dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K některým faktorům ovlivňujícím užívání předložek do a na v současné češtině

Milan Hrdlička

[Articles]

(pdf)

Factors influencing the usage of the prepositions do and na in present-day Czech

Primární prepozice do (+G) a na (+A, L) patří k nejfrekventovanějším českým předložkám i lexémům vůbec. Podle slovníku Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce (Jelínek – Bečka – Těšitelová, 1961, s. 101) figuruje v absolutním pořadí předložka na na šesté pozici, prepozice do zaujímá místo čtrnácté.

Významy obou zmíněných předložek jsou četné. Vedle základního, značně širokého lokálního užití participují obě předložky také na řadě významů dalších, mnohdy z původního prostorového významu odvozených (význam časový, vyjádření způsobu, účelu, příčiny, účinku, zřetele, míry, prostředku aj., viz SSJČ, 1. díl, s. 334, 3. díl, s. 163–165).

Přestože předložky do a na patří k předložkám základním, dalo by se říci jádrovým, není jejich užívání v současné češtině plně stabilizované. Předložka na (+A), popř. na (+L) totiž výrazně expanduje,[1] a to jak na úkor předložky do (+G), tak také některých předložek dalších (srov. např. Čechová, 1981).

Při náležité volbě předložek do (+G) a na (+A) ve významu lokálním, na který se především zaměříme (příležitostně se zastavíme i u uplatnění předložek v (+L), na (+L), jež s užitím prepozic do/na v místním významu souvisejí), hraje v řadě případů důležitou roli vyjádření rozdílu mezi povrchem a vnitřkem věcí, objektů (budov) apod., tedy rozlišování orientovanosti/směřování „do něčeho“ (dovnitř) a „na něco“ (nahoru). Je-li toto odlišení relevantní, je volba jednoznačná: dát něco do auta/na auto; do skříně/na skříň apod.

Jednoznačné je rovněž užívání předložky do (+G) ve spojeních vyjadřujících změnu statutu, integraci do určité komunity, společenství: (při)jít/vstoupit do organizace, do strany, do klubu, do vyšší společnosti, do rodiny, do stavu manželského, do důchodu, do jiného stavu apod.

Prepozice do (+G) se rovněž vyskytuje ve specifické oblasti, a sice v určitém druhu vyjádření odmítavého postoje typu jít do háje, jít do prčic aj.; J. Oravec (1968, s. 32) také zmiňuje specifický místní odstín ve významu „uhodit (se) do určité části těla“, kdy předložka do (ve slovenštině stejně jako v češtině) neoznačuje pro ni typický směr „dovnitř“ (proniknutí do někoho/do něčeho), ale (prudký) náraz na povrch, jak je patrné ze spojení uhodit (se) do hlavy, do ruky, do zad, kopnout do nohy, bouchnout do břicha aj.

V případě, že výše naznačený protiklad „vnitřku“ a „vnějšku“ relevantní není (např. ve spojení jít do sálu/na sál, viz dále), mohou se při volbě mezi prepozicemi do a na vyskytnout určité problémy. V zásadě je možno říci, že se pak při volbě prepozice uplatňují zřetele stylové a generační: v běžném hovoru a u mladších mluvčích výrazně narůstá frekvence užívání prepozice na (tedy: jít na kolej, na ubytovnu, na sál…).

Jedním ze sémantických rysů prepozice do (+G) a na (+A) je význam „přemístění/přemisťování“, odpovídající na otázku „kam?“. Jde o ADV Loc dynamická směrová, pro něž je příznačné dosahování jistého cílového bodu, ať již jde o směřování bezkontaktní, nebo [97]o směřování do kontaktu s orientovaným dominujícím objektem. Lze uvažovat o lokalizaci v rámci tzv. prostorového orientátoru (PO), a to jak o lokalizaci uvnitř PO, tak na jeho povrchu. (Srov. Mluvnice češtiny 3, s. 77n., 138n.)

Soustředíme se na syntagmata s dominujícími slovesy, zejména se slovesy pohybu, např. jet/jezdit do stanice/na stanici. Naznačené závěry se však budou vztahovat i na syntagmata atributivní typu příjezd do stanice/na stanici.

 

Faktory působící na volbu prepozice do/na:

I. Faktor: sémantika

1. Volbu předložky ovlivňuje sémantika dominujícího slovesa a pojmenování objektu/prostoru, jehož se směřování týká, např. bodat do stromu (nelze „bodat na strom“), vyskočit na židli (nikoli „do židle“).

2. Důsledně je třeba odlišovat význam lokální (kam? – prepozice do +G) od významu účelového (proč?/co je účelem?/s jakým cílem? – prepozice na +A), např. jít do kina (kam?) na film (proč?), podobně jít do divadla na operu, jít do galerie na výstavu aj.

