dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Přací imperativ

Mirek Čejka

[Articles]

(pdf)

The desiderative imperative

Imperativ se obvykle vymezuje jako slovesná forma vyjadřující dílčí modus výzvový. Za ústřední funkci imperativu se tedy považuje manifestace výzvy k jednání, popř. k zákazu jednání. Formou se přitom rozumí jednak prostá forma morfologická, jednak souhra formálních příznaků syntaktických kombinovaných s některými prostředky lexikálními a morfologickými. Ačkoli je imperativ v tomto smyslu velmi často výrazným a příznakově signalizovaným elementem gramatické struktury mnohých jazyků světa, zdaleka není univerzální. V různých jazykových strukturách mívá i několik rozličných variant (vedle základního imperativu pro 2. osobu někdy také adhortativ pro 1. osobu, jussiv pro 3. osobu aj.).

Pokud imperativ v jistém jazyce existuje, je tam vždy primárně výrazovým prostředkem direktivu: především rozkazu a výzvy. Již mezi těmito dvěma hlavními manipulativními kategoriemi mluvních aktů (a příslušných intencionálních stavů) je neostrá hranice a graduální přechod, a to jak co do kategoričnosti, tak co do vůle nebo možnosti uplatnění sankcí při nesplnění. Využití imperativu se pak v jazyce neomezuje na uvedené dvě kategorie; díky zmíněné graduálnosti a vágnosti hranic mezi kategoriemi funguje jako výrazový prostředek i v oblasti rady, návrhu, doporučení a pochopitelně i přání v širším slova smyslu, tj. všech těch jeho podob, které souhrnně nazýváme desiderativními mluvními akty (a jim odpovídajícími intencionálními stavy). Přání je zřejmě podmínkou upřímnosti všech těch mluvních aktů a intencionálních stavů, v jejichž výrazovém repertoáru se vyskytuje právě také imperativ.

Uvedená neostrost hranic mezi převážně pragmaticky definovanými kategoriemi nesmírně komplikuje jejich popis v rámci jednotlivých jazyků i v rovině obecnělingvistické. V novější jazykovědné literatuře můžeme již stále častěji konstatovat, že si badatelé tuto situaci v celé její složitosti uvědomují. Tak např. R. Risselada se pokouší zmíněné okolnosti vzít v úvahu v jedné z prvních prací věnovaných pragmalingvistickým otázkám tzv. mrtvého jazyka – latiny (Risselada, 1993); je přitom příznačné, že kniha se soustřeďuje především na imperativ a další direktivní výrazy. Vychází se tu z typologie mluvních aktů, která je primárně založena na dvou kritériích: (1) čeho se mluvní akt týká, tj. zda se týká (a) faktů, (b) emocí nebo (c) činností; (2) jak je mluvní akt orientován, tj. zda primárně zahrnuje (názory / emoce / činnosti) (a) mluvčího, nebo (b) adresáta, popř. (c) ani mluvčího, ani adresáta, nýbrž určité nebo neurčité třetí osoby. Tuto koncepci lze názorně zobrazit schematicky (Risselada, 1993, s. 36).

 

orientace:

MLUVČÍ

 

ADRESÁT

3. OSOBA

o čem je mluvní akt:

 

 

 

 

 

 

 

 

FAKTA

ASERTIVY

 

OTÁZKY

(ŘEČNICKÉ OTÁZKY)

 

 

(ZVOLÁNÍ)

 

 

EMOCE

EXPRESIVY

 

 

 

 

 

(PŘÁNÍ)

 

 

ČINNOSTI

KOMISIVY

(NÁVRHY)

DIREKTIVY

DIREKTIVY 3. OSOBĚ

 

[118]Při interpretaci tohoto typologického schématu je přirozeně nutno vycházet ze zmíněného univerzálního předpokladu, že hranice základních typů mluvních aktů nejsou a ani nemohou být příliš striktní. Pokud jde o oblasti, které nás zde zajímají, je v komunikaci jasně patrný jednak graduální přechod od expresivů do asertivů přes zvolání; stejně tak je nesporný graduální přechod od expresivů do direktivů přes desiderativní mluvní akty („přání“). Aby bylo možno přesněji popsat, jak v rámci těchto typových rozhraničení s neostrými přechodovými pásmy funguje v jazycích imperativ v sekundární funkci přací (desiderativní), bude nutno se nejprve pokusit o detailnější charakteristiku desiderativních mluvních aktů vůbec.

