Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Edvard Lotko: Slovník lingvistických termínů pro filology

Svatava Machová

[Book reviews]

(pdf)

Edvard Lotko: Slovník lingvistických termínů pro filology

Edvard Lotko: Slovník lingvistických termínů pro filology. Univerzita Palackého, Olomouc 1999. 113 s.

 

1. Lingvistická terminologie patří k terminologiím, v nichž je při hodnocení jevů důležitý postoj či náhled člověka, nějaké školy, nějakého společenství, nebo dohoda akceptovaná širším společenstvím. Terminologie těchto vlastností lze nazvat pseudopreskriptivní (Machová, 1995). Význam nového termínu lingvista většinou vymezí [314]při jeho prvním užití ve svém lingvistickém textu, avšak ostatní lingvisté se necítí být tímto vymezením vázáni. Stává se, že význam termínu lingvista nevymezí na jednom místě svého textu v celé úplnosti, upřesňuje ho a/nebo rozšiřuje v dalších částech textu. U různých lingvistů, nebo i u téhož lingvisty mnohdy dochází ke změně kontur pojmu pojmenovaného týmž termínem, a to dokonce i v jednom textu.

Vymezit kontury pojmu pojmenovaného termínem je pro terminografa lingvistické terminologie otázka zásadní a současně neobyčejně obtížná. Ani v případě, že volí jako heslová slova termíny užívané v prestižních textech oboru, není jeho práce ulehčena. (Viz Machová (v tisku) porovnávající vymezení významu termínů valence a objekt ve čtyřech prestižních českých gramatikách.)

Vzhledem k těmto vlastnostem lingvistických textů se domnívám, že terminograf může volit při tvorbě slovníku lingvistické terminologie jednu z následujících strategií:

(i) Terminograf vytvoří terminologický slovník jisté lingvistické školy, či pouze jednoho (významného) lingvisty. Jednotlivým termínům přiřazuje úsek/úseky textu příslušníků zvolené školy, v nichž se daný termín vyskytuje a které pokud možno význam termínu vymezují. Tak postupoval při tvorbě terminologického slovníku Pražské školy J. Vachek (1960). Terminologický slovník jednoho autora v oblasti literární teorie publikoval nedávno M. Grygar (1999). Nenechme se oklamat názvem knihy – Terminologický slovník českého strukturalismu. Je to ve skutečnosti výkladový terminologický slovník literárněvědných termínů užitých v díle J. Mukařovského.

Autoři didakticky zaměřených lingvistických publikací v poslední době rozšiřují holý rejstřík užitých termínů tak, že v rejstříku vymezují význam termínů. Tyto – můžeme říci – glosáře jsou svým rozsahem nevelké a jejich autor implicitně míní nebo explicitně říká, že termínům přiřazuje význam, v němž byly užity v jeho publikaci. Tak postupuje F. Čermák, pokud jde o obecně jazykovědnou terminologii v publikaci Jazyk a jazykověda (Čermák, 1994), a tak je také připraveno k tisku 2. vydání skripta Sémantika a pragmatika jako lingvistické disciplíny (Machová – Švehlová, v tisku), obsahující také glosář termínů ze sémantiky a pragmatiky čítající asi 400 hesel.

(ii) Terminograf shromáždí vymezení jistého termínu z několika prestižních lingvistických publikací a uvede ve slovníkovém hesle s příslušnou citací všechna vymezení, která nalezl. Není mi známo, že by tímto způsobem některý terminograf postupoval, i když by takto projektovaný slovník lingvistické terminologie, který by vlastně byl komparací vymezení stejně znějícího termínu v různých významných lingvistických publikacích, byl jak pro ostatní lingvisty, tak především pro studující lingvistiku velkým přínosem.

(iii) Terminograf se značnými lingvistickými zkušenostmi, znalostmi a rozhledem vytváří vymezení významu termínů sám, a při tom užívá jak primární prameny (prestižní lingvistické publikace), tak sekundární prameny (dosud publikované české i cizí lingvistické encyklopedie, slovníky a glosáře). Vymezení významu některých termínů v jeho slovníku je totožné s vymezením termínu v některé z užitých publikací, které vybral v souladu se svým lingvistickým zaměřením, nebo je výsledkem jeho zkoumání, komparací a dedukcí. Pod vlivem takové prezentace se někomu nezkušenému může jevit lingvistická terminologie jako terminologie preskriptivní. Tuto cestu volil při [315]vymezení významu termínů v převážné většině hesel Edvard Lotko (dále EL) ve svém Slovníku lingvistických termínů pro filology.

 

2. Slovník EL obsahuje asi 2000 lingvistických termínů a jeho předpokládanými uživateli jsou pregraduální i postgraduální studenti univerzitních filologických oborů.

