Ruská analýza odborného stylu

Ivana Bozděchová, Eva Hošnová

[Discussion]

(pdf)

Russian analysis of scientific style

Pro současnou společnost se odborný styl stal jedním z nejdůležitějších funkčních stylů. „Bylo zjištěno, že ze všech každoročně publikovaných textů je asi 70 % textů vědeckých a technických“ (Daneš, 1997, s. 68). Zároveň s větší intenzitou kontaktů mezi jednotlivými odbornými pracovišti vzrůstá i potřeba a závažnost mluvené komunikace, a proto je nezbytné, aby odborníci dokonale ovládali nástroj svého dorozumívání – odborný jazyk nejenom psaný, ale i mluvený.

Z této myšlenky vyšel kolektiv autorů z Filozofické fakulty MGU M. V. Lomonosova, který pod vedením O. A. Laptevové vypracoval impozantní analýzu mluvené odborné ruštiny (na zpracování se podíleli i čeští rusisté). Postupně vyšla v tamějším univerzitním nakladatelství ve čtyřech svazcích Sovremennaja russkaja ustnaja naučnaja reč’ (1. sv. Obščije svojstva i fonetičeskije osobennosti, r. 1985, 2. sv. Sintaksičeskije osobennosti, r. 1994, 3. sv. Tekstovyje, leksiko-grammatičeskije, slovoobrazovateľnyje osobennosti, 1995, 4. sv. Teksty, r. 1999; recenzi prvního svazku srov. Müllerová, 1990), jejímž cílem je popsat užití charakteristických jazykových prostředků v dané komunikační sféře v konfrontaci s psanou variantou odborné ruštiny a ruštinou hovorovou. Metodicky jsou jednotlivé díly zaměřeny na výuku ruštiny jako cizího jazyka. Soustředíme se na zpracování jevů roviny syntaktické a lexikální, a to i z toho důvodu, že umožňuje (částečné) srovnání s kvantitativní analýzou odborné češtiny, zpracovanou kolektivem Ústavu pro jazyk český pod vedením M. Těšitelové.

První část druhého svazku se věnuje syntaxi věty jako predikační jednotky. Autoři nutně narážejí na problematiku vztahu věty a výpovědi a vymezení hranic těchto jednotek. Podobně jako některé české syntaxe rozlišují výpovědi větné a nevětné a při stanovení jejich hranic se zamýšlejí nad komplexním působením zvukových prostředků pro stanovení diskrétnosti dané řečové jednotky. Analyzují sémantické typy vět, které se v mluveném odborném projevu běžně užívají, a vymezují okruh nejfrekventovanějších predikátů a jejich formálních vlastností.

Při spojování vět věnují nejprve pozornost spojování vět s výpovědní platností v souvětnou jednotku. V souvislosti s jejím ohraničením se zabývají problematikou [122]parcelace a kompletace, kdy za základní kritérium považují (subjektivně pociťovanou) stylovou příznakovost (expresivitu). Protože mluvený odborný projev musí být jak dostatečně explicitní, tak i redundantní, mají v něm souvětné struktury široké uplatnění na rozdíl od psaného odborného projevu, kde se znatelněji projevuje vliv tématu, žánru nebo autorského stylu. Dalším specifickým rysem ruských mluvených odborných projevů je frekvence určitých částic, psychologicky podmíněné „zbytečné“ opakování slov v sousedních částech souvětí a parcelace.

Co se týče problematiky podřadného souvětí, zaměřují se autoři jak na vymezení repertoáru frekventovaných typů vět vedlejších (podobně jako v češtině se i zde uplatňují především věty přívlastkové a z příslovečných především věty příčinnostní), tak i na výčet nejčastějších spojovacích prostředků i sloves v predikátovém postavení, která jsou větami vedlejšími nejčastěji determinována. Za základní rozdíly proti psané odborné ruštině považují dublování členů souvětí (především dublování subjektu) a tendenci k rozčlenění syntaktických jednotek za pomoci parcelace, užití lexikálních (částice) i zvukových prostředků (pauzy).

Při užití tzv. podřadných souvětí se podle autorů uplatňuje spíše tlak funkčního stylu než formy řeči (hovorová ruština je volnější a ve velké míře automatizovaná). Na druhé straně však podobně jako někteří čeští lingvisté (Těšitelová a kol., 1983) dospívají k závěru, že složitost v mluvených odborných projevech se projevuje právě velkým množstvím vět vedlejších, zatímco v psaných odborných projevech je spjata se složitostí ve stavbě věty jako predikační jednotky.

