Brazilská portugalština: dialekty a spisovný jazyk velkých měst

Jiří Černý

[Discussion]

(pdf)

Brazilian Portuguese: dialects and standard of big cities

Znalosti o brazilské lingvistice jsou v evropském prostředí velmi skromné a u nás prakticky nulové. Při svém krátkém přednáškovém pobytu na UFBA (Universidade Federal da Bahia) v bývalém brazilském hlavním městě Salvadoru jsem se měl možnost přesvědčit o tom, že je to škoda. S obtížemi bychom sice v brazilské lingvistické literatuře hledali zásadní díla obecně lingvistická, avšak v oblasti lexikologie, lexikografie, dialektologie, sociolingvistiky, výzkumu mluveného spisovného jazyka a v podobných disciplínách existuje dobrá a poměrně dlouhá tradice a realizují se velké nákladné projekty, na kterých se podílí značné množství výzkumných pracovníků a postgraduantů. Cílem této studie je o nich stručně informovat; tento přehled doplňuje výběrová bibliografie, uspořádaná chronologicky a tematicky.

 

[134]1. Tři etapy brazilské dialektologie

1.1. Za počátek brazilské dialektologie se obyčejně považuje rok 1826, kdy A. Balbi vydal v Paříži „Etnografický atlas světa“ (1), do něhož Borges de Barros, Visconde de Pedra Branca, napsal stať o jazycích Nového světa, zvláště část o brazilské portugalštině.[1]

Pro celé první období (1826–1920) je charakteristické, že se pozornost autorů soustředila především na slovní zásobu, kde se odchylky od evropské portugalštiny projevovaly nejvýrazněji. Vznikala tak díla převážně lexikografického charakteru (2–15), z nichž některá byla věnována obecnějším rozdílům mezi evropskou a brazilskou portugalštinou (2, 3, 6, 7, 9, 12, 15), jiná už si všímala vnitrobrazilské diferenciace portugalštiny do dialektů motivované faktory geografickými (4, 8, 11, 13, 14), ojediněle i etnografickými; v tomto posledním případě šlo zejména o vliv substrátu indiánských jazyků, konkrétně velmi rozšířeného jazyka tupi-guaraní (10), a o vliv afrických nářečí zvláště z oblasti dnešního Konga a Angoly (5), odkud se po dobu téměř tří staletí ve velkém měřítku dováželi černí otroci pro těžkou práci na plantážích.

V roce 1879 se objevila i první a v této etapě ojedinělá práce (16), jejíž autor si vedle odlišností slovní zásoby všímá také některých gramatických prvků, jimiž se brazilská portugalština začala odlišovat od evropské.

Pro celé první období je charakteristické, že šlo o první, a tedy nedokonalé a útržkovité pokusy postihnout určité zvláštnosti portugalštiny a jejího vývoje v novém prostředí jihoamerického kontinentu.

 

1.2. Za počátek druhé etapy (1920–1952) se považuje dílo „O dialeto caipira“ (17), v němž se Amadeu Amaral poprvé zamýšlí systematicky nad tím, co je to brazilský dialekt, respektive co jsou to brazilské dialekty. Důležitý je zejména jeho požadavek zavést do dialektologie správnou metodiku, tj. zkoumat na místě fonetické, lexikologické, morfologické i syntaktické zvláštnosti jazyka příslušného regionu.

Druhým významným dílem z počátku druhého období je práce, v níž se Antenor Nascentes pokusil v r. 1922 zachytit soudobý stav dialektu z oblasti Rio de Janeiro (18). Při té příležitosti odmítl i snahu vydávat dialektologii za lingvistickou patologii, když zdůraznil důležitost výzkumu mluveného lidového jazyka, respektive jeho geograficky motivovaných variant. Pokusil se také jako první vymezit jednotlivé brazilské dialekty a jejich přibližné hranice. Některé jeho závěry, zejména pokud jde o hranici mezi severními a jižními dialekty, byly později potvrzeny při systematických dialektologických výzkumech.

V druhém období se i nadále objevovaly práce, které zkoumaly buď zvláštnosti slovní zásoby některých regionů (19–23), nebo se obecněji zamýšlely nad charakteristickými rysy brazilské portugalštiny (24–31), případně nad vlivem afrických nářečí na brazilskou portugalštinu (32–34).

Objevilo se však i několik prací, jejichž autoři se snažili postihnout celkový stav dialektu v některém regionu (35–39) a předznamenali tak poslední třetí období, v němž se většina jednotlivých dialektů zkoumá systematicky.

 

1.3. Pro zahájení této třetí etapy (od r. 1952 dodnes) byla rozhodující snaha zpracovat lingvistický atlas Brazílie, která byla v r. 1952 formulována dokonce úředním dekretem.[2] [135]Začaly se objevovat nové slovníky (např. 40) a syntetické práce zabývající se vývojem brazilské portugalštiny z obecného hlediska (41–43). Značně vzrostl počet prací, které byly věnovány jednotlivým dialektům a jejichž autory a iniciátory byli zpočátku především významní lingvisté a zakladatelé moderní brazilské dialektologie Antenor Nascentes, Serafim da Silva Neto, Celso Cunha a Nelson Rossi, v dalším období značné množství jejich žáků, kteří dnes publikují další monografie a sborníky, ale především vychovávají nastupující početnou generaci mladých dialektologů.

Jednotlivé dialekty i spisovný jazyk velkých měst jsou také předmětem studia četných diplomových a doktorských prací, jak o tom svědčí jejich rozsáhlá bibliografie (44). Těmto dvěma hlavním proudům se věnujeme v následujících částech tohoto příspěvku.

 

2. Lingvistická geografie

2.1. Poměrně brzy po zahájení třetí etapy se ukázalo, že vypracování celobrazilského lingvistického atlasu je přinejmenším v krátkodobé perspektivě nereálné. Hlavní překážkou je především obrovská rozloha země,[3] ale také rozdílné historické, geografické, klimatické, etnické a sociální faktory, nedostupnost některých oblastí atd.