Makrostruktura slovníku je přehledná. Zahrnuje předmluvu, nazvanou stejně jako slovník, seznam použitých zkratek a značek a vlastní slovník. V předmluvě (s. 5–7) EL stručně charakterizuje, co je termín, vyjadřuje se k tvoření termínů. Podotýká, že „jazykovědné názvosloví je poměrně jednotné v termínech základní povahy“ (s. 5), avšak „nemálo lingvistických pojmů nemá pouze jednu, pro všechny lingvisty závaznou definici“ (s. 6). Za podstatné pokládá, aby každá definice téhož termínu obsahovala základní kategoriální znaky definovaného. Dále je v předmluvě charakterizována mikrostruktura slovníku (viz níže) a zdroje, z nichž čerpal data pro svůj slovník. Primární zdroje jsou charakterizovány obecně (excerpta z různých odborných lingvistických textů (časopiseckých a sborníkových) – s. 7), konkrétní bibliografické údaje uvedeny nejsou. Sekundární zdroje a jejich bibliografické údaje jsou uvedeny přímo v předmluvě.

Slovníková hesla vytvářející mikrostrukturu slovníku jsou dvojího typu: základní, která obsahují jak heslové slovo s event. záhlavím, tak vymezení významu, a odkazová, která po heslovém slově pouze odkazují k heslu základnímu. Strukturu základního hesla můžeme rozdělit do tří částí: (a) heslové slovo; (b) záhlaví heslového slova; (c) vymezení významu (EL užívá termín definice významu).

(a) heslové slovo

Užívá-li se pro označení jistého lingvistického pojmu termín českého původu a současně i termín založený na termínu latinském, EL ve většině případů volí jako heslové slovo základního hesla termín cizího původu a český termín jako heslové slovo odkazového hesla (např. částice viz partikule). Nicméně tomu tak vždy není (např. cézura viz předěl; derivace sekundární viz derivace druhotná). Je-li na základě současných pravidel českého pravopisu dovoleno dvojí psaní heslového slova, uvádí EL oboje (např. dabing/dabink). Heslovými slovy nejsou verba.

Úkol rozdělit termíny do různých tematických oblastí je úkol složitý a má vždy mnoho řešení souvisejících s tím, jak tematické oblasti vymezíme. Z termínů zvolených autorem jako heslová slova bych k lingvistickým termínům neřadila termíny bit, dabing, engram, font, odsazení textu, Pascal.

Rozhodování o tom, co je a co není termín jisté tematické oblasti, je v některých případech jednodušší, v jiných složitější. EL říká, že „termíny jsou slova, resp. slovní spojení … s ustáleným, na kontextu nezávislým a definovatelným významem. Termíny nejsou expresivní, je pro ně charakteristická pojmovost (nocionálnost) a intelektuálnost“ (s. 5). R. Kocourek (1991) říká, že lexikální jednotka se stává termínem, je-li definována, je-li pojmenováním jasně vymezeného pojmu a je-li opakovaně užívána v odborných textech. Nejsem si jista, zda by současný český lingvista vyznačil v textu jako lingvistický termín syntagmata neostrost slov, nevýraznost slov a zda by jim rozuměl v souladu s vymezením významu daným EL. Patrně by v obou případech užil termín vágnost. Tlumočníci většinou nepoužívají termín tlumočení sukcesivní. Dávají před[316]nost termínu tlumočení konsekutivní. Za vhodné pokládám zaměnit heslové slovo rozumění mluvy za porozumění mluvě.

(b) záhlaví heslového slova

Záhlaví heslového slova je většinou prázdné. Fakultativně obsahuje v hranatých závorkách výslovnost, a pak po čárce event. gramatické informace (genitivní tvar termínu, jeho gramatický rod, údaj o nesklonnosti).

(c) vymezení významu

Za vymezením významu (EL mluví vždy o definici významu) někdy následuje příklad, někdy synonymum, někdy odkaz k termínu spjatému s heslovým slovem nějakým jiným významovým vztahem.

Pokud jde o vymezení významu termínů, domnívám se, že fráze nominální je v generativní gramatice užívána jak pro subjekt, tak pro objekt věty. Je obtížné vymezit význam termínu centrum jazyka. Domnívám se však, na rozdíl od EL, že sémantický rys příznakovost/bezpříznakovost je pro vymezení významu centra jazyka irelevantní.

Při vymezení významu dává EL někdy jasně najevo nepreskriptivnost lingvistické terminologie. Např. vymezení významu termínu denotát začíná slovy uvedenými v závorce: podle J. G. Fregeho. Po středníku pak následují další vymezení významu tohoto termínu. Nebo diskurz uvádí poznámkou opět v závorkách: nejednotně pojímaný termín a následují čtyři možná vymezení tohoto termínu. Různá vymezení významu téhož termínu obecně odděluje středníkem.

