Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Adjektiva bezpříznakový, bezpřízvučný, bezdrátový a pod.

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

-

Byl jsem poslední dobou několikrát tázán, proč v strukturální vědě o jazyce a o literatuře označujeme členy oposice, z nichž jeden má jistý příznak a druhý jej nemá, jako členy příznakové a bezpříznakové[1] a nikoli „bezpříznaké“ ve shodě s tím, jak se v mluvnickém názvosloví českém označují oposice jiné, na př. zájmena rodová a bezrodá, věty podmětné a bezpodměté a zčásti i slovesné kmeny présentní příznakové (thematické) a bezpříznaké (athematické), a jak by žádala tradice brusičská. Protože otázka ta souvisí s mnoha obdobnými případy v odborném názvosloví vůbec, zda jsou totiž správné na př. názvy bezwattový (proud), bezpólový (magnet), bezdrátový a pod. či by mělo být „bezwattý…“, zda má být bezpřízvučný čili bezpřízvuký a pod., osvětlíme celou věc poněkud zevrubněji.

Uvedu napřed zajímavý příklad ze samé prakse názvosloví mluvnického, totiž opravování tvaru bezpříznaký na bezpříznakový:

V českých mluvnicích slovesné kmeny athematické, totiž takové, jejichž kmen présentní není rozšířen o zvláštní příponu samohláskovou, jako js-me, js-te na rozdíl od nes-e-me, nes-e-te a pod., označovaly se jako bezpříznaké a kmeny thematické, které takovou příponu mají jako příznakové, a to počínajíc, pokud vím, mluvnicí Blažkovou z r. 1877 (dříve se nazývaly bezsponové a sponové a j.). Názvů bezpříznaké-příznakové užíval důsledně také Gebauer ve svých mluvnicích a celkem se oba názvy zachovávají dosud; je také název bezpříznaký uveden jako jediný v Příručním slovníku jazyka českého.

Přesto Trávníček již v prvním svém zpracování Gebauerovy Příruční mluvnice jazyka českého (z r. 1925) má na jednom místě, a to v nadpise, „s kmeny bezpříznakovými“ (str. 208), ač jinde zůstalo bezpříznaké, a v druhém svém podstatnějším přepracování z r. 1930 má pak tvar bezpříznakový nejen na tomto místě v nadpise, nýbrž i jinde v tekstu (na str. 174) a staré bezpříznaké zůstalo na jediném místě (na str. 167, snad nedopatřením). — Rovněž Ertlovo zpracování školské mluvnice Gebauerovy od 9. (přepracovaného) vydání obdobně kolísá mezi bezpříznakový a bezpříznaký: má bezpříznakový v tekstu na str. 233, ale staré bezpříznaký zůstalo v nadpise na str. 266.

Toto kolísání mezi tradovaným bezpříznaký, které by také vymáhali brusiči staří i nedávní, a nově vneseným bezpříznakový nemůže býti nahodilé, když se vyskýtá hned paralelně u dvou tak význačných bohemistů. Svědčí zřejmě o rozporu mezi tradovanou teorií a skutečným povědomím jazykovým u obou filologů, které vyžadovalo opravu. A řekněme hned předem, předbíhajíce výklad, že povědomí jazykové vedlo k opravené formě bezpříznakový tlakem jazykového systému; takovýmto tlakem zcela právem vyložil Trávníček již leckteré tvoření nové, srov. zejména tvoření typu maloměsto v našem časopise (roč. 2, 1936, 23 n.). Dnešní soustava spisovné češtiny požaduje jako opositum k adjektivu příznakový tvar bezpříznakový.

