dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Funkce mezitextového navazování v novinách

Kamila Karhanová

[Articles]

(pdf)

The functions of the intertextuality in newspapers

1. Úvod

Zkoumání intertextovosti se doposud soustředí převážně na uměleckou literaturu; autoři zabývající se touto problematikou sice většinou navazují na obecnější, filozoficky či sémioticky orientované pojetí intertextovosti (M. Bachtin, R. Barthes), analyzovaným materiálem však zůstává téměř výhradně literatura. Je to pochopitelné: odhalování intertextových vazeb umělecké literatury na jiné texty, většinou opět literární, je zpravidla spojeno s novými možnostmi interpretace literárního díla a je zároveň reflexí jednoho z podstatných rysů literární tvorby: navazování na tradici. Postřehy o existenci a fungování intertextových vztahů v mimouměleckých oblastech komunikace a požadavky na zkoumání těchto vztahů, resp. jejich výrazových prostředků v textech jiných funkčních stylů bývají často vyslovovány jen jakoby na okraj literárněvědných prací o intertextualitě. Následující příspěvek je pokusem doplnit existující poznatky o intertextualitě o poznání výrazových prostředků a funkcí mezitextového navazování v novinách, a to jak v textech čistě publicistických (persuazivních), tak i v ostatních, stylově a žánrově smíšených, novinových textech.[1]

Způsoby a prostředky mezitextového navazování v novinách vypovídají také o podobě předpokládaného čtenáře novin, neboli podílejí se na utváření receptora – v textu představeného příjemce sdělení (Macurová, 1974, s. 122). Nalezení podoby tohoto čtenáře, o něž se při zkoumání intertextového navazování také pokouším, vyžaduje zaujímat při analýze materiálu důsledně pozici čtenáře, byť samozřejmě existují i vlastnosti intertextových prostředků, jako je expresivita, vypovídající především o podobě autora (produktora).

Analyzovaný materiál je výsledkem více než roční excerpce (listopad 1994 – únor 1996) pěti českých listů: Lidových novin (LN), Mladé fronty Dnes (MFD), Rudého práva (RP, od 18. 9. 1995 Práva), Českého týdeníku (ČTD, do 2. 1. 95 Český deník, ČD) a Blesku. Určení kritérií excerpce bylo dost komplikované, zde připomenu jenom nutnost odlišení případů intertextového navazování od navazování metatextového, tj. od případů, kdy je text, k němuž se odkazuje (dále pretext), v navazujícím textu tematizován.[2] Celkem jsem nashromáždila kolem osmi set dokladů navazování novin na jiné texty, tj. aluzí, citátů a dalších, terminologicky hůře uchopitelných výrazových prostředků intertextuality.[3]

[20]Sledování těchto prostředků v novinách přináší samozřejmě jisté sociokulturní poznatky: první otázkou, která se k nastolenému tématu obvykle váže, je, jaký typ pretextů byl předmětem práce a které pretexty se v novinách objevují nejčastěji. Excerpovala jsem odkazy na texty přirozeného jazyka, a to na texty literární (umělecké i populární) a kulturní texty vůbec – např. na Bibli, na některé obecně známé texty filozofické či politologické, na mytologii, dále na některé útvary lidové slovesnosti (ne však na frazeologii). Odkazy na film, divadlo či písně, tj. na texty sémioticky heterogenní, jsem excerpovala jen tehdy, bylo-li odkazováno právě na jejich složku verbální. Nejčastěji se opakovaly odkazy na Haškova Švejka, některé citáty z V. Vančury, citáty a parafráze Shakespearových děl, časté je navazování na tituly masové kultury, zvláště na filmy, objevují se pohádky lidové i umělé a dobrodružná literatura – vůbec většina silněji zastoupených děl či žánrů má nějakou spojitost s dětstvím a dospíváním, ať už jako dětská četba či jako školní učivo.

Repertoár pretextů, které se v jednotlivých listech objevují, vypovídá nepochybně dosti o jejich předpokládaném čtenáři, jeho (předpokládaném) sociálním postavení, vzdělání a hodnotové hierarchii. Pro pochopení navazujícího textu je však důležitá nejen čtenářova znalost daného pretextu; stejnou, ne-li větší měrou se na charakteristice předpokládaného čtenáře podílí způsob či postup, jakým jsou výrazové prostředky intertextovosti usouvztažněny s kontextem navazujícího textu, a způsob, jímž jsou tyto prostředky využity při celkové výstavbě smyslu navazujícího textu – tj. jejich funkce. Na tomto místě se chci zabývat právě touto druhou – „komunikační“ složkou charakteristiky receptora, nikoliv onou „sociokulturní“, přestože frekvence výskytu jednotlivých pretextů v novinách představuje sama o sobě zajímavé téma.

 

2. Aluze a citáty jako prostředky intertextového navazování

2. 0. Aluze a citáty jako prostředky intertextového navazování umožňují vytvářet významové vztahy mezi dvěma texty. Tuto svoji základní a určující funkci však neplní v konkrétních textech vždy stejnou měrou. Aluze pokaždé vytváří spojení mezi navazujícím textem a pretextem, důležité však je, zda toto spojení má důsledky pro význam navazujícího textu, tedy zda děj, postavy, celkový smysl pretextu, jeho hodnotové a ideové zaměření či bezprostřední kontext aluzivního segmentu v pretextu mohou hrát nějakou roli při interpretaci navazujícího textu. Pokud tomu tak je, můžeme mluvit o aluzi naplněné (srov. Homoláč, 1996, s. 68).

Aluze se na smyslu navazujícího textu mohou podílet dvojím způsobem: uvedenou funkcí základní – tj. schopností vytvářet významové vztahy mezi texty (to v případě, že je tato funkce uplatněna), ale také svým slovním významem, popř. významem obrazným, jehož pochopení není závislé na znalosti pretextu. Oba tyto způsoby se navzájem nevylučují, jsou případy, kdy je možné text obsahující aluzi či citát číst oběma způsoby. V jiných případech čtení pouze doslovné, nebo naopak intertextové nedává smysl.

Právě možnost dvojího čtení je důležitá pro hledání představy o implikovaném čtenáři. Zkoumána z pozice čtenáře je naplněnost aluzí především otázkou podmínek [21]nutných pro porozumění textu. V následujícím popisu jednotlivých případů mezitextového navazování bude proto hlavním kritériem naplněnosti aluze to, zda a do jaké míry je pro pochopení navazujícího textu nutná znalost pretextu. Základní otázkou tedy bude, zda a jak se u dvou čtenářů, z nichž jeden pretext zná a druhý nikoli, může lišit porozumění navazujícímu textu.

Pro recepci mezitextového navazování (a tedy také pro podobu implikovaného čtenáře) má dále význam skutečnost, zda aluze je či není nějakým způsobem signalizována, neboli obsahuje-li navazující text elementy upozorňující čtenáře na potenciální nebo skutečné navazování na jiný text (Homoláč, 1996, s. 67). Způsob signalizace[4] je přitom úzce propojen s mírou naplněnosti aluze a s jejími dalšími případnými funkcemi. (Tj. např. výrazně expresivní aluze bývají často výrazně signalizovány stylovou či jinou nesourodostí.) Tato dvě základní kritéria – naplněnost a signalizovanost – umožňují postihnout tři, resp. čtyři podoby aluze: „aluzi (mezitextové navazování) signalizovanou nenaplněnou, signalizovanou naplněnou, nesignalizovanou naplněnou a nesignalizovanou nenaplněnou, tj. případy analogie mezi interpretovaným textem a nějakým jiným textem, které nám vytanou, ale jež nejsme pak s to zapojit do naší interpretace textu, a proto je zavrhneme“ (Homoláč, 1996, s. 68). Excerpovaný materiál svědčí o tom, že aluze v novinách jsou zpravidla signalizovány, převládají přitom, jak se ještě dále ukáže, aluze signalizované nenaplněné.

