dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K otázkám adverbializace

Miloslava Knappová

[Articles]

(pdf)

К вопросам адвербиализации / Quelques questions concernant l’adverbialisation

I. Adverbializace patří v současné době spolu s (konverzním) odvozováním příslovcí z adjektiv[1] k nejproduktivnějším způsobům vzniku adverbií vůbec. Rozumíme jí postupný proces, jehož výsledkem je ustrnutí některých tvarů ohebných slovních druhů a jejich přehodnocení v slovní druh neohebný, a to příslovce. Adverbializaci podléhají především prosté nebo předložkové pády substantiv a adjektiv, dále zájmen a číslovek, omezeně i některé tvary sloves, zvláště přechodníky.

Adverbializace, zahrnovaná někdy též do syntaktického tvoření slov, záleží v podstatě v tom, že v jistých typech syntaktických konstrukcí se určitý tvar některého jména nebo slovesa začne stále více vázat na tyto typy konstrukcí (jejichž jádrem je nejčastěji sloveso) a v důsledku této vázanosti začne jako pád jména nebo tvar slovesa ustrnovat. Čím více se začíná upevňovat dané větné spojení, tím více slábne jeho kontakt s ostatními tvary paradigmatu; ztrácí k němu svůj vztah, ustrne a osamostatní se. Adverbializace tedy vlastně znamená vyřazení tvaru jména nebo slovesa z paradigmatu a ve svých konečných důsledcích přehodnocení jeho morfologické struktury, konkrétně jeho flexívní koncovky, v slovnědruhový morfém příslovcí; v případě předložkových spojení dochází navíc k univerbizaci, k splynutí předložky s tvarem jména, čímž vzniká tzv. „příslovečná spřežka“.

Adverbializace je jako prostředek vzniku příslovcí v našem jazyce způsobem velmi starým; vždyť vlastně slovanské příslovce (a indoevropské vůbec) jako slovní druh vzniklo ustrnutím tvarů ohebných slov — které tím, že se vymkly z paradigmatu, nepodlehly pozdějším jeho změnám — např. příslovce vlastnosti ustrnutím historických přípon zpodstatnělých přídavných jmen -e/ě (6. sg. — čile, čistě), -o (1. a 4. sg. — milo, smutno), -y (7. pl. — hezky). Tyto koncové formanty ustrnulého tvaru jsou tedy pozůstatkem někdejší platnosti tvaru v rámci flexívního systému. Zde tedy máme co činit s adverbializací dokončenou. Důsledkem toho, že adverbializace je slovotvorný proces velmi starý, ovšem pořád živý, postupný a stále se vyvíjející, je např. i existence mnoha příslovcí, která vznikla ustrnutím předložkové vazby substantivní nebo adjektivní a která jsou přitom ze synchronního hlediska v původní předložkové spojení různou měrou rozložitelná, a to v závislosti na tom, jak si přestáváme uvědomovat samostatnou slovní platnost jednotlivých složek takového výrazu. Vedle mnoha příslovcí, která lze do původní podoby snadno rozčlenit (zezačátku —→ ze začátku, vlevo —→ v levo, poprvé —→ po prvé) a kde tedy proces adverbializace není zcela ukončen, existuje však dosud i nevelká řada výrazů, vedle nichž se původní předložkové spojení v současném jazyce již nevyskytuje, neboť v něm neexistuje v té podobě ani jméno, z něhož výraz vznikl (vstříc, vůbec, doprostřed, dovnitř, dokořán, dopředu, stěží, napadrť, napospas, naroveň aj.), a kde tedy opět jde o adverbializaci více méně dokončenou. (I v těchto případech však sama předložka bývá formálně a často i sémanticky vyčlenitelná.)

