Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Monografie o obecné češtině

Petr Sgall

[Chronicles]

(pdf)

Монография об обиходно-разговорном чешском языке / Une monographie consacrée au tchèque commun

Jediné dosavadní monografické zpracování obecné češtiny, totiž jejího tvarosloví, Veyova Morphologie du tchèque parlé z r. 1946, vzniklo na základě materiálu z dvacátých let a bez možnosti uplatnění průkopnických Havránkových prací o jazykovém rozvrstvení češtiny, které dospěly k poznání, že obecná čeština je jazykovým útvarem sui generis, ne tak omezeným jako interdialekty, ani tak samostatným jako varianty národních jazyků (např. řecká dimotiki). Jak známo, bylo až do konce padesátých let charakteristické, že zpracování obecné češtiny věnovali pozornost především bohemisté zahraniční.[1] Je tedy dost důvodů k tomu, abychom uvítali první monografickou práci o obecné češtině napsanou českým lingvistou, totiž Obecnou češtinu Jiřího Hronka (vyd. Universita Karlova v r. 1972, 160 s.). I tato práce je ovšem spjata se zájmem zahraničních odborníků o češtinu — je zamýšlena především jako pomůcka pro zahraniční studenty a pro posluchače Letní školy slovanských jazyků; charakteristika a rozbor obecné češtiny jsou tu však koncipovány do značné míry nezávisle na tomto poslání a lze říci, že v mnoha ohledech skutečně vhodně vyplňují mezeru, o níž jsme se zmínili.

V úvodu (s. 11—18) se stručně shrnují dosavadní názory na postavení obecné češtiny a na chápání češtiny hovorové; jde o přehled poněkud schematický a ne vždy adekvátní (např. diskusi o obecné češtině v SaS ze začátku šedesátých let se tu souhrnně věnuje jen několik řádků; ale na její jednotlivé výsledky se na různých místech práce navazuje). První kap. (s. 19—90) je věnována především popisu obecně českého hláskosloví a tvarosloví, na pozadí struktury spisovné češtiny; jednotlivé prvky obecné češtiny jsou tu zařazovány do dvou předem stručně charakterizovaných stupnic (podle místního rozšíření a podle funkčního využití). Z hláskosloví se uvádějí především čtyři základní charakteristické prvky (í, ej, vo-, ou-), jejichž zařazení do uvedených stupnic je nutně spojeno i s rozlišením morfologických funkcí těchto prvků v různých pozicích. Řada drobnějších hláskových jevů je víceméně jen zaznamenána. V tvarosloví se při probírání konjugace volí podobný diferenční postup (u jednotlivých slovesných tříd se zachycují a charakterizují tvary, kterými se [265]obecná čeština liší od jazyka spisovného), zatímco u deklinace se alespoň základní paradigmata substantiv a adjektiv podávají in extenso.

Závažnou částí této kapitoly je oddíl věnovaný syntaxi, kde se autor snaží soustavně přihlížet k dvěma distinkcím, jež by opravdu už neměly být zanedbávány: jde za prvé o rozdíl mezi jevy charakteristickými pro obecnou češtinu jako takovou (spojovanými jen s obecně českou, nikoli se spisovnou hláskovou a tvarovou podobou ap.) a jevy vlastními (běžně) mluveným projevům vůbec; za druhé jde o to, jak dalece se v dané oblasti spisovná a obecná čeština liší jen co do repertoáru prostředků odpovídajících daným funkcím, a jak dalece tu je rozdíl i v souboru těchto funkcí samých. Ukazuje se pak na jednotlivých charakteristických oblastech syntaxe (spojky a vztažná slova a jejich sémantické funkce, užívání zájmen, pasívum, předmětový genitiv, parenteze, časy typu perfektního), že rysy právem uváděné jako charakteristické pro syntax obecné češtiny odpovídají většinou právě různosti prostředků (nikoli funkcí), zatímco rozdíly v souboru funkcí se týkají spíše běžně mluveného jazyka vůbec, nejsou omezeny na obecnou češtinu (v jejím vztahu k češtině spisovné).

Jsou sem dále zařazeny i poznámky k slovní zásobě, kde jde, jak už ukázal J. Bělič (SaS 25, 1964, 11—25) opět především o vztah mezi lexikem spisovným a ne plně spisovným (nikoli tedy specificky obecně českým). Probírají se tu — s mnoha příklady, ovšem bez nároků na úplnost — jednak vztahy mezi slovy obecně českými (resp. ne plně spisovnými) a spisovnými, a jednak slovotvorné prostředky obecné češtiny (lišící se od prostředků spisovných především mírou funkčního využití). Uspořádání této části práce není nejvhodnější (rozlišuje se několik typů vztahů ke spisovným pojmenováním, ty se však mezi sebou kříží a třídění příkladů je pak nutně nedůsledné) a namnoze jde spíš o seznamy příkladů než o rozbor problematiky; na úseku lexika se ovšem bez takových soupisů pracovat nedá, a jejich zařazení je v souladu s účelem publikace.

