Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ohlédnutí pražského lingvisty za dvacátým stoletím

Petr Sgall

[Articles]

(pdf)

A Praguian linguist looks at the 20th century

[*]1. Evropská lingvistika a Chomského revoluce

Snad smím toto ohlédnutí, které má ovšem daleko k soustavnému rozboru, začít trochu osobně. Nebudu se vracet k hrůzám uplynulého století, zůstanu jen u lingvistiky. K té jsem díky tátově iniciativě a Rocherovým knihám o vývoji románských jazyků z latiny „přičichl“ už před příchodem na FF UK, kde jsem se od r. 1945 věnoval nejdřív studiu velké konstrukce podobně chápaného prehistorického vývoje indoevropských jazyků ze společného východiska. Tehdy, uprostřed století, jsme ovšem jako studenti byli doma v nejlepším případě v lingvistice jeho první půlky, ve větší míře spíš ještě v 19. století. Druhou půlku století jsem už prožil aktivně.

Skaličkovým přednáškám o typologii a jeho podnětům ke studiu její historie vděčím za to, že jsem se o 19. století dověděl nejen jako o době indoevropeistiky od Fr. Boppa a A. Schleichera po mladogramatiky, ale i jako o období, ve kterém řada badatelů od W. Humboldta po G. von der Gabelentze připravovala vznik synchronní obecné lingvistiky. Té dal pro celé 20. století nosný program F. de Saussure se svým chápáním jazyka jako systému znaků. Přes velký význam toho, čemu se pak říkalo Chomského revoluce, jsem přesvědčen, že de Saussurův program dosud plníme. To znamená, že N. Chomsky může být charakterizován jako největší lingvista de Saussurovy éry, největší lingvista druhé půlky století. K podstatným rozdílům mezi oběma půlkami století patří to, že de Saussurovi se věta ještě jevila spíš jako záležitost jeho ‘parole’, sdělovacího procesu, a syntax tehdy byla na okraji zájmu lingvistiky, ale naproti tomu Chomsky už problematiku větné struktury „našel na stole“. Chápal syntax jako vlastní jádro jazykového systému, jako nejvlastnější předmět lingvistiky; byla to oblast, pro kterou především vypracoval novou metodu popisu a na které tuto metodu vyzkoušel. Můžeme tu pro nejstručnější charakteristiku Chomského postupu vybrat tři z jeho základních bodů (pomineme-li např. pohled na roviny jazykového systému a zachycení vztahů mezi nimi transformačními pravidly):

(a) usiloval o formální, plně explicitní popis jazykového systému;

(b) naprosto odmítl skinnerovské behavioristické východisko výzkumu, které počítalo jen s opozicí stimulu a reakce, nevidělo jazyk jako systém; to Chomského vedlo až k přehnanému, neoprávněnému odmítání studia materiálu, konkrétních promluv, které bylo později jednoznačně překonáno zásluhou korpusové lingvistiky;

(c) Chomsky se velmi kriticky stavěl snad ke všem hlavním bodům bloomfieldovské deskriptivistické lingvistiky kromě jediného, ve kterém se nedokázal od ní odpoutat: zůstal věrný přístupu k syntaxi založenému na pojetí bezprostředních složek, „constituency“; to znamená, že plně neuplatnil, co vyplývá z toho, že věta je hlavní [242]komplexní jednotkou jazyka, a do určité míry zůstal blízko starší orientace syntaxe na „skládání slov“ – jeho přístup vidí ve větě jednu z „frází“, sice maximální, ale ne základní.[1]

Dovolím si výjimečně formulovat svoji hlavní tezi odlehčeně (prosím, neučte se to ode mě, neužívejte „kdyby“, dokud neprožijete v lingvistice aspoň půl století). Řeknu hypoteticky: kdyby Chomsky nebyl žákem Z. Harrise a deskriptivistů, ale Tesnièrovým nebo jiného „Pražáka“, ušetřila by si lingvistika (ve svých hlavních směrech, ‘mainstream theories’) padesátiletou okliku. Za „Pražáka“ bych v tomto směru – jako funkčního lingvistu orientovaného na strukturní syntax – vedle V. Mathesia a jeho pokračovatelů označil třeba J. Kuryłowicze, nebo i Vl. Šmilauera. Ten, jak víme, nepatřil mezi představitele pražského Kroužku proto, že se v otázkách jazykové kultury hlásil k puristům, Kroužkem ostře kritizovaným, ale vytvořil syntaktické dílo, které snad vůbec poprvé charakterizovalo některý jazyk na základě podrobného rozboru větné stavby.

Kdyby byl vznik formálního popisu jazyka orientován tesnièrovsky (třeba s opřením o ten či onen směr polské logiky), nemusela by lingvistika (ve svých tzv. hlavních směrech) zapomenout, že syntaktické vztahy se v nejrůznějších jazycích vyjadřují především morfémy (koncovkami, afixy, předložkami, spojkami, pomocnými slovesy), a spíš jen okrajově slovosledem (ten je hlavně výrazovým prostředkem aktuálního členění, spolu s větnou intonací). Snad by se tedy pořadí uzlů ve strukturním stromu (nebo v jiné podobě syntaktického zápisu) tolik nespojovalo se specifikací syntaktických funkcí, jak je tomu v různých podobách složkové syntaxe od Chomského Syntaktických struktur po jeho teorii minimalismu (Chomsky, 1995, 1999). Tam se operuje s pojmy jako ‘pozice subjektu’ (před slovesem) a ‘pozice objektu’ (za slovesem), přičemž se daleko míň pozornosti věnuje rozlišování jednotlivých druhů objektu a příslovečných určení.

V dnešních „hlavních směrech“ se však obvykle rozlišuje mezi pojmy jako ‘head’ a ‘modifier’, ‘specifier’ (což dost jednoznačně, i když ne docela přímočaře, odpovídá našemu rozdílu mezi slovem řídícím a slovy na něm závislými), pracuje se s teoriemi jako ‘X s pruhem’, popř. (v lexikálně funkční gramatice aj.) i s rovinou funkční struktury. Uplatňuje se tu tedy řada prvků v evropské (kontinentální) lingvistice už téměř dvě stě let známé závislostní syntaxe, kterou propracoval už Becker (1837) a která brzo pronikla (nejen v Německu) i do školských gramatik.

Vcelku dnes v lingvistickém světě zájemců o závislost přibývá. Před třiceti nebo čtyřiceti lety byli její představitelé mimo evropský kontinent spíš osamoceni, např. D. Hays (tehdy v Kalifornii) na základě Gaifmanova matematického zpracování upozorňoval na výhody jejího formálního aparátu ve srovnání se složkovým, ale bez širšího ohlasu. I v Evropě tehdy někteří badatelé (jako M. Bierwisch) přecházeli k zdánlivě standardní syntaxi založené na složkách. Generativní ekviva[243]lence obou typů formálních gramatik pro ně znamenala, že jiný přístup než složkový je zbytečný. Proti tomu je ovšem možné uvádět, že při formální ekvivalenci by měla rozhodovat lingvistická měřítka, hledisko úspornosti apod. Také rozvíjející se kognitivní lingvistika, jejíž příbuznost s lingvistikou funkční bývá připomínána, se k závislostnímu pojetí syntaxe přibližuje např. v souvislosti s pojmem ‘complementation’ (doplňování), chápaným na základě tzv. ‘argument slots’ (což je pojem obdobný našim druhům aktantů), viz Horie a Comrie (2000).

