Časopis Slovo a slovesnost
en cz

O pražské němčině 16. století

Emil Skála

[Articles]

(pdf)

О немецком языке Праги 16-ого века / Sur l’allemand des Pragois au 16e siècle

Jen málo měst v Evropě zastává už více než tisíc let organickou funkci kulturního a hospodářského střediska národního a mezinárodního významu jako Praha. Vnitřní a vnější dějiny Čech vždy souvisely s evropskými dějinami. Nejednou uzrávaly v minulosti evropské problémy v Čechách dříve než v jiných zemích.

Češi a Němci žili v Čechách vedle sebe už víc než sedm století. Etnický poměr obou národů nebyl v průběhu věků konstantní: kolísal mezi pětinou až třetinou německy mluvícího obyvatelstva. V současnosti ovšem podstatně klesl.

Německy psané prameny začínají v Čechách rokem 1300; literární tradice je starší, sahá do 13. stol.[1] V Praze jsou první německé texty doloženy r. 1324.[2]

Od dob Müllenhoffových se věnovalo pražské němčině hodně pozornosti.[3] Šlo často o spekulativní práce v souvislosti s tehdejšími představami o tzv. „kulturním boji“; počet pojednání, která se opírají o původní pražský materiál, je přitom v podstatě malý.[4] Jazykovězeměpisné představy Müllenhoffovy o jakési střední němčině, která je produktem míšení středoněm. a jihoněm. kolonistů v Praze, se však v řadě souhrnných prací o vývoji německého jazyka drží ve většině zemí dodnes. Tato představa ostatně určila i základní tón známé práce českého germanisty V. E. Mourka, která vyšla před 70 lety.

Už v dřívějších pojednáních jsem se snažil dokázat, že pražská němčina není kontinuum, jak si mnoho germanistů stále ještě myslí, nýbrž že se rozpadá do nejméně čtyř období.[5] První z nich bylo rázně ukončeno počátky husitských bouří r. 1419. Chtěl bych se zde pokusit o lingvistickou charakteristiku pražské němčiny 16. stol., o níž dosud není žádná studie, a to v rámci vývoje rané nové horní němčiny. Ta je doložena v dlouhé řadě městských center naší země přímo jedinečným způsobem, závažným především v širších germanistických souvislostech.

Materiál jsem čerpal z nevydaných dosud Libri testimoniorum Starého Města pražského. Obsahují 13 svazků a jsou uloženy pod sign. 1048 až 1062 v Archívu hlavního města Prahy; spadají do l. 1564—1601. Dvoujazyčnost Prahy v dobách Lucemburků vyústila k r. 1419 v jednojazyčnost městského úřadování. Náboženská revoluce šla ruku v ruce s revolucí jazykovou. Mezi roky 1419 a 1564 žila jistě v Praze malá německá menšina, ale německé prameny z tohoto období půldruhého století neexistují. Čeština je jediným úředním jazykem. Pokud vím, nebyla psaná čeština tohoto pozoruhodného počtu pramenů dosud podrobena bohemistickému jazykovému rozboru. První německé zápisy v pražských městských knihách z pohusitského období jsou opisy dvou dopisů Václava z Opavy a z Hlubčic z r. 1544, který byl spřátelen s vrchním písařem Nového města pražského. Je zajímavé, že se za použití němčiny v dopisech omlouvá a prosí současně o vyslání českého písaře do Opavy.

V Libri testimoniorum Starého Města pražského se objevují první německé zápisy svědeckých výpovědí r. 1564, a to s obvyklým překladem do češtiny. Až do Obnoveného zřízení zemského [216]byla totiž čeština jediným oficiálním jazykem v Čechách a na Moravě. V l. 1564—1566 je podíl německých textů v Libri testimoniorum 5,4 %, v l. 1599—1601 dosahuje už 12,8 %. Městská správa byla v tomto století v ryze českých rukách. Němečtí svědci byli většinou řemeslníci a tovaryši. Je zajímavé, že jiné pražské městské knihy z této doby jsou psány veskrze česky: Libri sententiarum Starého Města a Malé Strany, tři manuály svědeckých výpovědí Starého Města z l. 1558—1600, kde na 1059 fóliích není jediný německý zápis, a malostranská Radní kniha trhová z l. 1587—1651. K dokreslení tohoto obrazu je třeba říci, že pouze české zápisy nacházíme též v tzv. Liber Judeorum albus, v prvním svazku z l. 1577—1601. Pouze pozdější přípis z r. 1668 na fóliích 346 v. a 347 obsahuje půl stránky německého textu. Libri Judeorum tvoří souvislou řadu do r. 1857, celkem 93 svazků. Časem je hodláme podrobit jazykovému rozboru.

Co se týká přistěhovalců do čtyř pražských měst, z nichž každé mělo samostatnou správu, nepřicházeli většinou z východostředoněmecké oblasti, zejména ze Saska, jak se domníval J. Klier a z českých badatelů J. Klik.[6] Němce z okrajových území Čech lákaly do Prahy výhodnější životní podmínky. Okolnost, že byli zpravidla protestanty, usnadňovala jejich přijetí v utrakvistickém českém prostředí. Museli se však zavázat, že se češtině do určité lhůty naučí. Jak však lze vystopovat v pramenech, byla praxe liberální.