 

II. K ztrátě morfologických kategorií jako výsledku adverbializačního procesu dochází ovšem pouze tehdy, jsou-li splněny určité podmínky, resp. okolnosti, které proces adverbializace podporují. Adverbializaci podléhají především takové výrazy, jejichž význam dovoluje (nebo alespoň nebrání), aby dané výrazy nabývaly slovně druhového významu příslovce, což významnou měrou podporuje větně členská platnost (některého druhu) příslovečného určení, kterou daný výraz v různých větných konstrukcích má. Jsou to tedy takové tvary nebo předložková spojení, kterých se [151]užívá v konkurenci s adverbii; tato „původní“ adverbia na ně zpětně působí v tom smyslu, že je vlastně „nutí“, aby se jim přizpůsobila i formálně, tj. aby v daném tvaru nebo předložkovém spojení užívaných ve funkci příslovečného určení ustrnula a stala se jako příslovce neohebná.

V zásadě se tedy kandidáty na adverbializaci mohou stát výrazy, které se ve větách objevují v téže větně členské platnosti jako adverbia, tj. v platnosti některého druhu příslovečného určení,[2] a to i v podstatě jmenné věty příslovečné.

Jde zejména o příslovečné významy blíže určující kvalitu a okolnosti děje, a to především způsob, míru a zřetel, méně často místo a čas.[3] Uvedené pořadí je dáno skutečností, že podstatnou část všech příslovcí tvoří právě velmi frekventovaná deadjektivní příslovce způsobová, jejichž vliv tudíž má v procesu adverbializace významnou úlohu. Na základě jejich působení např. vznikla adverbializací příslovce jako zvesela, dohromady, šeptem, krokem, nanic aj. Významný je i vliv příslovcí vyjadřujících míru, jejichž inventář byl adverbializací obohacen o příslovce jako trochu, kapku, nadmíru, napolovic aj. V menší míře podléhají adverbializaci výrazy vyjadřující příslovečné významy místní a časové. Je to zřejmě dáno skutečností, že pro tyto významy má slovní druh příslovcí menší počet jednoslovných výrazů, které by byly přitažlivým vzorem (jsou to např. výrazy jako blízko, daleko, zájmenná příslovce jako kdy, kde, dnes, kam aj.). Pro tento okolnostní významový okruh je totiž typické, že primárně bývá vyjadřován jednoslovnými výrazy méně než pomocí předložkových spojení. Proto se také v poměrně omezené míře objevují adverbializované prosté tvary vyjadřující místo (místy, bokem) nebo čas (ráno, večer, časem).

Závažnou příčinou oslabení tendence k adverbializaci u spojení předložka + flektivní tvar ve významu místním nebo časovém je patrně i to, že základní významy předložek jsou právě místní nebo časové. Existuje pro ně řada pravidelných produktivních modelů (předl. do, na aj. označují směr atd.), zatímco u ostatních významů tomu tak nebývá, takže mohou spíše podléhat frazeologizaci a pak lexikalizaci.

Adverbializovatelnost předložkových spojení je tedy dána především mírou samostatnosti předložky a jejího významu; ztrácí-li předložka svůj základní význam, spojení má daleko větší tendenci k adverbializaci, jak vidíme např. ve srovnání příslovečných spojení s předložkou na a z označujících místo, čas a způsob: na poli, na podzim × nahonem, namodro, napůl; z lesa × zvesela, zpaměti. Proces adverbializace je podpořen i tehdy, kdy předložka ztrácí svou schopnost vyjádřit určité významy nebo vztahy a zachovává si ji ne více než v jednom případě, kdy tedy jistý, často i obtížně definovatelný význam vyjadřuje jen ve spojení s jedním jménem a není schopna jej obdobně vyjádřit i ve spojení s jmény jinými (například, naopak), tj. kdy dochází k frazeologizaci spojení. Zachovává-li si však předložka svůj základní význam, svou významovou určitost a samostatnost a příslušné příslovečné výrazy tvoří otevřenou řadu, adverbializace naopak postupuje pomaleji, resp. vůbec ne (v zimě, v létě, v lese, v potoce — ale již poněkud jiné je zjara oproti na jaře ap.).

