dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Zdeňka Hladká: Přenesená pojmenování rostlin v českých dialektech

Jarmila Bachmannová

[Book reviews]

(pdf)

Zdeňka Hladká: Přenesená pojmenování rostlin v českých dialektech

Zdeňka Hladká: Přenesená pojmenování rostlin v českých dialektech. Masarykova univerzita, Brno 2000. 243 s.

 

Monografie Zdeňky Hladké je přepracovanou verzí její doktorské disertace obhájené na FF MU v roce 1998. Autorka v ní vhodně spojuje své profesní zaměření na dialektologii (jako členka dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český se podílela také na zpracování prvních dvou lexikálních svazků Českého jazykového atlasu), lexikologii a sémantiku (tyto disciplíny mj. nyní přednáší na FF MU) a na základě analýzy bohatého materiálu, který reprezentuje přes tisíc nářečních názvů rostlin, demonstruje typy sémantického tvoření lexikálních jednotek s cílem stanovit obecně platné principy.

Kniha je členěna do tří kapitol.

Netradičně se nejdříve zmíníme o kapitole třetí, která představuje materiálové východisko práce. Je to rozsáhlý soupis přenesených pojmenování rostlin tvořený čtyřmi abecedně řazenými soubory A, B, C, D. Byl získán široce rozvrženou a promyšlenou excerpcí literatury, jako jsou Machkova Česká a slovenská jména rostlin, Kosíkův Slovník lidových názvů rostlin, Bartošův Dialektický slovník moravský aj., nověji pak též Český jazykový atlas 1, 2, takže výsledný reprezentativní výběr zachycuje názvy rostlin z celého českého jazykového území (tj. z Čech, Moravy a české části Slezska). Kromě početných dialektismů si však autorka musela osvojit i odborné botanické názvosloví a vědeckou terminologii latinskou (např. z prací Dostálových – úplný seznam veškeré užité literatury je uveden v závěru monografie). Nejobsáhlejší a pro práci nejdůležitější je soubor A zachycující metodou totální excerpce daných pramenů pojmenování, jež náležejí v primárním významu k libovolným věcněvýznamovým okruhům – kromě říše rostlinné. Doplňkový charakter mají soubory B (s příklady pojmenování vztahujícími se k oblasti rostlinné) a C (zahrnující nářeční názvy rostlin vzniklé specifikační derivací), které přinášejí zkoumané názvy pouze v ilustrativním výběru limitovaném rovněž rozsahem publikace. Potřebné usouvztažnění obou pojmenovávacích systémů, nářečního a odborné nomenklatury, pak obsahuje poslední z uvedených souborů, soubor D, v němž jsou abecedně řazeny odborné české názvy (spolu se svými latinskými ekvivalenty), a ke každému z nich se pak přidružují označení nářeční. O jejich nesmírné bohatosti a pestrosti svědčí skutečnost, že jedno pojmenování spisovné může mít až přes čtyřicet „lidových“ synonym – pro ilustraci citujeme jejich výčet u hesla pomněnka ze s. 227:

pomněnka Myosotis

(některé názvy se vztahují na p. bahenní – M. palustris a na p. lesní – M. sylvatica)

andělíček, kamýček, kašička (p. b.), modrá kašička, žabí klepeto, krupička, mýdélko, kačení mýdlo, kočí mýdlo, kočičí mýdlo, žabí mýdlo, pánbíčkovy oči (p. b.), žabí oči (p. b.), Ježíškové očíčka (p. b.), očička Panny Marie (p. b.), pánbíčkovy očička, Panenky Marie očička, panenské očičko, pánbíčkovy očičky, rybí očka (p. b.), žabí očka (p. b.), boží očko, hastrmaní očko, kačení očko, modré očko, pánbíčkovo očko (p. b.), rybí očko, vraní očko, žabí očko, prstýnek, modrá rosička, rybička, pánbíčkovy slzičky, slzičky Panny Marie, hastrmaní šaty, Panenky Marii škrob, šmolka, ovčí vymeno (p. l.), kozí vemínko, vodník (p. b.), zuzanka (p. b.)

