dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Vysoký — střední — nízký styl a diferenciace stylů dnes

Karel Hausenblas

[Articles]

(pdf)

Высокий — средний — низкий стили и дифференциация стилей в настоящее время / Le style élevé, moyen et bas et la différentiation des styles aujourd’hui

1. Už ve starém učení o stylu — před osamostatněním stylistiky je podávala rétorika a poetika — bylo věnováno nemálo pozornosti postižení diferenciace stylů, jejich klasifikaci. Významné a nejednou přímo ústřední místo tu mělo rozlišování stylu vysokého, středního a nízkého, v různých obměnách ovšem a pod různými termíny, v latině např. gravis (sublimis, amplus, ornatus …) pro styl vysoký, mediocer (medius, mixtus …) pro střední a humilis (submissus, tenuis …) pro nízký.

Toto rozlišování pochází už z antického[1] starověku, počátky jeho se kladou do doby těsně poaristotelské a bývají spojovány[2] se jménem Theofrastovým. V pozdním středověku a raném novověku bylo dále propracováváno zvl.v humanistické a renesanční nauce a velký důraz byl na tuto klasifikaci kladen v klasicismu 17. a 18. stol. V tomto období byly jednotlivé styly jakožto členy stupnice, kterou podle sémantické motivace termínů vysoký - nízký můžeme nazvat vertikální, úzce spojovány s určitými žánry a žánrovými formami. V řadě případů je tu ovšem přirozená souvislost, např. mezi takovými formami jako óda nebo hymnus a stylem vysokým, avšak je nutno uvést, že antická rétorika výslovně požadovala, aby se ve stavbě promluvy (šlo jí ovšem především o projevy řečnické) jednotlivé druhy stylu střídaly, a to podle určitých pravidel (např. po nízkém nechť bezprostředně nenásleduje vysoký), tak aby byla zvýšena působivost řeči na posluchače. Takové střídání se v promluvách určitých žánrů nepřestává doporučovat ani později.

Jako příklad stylové klasifikace tohoto druhu můžeme připomenout (v poněkud zkráceném znění) výklad Josefa Jungmanna ve Slovesnosti.[3]

Jungmann klasifikuje styly (1) „co do formy (doby)“ jednak na styl prozaický, básnický a řečnický, a to podle tří „mohútností duševných, představovací, cíticí a snažicí“, jednak na nižší, prostřední a vyšší (vznešený), a to podle kritéria, které je méně určité („spisové zvláštním vyjádřením a jako světlem a povahou mezi sebou se liší“), (2) „co do látky“ rozlišuje v próze styl učebný, předmětný, listovní a jednací, v básnictví lyrický, učebný, popisný, epický a dramatický, v řečnictví styl řečí světských a duchovních. Na ose vertikální charakterizuje jednotlivé druhy takto:

§ 179. Sloh nižší jest skutek umu vzdělaného a soudnosti cvičené, ne bez barvy jakés a život smyslu vnitřního a fantasie. Mluva dlužna býti zračná, zřetedlná, úsečná, srozumitelná i méně učeným; tropy a figury nevylučují se. Periody jsou prosté, bez umělství spojené: tolik jadrnosti a smyslnosti, aby vábil a líbil se. Může se vyskytovat ve všech spisech prozaických, básnických i řečnických.

§ 180. Sloh vyšší jest účinek živé a svobodně smyslící fantasie, citu nejsilnějšího. Mluva jest smyslná, figurná (…). Panuje nejraději v básnictví, na fantasii a citu založeném, pročež jen básně tím slohem v celosti psány býti mohou, jako ódy, hymny aj. Ne v prose, na př. v listu kancelářském nikdy místa míti nemůže. V řečnictví častější jest.

§ 181. Sloh prostřední jest skutek všech duševných mohutností stejně vzdělaných a cvičených, umu, soudnosti, fantasie, citu a opět ve všechny tyto mohutnosti působí, a jest jako všeho spiso[86]vání palma. Všechny jakosti slohu: světlost, líbeznost a mocnost, jsou tu v rovnováze, mluva k poučování, k zabývání a pohybování mysli stejně spůsobna.

