Petr Zima – Vladimír Tax (eds.): Language and Location in Space and Time

Petr Sgall

[Book reviews]

(pdf)

Petr Zima – Vladimír Tax (eds.): Language and Location in Space and Time

Petr Zima – Vladimír Tax (eds.): Language and Location in Space and Time. LINCOM Studies in Theoretical Linguistics, Munich – Newcastle 1998. 172 s.

 

Mezinárodní skupina lingvistů, soustředěná kolem P. Zimy na Fakultě humanitních věd UK, věnovala už od r. 1996 několik seminářů a dalších setkání rozboru toho, jak různé jazyky (zejména africké, ale zdaleka nejen ony) ve svých významových strukturách ztvárňují různé aspekty kognitivních struktur, zejména také jaké se v nich projevuje uchopení lokalizace v čase a v prostoru. V recenzovaném souboru je soustředěno čtrnáct příspěvků k této problematice od autorů z řady zemí, většinou psaných anglicky (zčásti francouzsky). Tři z autorů jsou z Česka, z nich ovšem africkým jazykům věnuje jednu ze svých dvou statí jen P. Zima.

V úvodní stati specifikuje P. Zima obtíže spojené s tím, že dosavadní pojmové rámce lingvistického popisu nejsou dost bezpečně ověřeny co do své vhodnosti pro neevropské jazyky. Upozorňuje, že právě lingvistika, ačkoli chce být vědou o komunikaci, trpí nedostatečnou úrovní komunikace mezi badateli různých svých podoborů a směrů. Soustřeďuje-li se jak vypracovávání, tak i ověřování teoretických pojmových rámců pro popis jazyka jen na poměrně malou skupinu nejlépe známých a přístupných jazyků, chybí mu možnost získat skutečně obecný charakter, resp. takovou obecnost postupným ověřováním doložit nebo podstatněji zvyšovat. Proto chce recenzovaný svazek vyvolat otevřenou diskusi o strukturách různých indoevropských a afrických i dalších jazyků a o přístupech k nim. Reflektování zásadních [224]rozdílů mezi kognitivními kategoriemi, jejich odrazem strukturovaným ve významových soustavách jednotlivých jazyků a odpovídajícími promluvovými jevy ve sdělovacím procesu je v pracích Zimovy skupiny soustavně doplňováno specifickým zřetelem k proměnám norem v procesu kreolizace.

T. Bearth ve stati o prostorové metafoře v západoafrickém jazyce tura zkoumá i slovosled a především dovozuje, že klitická částice za, která primárně vyznačuje ohnisko věty, má od původu význam lokální a vedle metaforických užití a své základní funkce uvnitř věty má i platnost týkající se nadvětných presupozic. S. Brauner probírá aspekty prostorově směrové orientace v několika afrických jazycích, v nichž se světové strany označují různými názvy v závislosti na geografických podmínkách (poloha slunce, směr větru nebo velké řeky aj.). B. Caron sleduje, jak se v jazyce hausa vyvíjejí nejen adverbia, ale i předložky a jiná pomocná slova z názvů částí těla (srov. záda, vzadu, za). Podobný vývoj se týká i dimenze časové (budoucnost, později, po), a oba aspekty se antropomorficky spojují (výsledek činnosti je jejím závěrem). N. Cyffer zkoumá ztvárnění základních časových relací (včetně vidu a způsobu děje) v slovesných systémech saharských jazyků a uzavírá, že jeho základem je binární opozice kompletnosti. N. V. Gromova se věnuje lokálním třídám substantiv a kongruujících slov ve svahilštině, zkoumá jejich původ i možnost záměny relevantních prefixů a dovozuje, že kategorie lokality se postupně gramatikalizuje a projevuje se tendence ke snížení počtu tříd.