Důležitou úlohu tu má i povaha jména, s kterým se předložka spojuje. Jde-li o plnovýznamová, stylisticky neutrální jména plně zapojená do flektivního systému, jejich předložková spojení mají malou tendenci se adverbializovat. V opačném případě podléhají adverbializaci snadno. Dokladem toho jsou např. příslovce, jejichž základem se stala jména stylisticky omezená, zastaralá, nebo dokonce neužívaná (zdola, vzadu, vzhůru, dopředu, naspodu, zhloubi, napospas, naroveň, zpola), jakož i adverbia, která vznikla adverbializací výrazů s uvolněnou zapojeností do flektivního systému, jako jsou příslovce z jmenných tvarů adjektiv (vlevo, zvesela, dosyta, naplno, porůznu), kde jmenné paradigma adjektiv už zcela zmizelo nebo se reduko[152]valo na pouhý nominativ, dále ustrnulé tvary přechodníkové (kleče — klečmo, na kolenou, počínaje/íc — od počátku) a rovněž příslovce jako vzápětí (v zápětí = za patami), vůbec (v obec), stěží (s tíží), vstříc (v stříc), která jsou vzhledem k svému hláskovému ustrnutí synchronně jen obtížně analyzovatelná; u nich je ovšem možný i pohled z druhé strany: protože se spojení adverbializovalo, udržela se v něm zastaralá, popř. neexistující podoba jména; adverbializovaný výraz se pak fonologicky vyvíjel jinak a výchozí jméno bylo časem odsunuto na periférii. Adverbializaci podporuje i ustrnutí pádové formy v daném (ojedinělém) předložkovém spojení (2. sg. podzimu, ale zpodzima).

Je třeba dodat, že adverbializaci podléhají (zpravidla) jen předložková spojení nerozvitá — srov. zčásti oproti z velké části. Právě ta okolnost, že substantiva v prostých pádech i předložkových spojeních mohou být a bývají rozvíjena (většinou interponovanými) přívlastky, jejich adverbializaci brání. V těchto případech si jazyk zachovává vedle sebe podoby adverbializované i neadverbializované, přesněji univerbizované a neuniverbizované, např. zčásti oproti z (jedné) části ap.; tato skutečnost má v praxi i zpětný reflex pravopisný: udržuje se např. i psaní ob den, ob řádek, protože je poměrně frekventované analogické spojení ob jeden řádek, ob dva dny, ob dva řádky.

Při adverbializaci se uplatňuje i významová kategorie řídícího slova, nejčastěji slovesa. Jestliže svým významem vyžaduje bližší příslovečné určení způsobové, adverbializační proces se tím rovněž podporuje, zatímco v případě bližšího určení místního nebo časového nikoli.

Tak např. fakt, že ve spojení říkal/umí to zpaměti k adverbializaci dochází, kdežto ve spojení vypadlo mi to z paměti nikoli, lze vysvětlovat právě tím, že v prvním případě jde o příslovečné určení způsobu, pro něž není předložkový výraz s předl. z nijak typický, kdežto v druhém o příslovečné určení místa (na otázku odkud?); přitom přísl. určení místa je významově konkrétnější a má vzhledem k danému významu slovesa charakter větného členu takřka obligatorního (a má tedy blíže k mluvnickému předmětu).

Jestliže však nějaký výraz nebo předložkové spojení nabude slovnědruhového významu příslovce, neplyne z toho ještě, že by se nemohly jako volný syntaktický výraz zároveň uplatňovat i ve větné funkci jiné, než je druh příslovečného určení, např. ve funkci předmětové: Bylo už navečer × Těším se na večer ap. Je-li ovšem užití určitého výrazu v platnosti příslovečného určení, zvláště způsobu a míry (tj. v platnosti skladebného příslovce) mnohem častější (popř. je výhradní) než jeho užití ve větné platnosti jiné, např. předmětové, také jeho tendence k adverbializaci je silnější. Frekvence takovýchto výrazů v dané větné funkci je obvykle poměrně vysoká, což většinou vyplývá i z lexikálního významu daného výrazu (srov. poprvé//po prvé, podruhé//po druhé proti po dvěstěpadesáté).