Ve slovech jadrnost a živost; periody okrouhlejší nežli v nižším slohu, důstojnost jakás pošlá ze síly rozumu, ale mírněná živostí smyslivosti a citu. Věc pod smysly se klade sice, ale nepředstavuje se sám obraz místo věci, jako ve vysokém slohu … Přechází hned k vyššímu, hned k nižšímu … Místo jeho jest jak v prose, tak v básnictví a řečnictví.“

Vazbu mezi uvedenými druhy stylu a žánrovými formami v umělecké literatuře narušil romantismus a další, novější směry. Kromě toho došlo později také k uvolňování vztahu mezi slovesnou tvorbou uměleckou a mimouměleckým vyjadřováním spisovným. I když spisovný jazyk zůstává u nás celkově v jednotlivých žánrových formách uměleckých (ne ovšem nutně v každém konkrétním díle) stále základním útvarem, o nějž se umělecká slovesnost opírá — vyjímáme tvorbu dramatickou, kde je situace poněkud jiná —, platí v posledních obdobích, že autor může čerpat ze všech útvarů jazyka (ev. i z jazyků cizích). Oblast umělecké tvorby necháme v další úvaze stranou, ne snad proto, že by v ní vertikální stylová diferenciace neměla už dnes relevanci, nýbrž proto, že je tu situace speciální a že úzce souvisí se stavem v základní, mimoumělecké sféře jazykové komunikace; na tu se zaměříme.

Přes všechny změny, k nimž během vývoje došlo, relevance vertikálního rozlišení stylů neustoupila do pozadí tak silně, abychom se mohli této dimenze při popisu stylové diferenciace vzdát. Staré pojetí této problematiky a zvláště preskriptivní zaměření staré normativní stylistiky ovšem dnešní situaci nevyhovuje.

2. Nová stylistika s rozlišováním vysokého, středního a nízkého stylu už zpravidla nepracuje.[4] Je tomu tak v pracích průkopníků moderního jazykovědně stylistického bádání u nás V. Mathesia a B. Havránka i v novějších soustavných stylistických příručkách. Jen příležitostně, mimo rámec vlastní pojmové soustavy, se s nimi setkáváme v Mistríkově Štylistice slovenského jazyka (1969), kde se na s. 99 uvádí, že v soukromých projevech se vedle sebe mohou vyskytnout prvky vyššího a nižšího stylu. Části této problematiky, totiž stylu slavnostnímu, věnuje v jiném začlenění pozornost J. V. Bečka ve skriptech Vybrané kapitoly z české stylistiky (1966): v kapitole o „ladění“ slohu (v němž se podle Bečky spojuje funkční zaměřenost a záměr, jakým chce autor na vnímatele působit) rozlišuje sloh věcný a sloh, v němž se uplatňuje i stránka citová a volní; v tomto druhu pak rozlišuje sloh slavnostní, živý a humorný. Podává stručnou charakteristiku slavnostního slohu, ale konstatuje, že „je to ladění, které neodpovídá již dobře moderní době, prakticky zaměřené, ani modernímu umění, jež tkví v realitě“, a dále, že „v dnešní stylistické normě se cítí ke slavnostnímu slohu nedůvěra“ (s. 224).

Jinak klasifikace stylů v dnešních stylistikách je založena na rozdílech roviny horizontální; hlavní postavení v ní má diferenciace funkční, ať už rozdíly funkční chápeme, jak je u nás tradicí, v duchu Havránkově,[5] anebo ve vymezení, které funkční styly úže spíná s obecnými funkcemi jazyka (podal jsem v tomto smyslu výklad nedávno v Naší řeči).[6]

3. Alespoň ve dvou případech však lze diference patřící na osu vertikální, resp. do ní zasahující odkrýt pod jinou terminologií a v pojetí, které vychází z poněkud odlišného pohledu.