Otevřené uplatňování závislostní syntaxe však bylo už tehdy běžné v komputační lingvistice, zejm. při automatické syntaktické analýze čili ‘parsingu’ pro účely strojového překladu a komunikace s počítači. Takové aplikace totiž vyžadují relativní jednoduchost, modulárnost a přehlednost systému, takže nepřekvapuje uplatnění závislosti na takových pracovištích jako ve skupině strojového překladu v Grenoblu (B. Vauquois, Ch. Boitet), v Heidelbergu (P. Hellwig), ani to, že se jejímu matematickému zpracování věnoval J. Kunze v souvislosti s komputačně orientovaným výzkumem v Berlíně. Z obdobných důvodů znamenají silnou podporu i v posledních letech se rozvíjející práce na syntaktickém anotování rozsáhlých textových korpusů, při kterém vznikají korpusy „stromové“ (‘treebanks’). Jde tu o zpracování hromadných dat, při kterém je zvlášť důležitá i rychlost analýzy, takže se rozvíjejí i metody založené na statistice a zejména na různých kombinacích postupů statistických a strukturních.

Dnes už tedy k předním centrům závislostně založené syntaxe nepatří jen střediska na evropském kontinentu, jako Praha, Moskva (kde se komputačnímu přístupu k syntaxi už po řadu desetiletí věnuje skupina Apresjanova a odkud vyšel i I. Mel’čuk) nebo centra německá a francouzská, ale i britští badatelé jako R. Hudson (Londýn), T. Briscoe (Cambridge), lingvisté v USA (zejm. M. Covington, s pojmem valence jako ústředním pracuje i významný tým Ch. Fillmora v Berkeley), v Kanadě a jinde (viz nyní např. Kahane, 2000). I pražský funkční generativní popis (FGP) je široce pozitivně přijímán, což se může jen zvýšit uplatněním jeho postupů na syntaktické anotování Českého národního korpusu, ke kterému postupně dochází v rozsáhlém měřítku v Pražském závislostním korpusu.

Úloha složek v popisu větné stavby tedy slábne, i když v minimalismu zůstávají páteří strukturního stromu, který se monotónně větví doprava a do kterého jednotliví autoři pro různé nově zařazované jevy přidávají nové skupiny uzlů. Není jasné, kdy a při jaké složitosti stromu se tento nárůst může zastavit, mají-li být popsány a rozlišeny (popř. utříděny) nejrůznější druhy volných doplnění v jednotlivých jazycích se svými rozmanitými slovoslednými postaveními. Stoupající složitost takového popisu vede k pochybnostem, zda je zvolený přístup opravdu ten nejúspornější.

Otevřenou otázkou pak je, zda a nakolik je nutné v teoretické lingvistice vedle uvedených závislostně založených pojmů, které se už dnes obecně uplatňují, pracovat v popisu větné stavby i se složkami (tj. se stupni těsnosti syntaktického spojení). Členění věty na složky přece v závislostní syntaxi tak docela nechybí, má tu např. v FGP své protějšky jednak v tom, že závislostní strom (zápis větné struktury) se člení na jednotlivé podstromy, a jednak v členění daném výpovědní dynamičností. Je tedy pojem [244](bezprostřední) složky ještě nutný? Zdá se, že obecné přijetí negativní odpovědi na tuto otázku na sebe už nenechá dlouho čekat. Pak by mohla být posílena návaznost na klasickou evropskou strukturní lingvistiku, a tím by byly posíleny i možnosti nového využití jejího myšlenkového bohatství.

Nejde ovšem jen o závislostní syntax (k jejímž vlastním problémům se vrátíme v odd. 2.). Pražská škola přinesla i řadu dalších dodnes živých podnětů, ze kterých se v novém paradigmatu lingvistiky u Chomského a jiných objevilo především jakobsonovské chápání příznakovosti jako jedné ze základních stránek teoretického pohledu na jazyk.[2] V. Mathesius byl jedním z prvních lingvistů, kteří přišli s programem synchronního studia jazyka, a přínos jeho a jeho spolupracovníků a pokračovatelů se zdaleka netýkal jen fonologie. V té se Kroužek v Evropě rychle prosadil a jeho teorie se o mnoho let později stala i východiskem pro fonologii formální (nejdřív v rámci generativně transformačního popisu jazyka, dnes už s podstatnými změnami). Nezbývá než doufat, že se přímého navázání v novém metodologickém kontextu dočkají i takové další výsledky a podněty, jako jsou – kromě závislostní syntaxe – Jakobsonův systémový pohled na jazykový vývoj, Havránkovo zpracování funkčního rozvrstvení národního jazyka nebo teorie tvoření slov (a pojmenování vůbec) vytvořená M. Dokulilem. V klasické době Kroužku ještě nešlo o explicitní formulaci popisu jazyka, jeho představitelé v mnoha ohledech spíš otázky kladli, než řešili, ale mnohé se jim podařilo. Nemáme dnes proč vzhlížet z jakési provinciální perspektivy k velkým vzorům, světovým směrům, a zanedbávat tuto zásobu podnětů a principiálních hledisek, které jsou po ruce.

 

2. Problémy závislostní syntaxe

I při plném přijetí závislostního pohledu na větnou stavbu zůstává ovšem řada otázek, ve kterých je třeba vybrat to či ono z možných řešení jednotlivých aspektů teoretického popisu jazyka. Lingvistické směry 20. století se tu rozhodují různě, a stojí za to podívat se aspoň zběžně, jak tyto volby vypadají.

Při zachycování větné stavby v podobě závislostního stromu se jednotlivé druhy závislosti (přesněji: různé závislostní relace) chápou jako hodnoty hran stromu. Považují se za primitivní pojmy, neodvozované ze složkové struktury. Je pak možné namítat, že počet primitivních pojmů v gramatice je dost vysoký, ale ve skutečnosti přece nejrůznější teorie podobně pracují např. s desítkami předložek, a je zřejmé, že jejich funkce nejsou (jen) lexikální. Vážnější je námitka, že strukturní pohled nedovoluje pracovat s pouhým seznamem takových pojmů a že je třeba zamyslet se nejen nad členěním závislostních relací na aktanty a cirkumstanty (neboli na argumenty a volná doplnění apod.), ale hledat podrobnější a hlubší klasifikaci spojenou s pojmy, jako je Jakobsonova příznakovost. Domníváme se, že tu jde jednak o mož[245]nost třídění relací do skupin sdílejících některé „distinktivní rysy“ (viz Bémová et al., 1989)[3] a jednak o odhalování základního uspořádání těchto relací, které v primárním (prototypickém) případě odpovídá slovosledu (srov. dál v odd. 3. o systémovém uspořádání).

K otázkám, které jsou uvnitř závislostního přístupu otevřené pro další diskusi, patří např. to, zda je vhodnější, aby byl zápisem věty strom s jedním vrcholem, nebo aby se rozlišovalo mezi závislostí („determinací“) a predikací. Obvyklejší a matematicky jednodušší je strom s jedním vrcholem, ale není nemožné pracovat i ve formálním popisu se dvěma vrcholy a se specifickým (predikačním) vztahem mezi nimi. Vztah (povrchového a/nebo hloubkového) subjektu k predikátu se však dá dobře popsat jako specifický druh závislosti, takže subjekt je jakýsi ‘primus inter pares’ mezi typy doplnění slovesa. Můžeme tedy volit mezi jednovrcholovým přístupem Beckerovým (i Tesnièrovým a v mathesiovské tradici propracovaným M. Dokulilem, Fr. Danešem, Zd. Hlavsou a dalšími) a stromy se dvěma vrcholy, jak je známe mj. od Šmilauera, nebo i od Kuryłowicze, který charakterizoval sloveso jako člen reprezentující větu (klauzi) v jejích vnějších vztazích a podmět (se kterým se sloveso shoduje v některých morfematických hodnotách) jako vnitřní základ větné stavby (můžeme v tom vidět paralelu predikace s manželstvím). Morfematická kongruence ovšem nemusí vždycky odpovídat směru syntaktické závislosti; v některých jazycích se sloveso shoduje nejen s podmětem, ale i s předmětem, v jiných je např. vztah přivlastňování vyjádřen u řídícího, ne u závislého substantiva. Nic tedy neodporuje možnosti vidět ve slovesu jediný vrchol věty. Základ sémantiky závislostních vztahů (včetně predikace) je možné vidět v postupné specifikaci významu: sloveso vyjadřuje děj sám a jednotlivá doplnění odpovídají specifikacím jeho participantů a okolností.