V dnešní spisovné češtině jsou dva typy tvoření adjektiv s předponou bez-. Jednak je zde typ bezhlavý bez zvláštní přípony adjektivní, jednak typ bezbolestný, bezcitný, bezdrátový s některou z obvyklých přípon adjektivních, zvl. s příponou -ný, řidčeji -ový; vyskýtají se i přípony jiné, zejména -ní u adjektiv odvozených z přeja[89]tých slov, jako bezcharakterní, bezkonfesijní, dále srov. ojedinělé bezmyšlenkovitý, bezpórovitý ap. Oba tyto typy tvoření jsou produktivní (živé), ale zřejmou převahu má typ druhý (bezbolestný, …).

Po stránce významové mají všechna takováto adjektiva společné to, že označují nedostatek nějaké věci (části) nebo vlastnosti a pod. (býti bez hlavy, bez bolesti, bez citu, …), ale přece se mezi nimi zřetelně rýsují dvě skupiny: jednak adjektiva, která nemají proti sobě přídavná jména označující právě přítomnost téže věci, vlastnosti a p., jako bezhlavý, bezcitný, jednak adjektiva, vedle nichž takováto přídavná jména existují, jako bezbolestný — bolestný, bezdrátový — drátový a pod. Je pochopitelné, že se takováto paralelní adjektiva spojují ve dvojice oposiční a význam adjektiv typu „bezbolestný“ sbližuje se s významem prosté negace toho, co vyjadřují paralelní adjektiva kladná, a po stránce tvoření s adjektivy s prostým ne-. Adjektiva s předponou bez- si přece často zachovávají jistý významový odstín negace tím, že důrazněji vytýkají nepřítomnost věci nebo vlastnosti, jejíž přítomnost bylo by lze předpokládat.

Po stránce formální se obě adjektiva, která se vyskýtají ve dvojici, v níž jedním se odmítá jistá vlastnost a druhým přisuzuje, tvoří zpravidla příponou stejnou a náleží tedy k druhému typu tvoření (bezbolestný, …); hledíme ovšem zde jen k adjektivům, která jsou obecným majetkem spisovného jazyka, a nikoli k takovým, která se vyskýtají jedině v jazyce odborném anebo jsou speciálním prostředkem jazyka básnického. Naproti tomu u adjektiv významové skupiny první, která nemají paralelní adjektiva kladná, bývá obojí typ tvoření, bezhlavý i bezcitný. Vzájemný poměr těchto dvou typů u adjektiv této skupiny není předmětem těchto poznámek; připomínám jen, že typ bezhlavý je i zde omezen, jednak formálně tím, že netvoří se taková adjektiva na (a není proto bezpalcí, …, v. dále), jednak významovým okruhem adjektiv tohoto typu: označují kromě dvou tří výjimek (bezedný, bezesný) vesměs jen nedostatek části těla u lidí a zvířat, jako bezbradý, bezhlavý, beznosý, beznohý, bezprstý, bezruký a p., anebo části rostliny, jako bezlistý, bezkvětý a p.

Obdobně máme v češtině i u složených adjektiv vzniklých z přívlastkového spojení sice také typ adjektiv, jako černooký, jednoruký, čtvernohý, ploskonosý, holobradý a pod. — s podobným omezením významovým —, ale jinak častěji typ s příponou adjektivní, jako jednoroční, každodenní, malověrný, svatodušní, cizozemský, dobrovolný a jen málo případů typu prvního, jako všední, stoletý, starověký a pod. — U adjektiv vzniklých z jiného předložkového spojení než s předložkou bez- je zpravidla typ náruční, poboční, přespolní, dočasný, stelný a pod. a jen výjimkou typ odvěký, sourodý.

Takový je dnešní stav věci a proto pochopíme, proč nám i v odborném jazyce adjektiva typu bezhlavý, pokud nejsou již vžitá, zní velmi nezvykle a proč prakse zpravidla pokusy o jejich uvedení koriguje a přetváří je — pod tlakem systému — v adjektiva typu bezbolestný, bezdrátový a p.

