Dvě nové práce o slovanských jazykových prvcích v němčině

Slavomír Utěšený

[Discussion]

(pdf)

Две новые работы о славянских лингвистических работах в немецком языке / Deux ouvrages récents consacrés aux éléments lexicaux slaves en allemand

V popředí zájmu konkrétních příspěvků z oboru jazykových kontaktů zůstává i nadále stránka lexikální, jejíž studium se v novějších pracích prohlubuje jak co do strukturní klasifikace typů výpůjček — integrátů, tak co do funkční charakteristiky interferenčních procesů v příslušném historickosociálním rámci a jejich sledování v aspektu diachronickém, diatopickém (areálovém) i diastratickém. Zejména to platí o dvou nedávných publikacích germanoslavistických, z nichž první, Bellmannova Slavoteutonica, je věnována bezprostředním sousedským kontaktům německo-západoslovanským před r. 1945, druhá pak, Opeľbaumovy Vostočnoslavjanskije leksičeskije elementy v nemeckom jazyke, především dálkovým kontaktům německo-[258]ruským.[1] V této recenzi si chceme všimnout hlavně teoretické a metodické stránky obou prací, jejichž těžiště je spíš v důkladně sebraném a zpracovaném materiálu.

Habilitační práce mohučského dialektologa G. Bellmanna se skládá z dvou částí — obecné (sepsáno později), jež podává konzistentní teorii jazykového vývoje v podmínkách bilingvních kontaktů (9—61), a speciální, jež v devíti věcně významových skupinách probírá na 80 výrazů, přejatých během věků do nářeční i spisovné němčiny od západoslovanských sousedů (62—283). Třetí část představuje soupis užitých pramenů a literatury (na tisíc položek, 286—328), dále výčet pramenů, 65 mapek a kombinovaný rejstřík (337—356).

Autor sám vydává v úvodu práci za diachronickou a zdůrazňuje, že se v úhrnu jejích dat obrážejí již historicky završená údobí vývoje bývalých východních středoněmeckých nářečí (dále vsn.) na východ od hranice Odra-Nisa (nekonstatoval tu však výslovně, že uzavřené vsn. areály neexistují již ani uvnitř československých hranic). Připomíná se zde i důležitá úloha areálového aspektu práce, kdežto neméně důležitý aspekt diastratický se zdůrazňuje až v práci samé.

Na příkladech z okruhu vsn. kolonizace je tuším touto knihou v Evropě poprvé podán zevrubný mimojazykový a jazykový rozbor interetnických styků v určitém okruhu a čase, opírající se o ucelenou teorii: obdobně již postupoval v padesátých letech E. Haugen v práci The Norwegian Language in America (2. vyd. Bloomington Ind. 1969), z níž Bellmann do jisté míry, avšak zcela samostatně vychází.[2] Po této stránce je B. práce vzorem konstruktivní kritiky soudobé teorie i praxe v nauce o kontaktech, na rozdíl např. od stati B. Lullwitzové Versuch zu einer Systematik lingualer Kontaktphänomene (Germanistische Linguistik 6, 1970, 641n.), která ve své zdánlivé klasifikační zásadovosti postupuje arbitrérně, docházejíc nadto k jakési konkrétně neaplikovatelné teorii pro teorii. Ačkoli autor neměl zřejmě ani v nejmenším ctižádost provést explicitní kritiku rozvoje soudobé teorie přejímání (transference), dokázal — důkladně v tomto ohledu poučen — vlastně víc: překonat v germanistice tak dlouho zakořeněný mladogramatismus, navázat na nejlepší tradice germanoslavistických studií od Schuchardta po lipskou onomastiku a vydat počet o vsn. slavogermanikách od počátků středověké východní německé kolonizace do poloviny 20. věku. Vedle prací Schwarzových, Teuchertových, Bielfeldtových aj. vyniká jeho soubor komplexním přístupem a důkladností dokumentace, zejména mapované.[3] Kartografická náplň (nikoli příloha) 2. části díla, která se neopírá jen o jazykové atlasy,[4] je výběrem, řešením i provedením nejdokonalejší složkou práce.

Autor vychází z „koareální bietnické“ povahy středoevropského prostoru ve vrcholném středověku a charakterizuje, obdobně jako dříve Schwarz a jiní, jeho vývoj jako postupné přesouvání a ustalování národnostních hranic cestou „unilingvizace zón kolonizační promiskuity“. Zvláště si všímá vývoje sídelních a národnostních poměrů v Slezsku a v Lužici, velmi dobře patrného hlavně ze svědectví vlastních jmen (na práce lipských onomastů se přitom zvlášť neodvolává). Tímto zaměřením pozornosti je asi dáno, že zvláště mimojazykovou situaci v českých zemích vcelku pomíjí a spokojuje se jen odkazy na práce Schwarzovy nebo přímo na lingvistická [259]data (edice listin, poznámky Schleicherovy, Andreeovy ap.). Vedle rozsáhlé německé literatury si víc všímá studií polských, kdežto českých a slovenských — na škodu věci — jen zřídka.