Proto se už v prvním souborném projektu celobrazilského atlasu (47) jeho autor Antenor Nascentes skepticky vyjadřuje o možnosti v dohledné době takový projekt uskutečnit a doporučuje zkoumat systematicky nejprve jednotlivé dialekty. Aby bylo možné na základě těchto dílčích výsledků později zpracovat atlas souhrnný, navrhuje také několik metodologických zásad, podle nichž by měli jednotliví autoři a týmy postupovat.[4]

 

2.2. Několik týmů začalo postupně zpracovávat atlasy jednotlivých dialektů. Pionýrským dílem byl v mnoha směrech „Předběžný atlas bahijského dialektu“ (APFB – 48). Jeho hlavním autorem a organizátorem byl zkušený lingvista Nelson Rossi, ale zbytek devítičlenného týmu tvořily čerstvé absolventky filozofické fakulty v Salvadoru.[5] Kolektiv absolvoval důkladný přípravný kurs a v první fázi ověřoval na čtyřech vybraných místech rozsáhlý dotazník, který obsahoval více než tři tisíce otázek. Na základě tohoto předběžného výzkumu byl sestaven základní dotazník (okolo 200 otázek), který pak sloužil k výzkumu ve všech padesáti vybraných místech státu Bahia. Hlavní výzkumné práce proběhly v r. 1960, zpracování výsledků bylo ukončeno už v r. 1962 a první lingvistický atlas byl publikován s neobvyklou rychlostí už v letech 1963 a 1965.[6] Pozornost autorů se soustředila zejména na fonetické a lexikální jevy, ale jsou zachyceny i některé jevy gramatické a také celá řada údajů etnografických.

Další dva atlasy byly zatím publikovány jen částečně. První z nich je věnován portugalštině státu Minas Gerais (49), druhý státu Paraíba (50). Oba se liší od svého předchůdce i mezi sebou jak po stránce zvolené metodologie, tak co do počtu zkoumaných [136]tematických okruhů, map, míst, informátorů atd.; stát Minas Gerais ovšem patří k větším brazilským státům, kdežto Paraíba je jedním z nejmenších států – dokonce je menší než Česká republika.

Autoři atlasu MG kladli důraz vedle faktorů geolingvistických i na faktory sociolingvistické. Přímý výzkum provedli ve 116 místech a pak ho doplnili a upřesnili pomocí písemných dotazů na dalších přibližně 200 místech. Autoři atlasu Paraíba prováděli výzkum v 25 místech, v každém s třemi až deseti informátory různých věkových skupin; jejich dotazník obsahuje 877 otázek (tematické okruhy jsou: země, člověk, rodina, obydlí a domácí potřeby, zvířata, zemědělství a společenské aktivity). Společným rysem obou těchto atlasů je to, že se opírají o první brazilský atlas (bahijský – 48) a přejímají z něho některé zkoumané jevy.

Čtvrtý a zatím poslední publikovaný atlas zkoumá jazyk státu Sergipe (51). Ten sousedí se státem Bahia a lingvisticky představuje prodloužení bahijského dialektu[7] směrem na severovýchod. Návaznost na první brazilský atlas (48) se týká nejen prostoru, ale i výzkumného týmu a metodologie. Původní dotazník byl ovšem značně rozšířen a s ním nejen počet otázek, ale i počet tematických okruhů a informátorů. Umožnilo to zkoumat vedle jevů dialektologických i některé jevy sociolingvistické. Vedle rozsáhlého a pečlivě připraveného dotazníku byl zaveden i volný dialog s informátorem, případně mezi dvěma informátory. Všechny tyto materiály byly nahrány, což umožnilo jejich dodatečnou přesnou fonetickou analýzu. Bohatý materiál posloužil vedle atlasu také k celé řadě dílčích studií, článků a sborníků, z nichž o některých se ještě zmíníme (viz 2.4.).

 

2.3. Vedle několika dílů, které dosud u uvedených atlasů nebyly publikovány, je v současné době v různě pokročilém stadiu zpracování nejméně dalších šest lingvistických atlasů (52–57). Po jejich dokončení by systematický dialektologický výzkum pokryl už značnou část brazilského území, dokonce převážnou část relativně hustě obydlených oblastí. S každým novým atlasem však většinou přichází i určitá modifikace výzkumných metod (dotazníků, počtu míst a informátorů v poměru k počtu obyvatel atd.). Je to samozřejmě dáno jednak určitým vývojem samotné dialektologie, zejména modernizací výzkumných metod, jednak i tím, že se jednotlivé zkoumané oblasti často značně liší co do velikosti území, složení týmů, podpory místních úřadů atd. Proto není jisté, do jaké míry bude možné zpracovat v budoucnu na základě těchto dílčích prací celobrazilský atlas, tak jak to formuloval na konci padesátých let Antenor Nascentes.

 

2.4.0. Při zpracovávání bohatého materiálu lingvistických atlasů vzniklo jako vedlejší produkt velké množství článků, studií, kongresových příspěvků a sborníků, které si podrobně všímají některých jevů jazykových a často i příslušných faktorů historických, sociologických, psychologických nebo etnografických. Vzhledem k převažujícímu tématu se dají rozdělit do těchto základních skupin: 1. obecná lingvistika a dialektologie; 2. fonetika; 3. gramatika; 4. lexikologie; 5. sémantika; 6. kontakt s indiánskými jazyky; 7. vliv afrických jazyků. V tomto pořadí je budeme v následujících částech stručně charakterizovat.

 

[137]2.4.1. V bibliografii uvádíme sedm článků se zaměřením na obecnou lingvistiku a dialektologii (58–64). V prvním z nich (58) se autor opírá o dějiny Brazílie a města Salvadoru, když formuluje svou hypotézu o dvou základních proudech šíření portugalštiny na brazilském území. Další dva články (59, 60) jsou věnovány památce zakladatele moderní brazilské dialektologie. Autor v nich ukazuje na význam, jaký má Antenor Nascentes pro současnou brazilskou lingvistiku, a ukazuje, že valná část jeho teoretických předpokladů se v praxi potvrdila, jak je tomu např. u jeho vymezení brazilských dialektů nebo pokud jde o nutnost zkoumat nejdříve jazyk a dialekty jednotlivých regionů.

V dalším článku (61) významná portugalská lingvistka Maria Helena Mira Mateus porovnává galicijštinu (ze španělské Galície) s portugalštinou a dochází k závěru, že jde o dialekt spíše portugalský než španělský.[8] Zajímavý je také článek (62), v němž O. Furlan porovnává jihobrazilské dialekty (ze států Santa Catarina a Rio Grande do Sul) s evropskou portugalštinou a ověřuje teorii, která ve 40. letech přisuzovala značný vliv na tuto oblast azorské variantě portugalštiny.[9] Důrazem na sociolingvistické faktory se vyznačuje příspěvek (63), jehož autorka zkoumala schopnost lékařů a mediků, tedy lidí s vysokoškolským vzděláním, dorozumět se s pacienty, kteří pocházejí z odlehlých míst, mluví dialektem a jsou to buď úplní, nebo částeční analfabeti.

Tematicky poněkud odlišný je obecně lingvistický článek (64), jehož autoři se snaží prokázat příslušnost indiánských jazyků a dialektů skupiny „že“ (přepisuje se někdy jako je, jindy jako ge) z oblasti jižní Brazílie do nostratické skupiny euroasijských jazyků na základě 71 lexikálních dokladů a celé řady dalších jevů (struktura slabiky apod.). Navrhují i schéma, podle něhož se prajazyk „že“ mohl oddělit od ostatních ve třech možných obdobích (na úrovni prajazyka X, prajazyka nostratického nebo až orientálního).