 

2.1. Aluze jako narážka

Za naplněné lze bezpochyby považovat ty případy odkazování, kdy autor užívá aluze k významové hře, k dvojsmyslu, jehož pochopení je vyhrazeno pouze „zasvěceným“, tj. pretextu znalým čtenářům. Aluze tu slouží také k navázání kontaktu či přesněji řečeno k prohloubení kontaktu již existujícího. Zároveň je tu mezitextové navazování zdrojem humoru, přispívá k autorovu záměru pobavit čtenáře. Obojí je však podmíněno nalezením příslušného vztahu mezi texty, tzn. naplnění funkce základní je podmínkou dalšího zamýšleného působení textu. Je tomu tak např. ve fejetonu Jiřího Rumla v LN Psát, či nepsat, v němž autor brání Lidové noviny proti kritice svých kamarádů. Literární aluze je zde využito k pointě článku, jejíž podstatou je však aluze mimoliterární: Jestli něco nečtu, jak můžu s takovým despektem tvrdit, že je něco špatné? Notabene když titíž karatelé se hrdě bijí v prsa a pyšně opakují výkřik Čapkova Maršála: My jsme v PRÁVU. Asi dostatečně neuvážili, že [22]v onom dramatu šlo o jinou barvu nemoci. Autor tu vytváří jakési spiklenecké pouto mezi sebou a čtenáři, kteří pochopili, pouto, které je zároveň jakýmsi pokusem o politické spojenectví proti bývalému Rudému právu, tehdy již jen Právu, a proti autorovým kamarádům, které narážkou na Rudé právo v očích svých čtenářů kompromituje. Tento typ mezitextového navazování odpovídá obvyklému způsobu definování aluze jako narážky neboli jako nepřímého, skrytého odkazu k literárnímu, politickému aj. kontextu (např. Slovník literární teorie, 1984, s. 18). Aktualizuje se zde také původní latinský význam slova aluze, odvozený od slovesa alludere, které znamená hrát si, žertovat.[5]

Narážkou, nikoliv však již hříčkou, je i následující odkaz k Haškovu Švejkovi v komentáři J. Beneše v ČTD. Autor v něm porovnává zprávu CNN o vyspělosti bývalých socialistických zemí s tvrzením českého ministra zahraničí o této věci:

(…) pokud jde o transformaci směrem k civilizaci, ve které by se nám i líbilo žít, za transformačně nejpokročilejší ze všech bývalých satelitních států je nutno považovat Maďarsko.

Nezbývá mi než myslit si, že pan ministr afér zahraničních čte zřejmě Jiráska a jsou mu vlastní spíše myšlenky sapéra Vodičky než sledování cvrkotu v cizích luzích.

Ministrovo opomenutí maďarských a vyzdvihování českých úspěchů je asociováno s českým nacionalismem, reprezentovaným v souvislosti s Maďary Haškovým sapérem Vodičkou.[6]

 

2.2. Sémantická analogie

Předchozí příklad již představuje další typ naplněných aluzí, v novinách velmi běžný, založený na sémantické analogii mezi jevem, který je tématem publicistického textu, a nějakou obecně známou literární (filmovou, písňovou) skutečností. Jiným typickým příkladem téhož je následující odkaz J. Hanáka v LN: /respekt policie/(…) ničí (…) zatýkání podvodných bratrů Helbigových stylem putimského strážmistra Flanderky. Užití takového přirovnání, jehož obraznost spočívá v evokaci situace známé z literatury, má několikerý účel. Jedním je dosažení názornosti při vysvětlování: aktuální politické dění, tedy cosi nového, ještě ne zcela pochopeného, zařazeného a osvojeného je pojmenováno pomocí něčeho starého a již zhodnoceného. Přívlastky jako (ne)zařazený, (ne)zhodnocený poukazují k další funkci, která je s tímto typem aluzí spjata, totiž k hodnotícímu aspektu emotivní funkce (viz níže). Švejkovo zatčení v Putimi je směšné, absurdní, zatýkání bratrů Helbigových je v Hanákově článku tímto způsobem hodnoceno stejně.

Hanákův odkaz ke Švejkovi je přirovnáním dvou přibližně rovnocenných jevů, směšné je připodobněno ke směšnému. Jinde je významový vztah navazujícího textu k pretextu postaven na kontrastu, ironii či nadsázce. Příkladem je fejeton LN [23]Bohničtí rytíři. Tématem článku je kritika práce policistů v uvedené pražské čtvrti. K aluzi obsažené v titulu se autor závěrem znovu vrací: Podle báje sídlí v hoře Blaník rytíři, kteří – až bude českému národu nejhůř – vyrazí na pokyn sv. Václava nám ku pomoci. V Bohnicích, ve dvoupodlažní panelové hůrce, zase pospává nezjistitelný počet mužů zákona. Jsem zvědav, jak úzko nám na sídlišti bude muset být, aby jednoho krásného dne či hvězdné noci vyrazili. A jestli by na to stačil společný pokyn obou nejvyšších Václavů, byť dosud nekanonizovaných. Náhodné a spíše podružné podobnosti mezi pojednávaným tématem a pověstí, jako jsou např. vlastní jména prezidenta a premiéra či paronymie slov blaničtí a bohničtí, slouží autorovi jako kontrastní pozadí pro zvýraznění všech ostatních nepodobností: zatímco blaničtí rytíři podle pověsti spí v hoře, muži zákona pospávají ve dvoupodlažní hůrce atd. Konfrontace nízkého, profánního s mytologickým, vysokým, posvátným tu slouží autorově satiře.

 

2.3. Oslabení vztahu k pretextu

Pro pochopení intertextového navazování využívajícího sémantické analogie mezi pretextem a navazujícím textem je jistá rámcová znalost pretextu potřebná, přesto v těchto případech nemusí být a často také není vztah k pretextu příliš těsný a rozdíl mezi porozuměním textu způsobený čtenářovou znalostí, resp. neznalostí pretextu není někdy příliš výrazný. Vztah k pretextu u prostředků intertextového navazování založeného na sémantické analogii může být oslaben z několika různých důvodů:

 

2.3.1. Značnou část aluzí-přirovnání tvoří lexikalizovaná spojení a symboly, které jsou součástí kulturního kódu (srov. Homoláč, 1996, s. 47–48): literární postava je nositelem určitých vlastností (Othello) či osudu (Robinson) nebo je aktérem typické situace (David a Goliáš). Těmto příměrům rozumí i čtenář, který pretext nečetl, naopak konfrontace s pretextem může někdy užití aluze zproblematizovat.

 

2.3.2. Vztah k pretextu je často oslaben zapojením aluzí do navazujícího textu takovým způsobem, který umožňuje pochopit daný příměr i čtenáři neznalému pretextu. V některých případech autor své aluzivní přirovnání přímo vyloží (a přeloží), jako P. Bělina v komentáři ČTD: … podpisová akce skýtá šanci lidem (…), kterým se náramně stýská (…) po náboženství založeném na ‘egyptských hrncích’ – to jest na plných kastrólech. Jindy autor zvolí takovou lexikální podobu aluze, která již základní vysvětlení obsahuje: v novinách se častěji setkáme se zrádným Jidášem než s pouhým Jidášem. Vysvětlení odkazu v navazujícím textu někdy dokonce původní smysl aluzivních segmentů v pretextu relativizuje či popírá, a tím jeho vztah k pretextu ještě více oslabuje. Tak v Magazínu MFD čteme: Forman, s nímž se paní Věra nikdy nerozvedla a ani to udělat nehodlá, byl spíš někdo jako tajemný Godot. Čekalo se na něj, ale stále nepřicházel. Ačkoliv – občas se životem přece jenom mihl.

 

2.3.3. Jiným důvodem oslabení vztahu aluzivního příměru k pretextu je fakt, že do analogie vstupuje vždy jen malá část významových prvků, jež je aluzivní segment schopen nést. Tato skutečnost je součástí konvence, s níž je prostředků mezitextového navazování v novinách užíváno. Tato konvence se ale může uplatňovat různým [24]způsobem v závislosti na kontextu, do něhož je aluzivní příměr zapojen. Běžně opomíjené či vedlejší významy nesené aluzí se v určitém kontextu mohou dostat do rozporu s vlastní intencí navazujícího textu a aluzivní přirovnání se pak jeví v lepším případě jako paradox, v horším případě jako nedopatření či přímo nonsens. Příkladem prvního typu je formulace komentáře MFD: Zprávy o nové vnitrostranické platformě ‘Za zachování KDS’ však naznačují, že cesta křesťanského Davida k liberálnímu Goliášovi bude bolestivější, než se čekalo. Zatímco spojení křesťanský David lze považovat za celkem vtipné, nadepsání tabulky porovnávající hospodářské výsledky Kuby a USA titulkem David a Goliáš (Magazín MFD) se jeví přinejmenším jako nedomyšlené. Autor využil z významů obsažených v této lexikalizované aluzi pouze protiklad malý velký. Etické a emocionální aspekty s tímto protikladem spjaté, tedy to, že obvykle sympatizujeme s Davidem, který je nakonec také vítězem, jsou tu pominuty. Podobně nedůsledná je analogie, kterou nastoluje L. Jakl v LN v souvislosti s možným navrácením chrámu sv. Víta katolické církvi: Důl je díra v zemi, jak by mi ho mohli vzít?, ptá se nevěřícně továrník Ptáček v Cimrmanově Vizionáři. Cimrmanův styl nese i aktuální vlna vášní, vzedmutá nad údajnou loupeží pražského chrámu sv. Víta. Uvědomíme-li si, že továrníku Ptáčkovi jeho důl skutečně vzali, nabízí se otázka, zda užitý příměr nenaznačuje to, co se autor snaží vyvrátit, totiž možnost, že by katolická církev mohla chrám sv. Víta skutečně „uloupit“.