Další otázkou je, jak chápat pomocná slova. Můžeme (jako Šmilauer) vyvodit důsledky z toho, že nemají samostatné postavení ve větné stavbě, a zachycovat jejich syntaktické protějšky jen jako dílčí prvky (indexy) lexikálních uzlů. Připomeňme si, že Skalička na jednu ze svých oblíbených otázek, totiž jaký je rozdíl mezi předložkou a pádovou koncovkou, očekával odpověď, že (z hlediska jejich funkce) tu není rozdíl žádný. Ostatně i v dnešním Chomského minimalismu se zásadně rozlišuje mezi uzly lexikálními a „funkčními“, a hlavní rozdíl je v tom, že tzv. analytická morfologie, tolik rozšířená v angličtině, se ve složkově založených teoriích popisuje analytickým metajazykem, zatímco metajazyk FGP (s gramatémy a funktory jako indexy v komplexních hodnotách lexikálních uzlů) odpovídá pražské a evropské tradici v tom, že je aglutinační. Nemusíme tu tedy hledat neúměrný vliv typologické povahy naší mateřštiny, která je flexivní. Komplexní hodnoty přitom umožňují pracovat s jednodušší podobou strukturních stromů, se syntaktickými zápisy vět bez nonterminálních symbolů a s poměrně malým počtem uzlů. Pro teorii, kte[246]rá v patřičném stupni přihlíží i k jazykům, jako jsou slovanské nebo latina (a k jejich porovnání s maďarštinou nebo turečtinou aj.), je takový pohled nasnadě. V (hloubkové) syntaxi se pak nepracuje s pojmy jako „předložková fráze“, ale s rozlišením druhů příslovečných doplnění, přívlastků apod. Takové rozlišení se má v evropské lingvistice oč opřít už z doby starší, ale připomeňme hlavně přínos Šmilauerův, na který jsme ve FGP výslovně navázali; z novějších pohledů může být pro tyto cíle užitečný zejména Karlíkův (1995) rozbor kauzálních a dalších vztahů v souvětí.

Jak jsme se už zmínili, členění věty na fráze jako VP (později CP, IP), NP (DP), PP je do určité míry poplatné staršímu chápání syntaxe, pro které ještě není vlastním východiskem stavba věty, ale spíš „způsoby skládání slov“. Teprve dodatečně bylo v kontextu složkově (a transformačně) založených gramatik objeveno, že mnoho gramatických údajů patří do slovníku a že se to netýká jen morfologických vlastností slov, ale i jejich vlastností syntaktických. To bylo v evropských přístupech, pracujících s pojmy jako valence, přirozené a do americké lingvistiky to přenesli především Ch. J. Fillmore a J. S. Gruber; o těsném vztahu mezi Fillmorovými funkcemi pádů a závislostní syntaxí psala J. Robinsonová (1970). Takový pohled dál zdůraznili zejména J. Bresnanová a R. Kaplan v lexikální funkční gramatice a později A. Joshi ve svých ‘Lexical Tree-Adjoining Grammars’.

Pro zachycení gramatických údajů ve slovníku je důležité rozlišovat mezi valencí (v širším slova smyslu, jako zachycením druhů závislosti, aktantů a volných doplnění, viz Panevová, 1982) a opozicí obligatornosti a fakultativnosti. Tato opozice se totiž netýká, jak se někdy má za to, přímo jednotlivých typů doplnění, ale jejich vztahu ke konkrétním řídícím slovům. Není tedy možné třídit závislostní relace jako takové na valenční a nevalenční; např. doplnění směru kam jistě můžeme považovat za valenční u sloves jako přijít, přinést, u kterých je obligatorní, ale jistě ne např. u ležet (pokud ovšem neužíváme adjektivum valenční pro všechna doplnění, jejichž závislost na daném řídícím slovu je umožněna jeho „valencí“ v širším významu, ve kterém je valence definována jako soubor všech obligatorních a fakultativních, popř. potenciálních doplnění daného slova).

Dalším problémem je, jestli máme vidět koordinaci jako druh závislosti (jak ji vidí zejména I. Meľčuk), nebo jako vztah jiného typu, jak jsme na to z funkčně strukturních i jiných přístupů zvyklí. V FGP zachycujeme koordinaci a apozici jako vztahy odlišné od závislosti, takže před pouhým stromem dáváme přednost vícerozměrné síti.

 

3. Vztah věty a sdělování

K základním otázkám, se kterými se lingvistika druhé poloviny uplynulého století vyrovnávala podle toho, zda a do jaké míry přímo navazovala na evropské strukturní teorie poloviny první, patří otázky vztahu jazykového systému a procesu sdělování (langue a parole) a hranic mezi těmito dvěma oblastmi lingvistického zkoumání.

Jednou z centrálních otázek tohoto druhu je, jestli zařadíme aktuální členění věty (AČ) do mluvnické stavby, nebo ne. Od H. Weila a G. von der Gabelentze až po V. Mathesia a J. Firbase můžeme v jednotlivých formulacích najít hodně kolí[247]sání a nejasností, ačkoli termín ‘aktuální členění věty’ u Mathesia (který zásadně rozlišoval mezi větou a výpovědí) zřetelně napovídá, že AČ z jeho pohledu patří do větné stavby, tedy do systému jazyka. Argumenty pro jednoznačné chápání AČ jako jedné z hierarchií významové stavby věty (vedle hlavní hierarchie dané závislostními vztahy a dalších, jako koordinace) byly postupně předkládány ve vývoji FGP, viz zejm. Sgall et al., 1980; Hajičová, 1993 a Hajičová et al., 1998, podrobné formální zpracování podal Petkevič (v tisku). AČ se tu rozbírá jako založené na opozici kontextové zapojenosti a na hierarchii výpovědní dynamičnosti (přičemž jsou tyto pojmy poněkud upřesněny v porovnání s formulacemi J. Firbase, od něhož pocházejí).

Při takovém pohledu je nasnadě považovat slovosled (především tam, kde je „volný“) spolu s intonací, zejm. s postavením intonačního centra věty, za prostředek vyjádření výpovědní dynamičnosti, a tedy AČ. I tam, kde (např. v angličtině) není „volnost“ slovosledu dost široká, může slovosled tuto svou funkci za určitých okolností plnit; to se týká příznakových konstrukcí, jako je inverzní vazba u sloves jako a. make into: např. ve větě Jim made his house into a palace je his house příznakově vyjádřeno jako kontextově zapojené, kdežto bezpříznakový protějšek této věty, Jim made a palace out of his house, s normální intonací (s intonačním centrem na konci věty, viz už Daneš, 1957), vyjadřuje his house jako kontextově nezapojené, jako vlastní ohnisko (jádro, réma). Teorie větné stavby by měla umožnit odpovídat na takové otázky (relevantní pro prototypické věty), jako proč (1), (2), (3) jsou základní, a jejich čárkované protějšky nejsou (jak to ukazuje operativní test s otázkami, na které ta či ona věta s neutrální intonací může být odpovědí).

(1)

They moved from Boston to Buffalo.

(1’)

They moved to Buffalo from Boston.

(2)

Dávala dětem hračky.

(2’)

Dávala hračky dětem.

(3)

Jedna paní přinesla dobrou zprávu.

(3’)

Dobrou zprávu přinesla jedna paní.