Důležitá je otázka o vztahu mluvených projevů svědků a formy zápisů. Z praxe v jiných městech víme, že výpovědi svědků byly písaři poněkud stylizovány. To lze předpokládat např. v Chebu, ale také v Praze. Vnější forma zápisů zřejmě vznikla brzy po výslechu. Co se týká úlohy nářečí, lze mluvit o lokálním koloritu. Pokusíme se jej v pražských zápisech stanovit. V Chebu je ovšem severobavorský. Centrální otázkou však je rozbor psaného jazyka v těchto zápisech. Autonomii raně novohornoněm. spisovného jazyka je třeba vidět komplexně ve smyslu postulátů B. Havránka a J. Vachka.[7] Jazyk spisovný je těsně spjat s kodifikační funkcí.

V diachronních studiích bývala velice zdůrazňována provenience písařů. Pokud jde o písaře pražských textů z 16. stol., lze předpokládat, že byli v Praze usedlí. České a německé zápisy nepsali titíž písaři; ani u vzdělaných vrstev nebyla patrně aktivní dvoujazyčnost pravidlem. Mezi utrakvismem většiny Čechů a luterstvím Němců byly rozdíly. Nemáme bohužel údaje o původu, o vzdělání a biografii pražských písařů této doby. V 16. stol. byla však už intenzita komunikace tak velká, že by asi nebylo lze z životopisu písaře dedukovat jednostranné jazykovězeměpisné závěry. Tímto postupem lze potvrdit shodné nářeční, např. duryňské prvky u erfurtského písaře. Jsme však na rozpacích, nacházíme-li u téhož písaře nářeční prvky jihoněmecké. K tomu přistupuje ještě důležitá okolnost, že nikdy nebudeme moci blíže určit řadu vnitřních faktorů vývoje písaře. Domnívám se, že otázkám „jak“, „kdy“, „kde“, „pro koho“ je třeba přiznat prioritu před otázkami „proč“ a „kdo“. Vědomé přizpůsobování se přistěhovalců též v jazykovém vyjadřování je sociologický problém, který probíhá u vzdělaných vrstev zpravidla intenzívněji a rychleji než u lidí bez vyššího vzdělání. To se týká jazyka mluveného i psaného. Otázkou nadosobní písařské tradice jsem se zabýval už ve své chebské práci.[8] V pojednání o jazyku zeitzských městských, venkovských a duchovních kanceláří v 16. stol. rozlišuje E. Otto[9] mezi l. 1498—1600 čtyři písaře, kteří všichni pocházeli z duryňsko-hornosaské oblasti. Všichni čtyři píší prakticky stejnou grafikou. Na celkovém obraze [217]jazyka kanceláří v Zeitzu toto rozlišování ovšem nic nemění. Chceme-li dostat celkový obraz grafiky, je třeba syntetizovat.

K pozoruhodným výsledkům se dopracoval E. Bentzinger při rozboru erfurtské němčiny 15. stol.: „Wenn die drei Schreiber gleichermaßen Erfurter sind und trotzdem einen unterschiedlichen, aber in allen drei Fällen für Erfurt zutreffenden Sprachstand haben, finden wir die in letzter Zeit mehrfach getroffene Feststellung bestätigt, daß frühnhd. Schreibsprachen mehrschichtig waren.“[10] Jazykové rozdíly jsou zde podmíněny sociálním postavením zadavatele.

V tomto smyslu jsou naše pražské texty z jazykově sociologického hlediska zcela homogenní; grafika pražských Libri testimoniorum dobře zapadá do písařských zvyklostí 16. stol. Obtížné je mnohdy rozlišování velkého a malého d, a, v (ve fonémické funkci u a f), w, z, zvl. na začátku slov. Z se v anlautu píše většinou velkým písmenem. Obtížné je též rozlišování c a t, zvl. ve spojení se z. V užívání velkých a malých začátečních písmen existují dominantní okruhy: velká začáteční písmena jsou zpravidla u osobních zájmen, u označení povolání nebo úřadu, u vlastních jmen, církevních výrazů a názvů dnů. Také apelativum Meister a Burger se ve většině případů píše s majuskulí, v méně než 50 % dokladů též Vater, Mutter a jiná příbuzenská označení, ojediněle i adjektiva. Lze tedy za základní rys psaní velkého začátečního písmene stanovit gramaticko-lexikální rozlišování, jež je od dob Bödikerových a Gottschedových v němčině závazné. Majuskule se v pražských textech 15. stol. vyskytuje ve vymezeném počtu slov konstantně, i když ne důsledně. Užívá se jí ke zdůraznění nějakého slova, ovšem neomezuje se — jako dnes — na slovní druh.

K funkci zkratek je třeba říci, že vedle samozřejmé funkce praktické měly ještě i úlohu estetickou. Nejčastější je zkratka dz pro spojku daß. Skupina grafémů er po d na konci a uprostřed slova se zkracovala malým klenutým obloučkem. Za komplex der se píše často znak podobný číslici 8. Skupina grafémů er- v předponě ver- se pravidelně nahrazuje přetržením písmene v.[11] Obloukem, protaženým pod e, se zkracuje následující n.

Označování kvantity není ještě stabilizováno. V jednom a témže slově nacházíme různé psaní. Ze čtyř možností, jež má raná nová horní i dnešní němčina k dispozici, nechybí v pražské němčině žádná. Zdvojování vokálu je ovšem ojedinělé. Připojení e za i k označení dlouhého i, které umožnila středoněm. monoftongizace ie > ī, není zcela důsledné, např. aingeschrieben, brief, friedt, nie, ale khannengieser vedle khanengiser, schrieben vedle schriben. Rozlišování monoftongizace a dloužení v grafice je tu tedy setřeno. Bez e se důsledně píše wir, mir bez zřetele k tomu, zda jde o přízvučné nebo nepřízvučné postavení ve větě. Grafém e se připojuje též za u: zue, zuegeben, guett, bluettfreundt, bluet vedle blut. V absolutní většině dokladů se ovšem píše jenom u. Lze těžko rozhodnout, zda použitím digrafu nechtěl písař označit výslovnost bav. diftongu ue.