Z hlediska deklinace ve starých indoevropských jazycích se úlohou prostorových vztahů zabývá T. Hoskovec, který rozbírá roli prostorové metafory v gramatice (včetně Hjelmslevových a Jakobsonových pohledů na lokální podklad funkcí pádů). Diachronicky pak, v diskusi s A. Erhartem a J. Kuryłowiczem, dovozuje, že různé stupně gramatikalizace takové metafory jsou záležitostí relativní, která neopravňuje pohled na indoevropské jazyky jako na jakýsi vrchol obecně jazykového vývoje, ani pohled na „konkrétní“ pády jako na základní (při kterém zůstává bez plného vyjasnění např. funkce genitivu, srov. jeho platnost objektovou). Ve svém rozsáhlém příspěvku pak autor předkládá nelokalistický výklad vzniku indoevropské deklinace jako postupného přechodu od morfémů s funkcí pojmenovací k morfémům (popř. flexivním alternacím) relačním a od flexe „derivační“ k „paradigmatické“ (ve smyslu H. Kurzové).

Uplatnění kognitivní opozice směrové v některých západoafrických jazycích rozbírá H. Jungraithmayr, který ukazuje, že se v různých přístupech k jednotlivým jazykům v rozmanitých terminologických a pojmových soustavách pojednává o obdobných okruzích funkcí slovesných afixů rozlišujících přibližování od vzdalování, orientaci „sem“ a „tam“ apod. L. Nicolaï ve stati o lexikální difuzi a jejích vztazích k nejrůznějším aspektům lingvistické problematiky (k fonetickým změnám, k jazykovým svazům, ke studiu kultur a migrací i genealogie aj.) analyzuje zejména různost pohledů na příčiny a průběh hláskového a vůbec jazykového vývoje, jeho spontánnosti a potřeby propracovanosti metod jeho studia.

E. Pederson zkoumá tamilská společenství z hlediska chápání a vyjadřování prostorových vztahů, které i při totožnosti dialektu různě vyjadřují mluvčí z měst, z venkova aj. Opozici statického a kinetického významu předložek a předpon i pří[225]slovcí zejména v latině a v němčině rozbírá J. Šabršula, přičemž ukazuje, že se tyto jazyky (spolu s češtinou) liší od francouzštiny, která má tendenci např. k užívání abstraktnějších sloves pohybu a k adverbiální nebo jiné specifikaci druhu pohybu tam, kde ostatní tři jazyky spíš dávají přednost specifickým (často prefigovaným) slovesům, srov. Elle est sortie en courant – Vyběhla.

V obsáhlé závěrečné stati P. Zima dovozuje, že africké jazyky vyjadřují existenci, identifikaci a lokalizaci na základě příbuzných principů („stabilizátory“ s pozitivní-negativní polaritou a s obecným nebo specifickým místním a časovým zařazením), které v dynamice jazykových systémů patrně relativně nedávno daly vznik dnešním časově-vidovým podsystémům (často obsahujícím perifrastické konstrukce). Tento obdobný vývoj takových konstrukcí v nepříbuzných jazycích poskytuje podnětná východiska pro studium jazykových univerzálií, a tím i pro lepší pochopení role jazyka nejen ve sdělování, ale i v lidském vnímání světa.

Upozorňuje-li T. Hoskovec (s. 66) na to, že např. pražská skupina formální a komputační lingvistiky usiluje o vytvoření dost „širokého“ popisného pojmového systému, který by (s možným rozšířením repertoáru jednotek tam, kde to adekvátnost popisu daného jazyka vyžaduje) mohl z funkčního hlediska zachytit struktury nejrůznějších jazyků, pak právě příspěvky ve sborníku obsažené dávají výbornou příležitost k přezkoušení takové možnosti. Jistě by řada mladých lingvistů v takových porovnávacích tématech mohla vidět přitažlivé úkoly. Dnešní situace lingvistického výzkumu už umožňuje právě taková bádání, která by přispěla k ověření vhodnosti toho či onoho přístupu k obecnému popisu jazyka, zejména pokud je formulován a zpracován dost jasně a explicitně, aby mohl být uplatňován bez přímé osobní účasti svých autorů. To se týká jak aplikovatelnosti přístupu na popis co největšího množství geneticky i typologicky různých jazyků, tak i jeho vztahu k dosavadnímu teoretickému zpracování kognitivní strukturace metodami formální sémantiky (v kontextu intenzionální logiky), nebo i postupy jinými. Dnes, kdy už je možné využívat bohaté zdroje a postupy korpusové lingvistiky, je čím dál menší překážkou i obtížná dostupnost materiálu z méně známých jazyků.