3.1 Mám na mysli především oblast spisovné výslovnosti, kde se oficiálně, totiž v druhém vydání kodifikační příručky Výslovnost spisovné češtiny I, Praha 1967 [87](kterou na základě jednání ortoepické komise zpracoval B. Hála), rozlišují tři výslovnostní styly. Příslušný pasus zní:

„Ortoepická norma i přes požadavek jednotné výslovnosti spisovného jazyka nevylučuje však v mezích své platnosti určité odstínění neboli stylizování zvukových prostředků mluvy. Povšechně se dá říci, že na pozadí jisté základní formy realizují uživatelé spisovného jazyka různé obměny této formy, a to dvěma směry, buď k formě zvlášť pečlivé, nebo naopak k formě volnější, méně náročné.

Rozlišuje se proto trojí stylová vrstva výslovnosti:

1. Výslovnost základní, neutrální, realizovaná při veřejných mluvních projevech. Této pečlivé výslovnosti spisovného jazyka bude zde věnována systematická pozornost.

2. Výslovnost běžná, realizovaná v běžném denním styku (pokud se při něm užívá češtiny spisovné). Tento styl se liší od základního stylu hlavně jen některými odchylkami ve výslovnosti souhláskových skupin.

3. Výslovnost zvlášť pečlivá, opírající se v jednotlivostech více o vnitřní stavbu slov a tedy o způsob psaní; užívá se jí při slavnostních projevech a při uměleckém přednesu nebo za ztížených podmínek“ (s. 12).

Výslovnostní styl „zvláště pečlivý“ je tedy motivován především užitím ve slavnostních projevech, tj. v projevech, které zaujímají v společenské hierarchii komunikačních situací vysoké, vlastně nejvyšší, místo podle kritéria, jehož podstatu vysvětlíme níže (v b. 5); naproti tomu místo stylu výslovnosti „běžné“ je v tomto žebříčku nízko. Výslovnost není výrazněji[7] diferencována z hlediska faktorů vytvářejících rozdíly na ose horizontální, tím více v ní proto vystupují do popředí rozdíly na ose vertikální, tedy v podstatě rozdíly „vyššího“, „středního“ a „nižšího“ stylu.[7a]

3.2 Poněkud zastřenější než u výslovnosti je situace u jiných stránek vyjadřování, avšak i tu můžeme poukázat na vytčení rozdílů v podstatě obdobné povahy. — Za jeden ze základních stylových rozdílů v komunikační sféře, v níž se (primárně) užívá spisovného[8] jazyka, platí protiklad stylu hovorového a knižního. Povahu tohoto protikladu zastírá několik okolností. Pokud jde o styl hovorový, bývá nazírán především z aspektu funkčního. Doporučuji[9] však v něm rozlišovat jako v komplexním pojmu jednotlivé složky: z nich „prostá sdělnost bez speciálních intelektuálních a odtud formulačních nároků“ je vlastní faktor funkční, svou neveřejností a neformálností (s určitými omezeními, viz dále) však styl hovorový vstupuje na ose vertikální jako „nižší“ do protikladu k stylu knižnímu jako „vyššímu“. Pokud jde o styl knižní, nebývá chápán dosti jednotně a ne vždy se s ním v soustavě stylů počítá,[10] [88]i když se s knižností určitých jazykových prostředků pracuje. Avšak právě existence specifických prostředků majících společnou vlastnost „knižnosti“ svědčí o existenci knižního stylu; v promluvách knižního stylu se užívá prostředků stylově neutrálních a specifických prostředků knižních (s ev. stylovým posunem i prostředků jiných stylů). Knižní prostředky, např. lexikální výrazy dlít, odiv, nebo syntaktické konstrukce vzpomínat čeho atd. jsou právě „doma“ v textech knižního stylu a zase až sekundárně se dostávají i do projevů jiných stylů.