H bývá obvykle považováno za středoněm. způsob označování délky předchozího vokálu po oněmění h uprostřed a na konci slov a po provedení dloužení předchozí samohlásky. K tomuto vývoji došlo ovšem i v bavorštině. V pražské němčině 16. stol. je toto h běžné po všech vokálech, doloženy jsou však také případy bez h. Často se délka neoznačuje vůbec: gewertt ‚gewährt‘, lege, zwo stundt, sagen ap.

Ještě méně důsledně bývají označovány krátké vokalické fonémy. Polarita mezi neoznačováním a zdvojováním následujících konsonantů existuje v němčině dodnes. K nejnápadnějším jevům v pražských textech 16. stol. patří skupiny konsonantických grafémů, jak tomu bylo v této době obecně.[12] Zvláště časté je zdvojování t [218]na konci slova, např. hatt, sehett, gedrowett, vedle toho nacházíme však též nezdvojené případy: solt, er haut, das licht, geczecht. Kromě zdvojeného tt se objevuje i dt a dtt: niemandt, leidt, seindt, Rotschmidt 2× vedle Rotschmid 3×, bekendtt. Tato grafika reprezentuje fakultativní varianty na konci slova po vokálu nebo nazále, jež se váží k určitým slovům. Uprostřed slova se tt nebo dt píše jen vzácně: ettliche, Lanttshuet, verratten ‚verraten‘, geandtwortt; t-, tt- a dt-, dtt- jsou grafické varianty, které netvoří grafofonémicky opozici. — Podobným způsobem konkuruje l a ll: gesel vedle gesell, alhie vedle allmechtig, Zweimal vedle Zum andern mall ap.

Ojediněle se zdvojuje f ve všech pozicích. Zdvojování druhé části afrikáty pf je až do konce raně novohornoněm. období pravidlem: pfflicht, opffern, pffeiffer, angeklopfft. Ojedinělé je zdvojení obou částí afrikáty pf: appffel.

Uprostřed a na konci slova se ojediněle píše nn a rr: geannttwortt, vnnd; dann (příslovce) a dan (spojka) se grafémicky rozlišují; zuegesperret, herr. Tyto případy jsou vázány na vymezený okruh slov.

M se zpravidla nezdvojuje, na konci slov se však někdy po m píše b: wiederumb. V tomto případě, stejně jako při rozboru grafiky hembdtt ‚Hemd‘, je možné, že je tu označena dlouhá výslovnost m.[13] V každém případě tu jde o bavorský způsob psaní. Pro bav.-rak. grafém mb nacházíme v Praze četné doklady, např. kömbt, frembde Rabÿ, sambt, warumb, der vornembste. Vyskytují se ještě v 17. stol.[14]

Afrikáta z se na začátku slov píše obvykle jako z, uprostřed a na konci slov jako cz.

Připojení h za t, resp. k je grafofonémickým označením fortisové výslovnosti. Pro tuto interpretaci mluví i okolnost, že h po d a g není doloženo: gethan, thaten a pravidelně u tohoto slovesa, podobně khan, khainer, bekhrefftig (p. pf.), zue Ruckh ‚zurück‘. W. Fleischer vidí v této grafice snahu oddělit jednostupňové t zřetelněji od následujícího rovněž jednostupňového vokálu, nebo poněkud vyplnit krátké slovo.[15] Za průkaznější však považujeme jak v drážďanských, tak v pražských textech z této doby označení fonémické kvality.

Zvláště zajímavé jsou ekvivalenty za střhn. ī a ei, které se zčásti ještě rozlišují. Po jihoněm. způsobu se za střhn. ei někdy ještě píše ai: ainem, khainer, Aid, Maister vedle obvyklého ei. Za staré ī se píše napořád ei; ai proniklo ve třetí čtvrtině 16. stol. i do dotisků Lutherovy bible, na druhé straně se ho však už nepoužívá v tiscích protestantských autorů této doby. Později je pak ai omezeno na několik slov, především na Aid; ojediněle se píše eÿd, eyd, eid; eÿ, ey se však píše též za staré ī, např. beÿ, bey. Střídnice za staré ī a ei se tedy v zásadě nerozlišují, jako v současné ortografii.

Za střhn. ü se píše veskrze au. Za střhn. iu se objevuje eu, ojediněle äu. Pokud jde o střídnice za střhn. diftongy, bylo v Praze v 16. stol. dosaženo dnešního stavu, až na několik výjimek, opakujících se v témž slově: gieng, guett ‚gut‘, bluettfreundt.

Z vlastních jevů hláskoslovných významná je změna u>o před nazálami a r + souhláskou, jež je středoněm. původu a ve většině dokladů provedena: onder, khomen, anttwortt aj. V několika málo dokladech nacházíme u: furnehmsten, frumb. Toto u je známo nejen z bav., ale i ze slez. nářečí.[16]

Vztah apokopovaných a synkopovaných dokladů k neapokovaným a nesynkopovaným je realizován ve prospěch neprovedení synkopy a apokopy. Apokopované tvary se prosadily v jednotlivých slovech v 1. os. sg. ind. préz., v nom. sg. [219]slabého sklonění mask. a u feminin na -e, v pl. v nom., gen. a akuz. mask. a neuter: ich hab, ich sag, ich las ‚lasse‘ vedle das zeuge ich, ich zeuge; Jud; Schul ‚Synagoge‘, fechtschul; alle Brieff, der judischen brief halben; zwei Jar.