Jak se vyvinul dnešní stav těchto adjektiv v jazyce spisovném? Spisovná čeština doby obrozenské mohla převzíti z jazyka staršího a z obecného usu jen omezený počet těchto adjektiv (obojího typu tvoření), protože jich v starším jazyce českém i v obecném usu bylo málo. Tvoření však samo těchto slov zadjektivisováním předložkových výrazů s bez, a to obojího typu, je prastaré a obecně slovanské, jak je známo.[2]

[90]V staré češtině jsou doloženy oba typy těchto adjektiv, jak bezbradý, bezedný, bezhlavý (Mand.), bezmozhý a bezmozký, bezruký (Tkadl.), bezzubý (Tkadl.) …[3], tak i bezděčný, bezpečný, bezmocný, bezprávný…; některá adjektiva i kolísají mezi obojím tvořením, jako bezpřiemý |bezpřiemný, bezduchý| bezdušný.

Vzrůstající úkoly spisovného jazyka našly pak již ve 14. století v těchto adjektivech vhodný prostředek k tvoření nových potřebných slov, třebaže u nás nikdy neproniklo toto tvoření v té míře a hojnosti jako v církevní slovanštině. Teprve jako slova spisovného jazyka, zvláště náboženského, vznikají patrně přídavná jména bezčíslný innumerus, bezkonečný infinitus, bezmierný immensus, bezpotřěbný (Tkadl.), bezsmyslný demens a j.; zpravidla mají příponu -ný. Zcela ojediněle se vyskytnou v 14. stol. a později i přípony jiné, bezprávní, bezslavní, bezcěstivý (vedle častějšího bezcěstný invius), bezpomocitelný (vedle stejně ojedinělého bezpomocný inops),[4] bezutešitelně a j.[5] Rovněž jen řídká jsou takováto zřejmě nová adjektiva kulturní typu „bezhlavý“; znám jen ojedinělé bezčíslý ‚nepostižný‘, významem odlišné od častějšího bezčíslný, a bezmyslý elinguis, doložené jen u Klareta a od něho patrně vymyšlené, dále ojedinělá adj. bezumý a výše uved. bezduchý (vedle častého bezdušný),[6] — ta obě lze však řaditi k typu „bezhlavý“ i po stránce významové (viz pozn. 3). — Adjektiv typu „bezbolestný“ s příponou -ný (a adverbií na -ně) zřejmě přibývá v stol. 15. a později, srov. u Husa beznuzně, bezpřietržný continuus a j., u Rokycany bezbožný, bezčstný, bezstudný, u Všehrda bezelstný, bezpochybný, bezeškodně a j. (na př. bezdůvodně ze 16. stol. u Gebauera), ale je těžko určiti u jednotlivých takovýchto adjektiv anebo jiných citovaných dosud z doby pozdější, na př. u adj. bezkrevný, bezradný, bezuzdný dokládaných ze 16. stol., zda skutečně vznikla teprve v té době či jsou starší, protože jde o produktivní typ tvoření. Z tohoto důvodu také nelze u některých adjektiv doložených ze 14. a 15. stol., jako na př. bezcěstný, bezpracný, bezvadný, bezvolný, nebo z doby pozdější vždy bezpečně říci, zda jde o adjektiva vzniklá jako slova jen kulturní, ač podle dokladů je to pravděpodobné. Tolik je však jisté, že typ „bezhlavý“ je záhy produktivní jen v omezeném významu, pro určení chybějící části celku, zvláště těla lidského, kdežto typ druhý, „bezčíslný“ a pod., je produktivní bez tohoto omezení a tvoří se především tímto způsobem nová adjektiva kulturních potřeb, ale v počtu ne příliš hojném.