Oba pojmy, styl hovorový a knižní, se (a) berou jako komplementární pojmy kontradiktorické, tj. hovornost = neknižnost, knižnost = nehovorovost. V tomto případě knižnost znamená „čistá spisovnost“[11] a je pak potřebí uvnitř knižnosti rozlišovat ještě dále, podobně jako se rozlišuje výslovnost „pečlivá“ a „zvláště pečlivá“; (b) členy protikladu hovorovost-knižnost jsou kontrární, jsou krajními póly na příslušné ose: tomu pak odpovídá trojčlenná stupnice: (1) styl hovorový, (2) styl základní roviny spisovného vyjadřování, tj. spisovnost nehovorová a neknižní, (3) styl knižní.

3.3 Z toho, co bylo řečeno, je patrno, že za trojstupňovitostí v rozlišování stylů výslovnosti a obdobnou trojstupňovitostí na ose hovorovost-knižnost můžeme spatřovat odraz trojstupňovitosti na vertikální ose nízké-vysoké.

4. Zmapovat soustavněji terén v oblasti vertikální diferenciace stylů v dnešní jazykové komunikaci nebude snadné. Bude třeba upřesnit jak pojmoslovný aparát, tak i utřídit materiál dostatečně reprezentativní pro různé komunikační situace. Výklad tu komplikuje křížení různých tendencí.

Sféra i frekvence výskytu vysokého stylu se ve srovnání se staršími dobami jistě zúžila, avšak zdaleka nezanikla, ba některé momenty ji posilují, např. vliv ruštiny a jejího prostředí, v němž je distance mezi jednotlivými stupni vertikální diferenciace značně větší. Nelze beze všeho říci, že vysoký sloh zaujímá dnes tak okrajové postavení, jak soudí při charakterizování slavnostního slohu Bečka, že dnešní doba je jen prakticky zaměřená atd. Také by nebylo vhodné se domnívat, že snad styl promluv vysokého stylu zůstává strnulý. Příkladem nám mohou být slavnostní projevy akademických funkcionářů university při imatrikulaci vysokoškolských posluchačů na počátku jejich studia a při aktu odevzdávání diplomů na jeho konci (mám k dispozici texty z filosofické fakulty UK). Jen některé pasáže tu charakterizuje vzletnost a výrazná knižnost. Je zde řada vět, které zůstávají v rovině základního „středního“ stylu spisovného vyjadřování, např. „Úspěšně absolvovat znamená splnit stanovené klasifikační požadavky.“ „Vyšší“ ráz dodávají však textu místa obrazného vyjádření — převažují v nich obraty nenové, ustálené, jako „tyto národy přispěly do pokladnice pokroku lidské kultury“, nebo „vstupujete dnes do jejich (tj. významných absolventů) šlépějí“ — a zejména užívání výrazů hodnotících, intenzifikačních a dotvrzovacích, až absolutizujících, zvl. epitet, např. „všichni, kteří jí (universitě) dobyli nehynoucí slávu na celém světě“, „veškeré duchovní statky, kterými naše země hojně oplývají“. Jako celek tyto projevy odpovídají slavnostní situaci, je však pro ně charakteristické to, že prostředky výrazně vysokého stylu není v nich stylizace prosycena veskrze. Nemůžeme ovšem z uvedeného zjištění dělat obecnější závěry. Okruh uplatnění vyššího stylu zahrnuje řadu rozmanitých komunikačních situací a sám vyšší styl je, jak jsme již připomenuli, vnitřně odstupňován. Výklad této problematiky se neobejde bez analýzy sociologické. Zdá se však, že by stylistika tu neměla na výsledky práce sociologické čekat, ale zadat jí v tomto směru nabídku.

