, mění se i zastoupení jednotlivých subsystémů pomístních jmen. Při úplném přerušení jazykových kontaktů – buď v důsledku postupných [289]historických procesů, nebo násilného vysídlení obyvatelstva jedné národnosti – se systém anoikonymie redukuje na soubor pomístních jmen užívaných v jednom jazyce (který se v oblasti zachoval), tedy včetně subsystému anoikonym integrovaných z bývalého kontaktního jazyka.

(V Čechách a na Moravě tak zanikají po r. 1945 pomístní jména, která užívalo německé obyvatelstvo, tedy celý subsystém německých jmen i českých jmen přejatých do němčiny. Formy integrované z češtiny do němčiny se mohly v aktivním užívání zachovat jen výjimečně, pokud jméno bylo integrováno ve změněné – poněmčené podobě zpět do češtiny.)

 

2.2. Všimněme si stručně charakteru jednotlivých uvedených subsystémů anoikonymie jazykově kontaktních území.

2.2.1. „Jednojazyčné“ subsystémy (1), (3) se po stránce formálního utváření neodlišují podstatně od oblastí, kde k jazykovým kontaktům nedochází. Přítomnost kontaktního jazyka jako vstupu těchto subsystémů se při jejich vývoji mohla uplatnit pouze ve dvojím smyslu. Jednak se v pomístních jménech mohlo využívat slov přejatých z druhého jazyka na apelativní úrovni – v rámci místního nářečí (např. PJ Tschotschkenacker obsahuje přejímku z češtiny do němčiny – tschotschke ‚čočka’ – Prokop, 1987, s. 203), jednak docházelo k přímému působení obou různojazyčných anoikonymických subsystémů ve formě překládání anoikonym z jazyka do jazyka, čímž vznikala pomístní jména formálně odpovídající přejímajícímu jazyku.

2.2.2. Subsystémy pomístních jmen integrovaných z jednoho kontaktního jazyka do druhého v „původní“ podobě (bez překladu) jsou typické vztahem ke dvěma jazykům. Jméno přejaté do kontaktního jazyka představuje vstup jeho anoikonymického systému. Působení systému přejímajícího jazyka (popřípadě přímo integrujícího anoikonymického systému) ve smyslu jazykové adaptace jména je jeho výstupem.

Každé pomístní jméno přejaté do kontaktního jazyka se přizpůsobuje přejímajícímu jazyku především na rovině foneticko-fonologické, morfologické a slovotvorné. Přitom působení přejímajícího jazyka na cizí pomístní jména není na jednotlivých jmenovaných úrovních zcela stejné. Liší se v závislosti na vztahu systému pomístních jmen a apelativní roviny jazyka.

2.2.2.1. Foneticko-fonologická stránka pomístních jmen vychází plně z apelativní fonetiky a fonologie určité oblasti v době vzniku nebo přejetí jména.[12] Změny hláskového utváření přejímaného jména (adaptace, substituce fonémů) jsou dány apelativním hláskovým systémem přejímajícího jazyka, nikoli vlastnostmi jeho anoikonymického systému. Působení apelativní bychom zde mohli chápat jako vstup při systémovém formování fonetiky pomístních jmen přejímaných do kontaktního jazyka.

Připomeňme, že při přizpůsobení pomístních jmen fonologickému systému přejímajícího jazyka nese hláskové utváření některých jmen i nadále výrazné znaky výchozího jazyka – většinou nářečí (např. Štoahýbl < něm. Steinhübel ‚kamenný kopec’ obsahuje pro češtinu zcela neobvyklé spojení -oa-, které reprodukuje bavorský nářeční diftong. Taková jména si uchovávají jasné vztahy i k fonologicko-[290]fonetickému systému výchozího jazyka – je zde patrné působení dvou jazyků jako vstupů systému anoikonymie.