 

2.3.4. Vztah k pretextu oslabuje také přítomnost více aluzí k několika různým pretextům, mezi nimiž není žádná nebo jen velmi vágní souvislost. Když P. Dostál v komentáři Teď když máme, co jsme chtěli odkazuje k pěti různým pretextům (ke slovenskému filmu, americkému westernu, ke slovenské lidové písni, české pohádce a k budovatelské písni) a navíc spojuje jednotlivé aluze s kontextem svého textu zcela mechanicky (např.: Stejně tak jako lidová píseň Tri dni ma naháňali, eště ma nedostali vypovídá dosti názorně o výsledcích práce Ministerstva vnitra. Přesto občané svého šerifa podporují, RP), nutí tím čtenáře, aby četl aluzivní segmenty skutečně jenom jako „ozvláštněná“, „lepší“ slova. Kdyby se čtenář pokoušel poctivě pokaždé nalézt vztah jednotlivých aluzí k pretextu, porušila by se takovým čtením celistvost navazujícího textu, rozpadl či alespoň rozvolnil by se tím jeho celkový smysl.

Nutno poznamenat, že přítomnost aluzivního přirovnání či jakékoliv aluze, jejíž pretext čtenář nezná, málokdy znemožňuje porozumění celému navazujícímu textu, zvlášť pokud je užití takové aluze v textu ojedinělé, izolované. Porozumění by mohlo být znemožněno jedině tehdy, kdyby téma publicistického textu bylo skutečně zcela nové a čtenáři nesrozumitelné. Protože však čtenář o pojednávaných událostech obvykle již něco ví a má na ně i nějaký názor, může výše popsaný proces osvojování si nového prostřednictvím známého probíhat i opačným směrem. Přirovnávající je tak pochopeno, osvojeno a často i zhodnoceno na základě znalosti přirovnávaného. Tedy čtenář, který si při čtení citovaného Hanákova komentáře není s to vybavit Švejkovu epizodu v Putimi, ale zato již slyšel něco o aféře s bratry Helbigovými, pochopí, že zatýkání (…) stylem putimského strážmistra Flanderky je směšné a absurdní.

 

[25]2.4. Tematická spřízněnost

Na sémantické analogii s pretextem může být založeno i odkazování pomocí citátů. U těch je však vztah k pretextu obecně slabší, protože citáty tvoří formálně i významově uzavřené celky, takže mohou být snadno čteny a pochopeny zcela nezávisle na svém původním kontextu. Proto pokud při užití citátu hraje pretext nějakou úlohu ve výstavbě smyslu navazujícího textu, vyplývá tato úloha spíše z jeho obecných charakteristik, žánrové, tematické, dobové či ideové příslušnosti než z bezprostředního kontextu aluzivních segmentů v něm.

Tento typ vztahu k pretextu, spíše tematická spřízněnost než sémantická analogie, je charakteristický pro motto a pro citáty, které ačkoli nejsou v textu takto vyznačeny, jsou vlastně jakýmisi funkčními motty. Platí to např. pro titulek článku Š. Gjuričové v LN Jednym budem ženu bici a s tym druhym …, který je příspěvkem do diskuse o násilí páchaném na ženách. Autorka v něm polemizuje s reakcí M. Koreckého na akci Dny proti násilí na ženách a odmítá snahu problém bagatelizovat. Tři tečky v titulku mohou obecně znamenat buď „atakdále“, anebo výzvu k doplnění chybějících výrazů. Druhou možnost lze v tomto případě vyloučit; pokračování citované písně: a s tym druhym dzeci, dzeci … s obsahem článku nesouvisí. (Autorka se sice zmiňuje také o právech dětí, ale jen na okraj.) Kontext citátu v textu lidové písně nehraje tedy ve významové výstavbě navazujícího textu žádnou roli, naopak slova písně, jež citátu předcházejí: Eště som sa neoženil, už ma žena bije, by mohla autorčinu intenci poněkud zproblematizovat. Přesto je v textu pasáž, která se citátu týká, byť tento vztah není nikde výslovně tematizován: Je třeba připustit, že jistá míra tolerance vůči násilnému chování muže k ženě (nebo spíš nedostatek netolerance) patří i k našemu kulturnímu dědictví. Pro článek Gjuričové je důležité právě to, že citát je z lidové písně, tedy z textu, který je součástí onoho zmiňovaného kulturního dědictví. Titulek je tedy nejen mottem navozujícím téma textu, ale zároveň ilustrací jedné z jeho tezí, jeho podpůrným argumentem.

Podobně se tematická spřízněnost uplatňuje v poměrně běžné polemické strategii při citování „oponentova textu“, např. kanonického, jako v případě citování Bible v komentářích kritizujících církev (… církev katolická umenšila svůj mravní kredit vlastním polistopadovým tancem kolem zlatého telete restitučních nároků (…) svými skutky – vždyť ‘po ovoci jejich poznáte je’ – přesvědčovala společnost (…) že jde v zásadě vždycky o peníze, RP); obdobným příkladem téhož je titulek polemiky P. Dostála s T. Ježkem v RP Ježkova cesta do otroctví.

 

2.5. Formální analogie

Obecně lze jen velmi těžko určit, nakolik se v případě citátů pretext podílí na významové výstavbě navazujícího textu. Na pomyslné škále různých typů vztahu k pretextu se nacházejí na přechodu mezi aluzemi postavenými na sémantické analogii a dalším v novinách častým způsobem odkazování, které je od vztahu k pretextu zcela odpoutáno. Význam tohoto naposled uvedeného typu aluzí a citátů je dán jen jejich slovním významem (Lesk a bída světa, tit. LN). Pretexty a hlavně jejich tituly tvoří zásobárnu hotových formulací a snadno obměnitelných syntaktických [26]konstrukcí, použitelných při vhodné příležitosti. Příklad takové hotové formulace dává recenze M. Spáčilové v MFD: Když se řekne Kim Basingerová, i smířlivější kritici se otřesou, dokonce pánové, kteří mají radši blondýnky, přiznají, že vnější půvaby téhle americké hvězdy mají pramálo společného s hereckým talentem. Autorka používá názvu knihy jako sloganu, kdykoliv přiložitelného k určitému jevu či situaci. Modifikováním a parafrázováním se tyto citáty a aluze postupně zbavují i svého slovního významu: Mnoho povyku skoro pro nic, Mnoho povyku pro Pentium, Mnoho přepychu pro nic, Mnoho psychopatů pro nic. Zůstává pak jen syntaktický model, větná modalita, rytmické či onomatopoické vlastnosti pretextu. Tyto aluze a citáty představují nejzazší stupeň odpoutanosti od pretextu a často také od smyslu navazujícího textu. Váží se k němu pouze formálně – zvukovou podobností např. jmen (Jak je důležité míti Pilipa, tit. ČTD), nebo rýmem, jako ve fejetonu A. Brouska v LN: Ona však zmizela i ta cesta úvozová, jakou šla a plakala již Erbenova mladá hezká vdova, vzala za své, převálcována kolektivizací … Tento typ odkazování, při jehož recepci se role pretextu omezuje na možnost navázání kontaktu se čtenářem, který pretext zná, je v novinách zdaleka nejčastější. Jde přitom většinou o parafráze či citace titulů děl, které se objevují opět ponejvíce v titulcích navazujících textů – více než dvě třetiny excerpovaných aluzí tvoří titulky, mezititulky a nadtitulky; v zábavných, nepublicistických žánrech je tento poměr ještě vyšší ve prospěch titulků.