5. Zásadní otázkou, na niž je třeba dát odpověď, je to, na základě jakého stylotvorného faktoru se styly ve vertikální dimenzi rozlišují. Staré výklady tu nejsou dosti určité (srov. výše citovaný výklad Jungmannův), neuspoko[89]juje ani Bečkovo spojení stylu slavnostního s živým a humoristickým pod pojmem „ladění“ stylu a vymezení tohoto pojmu.[12] Jeden z posledních teoretiků starého učení o vysokém-nízkém stylu W. Wackernagel spojoval[13] nízký styl s účastí rozumu, střední s fantazií, vysoký s citem, avšak i bez rozboru je zřejmé, že mezi danou stupnicí stylů a řadou mentálních složek není dostatečný paralelismus.

Motivace termínů vysoký a nízký zapadá do rámce symboliky vysokého a nízkého, která se zdaleka netýká jen řeči a která je spjata se společenským hodnocením.[14] O jaké hodnoty[15] však zde jde? Dříve býval vysoký styl zván též vznešený — „vznešené“ patří mezi tradiční základní estetické kategorie. Moment estetického hodnocení je zajisté ve vertikální diferenciaci stylů obsažen, tím však ještě není specifičnost příslušného stylotvorného faktoru postižena. Na druhé straně však také nejde o hodnoty utilitární. Akty chování, situace a věcný obsah komunikátů, v nichž se (primárně) užívá vysokého (vyššího) stylu, mají ve srovnání s ostatními větší váhu (srov. jiný latinský název pro vysoký styl: gravis), avšak tato váha neznamená jednoduše závažnost praktickou, poznatkovou apod., nýbrž je to vážnost, jíž daný druh akce (a komunikování) kolektivně požívá, místo, jaké zaujímá v kulturně etické hierarchii aktů společenského života, společenská prestiž. Jde o složitou hierarchii norem, v níž se prolínají prvky tradice (často velmi silné, i dnes) s prvky postojů nových, v níž se silně uplatňuje reprezentativní funkce určitých společenských jevů (právě také jazyka) a s touto funkcí spjatá symbolika (srov. insignie, vlajky, hymny atd.). V nejvyšší rovině této hierarchie je proti všednímu, každodennímu postaveno výjimečné, sváteční, nad kontakt pracovní a nad věcně zaměřenou výměnu informací (počítaje v to i věcně hodnotící) jsou vyzdviženy výjimečné akty poct, projevy úcty, vděčnosti, závazků, důkazů věrnosti atd. Patří sem oslavy, jubilea, pietní akty vztahující se k významným osobnostem, institucím i kolektivům. Řečová složka tu mívá základní úlohu. Přitom nezůstává v takových aktech mnohdy jen při formě verbálních projevů uznání a vzdání poct, nýbrž to bývá někdy spjato s udílením odměn, titulů atd. Takové projevy vážnosti se uplatňují nejen v měřítku celospolečenském, např. státním, ale i v rámci kolektivů dílčích, např. v obcích, na pracovištích atd.

Vedle této vysoké roviny zvláště významných událostí je ještě mnoho dalších příležitostí při společenském kontaktu mezi lidmi, při kterých se uplatňuje moment společenské vážnosti: patří sem vlastně celá společenská etiketa, zvl. oblast zdvořilostních norem a zvyklostí. Ty prostupují osobní kontakty lidí mezi sebou (i kontakty mezi jednotlivcem a institucí a obráceně, i institucí mezi sebou) a projevují se velmi výrazně (třebas často v silně automatizované podobě) právě v řečové komunikaci, ústní i písemné.

Důležitou složkou aktů chování (i komunikování) bývá užívání ustálených, až ustrnulých forem, formálnost bez pejorativního odstínu tohoto pojmu, pro niž má čeština výstižný výraz obřadnost: jeho nevýhodou (podobně jako výrazu rituál) je jen to, že tento pojem bývá spojován jen s formálností vysokého stupně, takže se blíží pojmu ceremoniálnosti — a pak snadno přijímá nádech strojenosti, přemrště[90]nosti, ev. pompéznosti. (Přitom však obřadnost a rovina vertikálního odstupňování se zcela nekryjí: existuje i obřadnost, která s faktorem vážnosti nesouvisí, např. obřadnost při provozování her, nebo jejíž vazba je dosti uvolněna, např. obřadnost při jídle a pití.) — O těchto jevech, stejně jako o odstupňování stylů podle míry uplatnění faktoru společenské vážnosti, však bylo zatím podáno velice málo soustavných zobecnění (s výjimkou dílčí oblasti vyjadřování zdvořilosti).