[58]Jednotlivá hesla abecedních soupisů A, B, C jsou členěna až do tří pododdílů. První přináší český odborný a latinský vědecký ekvivalent nářečního označení, druhý podává výklad motivací daného pojmenování a třetí (uváděný v souboru A) přibližně určuje místo užití názvu (Č, M, S = Čechy, Morava, Slezsko), popřípadě i detailnější lokalizaci (srov. např. tautonyma spisovného názvu pomněnka: šmolka Č (Příbramsko), pánbíčkovy slzičky Č (Buková – okr. České Budějovice), panenské očičko M, S (Novojičínsko; Kobeřice – okr. Opava)).

První kapitola představuje obecná východiska potřebná pro studium vzniku přenesených názvů a určuje specifičnost metafor a metonymií pojmenovacích, typických pro zkoumané názvosloví. Na materiálu nářečních pojmenování rostlin autorka zkoumá specifický způsob obohacování lexikální zásoby polysémií, zvyšováním počtu významů již existujících slov, konkrétně přenášením významů, jehož základem je metafora (s personifikací) a metonymie (se synekdochou).

Autorka dochází k závěru, že nejčastější podněty pro vznik nářečních pojmenování rostlin jsou jejich vnější podoba, vlastnosti, místo a doba růstu, popřípadě jejich užití. Připomíná, že se totiž pojmenovávaly především rostliny nápadné (vzrůstem, barvou květů, četností výskytu) nebo pro člověka důležité (např. léčivé byliny). Při procesu přenášení významů si pak všímá i jazykových změn, které ho provázejí. Získaný poznatek, že na 40 % názvů tvoří formální deminutiva (zvonek, barborka, zelíčko), vysvětluje jednak menším vzrůstem rostlin, jednak také zpravidla kladným citovým vztahem lidí k pojmenovávaným rostlinám. Dále demonstruje, že v procesu pojmenovávání dochází i k morfologickým změnám, např. v rodě (chlapice), životnosti (komeníčky), čísle (bochníčky), a velice věrohodně vysvětluje, že na vznik plurálové podoby má vliv většinou výskyt rostlin ve větším množství, popřípadě jejich mnohačetné květenství.

Jádrem práce je kapitola druhá, v níž (v části 2.5) se autorka zabývá věcněvýznamovou motivací oblasti přenesených pojmenování rostlin. Shodně s tradiční klasifikací metafor rozlišuje šest základních věcněvýznamových oblastí, mezi nimiž dochází k přenášení (člověk, živočich, lidské a zvířecí tělo, rostlina, neživá příroda, výrobek); u některých okruhů navíc zavádí vlastní detailnější třídění odpovídající charakteru analyzovaného materiálu. Např. v kategorii zvířat rozlišuje skupiny: zvíře a) domácí užitečné (beran), b) jiné (kukačka), c) pohádkové (dračík). Zkoumá důvody preferující uplatnění jednotlivých věcněvýznamových okruhů při motivaci přenesených názvů rostlin. Za velice cenné považujeme objasňování motivačních postupů vedoucích k tvorbě přenesených pojmenování. V některých případech je motivace nasnadě (jako např. výskyt základového slova oko, očičko, očko ve víceslovných pojmenováních pomněnky), jindy však je již méně průhledná (třeba užití slova mýdlo, mýdélko v označení téže květiny – patrně záměnou s některou rostlinou, která při rozemnutí ve vodě pění (snad drchnička, s. 144); dále výraz rybička „pomněnka“ – podle společného místa výskytu (v blízkosti vody) a obdobně i vodník – pomněnka roste na vlhkých místech, s nimiž je také spjata představa pohádkové vodní bytosti). Někdy je uvedeno dokonce i více motivačních možností. Jejich základem je mnohdy citace z excerpovaných pramenů, tyto údaje však autorka jen pasivně nepřejímá, ale na základě novější literatury i vlastních poznatků některé z nich doplňuje a opravuje. Tak [59]např. u názvu pomněnky ovčí vymeno (s. 176), který považuje Machek za nesmyslný a bez analogií, odkazuje Hladká na synonymní pojmenování kozí vemínko. U tohoto hesla cituje Český jazykový atlas 2 upozorňující na možnou metonymickou motivaci danou léčivostí. U názvu borůvky žbánečka připomíná i možnost motivace metonymické – podle názvu nádoby, do níž se borůvky obvykle sbírají (vedle přenesení na základě podobnosti, o němž se zmiňuje Český jazykový atlas 2); stejně tak u názvu upolínu bublina (s. 108) autorka odkazuje na kulovitou podobu květu, zatímco Machek název vysvětluje zkomolením slova upolín a přikloněním k slovu zvukově blízkému. Je však také třeba ocenit, že se Hladká nesnaží vysvětlovat motivace pojmenování za každou cenu. V případě pochyb či nejasností je (spíš však jen výjimečně) neuvádí, jako u hesel andělíček, zuzanka „pomněnka“. Motivaci názvu pomněnky Panenky Marii škrob by bylo patrně možno spojit s výkladem u pojmenování šmolka – podle barvy květů (šmolka je modré barvivo na bělení prádla, s. 173), kterého se, podle mého povědomí, užívalo dříve i při škrobení bílého prádla.