Desiderativním mluvním aktem (a jemu odpovídajícím intencionálním stavem) rozumíme přání v onom širším pojetí, jaké je charakteristické zejména pro Searla (Searle, 1983, s. 29). Tento typ mluvního aktu vymezujeme několika pravidly a podmínkami,[1] které zde jen stručně shrneme:

P–1 – pravidlo propozičního obsahu:

Mluvním aktem se predikuje změna[2] pTq, popřípadě činnost pT(qIr), v časovém intervalu t.

P–2 – podmínka potenciálnosti:

Mluvčí je přesvědčen a věří, že má pro toto přesvědčení dostatečné důkazy, že změna pTq, popř. činnost pT(qIr) (v časovém intervalu t) neprobíhá / nenastává. (Slabší verze formulace: Mluvčí se domnívá, že je možné, a věří, že má pro toto domnění jisté důvody, že změna pTq, popř. činnost pT(qIr) (v časovém intervalu t) neprobíhá / nenastává.)

P–3 – axiologická podmínka preference:

V okamžiku mluvního aktu mluvčí preferuje q proti p vzhledem ke změně pTq, popř. činnosti pT(qIr).

P–4 – praxeologická podmínka:

Mluvčí je si vědom, že nemá v okamžiku mluvního aktu na uskutečnění změny pTq, popř. činnosti pT(qIr) žádný vliv. (Slabší verze formulace: Mluvčí se domnívá, že je možné, že nemá v okamžiku mluvního aktu na uskutečnění změny pTq, popř. činnosti pT(qIr) žádný vliv.)

P–5 – realizační pravidlo:

Mluvním aktem se nestanovují žádné podmínky pro jeho splnění.

P–6 – podmínka upřímnosti:

Mluvčí má upřímný zájem na tom, aby (v časovém intervalu t) nastala změna pTq, popř. činnost pT(qIr).

[119]Je na první pohled patrné, že direktivy mají ve většině případů s desiderativními mluvními akty společné podmínky a pravidla P–1, P–2, P–3; podmínka P–4 a pravidlo P–5 jsou pro desiderativní mluvní akty specifické a od korespondujících podmínek a pravidel direktivů odlišné. Naproti tomu pro direktivy je zase specifické, že jejich podmínka upřímnosti se dá v rovině postojů mluvčího charakterizovat jako jeho přání, tedy: „Mluvčí si přeje, aby adresát vykonal činnost A“ (čímž se implicitně naše podmínka P–6 dostává i do pragmatické báze direktivů). Tyto okolnosti lze považovat za částečné vysvětlení, proč imperativní formy, jejichž primární funkce je nepochybně direktivní, mohou být za jistých okolností interpretovány jako výrazový prostředek mluvních aktů desiderativních.

Funkčně ovšem imperativní výrazy nepokrývají celou desiderativní doménu, jde spíše jen o jistý průnik mezi funkční doménou imperativů a funkční doménou základních výrazových prostředků desiderativních, pro daný jazyk charakteristických. Rozsah i obsah tohoto průniku je zřejmě u různých jazyků specifický.

V tomto směru je velmi zajímavá analýza rozdílů v úzu řeckého imperativu aoristu a prézentu, kterou provedl W. F. Bakker (Bakker, 1966). Obojího imperativu se používalo ve staré řečtině pro běžné výzvy, příkazy a zákazy, a to v konkurenci s optativem. Ukazuje se však, že řecký imperativ dostal i specifickou funkci přací, a to v jednosměrné komunikaci lidí s nadpřirozenými bytostmi – bohy – v modlitbách a apostrofách. Pro modlitby, v nichž takový imperativ vyjadřoval jisté přání mluvčího, nemuselo být vždy charakteristické emotivní zaujetí mluvčího, neboť se vyskytuje nejen v modlitbách realizovaných ve chvíli osobní tísně nebo v modlitbách s přáním vázaným na určitou specifickou konkrétní situaci, nýbrž i v modlitbách vyjadřujících docela všeobecné, neemotivní přání, aby se jisté jevy a činnosti opakovaly, popřípadě aby setrvaly.

Dalo by se předpokládat, že pokud jde o funkční zatížení imperativu a jeho vztah k doméně desiderativní, nebude se situace v současných evropských jazycích navzájem příliš lišit. S našimi poměry by podle práce K. Donhauserové byla zřejmě srovnatelná situace v němčině (Donhauserová, 1985) a podle práce E. Kaeppelové i situace ve francouzštině (Kaeppelová, 1987). Zvláštní pozornosti si však zaslouží využití imperativu s přací funkcí v angličtině. C. L. Hamblin ve své obecně pojaté monografii o imperativu uvádí v kapitole o jeho variantách (Hamblin, 1987, s. 24) prací úzus bez jakýchkoli zvláštních výhrad jako jednoho z „opozdilců“, kteří vypadli z řady „řádných“ imperativních případů. Naproti tomu E. Davies v podrobné práci o imperativu anglickém jednoznačně popírá, že by užití této kategorie bylo v angličtině běžně možno interpretovat jako výraz přání. Je to prý dnes již jen prostředek neproduktivní a idiomatický a vyskytuje se pouze v konvencializovaných formulích jako Have a lovely day. Sleep well. Get well soon (Davies, 1986, s. 56–58).[3] Připouští [120]se ovšem, že pro tuto funkci jsou dnes víceméně běžné pouze emfatické imperativy s do jako Do come again! Do have patience (Davies, 1986, s. 76).