Po lexikální stránce podléhají adverbializaci snadno především ty výrazy a spojení, která mají při užití ve větě v členské platnosti příslovečného určení (na rozdíl od užití jiného, popř. i s jinou předložkou) jiný, od původního významu odlišný nebo posunutý význam, popř. u nichž se vyvinul nový významový odstín. Týká se to jak tvarů jednoduchých, tak předložkových spojení. Dokládají to četná příslovce.

Např. příslovce krokem, tj. ‚pomalu‘, se významově liší od 7. p. sg. krok, adv. málem, tj. ‚skoro, téměř, bezmála‘, od 7. p. sg. číslovky málo, příslovce dohromady, tj. ‚v jeden celek‘, od původního předložkového substantivního spojení do hromady [shromáždit něco do (jedné) hromady], adv. nanic, tj. ‚špatně (zvláště od žaludku)‘, od zájmenného předložkového spojení na nic atd.

Tento významový posun má svůj odraz i ve větné výstavbě; původní jednotlivé složky příslovce vzniklého adverbializací nelze od sebe ve větě oddělit, např. tím, že [153]by se substantivní část příslovce blíže určila adjektivem, aniž by se tím význam výrazu změnil: např. Byl nadobyčej (velice) zručný proti Není nad (starý) obyčej. Odříkávat něco popořádku (postupně, za sebou) proti Toužil po (úplném) příjemném pořádku domova.

Jak ukazuje dosavadní vývoj našeho jazyka, lze počítat s všeobecnou tendencí k tomu, aby se ve větně členské úloze příslovečného určení užívalo slovního druhu pro tuto funkci specifického, primárního, tj. příslovce (počítaje v to i výrazy, které vznikly adverbializací).

 

III. Doposud jsme se zde snažili poukázat na některé podmínky, resp. okolnosti, které proces adverbializace podmiňují nebo podporují. Nebude jistě bez užitku pokusit se charakterizovat, čím se adverbializace projevuje po stránce jazykové formy a významu, jaká jsou její kritéria. Zde je třeba úvodem říci, že žádné z kritérií, ať už jde o kritérium formálně gramatické, morfologické, sémantické, syntaktické, výslovnostní nebo pravopisné, není zcela jednoznačné a bezpečné.

Za nejvýznamnější lze pokládat kritérium lexikálně sémantické. V širokém smyslu by to znamenalo, že za adverbium bychom mohli pokládat všechny výrazy s významem okolnostního určení, což by však vedlo ad absurdum. V užším smyslu lze však za adverbializované výrazy pokládat jen a) taková původní předložková spojení, která jako celek mají (poněkud) jiný význam, než by plynulo z jednotlivých složek, nebo že některá z těchto složek má význam posunutý nebo je jako samostatné slovo neidentifikovatelná, anebo b) ty výrazy od původu jednoslovné, u nichž došlo k významovému posunu. Toto kritérium je možné aplikovat u většiny příslovcí vzniklých adverbializací.

O sémantiku se rovněž opírá i kritérium existence (nepochybně) adverbiálního synonyma (zčásti částečně, potichu tiše); toto kritérium je však omezeno, a to tak, že existence takového synonyma není žádným pravidlem nebo zákonitostí systému nijak zaručena. Přítomnosti příslušného synonyma (zvesela vesele, napadrť úplně, povýtce opravdu) můžeme tedy jako kritéria adverbializace s úspěchem užít, nelze však nic vyvozovat z neexistence takového synonyma.