Mnohem hojnější měrou sáhla k tvoření adjektiv obou těchto typů doba nová, počínajíc dobou obrozenskou. S oblibou je tvořila zvláště škola Jungmannova, často podle vzoru polštiny a ruštiny, kde jsou adjektiva tohoto typu častá. Setkáváme se s nimi v tehdejším jazyce básnickém, na př. v Jungmannově překladu Miltonova Ztraceného ráje je bezhvězdný, bezpamětný, bezstrašný i bezstrachý, v Čelakovského překladu Panny jezerní bezdechý, bezsenný a j., zejména však často v odborném názvosloví tehdy nově tvořeném, na př. u Presla bezoudý, bezbrázdý, bezjádrý, bezkřídlý, bezpalistý, bezpohlavý, bezžlázý, bezbílečný, bezčinný ‚neúčinný‘, bezděložný, bezkelný, bezkloubný, bezkorunný, bezobalný, bezostrožný, bezpáteřný, bezplamenný, bezpňový a j. V Jungmannově slovníku je jich opravdu nepřehledné množství (290 adjektiv typu. „bezbolestný“ a 64 typu „bezhlavý“, z nichž 20 má vedle sebe i typ první).

[91]V Jungmannově slovníku je to zčásti jen materiál slovníkový ad hoc utvořený, někdy doprovozený přímo odkazem na slovník Lindův, na př. u hesel bezbědný, bezdělný, bezdlužný, bezemzdný, bezhrotný, bezchmurný, bezchvalný, bezkárný, bezplatný a m. j. (adj. typu bezlosý v. dále) anebo na slovník Heymův, jenž byl Jungmannovi pramenem dokladů ruských, nebo přímo na ruštinu, na př. u hesel bezbázlivý, bezboký, bezčlověčný, bezdanný ‚bez daní‘, bezchlebný , bezchvostý, bezobrazný, bezsporný, bezúspěšný a j.

O dobové oblibě pro ně a zvláště o oblibě Jungmannově v nich svědčí i pouhá čísla: z 290 adjektiv typu „bezbolestný“, doložených u Jungmanna, má jen 37 i doklady starší (tedy jen osmina) a z 64 typu „bezhlavý“ jen 15 (tedy čtvrtina). Poměr ten se nijak podstatně nezmění, můžeme-li dnes doložiti ze starší doby i některá adjektiva jiná.[7] — Nevešla ovšem všechna tato adjektiva Jungmannova slovníku do spisovného jazyka, jak je viděti již z článku Flajšhansova Předložka bez a složeniny v Naší řeči (19, 1935, 187n.). Mnohá tato adjektiva, jak jsme již řekli, jsou jen slovníková hesla, jiná měla život zcela efemérní. Dnešní slovníky spisovné češtiny, vycházející Příruční slovník jazyka českého a slovník Trávníčkův, uvádějí z 290 adjektiv prvního typu doložených u Jungmanna oba shodně jen 91 (tedy méně než čtvrtinu), při čemž Příruční slovník má sám ještě 25 dalších z materiálu Jungmannova a Trávníčkův 21; tedy větší polovinu materiálu Jungmannova neuvádí ani jeden z nich. Ze 64 adjektiv typu druhého doložených u Jungmanna uvádějí oba shodně 30 adjektiv (tedy méně než polovinu), Příruční slovník pak nadto ještě tři adjektiva, kdežto Trávníčkův 12 z těch, která má Jungmann; tedy jednu třetinu adjektiv uvedených u Jungmanna nemá žádný z nich. Ovšem na druhé straně po celé 19. století i ve 20. adjektiv obou těchto typů stále ve spisovném jazyce přibývá. Srov. dále na str. 95 n. výčet některých adjektiv dnes běžných a v Jungmannově slovníku ještě nedoložených, jako bezcitný, bezdůvodný. Dokládají to jasně i pouhá čísla, třebaže význam jejich nepřeceňuji: v obou výše uvedených slovnících dnešní spisovné češtiny je proti materiálu Jungmannovu navíc souhlasně 60 adjektiv typu „bezbolestný“ a 16 typu „bezhlavý“; jen v Příruč. slovníku jaz. čes. pak dokonce 188 typu prvního (z nich 90 je označeno jako řídká, 39 má doklady jen básnické) a 58 typu druhého (z nich 23 má paralelní tvar podle typu prvního, dále 26 je označeno jako řídké a 25 má doklady jen básnické).