Apokopovaný tvar neurčitého členu se objevuje u feminin: ein ordnung. V bav. nářečích je redukovaný vokál e u všech tří rodů neurčitého členu.

Častá je synkopa mezi stejnými nebo příbuznými konsonanty: geredt, mit seiden borten, sie bericht, gemelt ‚angeführt‘, verwundtt.

Bav. ztemnění a>o v Praze se patrně opíralo o mluvený jazyk, např. krofft ‚Kraft‘, floscher ‚Flaschner‘, také u dlouhých samohlásek: noch ‚nach‘. Pro tuto interpretaci mluví i hyperkorektní grafika: ab ‚ob‘, genamen ‚genommen‘, gezagen.

Daleko vzácnější je delabializace: in die bank ainfeiert, thier ‚Tür‘, gehert ‚gehört‘, gezeigett vedle zeuge, zeugnus, gezeugett; wertl ‚Wörtchen‘. Zachována je historická ortografie undergespreutz ‚untergespreizt‘. Vzhledem k tomu, že delabializace je běžná v hornosas., slez. i bav. nářečích, dal by se očekávat větší počet dokladů. Není-li tomu tak, svědčí to o progresivitě pražské ortografie z hlediska funkčního zatížení německých grafémů. Na bázi spisovné němčiny bylo rozlišení zeigen a zeugen nutným krokem.

Neoznačování přehlásky je typicky bavorským rysem: munch, mussen, khursnerin aj. V souladu s dnešní normou a tehdejším středoněm. územ je ve většině případů přehláska označována.

Pravidelně se používá bav. sufixu -nus: zeugnus ap.

Tzv. slovesa se zpětnou přehláskou se používají jak s -a-, tak s -e-. Gramatikové 18. stol. tolerují ještě obě možnosti. Tvary s -a- se prosadily definitivně v 19. stol.

Bez ge- jsou v pražské němčině 16. stol. doložena part. pf. khomen, geben, gangen a četná kompozita, khundt ‚gekonnt‘, worfen. Z celkového počtu 1271 dokladů je bez ge- 150, tj. 11,8 %.

Zajímavý je též poměr jednoduchého préterita k složenému perfektu. Z 1570 dokladů v Libri testimoniorum z let 1564—1578 připadá 1402, tj. 89,4 %, na složené perfektum. Podobně jako v řezenských textech z 14. stol.[17] je jednoduché préteritum a složené perfektum v jedné větě funkčně totožné i v pražských textech ze 16. stol.: so ist der Benedick Zu khomen hatt gesagt Er soll Ime ains sehen lassen. so hat Ime ains genomen. vnnd gab darnach dem andern gesellen wider, der es abnitten soll. So sprichtt der Jud, du hast nichts Zu thuen. mach auch ains vnnd nitts ab.[18] Z tohoto citátu současně vysvítá, že k aktualizaci jsou perfektní tvary nahrazeny prézentními ve funkci hist. prézentu. Tento stylistický prostředek je doložen velmi často.[19]

V ostré konkurenci jsou participia gewesen (43 dokladů) a gewest (49 dokladů z let 1564—1578). Chebský Urgichtenbuch z téže doby má 231 dokladů, tj. 63,6 %, pro gewesen, 179 dokladů, tj. 36,4 %, pro gewest. Konfrontací chebské a pražské němčiny s jazykem Lutherovým docházíme k významným vzájemným paralelám. Psaný jazyk a nářečí se v distribuci gewesen a gewest značně rozcházejí.[20]

Rozpad koncovek vedl k úplné přestavbě raně nhněm. deklinačního systému. Substantiva přestupují z jedné třídy do druhé. Mohou tak vzniknout rodové dublety, např. Eidt je převážně fem., ojediněle už mask. V subst. flexi je zřejmá tendence označovat plurál. Stále častěji se přejímá přehláska z mužských i-kmenů, i když vede k redundanci. Jedna ze základních vývojových tendencí spisovné němčiny se v pražské němčině plně již odráží,[21] neoznačené plurály se vyskytují především [220]v cizích slovech: zwene Raby, die zehen schekh ‚die zehn Schecks‘, Zwei Person, ale setkáváme se s nimi i u jmen domácích: ettliche sach, zwo Stundt, in alle schul a. pl.

Slabé sklonění se ve shodě s bav. nářečími vyskytuje ještě v řadě dokladů, např. mein Vattern ak. sg., seine leibliche Vettern nom. pl., dále u fem.: in meins Vatters kuechen ‚Küche‘, in der kuchen, in der Stuben, in die Stuben ak. sg. vedle in die Khuche, mit der scheinkhin ‚Schankwirtin‘ vedle mit der Schenckhe, nach einer Hennen, meiner Frauen dat. sg.