Značně stručnější je kapitola druhá (s. 91 až 118), věnovaná postavení obecné češtiny v soustavě národního jazyka. Po výstižné souhrnné charakteristice historických podmínek vzniku obecné češtiny se tu krátce probírá vztah obecné a spisovné češtiny (včetně určitého pojetí jazyka hovorového); na to navazuje podrobnější úvaha o motivaci výběru spisovných a obecně českých prostředků (podmíněné jednak osobností mluvčího — jeho místním původem, temperamentem, adaptivností, věkem a zejm. vztahem k aktivnímu užívání spisovného jazyka — a jednak situací projevu); pojem kultivovanosti projevu se tu chápe nejen z hlediska jeho spisovnosti, ale všestranněji z hlediska funkčnosti zvolených prostředků. Závěrem jsou připojeny poznámky o vztahu obecné češtiny a nářečí, které sice zůstávají v obecné rovině, ale snaží se o rozlišení mezi variantami obecné češtiny, interdialekty, víceméně kompaktními nářečními celky a jednotlivými nářečními relikty.

Nový metodologický přístup ke studiu obecně českého hláskosloví a tvarosloví je reprezentován dodatkem věnovaným „morfonologickému pohledu na hláskovou soustavu obecné češtiny“ (s. 124—143); vychází se zde z Trubeckého vymezení pojmu morfoném a uplatňuje se snaha zachytit co nejvíce alternací deklinačních v kmenech i v koncovkách (včetně velké části rozdílů mezi tvrdými a měkkými deklinacemi) jako jevy hláskoslovné. Jde o pokus, který vyžaduje podrobné kritické zhodnocení (upozorněme alespoň na to, že formulace nejsou vždy přesné, např. na s. 138n. je jen z kontextu jasné, že všechny podmínky jsou nutné) a nechává zatím řadu otázek otevřených (patří k nim např. i status morfonémů jako c aj.). Je to však v každém případě pokus podnětný, který ukazuje nové možnosti i pro výzkum a popis hláskosloví (i tvarosloví) spisovného a nářečního.

Závěry práce jsou namnoze jen předběžné; o vztazích mezi obecnou češtinou a nářečními celky tu není mnoho konkrétních nových zjištění. To však ani nemohlo být cílem monografické práce v této etapě. Konkrétní výzkum opřený o bohatý materiál bude možný (v tom měřítku, bez lokálního omezení) teprve na základě výsledků, k nimž pro jednotlivé oblasti, okruhy a vrstvy dospěje šíře rozvržené zkoumání městské mluvy, začaté pod vedením J. Běliče. V recenzované práci není také věnována pozornost předcházejícím obdobím vývoje obecné češtiny, přesněji řečeno jde tu jen o pozornost okrajovou, neopřenou o bezpečnou znalost materiálu, a proto spojenou s mezerami [266](srov. např. na s. 50 o tvarech tech, tem, tema); přehled historických podmínek vzniku obecné češtiny (s. 91—97) při nutné stručnosti i tezovitosti dobře shrnuje základní faktory a nevyhýbá se ani vyhraněným formulacím v těch bodech, kde je jich zapotřebí.

K hlavním kladům práce patří podle našeho názoru mimo jiné i to, že se tu na češtinu pohlíží jako na celek, čímž se získává prostor pro analýzu stylistických a jiných funkcí obecné češtiny v rámci národního jazyka. Ukazuje se přitom, že pro rozvrstvení jazyka do útvarů jsou charakteristické rozdíly v tvarosloví a hláskosloví, zatímco různosti v syntaxi a slovní zásobě slouží zejména stylové diferenciaci (a nejsou tedy tak těsně spojeny ani s otázkou spisovnosti).[2] Stylistická platnost jednotlivých jevů (i další jejich funkce) jsou však hodnoceny různými mluvčími různě a právě přístup k jevům charakteristickým pro jednotlivé útvary je nejméně jednotný. Dosud ne zvlášť obvyklá je i snaha o nové pohledy a přístupy, která se tu projevuje nejen ve stati o morfonologii, ale i v přístupu k rozboru syntaktických jevů, kde se rozlišuje — jak to funkční hledisko vyžaduje — mezi vlastními syntaktickými distinkcemi (u nichž, jak se ukazuje, obvykle nejde o jevy charakteristické pro obecnou a spisovnou češtinu jako dva útvary) a prostředky jejich vyjádření; poprvé se tu také soustavněji probírají otázky motivace výběru spisovných a obecně českých jevů v promluvách. Poznamenejme ještě, že některé z těchto nověji orientovaných částí monografie vyšly už tiskem ve sbornících řady AUC - Slavica Pragensia: stať o motivaci výběru prostředků ve sv. 10, 1968, stať o morfonologii ve sv. 13, 1971.

Budoucí monografie o obecné češtině budou, jak jistě můžeme doufat, po mnoha stránkách důkladnější a budou moci řešit i řadu otázek, které v práci Hronkově zůstaly bez hlubšího rozboru (a snad bude důkladněji provedena i jejich jazyková korektura). Sotva však budou moci základní dnes aktuální otázky zodpovídat podstatně jinak než recenzovaná monografie, která v celku vhodně — i když s některými mezerami a jistými disproporcemi — shrnuje i výsledky dosavadních diskusí.


[1] Např. Mazonova Grammaire de la langue tchèque už v prvním vydání z r. 1921 věnovala pozornost i morfologickým jevům obecně českým.

[2] Spíše jsou spojeny rozdíly mluveného a psaného jazyka, jak ukazují i recenzované práce v tomto čísle SaS, s. 246n. rd

Slovo a slovesnost, volume 34 (1973), number 3, pp. 264-266

Previous Jiří Jiráček: Významná sovětská práce o internacionalizaci lexika

Next Olga Uličná: B. Dohnal o Petru Křičkovi