V FGP se vysvětlení této otázky odvozuje z toho, že uvnitř ohniska, jádra (mezi kontextově nezapojenými uzly stromu) se rozdělení výpovědní dynamičnosti shoduje se základním, systémovým uspořádáním jednotlivých typů doplnění (aktantů i volných), zatímco jednotky kontextově zapojené můžou mít dynamičnost nižší, než odpovídá jejich postavení v systémovém uspořádání.

V teorii minimalismu i v jiných přístupech založených na složkové struktuře je nutné sahat ke zvláštním opatřením jak kvůli „volnému“ slovosledu, tak i kvůli tomu, že ohnisko ani základ (východisko) věty nejsou obecně složkami (frázemi). Syntax založená na závislosti potřebuje zvláštní opatření jen pro zachycení netypických vět, ve kterých má ohnisko specifické postavení jako přívlastek nebo jiná část závislostní struktury zapuštěná hlouběji než členy závislé přímo na slovesu.

K fundamentální problematice dnešní lingvistiky patří podstatný obrat k promluvě a sdělování, známý jako „interactive turn“. Půdu pro něj připravovala už starší textová lingvistika, a to ne tolik v těch přístupech, které (jako zejm. J. Petöfi) považovaly promluvu (text) za vyšší jednotku jazykového systému, než je věta, ale spí[248]še v těch, které (jako u nás K. Hausenblas, Fr. Daneš a jejich následovníci) navazují na stylistiku a důsledně pracují s rozlišením jazyka a jeho fungování v komunikaci. Dnešní principiální obrácení pozornosti k interaktivní povaze jazyka, k jeho úloze v komunikaci, k pragmatice, může lingvistika chápat jako obohacení, spíš než jako negaci dosavadního vývoje. Dnes už by sotva někdo proklamoval potřebu zapomenout všechno z dosavadní lingvistiky, naopak daleko spíš platí, že i tady má funkčně strukturní lingvistika první poloviny 20. století pořád ještě co říct. Připomeňme jen, že dnes velká řada publikací s výhodou a plodně navazuje na to, s čím v oblasti zkoumání parole přišli V. Mathesius, B. Havránek a po nich K. Hausenblas, M. Jelínek a další. Zpracování sémantiky promluvy, jehož základy s využitím intenzionální logiky položili především H. Kamp a I. Heim, se sotva může obejít bez opření o teorii AČ.

 

4. Jazykový systém a oblast poznání

K hlavním výsledkům evropské strukturní lingvistiky beze sporu patří ověření a propracování de Saussurovy zásady o nutnosti rozlišování mezi významem jako rovinou jazykového systému a ontologickým, kognitivním obsahem. Jak je známo z publikací Hjelmslevových, Coseriových a Dokulilových (viz. zejm. Tejnor – Dokulil, 1997), významové vztahy se týkají jazykových znaků samotných, tj. opozic mezi nimi, kdežto oblast kognitivního obsahu, vztahů mezi znaky a entitami určovanými lidským poznáním, není se strukturou jednotlivých jazyků přímo spojena.

Pro uchopení rozdílů v tom, jak jednotlivé jazyky oblast poznání strukturují, je třeba rozdíl mezi významem a obsahem respektovat. Tyto rozdíly je možné zčásti charakterizovat na základě různosti v gramatické stavbě a slovní zásobě jednotlivých jazyků: patří sem např. rozdíly mezi soustavami slovesných časů a vidů v jednotlivých jazycích, mezi jazyky s gramatikalizovanou opozicí určitosti (členy) a bez ní, mezi různým členěním lexikálních významů atd. Z jiné strany lze obsahovou rozmanitost studovat i v jednotlivých jazycích, tzn. hledat obsahové opozice jazykovou stavbou bezprostředně nereflektované, ke kterým v češtině patrně patří např. neurčitost, vágnost významů slov jako my (kdo kromě mluvčího je zahrnut), dům (kde je dělící čára např. mezi domem a boudou), plavat (kdy ještě jen držíme dítě ve vodě a kdy už s pomocí plave). Řešení takové neurčitosti (často neúplné, ale pro cíle dané promluvy dostatečné) je dáno kontextem, popř. může být v kontextu doplněno.

Teoretické zpracování těchto otázek, o kterém se tu můžeme jen stručně zmínit, se řeší na základě rozlišení mezi jazykovým systémem a procedurou sémantické interpretace, jejíž problematiku na základě tarskiánské sémantiky postupně analyzovali zejm. R. Carnap, S. Kripke, R. Montague. Sémantika ve smyslu pravdivostních podmínek (carnapovských propozic, intenze vět) k zachycení obsahu věty nestačí, jak je zřejmé přinejmenším ze dvou hledisek:

(i) Pravdivostní podmínky různých vět, které jsou pravdivé ve všech možných světech, jsou shodné, ačkoli jejich obsah se evidentně liší. Jistě nemají stejný obsah takové vždy pravdivé věty jako Dvě a dvě jsou čtyři a Třetí mocnina čísla dva je o jednu menší než druhá mocnina čísla tři, což vyplývá z toho, že při začlenění do souvětí jako Můj soused ví, že… dospějeme i k různosti pravdivostních podmínek.

[249](ii) K tomu, aby bylo možné určit pravdivostní podmínky vět, je třeba znát referenční platnost jednotlivých výrazů v nich obsažených (věta Letos je u nás léto studené může být považována za pravdivou nebo nepravdivou podle toho, kdo a kdy ji vysloví). Referenční platnost jednotlivých výrazů je ovšem podmíněna i pragmaticky, jak právě ukazuje tento příklad.

Bod (i) vede k tomu, že musíme rozlišovat nejen mezi (jazykovým) významem a intenzí, ale i mezi intenzí a kognitivním obsahem.[4] Vzhledem k bodu (ii) je zřejmé, že pro rozlišení různé obsahové platnosti vět jsou relevantní nejen faktory sémantické, ale i pragmatické. Je tedy přesnější mluvit o sémanticko-pragmatické interpretaci.

Důležité je přihlédnout i k rozdílu mezi větou jako jednotkou jazykového systému, která má svůj význam (obvykle není jednoznačná, takže odpovídá několika významům), a výskytem věty v určité promluvě (diskurzu, textu). Výskyt věty (výpověď, přesněji Danešova výpovědní událost) je právě spojen nejen s významem, ale i s určitou referenční platností a s kognitivním obsahem. Při zpracování sémantiky promluvy, o kterém jsme se zmínili v odd. 3. v souvislosti s obratem dnešní lingvistiky k interaktivnímu pohledu, se proto s obsahem výpovědi pracuje jako s operací na obsahu paměti posluchače a k základním pojmům v sémantice patří tzv. potenciál změny kontextu.

Můžeme tedy sémanticko-pragmatickou interpretaci chápat jako proceduru, která má na vstupu významovou stavbu věty (ve FGP její tektogramatický zápis), dospívá nejdříve ke smyslu daného výskytu výpovědi (který zahrnuje specifikaci reference) a na výstupu dospívá k zápisu určujícímu, jak tato výpověď mění stav paměti (popř. stav vědomí) posluchače.

 

5. Centrum a periferie ve struktuře jazyka

K zásadám Pražské školy patří zakládat pojmový aparát pro popis jazyka na Jakobsonově pojmu příznakovosti, a vycházet tedy při jeho budování z jevů bezpříznakových (prototypických, primárních). Chápeme-li s de Saussurem jazyk jako systém opozic, můžeme členy těchto opozic (možná ne v úplnosti, ale jistě do značné míry, totiž u binárních opozic privativních) charakterizovat jako příznakové a bezpříznakové. Všimněme si z tohoto hlediska vztahu mezi syntaxí, která se dnes považuje za vlastní jádro jazykového systému, a morfematikou. Syntax můžeme vidět jako založenou na dvou hierarchiích, totiž na syntaktických funkcích a na AČ. Při pohledu na různé jazyky světa pak můžeme konstatovat, že bezpříznakovými výrazovými prostředky pro syntaktické funkce jsou morfémy (koncovky, popř. alternace, předložky, aglutinační afixy), a primárními prostředky vyjádření AČ jsou intonace a slovosled. Dodejme, že typickým vyjádřením pro tvoření slov (pojmenování) je odvozování prostřednictvím afixů a kompozice.