Nepochybně závažným a významným je i kritérium morfologické, projevující se jak po stránce významové, tak i formální. Jak už bylo řečeno, výraz (pod vlivem své syntaktické funkce) ustrnuje, ztrácí morfologické kategorie,[4] „vypadává z paradigmatu“, tj. odtrhává se od daného slova jakožto lexému. Dochází k zrušení gramatických kategorií, tj. u jmen rodu (životnosti), čísla, pádu, u adverbializovaných přechodníků rodu, čísla, času, schopnosti kongruence, a k omezení na jeden ustrnulý slovní tvar, jímž je buď (reprezentativní) podoba jména v 1. (4.) pádě (kus m. — kus adv., ráno s. — ráno adv.), nebo podoba prostých nebo předložkových pádů (všech s výjimkou 3. p.) nepřímých (krokem, jednou, dokonce, popořádku, zvesela) a další nereprezentativní podoby jiných slovních druhů (počínaje, řkouc, potřetí). Přitom často dochází i k posunu (úžení ap.) lexikálního významu, ke změně v kvalitě formálně gramatických rysů (např. možnost rozvití základového substantiva) a syntaktické vazby a tudíž i konverzní distribuce adverbializovaného výrazu. Výraz se obvykle i nadále objevuje ve větách též i v pozici (platnosti) nepříslovečné (zejm. předmětové), resp. v platnosti sice příslovečné, ale v podobě rozvité, neadverbializované (zčásti z velké části) nebo jiné příslovečné platnosti, přičemž v této pozici (podobě) zůstává členem paradigmatu (jde ovšem už jen o formální totožnost obou výrazů). Vedle sebe pak existují ve větných souvislostech dvě podoby, adverbializovaná (nahoru, dohromady; počínaje/-íc, krokem) a neadverbiální (na horu Říp, do hromady listí, počínaje svůj výklad …, šel rychlým krokem). První z nich bývá, ale nemusí být, významově posunutá, s oslabeným vnitřním členěním ap.; srov.: nahoru, [154]dohromady jsou výrazy izolované, kdežto vedle na (známou) horu (Říp, Praděd …) máme z hory (Řípu); vedle do (velké) hromady (listí) máme i na hromadu (listí), z hromady (…).

Sama kritéria formálně gramatická, jakým je třeba nemožnost rozvití substantiva, nejsou ovšem vždy spolehlivá, např. zčásti by podle tohoto kritéria nebylo příslovcem vzhledem k možnosti rozvití na z velké části, přičemž rozvité spojení se jeví zřetelně stejného významu jako první, navíc je tu jen významový rys kvantitativní.

Bezpečné není ani kritérium výslovnostní, neboť se může vzhledem k fonologické formě většiny výrazů podléhajících adverbializaci uplatnit jen omezeně. Velmi nejisté je kritérium pravopisné, které se vztahuje na adverbializované předložkové výrazy; jeho působení totiž komplikuje kodifikace a tradice a jen málo se uplatňuje spontánní cítění mluvčích. Úměrně s tím, jak při adverbializaci předložkových výrazů postupně dochází k jejich ustrnutí a k splývání jednotlivých složek po stránce významové (zejm. pokud se v jiných spojeních nevyskytují, resp. pokud nelze jeho složky nebo některé z nich již identifikovat s odpovídajícím slovem samostatně užívaným, popř. užívaným samostatně ve významu, který by přicházel v úvahu), toto jednoslovné gramatické a sémantické chápání výrazu získává i odpovídající složku výrazovou (formální) v plánu grafickém (adverbializované předložkové spojení se píše dohromady, jako jedno slovo: vlevo, zpaměti, podruhé).

Z uvedeného rozboru vyplývá, že při různorodosti a neplné spolehlivosti zmíněných kritérií musíme počítat s tím, že rozmanité výrazy (zejména předložkové) budou splňovat jednotlivá kritéria adverbializace ne vždy plně, nýbrž v různé míře a stupni. Adverbializace je živý proces postihující různorodé výrazy a je nutno zákonitě počítat s tím, že hranice mezi výrazy adverbializovanými a neadverbializovanými není ostrá, nýbrž že tu je velmi široký přechodný pás výrazů, jejichž slovnědruhový charakter není jednoznačný. Z toho ovšem plyne existence pravopisných (popř. i výslovnostních) dublet a potřeba usměrňovat kodifikací řešení ve směru k dokonání adverbializace v případech, kdy rozvinutí adverbializačního procesu je nepochybné.