Před časem jsme se pokusili udělat průzkum inventáře výrazových prostředků využívaných pro vyjadřování desiderativních mluvních aktů v nové češtině (Čejka, 1994). Náš materiál (opírající se o sondu z Čapkova Krakatitu čítající přibližně 1100 případů, odkud čerpáme příklady) ukazuje, že čeština je rozhodně blíže situaci, jak byla popsána pro němčinu a francouzštinu v uvedených pracích, než poměrům v angličtině, jak je charakterizuje E. Davies.

Zdá se, že konstitutivní podmínky výchozích kategorií výzvy a rozkazu[4] bývají v češtině velmi často kontextově a situačně tak oslabeny, popř. natolik irelevantní, že se primární výrazový prostředek silné kategorie rozkazu může dost snadno stát výrazovým prostředkem její pouhé podmínky upřímnosti. V takových případech jde vlastně o imperativní vyjádření podmínek a pravidel P–1, P–2, P–3 při slabší či silnější kontextové a/nebo situační neutralizaci P–4 a P–5. Na základě naší sondy se přikláníme k názoru, že imperativní skupina má asi ze všech výrazových prostředků pro desiderativní mluvní akty v rámci prostředků gramatických kvantitativně největší rozsah. Na základě čtenářské zkušenosti si dovolujeme vyslovit i hypotézu, že v soudobé české próze by se dala vysledovat tendence ke stále častějšímu využívání imperativu jako výrazového prostředku přání. Tuto hypotézu je ovšem třeba teprve materiálově a statisticky ověřit. Zde se zatím jen pokusíme naznačit, jakou podobu může mít v češtině uvedené funkční přehodnocování imperativu.

Signálem kontextového oslabení, popř. neutralizace podmínek P–4 a P–5 bývá kombinování imperativu s konvencializovanou formulkovou větou prosím tě/vás.

Zůstala stát uprostřed pokoje. „Prosím vás, nehněvejte se, že jsem vám dala takové poslání.“ – Jsme hrozně nápadni; prosím Tě, buď rozumnější než já. – Prosím vás proboha, mějte s ní slitování; uchraňte ji skandálu. – Prosím vás, prosím vás, nezlobte se, že jsem dělala, jako bych spala! Prosím vás –

Méně nápadným prostředkem takového oslabení a neutralizace je užití imperativu negativního slovesa. V bezpříznakovém textu by měl být negativní imperativ výrazovým prostředkem zákazu jako ekvivalentní prostředek interní negace rozkazu. Tato obecná zásada se však ve skutečnosti realizuje jen velmi zřídka. V celém excerpovaném materiálu naší sondy se tento standardní zákaz vyskytuje v jediném textovém úseku, a to jen u jednoho mluvčího; v daném případě jde o příznakové vyjádření zákazu: nikdo se nehni! (příznaková je 2. osoba sg.). Všechny ostatní případy záporného imperativu vyjadřují slabší ilokuční kategorie. Zdá se, že zde působí obecný princip větší vágnosti negace ve srovnání s afirmací.

„Nu, nu,“ povídá ten někdo, „už bychom nemuseli spát, co?“ … „Už nespěte, velectěný,“ povídá, „už je toho dost; nebo se probudíte na onom světě.“ … „U čerta, nespěte už! Pane, hej pane, mohl byste usnout nadobro, slyšíte? U všech všudy, hleďte se trochu přemáhat! Nechte toho, slyšíte?“ – „Nebuďte blázen,“ pronesl důrazně. „Prodejte nám krakatit, a je to.“

[121]Zákaz se naproti tomu ve většině případů vyjadřuje prézentem negovaného deontického modálního slovesa dovolení smět s infinitivem významového slovesa, jež se někdy vypouští (nikdo nesmí ven odtud!).