Jak je z příkladů patrné, mohou oba významy, tedy místní (ADV Loc) i účelový (ADV Fin), ve větě koexistovat. V praxi je však často místní určení nevyjádřeno, elidováno, neboť se může jevit jako nadbytečné, jeho výslovné zmínění nebývá nezbytné. Říká se proto většinou pouze jít na film, na představení apod.

V některých případech se nabízí volba jedné z několika významově víceméně obdobných variant, v nichž v konkrétním případě užití záleží na zřetelnosti, jednoznačnosti kontextu, na záměru mluvčího akcentovat z nějakého důvodu určitý element výpovědi (objekt, cíl, účel děje, specifikaci lokality); je rovněž možné (a v jazykové praxi běžné) vyjádřit podle potřeby i více prvků současně, srov. různé možné kombinace: Odpoledne půjdu do hospody/na pivo/k Vejvodům. Půjdu do kina Blaník/do Blaníku.

3. Dále je třeba brát v úvahu charakter objektů (staveb, budov) a lokalit. V této souvislosti můžeme vydělit dvě základní množiny:

a) První skupinu představují objekty a prostory vyhovující rysům „otevřenost, neuzavřenost, nezakrytost, okrajovost, nevyhraněnost, neohraničenost, situovanost na vyvýšené pozici“, přičemž se může uplatňovat jeden rys, ale i jejich kombinace. V takových případech se užívá předložky na: jet na náměstí, na kopec, na venkov, na předměstí; jít na ulici, na půdu, na jeviště, na střechu. Užití prepozice do je buď vyloučeno, anebo má její eventuální použití za následek změnu významu, viz dále.

b) Do druhé skupiny je možné začlenit objekty a lokality, které mají naopak rysy „uzavřenost, ohraničenost, centrálnost, zakrytost, vymezenost, situovanost na nižší pozici“. Ve spojeních se členy této druhé množiny se užívá předložky do: jet do centra města, jít do domu, do kanceláře, do lesa, do údolí, do bazénu, do sklepa, do přízemí, do podchodu apod. Užití předložky na s výrazy patřícími do této třídy není možné, resp. není vhodné, nebo má za následek změnu významu. Ve výše uvedených případech může být situace chápána tak, že člověk (agens) proniká do jistého vymezeného prostoru, je daným prostředím do jisté míry „obklopen, pohlcen“, ztrácí se v něm,[2] může svým vstupem do určité lokality narušit kompaktnost daného celku a pohybovat se pak v jeho rámci, jako je tomu u výrazů jít do tmy, do přírody, do stínu apod.

[98]Předložka do rovněž může signalizovat příznak proniknutí někam, ev. do něčeho.[3] I v tomto případě sehrává významnou roli sémantika slovesa (vtrhnout do města, vniknout do sálu aj.) i pojetí a zobrazení určité situace: řekneme-li např. jít na hodinu němčiny, přicházejí v úvahu dvě možné interpretace: a) buď jít učit němčinu, nebo b) jít se učit německy (jedná se tedy o ADV Fin). Na rozdíl od toho v případě vyjádření jít do hodiny němčiny se může jednat i o význam „přerušení“ vyučování, vstup do třídy v průběhu výuky.[4]

Rozdíl mezi skupinami „a“, „b“ se zřetelně ukazuje také v lokálu. Porovnejme následující vyjádření: být na náměstí (kde?) – jít na náměstí (kam?). V obou spojeních se vyjadřuje význam „být nahoře, na otevřeném prostranství“, užívá se tedy předložky na s akuzativem a téže předložky s lokálem.

Oproti tomu ve spojení jít do kina (kam?) – být v kině (kde?) (což znamená „být uvnitř určitého prostoru“) dochází k paralelismu užití předložky do s genitivem a předložky v s lokálem.

Takové členění objektů a lokalit je v zásadě málo problémové, i zde se však mohou vyskytnout jisté komplikace. Užijeme-li např. spojení jet na nádraží, jet na letiště, narazíme na problém, jak užití předložky zdůvodnit. Podle našeho názoru se může jednat o ADV Fin, v tom případě by bylo užití předložky zřejmé: jít tam za nějakým účelem, to znamená někam jet, letět. Situace ovšem může být chápána i jako ADV Loc (popř. jako průnik obou adverbiálních určení) a zde musí být užití předložky na objasněno jiným způsobem. Domníváme se, že existují v podstatě dvě možnosti.

První vysvětlení je následující: užití předložky na způsobuje přetrvávající původní chápání výše uvedených objektů jako „nezakrytých, otevřených, prostorných míst na povrchu“ z doby, kdy vznikaly „na zelené louce“, na volném prostranství.