 

3. Vztah aluzí a citátů k základním funkcím jazyka

3.0. Vzhledem k malému uplatnění nejvlastnější funkce výrazových prostředků mezitextového navazování – schopnosti vytvářet významové vztahy mezi texty – je nutno uvažovat o jiných funkcích, které mohou tyto prostředky v novinách plnit. Aluze a citáty vstupují do navazujícího textu také jako jistý jazykový materiál, a podílejí se tak na základních funkcích jazyka, resp. promluvy, tj. – budeme-li se držet rozdělení Jakobsonova (1996, s. 75–105) – na funkci poznávací (denotativní), emotivní, konativní (působící), kontaktové (fatické), metajazykové a poetické (estetické podle Mukařovského aj.). Vymezení repertoáru funkcí, jež mohou prostředky mezitextového navazování v novinách plnit, znamená tedy také určit, v jakém vztahu jsou tyto prostředky a jejich specificky „intertextové“ funkce k vyjmenovaným základním funkcím promluvy. Velmi důležitý je přitom vztah k funkci pro publicistický styl dominantní, tj. k funkci persvazivní či obecně konativní,[7] popř. k funkcím, které jsou určující pro ostatní, nepublicistické novinové texty.

 

3.1. Kontaktová funkce

Funkce kontaktová (viz Homoláč, 1996, s. 28), spočívající v záměru autora navázat prostřednictvím aluze či citátu kontakt se čtenářem, tu již byla několikrát [27]zmíněna. Takto pojatá kontaktová funkce je vlastně jistým rozšířením, či lépe řečeno prohloubením běžného chápání tohoto pojmu.[8] Nejde tu pouze o navázání a udržení komunikace, ale o kontakt zvláštního druhu, testující, zda mezi komunikanty existuje možnost vzájemného porozumění založeného na sdílení kulturní zkušenosti. Tato funkce se může uplatnit i tam, kde pro pochopení smyslu navazujícího textu není nutná konfrontace s pretextem. Pro její naplnění je však nutné, aby čtenář pretext znal či měl o něm aspoň jisté povědomí. Na hloubce této čtenářovy znalosti a na jeho vztahu k pretextu záleží také stupeň „důvěrnosti“, „těsnosti“ navázaného kontaktu: počínaje společným vědomím toho, že jisté části textu mají dvojí referent a konče sdílením vkusu, hodnot, generačních zkušeností a prožitků.

 

3.2. Emotivní funkce

3.2.0. Další funkcí jazyka důležitou pro objasnění úlohy aluzí a citátů v novinách a v publicistice je funkce emotivní. S její definicí jsou ovšem spojeny určité nejasnosti, týkající se jednak vztahu emotivní funkce a expresivity a jednak souvislosti hodnocení a emotivní funkce. Jakobson definuje emotivní funkci takto: „Takzvaná emotivní (emotive) nebo ‘expresivní’ funkce, koncentrovaná k MLUVČÍMU, míří k přímému vyjádření postoje mluvčího k tomu, o čem hovoří. Směřuje k vytvoření dojmu jisté emoce, pravdivé nebo fingované; proto termínu ‘emotivní’ (…) je vhodné dát přednost před termínem ‘emocionální’“ (Jakobson, 1996, s. 78, podtrhl R. J.). Jakobson tedy dává přednost pojmu emotivní před emocionální, neboť první termín považuje za obecnější, přívlastku expresivní používá přitom jako synonyma k emotivní. Spojení expresivní funkce však není příliš vhodné, protože, jak upozorňuje K. Hausenblas: „… pojem exprese, výrazu, není slučitelný s teleologickým pojetím funkce“ (Hausenblas, 1996, s. 85). Vztah emotivnosti a expresivity je proto nejčastěji řešen jako vztah funkce a jejích výrazových prostředků, autoři píšící o expresivitě však tento rozdíl ne vždy důsledně dodržují.

Volné nakládání s pojmy emotivnost, expresivita, popř. emocionalita či afektivnost, které je v odborné literatuře běžné (např. Grepl, 1967),[9] souvisí s běžným ztotožňováním emotivní funkce a expresivních výrazových prostředků. Emotivní funkce je v těchto pojetích realizována výhradně expresivními prostředky, každý projev emoce je expresivní a expresivita je přitom shodná s příznakovostí, nápadností výrazu, s aktualizací normálního způsobu vyjádření.[10] Co si ale potom počít s výpověďmi jako „Je mi smutno“ nebo „Nelíbí se mi to“? Jaké funkce mají tyto výpovědi, které bezesporu vyjadřují v prvním případě pocit, v druhém hodnocení a přitom jsou fonologicky, lexikálně i syntakticky zcela bezpříznakové? Která z jejich funkcí je dominantní? Odpověď není jednoznačná: v závislosti na kontextu, [28]v němž byly proneseny, mohou být dané výpovědi projevem funkce zpravovací, kontaktové či jiné, domnívám se ale, že především mohou být projevem funkce emotivní. Neboť i tyto výpovědi vyhovují Jakobsonově obecné definici emotivní funkce jako „koncentrované k mluvčímu“, jsou projevem subjektivního vztahu mluvčího ke skutečnosti, jeho osobnosti atp.

Uvedené výpovědi si lze také představit jako prvky v řadě výroků pronesených ve stejné situaci, nesoucích přibližně stejné sdělení, ale realizovaných různými prostředky. Vezměme si několik různých výpovědí, jimiž může mluvčí reagovat na určitý podnět, např. na novou budovu: „Nelíbí se mi to“, „No to se mi teda nelíbí“, „To je hrůza“, „Ježíšmarjá!“, „Fuj!“ Všechny tyto výpovědi mají stejnou funkci – vyjadřují citový a hodnotící postoj mluvčího, pouze ji realizují s různou intenzitou: v prvním případě neutrální formulací, v dalších postupně syntaktickou aktualizací a částicemi, lexikálně, emfatickým zvoláním a naposled citoslovcem, jehož expresivita je dána jeho hláskovým skladem. Jak je vidět, emotivní funkce se může projevovat s různou intenzitou, v závislosti na expresivitě užitých prostředků, a tato expresivita může být v krajním případě i nulová, aniž by výpověď přestala mít emotivní funkci. Nutno zdůraznit, že možnost různé intenzity, s níž je emotivní funkce ve výpovědi realizována, souvisí sice se skutečností, že jedna výpověď má zpravidla více funkcí, nejde však o totéž: první jev je věcí užitých prostředků, zatímco druhý je dán vztahem dominantní funkce k funkcím ostatním.

Emotivní funkce promluvy může tedy být realizována prostředky expresivními i neutrálními, resp. příznakovými i nepříznakovými. Platí to nejen na jazykové rovině výstavby textu, ale i na rovinách vyšších – zde se emotivní funkce projevuje výběrem tématu či motivu, způsobem koheze, tektonickými postupy atp. Užitím aluzí a citátů se osobnost autora uplatňuje mnoha způsoby, často zároveň na více rovinách textu a kombinací různých prostředků. Nejvýraznější podoby či způsoby projevu emotivní funkce realizované prostředky mezitextového navazování jsou v novinách tyto: 1) emotivní funkce obsažená již v samotném aktu odkazování (3.2.1.); 2) hodnocení (3.2.2.); 3) neobvyklost, nápadnost výrazu (3.2.3.).

