dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Psalterii Sinaitici pars nova

Emilie Bláhová

[Book reviews]

(pdf)

Psalterii Sinaitici pars nova

Psalterii Sinaitici pars nova (Monasterii s. Catharinae codex slav. 2/N). Ad editionem praeparaverunt P. Fetková – Z. Hauptová – V. Konzal – L. Pacnerová – J. Švábová, sub redactione F. V. Mareš †. (Österreich, Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-historische Klasse, Schriften der Balkan-Kommission, Philologische Abteilung 38, Fontes N°2) Vídeň 1997. XXIII + 201 s.

 

Balkanologická komise při Rakouské akademii věd vydala jako 2. svazek své řady pramenů nově nalezenou část Sinajského žaltáře. Sinajský žaltář patří, jak známo, mezi (asi) 20 nejstarších tzv. kanonických staroslověnských památek. Je to hlaholský rukopis 11. stol. z makedonské oblasti, s četnými stopami velkomoravského původu. Jeho větší část byla známa již od poloviny minulého století. Poprvé byla vydána českým slavistou L. Geitlerem v Záhřebu v r. 1883, podruhé S. Sever’janovem v Petrohradu v r. 1922; fototypické vydání, nepříliš zdařilé, pořídil M. Altbauer a publikoval ve Skopji v r. 1971. Tato část, uložená v klášteře sv. Kateřiny pod sign. Sinait 38, končí 137. žalmem. Pokud se chtěli badatelé zabývat úplným textem stsl. žaltáře, měli dosud k dispozici pouze mladší, středobulharské cyrilské rukopisy, Pogodinův z 12. a Boloňský z 13. století.

V r. 1975 došlo v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji k „objevu století“. V jedné z klášterních zdí byla nalezena bedna s množstvím rukopisů řeckých, arabských a také slovanských. Slovanských rukopisů je 41, z toho 5 hlaholských; ty pocházejí vesměs z 11.–12. stol., patří tedy k tzv. kanonickým staroslověnským památkám. Ukázalo se, že dva rukopisy obsahují chybějící části rukopisů známých již z dřívější doby, totiž Sinajského žaltáře a Sinajského euchologia. I další tři hlaholské rukopisy podstatně rozšiřují dosavadní znalosti nejstaršího slovanského písemnictví: jeden je zlomkem mineje, další obsahuje žaltář, doplněný několika modlitbami, abecedariem, a – co je nejzajímavější – různými léčebnými předpisy obsahujícími mj. řadu nejstarších slovanských názvů bylin. Poslední z hlaholských rukopisů, nejrozsáhlejší (80 listů), ale bohužel velmi poškozený, má mimořádný význam pro otázky slovanské liturgie – je to totiž misál, jehož další zkoumání bude teprve moci definitivně odpovědět na otázku, zda jde o liturgii římskou nebo o liturgii sv. Petra.

Teprve v r. 1988 vyšel katalog nově nalezených rukopisů, zpracovaný řeckým slavistou I. Tarnanidisem (The Slavonic Manuscripts Discovered in 1975 at St. Catherine’s Monastry on Mount Sinai, Soluň 1988). Ve fotografické příloze jsou mj. kompletní snímky nově nalezené části Sinajského žaltáře (sign. 2/N) a Sinajského euchologia. Oboje přepsala do cyrilice pracovnice Slovníku jazyka staroslověnského AV ČR L. Pacnerová a z jejích přepisů byla pořízena excerpce pro dodatky k tomuto slovníku. To přivedlo zesnulého profesora vídeňské univerzity F. V. Mareše na myšlenku vydat nově nalezenou část Sinajského žaltáře tiskem ve spolupráci s pracovníky Staroslověnského slovníku. Přepis do cyrilice byl konzultován s předním znalcem hlaholice prof. V. Tkadlčíkem a některá nejasná místa ověřil F. V. Mareš během své cesty na Sinaj. P. Fetková a J. Švábová sestavily na počítači index slov [64]a připravily celou publikaci k tisku, Z. Hauptová zpracovala varianty, V. Konzal se věnoval především liturgickým textům na konci rukopisu. F. V. Mareše nově nalezené sinajské rukopisy mimořádně zajímaly. Byly tématem jeho první veřejné přednášky v Praze v r. 1990 (vyšla tiskem ve Slavii, 60, 1991, s. 225–232) i přednášky na plenárním zasedání XI. mezinárodního sjezdu slavistů v Bratislavě v r. 1993 (v. Slavia, 62, 1993, s. 125–130). F. V. Mareš se chtěl především podrobně zabývat zmíněným misálem. Hodlal také napsat rozsáhlou předmluvu k edici nově nalezené části žaltáře; nahradil ji stručnější úvod z pera Z. Hauptové (edice, s. XV–XIX). Prof. Mareš stačil alespoň zredigovat celý ostatní text edice; druhého čtení se ujal jeho nástupce na vídeňské slavistické katedře prof. H. Miklas, který ještě řadu detailů opravil, doplnil a zpřesnil.