Druhá možnost (podle našeho mínění pravděpodobnější) je tato: v češtině poměrně často dochází z různých důvodů k nerozlišování povrchu a vnitřku určitých objektů (viz výše) a prepozice na převažuje tam, kde „povrch a vnitřek věcí nerozlišujeme nebo v dané situaci rozlišovat nepotřebujeme“ (Daneš, 1964, s. 266, 267).

Podobných případů lze nalézt více – mluvčí má na mysli místo jako takové, nepociťuje potřebu zdůraznit opozici „vnitřek objektu“ – “vnějšek/povrch objektu“, smysl promluvy je zřejmý, zamezuje vzniku nežádoucích významových posunů a možné neadekvátní interpretace. V obecné rovině, tedy bez bližší kontextové či jazykové (atributivní) specifikace dominovaných objektů a lokalit lze uvažovat o následujících spojeních jako významově blízkých: jít do pokoje/na pokoj; do recepce/na recepci; do sálu/na sál; do [99]hotelu/na hotel,[5] do vrátnice/na vrátnici atd. Uvedené výrazy jsou běžné, rozdíl v užití předložky může být především ve frekvenci a v rovině stylové, uplatňují se také rozdíly generační (srov. výše).

4. Označuje-li sloveso kontaktní směřování, vniknutí do objektu (proniknout, vtrhnout aj.), mohou se volbou předložky vyjádřit různé významy. Řekneme-li např. Válečného invalidu vezou do sálu/na sál, vnímáme užití předložky do s genitivem spíše jako kontaktní směřování do objektu za účelem např. prohlídky jeho interiéru (výstavy obrazů apod.); v případě předložky na (+A) se naopak může vyrozumívat, že se dotyčná osoba podrobí nějakému lékařskému zákroku.

Podobně Mluvnice češtiny 3, s. 138, uvádí jako v podstatě významově rovnocenné výrazy jít do zahrady/na zahradu; do dvora/na dvůr. Je-li těchto výrazů užito izolovaně, je možné s touto prezentací v zásadě souhlasit. I zde však působením kontextu či atributivní specifikace dominovaných výrazů může dojít k rozdílům vyžadujícím právě jen jedno adekvátní užití předložky. Pokud je význam slova zahrada blíže určen (např. botanická, zoologická), lze užít pouze předložky do. Daná lokalita je totiž vymezena, ohraničena, přisuzují se jí obrysy, hranice (srov. výše rysy výrazů patřících do skupiny „b“) a prepozice do znamená „vstup do určitého vymezeného teritoria, do určité zóny“. Předložka na naopak signalizuje pojímání lokality s důrazem na její umístění „nahoře, na povrchu“, eventuálně akcentuje její přesnou neohraničenost, nevymezenost, viz např. Šel si hrát na zahradu. Domníváme se však, že je v podobných případech vhodnější hovořit spíše o jisté převažující tendenci při užívání předložek do a na a pravidla jejich distribuce neabsolutizovat.[6]

Také ve větách Okna vedou do dvora/na dvůr vyjadřuje předložka do uzavřenost lokality (daný dvůr je zřetelně vidět), zatímco při užití předložky na převažuje spíše chápání zaměřenosti jistým směrem (nikoliv „do něčeho“, ale pouze „někam“).

5. Diferencovaným užitím předložky do a na lze také např. zdůraznit přechod z uzavřeného prostoru (objektu) do prostoru (relativně) neohraničeného, volného. Je tomu tak u spojení typu vyjít z posluchárny na chodbu (spíše než do chodby). Předložka do by opět vyjadřovala směřování do vymezeného (stísněnějšího) prostoru, srov. rozdíl mezi vyjádřeními: Postav to někam na chodbu. – Dej ty kufry sem do té chodbičky.

6. Užitím opozice, již vyjadřují předložky do (+G) a na (+A), lze také vyjádřit rozdíl mezi významem obecnějším, širším, abstraktnějším a výrazem konkrétním. Porovnejme následující příklady: jít na metro/na vlak/na autobus; jít na věž; jet na tábor aj. Zde se jedná o cíl cesty, o přemisťování (se) jistým směrem, o obecné pojmenování účelu cesty.[7]

[100]Naproti tomu předložka do označuje konkrétní místo, přímý kontakt, vstup do objektu, srov. jít do metra (tj. sestupovat/vstupovat do stanice nebo do soupravy metra), jít do vlaku (nastupovat do vozu) atd. Výstižný příklad různého možného chápání lokality uvádí K. Mára (1968, s. 135): Včera jsme byli na chatě, ale pršelo, a tak jsme celé odpoledne seděli v chatě.

Porušení některých výše naznačených zásad může být příznakové, může mít za následek změnu významu. Setkáme se např. se spojeními jít na pole (tzn. pracovat) i jít do pole (válčit, bojovat), viz Stručná mluvnice češtiny pro zahraniční studenty, s. 74; jít na ulici (tj. ven) proti jít do ulic (tj. manifestovat; bojovat; oslavovat) apod.