 

2.4.2. Značné množství článků zkoumá fonetickou stránku dialektů; jako vzorek jich uvádíme deset (65–74). Jejich tématem jsou tyto základní jevy: (65) V Sergipe se místo diftongu ei často vyskytuje střední zavřené e (např. bêjo, pêxe, primêro místo beijo, peixe, primeiro), ne však všude, záleží na okolí; zdá se, že se tento jev vyskytuje i jinde, bylo by třeba to ověřit; tento jev nebyl zkoumán ani v atlasu Sergipe. (66) Vokály e, o se v pozici před přízvučnou slabikou v portugalštině redukují na i, u; v oblasti Rio de Janeiro ne vždy, rozdíly byly zjištěny mezi centrem města a okolím, mezi jihem a severem, mezi mladší a starší generací. (67) Stejný jev byl zjištěn i ve městě Natal, hlavním městě severovýchodního státu Rio Grande do Norte, zejména u e, které se v uvedené pozici vyslovuje jako otevřené e (např. ve slovech liberdade, agressivo); z dialektologického hlediska jde o významný jev, který je charakteristický pro severovýchodní [138]dialekt, z hlediska sociolingvistického i pro chudé lidi, kteří z této oblasti přicházejí často za prací do jiných regionů a bývají snadno identifikováni právě podle tohoto jevu (často se jim přiřazují přezdívky baianos, paraíbas nebo posměšně paus de arara).

Další články se týkají palatalizace, neutralizace nebo denazalizace. (68) Ve státě Rio Grande do Sul dochází často k palatalizaci t, d před i (např. výrazy quente, parede se vyslovují /ként^ši, paréd^ži/); rozdíly jsou mezi městem a venkovem, autor hledá podobné rysy u italštiny, kanadské francouzštiny a němčiny, podle něho může jít o vliv jazyka přistěhovalců. (69) Při zpracovávání atlasu Sergipe v r. 1967 byla ve městě Ribeirópolis u starších informátorů pozorována neutralizace /n/ a /ñ/ u některých frekventovaných výrazů, zejména: na, não, né (zkrácené kolokviální não é ve významu „že jo“), nem, num apod.; podle našeho názoru jde spíše o palatalizaci /n/ na /ñ/. (70) Na pěti mapách atlasu Bahia (APFB) a čtyřech mapách atlasu Sergipe (ALS) lze pozorovat neutralizaci protikladu /b/ a /v/, avšak pouze u některých slov; podle autorek jde o začínající jev, který může mít různý vývoj, včetně vypadnutí jedné z obou hlásek ze systému, jak k tomu došlo ve španělštině.[10] (71) V Sergipe byla v některých případech zaznamenána palatalizace velárních hlásek /k/ a /g/, nejčastěji v pozici před /e/ nebo /i/; vysvětlení je v tomto případě jasné, jde o přední vokály, ale jev by si zasloužil pozornost, protože se občas vyskytne i v jiných pozicích. (72) Autorka porovnává několik výrazů z APFB a ALS, u nichž zaznamenala denazalizaci vokálu před přízvučnou slabikou, a zjišťuje, že k tomu dochází výhradně u výpůjček z indiánského jazyka tupi nebo z afrických jazyků a dialektů (např. marimbondu, candomblé apod.).

V posledních dvou článcích s fonetickou tematikou se jedná o suprasegmentální prvky a o provázanost fonetických jevů s pravopisem. (73) Na dialektologickém semináři ve městě Florianópolis v r. 1973 byly pořízeny nahrávky projevu čtyř účastníků ve věku 27–36 let z různých částí Brazílie (témata: televize, cestování) a dalších 24 účastníků pak hodnotilo jejich projev.[11] (74) Autorka provedla v letech 1973–74 průzkum na základních školách v Salvadoru, jehož cílem bylo zjistit, jak děti píší výraz „os outros“ („ostatní“, skládá se z určitého členu v pl. os a neurčitého zájmena outros, oba výrazy se vyslovují /uzótruš/ nebo /uzótrus/). Výsledkem bylo celkem dvacet chybných zápisů (např. „o soto“, „o zotro“ apod.). Autorka to připisuje vlivu afrických jazyků, avšak blíže to nedokumentuje. Zajímavé je zjištění, že i u slov unha, olho apod. se často vyskytl chybný pravopis „zunha“, „zolho“ apod. (vliv vázání s předcházejícím členem v plurálu).

 

2.4.3. Počet studií, které jsou věnovány jevům gramatickým, je pochopitelně menší. Uvádíme z nich tři. (75) Autoři zkoumali užívání výrazu „que“ v jazyce analfabetů na ostrově Dendê (71 km od Salvadoru); zjistili celkem 11 různých skupin a celou řadu podskupin jeho možného využití v dialektu tohoto ostrova. (76) V 70. letech bylo na UFBA zkoumáno 217 prací studentů 1. semestru studia; v 77 pracích se vyskytlo celkem 115 případů, kdy studenti použili podmět v singuláru a přísudek v plurálu nebo naopak; tyto případy se analyzují z hlediska geolingvistického i sociolingvistického (Bahia a jiné státy, město a venkov, věkové skupiny apod.). (77) Autorka v tomto případě zkoumá obdobně anakolut v souvislosti s používáním zájmena onde (kde) ve funkci spojky.

 

[139]2.4.4. Celá řada článků se zabývá otázkami lexikálními. Na ukázku jich zde uvádíme devět. (78) Na základě porovnání několika slovníků i atlasů se zkoumá etymologie slova móvito (potrat). Autor odmítá tradiční údaj etymologických slovníků (původ: sloveso mover) a navrhuje novou teorii (původ: nedochované latinské minulé participium *movitu), která se opírá o dialektologický výzkum, v tomto případě o APFB. (79) U dvou informátorů bahijského dialektu (APFB a ALS) autorka zkoumala etymologii adjektiv, která doprovázejí velmi frekventovaná substantiva a týkají se většinou velikosti nebo barvy, často je použita metafora; došla k závěru, že většina těchto adjektiv pochází z indiánského jazyka tupi, jiná jsou evropského původu nebo pocházejí z afrických jazyků z oblasti Angoly. Vyvozuje z toho závěry týkající se setkání tří odlišných kultur a civilizací v bahijském dialektu. (80) Na základě porovnání atlasů Bahia a Sergipe docházejí autorky k závěru, že A. Nascentes právem zahrnul oblast Sergipe do tzv. falares baianos; jde o týž dialekt, i když izoglosy v některých případech svědčí o určitých rozdílech. (81) Podrobně je popsána metodologie použitá při zpracování atlasu Paraíba (ALP); následuje rozbor několika map tematického okruhu „země“; závěrem se konstatuje značná různorodost lexikálního materiálu, ale také jeho nepravidelné rozložení, které neumožňuje jeho klasifikaci do případných subdialektů.

