Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Slovenský jazyk

Jiří Zeman

[Book reviews]

(pdf)

Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Slovenský jazyk

Najnowsze dzieje języków słowiańskich. Slovenský jazyk. Ed. Ján Bosák. Uniwersytet Opolski, Opole 1998. 180 s.

 

Cílem mezinárodního výzkumného projektu „Slovanské jazyky v podmínkách historických a politických změn ve střední a východní Evropě“ je popis postupných proměn jazykové situace v jednotlivých slovanských jazycích a odraz těchto změn ve vzájemných vztazích slovanských i neslovanských jazyků po druhé světové válce (blíže viz Gajda, 1998). Výsledkem první etapy tohoto projektu je tucet monografií věnovaných jednotlivým slovanským jazykům. Jednou z nich je i slovensky psaná práce o slovenštině.

Jak je uvedeno v první kapitole (Premeny a zmeny súčasnej slovenčiny), která zároveň plní funkci úvodu, publikace přináší popis a rozbor funkční diferenciace slovenštiny jako národního jazyka. Práce je založená na analýze vývoje slovenštiny v letech 1945–95 a metodologickým východiskem jsou sociolingvistické a komunikační přístupy k jazyku.

Sociolingvisticky orientovaný výzkum slovenštiny začíná v polovině 80. let, do té doby převládal hlavně popis jazykového systému. Autoři publikace – vesměs sociolingvisticky orientovaní lingvisté střední a starší generace – v řadě případů museli přehodnocovat dobové jazykovědné tradice a přístupy ke slovenštině z hlediska současných výzkumných trendů. Výsledkem je to, že se některé pasáže soustřeďují hlavně na vývoj metodologických přístupů a na vědecké koncepce druhé poloviny 20. století (naznačuje to i zmínka v první kapitole, že práce analyzuje vývoj slovenštiny za poslední půlstoletí „z hľadiska istých generačno-reflexívnych postojov“). Proto je v úvodu vhodně zařazená stručná rekapitulace vývoje slovenského lingvistického myšlení sledovaného období; tento přehled začíná přelomem 20. a 30. let, tedy vydáním prvních oficiálních Pravidel slovenského pravopisu (1931) a vznikem časopisu Slovenská reč (1932).

[152]Druhá kapitola (Jazyková politika a zmeny jazykovej situácie v najnovších vývinových obdobiach slovenčiny) je věnována některým problémům vztahu jazyka a společnosti. Je rozdělena do tří částí. První část zpracovává vzájemný vztah slovenštiny a češtiny a jejich fungování v období společného československého státu. Autorka (K. Buzássyová) podává přehled jednotlivých etap vývoje státního celku a postavení slovenštiny v něm. Dotýká se tak problémů čechoslovakizmu, slovenštiny jako státního jazyka v období slovenského státu, tezí o sbližování češtiny a slovenštiny, dvojjazyčnosti po roce 1968 a dalších problémů. Tato část končí poněkud nelogicky rokem 1989. Na ni navazuje druhá podkapitola o postavení slovenštiny v samostatné Slovenské republice. Po popisu situace let 1990–1992 (spory o název státu, v nichž autorka vidí především jazykově-politickou záležitost) následuje analýza důsledků nejvýraznější změny jazykové situace v nově vzniklé Slovenské republice: slovenština se stala státním jazykem. Významným aktem jazykové politiky bylo pak vydání zákona o státním jazyce (1995), jehož cílem je mj. posílit politickou a státní integritu území. Po přečtení kapitoly může vzniknout dojem, že jejím hlavním tématem je popsat, jak se proměny jazykové politiky odrazily ve vztahu češtiny a slovenštiny a v jejich fungování v společném československém státě a v samostatné Slovenské republice. Zvolený přístup k tématu – odraz společensko-politické situace v jazykové situaci – má dopad na vágní pojetí jazykové situace v této kapitole. V první části, kdy je problematika zkoumána v rámci československého státu, je jazyková situace chápána v širším významu jako soubor jazyků (zde češtiny a slovenštiny), které zajišťují komunikaci určitého společenství (zde komunity žijící na území československého státu). Jazykové situaci na území Slovenské republiky do roku 1992 velká pozornost věnována není, chybí zde obdoba dříve publikovaného článku S. Ondrejoviče (1993), který popisuje jazyky fungující jako komunikační prostředky na Slovensku a vzájemné vztahy mezi nimi. V druhé části kapitoly, v níž se podává obraz jazykové situace ve Slovenské republice po roce 1993, je jazyková situace chápána v užším smyslu jako vztah spisovného jazyka a jeho variet fungujících v komunikaci daného společenství (zde vymezeném územím slovenského státu). Vzhledem k tomu, že státní jazyk je v úzkém vztahu s pojmy úřední jazyk, vyučovací jazyk apod., nabízela se zde možnost pojednat i o vývoji a novém vymezení těchto pojmů. Zmínky o nich najdeme roztroušeně na jiných místech publikace. Třetí část kapitoly tvoří zajímavý příspěvek o metajazykové axiologické kompetenci Slováků (J. Dolník). Rozumí se jí schopnost uživatelů jazyka hodnotit svůj jazyk a projevit svůj hodnotící vztah přijímáním a upřednostňováním těch komunikačních prostředků, jimž připisují pozitivní či optimální hodnotu. Specifičnost slovenské jazykové situace je v tom, že kompetence Slováků se historicky vyvíjela v neustálém kontaktu s češtinou.