Nově nalezená část Sinajského žaltáře obnáší 32 folia, text je psán v jednom sloupci týmiž písaři jako první část. Obsahuje žalmy 138–151, dále 15 kantik, několik žalmových veršů a část hodinek (poslední část jitřních chval a nešpory). Kantika bývají ke knize žalmů připojována často (jsou např. i v Pogodinově a Boloňském žaltáři). Jsou to ucelené úryvky z dalších starozákonních knih (např. Píseň Mojžíšova Ex 15,1-19 a Dt 32,1-43, Chvalozpěv Anny, matky Samuelovy 1Rg 2,1-10, chvalozpěv tří mladíků v ohnivé peci Dn 3,26-51-88, čtení z proroků Izaiáše, Habakuka, Jonáše a další); máme tedy v nově nalezené časti Sinajského žaltáře také nejstarší zápis jiných starozákonních textů kromě žalmů. 12.–14. kantikum obsahují texty novozákonní: chvalozpěv Panny Marie (L 1,46-55), modlitbu Zachariášovu (L 1,68-79) a modlitbu starce Symeona (L 2,29-32). Těsně za nimi následují liturgické texty, které jsou samostatnou, a tedy nejzajímavější částí Sinajského žaltáře. Na prvním místě je to modlitba Otče náš – nejstarší liturgický text této modlitby (tedy nikoli součást Matoušova ev.). Za ním je (rovněž úplný) text hymnu Gloria in excelsis Deo, zpívaného ve východní liturgii na jitřní, v západní liturgii při mši; ten je zde rovněž poprvé písemně doložen. Oběma těmto textům věnoval F. V. Mareš speciální studie (v. Proučvanje srednjovekovnih južnoslovenskih rukopisa, Bělehrad 1995; Croatica, Slavica Indoeuropaea, Wiener slav. Jahrbuch, Ergänzungsband WIII, 1990). Pokračují texty hodinek, až po fol. 32b, kde je text přerušen. Ani zde tedy kodex nekončí a o jeho původním rozsahu si sotva můžeme udělat představu, protože k jeho liturgické části nemáme v mladších kodexech paralelu. Již předchozí stručný přehled obsahu nové části Sin. žaltáře ukazuje, že tento rukopis – a tedy i jeho vydání – nemá význam jen úzce paleoslovenistický, ale přispívá i ke zkoumání slovanské liturgie a ještě šíře, k dějinám slovanské kultury.

Edice nově nalezené části Sinajského žaltáře je uvedena předmluvou H. Miklase, následuje stručný popis památky (Z. Hauptová) a bibliografie k Sinajskému žaltáři i k dalším textům, které s ním souvisejí. (Zde postrádáme příspěvek M. Altbauera k nově nalezeným sinajským rukopisům ve Slově, 37, 1987, s. 35–40.) Text žaltáře je vydán podle folií a řádků, pod každou stranou je uveden parakritický aparát a na další liché stránce varianty z žaltářů Pogodinova, Boloňského a Fraščicova (Vídeňského), charvátskohlaholského rukopisu z 15. stol. Lexikální varianty jsou uváděny kompletně, morfologické výběrově (např. fol. 13a, Ex 5,14: prijąsą ] priąšę Pog Fra, prijąchą Bon; Hab 2,11 vysoka] vysokaa Pog Bon), fonetické (např. záměna nosovek, zánik jerů) nejsou registrovány vůbec. Varianty nemají jen dokládat vývoj žaltářního textu, ale mají také signalizovat zvláštní (většinou archaické) [65]útvary v Sinajském žaltáři (např. starobylý tvar aoristu ve výše citovaném Ex 5,14). Tutéž funkci má uvedení řecké předlohy u některých variant: má upozornit na zvláštnost slovanské paralely. Velká pozornost byla editory věnována kritickému aparátu k liturgickým textům. K hymnu Gloria jsou uvedeny varianty z Vašicovy edice liturgie sv. Petra podle rukopisu chilandarského, k novozákonním textům samozřejmě varianty z nejstarších stsl. evangeliářů a čtveroevangelií, k některým textům jsou připojena plná řecká znění (podle Septuaginty nebo Horologia). Synoptická tabulka kantik v jednotlivých mladších rukopisech a Septuagintě nejen usnadňuje orientaci, ale také upozorňuje na specifiku Sinajského žaltáře v pořadí jednotlivých zpěvů. – Poslední část edice tvoří index. Ten je zpracován poněkud neobvyklým způsobem, i když na přehlednosti mu to neubírá. Normalizace záhlaví se přizpůsobila normalizaci Sever’janovově v jeho indexu k edici Sinajského žaltáře z r. 1922 (např. uselenaě – v Slovníku jazyka staroslověnského by bylo useljenaja, resp. vъseljenaja). Pod záhlavím jsou vypsány jednotlivé tvary v pořadí podle folií a řádků, ke každému je připojeno biblické místo a řecká předloha v příslušném tvaru, ne však gramatická charakteristika. Pro text daného rozsahu je tento způsob zpracování indexu přijatelný. K indexu je připojen nenápadný sloupec, v němž jsou vytčena slova, která nejsou doložena v Slovníku jazyka staroslověnského. Je jich pouze 6, z čehož vyplývá, že mladší rukopisy stsl. žaltáře (Pogodinův, Boloňský) uchovávají poměrně věrně cyrilometodějský text. Navíc jsou tři slova z těchto šesti v nadpisech, dvě jsou od kořenů, doložených v Sinajském žaltáři v jiných odvozeninách (vъstrъmjenije ustrъ-). Nově nalezená část Sinajského žaltáře tedy potvrdila starobylost textu žaltáře Pogodinova a Boloňského, tj. těch rukopisů, z nichž bylo excerpováno posledních 14 žalmů a kantika pro Slovník jazyka staroslověnského, a poskytuje starobylý materiál ke studiu některých textů liturgických (zvl. Otčenáše a Gloria). O její znění se lze bezpečně opřít při zkoumání stále neuzavřeného problému, zda a do jaké míry byly staročeské překlady žaltáře ovlivněny zněním staroslověnským.

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 1, pp. 63-65

Previous Miroslav Červenka: Z ruské teorie verše

Next Jiří Trojánek: Travaux du Cercle linguistique de Prague