V naší stručné recenzi ovšem nemůže jít o víc než o letmý pohled na možnosti tohoto pojmového systému obsáhnout ve své tektogramatické rovině (tedy na rovině významové čili hloubkové stavby věty) a ve významovém členění derivačních jevů, které jsou na pomezí lexika a gramatiky, různé alternativy strukturace kognitivního obsahu, o kterých se ve sborníku mluví. Zdá se, že takový pohled může být v zásadě optimistický, a to nejen v takových bodech, jako např. když H. Jungraithmayr (na s. 90) porovnává nejen významovou opozici z oblasti směrovosti v jednom z afrických jazyků, čadštině (a. Chadic), s opozicí německého hinauf – herauf ale dokonce i její fonologické vyjádření ve svém rodném rakouském nářečí němčiny (-i – -a) s archaickým vyjádřením v čadštině (-i – -o). Jindy ovšem jde o různé způsoby vyjádření, a nebudeme ani doufat, že repertoár významových jednotek může být týž (to v takových podsystémech, jako jsou časy, vidy nebo modality, docela jasně neplatí ani pro evropské jazyky). Zdá se ale, že repertoár morfologických kategorií do značné míry shodný být může, a pokud je v některém jazyce možné identifikovat kategorie v evropských jazycích neznámé (nebo jde o rozdíly mezi plnou gramatičností v jedněch jazycích [226]a derivační povahou daných opozic v některých jazycích jiných), jistě taková různost v souborech konstant nemusí být spojena s růzností základních strukturních vztahů. To by zároveň potvrzovalo, že rozdíly, které mezi jazyky různých kontinentů vidíme, nelze přímo spojovat s nějakými kvalitativními stupni jejich vývoje. Rád v té souvislosti připomenu slova profesora Vl. Skaličky o tom, že na Zemi už dávno neexistují primitivní jazyky: jazyk sumérských památek nebo Homérův neměl podstatně méně „vyspělou“ gramatiku než ty, kterými se dnes mluví v Evropě, a u latinských klasiků najdeme i obdobnou míru jemných syntaktických a sémantických opozic, jakou známe z dnešních jazyků. Ani jazyky dnešní Afriky a jiných „jižních“ oblastí nemáme proč považovat za nevyspělé.

Recenzovaný sborník, který tak významně přispívá k poznání strukturních rysů takových jazyků, je i po technické stránce dobře vybaven, i když nezapře svůj univerzitní, tedy naprosto ne přepychový původ. Nevadí tolik, že nebyly např. důsledněji sjednoceny seznamy literatury (u některých příspěvků se uvádějí celá křestní jména autorů, jinde jen iniciálky atd.), ale uvítali bychom např. úplnější uvádění zemí původu jednotlivých autorů.

Přes svou skromnou formu je recenzovaný soubor závažným příspěvkem k pochopení složitých a dosud jen dílčím způsobem odkrývaných vztahů mezi strukturami jazykovými a obsahovými, kognitivními, i mezi jazyky navzájem. Přináší velkou řadu rozborů významových opozic a jejich ontologického zázemí a podnětů pro širší a hlubší syntaktická i sémantická studia. Můžeme se jen těšit na slíbené pokračování, které bude věnováno podobným sondám zaměřeným víc sociolingvisticky.

Centrum komputační lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, 118 00 Praha 1
Sgall@ufal.mff.cuni.cz

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 3, pp. 223-226

Previous František Čermák: Travaux du Cercle linguistique de Prague n. s. Vol. 3

Next Evžen Gál: Christina Bratt Paulston – Donald Peckham (eds.): Linguistic Minorities in Central and Eastern Europe