Cílem nejrozsáhlejší, třetí kapitoly (Zmeny v jazykových podsystémoch (čiastkových normách)) – tvoří téměř polovinu publikace – je zpracovat proměny, jimiž prošly normy jednotlivých podsystémů slovenštiny v 2. polovině 20. století. Podrobné popisy věnované lexikální rovině, frazeologii, slovotvorbě, zvukové, morfologické a syntaktické rovině jsou doloženy bohatým příkladovým materiálem. Kapitole však chybí úvod, který by např. vysvětlil kritéria pro řazení jednotlivých podkapitol (recen[153]zovaná publikace se tím liší od dalších svazků této ediční řady), popř. naznačil, proč chybí informace o pravopisu. Změny v jednotlivých rovinách jsou podány na pozadí dobové odborné literatury, takže kapitola zpracovává převážně proměny vědeckého popisu normy (a často i kodifikace) spisovné slovenštiny. Do jaké míry jsou prezentované závěry specifické pro slovenštinu či společné více nebo všem slovanským jazykům, ukáže další fáze výzkumného programu, jejímž cílem je komparace výsledků získaných v první etapě. Jazyková komunikace na Slovensku byla v posledních padesáti letech výrazně ovlivněna zvýšenou urbanizací obyvatelstva, rozvojem masmédií, vědy, nových technologií apod. Tyto proměny přinesly nové sféry fungování slovenštiny (zvláště spisovné) a postupně docházelo i k jejímu diferenciovanějšímu užívání.

Čtvrtá kapitola (Diferenciácia slovenčiny z funkčného, sociálneho a teritoriálneho aspektu) se zabývá rozrůzněním slovenštiny. Je sledováno ze tří hledisek – funkčního, sociálního a teritoriálního (každému z nich je věnována zvláštní podkapitola). Zřejmě nejbohatší tradici má výzkum diferenciace slovenštiny z teritoriálního pohledu a je spojen s dialektologií. Sociolingvistický výzkum slovenštiny však změnil přístup k teritoriálním dialektům jako jedné ze základních variet národního jazyka podílejících se na jeho sociolingvistickém systému. Teritoriální dialekty jsou považovány za samostatné variety, které plní specifické komunikační funkce v omezené komunikační sféře. Odráží se v nich regionální historie slovenské společnosti a rozvoje slovenštiny. Ačkoliv se v období druhé poloviny 20. století výrazně zvýšil počet uživatelů spisovné slovenštiny, současné výzkumy nepotvrzují rychlý a úplný zánik nářečí, i když se jejich klasické struktury mění. – Výzkum teritoriální diferenciace slovenštiny je v posledním období úzce spjat s výzkumem jazykového a komunikačního vědomí a s nimi spojených postojů k jazyku. Sociolingvistický výzkum postojů obyvatel různých míst Slovenska k jazyku center a jejich prestižnosti poukazuje na jistý hodnotový konflikt mezi centrem a regionem. V recenzované publikaci je tento problém ilustrován na příkladu hodnocení městské mluvy Bratislavy obyvateli středního a jihovýchodního Slovenska (bratislavská městská mluva není v sledovaných oblastech hodnocena jako prestižní). Velká pozornost je věnována funkčnímu aspektu diferenciace slovenštiny, tj. stylovému rozrůznění, které se v posledním půlstoletí značně proměnilo. Zatímco ještě v 50. letech nebyla stylová diferenciace slovenštiny úplná, od počátku 60. let dochází k postupné krystalizaci a stabilizaci systému stylů. V publikaci jsou blíže specifikovány styly hovorový, publicistický, vědecký, umělecký, esejistický a administrativní. Tato část však působí poměrně nesourodě. Podkapitoly věnované jednotlivým stylům se liší rozsahem, některé sledují vývoj stylu, jiné podávají jen základní charakteristiku a klasifikaci. Zřejmě nejpropracovanější je pasáž o publicistickém stylu, která nejlépe odráží základní princip celé knihy – vývoj společnosti a jeho vliv na jazyk. Užité formulace pak naznačují, že zde někteří autoři aplikují členění komunikace na komunikační typy (komunikace celospolečenská, regionální, skupinová, rodinná atd.) a komunikační sféry (činnost hospodářská, politická, výrobní aj.) a analyzují jejich „průniky“, jak to naznačuje závěr této části publikace (srov. Bosák, 1995).