Vlastní analýza jazyková počíná článkem o vztahu kontaktu a bilingvismu, kde se v hutném podání rozlišuje vzácný bilaterálně rovnovážný ambilingvismus mluvčích i kolektivů od jednostranněji orientovaných bilingvních situací, dále primární bilingvismus přirozený, dodnes mezi prostým lidem v kontaktových zónách běžný, proti sekundárnímu „umělému“ bilingvismu kultivovanému, šířícímu se především se školním vzděláním; dále se upozorňuje na funkčně specializované dorozumívací „kódy“ trhové, řemeslné, dětské ap., na situace relativně neomezeného aktivního nebo naopak různě restringovaného pasívního bilingvismu atd. Přitom se nikde nemluví o vícejazyčnosti, k níž zvláště v Horním Slezsku také docházelo (o kancelářské češtině se autor jen zmiňuje, problematiky slezských „Moravců“ se nedotkl vůbec). Zdá se nám jen, že i při bohatství možných kombinací takovýchto vícekódových komunikačních sítí a diskursů (k nimž je třeba přibrat i rozdíly mezi sociálními varietami každého zúčastněného jazyka) není přesné charakterizovat bilingvismus jako v podstatě parolový jev: jeho parolovost je jen víc patrná; i vztahy mezi kódy, jakkoli zpravidla krátkodobé, mají povahu objektivních jazykových struktur, zvlášť např. v menších jazykových ostrovech. Nelze tedy plně souhlasit ani s tím, že by tzv. „vasrpoláčtina“ nebo „Küchendeutsch“ byly měly jen parolovou povahu. Při přehledu vývoje dvojjazyčnosti se rozlišuje starší vrstva „přirozené“ unilingvizace, kde se uplatňoval dialekt, od mladší unilingvizace pod nátlakem státního jazyka, kdy na poněmčovaných územích převládla rovnou regionální běžná mluva. Ani v starší vrstvě ovšem nemuselo jít o procesy nenásilné. V teorii jistě správné lišení předintegračního, aktuálního a pointegračního kontaktu není vždy dobře aplikovatelné, je tu obdobná obtíž, jakou mají bilingvní mluvčí s určováním jazykové příslušnosti jednotlivých elementů svého povědomí.

Jádrem první části je článek o mechanismech integrace v lexikální rovině. Ve vzorci primární lexémové substituce (při přejetí výrazu z jazyka do jazyka) se mluví zároveň o tzv. sekundární substituci formální, která probíhá jako hlásková nebo morfemická adaptace v opačném směru. Snad by bylo vhodnější tradiční termín adaptace ponechat a rozšířit ho i na adaptaci derivační: je-li něm. Fahne přejato do nářeční polštiny jako fana (čes. fána, nář. i fóna), čemuž plně odpovídá něm. Kaline ze slov. kalina, je stejně něm. lesen v polském lasować (lužsrb. lazować); podobně je čes. hlásit v něm. nář. hlásen stejně jako uvítat ‚pozdravit‘, v něm. bewitaen. Hranice gramatických a slovotvorných morfémů je plynulá: odvozeninám typu pol. haderlok (čes. hajdalák) přičleňujícím se k produktivnímu slovanskému tvoření odpovídají zase na něm. straně složeniny Haderlump, Mohnkootsch (za pol. makowy kołoč). Tyto integráty přetvořené podle zákonitostí přejímajícího strukturního typu není tedy třeba s autorem považovat za hybridní; teprv až jeho „bihybridní“ derivační substituce typu Galuschel, tj. znova deminuované pol. gałuś (za něm. Gelbchen) jsou hybridy, aspoň z etym. hlediska: funkčně totiž nebylo Galusch v něm. nářečích chápáno jako Gelbchen, výraz byl přejat jako celek. Složitější jsou interferenční vztahy v rovině sémantické, kde může při obvyklém sekundárním rozlišení jinojazyčných dublet docházet k periferizaci integrátu (zde je i B. odvolání na pražskou teorii centra-periférie): Mehl × Mauke ‚kaše z mouky‘, Lunge × Plauze ‚zvířecí plíčky‘ (srov. i čs. pajšl). Zesíleny negativní expresivitou mají takové integráty v mezijazykových vztazích významné postavení (autor tu snad nedocenil historický pohyb v hodnocení: depreciativní akcent výrazů jako fotr, ksicht, koštovat vznikal a rozhodně sílil v češtině až časem). Kalkování, označené od W. Betze jako Lehnprägung, pojímá B. ve své systematice jako bisémickou nebo syntagmatickou reprodukci matricových jednotek jazyka - originálu (typy (1) kuřátko, liška - Hühndel, Füchsling, (2) maślak - Butterpilz). Mezi oběma typy je opět neostrý přechod — [260]Füchsling (apod. i Hühnling) je utvořen speciální příponou pro názvy hub. Mezi lexikální výrazové nebo obsahové atrakce (které se odehrávají jen v přejímajícím jazyce, a nemají tedy s vlastními mechanismy integrace nic společného) počítá autor případy lidově etymologické adideace jako Kuhrädel za lužsrb. kurjatko nebo Mohnsenze za mazanec. V závěru článku se B. vyrovnává s etymologicko-diachronickými požadavky synchronního popisu s odvoláním na Haugenovu klasifikaci přejetí: na konzistentní analytickou teorii v tomto směru není zřejmě B. materiál dost rozsáhlý. Kladem jeho soustavy je podaná formalizace, plně odpovídající požadavkům bilingvního (diasystémového) popisu kontaktových mikrostruktur.