Problematika užití předložek do a na je ovšem obsáhlejší a složitější: výše naznačené vyčlenění základních významů celou řadu dalších případů nepokrývá, nepostihuje jejich podstatu. Vedle již uvedených faktorů se tedy na volbě předložky podílejí i činitele další.

 

II. Faktor: společenská důležitost objektu

Na výběr předložky, resp. na její užívání může mít vliv hodnocení společenského významu objektu. Zastavme se u následujících případů: jít do obchodu, do garáže, do restaurace, do banky aj.; jít na univerzitu, na fakultu, na rektorát, na děkanát, na magistrát, na obecní úřad, na velvyslanectví, na ministerstvo, na soud, na poštu aj.

Je patrné, že ve většině spojení vztahujících se k institucím větší společenské váhy (administrativa a státní správa, vysoké školství) se užije předložky na, která jako by v sobě obsahovala indicii „výše situované pozice ve společenské hierarchii“.

Tento rys jisté superiority lze názorně doložit na spojení sloves jít/chodit a jména škola. Pokud není typ školy blíže specifikován, lze říci jít do školy (ve významu vstoupit do školní budovy), chodit do školy (znamenající být žákem školy, navštěvovat školu), ev. také chodit na školu, resp. jít na školu (Náš syn půjde na školu), zde je ovšem podle našeho názoru patrný příznak vyššího stupně školy, a sice střední nebo vysoké (tedy studovat, být student), výskyt ve spojení se školou základní je podle naší jazykové zkušenosti nepravděpodobný.

Je-li typ školy blíže specifikován, je možné říct chodit do základní školy (v důsledku expanze předložky na lze užít i spojení chodit na základní školu). Jde-li o školu vysokou, je ovšem pouze jediná možnost: chodit na vysokou školu.

Je zajímavé, že se chápání důležitosti objektů snad může se značnou pravidelností přenést i na některé městské čtvrti. Zastavili jsme se blíže u situace v Praze. Lze se domnívat, že jedním z důvodů volby předložky na by mohlo být i hodnocení příslušné městské čtvrti: tzv. „lepší“ městské čtvrti, lokality centrální, historické (nebo prostě i výše položené) se užívají s předložkou na: jet na Kampu, na Malou Stranu, na Staré Město, na Vinohrady, na Hradčany, na Žižkov, na Vyšehrad.

Proti tomu stojí výrazy jet do Vršovic, do Nuslí, do Vysočan, do Kobylis, do Holešovic, do Modřan, do Ďáblic (zde upozorňujeme na fakt, že jsou daná jména v plurálu, což může mít na užití předložky také vliv, viz dále), existuje ovšem také spojení jet do Karlína, do Libně, do Podolí, do Braníka atd.

K. Mára (1968, s. 133) uvádí, že v českém jazyce si názvy osad zachovávají i po připojení k větším městským celkům původní předložkovou vazbu; může se též uplatňovat starší úzus, např. u dříve běžného spojení na městě, které se podle K. Máry odráží ve výrazech na Starém Městě, na Novém Městě. S tímto tvrzením souhlasíme, Márovo konstatování, že je možné pouze spojení bydlet v Zahradním Městě, je však podle našeho soudu nepřesvědčivé. Předložky na se totiž podle naší zkušenosti běžně používá i zde [101](srov. bydlet na/v Jižním Městě). Prepozice na ovšem může v dnešní době signalizovat, že se jedná o městskou část, a nikoliv město jako celek,[8] např. v otázce Bydlíš ve městě, nebo na/ve vesnici?

 

III. Faktor: úzus

Někdy je užití předložky jen obtížně vyložitelné, důležitou roli hraje úzus (srov. např. spojení na Kladně/v Kladně, na Mělníku/v Mělníku aj.). Jak uvádějí J. Oravec (1968, s. 54) i K. Mára (1968, s. 131), předložka na znamenající původně „nahoru, nahoře“ se pojila se jmény osad situovaných na vyvýšených lokalitách nebo u vodních toků; někdy se spojení s předložkou na přeneslo podle vyvýšeného hradu i na osadu v podhradí a užití předložky na se zachovalo, přestože již současný stav užití předložky na nijak nemotivuje: hrad zanikl, řeka změnila řečiště apod.

 

IV. Faktor: charakter lokalit/útvarů administrativního rázu

Dalším významným faktorem spolupodílejícím se na použití předložky do a na je charakter regionů, správních území, státních celků, a to jak současných, stávajících, tak i území historických, dříve suverénních, nezávislých, ohraničených, jistým způsobem význačných (politicky, ekonomicky, vojensky, kulturně apod.).

a) Jak je známo, v dnešní češtině se u státních útvarů používá bez výjimky předložky do: do Francie, do Spojeného království, do České republiky. Stejně je tomu u kontinentů, kde převládlo politické, nikoliv geografické hledisko, jen v případě Antarktidy existují obě možnosti: jet do Antarktidy i na Antarktidu (může být chápána i jako ostrov).