Není tedy pochyby o tom, že v spisovné češtině jsou od doby obrozenské adjektiva tato skupinou produktivní, a to oba typy.

Co se týče poměru obou typů, je viděti již z číselného jejich poměru u Jungmanna, že se doba obrozenská nikterak nevyhýbala typu tvoření „bezbolestný“. Tam, kde existuje dvojice adjektiv typu bezbolestný — bolestný, mají v materiálu Jungmannově adjektiva s předponou bez- takřka bez výjimky příponu shodnou s příponou paralelního adjektiva kladného, jako bezbázlivý — bázlivý, bezbědný — bědný, bezbylinný — bylinný, bezcenný — cenný, bezcudný — cudný atd.

Nová adjektiva typu „bezhlavý“ jsou omezena na adjektiva isolovaná, která se v takové dvojici nevyskýtají, a to převahou ještě jen na skupinu adjektiv označujících nedostatek části celku tělesného, jako bezboký, bezbradý, bezbřichý atd., anebo i rostlinného, jako bezklasý, bezkorý a pod. (srov. i starší bezlistý). Častěji Jungmann i u této skupiny kolísá mezi obojím typem tvoření, na př. bezhlasý — bezhlasný, bezlistý — bez[92]listný, bezperý — bezperný, bezuchý — bezušní, bezústý — bezústný, bezžilý — bezžilný, bezžlučí — bezžlučný. Jiná adjektiva tohoto typu jsou zcela řídká a skoro vesměs jen odleskem slovní zásoby Lindovy, srov. bezdomý,[8] bezlosý, bezslužbý,[9] bezsvětlý[9] (bezsvětlý má Jungmann i ve svém překladu Ztraceného ráje), bezuzlý, anebo jsou přejata z rušt., jako bezpažitý, bezcestý (vedle bezcestný) je jen omyl (v. výše pozn. 6). Žádné z těchto adjektiv se neujalo s výjimkou adj. bezbarvý, které i u Jungmanna kolísá (má bezbarevný, bezbarvný, bazbarvý). Také výjimkou má právě toto adjektivum u Jungmanna typ bezbarvý, ač má kladný protějšek „barevný“; kromě něho jsou takovouto výjimkou v materiále Jungmannově jen ještě adj. bezpohlavý, ač je „pohlavní“, bezžebrý a bezžilý vedle bezžeberný a bezžilný, ač je „žeberní“ a „žilný“.

Teprve po době obrozenské vzniká brusičná teorie, která pokládá za „lepší“ adjektiva typu „bezhlavý“ a snaží se je spisovnému jazyku vnucovat, a to i pro skupinu dvojic. Počátek tohoto zásahu se nejzřetelněji projevuje v letech padesátých u slovnikáře Josefa Franty Šumavského, který se snažil i v jiných jevech jazyk spisovný přizpůsobovat své teorii (zvl. usiloval o významové rozlišení adjektiv na -ní a -ný, srov. můj Vývoj spisovného jazyka českého v Dodatku Č. vlastivědy, 1936, str. 114). Franta Šumavský ve svých slovnících nejen adjektiva s předponou bez- velmi podstatně rozmnožil o mnoho adjektiv, která nebyla v Jungmannově slovníce a která rovněž nebyla v jazyce ani předtím ani potom, nýbrž ve svém Česko-německém slovníku, který vycházel od r. 1848 do r. 1851, označuje výslovně adjektiva, jako bezbílký, bezcestý, bezdůvodý, bezprospěchý, bezvadý a m. pod., výslovně jako lepší („besser“) než adjektiva bezbílečný, bezcestný, bezdůvodný, bezprospěšný, bezúspěšný, bezvadný atd. anebo uváděje adjektiva, jako bezdluhý, bezhříchý a j., přímo zavrhuje bezdlužný, bezhříšný atd. Opravuje tak Jungmanna, v souhlase s nímž ještě sám ve svém Německo-českém slovníku z l. 1844-46 měl bezbílečný, bezcestný, bezprospěšný, bezdlužní (Jungmann bezdlužný), bezhříšný atd.; již i tam měl bezdůvodý, ale toto adjektivum Jungmann nemá. Franta má pak, zvl. v Česko-německém slovníku mnoho adjektiv nových tohoto typu, na př. bezcitý, bezchybý, bezmasý, bezohledý, ba pokouší se zavésti i paralelní typ měkký a tvoří adjektiva, jako bezkoncí, bezkrají, bezměsící, bezpalcí, bezvěží, která ovšem bez stopy z jazyka zmizela.