„Milý, nejmilejší, já něco provedu, já provedu něco hrozného; ale pak, pak mne už nesmíš opustit. Přísahej, přísahej mi,“ drtila divoce a vyskočila, ale hned to zas přemohla. „Ah, ne. Co bys mi mohl přísahat? V kartách mně vyšlo, že odejdeš. Chceš-li to udělat, udělej to, udělej to ještě teď, dokud není pozdě.“

Zvláštní místo v rámci oslabeného imperativního vyjadřování zaujímá skupina „mentálních imperativů“. Jde o případy, kdy subjekt ve své vnitřní řeči užívá imperativu, jehož adresátem je on sám nebo někdo jiný, ovšem přítomný jen v představách, popř. jde o imperativ neosobní. Za této situace, kdy se mluvčí obrací do svého vlastního mentálního světa, nejsou skutečný rozkaz nebo skutečná výzva možné. V těchto případech jde pak vesměs o výraz přání.

Bože, tolik krásných míst, kde uplývá život pokojný a zralý a vábí tě, člověče roztěkaný: ohranič, ohranič sebe sama. – Dopít, až do dna dopít své ponížení; neboť, hle, je jisto, že nepřijde. Staniž se; ale nyní je nutno dopít hořkost, na jejímž dně je jistota. – Co ti mám vzkázat, tatarská kněžno? Spi, je už podzim; a je-li nějaký Bůh, ať ti hladí palčivé čelo. – A nyní se děj, co se díti musí.

Frazémy a idiomy s imperativem vyjadřují rovněž nejčastěji přání, popř. slabou výzvu, varování nebo doporučení.

„Pro živého Boha, nechte už M. na pokoji!“ – „Jdi ke všem kozlům,“ křičel za ním Prokop. – „Měj rozum, měj přece rozum,“ zašeptala horečně, stoupla na špičky a políbila ho vlaze na ono jisté místo na tváři. – „Dejte mi pokoj,“ utrhl se Prokop. – „Ahaha,“ rozkřikl se Prokop, „tohle tedy? A - - a ty si myslíš, že teď, teď ustoupím? Tak si jen počkej!“ – „K sakru, dělejte si už, co chcete. Přál byste si ještě něco?“ – „Stará smlouva,“ bručel pan Carson. „Čert vem starou smlouvu. Tehdy jste ještě nebyl -- tehdy jste ještě neměl poměr --“ – „Tak vidíš, to přece nejde!“ Hladí ho po tváři. „Nic si z toho nedělej.“ – „Kdybys věděla, jak ti to sluší! Holka, holka, i na tebe to jednou přišlo doopravdy? Ukaž se!“ – Počkej, teď přemýšlej; teď mysli a vzpomeň si, z čeho je ten tvůj vynález a jak se to dělá. Dobře si to rozvaž a pak teprve řekni, co víš. – „Poslyšte,“ řekl Prokop přemáhaje se, „jděte mi ke všem -- Nechci žádné šaty a dost! Rozuměl jste?“

I zdvořilé konvencializované fráze s imperativem mají obvykle přací ilokuční sílu.

Někdo klepal na dveře. „Vstupte,“ křikl Prokop a vyskočil, nechápaje, kde vůbec je. – Prokop se mu vymkl. „Odpusťte,“ mumlal, vysoukal se co možná nejneobratněji na chodbu a vešel do třetího pokoje. – „Kdy chcete?“ „Odpusťte, já vůbec nechci,“ odpověděl Prokop určitě. – „Na shledanou, ano? Ukažte se zas někdy.“

Budeme-li v rámci našich úvah v dané chvíli považovat kvantitativní charakteristiku výskytu za kritérion závažnosti, pak se dá říci, že přací imperativ má (vedle kondicionálu a futura) jedno z nejvýraznějších míst mezi centrálními gramatickými prostředky vyjadřujícími v češtině přání a pomezní intencionální stavy a mluvní akty. Je pro něj charakteristické, že odkazuje k futurálnosti v rámci pravidla P–1, k potenciálnosti dané podmínkou P–2 a do jisté míry i k podmínce preference P–3; k podmínce P–4 a pravidlu P–5 neodkazuje, ty jsou signalizovány jen kontextově. Podmínka P–6 je implicitní, jak bylo uvedeno nahoře. Jako primárně direktivní výrazový prostředek nese zpravidla dosti silný náboj emocionality, proto patří do podskupiny desiderativních prostředků afektivních, na rozdíl od kondicionálu a futura, které mohou vyjadřovat přání s minimálním nábojem emocionality.

 

[122]LITERATURA

 

BAKKER, W. F.: The Greek Imperative: An Investigation into the Aspectual Differences between the Present and Aorist Imperatives in Greek Prayer from Homer up to the Present Day. Adolf M. Hakkert, Amsterdam 1966.