2.2.2.2. Morfologie pomístních jmen je ve vztahu k morfologii apelativní omezena výběrem prostředků vhodných k pojmenování (v českých i německých pomístních jménech je např. velmi slabé zastoupení sloves i některých jiných slovních druhů). Při tvorbě a užívání pomístních jmen se však opět uplatňuje výsek apelativní morfologie, která působí na začlenění pomístních jmen do morfologického systému přejímajícího jazyka (např. německá pomístní jména se v češtině skloňují jako apelativa – podle zakončení: Na Kacaberku; česká anoikonyma se v němčině skloňovala pomocí členů: TK[13] 1713 in den Nowina – Janka, 1990, s. 124). Někdy se po převzetí jména uchovávají i rysy jazyka výchozího (např. v češtině Na Schmoles < schmales ‚úzké’; v němčině am Tschischova, TK 1713 gegen Cziczowa, Czissov.. – Janka, 1990, s. 161 – < asi z nepřímého pádu U/Do Čišova). Při přejímání pomístních jmen tedy na utváření systémových vztahů na rovině morfologie opět působí apelativní morfologie přejímajícího, někdy i výchozího jazyka.

2.2.2.3. V oblasti slovotvorby pomístních jmen se na základě apelativním vytváří určitý repertoár toponymických prostředků a konstrukcí. (V češtině např. vycházejí toponymické sufixy ze slovotvorby apelativní, v níž však ne vždy jsou užívány pro obecné označení míst – srov. např. Olivová-Nezbedová, 1992.)

Při přejetí cizího anoikonyma do kontaktního jazyka se v případě jeho slovotvorné adaptace vybírá ze slovotvorných prostředků přejímající anoikonymie. Dochází zde tedy k (do značné míry) přímému vlivu anoikonymického slovotvorného systému na přejímané jméno – výstupem přejímajícího anoikonymického subsystému je přizpůsobení jména slovotvorným zvyklostem tohoto subsystému. Jako příklad uveďme nahrazení části německé složeniny příponou -ák: Muttergotesberg > Mutrák, Abbauloch > Apaulok > Apák, připojení českého sufixu: Gründl > Gryndlík. Naopak v němčině byla např. česká koncovka -a chápána jako vyslovené -er, k němuž se při přejetí do němčiny přikláněla: TK 1713 Coppeiner > Kopanina (Oliva, 1976a, s. 173).

Pomístní jména stejně utvářená ve výchozím jazyce se (teoreticky) mohou adaptovat s pomocí týchž prostředků přejímajícího jazyka. Takovéto pravidelné „systémové“ přejímání je doloženo pro místní jména (jména osídlených objektů). V případě německých pomístních jmen přejatých do češtiny máme pro jednoznačné prokázání některých pravidelných změn málo dokladů. Pro PJ přejatá z češtiny do němčiny se jako obvyklá (nikoli však zcela pravidelná) jeví např. integrace přípony -ice jako -itz (Lippowitz < Lipovice, ale Prulafnitze – TK Pruchlawicže, Pruchlawitze ap. – Janka, 1990, s. 114, 161).[14]

2.2.2.4. Uvedené úvahy ukazují, že při adaptaci pomístních jmen přejatých do kontaktního jazyka působí na jejich systémové rysy jako „vstup“ anoikonymického subsystému apelativní fonologie a morfologie přejímajícího jazyka. Na rovině slovotvorby můžeme počítat s (relativně) přímým působením subsystému anoikonymie [291]přejímajícího jazyka na vytváření systémových vztahů i uvnitř subsystému přejatých jmen.

 

3. Sémantickomotivační utváření veškeré anoikonymie jazykově kontaktních území je do značné míry nezávislé na jazykovém materiálu.

 

3.1. Hlavním vstupem systému pomístních jmen je zde – stejně jako v oblastech jednojazyčných – mimojazyková realita, konkrétně charakter krajiny, životní podmínky, způsob obdělávání půdy, vlastnické poměry atd. Obdobné motivační podněty na stejném území jsou základem pro utváření pomístních jmen obou kontaktních jazyků a celkového systému anoikonymie po sémantickomotivační stránce. V případě češtiny a němčiny lze tento fakt dokumentovat možností roztřídit pomístní jména obou jazyků do stejných třídičů, např. do třídiče Šmilauerova (Šmilauer, 1972), a zdá se, že i na zobecňující rovině s pomocí tzv. vztahových modelů, tzn. na základě obecných sémantických kategorií „kdo, co“, „kde, odkud“, ‚jaký“ a „čí“ (Šrámek, 1972).[15]

 

3.2. Přítomnost dvou kontaktních jazyků na určitém území může jistě také do určité míry ovlivnit utváření sémantickomotivačního utváření jednotlivých jmen, není však podle našeho názoru faktorem rozhodujícím.