Slabě se skloňují i vlastní jména: des Isaken, des Jakoben, dem Manassen, der Estern Hoschken Judin; ojediněle zůstává deklinace latinská: dem Ambrosj Spiritello. Přejímání cizích vlastních jmen jde pomalu. V jedné a téže výpovědi mohou být oba tvary: Ambrosius i Ambros, Elisska i Elisskin. Vlastních jmen se užívá se členem určitým: der Paul, des Jakoben von Litomysl, die hedwika, der Wiktorin Runkles ‚Frau von Viktor R.‘, dat. sg. Jen ojediněle bývá nahrazován člen osobním zájmenem: Vnd er Ambrosius gefragt; so Sie von Ime Ambrosi entpfangen haben, resp. vynechán: Ambrosius gesagt.

U feminin je provedena apokopa: gemein gen. sg. ‚Gemeinde‘, ordnung nom. sg., stundt gen. sg. Tzv. smíšené sklonění se tu už výrazně prosazuje.

Pozoruhodné je silné sklonění atributu v sg. i pl.: der hochgelerter Rabi die hochgelerte Rabi, der guetter Mensch, die geschworne verordnette, außerhalben die geschworner Schulklepper, wegen der ganczer gemein. Vedle těchto tvarů se užívalo i slabých forem: V několika případech zůstává atribut neskloňován: ein halb Jarr, dein Burgerlich Pflicht, ein schwarz sameten hasuken, güldene roselin stefte.

O časování lze říci toto: Hláskové vyrovnání mezi tvary silných sloves silně pokročilo, nedosáhlo ovšem ještě novoněm. stavu, např. u 2. třídy du leugst ‚lügst‘ ještě pravidelně s eu. Ojediněle se píše leufen ‚laufen‘. Slabě se časuje rufen.

Za zmínku stojí poměr předpony ver- a vor-: přes 90 % všech dokladů má ver-.

U nedokonavých sloves se v souladu s jihoněm. územ užívá pomocného slovesa sein: sie ist gesessen und geblutt. Za jihoněm. rys je třeba považovat kontrakci slovesa a zájmena, např. so ließens von mir.

U číslovky zwei je rodový a pádový rozdíl ještě zachován: die zwene Juden, die Zwen Pogen, zwai hundert, mit zweien bekhanntten Zeigen ‚Zeugen‘. Vzhledem k tomu, že v Praze chyběla fixace v mluveném nářečí, jsou písaři nejistí: Zwei Person Zwen Person. V dokladě die zwain Bruder nom. může jít o kontaminaci zwene + zwei a apokopu nebo o bav. nářeční tvar zwene, který je apokopován a v němž nazální -n je obsaženo v kvalitě dvojhlásky ei; tak je tomu dodnes v sev. bavorštině. Zachována je též řadová číslovka ander a násobná číslovka zwier.

Syntax našich textů má některé zvláštnosti mluveného jazyka. Často se objevují eliptické věty, vypouštějí se pomocná slovesa i významová slovesa, pronominální podmět, ojediněle dokonce i předmět: seindt sie zum leichnam gangen vnd haben (ihn) gesehen.

Slovosled v pražské němčině 16. stol. zapadá do širšího raně nhněm. rámce. V hlavní i vedlejší větě zpravidla předcházejí modální slovesa významovému slovesu: Er hett woll mögen mit der handt schlagen; damit er diese Hochczeit desto besser möchte ausrichten vnd volführen; das Sie Ir lebetag muß ain Arm weib bleiben. V posledním dokladu má modální müssen funkci pomocného slovesa werden, označuje budoucnost. Právem zdůrazňuje H. Brinkmann, že něm. futurum vyjadřuje očekávání.[22] Tato časová relace se dá vyjádřit i jinými modálními slovesy, např. wollen: dz Sein Sohn hanß ain herrliche hochczeit wolte einrichten. Ojediněle se kladou modální slovesa za významové sloveso. Je zřejmé, že se v těchto případech už hlásí dnešní úzus. V uvozené větě hlavní může stát pomocné sloveso před určitým tvarem slovesným: [221]wie der Richter danach die zwen hatt wegk gefurt aus der stuben. seindt sie zum leichnam gangen.

Určité sloveso nestojí v hlavní větě vždy na druhém místě, např.: Rabi Zacharias nach gethaner Eidt Gott dem lebendigen dem rechtt nach hatt gezeugett. Postavení slovesa na začátku věty, které zaniklo v pozdní starohornoněmčině, se opět objevuje v 2. pol. 15. stol. a v 16. stol.:[23] Hebt aber ‚wieder‘ mit mir an, vnnd weltt mich mitt der khnopff schlagen.

Hlavní věty mohou být v souvětí spojeny beze spojky: Ich bin nichtts darbei gewest weiß es nichtt. nichts mehr. Adverbia nichts a negativní částice nicht se tu používá synonymně vedle sebe. Nicht se objevuje i u dvoučlenné spojky weder-noch: Vnnd habe aus denen weder ainen noch dem andern nicht khantt. Co se týká rozdělení nicht a nit, zjišťujeme v Praze jednoznačnou převahu nicht. Jednoduchá a dvojí negace si konkurují v pražské němčině ještě v 18. stol., jednoduchá negace je však ve většině už v 16. stol. V negativních výpovědích zdůrazňuje dvojí negace emocionální stránku výpovědi: Ich hab so vnnuczen man nie nicht gesehen. Obecně platí, že v neexpresívních výpovědích lze považovat jednoduchou a dvojí negaci za varianty.

Vedle dlouhých parataktických souvětí se objevují v pražských textech ze 16. stol. už také delší logicky řazené hypotaktické periody, v nichž je příznačná úloha spojek. Tento typ vět označil A. Langen za typický pro větu něm. prózy v 17. stol.[24] Potřeba racionálnějšího členění se odráží i v exaktnější interpunkci pražské němčiny, jež slouží zřetelnému oddělování jednoduchých a složených vět.[25] K dosažení napětí se věty spojují polysyndeticky. Tím se dosahuje expresívnosti.