(82) Výraz sarolha byl zkoumán v bahijském atlasu (APFB), kde znamenal určitý typ půdy navlhlé po silném dešti. V atlasu Sergipe (ALS) kromě toho označuje i určitý druh vlhkého lidového koláče (mouka, voda, sůl, někdy kokosová moučka) a má i další významy (navlhlý, špatně osušený, nezralý) a celou řadu odvozenin. Jeho etymologie je nejasná, mělo by se zkoumat jeho využití v ostatních dialektech. (83) Bahijský atlas byl pionýrským činem, který se ale setkal s poměrně malou odezvou u publika. Autorka zkoumá mapu č. 99, v níž je zachyceno celkem dvacet ekvivalentů slova feiticeiro („šaman“ či „kouzelník“). (84) V patnácti lokalitách ALS bylo zjištěno používání výrazů São João a Santana pro označení měsíců červen a červenec. Důvod vidí autorky jednak v tom, že do těchto měsíců spadají dva nejvýznamnější svátky (svatý Jan 24.6. a svatá Anna 26.7.), ale především v tom, že původní portugalské názvy junho a julho jsou v některých variantách dialektu z fonetického hlediska prakticky k nerozeznání.

(85) Autorka vychází z analýzy devíti ekvivalentů výrazu „jehně“, které byly zaznamenány v APFB a ALS; nejčastější jsou výrazy borrego a cabrito (původně „kůzle“). Porovnáním s obdobnou situací v portugalských dialektech (86) se pak autorka snaží ověřit protichůdné teorie o tom, zda do Brazílie směřovali v koloniálním období přistěhovalci spíše ze severních nebo jižních oblastí Portugalska,[12] aby nakonec došla k závěru, že přibližně stejně byly zastoupeny obě části.

 

2.4.5. Na články s lexikální tematikou navazují obdobné studie, u nichž převažuje hledisko sémantické. (87) Na základě rozboru dvou dotazníků ALS zjistily autorky pět výrazů, jejichž polysémie zahrnuje i významy, které nejsou běžné ve spisovném jazyce; jako příklad může sloužit výraz prestigioso, který se v uvedeném subdialektu užívá i ve významu „užitečný“ nebo „oblíbený“ (na jiných místech se uvádí např. výraz dama, který se ve městech používá s obdobným významem jako v češtině, avšak v některých venkovských dialektech je ekvivalentem výrazu prostituta). (88) Podobný posun [140]nebo rozšíření významu zaznamenaly autorky u výrazu mar („moře“) a jeho četných odvozenin. (89) Autorka analyzovala mapu č. 63 ALS věnovanou výrazu rótula (malá kulatá kost v kolenním kloubu zvaná čéška nebo kolokviálně jablko); u 30 informátorů (z toho 21 úplných analfabetů) našla osm různých ekvivalentů; většinou jde o metaforické užití jiných slov, která obsahují sémy „malý“ a „kulatý“. Autorka zjišťuje, že k podobnému jevu došlo před dvěma tisíci lety v klasické latině, kde se v témže kontextu užívalo výrazu patella („miska“).

 

2.4.6. Pokud jde o indiánské jazyky, vynecháme zde literaturu, která se jimi zabývá samostatně, a zmíníme se o dvou studiích, které si všímají jejich přímého kontaktu s portugalštinou. (90) První z nich má výrazně pedagogické zaměření. Protože indiánských jazyků je v Brazílii mnoho a protože i brazilská portugalština má celou řadu dialektů, je třeba při výuce portugalštiny u indiánských společenství postupovat podle podmínek a situace každého případu, neexistuje jediný model.

Velmi zajímavý je článek věnovaný etnické situaci v národním parku na horním toku řeky Xingo (91), kde portugalština funguje jako jazyk kontaktu nejen mezi Brazilci a indiány, ale i mezi jednotlivými indiánskými kmeny navzájem. V průběhu několika výzkumných cest na konci 19. a začátku 20. stol. bylo v oblasti Alto Xingo v centrální Brazílii objeveno rozsáhlé území nedotčené (evropskou) civilizací a obývané celou řadou kmenů, které mluvily jazyky tak různými, že se i mezi sebou navzájem dorozumívaly převážně velmi rozvinutou řečí gest a mimiky.[13]

Proces postupného poznávání a sbližování vyvrcholil v r. 1961 zřízením národního parku „Parque Nacional do Xingo“ o rozloze 22.000 km². Navíc se do přilehlé oblasti dolního toku Xingo postupně přemístily další indiánské kmeny z oblastí, v nichž se jim už tak nedařilo, protože byly buď snadněji přístupné, nebo se v nich našlo nerostné nebo jiné přírodní bohatství, které přilákalo velké množství dobrodruhů.

Z lingvistického hlediska je vznik tzv. português xinguano zajímavý tím, že jde o dlouhodobý a systematicky vedený kontakt portugalštiny s patnácti různými indiánskými jazyky, který je navíc možno zkoumat od počátku a v celém jeho průběhu. Jeden z bratrů, Orlando Boas Vilas, který na stanici působil více než třicet let, popsal tento proces dost podrobně. V první fázi šlo o dorozumívání pomocí gest a mimiky. Krátce nato se bratři začali učit jazyku kmene Kamayurá z nejbližší vesnice; to však narazilo na odpor ostatních kmenů. Proto začali vyučovat příslušníky všech kmenů zjednodušené portugalštině [141](v jejich zjednodušené podobě byla např. odstraněna složitá konjugace používáním výhradně 3. os. sg. s různými osobními zájmeny). Tento proces pidžinizace byl pak zvláště u mladších indiánů, kteří při svém i několikadenním pobytu na některé z obou stanic byli svědky rozhovorů mezi příslušníky stanice, lékaři a zdravotními sestrami, vystřídán procesem depidžinizace, tj. postupným přibližováním k hovorové portugalštině.

Několik expedic etnografického i lingvistického zaměření systematicky celý proces studovalo. Autor článku došel k závěru, že lingvistické znalosti indiánského obyvatelstva v popisované oblasti lze shrnout takto: 54,9 % indiánů je nadále monolingvní (ovládá pouze svůj rodný jazyk); 30,5 % používá omezené množství portugalských lexikálních jednotek (odpovídá to prvnímu období kontaktu): 8,9 % jich při styku ze zaměstnanci stanice používá pidžinizovanou (zjednodušenou) formu portugalštiny; u 5,7 % dochází k depidžinizaci (jejich portugalština se více nebo méně blíží spisovné podobě jazyka). Jde ovšem o výsledky výzkumu ukončeného v r. 1984.