Vlivem této tendence vznikají pak v 2. polovině 19. století v odborném jazyce nová adjektiva typu „bezhlavý“. Setkáváme se s nimi zejména na př. u J. Durdíka, srov. u něho bezdobý, bezhluký, bezevtipý, bezformý, bezhybý, bezpoutý, bezpřízvuký, bezeslohý, beztaktý, beztoný a j. A do tohoto období spadá také tvoření mluvnických názvů, jako bezrodý, bezpříznaký, bezpodmětý,[10] v Blažkově mluvnici bylo také bezpřízvuký, v Gebauerových mluvnicích bezezvuký (proti zvučný ‚neznělý — znělý‘).

Nehledíme-li na tyto doklady pouze slovnikářské anebo na exklusivní odborné názvy, celkový vývoj spisovného jazyka nedal této brusičské snaze za pravdu; tvořil nová adjektiva převahou právě podle typu „bezbolestný“. Z adjektiv tohoto typu dnes běžných nejsou ještě doložena v Jungmannově slovníku na př. bezcitný, bezdůvodný, bezcharakterní, bezkonfesijní, bezmyšlenkovitý, bezobsažný, bezohledný, bezodkladný, bezplánovitý, bezpředmětný, bezrozměrný, beztrestný, beztaktní, bezúčelný, bezúčinný, bez[93]úročný, bezvýrazný, bezvýsledný, bezvýznamný; ani v materiálu Kottově nejsou na př. bezalkoholový, bezdrátový, bezesmluvní, bezkonkurenční, bezmotorový, bezpodmínečný, bezparlamentní, bezprogramový, bezpórovitý, beztendenční, bezwattový, bezezájmový. Jsou mezi nimi především adjektiva vyskýtající se ve dvojicích, jako bezcharakterní — charakterní, bezvýznamný — významný atd., ale i adjektiva, která nemají kladný protějšek, jako bezcitný a pod. Jen na tuto skupinu adjektiv kromě řídkých výjimek jsou opět omezena adjektiva typu „bezhlavý“, srov. u Jungmanna ještě nedoložená bezděký, bezertý, bezešvý, bezkvětý, bezkloubý, bezmasý, beznehtý, bezobratlý, bezřasý.

Vyskytly se v období oné brusičské tendence také pokusy určiti teoretické podmínky rozdílu mezi obojím typem tvoření. První vydání Brusu matičního z r. 1877 (na str. 68) tvrdí, že adjektiva a adverbia s „předložkou bez“ na se tvoří od substantiv konkretních (bezruký…), na -ný od abstraktních (bezpečný…). Kott v slovníku (I, 1878, pod heslem bez) vykládá, že se rozlišuje obojí tvoření podle kmene: u tvrdých kmenů na -o a -a (Kott: „z podstatných jmen, která mají široké koncovky“) tvoří se adjektiva, jako bezstromý…, u ostatních (Kott: „jichžto koncovky jsou úzké samohlásky“) řidčeji se tvoří taková adjektiva, a to na -ný, jako bezčestný, bezmocný.