 

3.2.1. Emotivní funkci získává samotný akt intertextového navazování tím, že autor navazujícího textu uplatňuje odkazováním k uměleckým textům svoji subjektivitu, poukazuje jím sám k sobě jako k jedinci, který zná určité texty, může je proto při vhodné příležitosti citovat a toto citování mu skýtá jisté potěšení. Mj. se autor užívající aluzí a citátů definuje jako ten, jemuž vzdělání a sečtělost umožňují prožívat např. politické dění ještě jinak než jinému, neodkazujícímu autorovi, totiž intenzivněji, ale zároveň s nadhledem. Autorské sebevyjádření a sebedefinování je v mezitextovém navazování implicitně přítomno vždy, zjevně se projevuje v navazujícím textu obraty typu: nelze neocitovat, nelze si nevzpomenout a vůbec tím, že autor pociťuje nutkavou potřebu své odkazování nějak reflektovat. Typický je příklad z článku V. Klause: Představa všeobecného spiknutí (nemohu si nevzpomenout na krásný Hostovského román) nastoluje pocit ohrožení nás všech (…), kteří stojí mimo řady spiklenců (LN). S emotivností autorské sebedefinice souvisí i případy zdlouhavého [29]a nadbytečného uvozování a přiřazování citátů a aluzí, nadbytek signálů jako v komentáři LN: Nic nebude potrestáno, vše bude zapomenuto, píše v šedesátých letech Milan Kundera v románu, kde žert se stává vinou a trest se mění v hořký žert nebo v komentáři ČD: Hostinský Palivec, populární postava z ještě populárnějšího Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka

 

3.2.2. Aluze a citáty v novinách a zvláště v publicistických žánrech slouží většinou k vyjádření hodnotícího postoje autora navazujícího textu. Hodnocení bývá zahrnováno mezi psychické stavy a projevy odpovídající emotivní (popř. expresivní) funkci, celkově mu však není věnováno tolik pozornosti jako projevům emocionality. Čistě emocionální výroky obsahují vždy určitý hodnotící postoj, hodnotící výroky, jejichž emocionalita je potlačena, mohou být pociťovány spíše jako prostředky funkce zpravovací, popř. funkce konativní či kontaktové.[11] Hodnotící výpovědi obvykle nesou více informace než výpovědi emocionální, to však neznamená, že musí být prostředky zpravovací funkce, neboť: „Analyzujeme-li jazyk z hlediska obsažené informace, nemůžeme pojem informace omezit na poznávací aspekt jazyka. Člověk, užívající expresivních příznaků k naznačení svého hněvného nebo ironického postoje, sděluje zveřejnitelnou (ostensible) informaci …“ (Jakobson, 1996, s. 78). Sdělování hodnotících postojů je projevem emotivní funkce; svědčí o tom nejen výše uvedená skutečnost, že je hodnocení skrytě přítomno i v čistě emocionálních výpovědích, ale také to, že je často vyjadřováno expresivními, příznakovými prostředky.

Prostředky mezitextového navazování mohou v navazujícím textu vyjadřovat hodnocení dvojím způsobem: hodnocení buď vyplývá ze smyslu aluzivního segmentu v pretextu, a(nebo) ze slovního významu aluze či citátu. Příkladem prvního typu je citovaný příměr J. Hanáka: … zatýkání podvodných bratrů Helbigových stylem putimského strážmistra Flanderky či přirovnání V. Justa v LN: Na druhé straně je neudržitelné, jestliže veřejnoprávní ředitel, jenž má hlavní příjmy odjinud, shylockovsky trvá na své libře masa z reklamního koláče. Počínání určitých osob je tu hodnoceno přirovnáním k obecně odsuzovanému (v prvním případě směšnému) jednání literárních postav. Případy druhého typu, kdy je hodnocení dáno slovním významem aluzí a citátů, patří k nejobvyklejším projevům emotivní funkce mezitextového navazování v novinách a v publicistice zvlášť. Pretexty, resp. jejich části obsahující hodnotící prvky, expresivní i neutrální, se v excerpovaném materiálu opakují [30]nejčastěji. Patří sem Shakespearovo Něco je shnilého ve státě dánském či Mnoho povyku pro nic nebo Vančurovo Tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným. Parafrázováním se z těchto citátů jejich hodnotící stránka neztrácí, naopak přenáší se na pojmenování, která do parafrází vstupují z kontextu navazujícího textu: Výroky V. Havla tedy jasně ukazují, že je cosi pořádně shnilého ve státě českém, když prezident musí zasahovat, kde měl již dávno zasáhnout justiční systém (ČTD), Mnoho psychopatů pro nic (tit. LN), Tento způsob polibku (tit. LN).

 

3.2.3. Nápadnost, neobvyklost výrazových prostředků je tak pevně spjata s projevy emotivní funkce, že je s ní často ztotožňována.[12] Jde tedy u tohoto typu o emotivní, resp. expresivní funkci v té podobě, jak se tento pojem běžně chápe. J. Zima (1961) uvádí jako psychické koreláty expresivity emocionalitu, zahrnující vyjadřování citových i hodnotících postojů, a také „volní úsilí po výrazu neobvyklém a překvapivém“ (s. 48). Chápeme-li tedy expresivitu jako aktualizaci normálního způsobu vyjádření, pak expresivita jednak doprovází vyjadřování citových a hodnotících postojů, jednak může být účelem promluvy sama o sobě, tj. výrazem oné vůle po nápadném výrazu. Citované příklady hodnocení ukazují, že oba projevy emotivní funkce – hodnocení i neobvyklost výrazu – lze od sebe těžko oddělovat.

Ze tří typů expresivity rozlišených Zimou – expresivity inherentní, adherentní a kontextové[13] – je pro pochopení expresivity intertextových prostředků klíčový pojem expresivity kontextové: „Kontextová expresivita vzniká zpravidla tím, že autor užívá v určité stylistické vrstvě způsobu vyjádření ze stylistické vrstvy jiné nebo uvádí ve větný vztah výrazy z různých významových oblastí, spojuje prvky jazykově nápadně odlišné, nebo uvádí ve vzájemný vztah výrazy vyjadřující představy výrazně rozdílné“ (Zima, 1961, s. 93). Za základní rys kontextové expresivity označuje Zima výraznou rozdílnost prvků, z nichž se expresivní vyjádření skládá. Tato rozdílnost „působí ve čtenářově vědomí dojem nápadnosti“ (tamtéž).

Kontextová expresivita je u mezitextového navazování v novinách přítomna vlastně téměř vždy.[14] Může být dána stylovou nesourodostí aluzivních segmentů a navazujícího textu, nebo být způsobena jejich nesourodostí motivickou, kontrastem mezi představami, které aluze vyvolává, a námětem navazujícího textu. Často jde v případech druhého typu obecně o protiklad obrazného pojmenování obsaženého [31]v aluzi či v citátu a pojmenování přímého, které v navazujícím textu většinou převládá. Nesourodost motivická se objevuje jak u citátů a parafrází, kde často doprovází nesourodost stylovou, jako je tomu u J. Hanáka v LN: Vždyť komunistická viola o revoluční tónině naladěna co možná nejhlouběji již od první republiky, v moderní sociální demokracii působí zpozdile, tak např. i u aluzivních přirovnání – srov. výše: (…) shylockovsky trvá na své libře masa z reklamního koláče.

Expresivita prostředků mezitextového navazování může být, stejně jako jimi vyjadřované hodnocení, dvojího původu: 1) aluzivní segmenty jsou expresivní již v pretextu; 2) expresivita aluzivních segmentů vzniká až jejich přenesením do kontextu navazujícího textu. Expresivita prostředků emotivní funkce se přitom mezitextovým navazováním nejen přenáší z pretextu do navazujícího textu, ale zároveň se tím také stupňuje či jinak proměňuje. Expresivita aluzí a citátů je vlastně potenciálně dvoustupňová. Její první, potenciální stupeň, tj. vlastní expresivita těchto prostředků, vyplývá ze stylové charakteristiky slovního znění aluzivních segmentů v pretextu. Ta může být různého druhu, tedy znovu podle Zimovy klasifikace: inherentní, adherentní a také kontextová. Druhý stupeň pak vzniká zapojením těchto různých druhů expresivity do kontextu navazujícího textu.