Heslo je někdy ukončováno příkladem psaným kurzívou (jde-li o prostý příklad jazykového jevu bez komentáře), nebo výkladem příslušného jazykového jevu se zřetelně didaktickými cíli (u termínu defonologizace je jako příklad uvedeno toto vysvětlení: např. lat. bv splynuly v španělštině ve foném v, foném b se stal variantou fonému v). Je-li příklad z jazyka cizího, je u něj uvedena zkratka tohoto jazyka. U příkladů z češtiny obvykle zkratka jazyka není nutná, avšak někdy z nejasných důvodů uvedena je (depreciativum srov. čes. blázen duševně chorý).

 

3. Pro příští vydání slovníku upozorňuji na některé terminografické aspekty, které by mohly být řešeny i jinak, než jak to činí EL. Odkazovací hesla nejsou vždy užívána systematicky. Např. u heslového slova anakolut jsou uvedena synonyma vyšinutí z vazby, přeryv. Odkazovací heslo vyšinutí z vazby viz anakolut ve slovníku existuje, odkazovací heslo přeryv viz anakolut již do slovníku zařazeno není. Obdobný je přístup k opozitům uváděným někdy na konci hesla. Např. heslové slovo apertura má na konci vymezení významu uvedeno (op. striktura). Heslové slovo striktura však do slovníku zařazeno není. Hledá-li někdo význam termínu striktura, ve slovníku ho stěží najde.

Pro slovník s didaktickými cíli, které slovník EL nesporně má, pokládám za velmi vhodná neobvyklá „sdružená“ heslová slova typu analogisté a anomalisté. Bylo by však třeba v tomto případě vytvořit i příslušné odkazovací heslo (anomalisté viz analogisté) a vytvářet takový typ sdruženého heslového slova i v jiných obdobných případech (např. phýsei již není v jednom hesle sdruženo s thései, lingvistika diachronní není sdružena v jednom hesle s lingvistikou synchronní).

[317]Pokud jde o abecední řazení, je třeba v terminografických projektech rozhodnout, jak budou abecedně řazeny víceslovné termíny, které se v terminologiích stávají pojmenováními nejfrekventovanějšími. Užívají se dva způsoby. První spočívá v tom, že jsou víceslovné termíny abecedně řazeny podle slovosledně prvního slova termínu v běžném užití (základní řazení). Druhý spočívá v tom, že jsou abecedně řazeny podle nejvýše řídícího slova víceslovného termínu (ne příliš vhodně je toto řazení nazýváno v terminografii inverzní). V české terminografii je častější způsob druhý, v anglické způsob první. Druhý způsob umožňuje užívání tildy namísto mnohokrát se opakujícího nejvýše řídícího slova termínu. EL užívá zpravidla druhý způsob a říká, že tuto zásadu nedodržuje pouze tehdy, když jde o „ustálenější (pevnější) víceslovné spojení“ (s. 6). To je příliš křehká vymezující formulace, kterou je obtížné dodržet. Ve slovníku je např. 24 víceslovných termínů složených z nejvýše řídícího slova funkce a nějakého atributu (funkce apelativní, funkce delimitativní atd.), které jsou řazeny pod písmeno f. Pouze deiktickou funkci je třeba hledat pod písmenem d a komunikační funkci pod písmenem k.

 

4. Slovník lingvistické terminologie Edvarda Lotka prezentuje lingvistickou terminologii vyváženě vzhledem k různým lingvistickým disciplínám a nevyhýbá se ani termínům z disciplín dosud terminologicky neustálených (např. z lingvistické pragmatiky). Pro studenty filologických disciplín to je velmi cenná pracovní pomůcka.

 

LITERATURA

 

ČERMÁK, F.: Jazyk a jazykověda. Pražská imaginace, Praha 1994.

GRYGAR, M.: Terminologický slovník českého strukturalismu. Host, Brno 1999.

KOCOUREK, R.: La langue française de la technique et de la science. Brandstetter Verlag, Wiesbaden 1991.

KOCOUREK, R.: Les textes spécialisés et la terminologie en tant qu’objet de l’analyse linguistique. Alfa, 7/8, 1994/1995, s. 9–16.

MACHOVÁ, S.: Terminografie. In: Manuál lexikografie. Ed. F. Čermák – R. Blatná. H&H, Praha 1995, s. 137–157.

MACHOVÁ, S.: Lingvistická terminologie. In: Termina. Ed. M. Žemlička. Liberec (v tisku).

MACHOVÁ, S. – ŠVEHLOVÁ, M.: Sémantika a pragmatika jako lingvistické disciplíny. 2. vyd. Praha (v tisku).

VACHEK, J.: Dictionnaire de linguistique de l’Ecole de Prague. Spectrum, Utrecht – Anvers 1960.

Katedra českého jazyka PedF UK
M. D. Rettigové 2, 116 39 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 62 (2001), number 4, pp. 313-317

Previous Marie Kopřivová: Miloslava Sokolová – Gustáv Moško – František Šimon – Vladimír Benko: Morfematický slovník slovenčiny

Next Ludmila Uhlířová: Sedmdesátiny Gabriela Altmanna