Předložka do se hojně vyskytuje i ve spojení s jinými útvary (nestátními): jet do Uher, do Sedmihradska, do Saska, do Pruska, do Bavorska, Štýrska, do Katalánska, do Toskánska, do Slezska, do Bretaně, do Normandie, do Ontaria apod. V těchto případech je užití předložky do podle našeho názoru předurčeno zřetelnou vymezeností celku, konturami, hranicemi.

K. Mára (1968, s. 132) poukazuje na skutečnost, že názvy oblastí odvozené od jmen osad mají vesměs v češtině (mimochodem také v polštině) předložku na z důvodu „jisté všeobecné abstraktnosti“, máme tedy např. spojení jet na Břeclavsko, na Třeboňsko aj.

Domníváme se, že zde sehrává rozhodující roli pojetí charakteru lokality, daného regionu: předložky na se používá v případě oblastí víceméně vágních, přesně nezačleněných do různých územněsprávních celků (kraj, okres, provincie, župa aj.). Máme-li však na mysli jistý pevně administrativně vymezený celek, útvar, užijeme předložky do. Proti výrazu jet na Břeclavsko tedy bude stát spojení jet do okresu Břeclav (v důsledku expanze prepozice na se lze ovšem setkat i se spojením jet na okres Břeclav); podobně je tomu u spojení typu jet na jižní Moravu jet do Jihomoravského kraje (zde se jedná o bývalý administrativní celek, užití předložky do však přetrvává), jet do Velkomoravské říše.

[102]Povšimněme si také, že vedle výrazu jet na Slovensko existuje jet do Slovenské republiky. Slovo republika je signálem pro přesnou specifikaci jistého teritoria a vyžaduje jako jedině možnou předložku do. Prepozice na se užívá např. ve spojeních jet na Moravu, na Slovensko snad i z toho důvodu, že tato území nebyla dlouhou dobu samostatná, existovala většinou jen v rámci jiných vyšších celků.

K. Mára se ve svém příspěvku o otázce eventuálního užití předložky do při označování regionů nezmiňuje, resp. nevysvětluje rozdíly mezi užitím předložky do a na. V odborné literatuře jsme se nesetkali se zdůvodněním volby předložky do ve spojeních jako jet do Povltaví, do Posázaví, do Polabí, do Povolží, do Porýní, do Podunají; do Pošumaví, do Podkrkonoší, do Podještědí apod.

Podíváme-li se na výše uvedené příklady pozorně, upoutá nás A) motiv řeky (názvy jsou odvozeniny od jmen toků, příslušné vyjádření tedy znamená, že se jede někam dolů, do nížiny, do údolí, do povodí řeky) a B) motiv území nacházejícího se pod výše položeným geografickým útvarem (jet dolů pod hory, do místa pod horami).

b) Značně rozkolísaná je ovšem situace u pojmenování ostrovů a ostrovních států. Zde dochází ke střetu pravidel pro užití předložky na pro ostrovy[9] (často jako nestátní útvary) s předložkou do užívanou pro státní (a tedy i ostrovní) celky. Užití předložek v takových případech není jednotné. Existují spojení jet do Japonska, do Grónska, do Indonésie apod. i spojení jet na Hokkaidó, na Bali, na Korsiku, na Sicílii, na Krétu, na Malorku, ovšem i jet na Filipíny, na Kubu, na Island, na Nový Zéland, na Madagaskar.[10]

V některých případech (u exotických, málo obvyklých názvů) by se snad dalo uvažovat o užití předložky na (+A) z toho důvodu, aby se předešlo eventuálním komplikacím s deklinací (v akuzativu se totiž u neživotných maskulin, neuter a části feminin nabízí tvar shodný s nominativem).

c) Z geografických útvarů zasluhují pozornost také hory, pohoří a nížiny. V případě údolí a níže položených oblastí se vcelku bezproblémově užívá předložky do (jet do Podunajské nížiny, do Dolnomoravského úvalu); u horstev se ale vyskytují předložky obě, např. jet na Šumavu, na Českomoravskou vrchovinu, na Pálavu, na Ural, na Kavkaz, na Malou Fatru apod.; jet do Krkonoš, do Krušných hor, do Orlických hor, do Beskyd, do Vysokých Tater, do Jeseníků, do And, do Skalistých hor, do Himalájí (pl.).[11]

K. Mára se podle našeho mínění mylně domnívá, že je z pohledu užití předložky do/na významné, zda jde o pohoří české, nebo nikoliv: jako příklad uvádí na Šumavu, do Tater; u názvu Krkonoše zmiňuje (podobně jako SSJČ) podle našeho soudu zavádějící kolísání (podle Máry údajně stejně časté) na Krkonoše/na Krkonoších a do Krkonoš/v Krkonoších s možným uplatněním „jemného stylistického rozdílu“, který ovšem K. Mára nijak blíže nerozvádí.