Spojení inherentní expresivity vlastní aluzivním segmentům s expresivitou kontextovou je zvlášť patrné u citátů obsahujících vulgární výrazy („Tak nám vyhodili Nechanickýho, paní Müllerová,“ mohl by říci Josef Švejk a zafilozofovat na téma Havlíčkova verše „dneska tě maj za svatého, zejtra budeš sviňák“, Právo). Intertextový charakter uvedených výrazových prostředků umožňuje nebo alespoň usnadňuje jejich užití v navazujícím textu, neboť podle obecných konvencí je vulgární slovo užité v citátu přijatelnější. Prostředky mezitextového navazování se v těchto případech podílejí na celkové expresivitě textu i svým cizím původem, tj. tím, že jejich vlastní expresivita je umocňována zapojením do kontextu navazujícího textu. Zároveň však jejich intertextový charakter působí proti jejich vlastní inherentní slovní expresivitě tak, že ji vlastně zmírňuje, ospravedlňuje její užití. Tato strategie citování vulgárních slov ovšem buď předpokládá, že čtenář pretext zná, nebo vyžaduje zřetelné vyznačení a přiřazení citátu. Jinak se může stát, že autor vzbudí opačné emoce, než původně zamýšlel. Dosvědčuje to dopis čtenáře Práva reagujícího na formulaci v textu (také dopisu) K. Srpa: Na jeho hrubý pytel mu vzkazuji jediné: Nasrat, pane Habsburk, nasrat (Právo). K. Srp takto reagoval na rozhovor listu s Otto Habsburkem o sudetských Němcích. Zmíněný čtenář se ve svém dopise věcně ztotožňuje s názorem K. Srpa, avšak rozhořčeně odmítá formu, jíž autor svůj názor podal. Z dopisu přitom nevyplývá, že by čtenář ve vulgárním vyjádření rozpoznal parafrázi Krylovy písně Neznámý vojín. Je také možné, že vulgární citát se mine předpokládaným účinkem i u čtenáře, který pretext zná, neboť přílišná expresivita obsažená v aluzivních segmentech může při recepci textu přebít jejich intertextový charakter.

Další typ aluzí, u nichž se spojuje vlastní inherentní expresivita s expresivitou kontextovou, představují slovní hříčky. Stojí za povšimnutí, že Zima dospívá k onomu aspektu expresivity spočívajícímu ve „volním úsilí po výrazu neobvyklém a překvapivém“ právě nad slovními hříčkami ve hrách V&W. Pro citaci slovních [32]hříček v čistě publicistických textech je typické, že k jejich vlastní expresivitě, vzniklé uvedeným volním úsilím, přibývá v kontextu navazujícího textu hodnocení. Příkladem je komentář M. Znoje Pampeklec: Když se kdysi Jiří Suchý obával, že zkřížením koniklece a pampelišky může vzniknout i obávaný pampeklec, neznal ještě schopnosti Luďka Rubáše (Právo). Původně čistě dadaistický neologismus je tu zapojen do kontextu navazujícího textu způsobem, který má zesměšnit tehdejšího ministra zdravotnictví, přesto (nebo spíše právě proto), že naznačená souvislost mezi jeho počínáním a vznikem slova pampeklec je poněkud vágní. Slovní hříčky tak podléhají při citování opačnému procesu než „vážné“ aluze a citáty, jejichž emotivnost a případná expresivita citová a hodnotící je nezřídka oslabována parafrázováním a vytrácí se postupně ve prospěch úsilí o nový výraz, tedy často právě o slovní hříčku (Děti, bděte, tit. Blesku, Reportáž psaná za jelena, tit. LN).

Příkladem kontextové expresivity přítomné již předem v aluzivních segmentech jsou tituly děl obsahující významový kontrast: Lesk a bída kurtizán na Nově (tit. ČTD) či oxymoron: Zdravé nemocné zprávy o stavu Borise Jelcina (tit. MFD), ovšem lze sem vlastně zahrnout všechny aluze a citáty obsahující tropy a figury. Patří sem také citát ze Zahradní slavnosti v komentáři P. Dostála v RP: Skutečnost, že prezident Havel navzdory svým celoživotním zásadám, odmítajícím princip kolektivní viny, kritizoval za nepřijetí zákona nejen vládní koalici (…), ale také opozici, je sice poněkud absurdní, ale (…) není (…) než obavou pojmenovat věci pravým jménem. Jak praví Oldřich Pludek v Havlově Zahradní slavnosti: „Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůže tančit s kozou u Podmokel.“ Podobně jako v komentáři M. Znoje Pampeklec jde o slovní hříčku zapojenou do kontextu navazujícího textu způsobem, který jí přisuzuje jistý hodnotící smysl. Na rozdíl od Suchého neologismu vzniká vtip a zároveň i expresivita hříčky až v celku věty, protikladem mezi nesmyslným spojením slov a syntaktickou konstrukcí typickou pro přísloví typu „nelze dělat dvě věci najednou“. Sama o sobě je tato hříčka absurdní, smysl dostává spolu s dalšími pseudopříslovími až v celku Havlovy hry. V Dostálově textu je však citátu jeho „původní“ smysl jakoby vracen: prezident Havel je jeho prostřednictvím odsuzován za neupřímné, dvojaké chování, tedy za to, že se pokouší dělat dvě věci najednou.

Dalším důležitým typem expresivity prostředků mezitextového navazování je kontextová expresivita způsobená tematickou nesourodostí pretextu a navazujícího textu, významovým nepoměrem mezi představami evokovanými aluzí či citátem a tématem publicistického textu. Efektem takovéto nesourodosti bývá obvykle 1) patos, 2) ironie, často je spojena 3) s hrou se slovy, lze sem zařadit i 4) eufemismus.

1) Patos je vnášen např. biblickými citáty: Mezi odbojáři (…) Jsou (…) tací, co byli v době komunistického režimu preferováni, dobírali se nejrůznějších prebend a sinekur. O těch platí slova evangelia, že už mají svou odměnu (MFD). Zde je patos přítomen ve slovech citátu a vlastně již ve způsobu jeho uvození, závažnost témat se však přenáší z pretextu i u aluzivních přirovnání: Každý občan hrál ve své sféře života a sociálního vlivu malého Jekylla a Hyda, každý špehoval každého, každý hrál pokryteckou hru a každý těžil z osobní slabosti někoho jiného (ČTD). Literatura, film atd. [33]ukazují většinou člověka v životních situacích mezních, vyhrocených, a přitom typických. V navazujícím publicistickém textu se jejich typičnost stává prostředkem zobecnění a větší názornosti výkladu, jejich vyhrocenost pak dodává navazujícímu textu expresivitu, je-li taková aluze míněna vážně, vnáší do textu patos.

2) Někdy je ovšem těžké rozhodnout, zda je aluze míněna vážně, tj. rozlišit patos od ironie, často spočívá vlastní efekt aluze právě v této dvojznačnosti. Vedle případů jasně ironických (Obecní střecha nad hlavou a tržní zákon ve mně, tit. LN, reakce na Klausův pokus získat obecní byt) existuje i patetická ironie, typická např. pro K. Steigerwalda: Wagnerova facka a trest postavily před nás znepokojivou otázku, hodnou Dostojevského. Postavily ji před nás způsobem hodným nás. (…) Jako Dostojevskij ve svém románu, i Wagnerova facka nám klade základní existenciální otázku po vině a trestu (LN, Facka a trest).

3) Také hru nelze od ironie a nejen od ironie oddělit, hravost je aspektem skrytě přítomným v každé aluzi, který se v jednotlivých případech uplatňuje různou měrou. Každá parafráze je vlastně hrou se slovy, těžící z překvapení vzniklého setkáním slov ze dvou odlišných kontextů. Expresivita těchto aluzí není dána jen tematickou či stylovou nesourodostí s kontextem navazujícího textu, ale podílí se na ní i autorova radost ze hry, tedy v jiné podobě opět Zimovo „úsilí po novém výrazu“. V publicistických textech hravost pouze doprovází a podporuje jiné, důležitější vlastnosti a funkce mezitextového navazování, její vlastní doménou jsou zábavné a populárně naučné žánry a bulvár. Zde dochází občas ke skutečně nečekanému setkání kontextů: Hamletovská otázka suchých plen. Budou, či nebudou pro moje dítě vhodné? (tit. a podtitulek MFD, příl. Víkend). K radosti ze hry někdy přistupuje i touha šokovat, jako v titulku Blesku Už zase skáču přes svodidla (text popisuje život prostitutky na dálničním odpočívadle), u parafrází politických textů hraje roli i radost z toho, že „se to smí“: Poučení z krizového vývoje cen brambor (tit. MFD), Reportáž psaná za jelena (tit. LN).

4) Také eufemismus má některé společné rysy s ironií: stejně jako ona vychází z autorova nadhledu nad věcmi, o nichž v textu pojednává. Eufemismus vytvořený pomocí aluze či citátu představuje vlastně protipól výše popsané strategie vnášení vulgárních slov do textu prostřednictvím citátů. Lze si to ukázat na lexikalizované aluzi vyčistit Augiášův chlév (Abychom dál pomáhali čistit ten Augiášův chlév. Abychom si nic nedělali z desítek žalob, ČTD), v publicistice velmi časté. Autor by mohl odsuzovaný stav nazvat nepořádkem či jej popsat jinými neutrálními výrazy. Chce-li však být expresivní, má dvě možnosti: buď užít některého z nespisovných, inherentně expresivních synonym (binec, svinčík..), nebo naopak zvolit „vznešený“, kontextově expresivní opis.