3.2.1. Určitý vliv na sémantickomotivační utváření anoikonymie jazykově kontaktního území může mít odlišná psychologie pojmenování v kontaktním jazyce. V češtině a němčině, které se vyvíjely v přibližně stejném kulturním prostředí, však výraznější rozdíly nepozorujeme. Jména, která jsou z hlediska „sémantiky“ specifická pro jeden jazyk a v druhém jazyce takřka nemyslitelná, najdeme pouze mezi jmény tvořenými na základě metafory nebo metonymie – lidového příměru nebo humoru, které jsou typické jen pro jeden jazyk (např. německá PJ: Quarksack – patrně z Zwerg ‚trpaslík’ a -sack ‚pytel’ – Šmilauer, 1957, s. 273; Eierkuchen – ‚svítek, smaženec’ – označení pro úrodná pole – Janka, 1990, s. 75).

3.2.2. Vliv přejímajícího jazyka na sémantickomotivační stránku jednotlivých jmen se projevuje též v podobě tzv. sekundární sémantické motivace neboli lidové etymologie (např. Pejchyny – ze střhn. bechelin ‚malý potůček’ se v češtině přiklonilo k subst. pýcha, nespis. pejcha)[16] nebo v rozšíření jména v přejímajícím jazyce, a tím i změně jeho etymologického významu (např. Podperky < čes. pod + -berg ‚kopec’). Taková jména mají z hlediska (etymologického) významu vztah ke dvěma jazykům. V případě sekundární sémantické motivace se „význam“ jména v původním jazyce překrývá vytvořením nového „významu“ jména v jazyce přejímajícím, [292]v případě rozšíření jména má každý významový komponent jména vztah k jinému jazyku.

 

4. Závěrem několik shrnujících myšlenek:

Systém anoikonymie jazykově smíšených oblastí se postupně formuje pod vlivem různých vstupů jazykové i mimojazykové povahy.

Složitost vztahů anoikonymického systému je dána tím, že jazyk je zároveň „stavebním materiálem“ anoikonymie a zároveň se může uplatňovat jako její vstup. V oblastech, kde na témž území fungují dva kontaktní jazyky, se tato situace ještě v mnohém komplikuje. Obě různojazyčné anoikonymie se dostávají nejen do vzájemné interakce, ale i do styku s apelativní rovinou kontaktního jazyka. Vytvářejí se různé vztahy, které se podílejí v nestejném rozsahu na výstavbě celkové struktury anoikonymie jazykově smíšené oblasti.

Pro strukturu anoikonymie jazykově smíšené oblasti je typická existence subsystémů určovaných vztahy ke dvěma kontaktním jazykům (dvou subsystémů „jednojazyčných“ a dvou subsystémů jmen integrovaných z kontaktního jazyka). Tyto subsystémy mají především po formální stránce odlišný charakter a vytvářejí se pod vlivem různých vstupů.

„Jednojazyčné“ subsystémy pomístních jmen (česká a německá anoikonymie) se formují na pozadí jazykových zákonitostí „svého“ jazyka a využívají jeho prostředky vhodné pro plnění pojmenovávací – identifikační funkce. Přítomnost kontaktního jazyka se v těchto subsystémech projevuje (jako vstup) minimálně. Jednak prostřednictvím jazykových kontaktů na apelativní rovině vzniká možnost využití apelativních přejímek i v pomístních jménech, jednak se pod vlivem znalosti cizího jazyka na apelativní úrovni překládají pomístní jména z jednoho jazyka do druhého. (Jde zde o přechod jednotek z propriální sféry jednoho jazyka do propriální sféry jazyka druhého pod vlivem apelativní roviny obou jazyků.)

Vzájemným přímým působením obou „jednojazyčných“ subsystémů (které se navzájem chovají jako vstup) dochází k přejímání pomístních jmen do kontaktního jazyka. Frekvence přejímání jmen, a tedy i zastoupení souborů přejatých jmen v celkové anoikonymii jazykově kontaktní oblasti jsou dány mimojazykovým vstupem systému pomístních jmen – podílem mluvčích obou jazyků (který má vliv na intenzitu jazykových kontaktů).