Sociální pohled na slovenštinu se snaží postihnout její stratifikaci. I když sociální přístup k jazyku byl ve slovenské lingvistice přítomný od jejích vědeckých začátků, [154]jeho intenzivní rozvoj začal až na počátku 70. let. Výzkum komunikačních a sociálních podmínek dorozumívání se přesunul z analýzy jazykových prostředků a struktur ke zkoumání jednotlivých variet, které se uplatňují v současné komunikaci (důraz je kladen na mluvené komunikáty). Slovenská lingvistika vypracovala několik stratifikačních modelů (v příslušné podkapitole jsou porovnány jejich shody a rozdíly). Velká pozornost je v publikaci soustředěna na hovorovou slovenštinu (nekodifikovanou spisovnou varietu), jejíž konstituování probíhá v úzkém vztahu s rozšiřováním polyfunkčnosti spisovné slovenštiny.

Pro celou čtvrtou kapitolu je příznačné, že více než samotnou diferenciaci slovenštiny postihuje zpracování tohoto tématu v slovenské lingvistice a různé postoje k němu. Nejpatrnější je tento přístup v rozboru podstatných rozdílů mezi sociolingvisty a normativisty (jejich přístup ke kodifikaci, variantnosti jazyka aj.), ale i v novém pohledu na úkoly dialektologie či v popisu typů a sfér komunikace.

Poslední, pátá kapitola (Slovenčina za hranicami) je věnována fungování slovenštiny v enklávách a diasporách mimo území Slovenska. Údaje o slovenských národnostních menšinách v zahraničí se liší. Zřejmě největší žije v USA (některé zdroje uvádějí tři čtvrtě milionu osob), početnější minority najdeme i v Rumunsku, Maďarsku, v chorvatské Slavonii a srbské Vojvodině; nejnovější a zřejmě druhá nejpočetnější menšina vznikla na území České republiky. Jednotlivé menšiny se liší svým původem (vystěhovalectví; výsledek státního uspořádání střední a jihovýchodní Evropy po roce 1918), dobou vzniku (od 80. let 19. století až do současnosti) apod. Jak ukazují dosavadní výzkumy provedené u slovenských minorit v zahraničí, odlišné jazykové okolí i další sociální, kulturní a politické faktory (hlavně národnostní a jazyková politika příslušného státu) snižují úroveň ovládání slovenštiny zahraničními Slováky. Slovenština není v těchto etnických minoritách primárně užívána pro komunikaci, ale manifestuje se jí etnická příslušnost. Převážnou část této kapitoly tvoří přepracovaná verze části monografie I. Ripky (Hammerová – Ripka, 1994) věnované slovenské menšině na území USA. Prezentované závěry mají sice obecnější platnost (potvrzují to i výzkumy v jiných oblastech), bližší informace o specifikách jednotlivých enkláv a diaspor Slováků však chybějí. Např. o slovenské menšině v České republice se pouze obecně konstatuje, že – podobně jako v Maďarsku, Rakousku či Polsku – postupně podléhá asimilaci. V úvodu kapitoly se připomíná hlavně vystěhovalectví Slováků v 80. letech 19. století a po roce 1918. Tomu, jak se vyvíjela emigrace Slováků v 2. polovině 20. století, na niž je publikace zaměřena, pozornost věnována není. Přitom např. počet Slováků žijících v České republice se od konce 40. let 20. století téměř zpětinásobil; údaje o slovenské menšině v Rakousku uvádějí, že polovinu tvoří emigrace od počátku 70. let 20. století. Překvapuje, že v bibliografii chybějí jakékoli položky odkazující k tematice slovenštiny v zahraničí.

Publikace věnovaná slovenštině přináší řadu zajímavých postřehů o češtině. Jde především o kapitoly týkající se přímo vztahů obou jazyků, které prezentují slovenský pohled na danou problematiku. Pozornost si zaslouží i nové interpretace výsledků metodologických postupů z dob, kdy se slovenská jazykověda vyvíjela v rámci československé lingvistiky.

 

[155]LITERATURA

 

BOSÁK, J.: Sociolingvistická stratégia výskumu slovenčiny. In: S. Ondrejovič – M. Šimková (ed.), Sociolingvistické aspekty výskumu súčasnej slovenčiny. Sociolinguistica Slovaca, 1. Veda, Bratislava 1995, s. 17–42.

GAJDA, S.: Teoretyczne i metodologiczne załoźenia programu badawczego „Współczesne przemiany języków słowiańskich (1945–1995)“. Jazykovedný časopis, 49, 1998, s. 5–14.

HAMMEROVÁ, L. B. – RIPKA, I.: Speech of American Slovaks. Jazykové prejavy amerických Slovákov. Veda, Bratislava 1994.

ONDREJOVIČ, S.: Contact languages and minorities in the Slovak Republic. An encyclopedic overview. Human Affairs, 3, 1993, s. 155–169.

Ústav českého jazyka a literatury Vysoké školy pedagogické
Víta Nejedlého 573, Hradec Králové

Slovo a slovesnost, volume 61 (2000), number 2, pp. 151-155

Previous Petr Sgall: Henrik Birnbaum: Sketches of Slavic Scholars

Next Přemysl Hauser: Tomo Korošec: Stilistika slovenskega poročevalstva