Emotivní funkce je tedy s prostředky mezitextového navazování spjata velmi těsně a projevuje se mnoha způsoby: může být realizována prostředky neutrálními, ale častěji je nesena expresivitou výrazových prostředků, zahrnuje složku emocionální, hodnotící i volní, objevuje se na rovině slova i na vyšších jazykových rovinách. Není přitom až na výjimky některých aluzivních příměrů závislá na naplnění základní funkce aluze, tedy na vytváření významových vztahů mezi pretextem [34]a navazujícím textem. Srovnáme-li malý počet skutečně naplněných aluzí v publicistických textech s všudypřítomností jejich emotivnosti a většinou zároveň i expresivity, nabízí se otázka, zda právě emotivní funkce a popř. expresivita jejích prostředků není pravým nebo alespoň převažujícím motivem časté přítomnosti mezitextového navazování v novinách. Objasnění vztahu mezi expresivitou, mezitextovým navazováním a konativní, resp. persvazivní funkcí tuto domněnku potvrzuje.

 

3.3. Konativní, resp. persvazivní funkce

Expresivní výrazové prostředky nejsou pouze indexem emocionálního a volního stavu mluvčího či jeho hodnotícího postoje, ale jsou zároveň orientovány také na adresáta, u něhož mohou vyvolat emoce odpovídající projevovaným emocím mluvčího. Jak konstatuje v souvislosti s Havlíčkovou publicistikou A. Stich, jeden a týž jazykový prostředek, který je jakožto expresivní primárně prostředkem emotivní funkce, může být následně – z pozice adresáta – prostředkem funkce persvazivní, resp. konativní: „S expresivní stránkou Havlíčkových neologismů je spojena i jejich silná citovost. Jsou projevem autorova emocionálního postoje k pojmenovávané skutečnosti a zároveň nástrojem k vyvolání stejné citové odezvy u čtenáře“ (Stich, 1996, s. 23).

Na rozdíl od neologismů či slovních hříček mají však aluze a citáty jeden rys navíc, který je činí více persvazivní a méně emotivní, než jsou jiné, neintertextové expresivní prostředky emotivní funkce. Tím, že aluze a citáty reprezentují texty, které jsou společenstvím uznávané jako hodnoty, byť různého řádu (přinejmenším jde o texty známé a populární, většinou také o texty staré, o součást kulturního dědictví), odděluje se zdánlivě jejich expresivita od autora navazujícího textu, a jeví se proto jako méně subjektivní. Emoce, postoje a hodnocení sdělované prostřednictvím aluzí a citátů si tak činí nárok na obecnější platnost a stávají se sugestivnějšími. Tento autoritativní prvek, stejně jako přítomnost hodnocení, spojuje citát a aluzi s příslovím (srov. Mukařovský, 1971).

V čistě publicistických textech převládá hodnotící a emocionální aspekt emotivní funkce aluzí a citátů, vyjadřované jak neutrálními, tak expresivními prostředky, a uplatňuje se zde autoritativnost jejich původu. V ostatních novinových žánrech, zábavných a populárně naučných, převládá expresivita jako projev volního úsilí po novém výrazu a autoritativní prvek ustupuje hře s obrazným a doslovným významem či s formálními kvalitami slov. I zde jsou prostředky mezitextového navazování nástrojem působení na čtenáře. Jejich cílem však není čtenáře přesvědčit, přinutit jej, aby zaujal určitý postoj. Nejde tu tedy o funkci přesvědčovací, persvazivní, ale obecně o funkci konativní, projevující se snahou upoutat čtenářovu pozornost, pobavit jej a získat ho pro čtení daného článku.

 

3.4. Estetická funkce

Z uvedených základních funkcí promluvy je možno uvažovat ještě o vztahu prostředků mezitextového navazování k funkci estetické. Podobně jako u emotivní funkce je i zdroj estetična dvojí: 1) Prostředky mezitextového navazování [35]vnášejí do navazujícího textu estetické prvky z pretextu, 2) způsobem zapojení do kontextu pak mnohdy odvádějí pozornost od samotného sdělení k jeho formě, od označovaného k označujícímu. Stávají se tak přímo prostředky estetické funkce, byť v publicistickém textu podřízené funkcím jiným: nunciativní, expresivní a především persvazivní. Připustíme-li však, že doménou estetické funkce nemusí být jen umělecká tvorba, ale také projevy komična, zvláště jazykové komiky (srov. Hausenblas, 1996), pak lze říci, že v ojedinělých případech estetická funkce u prostředků mezitextového navazování v novinách převládá. Příkladem mohou být titulky jako Mnoho psychopatů pro nic (LN), Smutek sluší Knížákovi (MFD), Botostroj (LN) a jiné.

 

4. Shrnutí

Základní funkce aluze – vytváření významových vztahů mezi texty – není v novinách příliš využíváno. Navíc i tam, kde se vztah aluze k pretextu podílí na smyslu navazujícího textu, jako např. u aluzivních příměrů, není nutné, aby čtenář pretext znal. Aluze v novinách nehraje ve struktuře navazujícího textu nikdy takovou roli, aby její nepochopení mohlo narušit rozumění navazujícímu textu. Novinový text dává zpravidla čtenáři dostatečný počet informací a interpretačních vodítek k tomu, aby mohl být pochopen nezávisle na čtenářově odhalení a interpretaci aluze. Jistá rámcová znalost pretextu je však nutná pro uplatnění jiné funkce aluzí, funkce kontaktové. Oproti tomu emotivní funkce mezitextového navazování se uplatňuje bez ohledu na naplněnost aluzí. Projevuje se již samotným aktem odkazování a dále hodnocením a expresivitou aluzí a citátů. Zdá se, že právě expresivita výrazových prostředků mezitextového navazování a jejím prostřednictvím vyjadřované hodnocení jsou hlavními důvody častého užívání aluzí a citátů v novinách. Není tomu tak jenom pro jejich emotivní funkci, ale také a asi především proto, že expresivní a hodnotící aluze a citáty jsou zároveň prostředky funkce konativní. Upoutávají svojí nápadností pozornost čtenáře, působí na jeho city a často se nepřímo dovolávají hodnot spjatých s danými pretexty. V publicistických žánrech pomáhá autorovi toto působení aluzí a citátů přesvědčit čtenáře o určitém názoru nebo ho v něm utvrdit, mezitextové navazování je tu prostředkem persvazivní funkce.

 

LITERATURA

 

BEN-PORAT, Z.: The poetics of allusion – A text linking device – in different media of communication. In: Seymour Chatman et al. (ed.): A Semiotic Landscape: Proceedings of the First Congress of the International Association for Semiotic Studies, Milan, June 1974. Paris – New York 1979, s. 588–593.

GREPL, M.: Emocionálně motivované aktualizace v syntaktické struktuře výpovědi. Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1967.

HAUSENBLAS, K.: Komplexní a simplexní styly. In: Od tvaru ke smyslu textu. FF UK, Praha 1996, s. 79–86.

HOFFMANNOVÁ, J.: Fatická funkce jazyka, konverzace a její žánry. SaS, 57, 1996, s. 191–205.

HOMOLÁČ, J.: Intertextovost a utváření smyslu v textu. UK, Praha 1996.

JAKOBSON, R.: Lingvistika a poetika. In: Poetická funkce. H&H, Praha 1995, s. 74–105.

MACURA, V.: Aluze. In: Slovník literární teorie. Čs. spisovatel, Praha 1984, s. 18.

MACUROVÁ, A.: Subjektová problematika jazykového projevu. SaS, 35, 1974, s. 121–128.

[36]MAREŠ, P.: Citát v textu, zvláště uměleckém. AUC. SlavPrag, 25, 1985, s. 217–229.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Přísloví jako součást kontextu. In: Cestami poetiky a estetiky. Praha 1971, s. 277–359.

STICH, A.: Problematika publicistického funkčního stylu a jeho konfrontačního studia v rámci slovanských jazyků. In: Stylistické studie I. Praha 1974, s. 33–54.

STICH, A.: Neologismy a slovní hříčky v publicistickém slohu Karla Havlíčka. In: Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi. Torst, Praha 1996, s. 15–45.

ZIMA, J.: Expresivita slova v češtině. Praha 1961.