6. Pokud jde o vnitřní charakteristiku vlastností stylů rozlišených na vertikální ose, zůstaneme jen u některých obecných údajů. Je zřejmé, že tyto diference zasahují — na rozdíl od některých jiných úseků stylové diferenciace — všechny roviny výstavby promluvy. O stylech výslovnosti již byla řeč výše. Co se týče grafické stránky textu, není takto rozlišen pravopis, zato však grafická podoba písma a úprava textu podléhá této diferenciaci silně (srov. uplatnění kaligrafického rukopisu nebo typografické sazby blahopřejných textů, čestných uznání, diplomů atd.). Pro oblast lexikální a mluvnickou, jakož i pro výstavbu promluvového celku je příznačná řada rysů vzájemně se doplňujících. Je to především výběr prostředků různého stupně obvyklosti, pro vyšší styl tedy prvků méně obvyklých, pociťovaných jako nevšední. Základní vrstvu takových prostředků tvoří ty, které nazýváme knižní (existuje několik stupňů knižnosti) a dále prostředky zastaralé, archaické, tj. běžně v přítomné době neužívané a nesoucí na sobě příslušnost k některé starší fázi vývoje jazyka. Připomeňme, že u mnohých jednotlivých prostředků se knižnost a zastaralost nesnadno rozlišuje, resp. přímo splývá, např. u mnoha frazeologismů, jako vzít v potaz, jít v ústrety. A dodejme ještě, že prostředky zastaralé se vyskytují i ve sféře nižšího stylu, srov. zastaralé výrazy hovorové, jako jářku, zvl. emocionální, jako kletě apod. Knižní i archaické mohou být prostředky lexikální i gramatické (syntaktické i morfologické i slovotvorné). Nejsou však pro vyšší styl charakteristické neologismy, neboť nevyhovují zdůraznění jeho tradiční vázanosti.[16]

Spolu s tím se dosahuje nevšednosti i vyjadřováním vzletně obrazným, a to jak užíváním obrazných pojmenování jednotlivých, tak i celých větších obrazných bloků.

Jiným rysem v rovině pojmenovací je hojné užívání výrazů hodnotících, zejména přívlastků, zvl. takových, které vyjadřují vysokou míru vlastnosti (sem patří i ony přívlastky dotvrzující a absolutizující — často jsou konstantní —, o nichž byla řeč výše v bodě 4).

Dalším rysem promluv vyššího stylu je patrná, avšak uvážlivě dávkovaná účast emocionality. (Tu se nemálo liší úzus v prostředí různých národních jazyků, náš patří mezi ty, v nichž je patos silně brzděn tendencí k střídmosti, civilnosti.)

V syntaxi tvoří základnu k uplatnění uvedených rysů věta dostatečně rozvitá a přitom vyvážená, schopná nést příslušné charakteristiky nižších rovin výstavby a dovolující jim náležitě „vyznít“. Požadavek propracovanosti, proporční odstíněnosti a vyváženosti se ovšem týká i výstavby promluvy vyššího stylu jako celku; nejednou se mu činí zadost používáním ustálených, „osvědčených“ schémat výrazové i obsahové výstavby (přitom ráz naprosté neoriginálnosti nebývá u projevů vyššího stylu v mnohých případech přijímán jako rys negativní — tak zvl. u proslovů pohřebních, ale i některých jiných).

