Miroslav Komárek pětasedmdesátiletý

Milada Hirschová

[Chronicles]

(pdf)

Miroslav Komárek is 75 years old

Prof. PhDr. Miroslav Komárek, DrSc., se narodil 20. 4. 1924 v Lazníkách na Přerovsku. Maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci v r. 1943 a do konce války byl pak totálně nasazen jako pomocný dělník. V r. 1945 začal studovat na FF UK v Praze češtinu a ruštinu, po obnovení olomoucké univerzity přestoupil do Olomouce a zde také studium v r. 1949 dokončil doktorátem filozofie. Po promoci začal působit na na FF UP a této instituci zůstal věrný celý svůj profesionální život. Habilitoval se v r. 1962, v r. 1982 získal, přes mnohé překážky, které tehdejší režim a vedení univerzity málo poslušným pracovníkům vytvářelo, titul DrSc. Profesorem však byl jmenován až po změně režimu, ačkoli již od padesátých let patří k vůdčím osobnostem české jazykovědné bohemistiky a slavistiky.

K předmětům jeho odborného zájmu patřil a patří vývoj jazyka, zejména fonologie a morfologie, a to jak pokud jde o češtinu, tak v pohledu srovnávací slavistiky, dále se zabývá morfologií synchronní a edicemi textů. Je autorem Hláskosloví (v kolektivní Historické mluvnici české z konce 50. a zač. 60. let), dále pak novějších popisů fonologického a morfologického vývoje češtiny z let 70. Kromě těchto syntetizujících prací je autorem desítek studií věnovaných dílčím jevům v těchto oblastech, ať už jde o palatalizaci, kontrakci a jiné jevy hláskového vývoje, nebo otázkám morfonologie.

V oblasti synchronně zaměřené analýzy jazyka se zabýval teorií slovních druhů, zejména z hlediska obecné sémantiky a z hlediska místa slovních druhů v komplexním popisu jazykového systému, problematikou slovesného vidu, popisem stavby slovesné, adjektivní i pronominální flexe. V syntetické podobě se jeho pojetí slovních druhů, chápání morfému jakožto znakové jednotky a přístup k popisu české flexe objevily v Příspěvcích k české morfologii z r. 1978. Tato monografie je od svého vydání jednou z nejvlivnějších teoretických prací v soudobé bohemistice. Komárkova precizace klíčových pojmů morfém – morf – alomorf stanovila v podstatě standard a jeho komplexní interpretace autosémantických slovních druhů jako amalgámových, vzájemně se prostupujících, resp. překrývajících funkčně-sémantických kategorií přinesla nejen nová zjištění (platí to především pro novátorskou interpretaci deiktických slov a numeralií), ale nabídla i možnosti nově pojaté, výstižné a nerozporné klasifikace, která odstraňuje dvojznačnosti a nedůslednosti slovnědruhové klasifikace tradiční. Funkčně-sémantické hledisko se v Příspěvcích uplatňuje i v interpretaci kategorií slovesného času a modu.

Dále je třeba uvést, že Miroslav Komárek se významně podílel na vytváření koncepce vědecké mluvnice češtiny, a to vlastně od samého počátku práce v raných sedmdesátých letech, a po mnoha peripetiích, které vznik této mluvnice provázely, byl spolutvůrcem koncepce popisu tvarosloví, tedy druhého svazku Mluvnice češtiny. I v souvislosti s Mluvnicí češtiny vznikly početné dílčí studie, ať už o gramatických kategoriích jednotlivých slovních druhů, fungování některých slovních druhů v syntaxi, o otázkách prefixace v návaznosti na problematiku tzv. subsumpčních prefixů a chápání vidových dvojic, o partikulích aj. Komárkovy studie vycházely ve Slovu a slovesnosti, v Naší řeči, v československých sbornících pro slavistické sjezdy, ale i v časopisech a sbornících rakouských, německých a ruských.

Jak všichni jeho bývalí studenti vědí, profesor Komárek sám říká, že si nade vše váží díla Jana Gebauera. On sám je však v naší lingvistice zejména a především jedním z roduvěrných pokračovatelů strukturalismu Pražské školy, a to jak pokud jde o permanentní ohled na funkci jazykových jevů, tak i co se týká minucióznosti a konsekventnosti každé analýzy i jejích důsledků pro celkový obraz systému jazyka jako celku; zde mu byly inspirací zejména studie Jakobsonovy a Trubeckého. Ukazují to Komárkovy stati ve svazcích z obnovené řady Travaux i jinde. Neuzavíral se však nikdy ani podnětům novějším, např. popisu generativně zaměřenému, a od sedmdesátých let se pak výrazně inspiroval podněty lingvistických popisů založených na sémantickém přístupu k jazyku.