 

R É S U M É

The functions of the intertextuality in newspapers

The paper deals with means and functions of intertextuality in newspapers. From the research of Czech newspapers (there were examined texts from 5 dailies, during 16 months in years 1995–1996) follows that means of intertextuality – allusions and quotations – are very frequent there, but the hierarchy of their functions is different from the situation in literature. The fundamental function of allusion – the ability to create meaningful relations between the original text („pretext“) and the new text („intertext“) – is not usually fulfilled: mostly, it is not necessary for reader’s understanding of intertext to know its pretext. Instead of that, another functions are foreheaded: emotive (expressive), persuasive, poetic and phatic functions.


[1] Intertextovým navazováním v novinách a reklamě se zabývá Z. Ben Poratová (1974).

[2] Srov. k vymezení intertextovosti a metatextovosti Homoláč (1996, s. 47), k metatextovosti Mareš (1983).

[3] V. Macura v hesle Aluze (1984) hovoří mj. o polocitátové aluzi, kterou definuje jako „odkaz k jinému slovesnému útvaru formou parafráze nebo využitím charakteristických prostředků textu, k němuž odkazuje“ (s. 18). Vytvoření tohoto termínu naznačuje, že mezi citátem a aluzí nevede jednoznačně stanovitelná hranice. P. Mareš (1985) uvádí škálu postupně do sebe přecházejících jevů mezi aluzí a citátem. Z jeho výkladu vyplývá, že jde spíše o rozdíl formální. Za důležitější pokládám rozdíl mezi citátem jako prostředkem intertextovosti, tj. citátem, pro jehož interpretaci může mít význam příslušnost k pretextu (citátová aluze – srov. Homoláč, 1996, s. 71), a citáty s jinou funkcí – např. H. F. Plett rozlišuje citáty s funkcí autoritativní, erudiční, ornamentální a poetickou (1991, s. 14–15).

[4] Výčet prostředků, které slouží v novinách jako signály aluze, se příliš neliší od repertoáru prostředků zjištěných v literárních textech. Rozdíly spočívají spíše ve frekvenci jednotlivých typů signálů a specifickém využití některých z nich (např. opisu). Obecně platí, že v novinách jsou aluze signalizovány výrazněji: jednotlivé typy signálů se v konkrétních případech hromadí. Navazování je často tematizováno a reflektováno, citáty jsou uvedeny verbem dicendi, někdy je pretext výslovně označen jako pretext. Jindy je přiřazení k pretextu čtenáři usnadňováno přítomností vlastních jmen autora, hlavní postavy, vedlejších postav a jiných vlastních jmen z fiktivního světa pretextu (Orwellova Oceánie).Vlastní jména nesouvisející s tématem navazujícího textu mohou působit jako signály aluze i na čtenáře, který není schopen s jejich pomocí identifikovat pretext, ale vnímá je jako cizí vůči kontextu navazujícího textu. Dalšími běžnými prostředky signalizace aluze jsou grafické odlišení aluzivního segmentu uvozovkami či jiným typem písma, dále užití neobvyklé formy (syntaktické, slovosledné, zvukové) a vůbec různé typy nesourodosti navazujícího textu a aluzivních segmentů: nesourodosti jazykové, motivické či stylové.

[5] Definice aluze jako narážky však nevystihuje její podstatu, je pouze jednou z možností aluze, určitým aspektem, který je v citovaných případech využit a zdůrazněn, jindy je naopak potlačen.

[6] J. Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka, 1–2 (Na frontě). Československý spisovatel 1990, s. 418: „Maďaři jsou, zkrátka řečeno, holota,“ zakončil starý sapér Vodička, načež Švejk poznamenal: „Některej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar.“ „Jak pak by nemoh,“ rozčiloval se Vodička, „každej za to může, to je hloupost.“

[7] K poměru konativní a persvazivní (ovlivňovací) funkce uvádí A. Stich: „Neztotožňujeme tuto funkci s konativní funkcí Jakobsonovou (…). PFS (publicistický funkční styl, K. K.) se konstituuje, zůstaneme-li u Jakobsonovy terminologie, na podkladě funkce emotivní, fatické i konativní – chápané jakožto orientace projevu směrem k adresátovi – přičemž však poslední dominuje“ (Stich, 1974, s. 51).

[8] Širší pojetí kontaktové (fatické) funkce, odmítající její omezení na technické prostředky navazování a udržování komunikace, srov. J. Hoffmannová (1996).

[9] M. Grepl v úvodní kapitole monografie (1967) tento stav jednak konstatuje (s. 14), jednak k němu sám přispívá, užívaje ze stylistických důvodů pojmů expresivita a afektivnost jako synonym k pojmu emocionalita (s. 16).

[10] Viz opět M. Grepl (1967, s. 11), dále např. J. Zima (1961), J. Mistrík (1965, s. 86, 90).

[11] Otázka poměru hodnocení k funkcím jazyka není zcela vyjasněna. M. Otruba v knize Znaky a hodnoty (1994) navrhuje dokonce rozšířit šest Jakobsonových funkcí jazyka o samostatnou funkci hodnotící, jež podle něj „co do četnosti uplatnění stojí na stejné úrovni s funkcí poznávací“ (s. 242). Podoba jejího uplatnění je přitom podle Otruby jiná: „Protože sama nutnost hodnotit (…) je uložena v mluvčím, proniká hodnotící funkce spontánně do každé promluvy hned s aktem promlouvání“ (tamtéž). Otruba vidí hodnotící funkci v souvislosti s hodnotovostí, s plánem hodnotové výstavby promluvy: protože znakové dění se vždy odehrává v určité historické kultuře, uvnitř oblasti hodnot, „s každou znakovou artikulací se také artikuluje její příslušná axiologie“ (s. 239). Proti samostatnosti hodnotící funkce argumentuje J. Homoláč v recenzi na Otrubovu knihu: „K pochybnostem o hodnotící funkci přispívá i to, že hodnotíme většinou proto, abychom vyjádřili explitně(ji) svůj postoj k vyjadřované skutečnosti nebo k adresátovi, abychom někoho o něčem přesvědčili, k něčemu ho přiměli (…), případně s ním navázali kontakt (…). Jinými slovy, hodnocení není většinou účelem, ale prostředkem, jímž jsou naplňovány funkce jiné. Pokud je hodnocení dominantním účelem promluvy, je soudím velmi blízko tomu, co obvykle nazýváme funkcí expresivní (K Otrubově pojetí mezitextových vztahů, Česká literatura, 1/95, s. 80).

[12] Viz např. M. Grepl (1967, s. 15): „Indikátorem expresívnosti výrazu (pojmenování nebo výpovědi) je jejich nápadnost, neobvyklost. Této nápadnosti lze ovšem dosáhnout jedině tím, co jsme nazvali aktualizace normálního, obvyklého způsobu vyjádření: projevuje se obecně řečeno buď změnami ve formální stránce pojmenování, nebo v jejich sémantické a funkční anebo stylové transpozici.“

[13] Zima si ostatně souvislosti kontextové expresivity s citátem povšiml: Expresivně působí i disfunkční užití citátů, sentencí, přísloví, úryvků běžně známých projevů literárních, písňových textů, ustálených formulací úředních apod.“ (Zima, 1961, s. 92).

[14] Výrazové prostředky, které jsou nositeli expresivity aluzí a citátů, ať již je to jejich expresivita vlastní, nebo kontextová, plní zároveň také úlohu signálů aluze. Ne všechny prostředky signalizace mezitextového navazování jsou expresivní, např. uvedení jména autora či pretextu, uvození citátu verbem atp. obyčejně expresivní není, ale všechny expresivní aluzivní segmenty jsou potenciálními silnějšími či slabšími signály aluze. Společným jmenovatelem, umožňujícím určitým výrazovým prostředkům současné plnění emotivní funkce a signalizování, je jejich nápadnost, příznakovost v kontextu navazujícího textu, a to bez ohledu na to, zda jsou již jako příznakové součástí jazykového systému, nebo zda jejich nápadnost vzniká až užitím v kontextu.

Lupenice 59, Vamberk

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 1, pp. 19-36

Previous Jiří V. Neustupný: Následné (follow-up) interview

Next Jaroslav Peregrin: (Nedokončená?) revoluce v pohledu na jazyk (Úvahy nad knihou Stevena Pinkera Jazykový instinkt)