Srovnáme-li syntax něm. věty 16. stol. s dnešní němčinou, zjistíme, že v mnoha rysech tu nejde o kontinuitu, nýbrž o zlom, jak ukázal H. Eggers. To se týká i průměrné délky věty, která má dnes pouze 13—16 slov.[26] Zjišťujeme-li v našich textech nápadný přírůstek neúplných vět nebo parataktických spojení, jde o syntaktické prostředky typické pro něm. odbornou prózu 16. stol. vůbec. V této souvislosti je zřejmé, že dnes už nestačí zkoumat pouze deliberativní prózu. Pražská němčina 16. stol., jíž chybějí velké literární osobnosti, drží krok s vývojem své doby. Pokud jde o větný rámec, dochází tu v souladu s dnešním stavem, ale na rozdíl od 18. a 19. stol., ke zkracování, např.: Die Zwene Juden haben mich gedinget, daß ich Ihnen die Federn solte Ain fassen und Ainbinden in Ain Sak. Častým syntaktickým prostředkem jsou participiální konstrukce: das ist mir wissendt; das ist mir bewußt; der Man sei der Petr Mecz gewesen, sagende behmisch

Atributivní adjektiva mohou být postponována: zu Gott dem lebendigen. Substantivní atribut stojí zpravidla před substantivem: in der Maisterin haus. Apozice se klade vždy za vlastní jméno, k němuž se vztahuje: so hab ich oft gesehen daz der Anders Karaß sein diener des Paulen seines herrn seckel oft bei sich gehabtt hatt.

V slovní zásobě se plně odráží rozvinutý kulturní a hospodářský život Prahy před bělohorskou katastrofou. Vzhledem k tomu, že se většina studií dosud zabývala převážně náboženskou literaturou, chybí srovnávací materiál. Vyrovnávací tendence mezi severem a jihem Německa vedly v 16. stol. k podstatnému snížení konkurujících si dublet, takže i po této stránce začíná v Praze po dlouhé mezeře půldruhého století (1419—1564) kvalitativně nová epocha. Je pochopitelné, že z náboženských důvodů jednoznačně převažuje Sonnabendt po celé 16. stol. Z dalších synonymicky zajímavých výrazů nacházíme např. tyto:

[222]Steige, Fleischer, Tischler, Barbier, Flascher, Flaschner ‚Klempner‘, Bösewicht vedle Schelm, Junge ‚Bub‘, Eheweib, Stube vedle Zimmer, Rock ‚Frauenrock‘, Hacke ‚Beil‘, Maultasche ‚Ohrfeige‘, Zwetsche ‚Pflaume‘, Pomeranze; anzeigen ‚angeben‘, arbeiten, reden ‚sprechen‘, schelten ‚schimpfen‘, schlagen ‚prügeln‘, das Blut stellen ‚stillen‘, weisen ‚zeigen‘, nechten ‚in der Nacht‘, nur ‚bloß‘, redlich ‚aufrichtig‘.

Jde tu tedy o zřetelnou převahu variant jihoněmeckých. I deminutiva se tvoří sufixy -el, -le, -l.

Zvláštní význam připadá výpůjčkám z češtiny. Zdá se, že poměrně mnoho jich má němčina u nás opět až po r. 1950 (až do současnosti). Česky se uvádí mnoho výpovědí: Dorotha Mathesa Banycze manzielka Spravu czinÿ. Následuje pak německá výpověď. V textu se objevují česká slova nebo celé české věty: Zwigebeny Lotrze, Sselmo, bodaj tie hrom zabil. Přistěhovalí řemeslníci, kteří mají německá jména, vypovídají německy. Pocházejí z Dušník v Kladsku, z Kreuznachu na Rýně, z Cvikova v Sasku, z České Lípy, z Vratislavi, z Tachova, z Magdeburku, z Vídně. Pražští Češi se uvádějí i podle povolání, popř. domovního znamení: Martha Kucharžka od Srpůw, Girzik Straka Rukawicznjk, Kasspar Czermak sswecz ap. Příliš dalekosáhlé závěry o složení obyvatelstva podle jmen však zřejmě nejsou možné. Problematická je skupina neurčitelných jmen. Pouze v případě, že se kryje jazyk výpovědi s jazykovým zařazením svědka podle jména, lze předpokládat, že svědek je Čech nebo Němec.[27] Pražští Židé mají jména zčásti německá, zčásti česká: Isak Goldscheider Jud, Salomon doctor Has Jud, Feÿwisch Jud vedle Edele, Zialman Lukas weib Judin, der Hoschek Jud. Jak obtížně lze zařadit nositele jména jazykově, lze ukázat na příkladě, kdy v něm. výpovědi se táž osoba jmenuje Herzman Szkolnik Jud a der Schulklepper, der da genannt ist Herzman.

 

V 16. stol. v Praze zřejmě existovalo mnoho modalit bilingvismu: od aktivního bilingvismu až po znalost jednotlivých slov, jak lze doložit např. na těchto místech: Vnnd also mittainnander geredt durchainannder Behemisch Vnnd Teucz dz Ich nicht als verstanden habe (sign. 1056, 156v); haben Zue des Filipen Tochter gesagtt behmisch Czo stiekass na nassi Pani Matku … darauff hörtt Ich das des Filipen Tochter die Jungfraw hedwika Aine Zemansku Kurvou geheissen (sign. 1058, 134). Syntakticky je tu zajímavý český instrumentál: heiß den meister potvorou spatnau, der Meister sagtt, nadavaj mi potvory spatnau (sign. 1058, 207v). Pádová shoda mezi substantivem a adjektivem je tu porušena.