 

IV. Spolu s přehodnocováním adverbializovaných výrazů v příslovce objevuje se i tendence hodnotit adverbializované útvary ze synchronního hlediska jako útvary derivované, což úzce navazuje na sám vznik příslovcí jako slovního druhu. Důsledkem toho, že příslovce na -e/ě, -o, -y dnes zcela samozřejmě hodnotíme jako útvary derivované (konvertované) z adjektiv a jejich slovnědruhové morfémy, původně koncovky flexívní, jako derivační formanty, je skutečnost, že se uplatňuje tendence k tomu, aby i příslovce nověji vzniklá ustrnutím prostých nebo univerbizací předložkových pádů substantiv, adjektiv, zájmen a číslovek nebo adverbializací slovesných tvarů byla obdobně přehodnocována v útvary odvozené: adverbializované prosté tvary v útvary konvertované (večer, jednou, kolem, kleče), univerbizované předložkové pády v příslovce odvozená prefixálně konverzním způsobem (zpaměti, spatra, doleva, podomácku, poprvé).

K tomuto hodnocení značně přispívá i skutečnost, že tyto flexívní prostředky, transformované v prostředky derivační, se uplatňují i jako zcela samostatné prostředky derivační a jako takové se osamostatňují. Sufixem se např. stala původem instrumentální koncovka singuláru -em, souznačná s příponou -mo (letmo letem); vystupuje např. ve funkci přípony i u substantiv, ke kterým paradigmaticky nepřísluší (hor -a + -em horem), popř. též u neohebných slovních druhů (hop + -em hopem), prostředky prefixálně konverzního způsobu odvozování se např. staly původem předložky a flexívní koncovky z -a, po -u, do -y, na -0 aj., které se uplatňují při odvozování příslovcí z příslovcí (tj. výrazů neohebných): (ne)daleko znedaleka, polehoučku zpolehoučka, ponenáhlu zponenáhla, zpátky pozpátku, blízko poblízku, opravdu doopravdy, hned nahned, vždy navždy ap.

[155]Vzhledem k tomu, že toto synchronní derivační pojetí je možné chápat jako rovnocenné pojetí genetickému, lze tedy adverbializaci jako slovotvorný způsob nazývat derivací sekundární.

 

V. Konečně je třeba se zamyslet i nad vztahem adverbializace k lexikalizaci, frazeologizaci a univerbizaci. Chápeme-li lexikalizaci jako „proces přeměny nějakého elementu nebo spojení elementů v ustálený element jazyka fungující jako ekvivalent jistého slova“,[5] pak bychom adverbializaci v celém jejím rozsahu mohli subsumovat pod lexikalizaci (i když ta se adverbializací samozřejmě nevyčerpává). Uvnitř této adverbializační lexikalizace bychom pak mohli lišit adverbializaci v užším smyslu, plně provedenou, k níž by patřila i slovotvorná adverbializace univerbizační (tj. sekundární derivace), od adverbializace v širším smyslu, provedené neúplně, tj. adverbializace frazeologické, na různém stupni frazeologizace (různých ustálených slovních spojení, obratů, rčení, zejména od původu rázu metaforického, např. na bíle dni//nabíledni, jak se patří//jaksepatří apod.). Mezi oběma typy je samozřejmě široká přechodová oblast.

 

VI. Na závěr uveďme přehled nejčastějších typů příslovcí vzniklých sice adverbializací ohebného výrazu (prostého nebo předložkového pádu atd.), ale připouštějících již z hlediska synchronního i motivaci ve smyslu (sekundární) derivace. Příslovce jsou členěna nejprve podle základního slovního druhu, dále podle formantů, popř. orientačně též sémanticky. Vzhledem k omezenému místu je výčet příkladů ve většině případů pouze ilustrativní.

1. Sekundární derivace desubstantivní

a) Konverze

aa) Adverbializace prostých pádů substantiv

1. a 4. p. jedn. č. — sekundární formant nulový; přísl. míry: drobek, kus, času: ráno, večer, místa: *prostřed, *vrch, způsobu: vzdor; 7. p. jedn. č. — sekundární formant -em/ou; přísl. místa: kolem, místem, horem, bokem, prostředkem, spodem, stranou, času: časem, dnem, závěrem, způsobu a míry: kalupem, krokem, letem, rázem; proudem; šeptem, slovem, právem; celkem, převahou, úhrnem, valem, většinou;

1. a 4. p. množ. č. — formant /y: chutě, houby (málo, nic);

7. p. množ. č. — formant -y: místy, *úkradky (kradím).

ab) Adverbializace jednočlenných vět neslovesných

Vznikla tak příslovce (sek. formant nulový) modální a stavová: běda, div, hanba, hrůza, potřeba, pravda, strach, škoda, žal; tma, zima.

b) Způsob prefixálně konverzní. — Adverbializace předložkových pádů substantiv.