Specifická pozornost je věnována také charakteru přísudku a frekvenci jeho jednotlivých typů (sémantických skupin) v odborných projevech mluvených v konfrontaci s projevy psanými a dále konkurenci kondenzovaných konstrukcí, které jsou vyjádřeny předložkovými pády, a vět vedlejších. Autoři uvádějí i podmínky, které záměnu neumožňují (zapuštění participiálních konstrukcí do vět vedlejších, omezení vyplývající z aktuálního členění) a zabývají se sémantikou nejběžnějších předložkových konstrukcí. Kvalitativní i kvantitativní omezení předložkových konstrukcí v mluvené odborné ruštině ve prospěch užití vět vedlejších vysvětlují kontaktem s posluchači, možnostmi vyjádření temporálního a modálního plánu (hypotetičnosti) a explicitním, názorným vyjádřením děje, stavu a relací. Závěrečné poznámky se týkají participiálních a přechodníkových konstrukcí.

Zajímavě je rozpracovaná poslední část svazku, týkající se mluvených syntaktických jevů. Jde o podrobný popis konstrukcí s vytčeným a dodatečně připojeným větným členem, vsuvek (a jejich typů – upřesňujících, signalizujících hranici mezi syntaktickými jednotkami, komentujících) a parentetických promluv. Stranou pozornosti nejsou ponechány ani jevy spjaté s autokorigováním (může se týkat jak stránky sémantické, tak formální), ovlivněným patrně třemi faktory: spontánností x potřebou přesného vyjadřování, stupněm funkčnosti jazykových chyb v mluveném projevu a tendencí k ekonomii vyjádření. Autoři věnují pozornost i tzv. slabě formalizovaným konstrukcím, které nejsou v mluveném projevu chápány jako nesprávné. Jde nejen o problematiku anakolutu (za jakých podmínek a v kterých pozicích k němu dochází apod.), ale i o problematiku užití anaforik při rozštěpení syntaktické konstrukce [123](k rozštěpení nedochází, jestliže konstrukce vyjadřuje identifikaci nebo má význam konkrétního děje), užití tzv. aktualizátorů, funkce zjednodušení, jež se vyskytuje převážně na konci syntaktických jednotek, a o postavení příslovcí determinujících sloveso ať již konstrukčně nutných, nebo nenutných.

Třetí svazek sborníku je věnován textovým, lexikálně-gramatickým a slovotvorným zvláštnostem mluvených odborných projevů obecně, několik příspěvků se zabývá jevy specifickými pro ruský jazyk (např. využívání příčestí nebo specifičnost slovotvorných slovesných prostředků). Novátorský je např. poukaz na propojení roviny lexikální a syntaktické při analýze funkce lexikálních prostředků pro celkovou výstavbu textu (K. Chlupáčová, s. 46–64). Autorka pro mluvené odborné texty rozlišuje prostředky vnitrotextové návaznosti (vyjadřují zároveň vzájemné vztahy mezi prvky textu) a prostředky spojující text s jeho adresátem (sloužící k udržení kontaktu mezi mluvčím a adresátem). Zařazuje mezi ně i prvky sémanticky nadbytečné, jejich základním společným prostředkem vyjádření je opakování, které vidí jako významovou organizaci mluveného odborného textu a jako typický prostředek vyjádření rématu, zpravidla spojeného s koncovou polohou v promluvě. Prostředky opakování jsou zejména synonymické nominace (široce zastoupeny jsou hlavně tříčlenné i vícečlenné výčtové řady s nominacemi sémanticky stejnorodými, mnohdy označovanými jako kvazisynonymní), substantiva a zájmena. Textově-sémantické spoje mají často vyjádření v řetězcích koreferenčních a kontaktních nominací, vysvětlujících daný předmět z různých úhlů.

Opakování je posuzováno dále také jako rétorický způsob a prostředek výstavby stylistické figury v mluveném odborném jazyce (V. I. Annuškin, s. 64–89), pojaté z hlediska historické perspektivy, čímž se naznačuje diachronní vývoj textové stavby. Autor uvádí příklady ze staré ruské literatury (řečové figury, pocházející z řecko-byzantských rétorických příruček). Cituje B. A. Larina, který ne náhodou píše o „pleonastickém stylu starých ruských památek“ a zakládá tento jev na potřebě rozvoje jazyka, přijímajícího nové pojmy a reagujícího na potřeby „opakování ve dvou třech paralelních vyjádřeních“ nové, složitější myšlenky. Autor dochází k závěru, že rétorické hodnocení opakování předpokládá nesměšovat opakování jako rétorický postup a způsob vytváření stylistických figur s opakováním jakožto prostředkem navazování. Opakování jako rétorický postup je sled řečových dovedností a návyků mluvčího – v tomto smyslu je protikladem tautologického opakování jakožto projevu neschopnosti mluvčího pokračovat v řeči v souladu se svým záměrem.