Ani první ani druhý pokus nevystihl skutečný stav věci. První se sice k němu poněkud přiblížil, ale nevystihuje svou formulací, proč je tedy „abstraktní“ bezduchý, ale „konkretní“ jak starší bezcestný, bezvodný a obrozenské bezděložný, bezkořenný, bezkorunný, bezobalný, bezpáteřný, bezpňový atd., tak pozdější bezhmotný, bezdrátový, bezdýmný, bezkališný, bezmotorový atd. Druhý pokus pak vystihl jen jednu podmínku, která formálně umožňuje tvořiti adjektiva typu „bezhlavý“ (adj. bezžlučí, bezpalcí zůstala při nezdařených pokusech, v. výše), ale naprosto nevysvětluje, proč tedy vznikla jak stará adjektiva, jako bezbožný, bezcestný, bezčíslný, bezměrný, bezprávný, bezradný, bezvodný, tak nová, jako bezcenný, bezsporný, bezúhonný, bezplatný, bezvadný a m. j.

Daleko lépe postřehl pravý stav věci již Dobrovský ve spise „Die Bildsamkeit der Slawischen Sprache, an der Bildung der Substantive und Adjective in der Böhmischen Sprache dargestellt“ z r. 1799; na str. 44—45 vykládá: „Man kann außer der Zusammensetzung nicht sagen hlavý, nosý, oký…, wohl aber bezhlavý, pleskonosý, černooký…; ferner bezedný…, bezzubý, čtvernohý… Doch werden andere auf gleiche Art zusammengesetzte auch schon vermittelst des Ableitungslautes n gebildet: bezdušný…, bezectný, bezelstný, jednoroční…, welche auch sonst außer der Zusammensetzung größtenteils üblich sind.“ Toto Dobrovského stanovisko podepřelo patrně hojné tvoření těchto adjektiv s příponou -ný v době obrozenské.

Konstatovali jsme podle dnešního stavu, že adjektiva typu bezbolestný tvoří se tlakem systému především všude tam, kde existuje dvojice adjektiv, totiž vedle přídavného jména s bez- i kladné přídavné jméno nesložené, a že tento typ působí pak i na tvoření jiných adjektiv isolovaných.

Totéž se po tomto historickém přehledu jeví nám jako výsledek staršího postupného vývoje, který jenom v letech padesátých až osmdesátých minulého století byl dočasně porušován zásahem teorie, vyplývající z nepřesného pozorování jazyka a jednostranně jazyku vnucované. Není proto nikterak důvodu k tomu, aby dnes spisovný jazyk opravoval existující v něm adjektiva typu „bezbolestný“, ani k tomu, aby se vyhýbal novému tvoření adjektiv tohoto typu. Naopak dnešní jeho soustava, jejíž počátky jsou prastaré, právě si vyžaduje tento typ všude tam, kde je paralelní adjektivum kladné.

Odborné názvy mohou se sice někdy lišiti od běžného tvoření slov; pro odbornou terminologii je totiž někdy výhodné využívati typů tvoření méně v jazyce zatížených. Avšak v našem případě nesmíme zapomínati, že jde vůbec o skupinu adjektiv, která jsou vlastní především jen jazyku spisovnému a tím již samo sebou exklusivní; není [94]proto důvodu vyhýbati se uvedenému typu ani v odborné terminologii z titulu velkého jeho zatížení v jazyce vůbec. Nebudeme proto sice zavrhovat vžité již odborné názvy, jako bezrodý, bezpodmětý, ale i při tvoření nových názvů odborných budeme postupovati podle toho, co dnešní soustava jazyková vyžaduje, a zvláště nebudeme ani v odborném názvosloví zamítat nebo opravovat adjektiva podle ní dobře vzniklá.