Podle Márových slov se u názvů cizích pohoří téměř výhradně objevuje spojení s předložkou do (+G) a v (+L): vedle náležitého do Alp, v Alpách; do Pyrenejí, v Pyrenejích [103]však podle našeho názoru Mára neprůkazně pokračuje do Rily, v Rile; spojení na Kavkaz je podle K. Máry ovlivněno ruštinou.

Vysvětlení je třeba hledat jinde – faktor ovlivňující užití předložky do a na je v tomto případě zcela odlišný: je jím podle našeho mínění gramatické číslo, tedy singulár a plurál. Je-li název příslušného pohoří v čísle jednotném, pojí se s velkou pravidelností s předložkou na (stejně je tomu i u spojení s názvy jednotlivých vrcholů, tedy: na Sněžku, na Praděd, na Mont Blanc); názvy pohoří v čísle množném se spojují s předložkou do.[12]

Ani tento uvedený počet faktorů není konečný. Na užití předložek do a na se podílejí ještě činitele další. Podobně jako v případě množin distinktivních rysů „a“, „b“ (viz výše) se jedná i v tomto případě o významové prvky vyhraněné, a tedy o dvě další skupiny výrazů zřetelně oddělených, dostatečně definovatelných. Adekvátní volba předložky do/na je v důsledku toho v zásadě neproblematická. Z toho důvodu nebudeme věnovat analýze níže uvedených faktorů tolik prostoru jako předchozím případům a omezíme se pouze na jejich stručný výčet, resp. přehled.

 

V. Faktor: fyzikální charakteristiky látek, lokalit

Významnou úlohu při výběru zmiňovaných předložek sehrává fyzikální povaha určitých látek, lokalit. Jak jsme již předeslali, je možno v tomto ohledu vyčlenit dvě třídy jevů.

Na první skupinu se vztahují rysy (jeden z rysů, popř. jejich kombinace) „nepevné skupenství, měkkost, netuhost, prostupnost“; druhá skupina je charakterizována vlastnostmi „tuhost, pevnost, tvrdost“. Porovnejme následující příklady, které naznačené rozdělení výmluvným způsobem dokumentují:[13] jít do vody x na led; padat do bláta, do sněhu, do peřin x na zem, na silnici apod.

Dalším elementem ovlivňujícím užití prepozic do a na je intenzita, způsob kontaktu mezi určitými objekty, mezi agentem a patientem. Předložka do často představuje výraznou, přímou, aktivní, bezprostřední participaci, jako je tomu např. ve spojeních jít (bušit) do sebe tvrdě; chodit (vrhat se) nesmlouvavě do osobních soubojů; jít do sporu s jasnou taktikou apod. Předložka na má tendenci uvozovat spíše kontakt méně intenzivní, mírnější, nepřímý, abstraktnější (jít na něco chytře aj.).

Volit mezi předložkou do a na je nezbytné i v některých spojeních se slovy pojmenovávajícími smysly, duševní procesy a aktivity; domníváme se však, že je distribuce obou prepozic v těchto případech do značné míry frazeologizována: srov. výrazy typu to mi nejde do hlavy, vešel do povědomí, do paměti, do duše; to mi nejde na rozum, leze mu to na nervy, na mozek atd.

Stanovení pravidel pro užívání předložek do a na ve významu místním není jednoduché. Je velmi významné jak z hlediska popisu našeho národního jazyka, tak z perspektivy aplikační (zvláště ve výuce zahraničních bohemistů).

 

[104]LITERATURA

 

BĚLIČOVÁ, H.: Sémantická struktura věty a kategorie pádu. Academia, Praha 1982.

ČECHOVÁ, M.: K expanzi předložky na v současné jazykové praxi. , 64, 1981, s. 33–45.

DANEŠ, F.: Malý průvodce po dnešní češtině. Orbis, Praha 1964.

GRÉVISSE, M.: Le bon usage. Duculot, Paris 1980.

JELÍNEK, J. – BEČKA, J. V. – TĚŠITELOVÁ, M.: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. SPN, Praha 1961.

MÁRA, K.: Změny v užívání předložek v a na v současné češtině ve srovnání s polštinou. SlavPrag, X, Praha 1968, s. 131–136.

ORAVEC, J.: Slovenské predložky v praxi. SlPN, Bratislava 1968.

Mluvnice češtiny, 3. Academia, Praha 1987.