 

2.4.7. Z článků, které se zabývají vlivem afrických jazyků na brazilskou portugalštinu, uvádíme čtyři. (92) Autorka popisuje, jak v r. 1961 s kolegyní využily práce v terénu při zpracovávání APFB a mimo program navštívily odlehlé městečko Helvécia na jihu státu Bahia. Bylo založeno v 17. stol. a původně v něm žilo asi 200 Holanďanů a Němců a stejný počet černých otroků pracujících na kávových plantážích. V improvizovaném rozhovoru s dvěma starými obyvateli zjistily, že jejich jazyk obsahuje značné množství kreolských prvků afrického původu. Nedostatek financí jim bohužel neumožnil na tuto krátkou návštěvu navázat později podrobnější výzkum. (93) Autor tohoto článku nechává stranou klasické definice kreolštiny (Bickerton, Hall) a vybírá z definice francouzských autorů (L. Adam, S. Sylvain): kreolština = evropský slovník + africká gramatika. U potomků černých otroků zjistil, že jejich jazyk má opačnou strukturu (africký slovník + portugalská gramatika), a navrhuje proto označovat takové případy termínem antikreolština. Uvádí jako podobné případy jazyk španělských a portugalských Cikánů.

Velmi podnětná je studie (94), věnovaná především poezii brazilských černochů. Zabývá se kriticky oslavami 500. výročí tzv. „objevení Ameriky“ a zdůrazňuje, že je třeba lépe naslouchat potomkům černých afrických otroků, kteří jsou dodnes poznamenáni traumatem koloniálního a otrokářského období a stigmatem černé kůže. V jejich současné poezii se často ozývá kritika tragické minulosti a heroizace jednotlivých projevů odporu. Jako příklad může sloužit literární afrobrazilská skupina „Quilombhoje“ (quilombo dnes). Slovo quilombo znamená v jazyce kimbundu – velmi rozšířeném v Angole – původně „jednota“ nebo „opevněná osada“. V brazilské portugalštině se jím označovala místa, v nichž se shromažďovali a ukrývali uprchlí otroci.[14] Největším takovým místem byla proslavená „República dos Palmares“ v horách státu Alagoas, kde se na rozloze 350 km² ukrývalo koncem 17. stol. v několika opevněných osadách podle některých odhadů až 30.000 uprchlých černých otroků a jejich potomků narozených už na svobodě (po několika desetiletích existence byla republika rozvrácena až kolem r. 1695).

Jestliže v předcházející studii je podrobně vyložena historie jednoho afrického slova, pak v dalším článku (95) se jeho autorka snaží podat ucelený přehled vlivu afrických jazyků na některé brazilské dialekty. Vypočítává vlivy fonetické (např. palha → páia, falar → falá, rapaz → lapasse, carro → calo, negro → nego, peixe → pêche, pessoa [142]→ p'soa, estar → tá, escova → sicova, flôr → fulô), morfologicko-syntaktické (tu cantas, nos cantamos → tu canta, nos canta, eles → os ele nebo zêle), syntaktické (ter febre → estar com febre), fono-syntaktické (os olhos → usóio → zóio → zoiá) atd. Pokud jde o slovník, poukazuje na to, že etymologie je někdy prokazatelná (nejčastěji jde o slova z jazyka kimbundu, zastoupeny jsou i jazyk kmene Kabinda, bečuánština, kaferština, jorubština atd.), jindy se jako původ uvádějí obecněji bantuské nebo africké jazyky. Často se v brazilské portugalštině objevují slova pocházející např. z arabštiny nebo z hindštiny, která se do Brazílie dostala přes Afriku a Portugalsko.

Závěrem se autorka přesvědčivě vyjadřuje o evropském etnocentrismu, který se často projevuje v nesprávném hodnocení jazyka brazilských černochů (hovoří se běžně o jejich neschopnosti zvládnout jazyk, o špatně zvládnuté portugalštině, o jejím zjednodušení či pokažení atd.). Podle jejího názoru je nejvyšší čas opustit stará klišé, hodnotit tyto jevy jako důsledek spojení dvou odlišných kultur a nerozmnožovat projevy novodobého otrokářství.

 

3. Výzkum spisovného jazyka ve velkých městech

3.1. Už v průběhu zpracovávání lingvistických atlasů jednotlivých regionů se vedle hlediska geolingvistického stále častěji projevovala i snaha uplatňovat také hledisko sociolingvistické. Tato tendence byla výrazně posílena na konci šedesátých let, kdy Nelson Rossi navrhl, aby Brazílie přistoupila k rozsáhlému projektu výzkumu španělštiny ve velkých světových metropolích.[15] Jeho návrh byl přijat a realizuje se pod názvem „Projeto de Estudo da Norma Lingüística Urbana Culta“ nebo zkráceně „Projeto NURC“. Jednotlivé týmy koordinují společný výzkum, pravidelně se setkávají a vyměňují si zkušenosti a získaný materiál. Na setkání v Porto Alegre v r. 1973 účastníci také formulovali tyto hlavní cíle projektu: a) shromáždit dostatečný materiál, který by umožnil komplexní výzkum mluveného spisovného jazyka; b) přizpůsobit výuku portugalštiny na všech stupních škol jejímu skutečnému stavu; c) překonat improvizaci a popsat skutečnou normu spisovného jazyka; d) založit metodiku výuky na vědecky ověřených jazykových faktech; e) zjistit, které z tradičních norem jsou ještě živé a které už patří minulosti; f) napravit tradiční brazilskou jazykovou výuku založenou výhradně na akademických principech a beletristických základech.

 

3.2. Dobrá koordinace se projevuje i v tom, že se všichni účastníci dohodli na společných metodologických principech, které také dodržují. V zásadě jde o tyto hlavní postupy: 1. informátoři jsou rovnoměrně vybíráni mezi muži a ženami a mezi třemi věkovými skupinami (25–35, 36–55 a od 56 let výše); musí splňovat tyto podmínky: žili [143]v příslušném městě od narození nebo nejméně od pěti let věku; strávili v něm minimálně tři čtvrtiny života a absolvovali tam základní a střední školu; mají vysokoškolské vzdělání, jejich rodiče mají mateřský jazyk portugalštinu a pokud možno pocházejí rovněž z příslušného města. 2. Shromažďovaný korpus obsahuje tři typy textů: formální výpovědi, dialog výzkumného pracovníka s informátorem a rozhovor mezi dvěma informátory (u prvních dvou typů se pořizují nahrávky v rozsahu asi 40 minut, poslední typ je dvakrát delší).