K navazování se v odborných projevech používá také široký okruh sloves, která lze podle stupně ztráty vlastního významu rozdělit na 1. slovesa uchovávající vlastní význam pouze částečně a blížící se svou funkcí sponě, 2. slovesa uchovávající vlastní lexikální význam, spojující funkci slovesa a spony (viz A. A. Amelčonok, s. 118–139). Rozbor mluveného odborného textu ukázal, že jsou široce zastoupena sponová slovesa v konstrukcích s významem kvalifikace předmětu nebo jevu a konstrukce s nulovou sponou. Zvláštnosti fungování jednotlivých sponových sloves se vydělují obecnou „komunikační strategií“ – komunikační úloha se přitom řídí principem nadbytečnosti formalně-gramatických prostředků a principem ekonomie těchto prostředků. Spe[124]cifika fungování sponových sloves v mluveném odborném jazyce se projevují nejen v závislosti na významových, ale i na strukturně-kompozičních charakteristikách textu. Tak sponové sloveso může představit téma nebo pouze zformulovat očekávané struktury, a tím se také účastnit rozvíjení tématu. Rozbor excerpovaného materiálu vedl k závěru, že v mluvených odborných textech stejně jako v textech psaných fungují aktivně v roli spony desémantizovaná, formalizovaná a neplnovýznamová slovesa (např. javljaťsja, predstavljať, ponimaťsja, značiť).

Neoddělitelnou vlastností gramatické a lexikální struktury odborných textů, které vznikají a realizují se jako mluvené, je jejich mluvenost. K jejímu postižení se srovnávají mluvené odborné texty s charakteristikami běžně mluvených projevů a představují se lexikální ukazatele relevantní pro odbornou komunikační sféru (K. Chlupáčová, s. 139–158). Mluvenost se projevuje zastoupením prostředků zaměřených na: 1. předmět komunikace, 2. komentáře mluvčího k předmětu komunikace, 3. navázání kontaktu s adresátem, 4. komunikační situaci. V mluvených odborných textech se užívají především prostředky lexikální vrstvy speciální odborné, všeobecně odborné a běžně mluvené, na rozdíl od psaných odborných textů je pro ně charakteristické velké upotřebení lexikálněsémantických aktualizací (obrazné a frazeologické nominace, prvky běžně mluveného jazyka) a vysoká míra projevu individuálně-autorské pozice.

Pozornost je konečně věnována dialogičnosti a monologičnosti odborného mluveného projevu. Dialog se klasifikuje z hlediska funkčního a formálního (L. Rejmánková, s. 228–257) a podrobněji se charakterizuje dialog na odborné téma. Za jeho zvláštnosti svázané s typem adresáta autorka považuje: 1. prostředky navazování kontaktu (zejména v replikách-stimulech), 2. úvodní slova a výrazy, 3. ustálené výrazy a klišé. Jako jednu ze zajímavých forem jednotky dialogu uvádí textovou otázku, které se někdy používá neuvědoměle, jindy s cílem zpomalit průběh dialogu, aktualizovat nebo ověřit běžné chápání otázky.

Uvedená práce Sovremennaja russkaja ustnaja naučnaja reč’ poskytuje nejen důkladný vhled do problematiky ruského odborného stylu, ale naznačuje i existenci určitých internacionálních tendencí v této funkčně stylové oblasti a v neposlední řadě dává i významné metodické podněty pro rozpracování učebnic pro cizince. Zejména je nutno ocenit její zaměření nikoliv na stránku jazykovou (výuka jazyka, zejména jazyka spisovného), nýbrž řečovou (výběr a užití jednotlivých jazykových prostředků v určité funkčně stylové oblasti, jejich typičnost pro mluvenou a psanou variantu).

 

LITERATURA

 

DANEŠ, F.: Jazyk vědy. In: Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997, s. 68–83.

MÜLLEROVÁ, O.: O výstavbě ruských mluvených vědeckých textů. SaS, 51, 1990, s. 55–60.

TĚŠITELOVÁ, M. a kol.: Kvantitativní charakteristiky současné odborné češtiny (v rámci věcného stylu). Linguistica VII. ÚJČ ČSAV, Praha 1983.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 2, pp. 121-124

Previous Jana Hoffmannová: Odborný diskurz a vědecká komunikace v nových publikacích

Next František Daneš: Ken Hyland: Hedging in Scientific Research Articles