Při přejetí (i po přejetí) jména do kontaktního jazyka se jména mění jednak pod vlivem apelativní sféry přejímajícího jazyka, jednak pod vlivem jeho anoikonymického systému. Systémové rysy jmen na fonologicko-fonetické a morfologické rovině se utvářejí pod vlivem fonologie a morfologie apelativní, slovotvorné přizpůsobení pomístních jmen přejímajícímu jazyku probíhá pod relativně přímým působením anoikonymie přejímajícího jazyka. (I zde ovšem cítíme prostřednictví jeho apelativní sféry.)

Formování anoikonymického systému po sémantickomotivační stránce (ve smyslu etymologického významu jmen) je určováno mimojazykovým vstupem – vlivem okolní reality při vzniku jména. Systém pomístních jmen jazykově smíšené oblasti je proto z hlediska „sémantiky“ poměrně nezávislý na přítomnosti dvou (více) kontaktních jazyků. Jejich vliv se může uplatnit jen v oblasti psychologie pojmenování (jazykově-psychologický vliv), v případě sekundární sémantické motivace (zde [293]působí apelativní sféra přejímajícího jazyka) nebo při formálním přetváření jmen majícím vliv na jejich etymologický význam.

 

LITERATURA

 

Beneš, J.: O českých příjmeních. NČSAV, Praha 1962.

Cuřín, F.: Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích. Rozpravy Československé akademie věd, 74, seš. 7. Praha 1974.

Cuřín, F.: Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech. In: Sborník pedagogické fakulty UK. Univerzita Karlova, Praha 1967.

Cuřín, F.: Kapitoly z dějin českých nářečí a místních i pomístních jmen. In: Sborník pedagogické fakulty UK. Univerzita Karlova, Praha 1969.

Janka, P.: Die Flurnamen der ehemaligen Gerichtsbezirke Staab, Dobrzan (Wiesengrund) und Tuschkau. München 1990.

Knappová, M.: Rodné jméno v jazyce a společnosti. Studie a práce lingvistické, 24. Academia, Praha 1989.

Knappová, M.: Příjmení v současné češtině. Jazyková příručka. Liberec 1992.

Knappová, M.: 18. mezinárodní kongres onomastických věd v Trevíru. SaS, 55, 1994, s. 157–160.

Majtán, M.: Štruktúrne typy slovenských chotárnych názvov. In: IV. slovenská onomastická konferencia. Bratislava 1973, s. 147–160.

Matúšová, J.: Ustalování pomístních jmen v oblasti česko-německého jazykového kontaktu po r. 1945. In: Aktuálne otázky onomastiky z hľadiska jazykovej politiky a jazykovej kultúry. Bratislava 1989, s. 119–126.

Mrózek, R.: Das onymische System und das Sprachsystem. In: Onymische Systeme. Hradec Králové 1993, s. 15–17.

Oliva, K.: K problematice přejímání českých pomístních jmen do němčiny v západních Čechách kolem r. 1700. In: VI. slovenská onomastická konferencia. Bratislava 1976a, s. 171–175.

Oliva, K.: Slovotvorné adaptace českých pomístních jmen při přejímání do češtiny. Phil. Prag XIX., 4–5. Praha 1976b, s. 81–84.

Olivová-Nezbedová, L.: Přípony u pomístních jmen v Čechách vzniklých sufixální derivací ze jmen vlastních. NŘ, 75, 1992, s. 130–140.

Onymische Systeme. Hradec Králové 1993. Sborník resumé.

Pleskalová, J.: Vývoj anoikonymie v oblastech nově osídlených po r. 1945. In: Aktuálne otázky onomastiky z hľadiska jazykovej politiky a jazykovej kultúry. Bratislava 1989, s. 113–118.

Pleskalová, J.: O tvoření českých pomístních jmen. SaS, 52, 1992, s. 193–200.

Prokop, P.: Postavení slovanské apelativní toponymické lexiky ve vývoji anoikonymie českého pohraničí. In: IX. slovenská onomastická konferencia. Nitra 26.–28. júna 1985. Bratislava 1987, s. 119–126.