Kuryłowiczova opozice pádů gramatických (primárně vyjadřujících aktanty, argumenty) a adverbiálních dává podklad k jemnějšímu rozlišení: zatímco pro aktanty je [250]bezpříznakové vyjádření koncovkami (to, že v některých jazycích jsou vyjádřeny slovosledem, je už záležitost omezená, z hlediska obecné lingvistiky sekundární), pro volná doplnění (zejména adverbiální) jsou typickým prostředkem předložky, popř. afixy. Tyto zřetele hrají svou roli při kombinaci prostředků různých typů v jednotlivých jazycích (např. flexívnost češtiny se velmi výrazně projevuje ve vyjádření aktantů, ale pro volná doplnění převažují prostředky analytické, a podobně je tomu i v němčině, která má jinak k analytičnosti daleko blíž).

Rozlišení centra jazykového systému a jeho periferie je jistě důležité i z hlediska Chomským zdůrazňované otázky osvojitelnosti jazyka. Lingvistická teorie jistě musí usilovat o vysvětlení toho, jak je možné, že se děti naučí jazyku svého okolí poměrně snadno, bez výslovné soustavné výuky. Můžeme s Chomským hledat odpověď v předpokladu společné základní struktury nejrůznějších jazyků (v jeho pojetí jde o „univerzální gramatiku“), která by odpovídala specifickým vrozeným vlastnostem zakládajícím obecnou schopnost řeči (srov. de Saussurův pojem ‘langage’). Jistě by pak mělo své výhody, kdyby se ukázalo, že takové jádro jazyka je strukturováno na základě blízkém obecným lidským mentálním schopnostem.

Připomeneme-li si základní význam opozice příznakovosti, můžeme předpokládat, že centrum tvoří jazykové jevy bezpříznakové, prototypické. K těm je možné počítat především jádro větné stavby, které má podobu projektivního závislostního stromu, s lineárním uspořádáním uzlů chápaným jako hloubkový slovosled, založený na výpovědní dynamičnosti. K centru patří i morfematická (povrchová) podoba těch vět, které obsahují jen výrazové prostředky primární, tedy žádné příznakové odchylky od hloubkové (tektogramatické) stavby. Základní význam tu má ta skutečnost, že takový strom (popř. i vícerozměrná síť, která umožní zachytit i různé kombinace závislostních vztahů s koordinačními a s apozicemi) může být jednoznačně zapsán v lineární podobě jako dobře uzávorkovaný řetěz komplexních symbolů (majících svou část lexikální a morfologickou), s tím, že každý závislý člen je uzavřen v dvojici závorek a druh závislostního vztahu je vyznačen indexem závorky (srov. Hajičová et al., 1998). Takový řetěz nemá daleko k formuli výrokového počtu, tj. k elementární logice.

Jevy příznakové, periferní, pak můžeme dělit podle toho, zda se týkají hloubkové stavby, nebo jen vztahů mezi (hloubkovou) větnou stavbou a morfematickou reprezentací věty.

K první skupině příznakových jevů by pak patřily takové skupiny jevů, které komplikují obraz větné stavby nad jeho základní podobu, tj. které se nedají bezprostředně zachytit v rámci závislostního stromu. Patří sem především vztahy koordinace a apozice (v jejím mathesiovském chápání), popř. i parenteze, tzn. vztahy, pro jejichž popis potřebujeme víc dimenzí, než nám dává k dispozici dvojrozměrný strom. Podobně sem patří i různé příznakové jevy v AČ, které nedovolují jednoduchým způsobem definovat základ a ohnisko (jádro) věty jen v pojmech kontextového zapojení a výpovědní dynamičnosti, tzn. jevy jako kontrastivní základ, hlouběji zapuštěné jádro (srov. pojem ‘proxy focus’ u Hajičové et al., 1998) a příznakové postavení rematizátorů.

K druhé skupině patří nejrůznější sekundární jevy z oblasti výrazových prostředků, včetně povrchového (morfematického) slovosledu, tedy např. gramaticky podmíněné [251]povrchové postavení adjektiva (v češtině před substantivem, i když je adjektivum dynamičtější), různé možnosti postavení příklonek a jejich vzájemné pořadí.[5] Můžeme sem zařadit i analytickou morfematiku, s pomocnými slovy, která jsou příznaková v tom, že mají morfematickou podobu odpovídající lexikálním jednotkám, ačkoli ve větné stavbě mají postavení obdobné koncovkám, viz výš v odd. 2. Patří sem i všechny nepravidelnosti a výjimky v morfematice, stejně jako případy s homonymií a synonymií slov i tvarů (včetně synonymních paradigmat skloňování, časování a stupňování). I odchylky povrchového slovosledu od projektivity závislostního stromu pak můžeme zachytit (přemísťovacími pravidly, popř. speciálními indexy nebo snad jinak) jako příznakový vztah mezi (hloubkovou) větnou stavbou a morfematickým zápisem; ten má podobu řetězu morfémů, ne stromu, takže se u něj otázka projektivity neklade. Tyto odchylky bude možné formálně zachytit, jakmile se podaří zjistit podmínky jejich výskytu na základě materiálového výzkumu (srov. už Uhlířová, 1972); nové možnosti takového podrobného výzkumu dnes nabízí Pražský závislostní korpus.

Za bezpříznakové vztahy mezi jednotkami větné stavby, morfematiky a fonologie můžeme jistě považovat vztahy jako: konatel – nominativ – nulová koncovka, patiens – akuzativ – koncovka -a (nebo -u, tady už se jistota ztrácí, ukazuje se, že dá ještě mnoho práce zjistit, podle jakých měřítek máme příznakovost identifikovat). U takových jednotek, jako jsou v tektogramatice češtiny volná doplnění, např. lokativ, můžeme snad jako bezpříznakové koreláty vidět formém na (nebo v) s lokálem. Koreláty příznakovými by pak byly jiné morfémy a morfy (genitiv vyjadřující patiens u bát se, koncovka -e v nominativu atd.). Není důvod, proč mezi takové odchylky, nepravidelnosti, výjimky nezařadit i rozdíly mezi hloubkovým a povrchovým (morfematickým) slovosledem, včetně odchylek od tektogramatické projektivity.

Problémy spojené s tím, že není možné jasně určit maximální počet takových odchylek v jedné větě (klauzi), viz Holan et al., 2000, jsou jedním z příkladů toho, že pro periferii jazykového systému je typická neostrost hranic, ať už jde o hranice periferie samé (tedy i jazykového systému jako celku, neostrost souboru správně tvořených vět), nebo hranice mezi periferií a jádrem systému, i mezi jednotlivými periferními jevy.

K dalším příkladům této neostrosti patří teoreticky neomezený počet afixů v jednom slovním tvaru v aglutinačních jazycích, jako je maďarština. Ten bývá často uváděn jako argument proti možnosti popisu morfematiky a odvozování v těchto jazycích na základě obvyklého formálního aparátu, odpovídajícího gramatice s konečným počtem stavů. Různé případy takových nezřetelných hranic (srov. i postavení slov a tvarů jako č. rád nebo abych, otázku syntaktického postavení přímé řeči ve vztahu k větě uvozovací nebo nejasnost hranic mezi gramatikou a odvozováním slov, mezi slovy pomocnými a významovými ap.).

