Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O jazykové normě a jazykové kultuře

Mts. (= Vilém Mathesius)

[Chronicles]

(pdf)

-

nahromadilo se u nás za posledních asi patnáct let tolik odborných pojednání, že i mladí naši jazykozpytci mohou o těchto věcech psát poučeně, jasně a přesně. To se však nepodařilo Václavu Polákovi, který pro Petrovy Svazky napsal sešitek Jazyková norma a jazyková kultura (Praha 1941, str. 30). Na některých stránkách bychom mohli autora téměř za každou větou chytit za ruku a ptát se ho, jak to vlastně myslí. Na takový podrobný rozbor popularisující brožurky by ovšem bylo škoda místa a proto musí stačit jen několik poznámek. Nepřesnost a nepromyšlenost ukazuje na př. všecko Polákovo mluvení o jazykové normě, kterou kupodivu dělí na normu pravopisnou a stylistickou (str. 11, 14 a j.), k nimž někdy připojuje ještě i normu orthoepickou (str. 9, 16); nevysvětlitelným způso[109]bem se mu ztratila celá mluvnická stavba jazyka. Přitom nikde jasně neříká, co vlastně normou stylistickou rozumí; jeho nedostatečnou poučenost ukazuje i jeho lpění na starém výkladu cvičebnic, že se v českém pravopise prolíná pravopis fonetický s pravopisem historickým a etymologickým (str. 12), ačkoli Josef Vachek již před řádkou let v Listech filologických prokázal, že český pravopis je především fonologický. Zdá se, že V. Polák nemá vůbec jasné ponětí o jednotlivých disciplinách, které vyplynuly z moderního soustavného rozboru jazyka, neboť na str. 22 mluví o gestech a grimasách jako o prvcích mimolinguistických a mimofonologických, jako by fonologie nepatřila do linguistiky; moderní terminologie nemá ceny, když za ní nestojí přesné poznatky. Ale ani fakta, která autor uvádí z historie, nejsou vždy přesná a správná, zvláště projevuje malou znalost vývoje spisovné češtiny v 19. století.

Celkem se dá říci, že autor bez dlouhého rozmýšlení sebral pěnu s nejrozmanitějších hrnců české linguistické kuchyně a z té směsi narychlo uvařil lacinou polévku, která nemůže nikoho ani osvěžit, ani posílit. Je toho litovat jak v zájmu jazykového poučení široké veřejnosti, která Petrovy Svazky čte, tak v zájmu samého autora, který na sebe upozornil horlivou prací v dějinách slov. Tak nakvap a nepromyšleně, stylisticky nedbale a s omyly věcnými, ba i s primitivními chybami jazykovými se o teoretických otázkách psát nesmí a nesmí tak psát především jazykozpytec dbalý své vědecké pověsti.

Slovo a slovesnost, volume 7 (1941), number 2, pp. 108-109

Previous Bohuslav Havránek: Dobrá cvičebnice ruštiny

Next B. Hk. (= Bohuslav Havránek): O vědecké terminologii