Další klasifikace přejetí vychází z celkové vnější jazykové historie vývoje kontaktních zón a nepřináší principiálně nové poznatky, rozdělujíc přejetí na relikty a infiltráty různého diastratického, a tím i areálového dosahu. Vyrýsovaly se tak však zároveň věcně významové okruhy přejetí, probírané v druhé části knihy. K reliktním okruhům zde patří názvy rostlin, zvířat (domácích), jídel, zemědělství. Zajímavá je skupina „nepřímých“ infiltrátů, skládající se předně z „bytového“ lexika (Halunke, Petschat, Kretscham, Wätschker, Kapse): právě výklad těchto přejetí je nejnáročnější a autor ho dobře zvládl. Závěr tvoří výklady o motivaci integrace (vedle kulturně historických faktorů a diferenční expresivity působí asymetričnost lexikálně sémantických struktur) a o postintegračním vývoji přejetí: výrazy jako Peitsche, Quark, Kren, Gurke, jež se dostaly do vyšší vrstvy, rozšířily se tím prakticky po celé vých. části něm. jazykového území, jistá část přejetí se dostala aspoň do regionálních interdialektů, valná část však vznikala jen v úrovni nejnižší nářeční vrstvy (Grundschicht), přímo v dějišti dvoujazyčného kontaktu, za jehož okruh se nešířila.

Práce lvovského germanisty Je. V. Opeĺbauma o výsledcích v podstatě výhradně vnějších dálkových kontaktů východoslovanských v dějinách němčiny (včetně dolnoněmecké hanzovní tradice) je v mnohém obdobná, v mnohém pak komplementární s prací Bellmannovou. Nová práce Opeĺbaumova má ve srovnání s Bellmannovou rodokmen přímočařejší; již r. 1953 sestavil O. ve své disertaci výchozí přehled lexikálních rusik v němčině. Těže po teoretické stránce vydatně ze sovětské literatury o kontaktech (Martynova, Serebrennikova, Žluktenka, Rusanivského), podává O. v úvodním a závěrečném oddílu souhrnnou klasifikační analýzu výrazů, které se do němčiny dostávaly z východoslovanského prostředí nebo vsl. prostřednictvím zhruba od 12. stol. až po dnešek.

Na s. 19 je podána schematická klasifikace typů kontaktů a jejich výsledků v rámci sledované problematiky: vnitroúzemním kontaktům zde odpovídají relikty, marginálním průniky, vnějším pak přejetí. Reliktní slova ovšem vznikají až procesem unilingvizace při přesouvání jazykové hranice, tedy ex post, lhostejno, zda v aktuálním stadiu integrace šlo o kontakt vnitřní nebo marginální; také není v aktuálních pohraničních zónách každý integrát jen průnikem přes tuto čáru. Velmi nesnadné je rovněž jednoznačné klasifikování jinojazyčných výrazů (b) na rozdíl od zdomácnělých (a) na další skupiny: (1) internacionalismy, (2) vlastní cizí slova a (3) exotismy (např. a) Nerz // Nörz ‚nutrie‘, b (1) Artel, (2) Knute, (3) Pope): zde zřejmě — nehledě na nevhodnou zastaralou terminologii (slova německá — jinojazyčná, cizí) podlehl autor nejazykovému hodnocení podceněním formální a přeceněním „funkční“ stránky přejatých prvků. Pokud jde o funkční vlastnosti přejetí, jež O. klade doprostřed mezi vlastnosti formální a sémantické, ač tím rozumí sféru a frekvenci výskytu (a tedy vztah k danostem mimojazykovým), nejsou v práci dost explicitně dokumentovány. Nejsilnější její stránkou zůstávají historicko-etymologické údaje a výklady (též časové tabulky), které spolu s pracemi německých germanoslavistů, především v NDR, tvoří solidní předpoklady pro sumární zpracování slavismů v němčině.

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 3, pp. 257-260

Previous Jiří Krámský: K otázce poměru kvalitativní a kvantitativní stránky jazyka (na příkladech z fonologie)

Next Jiří Jiráček: Významná sovětská práce o internacionalizaci lexika