ČEJKA, M.: Rozkaz a negace. SaS, 39, 1978, s. 341–348.

ČEJKA, M.: Přání jako intencionální stav a promluvový akt. Jazykovedný časopis, 40, 1989, 1, s. 10–20.

ČEJKA, M.: Přání jako intencionální stav a mluvní akt. Habilitační disertace. Brno – Regensburg 1994.

DAVIES, E.: The English Imperative. Croom Helm, London 1986 (Croom Helm Linguistic Studies).

DONHAUSER, K.: Der Imperativ im Deutschen. Studien zur Syntax und Semantik des deutschen Modussystems. Helmut Buske, Hamburg 1985 (Bayreuther Beitrage zur Sprachwissenschaft, Bd. 6).

HAMBLIN, C. L.: Imperatives. (Foreword by Nuel Belnap.) Basil Blackwell, Oxford 1987.

KAEPPEL, E.: Der Imperativ in den französischen Anzeigewerbung. Gunter Narr, Tübingen 1987 (Tübinger Beiträge zur Linguistik).

RISSELADA, R.: Imperatives and Other Directive Expressions in Latin: A Study in the Pragmatics of a Dead Language. J. C. Gieben, Amsterdam 1993 (Amsterdam Studies in Classical Philology, Vol. 2).

SEARLE, J. R.: Intentionality: An Essay in the Philosophy of Mind. Cambridge University Press, Cambridge 1983.

WRIGHT, G. H. von: An Essay in Deontic Logic and the General Theory of Action. Acta Philosophica Fennica, Vol. 21. Amsterdam 1968.

 

R É S U M É

The desiderative imperative

Imperatives as morphological or morpho-syntactic forms express primarily the directives (commands, demands, prohibitions). Their functional domain, however, is not (and cannot be) strictly limited on account of vagueness of the boundaries between different speech acts. The article investigates the secondary functions of imperatives within the intersection zone between the directives and expressives, analysing the desiderative functions of this formal category in particular. The constitutive and regulative rules and conditions of the desiderative speech acts are formulated. Idiosyncratic features of the Classical Greek, and English imperative are mentioned. Finally, the author concentrates his attention on the analysis of the specific desiderative functions of Czech imperative.


[1] Podrobněji srov. Čejka, 1989 a Čejka, 1994, kap. IV., s. 33–47. Používá se T-kalkulu a TI-kalkulu G. H. von Wrighta (srov. von Wright, 1968) a jeho symboliky.

[2] Změna se dá přirozeně chápat jako transformace stavů věcí; nastává, jakmile jistý stav věcí přestane existovat nebo začne existovat. V logice přání stejně jako v logice činnosti u G. H. von Wrighta (von Wright, 1968) se změna chápe v širokém logickém smyslu, který zahrnuje mj. i případy, kdy si přejeme, aby se aktuální stav věcí neměnil, aby zůstal tak, jak je, popř. aby nic nevzniklo nebo nezaniklo (jak je tomu v příkladu Kdyby tak mezi námi mohlo všechno zůstat při starém!). I to je změna v širokém logickém smyslu, neboť tu jde o přání, jež jsou smysluplná jedině při takovém stavu věcí, který by se „sám o sobě“ a bez vnějšího zásahu nějak změnil, popř. při němž by něco vzniklo nebo zaniklo. Jde tedy o přání změnit stav věcí měnících se ve stav věcí bez proměny: (pTq)T(pTp); popř. stav věcí, v němž nějaké p zaniká, ve stav věcí, v němž p nezaniká: (pT¬p)T(pTp), např. Bylo by dobře, kdyby ten starý mlýn nebyl ještě zbořený!, nebo stav věcí, v němž nějaké q vzniká, ve stav věcí, kde q nevzniká: (¬qTq)T(¬qT¬q), např. Jen aby tam nepostavili zase nějaké nové sídliště!

[3] Autor podává toto vysvětlení: „Yet, given that the imperative is semantically specified only as the presentation of a possibility, it would seem quite feasible for it to be used to convey a wish. I suggest that what excludes imperatives from being generally used in this way is the nature of the convention governing the utterance of imperatives, according to which the speaker must consider that the possibility presented can be actively brought about by someone, usually the addressee“ (Davies, 1986, s. 57).

[4] Srov. Čejka, 1978; literatura týkající se imperativní logiky je shrnuta u von Wrighta, 1968.

Kotlanova 2, Brno

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 2, pp. 117-122

Previous Kateřina Marková: Sémantické a gramatické parametry konverzívních lexémů (na příkladu substantiv VÍTĚZSTVÍ, PORÁŽKA)

Next František Štícha: K deikticko-anaforickým funkcím lexému ten