Takové jevy týkající se neostrosti hranic bude patrně možné soustavně popsat, naučíme-li se nebrat za východisko popisu abstraktně chápaný obecný prostor, který by [252]zachycoval i všechny extrémy, nepostupovat od „obalu“ dovnitř, ale od centra k periferii, k horizontu.

Otázkou je, jak dalece je takové východisko možné při formálním popisu, který má jazyk zachytit v podobě korektního matematického systému, ve kterém jsou jednotlivé prvky pojmového aparátu definovány nejen „per genus proximum et differentiam specificam“, ale na základě svého postavení v celém systému. Jak jsme připomněli v odd. 1., Chomského revoluci je možné chápat tak, že matematické (logické, algebraické) metody uplatnil v základu lingvistiky proto, aby bylo umožněno lepší plnění programu synchronního popisu jazyka. Chomsky nechce být považován za přímého pokračovatele de Saussura, ale to N. Trubeckoj a R. Jakobson zpočátku taky nechtěli, teprve později se návaznost Pražské školy na de Saussura ukázala v plném světle (ani tak nebyla ve všech bodech nikdy hladká, viz zejm. Čermák, 1996). Formální popis dává výsledkům lingvistického rozboru pevný rámec, přivádí je na deskriptivní (nejen observační) úroveň, při které dovedeme odlišit, co se už podařilo popsat, od toho, co dosud popsáno (a tedy ani poznáno) není. Adekvátní, explicitní popis na deskriptivní úrovni může být vhodným východiskem pro vlastní explanaci jevů a souvislostí mezi nimi. Ať už má popis podobu procedury, nebo je formulován deklarativně, popsáno je jen to, co se podařilo do daného rámce uvést. Protože je pojmový rámec přesně určen vztahy mezi prvky, můžeme se na něj dívat saussurovsky jako na soustavu opozic a kontrolovat jeho empirickou adekvátnost s pomocí operativních (testovatelných) kritérií.

Matematické zpracování postupující od „obalu“, od „zarovnané“ nadmnožiny zjištěných jevů má však tu podstatnou nevýhodu, že si vynucuje explicitní popis všech výjimek, přesné vymezení všech neurčitých hranic a přechodných pásem. To jsou ovšem požadavky pro lingvistiku nejen nesplnitelné, ale nevhodné. Pokud bychom vycházeli bezprostředně z požadavků matematické teorie komplexnosti a snažili se na jejím základě zachytit např. všechny stupně odchylek českého slovosledu od projektivity, octneme se brzo v obtížích. Je tu však i jiná možnost, totiž vyjít od projektivních struktur a hledat, čím jsou podmíněny odchylky a jak se dají vymezit.

Můžeme si představit takovýhle dialog mezi lingvistou a matematikem:

Matematik: Nejdřív musíme vymezit „obal“, prostor, ve kterém se budeme pohybovat; musíme brát v úvahu všechno, co v něm platí.

Lingvista: Všechno, bez výjimky, bez rozlišení mezi tím, co platí primárně, typicky, a odchylkami jako třeba Říkal jsem, že přinesu kniHU, ne kniHY (tj. že v podmínkách daných specifickým kontextem neplatí ani to, že „čeština má slovní přízvuk na první slabice taktu“)?

Matematik: Podmínka buď platí, nebo neplatí; platí obecně v celém tom prostoru nebo pro vymezené případy, ale buď ano, nebo ne. Muselo by se vymezit, za jakých podmínek přízvuk na první slabice je.

Lingvista: Ale mě nezajímají ty prázdné části prostoru okolo odchylek a výjimek; vůbec mně nejde o to, co platí v celém tom prostoru, nechci každý výklad začínat od toho, že přízvuk může být na kterékoli slabice, že každá věta může být libovolně dlouhá, popř. mít jakýkoli slovosled, že každý zvuk může být fonémem atd., a pak vymezovat, za jakých podmínek platí, co je bezpříznakové.

Matematik: Buď ano, nebo ne; tertium non datur.

Lingvista: Hmm… A nemáte nějakou jinou matematiku?

[253]Tady už by neodpověděli všichni matematici stejně. Máme totiž Vopěnkovu (1979) alternativní teorii množin, která počítá právě s postupem od jádra k periferii, k neurčitě vymezenému obzoru. Takové nebo podobné pojetí matematiky (srov. i pojem ‘megacollection’ v některých teoriích pracujících s neúplně vymezeným členstvím v souboru) dává naději, že bude možné dospět i k popisu přirozeného jazyka na základě relativně jednoduše strukturovaného centra (srov. co bylo uvedeno výš o primární významové reprezentaci věty v podobě projektivního závislostního stromu), které by mohlo být chápáno jako založené na obecně lidských schopnostech. Bude-li jádro popsáno jako přehledné, pak se i periferie dá do popisu začlenit jednodušeji.

Bylo by pak možné počítat s tím, že dítě se na základě vrozených schopností seznamuje nejdřív s jádrem jazykového systému (s bezpříznakovými jevy, ve kterých si hloubková stavba a morfematika odpovídají na základě obecných pravidel), a primárně se teprv pak (ovšem s různými časovými přesahy mezi oběma vrstvami) krok za krokem učí jednotlivým jevům příznakovým, sekundárním, kontextově omezeným, až výjimečným.

V této souvislosti je zajímavé, že slova, kterými se obracíme k dětem, často mají pravidelnější tvary než slova jazyka dospělých. Nejen že táta, děda, strejda aj. mají obdobně jako máma, teta, babička tvary jako táty, tátou, teprve v druhé řadě dochází na rozlišení (ze začátku často nedůsledné) mezi mámě a tátovi apod. (objevují se i tvary jako bříškovi), mezi máma přišla a táta přišel atd. Slovesa jako spinkat, papat, bumbat mají mj. i tu výhodu, že jejich flexe je pravidelná, což o jejich „dospělých“ protějšcích neplatí. Jak píše Stich (1991), děti si analogií vytvářejí tvary obdobné bezpříznakovým, se kterými se v komunikaci seznámily, a my dospělí je pak brzdíme a upozorňujeme na jevy příznakové, nepravidelné. Místo spojení jako mašinka houkala a jedela vyžadujeme ...jela, a dnes už můžu dosvědčit, že i v Čechách tu a tam děti upozorňujeme, že od analogických tvarů su, chcu mají přejít k výjimkám (j)sem, chci.

Jazyk s tak složitou flexí, jako má čeština, tu ukazuje funkci určitých jevů, které pro jazyky jiných typů asi nejsou tak zjevné, a to by mohlo dávat příležitost např. české psycholingvistice, aby ukázala funkci takových jevů v obecnějším světle, i v kontextu vztahů mezi bezpříznakovými a příznakovými jevy ve všech oblastech jazykového systému.