Pozoruhodné je zachování české rekce po německých předložkách: vnd solch trinken ist bej dem wenczel wodiczky (sign. 1057, 71v). (Vodička byla přezdívka pro hostinské, kteří ředili pivo vodou; podobně v němčině byl Hausenblas hostinský, jenž vylepšoval kalné pivo klihem z vyzích měchýřů.)

České vsuvky a výpůjčky mají v této době v pražské němčině stylisticky expresívní funkci. Vedle nadávek, které se s oblibou vypůjčují od sousedů — vedle uvedených dokladů ještě např. klap ‚obyčejný člověk‘, psÿcze, kobyla, gebakinje, potvornice — mají zřejmě české vsuvky vzbuzovat dojem autentičnosti. Z češtiny jsou některá označení povolání a věcí: saudcze, szkolnik; tesák, in seinem watschken, což je zpětná výpůjčka do němčiny ze střhn. wātsac.

Výsledkem našeho zkoumání je zjištění, že pražská němčina 16. stol. držela krok s nejdůležitějšími centry psané němčiny své doby. Sjednocující proces vycházel především z měst. Dublety a fakultativní varianty jsou především v grafematice a v morfologii. Jako raná nová horní němčina obecně není pražská němčina temperovanou východní střední němčinou, jak se stále ještě traduje. Vyrovnávací proces mezi jižní a střední němčinou začal už ve starohornoněm. době.

[223]Drtivá většina německých listin až do začátku 14. stol. vznikla v původním, nekolonizovaném německém sídelním území. Svědkové v pražských Libri testimoniorum pocházeli především z Prahy a z Čech. Zastoupeny jsou i všechny sousední země. Okruh míst, odkud pocházeli svědkové, se táhne od Prudníku v Horním Slezsku přes Vratislav, Hlohov, Berlín, Greifswald, Magdeburk, Kreuznach na Rýně, Augsburk až k Vídni. Grafematicky a morfologicky jsou české zápisy vyrovnanější než německé, zřejmě vlivem sjednocující funkce Prahy pro spisovnou češtinu. Němčina nemá obdobné dominantní centrum. S výjimkou lexikálních vlivů se vyvíjely oba jazyky zcela autonomně. Fonetické zvláštnosti se ve spisovných jazycích zpravidla nefixují, pokud nejsou fonologicky relevantní.

Pražskou němčinu nelze stavět mezi střední a jižní němčinu. Pokud však jde o místní kolorit, je v 16. stol. zřetelně jihoněmecký. Nelze dále tradovat tezi, že jihoněmecké prvky nabyly v pražské němčině převahu teprve po r. 1627 v průběhu protireformace.

 

R É S U M É

Das Prager Deutsch des 16. Jahrhunderts

Das Prager Deutsch des 16. Jahrhunderts hält Schritt mit den wichtigsten Zentren der frühnhd. Schreibsprache. Der Einigungsprozeß wurde vor allem von den Städten getragen. Im Prager Deutsch gibt es zahlreiche Dubletten und fakultative Varianten, besonders in der Graphie und in der Morphologie. Wie das Frühneuhochdeutsche allgemein, so ist das Prager Deutsch kein temperiertes Ostmitteldeutsch, wie immer noch behauptet wird. Der Ausgleichsprozeß zwischen Oberdeutsch und Mitteldeutsch setzte schon in der ahd. Zeit ein. Die erdrückende Mehrheit der deutschsprachigen Urkunden bis zum Beginn des 14. Jahrhunderts ist im deutschen Altsiedelgebiet geschrieben worden. Die Zeugen in den Prager Libri testimoniorum stammten vor allem aus Prag und aus Böhmen. Es sind auch alle angrenzenden Länder vertreten. Der Umkreis der genannten Herkunftsorte reicht bis nach Greifswald, an den Rhein und über die Donau.

Graphematisch und morphologisch sind die tschechischen Eintragungen ausgeglichener als die deutschen. Das liegt an der einigenden Funktion Prags für das Tschechische. Während der ganzen Entwicklung fehlt der deutschen Schriftsprache ein dominantes einigendes Zentrum. Dieser Zustand dauert übrigens bis in die jüngste Gegenwart an. Abgesehen von lexikalischen Einflüssen gingen beide Sprachen eigene Wege. Das Prager Deutsch kann nicht zwischen das Mitteldeutsche und das Oberdeutsche gestellt werden. Es hält Schritt mit bedeutenden Zentren der deutschen Schreibsprache sowohl im oberdeutschen als auch im mitteldeutschen Bereich. Alle bedeutenden Zentren kommunizierten natürlich untereinander und vertieften graphematische, morphologische, syntaktische und lexikalische Einigungstendenzen. Es gibt tschechische lexikalische Einflüsse im Prager Deutsch. Die Zweisprachigkeit war jedoch nicht allgemein verbreitet, so daß mit zahlreichen Modalitäten des Bilinguismus zu rechnen ist. Wenn von Kolorit die Rede ist, da folgt Prag im 16. Jahrhundert in der Mehrheit von Erscheinungen dem Süden. Bairische Elemente gibt es im Lautbestand, in der Wortbildung, in der Flexion und im Wortschatz. Unhaltbar ist also die weit verbreitete Meinung, daß erst seit der Gegenreformation nach dem Jahr 1627 süddeutsche Elemente im Prager Deutsch die Oberhand gewinnen.