V roce 1994 bylo ve všech pěti městech dohromady zpracováno už 1870 dotazníků či dialogů s 2356 informátory a nahrávky dosáhly počtu 1570 hodin. Účastníci projektu se dále dohodli, že každý z pěti týmů pořídí ze svého materiálu reprezentativní vzorek osmnácti dialogů; z těchto nahrávek byly pořízeny kopie a získaný reprezentativní soubor devadesáti nahrávek mají k dispozici všichni účastníci.[16]

 

3.3. Koordinace metodiky výzkumu se kladně projevuje také v publikovaných výstupech. Základní publikací je vždy několik dílů „Mluveného spisovného jazyka ve městě X“ (A linguagem falada culta na cidade de X). Nejdále je v tomto směru tým v São Paulu, který v letech 1986–90 už publikoval 4 díly (96) a kromě toho i „Gramatiku mluvené portugalštiny“ (97). V Riu byly v letech 1991 a 1993 publikovány dva díly (98) a v Salvadoru v r. 1994 zatím jen první díl (99). Ten obsahuje (podobně jako III. díl v São Paulu a II. díl v Riu) několik kompletních rozhovorů mezi výzkumným pracovníkem a informátorem.[17]

Korpus, který byl pořízen v rámci projektu NURC ve všech pěti městech, obsahuje velmi cenný materiál. Podobně jako tomu bylo u dialektologických atlasů, stal se i v tomto případě východiskem k celé řadě dílčích prací, o nichž zde podáme stručnou informaci.[18]

 

3.4.0. Tematicky nejsou pochopitelně dílčí práce tak různorodé, jako jsme to viděli u prací dialektologických. Vedle článku (100), jehož autorky popisují celkově projekt NURC a podrobně zejména jeho vývoj a současný stav v Salvadoru, jde vesměs o práce, které si všímají gramatických jevů charakteristických pro současný mluvený spisovný jazyk a odlišných od tradičních schémat (101–112). Všechny tyto práce mají výrazně sociolingvistický charakter a u některých je pak zdůrazněno i hledisko pedagogické (109–112).

 

3.4.1. První z článků s gramatickou tematikou (101) je věnován problematice demonstrativ. Autoři ukazují, že původní latinská trichotomie v oblasti ukazovacích zájmen (blízko mne x blízko tebe x dále od nás) se podle současných gramatik dochovala pouze ve španělštině (este, ese, aquel), portugalštině (este, esse, aquele), galicijštině a sardštině, kdežto ostatní románské jazyky zavedly dichotomii (např. ital. questo, quello nebo rum. [144]acest, acel) a francouzština dokonce vystačí s jedním zájmenem ce (které ovšem v případě potřeby doplňuje „dichotomicky“ ci nebo là). Autoři však zjistili, že to ve spisovném jazyce v Riu neplatí; podle nich značný počet dokladů ukazuje, že se protiklad este a esse neutralizuje ve prospěch prvního členu (vázaného na mluvčího) a že tedy i brazilská portugalština přechází postupně na dichotomii (blízko nás x dále od nás).

Celá řada článků (102–108) se zabývá jevem, který bývá nejčastěji zkoumán, pokud jde o zvláštnosti gramatického systému moderní brazilské portugalštiny: osobními zájmeny ve funkci podmětu. V těchto studiích se zejména ukazuje, že zájmeno 1. os. sg. eu bývá velmi často nahrazováno buď tvarem pl. nós, nebo neosobním výrazem a gente (význam „lidé“, forma sg.; odpovídá to přibližně českému člověk neví co dělat, pokud mluvčí myslí tím „člověkem“ sám sebe). Sociologicky významný je fakt, že výraz nós je běžnější u starší a výraz a gente u mladší generace; starší osoby také někdy v průběhu rozhovoru přecházejí postupně od zájmena nós k výrazu a gente. Místo zájmena eu se někdy užívají i další výrazy (např. zájmeno 2. os. Você, neosobní zvratné vazby apod.).

Poslední dva články této skupiny (109, 110) zkoumají totéž, ale jejich zaměření je výrazně pedagogické (konfrontují příslušné pasáže školních učebnic s realitou zjištěnou při výzkumu spisovné normy v rámci projektu NURC).

Také zbývající dva články (111, 112) jsou zaměřeny pedagogicky a jejich tematika je obdobná – zabývají se sociologicky relevantními odchylkami od tradiční mluvnice, pokud jde o postavení nepřízvučných zájmen. I v tomto případě se ukazuje, že realita je značně odlišná (me atraiu; ali se transformando…; então, se faz…) od tradičních gramatik, které vesměs předepisují jejich enklitické postavení.

 

4. Závěrem konstatuji, že rozsáhlé projekty a celá řada doprovodných studií, z nichž jsme se zde zmínili o nepatrném zlomku, svědčí o vyspělosti dialektologie a sociolingvistiky této země, která zpravidla stojí zcela mimo naši pozornost. Česká lingvistika by se u ní podle našeho názoru mohla ledasčemu přiučit.

 

LITERATURA

 

Použité zkratky:	DPB – Diversidade do português do Brasil (45)
	ELL – Estudos Lingüísticos e Literários
	UFBA – Universidade Federal da Bahia

 

I. První období dialektologie (1826–1920)
(1)	Borges de Barros, D. (Visconde de Pedra Branca), o brazilské portugalštině do Balbiho „Úvodu do etnografického atlasu světa“ (Introduction à l'Atlas ethnographique du globe, 1826).
(2)	Silva Pinto, L. M.: Dicionário da língua brasileira, 1832.
(3)	Costa Rubim, B. da: Vocabulário brasileiro para servir de complemento aos dicionários da língua portuguesa, 1853.
(4)	Porto Alegre, A.: Popularium sulriograndense e o dialeto nacional, 1872.
(5)	Macedo Soares, A. J. de: Estudos lexicográficos do dialeto brasileiro sobre algumas palavras africanas introduzidas no português que se fala no Brasil, 1880.
(6)	Silva Jr., P. da: O dialeto brasileiro, 1880.
(7)	Beaurepaire-Rohan, Visconde de: Glossário de vocábulos brasileiros, tanto dos derivados conhecidos como daqueles cuja origem é ignorada, 1883, 1884.
(8)	Verríssimo, J.: A linguagem popular amazónica, 1884.
(9)	Macedo Soares, A. J. de: Dicionário brasileiro da língua portuguesa, 1888.
[145](10)		Sampaio, T.: O tupi na geografia nacional, 1901.
(11)	Miranda, V. Ch. da: Glossário paraense, 1905.
(12)	Teschauer, P. C.: Apostilas ao dicionário de vocábulos brasileiros, 1912.
(13)	Souza Pinto, P. H.: Vocabulário popular (Minas Gerais), 1912.
(14)	Garcia, R.: Dicionário de brasileirismos (peculiaridades pernambucanas), 1913.
(15)	Pereira da Costa, F. A.: Apontamentos para um vocabulário de termos e frases populares e de vocábulos vernáculos corrente no Estado com acepções diferentes, 1917 (jen do písmene „b“, pokračování až posmrtně 1937).
(16)	Paranhos da Silva, J. J.: O idioma hodierno de Portugal comparado com o do Brasil, 1879.