Vidíme tedy, že elementární struktury, složené z jevů bezpříznakových, je možné považovat za jádro jazykového systému, i když příznakovost sama má své různé vrstvy, které se často všelijak kříží, takže situace je daleko složitější, než jsme tu ve stručnosti mohli naznačit. Toto jádro jazyka, jehož hranice ovšem zdaleka nemají jednoduchý průběh, v zásadě, jak jsme viděli, odpovídá projektivnímu závislostnímu stromu. To, že tento strom můžeme jednoznačně zapsat v linearizované podobě uzávorkovaného řetězu, má pro studium jazykového systému zásadní význam. Ukazuje to totiž, jak už jsme se zmínili, že jazyk svou vlastní základní strukturací nemá daleko k elementární logice, totiž k výrokovému kalkulu, tedy ke strukturaci, která i podle názorů běžných mezi logiky (jak u nás připomínal O. Zich) odpovídá vrozeným lidským vlastnostem. O ty se dítě může opřít, když se seznamuje s jádrem, s centrálními jevy, s bezpříznakovými prvky jazyka svého okolí. Kromě nich se pak krok za krokem seznamuje i se speciálně vymezenými jevy příznakovými, nepravi[254]delnými až výjimečnými, které sice vcelku vytvářejí velmi složitou a rozsáhlou periferii jazykového systému, ale jednotlivě snad můžou být ve své většině vymezeny na základě seznamů a dalších paměťově třeba náročných, ale strukturně relativně jednoduchých, tak či onak limitovaných prostředků. Hranice působnosti těchto prostředků zřejmě nejsou ve všech případech jasně vymezeny, a proto se na periferii jazykového systému setkáváme s nejasnostmi (nezřetelnostmi, neúplnou specifikací, ‘underspecification’) jak v otázce hranic jazykových norem (a souboru správně tvořených vět), tak v otázce možného počtu výskytů určitých jevů (počet afixů vyskytujících se v jednom slovním tvaru aglutinačního jazyka, počet odchylek od projektivity v české větě nebo klauzi aj.).

Požaduje-li se jednotné východisko pro studium jazyka a vědomí (kognitivních struktur), jak o tom výslovně píše Kuroda (2000) a jak to vyplývá i z Chomského známého přesvědčení, že lingvistika je v zásadě součástí kognitivní psychologie, pak tedy má evropská lingvistika co nabídnout ke konkretizaci postupu, který by lingvistice mohl dát potřebnou orientaci. Že je tento postup spojen s hlubokými problémy vyžadujícími interdisciplinární a filozofický nadhled, je jistě zřejmé.

 

6. Čekající úkoly

Upozornili jsme na to, že hranice mezi jádrem a periferií jazykového systému nejsou zřetelné, víme, že v řadě jevů z různých oblastí jsou tu četné komplikace a nejasné přechody mezi jevy z různých úseků jazyka. Má ale své výhody založit popis všech těchto nejasností na východisku daném jevy jasnými a na jejich základě pak postupně rozbírat a popisovat nejasnosti, s využitím takových možností matematického aparátu, jako je neurčité členství prvků ve třídě a s ním příbuzné vlastnosti jevů jak na horizontě jazyka jako celku, tak na okraji nebo té či oné jeho části. Jak bylo naznačeno v odd. 4., ve vztazích bezpříznakových si (hloubková) syntax a morfematika přímo odpovídají. Uvnitř syntaxe můžeme za bezpříznakové považovat to, co je obsaženo v zápisu věty majícím podobu projektivního závislostního stromu.

Víme přitom, že už v samém základě věty jsou přítomny její vlastnosti, které ji určují ne jako autonomní objekt existující sám o sobě, ale jako jednotku jazyka s jeho interaktivní povahou. Tady je třeba všímat si nejen, „kdo píše o promluvě“, ale hlavně: jak vidět langue a její vztah k parole v perspektivě interaktivnosti jazyka. Není patrně nejvhodnější ani postulování „textových vzorců“ jako jednotek jazykového systému, ani nestačí jen observačně zachycovat (často zajímavé) zjištěné jevy z oblasti promluvy, stejně jako se nezdá být namístě opouštění de Saussurova pojmu langue. Důležité je vypracovat pevný pojmový rámec, na jehož základě by bylo možné s co nejvyšší mírou empirické adekvátnosti a plauzibilnosti hypotéz popsat na podobné úrovni, na jaké se to už daří pro větnou stavbu a morfematiku i fonologii, taky vztahy mezi větou a promluvou a popř. obecná omezení týkající se stavby promluv obecně. Patrně tu dnes jsou mezi aktuálními tématy takové problémy, jako ty, které se týkají koherence promluvy, odkazování, tedy hierarchie aktivovanosti (‘salience’) v zásobě společných informací.

[255]Pro chápání věty je z tohoto hlediska podstatné vidět ji jako začleněnou do procesu sdělování, do kontextu. To znamená vidět aktuální členění jako podstatný aspekt větné stavby, nejen jako projev tzv. ‘given-new strategy’, postupu „od známého k neznámému“, ale jako hierarchii ztvárněnou v gramatické stavbě věty a sémanticky relevantní.

Základní pohled na větnou stavbu pak může být založen na tom, že gramatické informace jsou do značné míry uloženy ve slovníkových heslech, především jako valenční rámce jednotlivých slov, ve kterých jsou (v širším chápání pojmu rámec) typy doplnění řazeny podle systémového uspořádání. Kdykoli se dané slovo vyskytne ve větě, liší se pořadí uzlů jejího závislostního stromu od systémového uspořádání v tom, že prvky základové (přesněji: kontextově zapojené) tu předcházejí před prvky ohniska (ty jsou dynamičtější), a kontrastivní část základu předchází před jeho ostatními částmi. Generativní popis větné stavby tak při postupném výběru doplnění jednotlivých typů u každého řídícího slova v průběhu konstrukce stromu shora dolů a zleva doprava může mít podobu několika málo docela obecných principů (Sgall, 1980). Další, už specifická pravidla se pak musejí dodat pro jevy příznakové, jako je koordinace, různá sekundární postavení negace a jiných rematizátorů, otázky aj.

Jak ukázal Petkevič (v tisku), na tomto základě (prodiskutovaném už dřív, viz zejm. Hajičová, 1993; Sgall et al., 1980; Sgall, 1980) může být významová stavba věty, tektogramatika dobře formálně popsána (generativní procedurou i deklarativně). V dosavadní podobě tohoto popisu ovšem jsou mezery, je tu řada problémů dosud nezvládnutých, viz Sgall (1998) a pro SaS připravovaný přehled otevřených otázek, na které naráží syntaktická anotace textů z Českého národního korpusu v Pražském závislostním korpusu. K naléhavým úkolům patří nezbytnost soustavně porovnat FGP s jinými formálními i neformálními pojmovými rámci popisu jazyka, zejména s přístupy založenými na bezprostředních složkách, tj. s Chomského minimalismem a s jinými přístupy, s Head-Driven Phrase Structure Grammar, Lexical Functional Grammar, s Lexical Tree-Adjoining Grammars, s teorií optimality (o té viz Hajičová, 2000) a s dalšími.

V rámci FGP samotného je nutné vypracovat podrobný formální aparát pro zachycení vztahu mezi hloubkovou a povrchovou, tj. morfematickou rovinou. Mělo by tu podle všeho jít o procedurálně nebo deskriptivně pojatý přechod od závislostního stromu, popř. od jeho linearizované formy s uzávorkovanou posloupností komplexních symbolů, k řetězu, jehož struktura by vykazovala několik stupňů těsnosti sřetězení (srov. rozdíly mezi pojmy jako morfém, slovní tvar, takt, i mluvnicky podmíněné obligatorní nebo fakultativní pauzy), ale nevyžadovala by uzávorkování.[6] I na tomto stupni popisu by měly být rozlišeny bezpříznakové a příznakové členy opozic, jak jsme se o nich zmínili v odd. 4.

I pro oblast tohoto vztahu tedy potřebujeme vybudovat pojmový systém, a pro jeho adekvátní podobu by jistě bylo vhodné, aby odpovídala tomu, co známe z typolo[256]gie: základem jednotlivých typů jazyků je způsob vyjádření gramatických významů (syntaktických funkcí a morfologických hodnot, i prostředků tvoření slov). Zatímco slovní základy autosémantických lexikálních jednotek mají vždycky podobu morfů, u gramatických jednotek může jít o tyto druhy prostředků:

(a) další morfy, připojené buď těsně, v aglutinačním typu, nebo volně, v typu analytickém,

(b) pouhé obměny tvarů autosémantik – flexívní (jediná koncovka v každém slovním tvaru) nebo introflexívní,

(c) jen rozdíly v pořadí autosémantik – polysyntetický typ.