Svoboda, J. – Šmilauer, V.: Místní jména v Čechách, V. Dodatky k dílu Antonína Profouse. Praha 1960.

Šmilauer, V.: Revize českých pomístních jmen. NŘ, 40, 1957, s. 260–277.

Šmilauer, V.: Osídlení Čech ve světle místních jmen. Praha 1960.

Šmilauer, V.: Třídění pomístních jmen. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 12, 1972, s. 171–204.

Šrámek, R.: Toponymické modely a toponymický systém. SaS, 33, 1972, s. 304–317.

Šrámek, R.: Systemhafte Beziehungen in der Onymie. In: Onymische Systeme. Hradec Králové 1993, s. 11–14.

[294]Vallee, R. – Le Gallou, F. – Moulin, Th.: Presentation de concepts importants de la systemique. In: Deuxième école européenne de systemique. Mont Saint-Odile (Strasbourg) 1992, s. 359–363.

Základní soustava a terminologie slovanské onomastiky. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 14, 1973, s. 9–280.

 

R É S U M É

Bemerkungen zu den Systembeziehungen in der Anoikonymie sprachlich gemischter Gebiete

Der Beitrag stellt Überlegungen zu den Systembeziehungen in der Anoikonymie (im Flurnamensystem) sprachlich gemischter Gebiete vor. Als Materialgrundlage dienen Flurnamen der ehemaligen tschechisch-deutschen Kontaktgebiete Böhmens, und den theoretischen Ausgangspunkt bilden die Forschungsergebnisse der onomastischen, sowie allgemeinen Systemtheorie (bes. der Konzeption des “Eintritts” und “Austritts” des Systems).

Für die Struktur der Anoikonymie eines zweisprachigen Gebietes ist die Existenz von Subsystemen der Flurnamen charakteristisch, die durch verschiedene Beziehungen zu zwei Kontaktsprachen geprägt werden. Es handelt sich um zwei “einsprachige” Subsysteme und zwei Subsysteme der aus der Kontaktsprache integrierten Flurnamen. Der Anteil dieser Subsysteme an der Anoikonymie zweisprachiger Gebiete hängt von der Intensität der Sprachkontakte ab, die mit dem Anteil der Sprecher einzelner Sprachen, also mit einem außersprachlichen Faktor, aufs Engste verknüpft ist.

Die genannten Subsysteme des anoikonymischen Systems haben v.a. auf ihrer formalen Seite einen unterschiedlichen Charakter. Die Systembeziehungen innerhalb “einsprachiger” Subsysteme der Anoikonymie bilden sich auf dem Hintergrund der Einzelsprachen heraus – ihre zur Benennung geeigneten Mittel werden bei der Bildung der Flurnamen verwendet. Die Anwesenheit der Kontaktsprache wirkt auf diese Subsysteme nur minimal (Verwendung appellativischer Entlehnungen in Flurnamen, Übersetzung von Flurnamen). Auf die Gestaltung von Systembeziehungen innerhalb der Subsysteme der aus der Kontaktsprache integrierten Flurnamen wirkt (als “Eintritt” in das Subsystem) neben der Ausgangssprache die appellativische und die propriale Sphäre der Empfängersprache. Dabei setzt sich die erstere bei der Bildung der Systembeziehungen auf der phonologisch-phonetischen und morphologischen Ebene durch, und die letztere (d.i. der Einfluß der Anoikonymie der Entlehnugssprache) kann auf der wortbildenden Ebene der Namen mitwirken.

Die Herausbildung des anoikonymischen Systems zweisprachiger Gebiete ist hinsichtlich der semantischen Seite (im Sinne der etymologischen Bedeutung) von der außersprachlichen Realität bestimmt. Von der Anwesenheit zweier Kontaktsprachen ist die Herausbildung von Systembeziehungen auf der semantischen Ebene der Flurnamen nahezu unabhängig – den Einfluß der Zweisprachigkeit auf die Bedeutung der Flurnamen kann man nur selten, z. B. bei der sog. sekundären semantischen Motivation beobachten.

Slovo a slovesnost, volume 55 (1994), number 4, pp. 287-294

Previous Petr Sgall: Lingvistický pohled na český pravopis II.

Next Jana Klímová: Francouzský textový korpus a systém elektronických slovníků