Rys, který všechny uvedené (i další ještě) dílčí vlastnosti váže dohromady, bychom mohli označit jako ostentaci, „úmyslné dávání najevo“ postoje k oné hodnotě (společenské) vážnosti, k jejímu příslušnému stupni, kterou jsme vytkli jako specifický stylotvorný faktor diferenciace stylů na ose vertikální. Je to opět škoda — ale také zase příznačné —, že i tu je nejvhodnější český výraz pro tuto vlastnost, oká[91]zalost, doprovázen odstínem depreciativním, asi těžko pominutelným: nese s sebou přídech ostentace přehnané, situaci neúměrné, ev. strojené. Avšak vlastní nocionální jádro okázalosti je právě to, co dané styly specificky charakterizuje.

7. Nakonec ještě připomeňme, že podobně jako je tomu u jiných druhů stylu, užívá se i prostředků příznačných pro promluvy vyššího stylu i ve stylovém posunu v promluvách stylů nižších: přispívají zde především k aktualizaci vyjadřování. Je to podle mého názoru jeden z příznačných rysů dnešního vyjadřování i běžně mluveného u mluvčích, kteří jsou aktivními uživateli spisovného jazyka. Není to směšování stylů, spíše naopak: pracuje se tu s prostředky stylů zřetelně rozlišených právě u vědomí jejich výrazné distance.

 

R É S U M É

Высокий — средний — низкий стиль и дифференциация стилей в современной коммуникации

В отличие от старой риторики, поэтики и стилистики в современной стилистике деление стилей на высокий, средний и низкий при классификации стилей уже систематически не используется. Если эти названия и встречаются, то скорее случайно и, как правило, не в качестве терминов.

Цель статьи — показать, что и в современной языковой коммуникации дифференциация этого вида — речь идет о различиях на вертикальной оси, им противопоставлены различия (напр., функциональные) на оси горизонтальной — имеет существенное значение и требует объяснения и систематического описания. На это указывает, с одной стороны, тот факт, что напр. в чешском языке различаем три стиля произношения (неполный, полный и особая тщательность произношения — výslovnost běžná, pečlivá a zvláště pečlivá); с другой стороны сюда относится противопоставление разговорного и книжного стилей.

В статье определяется специфический стилеобразующий фактор этой дифференциации: он имеет аксиологический характер и его можно определить как уважение (престиж), которое свойственно определенным актам общественного поведения и общения в культурно-этической сфере общественной жизни. В стиле высказываний этот фактор отражается во всех слоях их структуры. Он проявляется в использовании различных характерных средств, общим знаменателем которых является ostentace, демонстративность, намeренное нарочитое проявление отиошения к общественным ценностям.


[1] Pojem stylu ovšem krystalizoval teprve postupně, sám termín stilus je až latinský, z doby ciceronské: zrodil se vlastně pro vystižení osobitostí personálního stylu autorského, interpersonální styly se označovaly zprvu termínem genus (forma) dicendi, tj. druh vyjadřování, v řečtině charaktér (plasma) tés lexeós.

[2] Srov. např. K. Svoboda, O literárním slohu, Praha 1943.

[3] Citujeme z 3. vyd. r. 1846, s. 83n.

[4] Tak u nás už I. J. Hanuš v Nástinu sloho-vědy (1864), v němž se pokouší v této oblasti uplatnit historický a psychologický pohled pod vlivem názorů Schleicherových a Steinthalových.

[5] Východiskem je tu proslulá stať B. Havránka Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, s. 32n.

[6] K. Hausenblas, Učební styl a jeho postavení mezi styly funkčními, NŘ 55, 1972, s. 150n.

[7] Některé typy působicího (konativního) stylu, zvl. stylu řídicího, však kladou požadavek zvlášť výrazné zřetelnosti (srov. např. dispečerská hlášení rozhlasem), slyšitelnosti (povely); zvláštní nároky má ovšem také styl učební.