PRAVDOVÁ, M. – PRAVDA, M. – REJTHAROVÁ, V.: Mluvená francouzština pro vědecké a odborné pracovníky. Academia, Praha 1977.

Slovník spisovného jazyka českého. Academia, Praha 1989 (zkr. SSJČ).

Stručná mluvnice češtiny pro zahraniční studenty. SPN, Praha 1971 (skripta FF UK).

 

R É S U M É

A propos de certains facteurs qui influencent l'emploi des prépositions do et na dans le tchèque contemporain

Les prépositions do +G et na +Acc avec une signification de lieu, de mouvement dans une seule direction (répondant à la question „kam?“) appartiennent aux prépositions tchèques les plus fréquentes. L'emploi adéquat de ces prépositions pose beaucoup de problèmes aux étrangers, non seulement parce qu'il est influencé par de nombreux facteurs, mais aussi parce que la préposition „na“ commence dans certains cas à remplacer la préposition „do“ ainsi que d'autres prépositions.

Si la conception de la différence entre l'intérieur des objets („dans quelque chose“) et leur surface („sur quelque chose“) est significative (do stolu na stůl), l'emploi de ces deux prépositions est assez aisé. Pour bien employer „do“ et „na“, il ne faut pas confondre leur signification de lieu avec une éventuelle signification finale (de but) („jít do kina/na film“). La préposition „do“ s'utilise en relation avec des objets et des endroits ayant les traits caractéristiques suivants: „fermé“, „limité“, „central“, „couvert“, „délimité“, „situé dans une position plus basse par rapport aux alentours“. La préposition „na“ s'utilise dans des situations opposées: objets et endroits „ouverts“, „non limités“, „périphériques“, „non délimités“, „situés dans une position plus élevée par rapport aux alentours“.

L'emploi de ces prépositions est influencé aussi par l'évaluation de l'importance sociale des institutions, par le caractère des régions, des territoires et des états, par les caractéristiques physiques des objets et par l'intensité des contacts entre agents et patients. Quant à l'emploi des prépositions devant les noms de montagnes, il est déterminé par le nombre grammatical.


[1] K této situaci dochází rovněž ve slovenštině a polštině. Vzrůstající frekvenci předložky na komentuje mimo jiné K. Mára (1968, s. 131) slovy „za posledních zhruba 20 let“, čili v období po 2. světové válce; týž autor však hovoří o častém kolísání v užití předložek do a na (potažmo také prepozic na +L, v +L) již v Dalimilově kronice, což dokládá touto ukázkou: „Nalez kroniku u kněze starého v Boleslavi … najlepšia na Boleslavi byla“ (o.c., s. 132).

[2] Tato skutečnost je dobře patrná např. ve výpovědi Bydlí na ulici (tzn. bezdomovec), žije „nahoře“, na povrchu a Bydlí v ulici X (má tam byt, žije v domě, tedy „uvnitř“).

[3] Je zajímavé, že spojení předložky do (+G), jejíž dnešní význam je „směřování dovnitř něčeho, popř. někoho“ mělo původně význam odlišný, vyjadřovalo směr „do blízkosti, do jisté hranice, po jistou mez“, což by se dalo vyjádřit výrazy „až do +G, až k +G, až po +A“ (vlasy do pasu/k pasu/po pás; probrat knihu až do šesté lekce/až po šestou lekci) apod.

Výše uvedenému významu, tedy orientaci „dovnitř“, odpovídala dříve předložka v +A (jako je tomu do současnosti v ruštině, srov. např. spojení jechať v Pragu), která však byla předložkou do (+G) z této pozice postupně vytlačena (obdobně jako ve slovenštině a polštině). Z původního významu se dochovaly řídké doklady, např. upadnout v nemilost, v pokušení, v zapomnění, přicházet v úvahu apod. (Srov. také Oravec, 1968; Běličová, 1982; Mára, 1968.)

[4] Zde může jít i o vyjádření zastaralé. Situace je ovšem složitější. V některých případech může hrát roli frekvence příslušné aktivity. Jedná-li se o činnost pravidelnou, užívá se předložky do (Dědeček chodíval do úřadu vždy velmi brzy); u děje okazionálního se uplatňuje prepozice na (Máš se dostavit na úřad). Jindy hraje roli mluvnické číslo (podobně jako u pohoří) – předložky do se obvykle užívá se jmény v čísle množném, předložky na naopak v čísle jednotném (chodit do houslí, do tanečních aj.; ale na plavání, na němčinu, na kytaru).