 

II. Druhé období (1920–1952)
(17)	Amaral, A.: O dialeto caipira. São Paulo 1920.
(18)	Nascentes, A.: O linguajar carioca. Rio de Janeiro 1922.
(19)	Callage, R.: Vocabulário gaúcho, 1926.
(20)	Ilhering, R. von: Dicionário dos animais do Brasil, 1931.
(21)	Laytano, D. de: Vocabulário do Nordeste do Rio Grande do Sul – Linguagem dos praieiros, 1933.
(22)	Pereira da Costa, F. A.: O vocabulário pernambucano, 1937.
(23)	Maia, A. da: Vocabulário amazonense, 1939.
(24)	Maia, Á.: O ritmo da língua nacional, 1926.
(25)	Nascentes, A.: O idioma nacional, 1937.
(26)	Mendonça, R.: O português do Brasil, 1937.
(27)	Sanches, E.: Língua brasileira, 1940.
(28)	Elia, S.: O problema da língua brasileira, 1940.
(29)	Pádua, C. T. de: O dialeto brasileiro, 1942.
(30)	Chaves de Melo, G.: A língua do Brasil, 1946.
(31)	Nascentes, A.: Tesouro da fraseologia brasileira, 1947.
(32)	Raimundo, J.: O elemento afro-negro na língua portuguesa, 1933.
(33)	Mendonça, R.: A influença africana no português do Brasil, 1933.
(34)	Laytano, D. de.: Os africanismos no dialeto gaúcho, 1936.
(35)	Monteiro, C.: A linguagem dos cantadores, 1933.
(36)	Marroquim, M.: A língua do Nordeste (Alagoas e Pernambuco), 1934.
(37)	Teixeira, J. A.: O falar mineiro, 1938.
(38)	Teixeira, J. A.: Estudo de dialetologia portuguesa. A linguagem de Goiás, 1944.
(39)	Carneiro, E.: A linguagem popular da Bahia, 1951.

 

III. 1. Třetí období – Slovníky, monografie, sborníky
(40)	Aulete, C.: Dicionário contemporâneo da língua portuguesa, I–V. Rio de Janeiro 1958.
(41)	Silva Neto, S. da: Introduçâo ao estudo da língua portuguesa no Brasil (2. rozšířené vyd.). Rio de Janeiro 1963.
(42)	Cunha, C.: Uma política do idioma. Rio de Janeiro – São José 1968.
(43)	Cunha, C.: Língua portuguesa e realidade brasileira. Rio de Janeiro 1972.
(44)	Baranow, U. G.: Bibliografia indexada de dissertações e teses em Letras e Lingüística defendidas em universidades brasileiras, 1990.
(45)	Ferreira, C. – Mota, J. – Andrade, N. – Silva, M. – Silva, R. V. S. – Cardoso, S. – Rollemberg, V. – Freitas, J.: Diversidade do português do Brasil. Estudos de dialetologia rural e outros. 2. přepracované vydání. UFBA. Salvador 1994.
(46)	Ferreira C. – Cardoso, S.: A dialetologia no Brasil. Editora Contexto. São Paulo 1994.

 

III. 2. Lingvistické atlasy
(47)	Nascentes, A.: Bases para a elaboração do atlas lingüístico do Brasil, I, II. Rio de Janeiro 1958, 1961.
[146](48)		Rossi, N. a kol.: Atlas Prévio dos Falares Baianos. Rio de Janeiro 1963, 1965.
(49)	Ribeiro, J. a kol.: Esbôço de um Atlas Lingüístico de Minas Gerais, I, 1977 (další tři díly zpracovávány).
(50)	Aragão, M. S. – Bezerra de Menezes, C.: Atlas Lingüístico da Paraíba, I, II. Brasília 1984 (poslední III. díl v tisku).
(51)	Rossi, N. a kol.: Atlas Lingüístico de Sergipe, 1987 (připraven do tisku od 1973).
(52)	Bessa, J. R. a kol.: Atlas Lingüístico do Ceará (rozpracován).
(53)	Koch, W. a kol.: Atlas Lingüístico-Etnográfico da Região Sul (rozpracován).
(54)	Caruso, P. a kol.: Atlas Lingüístico do Estado de São Paulo (rozpracován).
(55)	Cunha, C. – Amorim, L. C. de a kol.: Atlas Etnolingüístico dos Pescadores do Estado do Rio de Janeiro (rozpracován).
(56)	Aguilera, V.: Atlas Lingüístico do Paraná (rozpracován).
(57)	Atlas Lingüístico do Acre (přípravné práce).

 