Jinak se věc má v jazyce básnickém, kde nezvyklý typ tvoření může aktualisovat básníkovu slovní zásobu. Nepřekvapí nás proto, že se setkáváme v jazyce básnickém koncem 19. století i v století 20. častěji s adjektivy typu bezbřehý, bezčasý a pod., na př. u Vrchlického bezbřehý, bezmraký, bezpoutý, bezrouchý, bezsměrý (i bezsměrný), bezsvětlý a j., u R. Svobodové bezslový i bezeslový, bezestopý, bezmostý a j.; hojně je dokládá Příruční slovník jazyka českého. Taková adjektiva v jazyce básnickém ovšem nelze nikterak zavrhovati, ale již tím, že mohou aktualisovat jazyk, dosvědčují nezvyklost tohoto typu tvoření ve spisovném jazyce neutrálním a dotvrzují tak — experimentálně — oprávněnost naší základní these.


[1] Srov. řada příznaková a bezpříznaková ve fonologickém názvosloví, jak bylo stanoveno v TCLP 4, 1931, str. 314, a pak v strukturalismu vůbec, na př. nejnověji v Ottově naučném slovníku nové doby 6, 1940, 456, v předposledním čísle Slova a slovesnosti (6. roč., 1940, str. 192, 205) atd.

[2] Srov. zejména Hujerovu studii Slovanská komposita obsahující předložku bez ve Výr. zprávě gymnasia na Král. Vinohradech za šk. r. 1907/8.

[3] Řada adjektiv, která označují nedostatek součásti celku, zvl. těla, není vyčerpána doklady; protože jde o živý typ tvoření běžného jazyka od nejstarší doby, existují takováto adjektiva potenciálně stále v jazyce. Na př. v literárních památkách dosud před dobou obrozenskou nedoložené bezprstý vynoří se nám v 1. polovině 16. století v Černé knize táborské (vydání Jos. Straky z r. 1937, str. 95).

[4] Bezpomocný, které není v Gebauerově Slovníku staročeském, je v žaltáři Kapitulním 108, 17 — stejně jako bezpomocitelný. — Doklady uváděných adjektiv, u kterých není uvedena památka, srov. vesměs v Gebauerově Slovníku staročeském.

[5] Ojedinělá bezední, bezednivý, bezednúcí nenáleží patrně sem; mohou být odvozena od podst. jmen bezden (gen. bezedna, množ. bezednové) m, bezden f a bezednie ‚propast‘, která se vyskýtají v staročeských biblických tekstech, zvl. v žaltáři (podle revise všeho příslušného materiálu soudím, že tato slova bezden, bezednie staročeského náboženského jazyka lze právem pokládati za relikt jazyka staroslověnského).

[6] Bezcestý, které z Rešeliova slovníku cituje Jungmann v slovníku a po něm Kott, je omyl; Rešelius v slovníku z r. 1516 má jen: invius bezcestný a v slovníku z r. 1562 jen předložkový výraz bez cesty, nikoli adj. bezcestý.

[7] Jsou to zejména beznuzně (Hus), bezpřietržný (Hus), bezplodný (Chelč.), bezvinný (MamA) a dále bezpomocný, bezprostředně, bezbradý a bezprstý (jejich doklady viz výše).

[8] Jungmann sám sice uvádí u tohoto hesla „pol. bezdomny“, ale Linde má jen bezdomy.

[9] V Jungmannově slovníku chybí příslušné označení, ale v Lindově adjektiva jim odpovídající jsou.

[9] V Jungmannově slovníku chybí příslušné označení, ale v Lindově adjektiva jim odpovídající jsou.

[10] Bartoš v mluvnici i v Dialektologii moravské má vždy bezpodmětný.

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 2, pp. 88-94

Previous Věra Lišková: O některých problémech nového románu („Odkaz“ a „Zakladatelé“ Milady Součkové)

Next Karel Horálek: České legendy X. století a slovanská bohoslužba v Čechách