[5] K. Mára (1968, s. 134) k tomuto užití poznamenává: „Mladší generace užívá bezpříznakově spojení šel na hotel, na pokoj atd., zatím co starší generace proti běžnějšímu spojení v hotelu, v pokoji spojuje výraz jít na hotel spíše jen se zastaralým pojmem „hodinový hotel“. O těchto rozdílných pojetích svědčí také malý dialog z knihy B. Hrabala Pábitelé, s. 143: Ano, vzal jsem ten klíč a šel jsem do pokoje. „Na pokoj,“ odpovídá

[6] V případě užití předložky na se nabízí rovněž význam ADV Fin (jít na zahradu s nějakým cílem: pracovat, odpočívat apod.). Užití předložky může být ovlivněno i rozlohou daného prostoru: jedná-li se o plochu malou, užívá se předložky na jít na zahrádku.

[7] Zde dochází k výraznému posunu užití předložky na v oblasti významu obecně vztahového. Dokladů existuje celá řada. Např. M. Čechová (1981, s. 37) poukazuje na fakt, že se v současnosti mnohdy neodlišuje označení budovy od označení instituce: pracovat v ministerstvu školství (např. určitou dobu tam malovat, něco opravovat) x pracovat (být pracovníkem) na ministerstvu; zboží je na skladě (je k dispozici) x zboží je ve skladu (zdůrazněno umístění v uzavřeném prostoru).

Podobně jsou užívána spojení život na vesnici (obecně, jedná se o způsob života, životní styl) – život ve vesnici (v konkrétní obci); život na zámku (zámecký život vůbec) – život v zámku (život v konkrétním zámeckém sídle) atd.

[8] Podobné významové odstíny nejsou výsadou jen českého jazyka. Ve francouzštině hraje diferencované chápání města (jeho částí) rovněž důležitou roli. Existuje např. dvojí možné vyjádření českého v Paříži, a to dans Paris (tzn. uvnitř Paříže, v centru města, např. ve vyjádření Dans Paris, on circule trés mal, což lze přeložit jako „ve vnitřní Paříži se jezdí velmi špatně“) a à Paris (ve smyslu širším, všeobecnějším, např. En ce moment, il y a beaucoup de touristes à Paris – v této době je v Paříži mnoho turistů).

Předložka může mít různé významy také se slovem ville (město). Výraz en ville (Il est en ville – je ve městě) se použije tehdy, mluví-li se o někom, kdo ve městě bydlí a kdo odešel např. něco nakupovat; spojení à la ville (Il est parti à la ville – odjel do města) se použije v případě venkovana jedoucího do města a konečně výraz dans la ville znamená, jako ve výše uvedeném případu Paříže, ve středu města (Les ravisseurs sont encore quelque part dans la ville – Únosci jsou ještě někde ve městě, ve středu města). Příklady uvedeny podle Pravdová – Pravda – Rejtharová, 1977, s. 240.

[9] Předložka na slouží i pro označení nepřesně ohraničených území, pro přibližnou lokalizaci určitého teritoria: jet na Apeninský/na Pyrenejský poloostrov, na Balkán, na Floridu (ale do státu Florida), na Severozápad USA, na Východní pobřeží apod.

[10] Značně složitá bývá situace i v některých cizích jazycích. Např. ve francouzštině se užívá předložky en, jde-li o velké ostrovy rodu ženského (ať blízké či vzdálené), např. en Sardinie, en Nouvelle Guinée; u jmen malých vzdálených ostrovů rodu ženského se užívá předložky à se členem (à la Réunion, à la Martinique); malé evropské ostrovy a velké vzdálené ostrovy rodu mužského se taktéž spojují s předložkou à, ovšem bez členu: à Malte, à Chypre, à Cuba (viz Grévisse, 1980, s. 342n.).

[11] Výjimkou potvrzující pravidlo je možné spojení do Himálaje (sg.).

[12] V některých případech je ale užití předložky závislé na povaze pojmenování, nikoliv na gramatickém čísle. Ve spojení jet do Českého lesa je sice dané pohoří v singuláru, rozhodujícím faktorem je ovšem substantivum les, kterého se obecně užívá s předložkou do jít do lesa.

[13] Zajímavý pomezní případ dokládající vliv změny skupenství určité matérie na užití předložek do a na by mohlo představovat spojení spadnout do tuhnoucího betonu (tedy „dovnitř“) a spadnout na tuhnoucí beton (čili na tvrdý povrch).

Podobné rozlišování vlastností některých materiálů (spojené i s chápáním prostoru jako víceméně „uzavřeného“ či „neuzavřeného, volného“) je vedle češtiny společné i některým cizím jazykům, srov. např. určitou analogii ve vyjádřeních jít si sednout do křesla/na židli v angličtině, francouzštině nebo němčině (to go and sit down in the armchair/on the chair; aller s'asseoir dans un fauteuil/sur une chaise; sich hinsetzen gehen in den Sessel/auf den Stuhl).

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 2, pp. 96-104

Previous Josef Filipec: Lexém-sémém, oblast jeho užití a typy neurčitosti

Next Petr Karlík, Norbert Nübler: Poznámky k nominalizaci v češtině