Teoretické dědictví Pražské školy a lingvistické koncepce vycházející z díla F. de Saussura, [239]L. Hjelmsleva a K. Bühlera se ostatně v další řadě svých statí snažil, zejména v 70. letech, bránit jak před ideologizujícím karikováním, které by pravděpodobně znamenalo jejich postupnou tabuizaci, tak před vulgarizací. V některých případech se dokonce zdá, že se při užívání argumentace marxistických ideologů proti nim samým velmi dobře bavil. (Platí to zejm. pro stať Moderní lingvistika a odkaz Vladimíra Iljiče Lenina v jednom ze sborníků olomoucké fakulty.)

Konečně pokud jde o činnost editorskou, věnoval se prof. Komárek dílu Jana Gebauera, textům obrozenských autorů Klácela a Klicpery, ale i statím F. X. Šaldy (zde spolu s olomouckými literárními vědci O. Králíkem a J. Opelíkem) a próze J. Mahena (s V. Justem). Je rovněž autorem jazykovědné stati ve známém sborníku Národního muzea, jenž reprezentuje soudobý pohled na Rukopisy. Věnoval se též problematice překladu (z francouzštiny), v poslední době pak editoval Durdíkovu Kalilogii. Tato stránka díla M. Komárka ukazuje, že se nikdy neuzavíral do přísně teoretické lingvistiky, nýbrž se vždy projevoval jako v pravém smyslu filolog.

Kromě práce teoretické vykonává M. Komárek velmi záslužnou práci na poli organizačním, jako člen redační rady Slova a slovesnosti, člen gramatické komise Mezinárodního komitétu slavistů a člen několika vědeckých rad. Po určitou dobu také obětoval svůj čas vedení Katedry bohemistiky na FF UP.

Všichni, kdo měli to štěstí, že byli a jsou spolupracovníky nebo studenty profesora Komárka, vědí, že inspirující jsou nejen jeho práce publikované, ale hlavně jeho přednášky, semináře a diskuse s ním. Velká skupina učitelů působících na FF UP dodnes vzpomíná na tzv. asistentské semináře, které se pod vedením profesora Komárka konaly na FF UP koncem sedmdesátých a na počátku osmdesátých let, a to z vlastní iniciativy a ve volném čase všech zúčastněných. Diskuse o přečtených statích nebo o tématech, jimiž se kdo z nás právě zabýval, byly opravdu obohacující – v konfrontaci bohemistických, anglistických i obecnělingvistických pohledů se tříbily názory i schopnost argumentace. Schopnost profesora Komárka vyhmátnout jádro problému, taktně upozornit na slabé stránky nebo přehlédnutí, ale samozřejmě i povzbudit byla pro všechny zúčastněné velkou školou. Podobně se koneckonců vyjadřují i absolventi olomoucké bohemistiky obecně – profesor Komárek vždy patřil k těm učitelům, kteří nutili studenty přemýšlet a kteří je k tomu vedli svým osobním zaujetím. Ostatně, jakýkoli rozhovor s jubilantem je inspirací a potěšením díky jeho rozhledu po literatuře, výtvarném umění i filozofii. Chtěla bych tedy na tomto místě profesoru Komárkovi blahopřát k jeho životnímu jubileu, poděkovat mu za všechnu jeho vědeckou i univerzitní činnost a popřát jemu i nám, aby ještě dlouho zůstal tak aktivní a plný energie, jako je doposud.

(Předneseno při příležitosti přednášky prof. Komárka na zasedání Jazykovědného sdružení ČR dne 22. 4. 1999 na FF UK v Praze.)

Katedra bohemistiky FF UP
Křížkovského 10, Olomouc

Slovo a slovesnost, volume 60 (1999), number 3, pp. 238-239

Previous Jiří Zeman: Štylistika neverbálnej komunikácie

Next Milan Harvalík: 2. mezinárodní kongres dialektologů a geolingvistů v Amsterdamu