Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nad stránkami nového romistického časopisu

Jiří Zeman

[Chronicles]

(pdf)

Over the pages of a new journal on Romanies

V roce 1994 se objevila čtyři čísla prvního ročníku nového odborného časopisu Romano džaniben. Český překlad názvu je mnohoznačný a odpovídaly by mu tituly jako Vědění o Romech, Poznávání Romů, Co vědí Romové apod. Jednoznačnější a pro profil časopisu výstižnější je jeho podtitul – Časopis romistických studií.

Romistika jako integrální vědní obor zabývající se romským etnickým společenstvím podává o Romech informace historické, etnografické, folkloristické, sociologické, demografické a také lingvistické. Zatímco světová romistika vydává řadu specializovaných časopisů (nejstarší z nich – Journal of Gypsy Lore Society – vychází s přestávkami už od roku 1888), česká romistika zatím periodikum, které by mohlo aktuálně reagovat na romistické problémy, postrádala. [326]Časopis Romano džaniben by měl tuto mezeru zaplnit.

Hlavním cílem časopisu je – podle předmluvy šéfredaktorky M. Hübschmannové – prezentovat romský romipen, tj. romskou kulturu, historii, jazyk a mentalitu. Proto zde najdeme příspěvky historické, sociologické, etnografické a nechybějí ani články lingvistické.

Jedním ze základních témat, které prochází celým prvním ročníkem časopisu, je problém spojený s vymezením Romů jako národnostní menšiny. Jak uvádí H. Frištenská v příspěvku Romové jako národnostní menšina, otištěném v druhém čísle, Romové jsou národnostní menšinou, kterou charakterizuje vlastní jazyk, tradice a kultura, ale také zvláštní hodnotový systém a společenské uspořádání komunity. S jejich situací a postavením jsou však spojeny nečekané a velmi obtížně řešitelné problémy.

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle sčítání obyvatelstva v České republice v roce 1991 se k romské národnosti, která byla zavedena opět jako samostatná kategorie poprvé od roku 1930, přihlásilo 32 903 (tj. 0,3 %) osob, podle fundovaných odhadů však v naší republice žije 150–250 tisíc Romů. Z toho vyplývá, že 100–200 tisíc Romů se přihlásilo k jiné národnosti (podle statistik asi 75 tisíc k slovenské národnosti), a ti podle H. Frištenské vytvářejí skupinu obyvatel, kteří se zřejmě identifikují s jiným národem a nechtějí být za Romy považováni. Tato skutečnost se nutně odráží v národnostní politice: adresátem opatření, jejichž cílem by byla změna ve vzdělanostní a sociální situaci romského etnika, nemůže být ani zvláštní skupina „sociálně determinovaných Čechů a Slováků”, ani „etnická skupina Romů“, která se vnitřně identifikuje s většinovým národem. Přesto autorka považuje počet osob, které se při sčítání obyvatelstva přihlásily k romské národnosti, za projev vysoké míry politizace romské národnostní menšiny po roce 1989. Tento proces pak podporuje i vznik romských sdružení, politických hnutí a stran, jejichž cílem je většinou emancipace Romů ve společnosti.

Specifika jsou i v jazyce (k romštině jako mateřskému jazyku se v roce 1991 přihlásilo 24 294 osob). Na rozdíl od všech ostatních národnostních menšin v ČR nemají Romové své státní teritorium ani kodifikovaný jazyk. Na našem území se tedy užívají nářečí romštiny. Tato situace se odráží i v lingvistických příspěvcích: hovoří se v nich sice často o romštině, avšak doklady jsou vždy z konkrétního nářečí.

Výrazným znakem časopisu je to, že je v jednotlivých číslech věnován velký prostor (až pětina rozsahu) příspěvkům otištěným v romštině. Jsou v ní publikovány především memoráty, tj. vzpomínková vyprávění, která jsou cenným zdrojem faktografických údajů o minulosti romského etnika. O významu, získávání a zpracování memorátů pojednává podrobněji příspěvek C. Nečase v prvním čísle. Jejich výzkum má velký význam i pro poznání různých variet romštiny, a proto je k romským originálům často připojen i poznámkový aparát charakterizující základní znaky prezentovaného sociolektu. Paralelně s romskými texty jsou otiskovány i české překlady. Jejich autoři podle charakteru originálu volí někdy doslovný překlad, cenný především pro lingvisty, jimž umožňuje lépe se orientovat ve zvláštnostech jednotlivých romských dialektů, jindy spíše překlad umělecký, jímž vycházejí vstříc hlavně těm čtenářům, které zajímá obsah textu. Řada publikovaných memorátů, lidových vyprávění, písní apod. přímo vybízí k textovému rozboru, jak naznačuje v druhém čísle příspěvek H. Šebkové Romská humorná vyprávění.