[7a] S označením krajních typů jako výslovnosti „nižší“ a „vyšší“ pracoval u nás Fr. Daneš (ve sb. Slyšet se navzájem, 1966, s. 56n.). Přímo s tradiční teorií tří stylů tyto otázky spojuje M. V. Panov, O stiljach proiznošenija, Moskva 1963. Srov. k této otázce nejnověji stať A. Jedličky Spisovná výslovnost a její stylová diferenciace, SlavPrag XIII, 1971, s. 219n.; je tu zdůvodněno rozlišování trojí vrstvy výslovnosti a vyložena geneze tohoto pojetí u nás. Al. Jedlička také shledává paralely mezi vyšší, „knižní“ vrstvou výslovnosti a knižní vrstvou prostředků jiných rovin (lexikální a gramatické).

[8] Stylové rozdíly v jazykové komunikaci ovšem nejsou omezeny na vyjadřování jazykem spisovným, naopak, spisovný jazyk sám je systém prostředků, který se právě v rámci národního jazyka vyvinul pro fungování v projevech určitých stylů a v nich slouží, totiž právě stylů „vyšších“, než je vlastní sféra vyjadřování běžně mluveného, tedy ve vyjadřování veřejném, a to jednacím a (široce vzato) kulturním. Až sekundárně se někteří mluvčí vyjadřují spisovně i v běžně mluvených projevech; pro potřeby této „nižší“ sféry a společenské konverzace (v níž se již uplatňují i některé dílčí požadavky „vyššího“ stylu) se postupně utváří i „hovorová čeština“. — Můžeme zde po tomto ujasnění zúžit své zorné pole a sledovat vertikální diferenciaci stylovou jen v rámci spisovného jazyka.

[9] Srov. už v mém čl. K základním pojmům jazykové stylistiky, SaS 16, 1955, s. 6.

[10] A. Jedlička a ostatní autoři Základů české stylistiky (Praha 1970) pracují s pojmy hovorový styl a vrstva hovorová, avšak pouze s pojmem knižní vrstvy, nikoli též knižního stylu.

[11] Tomuto pojetí odpovídá výklad v PS: knižní = spisovný (není tam však vymezen jako termín); v SSJČ se knižní jako termín vymezuje „užívaný jen v psaných projevech“.

[12] „Laděním slohu rozumíme takové celkové uzpůsobení slohu projevu, aby vnímatel zaujal k obsahu projevu žádoucí postoj“, o.c., s. 222.

[13] Poetik, Rhetorik und Stilistik, Halle 1873 (na základě přednášek z r. 1836).

[14] Nezřídka se přitom výchozí bod hodnocení posouvá do středu stupnice, takže nízký stupeň znamená pak málo hodnotný, nehodnotný, až odsouzení hodný (tak tomu není při vydělování nízkého stylu v nejstarších výkladech, antických i pozdějších). Dvojaké hodnotové chápání nízkého stupně, též nízkého stylu, je ovšem nevýhoda; nepochybně s tím souvisí i to, že se s pojmem nízkého stylu často nepracuje, i když se vyčleňuje styl vysoký.

[15] Připomeňme, že L. Hjelmslev, který při výčtu hlavních typů vnitřní diferenciace jazyka, resp. jazykové komunikace uvádí též protiklad vysokého a nízkého stylu (ovšem bez jakéhokoli bližšího vymezení), nazývá tyto styly hodnotové; srov. O základech teorie jazyka, čes. překl., Praha 1972, s. 120.

[16] Otázkou sui generis by byla účast prvků originality v promluvách vyššího stylu (v jejich rámci by se mohly uplatnit právě také neologismy): nebývají časté, neboť vystavují mluvčího snadno riziku nezdaru. Obecně však lze říci, že prvek originality vhodně umístěný a umně skloubený s prvky tradiční ustálenosti může výrazně zvýšit efekt promluvy vyššího stylu.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 1, pp. 85-91

Previous Josef Filipec: K otázce sémantického popisu lexikálních jednotek

Next Alois Jedlička: K pojetí a vymezení knižnosti