Formanty

na -u/y/ø — přísl. místa: navrchu, nahoru, navenek, navrch, času: navěky, způsobu a míry: nahlas, nakvap, naoko, napohled, napospas, naschvál, naštěstí, navlas, nazmar;

nad -ø: nadbyt, nadobyčej;

do -u/a/e/y/ø — přísl. místa: dokola, dospodu, doprostřed, dovnitř, dozadu, času: dodneška, donedávna, donekonečna, způs. a míry: dohromady, dokonce, doslova, dokořán;

z(e) -a/u/e/i/y — přísl. místa: zdáli, zdolejška, zhořejška, zprostředka, zhloubi, zpátky, času: zapradávna, zezačátku, zjitra, zkraje, zpočátku, způs. a míry: zčásti, zpaměti, zpravidla;

o(b) -u/i/ø: obdům; občas, obden, obchvíli; opravdu;

od(e) -u/a/e: odpředu, oddola, odspodu, odzadu, odedávna, odpoledne;

po -u/e/í/ø: pohromadě, popořádku, potají, potichu, povětšině, povýtce; *podél, *popřed;

pod -ø: podspod; podvečer; přes -ø: přesrok;

v(z) -u/ø: vprostředku, vzadu, vstříc, vzhůru;

s -u/a: shora, svrchu, spatra, s -em/í: spodivem, stěží.

[156]2. Sekundární derivace neadjektivní

Způsob prefixálně konverzní

a) Adverbializace předložkových pádů jmenných tvarů adjektiv

Formanty

z(a) -a přísl. způsobu: zbystra, zdlouha, zlehka, znova, zostra, zpříma, ztěžka, zvesela, zvolna; míry: zhruba, zhusta, zplna; místa: zdaleka, zeširoka, zhluboka, zleva, zvysoka; času: zamlada, zaživa;

do -a: doleva, doprava; donedávna; docela, dočista, dojista, dohola; dopodrobna, dopolosyta, doširoka, dozelena;

po -u: poitalsku, pomalu, ponovu, porůznu, poslepu, poskrovnu, potichu;

na -o/ě: naboso, načerno, načisto, nadrobno, naholo, nahrubo, najisto, nakrásně, nalehko, naměkko, nanovo, napilno, naplno, naprázdno; nalevo, napravo, nadlouho;

na -u: naživu;

od -a: odmlada, odmala, odjakživa.

b) Adverbializace předložkových pádů složených adjektiv

4. p. jedn. č. — formanty mimo/za -é: mimojiné, zazlé (míti za zlé);

6. p. jedn. č. po -ém: podobrém, pozlém.

3. Sekundární derivace pronominální

Způsob prefixálně konverzní. — Adverbializace předložkových pádů zájmen (u tohoto typu je hodnocení ve smyslu sekundární derivace nejproblematičtější)

Formanty

bez -ho: beztoho; mezi -m: mezitím;

na -ø: nato, nanic; nad -o: nadto, nadevše(cko);

po -é/m: pokaždé, poté, potom; posvém; pro -ø: proto(ž);

před -m: předtím; přes -ø: přesto; při -m: přitom;

v -ø/m: vtom; vniveč (obměna zájmena nic);

za -é/m: zatím; zaté kniž., zasvé.

4. Sekundární derivace denumerativní

a) Konverze

Adverbializace prostých pádů číslovek

7. p. — formant -ou/em: jednou; málem (skoro, téměř), mnohem;

1. p. — formant ø: jedno arch. a dial., toliko (pouze).

b) Způsob prefixálně konverzní

Adverbializace předložkových pádů číslovek

Formanty

po -é/í: poprvé, podruhé, potřetí, podesáté …;

za -é/o/í: zaprvé, zadruhé, zatřetí …; zajedno;

z -u/a/e: zprvu, zpola, zpolovice, *z(nej)prva, *zprvka.