Popisný aparát by měl reflektovat jednak „levnost“ (low cost) převahy jednoho typu v každém jazyce, ale taky nutnost kombinace rysů různých typů, tj. nemožnost úplnosti typu,[7] a zároveň i pomalost přechodu, která umožňuje i existenci jazyků typologicky „na půl cesty“, jako je němčina (mezi starou flexívností a pozdější analytičností).

Zbývá tedy pro jednadvacáté století úkolů dost, a zajímavých, i zásadních. Postavení české lingvistiky, bude-li umět navazovat na to, co se u nás udělalo, by přitom nemuselo být úplně nevýhodné.

 

LITERATURA

 

BECKER, K. F.: Ausführliche deutsche Grammatik als Kommentar der Schulgrammatik. Zweite Abteilung. G. F. Kettembeil, Frankfurt am Main 1837. Český překlad výňatků v: Principy strukturní syntaxe, III. U pramenů moderní syntaxe. Red. P. Sgall a O. Leška. MFF UK, Praha 1984, s. 12–26.

BÉMOVÁ, A. – PANEVOVÁ, J. – SGALL, P.: Znovu k významu prostých a předložkových pádů. SaS, 50, 1989, s. 128–136.

ČERMÁK, Fr.: Ferdinand de Saussure and the Prague School of Linguistics. Prague Linguistic Circle Papers, 2, 1996, s. 59–72.

DANEŠ, Fr.: Intonace a věta ve spisovné češtině. NČSAV, Praha 1957.

HAJIČOVÁ, E.: Issues of Sentence Structure and Discourse Patterns. Universita Karlova, Praha 1993.

HAJIČOVÁ, E.: Teorie optimality a aktuální členění. SaS, 61, 2000, s. 161–169.

HAJIČOVÁ, E. – PARTEE, B. H. – SGALL, P.: Topic-Focus Articulation, Tripartite Structures, and Semantic Content. Kluwer, Dordrecht 1998.

HOLAN, T. – KUBOŇ, Vl. – OLIVA, K. – PLÁTEK, M.: On complexity of word order. In: S. Kahane (ed.), 2000, s. 273–300.

HORIE, K. – COMRIE, B.: Introduction. In: K. Horie (ed.), Complementation. Cognitive and Functional Perspectives. John Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 2000, s. 1–10.

CHOMSKY, N.: The Minimalist Program. MIT Press, Cambridge, Mass. 1995.

CHOMSKY, N.: Derivation by Phase. MIT Occasional Papers in Linguistics, 18. Cambridge, Mass. 1999.

KAHANE, S. (ed.): Les grammaires de dépendance. Dependency Grammars. Revue T.A.L., 41, No. 1, Paris 2000.

[257]KARLÍK, P.: Studie o českém souvětí. MU, Brno 1995.

KURODA, S.-Y.: Generative Grammar and Beyond. University of California, San Diego 2000.

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Academia, Praha 1982.

PETKEVIČ, Vl.: Underlying Structure of Sentence Based on Dependency. UK, Praha (v tisku).

ROBINSON, J. J.: Dependency structures and transformational rules. Language, 46, 1970, s. 259–285.

SGALL, P.: A dependency based specification of topic and focus, II – Formal account. SMIL, Journal of Linguistic Calculus, 1980, No. 1–2, s. 110–140.

SGALL, P.: Revisiting the classification of the dependents. In: E. Hajičová (ed.), Issues of Valency and Meaning. Studies in Honour of Jarmila Panevová. Praha 1998 s. 15–26.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – BURÁŇOVÁ, E.: Aktuální členění věty v češtině. Academia, Praha 1980.

STICH, A.: A co jazyk? Přítomnost, č. 7, 1991, s. 26.

TEJNOR, A. – DOKULIL, M.: Význam, obsah, smysl. JazAkt, 14, 1977, s. 49–66.

UHLÍŘOVÁ, L.: On the non-projective constructions in Czech. Prague Studies in Mathematical Linguistics, 3, 1972, s. 171–181.

VOPĚNKA, P.: Mathematics in the Alternative Set Theory. Teubner, Leipzig 1979.

 

R É S U M É

A Praguian linguist looks back at the 20th century

The linguistics of the last century was dominated by F. de Saussure’s grandiose program of synchronic linguistics, the methodological level of which was substantially elevated by the Chomskyan revolution. However, the more recent development has confirmed the necessity to work with basic ingredients of the European structuralist approach, based on syntactic dependency, so that the concept of constituent seems to lose its prominent position.


[*] Předběžné znění tohoto příspěvku přednesl autor na sezení Pražského lingvistického kroužku a Jazykovědného sdružení ČR dne 21. května 2001, věnovaném připomenutí jeho 75. narozenin.

[1] Domnívám se, že větu je možné charakterizovat jako základní (i když komplexní) jednotku jazykového systému, charakterizovanou Mathesiovým ‘usouvztažněním’; to má uvnitř pojmenování (tedy i uvnitř substantivních skupin) jen funkci sekundární, je tam v postavení příznakovém.

[2] Začínal jsem jako přísný kritik Pražské školy a trvalo to léta, než jsem pochopil, jaká jsou reálná měřítka a jak může lingvistika postupovat v takové situaci, kdy se různé soupeřící směry liší nejen svými názory a východisky, ale i svými objekty zkoumání: že je třeba různé směry znát, diskutovat věcně, s argumenty, porovnávat výhody jednotlivých přístupů, hledat řešení různosti, tj. rozbírat řešení existující a hledat nová, s orientací na organickou syntézu, ne eklektické spojování nesourodých prvků.

[3] V uvedené stati jsme taky chtěli doložit, že pražský funkční přístup je velmi dobře sladitelný s tím, co Y. Tobin a lingvisté z Columbijské školy v schooneveldovské tradici nazývají znakovým podkladem lingvistické teorie. Domníváme se, že tu jde o dvě větve naplňování saussurovského programu, o jejichž vzájemný vztah by měl být na obou stranách větší zájem.

[4] K možnostem zachycení struktury obsahu věty patří její reprezentace v podobě „tripartitních struktur“, viz Hajičová et al., 1998.

[5] Připomeňme, že primární postavení příklonek „za prvním větným členem“ (tzv. Wackernagelova pozice) velmi často odpovídá jejich postavení v hloubkovém slovosledu, pokud považujeme vlastní (zejm. kontrastivní) základ za míň dynamický než ostatní části základu (často vyjádřené právě příklonkami).

[6] Některé prvky odpovídající generativní procedury byly formulovány J. Panevovou a dalšími ve sbornících série Explizite Beschreibung der Sprache und automatische Textbearbeitung, vydávané MFF UK.

[7] Jak upozorňoval Vl. Skalička, do krajnosti dovedená aglutinace by znamenala existenci jediného slova, od kterého by byly odvozeny nejen jeho gramatické tvary, ale i tvary všech ostatních slov, v jazyce plně analytickém by nebyly žádné motivační vztahy mezi slovy (každé z nich by bylo základní, neodvozené), při plné flexi nebo introflexi by zase nebyla žádná pravidelnost v gramatice (bylo by tolik deklinačních a konjugačních vzorů kolik slov), ani v tvoření slov, a polysyntetičnost má prostředky příliš chudé, protože, jak víme např. z angličtiny, pouhé rozdíly slovosledu stačí nejvýš na rozlišení aktantů, ne volných doplnění, ani ovšem hodnot morfologických kategorií.

Centrum komputační lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, 118 00 Praha 1
e-mail: Sgall@ufal.mff.cuni.cz

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 4, pp. 241-257

Previous Martin Drápela: K šedesátinám Aleše Svobody

Next Gabriela Sokolová: Mateřský jazyk v národnostně smíšeném prostředí