[1] Beiträge zur Gesch. d. deutschen Spr. u. Lit. 86, Halle 1964, s. 38. — R. Wolkan, Gesch. d. deutschen Lit. in Böhmen u. in den Sudetenländern, Augsburg 1925, s. 2—10.

[2] V. E. Mourek, Zum Prager Deutsch des 14. Jhdts., Praha 1902, s. I—VIII.

[3] K. Müllenhoff — W. Scherer, Denkmäler dt. Poesie u. Prosa aus dem VIII—XII Jhdt., I, 3. vyd., Berlín 1882, XXXIII.

[4] V. E. Mourek, o. c.; L. E. Schmitt, Die dt. Urkundensprache in der Kanzlei Kaiser Karls IV (1346—1378), Halle 1936; H. Bindewald, Die Sprache der Reichskanzlei zur Zeit König Wenzels, Halle 1928; J. Povejšil, K pražské němčině 17. a 18. stol., ČMF 41, 1959, 65—74; P. Trost, Das späte Prager Deutsch, Germanistica Pragensia II, 1962, 31—39.

[5] E. Skála, Das Prager Deutsch, Zeitschr. f. dt. Sprache 22, Berlín 1966, 84—91.

[6] J. Klier, Das Deutschtum Prags in der Vergangenheit, Karlovy Vary 1936, 38; J. Klik, Národnostní poměry v Čechách od válek husitských do bitvy bělohorské, Praha 1922, 149n.

[7] B. Havránek, Zur Adaptation der phonolog. Systeme in den Schriftsprachen. TCLP IV, Praha 1931, 267—278; J. Vachek, Zum Problem der geschriebenen Sprache, TCLP VIII, Praha 1939, 94—104.

[8] E. Skála, Die Entwicklung der Kanzleisprache in Eger, Berlín 1967, 294.

[9] E. Otto, Die Sprache der Zeitzer Kanzleien im 16. Jhdt., Berlín 1970, 326—327, srovnávací tab. na s. 256—276.

[10] R. Bentzinger, Zur Schichtung der spätmittelalterl. Erfurter Schreibsprache, Wiss. Zeitschr. d. Univ. Rostock 18, 1969, Gesellschafts- und sprachwiss. Reihe, seš. 6/7, s. 550.

[11] V. Moser tento způsob psaní neprávem považuje od druhé poloviny 16. stol. za izolovaný. Srov. V. Moser, Frühnhd. Grammatik I, 1, Heidelberg 1929, 9.

[12] V. Moser, o. c., s. 39; W. Fleischer, Strukturelle Untersuchungen zur Gesch. d. Neuhochdeutschen, Berlín 1966, 60.

[13] E. Skála, Die Entwicklung, o. c., s. 117.

[14] R. Bentzinger, R. Bock, H. Langner v díle W. Schmidt, Gesch. d. deutschen Sprache, Berlín 1969, 302; J. Povejšil, o. c., s. 71; E. Skála, Die Entwicklung, o. c., s. 113.

[15] W. Fleischer, o. c., s. 41n.; srov. týž, Untersuchungen zur Geschäftssprache des 16. Jhdts in Dresden, Berlín 1970, § 97.

[16] K. Weinhold, Über deutsche Dialectforschung. Die Laut- und Wortbildung der schles. Mundart, Vídeň 1853, 54; W. Mitzka, Schlesisches Wörterbuch II, Berlín 1964, 740, 890; III, Berlín 1965, 1289, 1504.

[17] Zeitschr. f. bayer. Landesgesch. 31, Mnichov 1968, 89.

[18] Liber testimoniorum z r. 1578, Městský archív Praha, sign. 1059, f. 74.

[19] Tamtéž, r. 1577, sign. 1058, f. 80v, 81.

[20] H. Bach, Laut- und Formenlehre der Sprache Luthers, Kodaň 1934, 93; H. Paul - W. Mitzka, Mhd. Grammatik, 18. vyd., Tübingen 1960, § 178. Tam další literatura.

[21] R. Große, Entwicklungstendenzen der dt. Spr. der Gegenwart, Deutsch als Fremdsprache I, Leipzig 1964, 1n.; A. Woronow, Die Pluralbildung der Substantive in der dt. Sprache des 14.—16. Jhdts. PBB 84, Halle 1962, 173n.

[22] H. Brinkmann, Die deutsche Sprache, 2. vyd., Düsseldorf 1971, 331.

[23] R. Bentzinger a spoluautoři, o. c., s. 355.

[24] A. Langen, Deutsche Sprachgeschichte vom Barock bis zur Gegenwart, Deutsche Philologie im Aufriß I, 2. vyd. Berlín 1957, sl. 984.

[25] J. Erben, Frühneuhochdeutsch. Kurzer Grundriß der germ. Philologie bis 1500, vyd. L. E. Schmitt, I, Berlín 1970, 434.

[26] H. Eggers, Deutsche Sprache der Gegenwart im Wandel der Gesellschaft, Sprache der Gegenwart, sv. 5, Düsseldorf 1969, 9—29.

[27] Srov. PhilolPrag 12, 1969, 50—52.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 3, pp. 215-223

Previous Ladislav Nebeský: O pravdivostních prvcích v gramatice

Next Otto Ducháček: K problematice komponenciální analýzy z hlediska romanisty