5. Sekundární derivace deverbativní

Konverze — adverbializace ustrnulých

a) přechodníků — formant -a, -e/ě, -íc, -ouc: kleče, leže, stoje, sedě, chodě; řkouc; vyjma; nehledě/íc, vyjímaje/íc, počínaje/íc, nechtě/íc, soudě/íc;

b) ojedinělých tvarů určitých — formant -u, -i: neřku(li) (což teprve, tím méně), nerci(li).

 

[157]R É S U M É

К вопросам адвербиализации

В настоящее время в чешском языке принадлежит адвербиализация вместе с образованием наречий из прилагательных к самым продуктивным способам возникновения наречий вообще. Адвербиализацией подразумеваем процесс, сущностью которого является застой некоторых форм изменяемых частей речи и их переоценка в другую часть речи, т. е. наречие. Адвербиализация основана на факте, что в определенной синтаксической конструкции падежная форма некоторого имени или форма глагола начинает все больше привязываться к данной синтаксической конструкции, вследствие чего она становится как падеж имени пли форма глагола неизменяемой. Чем больше укрепляется ее связь в предложении, тем больше ослабевается ее контакт с другими формами, теряет отношение к ним, обособляется. Адвербиализации подвергаются прежде всего простые (kus, ráno, krokem, místy) или предложные падежи существительных (dohromady, zčásti) и прилагательных (znova, vlevo), местоимений (beztoho) и числительных (jednou, zatřetí), в ограниченной мере также пекоторые формы глаголов, особенно деепричастия (kleče, počínaje/íc), а именно такие выражения используемые в конструкции с наречиями, лексическое значение которых делает возможным, чтобы они приобретали морфологическое значение наречия и синтаксическое значение некоторого типа обстоятельства. Мы имеем ввиду особенно некоторые обстоятельственные значения близко определяющие качество и свойство действия, прежде всего способ, меру, ограничение, реже место и время. Ни одно из критерий адвербиализации (формально грамматическое, морфологическое, семантическое, синтаксическое, орфоэпическое и орфографическое) не является однозначным и вполне надежным. Самым важным из них можно считать критерий семантический (он особенно важен у выражений, в которых выступает на передний план изменившееся значение, напр. do hromady в сопоставлении с dohromady, т. е. одно целое) и морфологический (в следствии застоя выражения исчезают его морфологические категории). Вместе с переоценкой адвербиализованных выражений в наречия появляется также стремление считать их с синхронной точки зрения секундарно деривованными формами, т. е. застывшие простые формы конвертированными комплексами и универбизованные предложные падежи наречиями образованными префиксально конверзным способом. Этой оценке способствует также тесная корреляция между предложным префиксом и падежным суффиксом наряду с обстоятельством, что эти флективные средства трансформированные в средства деривации играют роль самостоятельных средств деривации (при помощи суффиксов). Словообразовательную, полностью реализованную универбизационную адвербиализацию можно включить в адвербиализационную лексикализацию.


[1] Viz M. Knappová, K tvoření příslovcí z adjektiv, NŘ 56, 1973, s. 11-18.

[2] Srov. „skladební příslovce“, Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, s. 26.

[3] Srov. též zde i dále Z. Rusínová, O adverbializaci předložkových výrazů, Jazykovedný časopis 23, 1972, s. 182.

[4] Viz též R. Grzegorczykowa, Z zagadnień slowotwórstwa przysłowkow typ: chyłkiem, z wolna, Poradnik Językowy 64, 1965, s. 193.

[5] Viz O. S. Achmanova, Slovar’ lingvističeskich terminov, Moskva 1966.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 2, pp. 150-157

Previous Pavel Novák: O „klamu“ gramatické formy

Next Jan Kořenský: O jedné metodě lingvistické analýzy veršovaného textu