Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Marie Čechová: Komunikační a slohová výchova

Jan Chloupek

[Book reviews]

(pdf)

Marie Čechová: Komunikační a slohová výchova

Marie Čechová: Komunikační a slohová výchova. ISV, Praha 1998. 227 s.

 

Posuzovaná kniha navazuje na starší publikaci Vyučování slohu (Úvod do teorie), která byla po roce 1985 příznivě přijata odbornou jazykovědnou veřejností a také kruhy učitelskými. Nyní byla upravena, rozšířena a do jisté míry se posléze změnila i její celková orientace, totiž přibyla tentokrát problematika komunikace a s ní spojené tematiky. Cíl nové publikace je tedy širší než u její předchůdkyně. V celku je kniha průvodcem po didaktice slohové výuky češtině. Autorka objevně vyhledává ve starší literatuře myšlenky pedagogů, svědomitě je citujíc. Podrobněji snad mohla charakterizovat přínos nejnovějších stylistik, které si rovněž činí nárok na uplatňování komunikačního zřetele – na nich se totiž významně podílela.

Komunikační problematika je nesporně vítaným přínosem knihy a představuje užitečné doplnění syntetické stylistiky slohu. Autorka se rozumně zříká ryzí stylistické teorie i hodnocení stylistických koncepcí, ale aplikuje je opírajíc se o odkazy na odbornou literaturu. Výkladový text je důsledně prolnut funkční koncepcí, podobně, třebaže ve stručnější formě, mělo snad být přihlíženo k útvarové diferenciaci národního jazyka, aby si studující uvědomili zdroj výrazových prostředků češtiny a jejich dnešní postavení z hlediska jazykové kultury. Poměrně přesné definice útvarů by mimo jiné pomáhaly žákům oprostit se od scestného názoru, že stylistika je disciplína bez pevné terminologie a bez výkladové akribie. V celku zařazuje M. Čechová komunikační a slohovou výchovu mezi ty prostředky, které vychovávají mladého člověka pro budoucnost. Pokud běží o postulát zvýraznit místo mluveného projevu ve škole (s. 35), je sice oprávněný, ale soudím, že ještě důležitější v řečové praxi i v teoretických výkladech je rozlišovat projevy, které jsou zakotveny v konkrétní situaci hic et nunc, a projevy, které samostatně vytvářejí situaci novou, na jakékoli situaci hic et nunc nezávislé. Tento dvojí druh (ne)závislosti na situaci komunikace nejvýrazněji ovlivňuje volbu mezi komunikačními prostředky. Nemám tudíž za to, že je třeba klást ve škole důraz na umění vést rozhovor (s. 37) nebo že právě v dialogu by se tříbil intelekt, ale soudím, že nejobtížněji se vytváří situace povýtce jen jazykem, je-li jinak autonomní, na situaci rozhovoru nezávislá.

V úvodní kapitole vysvětluje autorka pojetí a systém komunikační a slohové výchovy. Tato pojmoslovná kapitola je velmi užitečná. Široce založen je výklad v další kapitole, totiž o formativní stránce komunikační a slohové výchovy. V autorčině pojetí může slohová výchova motivovat žáka k zamýšlení nad sebou samým, což je nepochybně velmi záslužné. Správně se konstatuje, že při výchově charakteru má význam příklad, vzor. Škoda, že určování vzoru ze strany žáků autorka později mezi průzkumnými metodami neuvádí. Cenné jsou autorčiny rady, jak tematickým výběrem posilovat [74]u žáků a studentů samostatné tvůrčí úsilí, což někdy bývalo zanedbáváno. Autorka náležitě vyzvedá požadavek osobitosti a individuálnosti vůči žákovské tvorbě. Po mých zkušenostech z hodnocení slohových prací při olympiádách češtiny mohu potvrdit, že se tyto kvality textu stávají při hodnocení hlavním kritériem úspěšnosti. Zde i na mnoha jiných místech varuje autorka před autokratickým přístupem k žákům. Snad by bylo vhodné připomenout učitelům nepěkný, zato častý návyk opakovat po žácích jejich zdánlivě nedokonalé formulace v úsilí o jakési formulační zdokonalení na způsob echa. Čechová zde uvádí několik ukázek, jak studenti dovedou rozvíjet svou fantazii. Vysvětluje též diferenciaci středoškolského vyučování podle typu školy a podtrhuje postavení funkčního stylu odborného. Průkopnická je podkapitolka týkající se ženské a mužské specifičnosti školské komunikace, třebaže se netýká pouze předmětu češtiny, i když soudím právě jeho nejmarkantněji. Závěrem se připomíná neverbální komunikace a výchova k přiměřenému jejímu využívání.

Velice obsažná je kapitola Pracovní postupy a formy v komunikační a slohové výchově a řadu užitečných rad přináší kapitola Učební texty a pomůcky z hlediska komunikačního a slohového. Sledují se např. metody získávání slohových znalostí, druhy cvičných metod (nižšího i vyššího typu), stylizační cvičení. – Přimlouval bych se za to, věnovat větší pozornost výkladu o synonymech. Ve škole se rozšířila ta běžná praxe, že studenti a žáci se pokoušejí vyjmenovat co nejvíce členů synonymních řad (většinou řad lexikálních, což je v principu nejsnazší). Na významové, textové a slohové rozdíly mezi jednotlivými synonymy se přitom pomýšlí toliko zřídka. Posléze bývá vyjmenovávání ukončeno se subjektivní libovolností s malou průkazností učitelem. Dozajista poskytují takové řady svědectví o bohatosti i potenciální slohové stratifikaci vytříbeného jazyka, jenže zpravidla odhlíží se takto od volby ze synonym za konkrétní komunikační situace a naznačuje se jakoby neomezená možnost výběru synonyma z celé řady. Přitom se volba synonyma v běžně mluvené řeči zásadně liší od promyšleného, uvědomělého výběru třeba v tvorbě spisovatelské nebo v náročnější publicistice. Platí tu, že příznakovým, slohově aktivním, méně očekávaným výrokem reflektuje mluvčí převážně pouze mimořádné situace a volba prostředku se zde děje uvážlivěji a nebývá automatická, navyklá. Zato za běžných situací, s nimiž lze počítat, většinou sdělujeme svou informaci prostředky nejobvyklejšími, běžně nejfrekventovanějšími a mluvčí ze synonym sáhne takřka automaticky po tom, které mu nabízí většinový úzus. Bylo by žádoucí, aby se autorka vyjádřila aspoň stručně k problematice slohové synonymie, mezi jiným např. k možnostem srovnávání, ztotožňování komunikačních situací – je to přece základní předpoklad slohové rozrůzněnosti.

K protikladu situace veřejné x neveřejné bych připojil ještě jeden, další, totiž oficiální x neoficiální. Tzv. esej bývá v anglickém jazykovém prostředí chápán jako termín pro referát, třebaže někdy s poněkud subjektivnější argumentací. – Za hojný nedostatek při vyučování pokládám vnucování svého pojetí reality ze strany učitele („hada jsi nemohl vidět v lese, tam by mu bylo zima, snad jen na okraji lesa“).

Kniha vhodně zaplňuje mezeru v didaktické literatuře.

Fillova 13, Brno-Lesná

Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 1, pp. 73-74

Previous Jiří Zeman: Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Český jazyk

Next Otakar Mališ: Josef Filipec jubilující