Většina lingvisticky orientovaných příspěvků má výrazně sociolingvistický charakter.

Vzniku kontaktových variant v lexiku romštiny je v prvním čísle věnován příspěvek S. Kostiće Romaňi čhib a jazykový kontakt. Původ a vývoj slovní zásoby romštiny je možné pochopit jen na pozadí vývoje romských dialektů, které se vytvářely v procesu neustálého jazykového kontaktu a pod vlivem různých jazyků na cestě Romů z původní vlasti v Indii do Evropy. Základní [327]vrstva romštiny je zděděná z indických jazyků. Existují však lexikální vrstvy ovlivněné řadou indoevropských i jiných jazyků (arabština, turečtina, maďarština). Autor v další části článku analyzuje romské výpůjčky ze srbštiny a jejich osud v dalších etapách vývoje dvou romských dialektů, na jejichž utváření se podílejí čtyři jazyky – romština, srbština, maďarština a slovenština (resp. čeština). Výpůjčky autor dělí do čtyř skupin: na přímé výpůjčky (přímo přejatá slova), kontaminované výpůjčky (srbský základ je kombinován s romským sufixem), výpůjčky deformované uvnitř kořenného morfému vlivem romštiny a výpůjčky vzniklé kontaminací morfémů různých jazyků. Článek je doplněn bohatým příkladovým materiálem.

Ze dvou příspěvků pojednávajících o vyjadřování nutnosti v romských dialektech (autoři N. Boretzky a S. Kostić) vyplývá, že modus nutnosti patří mezi jazykové univerzálie, avšak forma jeho vyjádření se v různých jazycích liší. Romština je sice v řadě znaků podobná hindštině, konstrukcemi vyjadřujícími nutnost se shoduje více s evropskými jazyky, zvláště balkánskými. I když tyto příspěvky analyzují jen morfologickou a lexikální vrstvu romštiny, vyplývá z nich, že romština má řadu shodných rysů s balkánskými jazyky; tato podobnost je zřejmě výsledkem balkánského procesu jazykové konvergence, jíž byla romština vystavena během raného období svého vývoje. Jak ukazuje Y. Matras (Structural Balkanisms in Romani. In: Sprachlicher Standard und Substandard in Südosteuropa and Osteuropa. Berlin 1994, s. 195–210), je tento proces patrný i v syntaxi romštiny.

M. Hübschmannová analyzuje ve třetím čísle knihu J. van Leeuwen-Turnovcové Historisches Argot und neuer Gefängnisslang in Böhmen (Berlin 1993). Uvádí přehled některých českých argotických a slangových slov, která mají svůj původ v romštině, resp. některém romském dialektu, a řadu etymologických vysvětlení doplňuje, popř. upřesňuje.

V časopisu najdeme i dílčí studie informující o výsledcích výzkumu romských dialektů. Jmenujme alespoň příspěvek Ch. Kučukova o řeči romských dětí v severovýchodním Bulharsku. Autorem tohoto článku – což platí i o některých dalších přispěvatelích – je romista romského původu.

Velká pozornost je v časopisu věnována recenzní složce. V recenzích, podrobných referátech i stručných anotacích časopis představuje nejnovější knižní romistickou produkci. Najdeme zde informace o téměř všech romistických publikacích vydaných v České republice. Právě z této rubriky je zřejmé, jak málo pozornosti zatím romistice jiné české odborné časopisy věnují.

První reakce otiskované v každém čísle ukazují, že časopis Romano džaniben má šanci stát se tribunou, na jejichž stránkách se povede fundovaný dialog o romistických problémech.

Slovo a slovesnost, volume 57 (1996), number 4, pp. 325-327

Previous Pavel Novák: Bohumil Palek šedesátníkem

Next Vážení čtenáři,