III. 3. Články o dialektologii
(58)	Gama, N. Vasco da: Notas sobre duas possíveis correntes de expansão da língua portuguesa na Bahia. In: Universitas n° 19, Salvador 1978, s. 89–109.
(59)	Marcelino Cardoso, S. A.: Antenor Nascentes: cem anos. In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 3–13.
(60)	Marcelino Cardoso, S. A.: Tinha Nascentes razão? (Considerações sobre a divisão dialetal do Brasil). In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 47–59.
(61)	Mira Mateus, M. H.: Galego e português: uma só língua? In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 15–31.
(62)	Furlan, O.: O português dos catarinenses de ascedencia luso-brasileira comparado com o português europeu. In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 209–253.
(63)	Andrade, N.: Comunicação interdialetal médico-paciente na anamnese. In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 197–205.
(64)	Angenot, A. Y. A. – Angenot, J.-Y.: On some possible isoglosses between eurasian proto-nostratic and south-american proto-je. In: ELL, n° 10. UFBA, Salvador 1990, s. 65–92.
(65)	Mota, J. A.: Variação entre ei e e em Sergipe. In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 119–127. Upravený přetisk In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 141–146.
(66)	Callou, D. – Leite, Y.: As vogais pretônicas no falar carioca. In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 151–162.
(67)	Medeiros Maia, V. L.: Vogais pretônicas médias na fala de Natal. In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 209–225.
(68)	Bisol, L.: A palatalização e sua estrutura variável. In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 163–177.
(69)	Mota, J. – Andrade, N.: Neutralização /n/:/ñ/ em Sergipe. In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 33–41.
(70)	Ferreira, C. – Rollemberg, V.: Neutralização do traço continuidade em área brasileira (Bahia e Sergipe). In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 91–100.
(71)	Rollemberg, V.: Realizações palatais de /k/ e /g/ em área sergipana. In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 107–110.
(72)	Rollemberg, V.: Nasalidade e empréstimo. In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 147–151.
(73)	Mota, J.: Teste de reação subjetiva; relatório de uma experiência. In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 155–168.
(74)	Freitas, J.: A variante gráfica do zotro. In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 191–196.
(75)	Passos, C. – Novis, I. – Passos, M. E.: Que é „que“ na fala de analfabetos. In: ELL, n° 10. UFBA, Salvador 1990, s. 103–113.
(76)	Mota, J. – Cardoso, S.: Concordância verbal no português do Brasil: caracterização de casos localizados. In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 169–175.
(77)	Andrade, N.: Onde observado na modalidade escrita de um dialeto brasileiro. In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 183–190.
[147](78)		Head, B: O uso de informações sobre a linguagem popular para esclarecer questões de lexicologia. In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 61–90.
(79)	Ferreira, C.: Notas sobre o léxico do português do Brasil. In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 91–99.
(80)	Ferreira C. – Mota, J. – Rollemberg, V.: Sergipe e Bahia: algumas diferenças lexicais. In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 101–118. Upravený přetisk In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 111–123.
(81)	Silva de Aragão, M. do S.: Aspectos léxicos do Atlas Lingüístico da Paraíba. In: ELL, 129–150.
(82)	Cardoso, S. – Rollemberg, V.: A vitalidade de sarolha nos falares baianos. In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 43–51.
(83)	Silva, R. V.: Uma leitura da carta 99 do Atlas prévio dos falares baianos. In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 53–66.
(84)	Ferreira C. – Freitas, J.: Junho e julho em Sergipe. In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 67–72.
(85)	Cardoso, S.: Designações para 'cria da ovelha' e a história do português do Brasil. In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 125–140.
(86)	Cintra, L. F. Lindley: Áreas lexicais no territorio português. In: Boletim de Filologia, 20/1962, s. 283–307.
(87)	Mota, J. – Andrade, N.: Sobre latitude semântica em um dialeto rural (Sergipe). In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 73–78.
(88)	Cardoso, S. – Rollemberg, V.: O mar: semasiologia em Sergipe. In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 79–89.
(89)	Ferreira, C.: Polimorfismo e léxico (rótula em Sergipe). In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 101–106.
(90)	Mattos e Silva, R. V.: A diversidade do português brasileiro e seu ensino aos povos indígenas. In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 33–45.
(91)	Emmerich, Ch.: O português de contato no parque indígena do Xingo, Mato Grosso, Brasil Central. In: ELL, n° 13. UFBA, Salvador 1992, s. 57–90.
(92)	Ferreira, C.: Remanescentes de um falar crioulo brasileiro (Helvécia-Bahia). In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 21–32.
(93)	Honório do Couto, H.: Anti-crioulo: notas sobre as comunidades de descendentes de escravos no Brasil. In: ELL, n° 13. UFBA, Salvador 1992, s. 91–101.
(94)	Parente Augel, M.: Poesia negra é força de quilombo. In: ELL, n° 13. UFBA, Salvador 1992, s. 261–278.
(95)	Andrade, N.: O português do Brasil: temática e terminologia (clichê e etnocentrismo). In: DPB, UFBA, Salvador 1994, s. 207–213.

 

III. 4. Projekt „norma spisovného jazyka“ – monografie a sborníky
(96)	Preti, D. – Teixeira de Castilho, A. (I, II) – Urbano, H. (III, IV): A linguagem culta na cidade de São Paulo, I (1986), II (1987), III (1988), IV (1990).
(97)	Teixeira de Castilho, A.: Gramática do português falado. São Paulo 1990.
(98)	Callou, D. – Lopes, C. R. (II): A linguagem falada culta na cidade do Rio de Janeiro, I (1991), II (1993).
(99)	Mota, J. – Rollemberg, V.: A linguagem falada culta na cidade de Salvador. Materiais para seu estudo. Projeto NURC/Salvador. UFBA, Instituto de Letras. Salvador 1994.

 

III. 5. Projekt „norma spisovného jazyka“ – články
(100)	Mota, J. – Rollemberg, V.: O Projeto de Estudo da Norma Lingüística Urbana Culta no Brasil: antecedentes e desenvolvimento em Salvador. In: ELL, n° 11. UFBA, Salvador 1991, s. 9–22.
(101)	Cid, O. – Costa, M. C. – Oliveira, C. T.: Este e esse na fala culta do Rio de Janeiro. In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 195–208.
(102)	Freitas, J. – Albán, M. del R.: Nós ou a gente? In: ELL, n° 5. UFBA, Salvador 1986, s. 179–193.
[148](103)		Albán, M. del R. – Freitas, J.: Eu, você et alia em três diálogos. In: ELL, n° 11. UFBA, Salvador 1991, s. 25–38.
(104)	Ferreira, C. – Freitas, J. – Mendes, M. E. – Mota, J. – Rollemberg, V.: A pessoa e a não-pessoa em discursos de informantes do Projeto NURC/Salvador. In: ELL, n° 11. UFBA, Salvador 1991, s. 39–51.
(105)	Andrade, C. – Lopes, C. – Matos, C. – Rollemberg, V.: Os pronomes pessoais sujeito e a indeterminação do sujeito na norma culta de Salvador. In: ELL, n° 11. UFBA, Salvador 1991, s. 53–74.
(106)	Albán, M. del R. – Freitas, J.: Nós ou a gente? In: ELL, n° 11. UFBA, Salvador 1991, s. 75–89 (přetisk upraveného článku 102).
(107)	Freitas, J.: Nós e a gente em elocuções formais. In: ELL, n° 11. UFBA, Salvador 1991, s. 91–102.
(108)	Albán, M. del R. – da Cruz, R. – Oliveira, I. – Passos, F. – Rapp, C.: Nós e a gente: uma sondagem na norma culta brasileira. In: ELL, n° 11. UFBA, Salvador 1991, s. 103–116.
(109)	Freitas, J.: O Projeto NURC e o ensino do 1° grau (Dialeto do aluno e descrição gramatical). In: ELL, n° 11. UFBA, Salvador 1991, s. 117–132.
(110)	Freitas, J.: Os pronomes pessoais na norma culta e nos textos pedagógicos. In: ELL, n° 11. UFBA, Salvador 1991, s. 133–145.
(111)	Lobo, T. – Lucchesi, D. – Mota, J.: A norma culta brasileira e as prescrições gramaticais: colocação dos pronomes átonos. In: ELL, n° 11. UFBA, Salvador 1991, s. 147–158.
(112)	Lucchesi, D. – Mota, J.: Análise de variáveis sociolingüísticas na colocação dos pronomes átonos. In: ELL, n° 11. UFBA, Salvador 1991, s. 159–175.

 

Slovo a slovesnost, volume 59 (1998), number 2, pp. 133-148

Previous Ondřej Hausenblas: Sdělnost textu jako výsledek slohové průpravy

Next Jiří Nekvapil: Kommunikation in der Stadt