Další část druhé kapitoly je věnována rozboru přívlastků. Autorka hned úvodem předesílá, že u víceslovných pojmenování většinou není možno zkoumat sémantiku přívlastku samostatně, neboť přenesená pojmenování tvoří z motivačního hlediska nedělitelný celek. Rozborem materiálu dokazuje, z jakých sémantických okruhů jsou tyto přívlastky čerpány a s jakou frekvencí se vyskytují. Zajímavý je autorčin rozbor výchozího významu přívlastku, který může vyjadřovat vedle poměrně běžné posesivity (slzičky Panny Marie, psí fialka) také adverbiální vztahy (vodní lilie, noční fiala), kvalitu (černý bez, divoký hrách) nebo dějový příznak (lepivý honza).

Z analýzy shromážděného materiálu vyvozuje autorka zajímavé poznatky. Zjistila např., že frekvence užití sémantického tvoření při nářečním pojmenovávání rostlin je značně vysoká a že v něm lze stanovit jisté zobecnitelné tendence. Bohatým materiálem dokládá, že značné množství těchto názvů je motivováno výrazným vizuálním dojmem, kterým zejména kvetoucí rostliny působí (z toho vyplývá i skutečnost, že nejběžnější způsob tvoření je metaforizace – srovnávaným znakem bývá tvar, barva a velikost rostliny). Zároveň však připomíná, že z omezeného počtu a opakovaného výskytu motivačních znaků plyne i jistá stereotypnost výběru jmen, kterou do jisté míry ovlivňují i modely pojmenování již existujících. Výběr věcněvýznamových okruhů, z nichž se při tvoření čerpá, je závislý na tom, co je venkovskému člověku nejbližší, tj. obvykle svět (domácích) zvířat a částí jejich těla, z domácích zvířat se pak nejčastěji objevuje pes. Jako příznačný pro tuto oblast charakterizuje výskyt dvojslovných pojmenování a soudí, že jedním z uvažovaných zdrojů by mohla být jména latinská. Nejsem si však zcela jista, zda jejich znalost mezi venkovskými obyvateli byla natolik široká, aby mohla mít na tvorbu lidových názvů vliv. Věrohodnější bude patrně autorčino tvrzení, že vznik víceslovných pojmenování „je důsledkem snahy o formální diferenciaci přenášeného pojmenování od motivující jednotky“ (s. 93).

V závěru práce autorka velice skromně podotýká, že poznatky, k nimž dospěla, jsou platné i pro tvorbu přenesených pojmenování v rámci dalších věcněvýznamových okruhů nářeční lexikální zásoby, a teprve na základě srovnání výsledů rozborů obdobných dílčích úseků bude možno dospět k šíře platným závěrům (s. 93). Beze [60]sporu však dokázala velice zdařile splnit vytčený cíl: detailně a s náležitou vědeckou fundovaností analyzovala přenesená pojmenování rostlin v naší mateřštině, stanovila zákonitosti tohoto typu tvoření názvů a propracovala šíře použitelné metodologické postupy pro obdobně orientované studie budoucí.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 1, pp. 57-60

Previous Jan Chloupek: Stanislava Kloferová: Mluva v severomoravském pohraničí

Next Jiří Pešička: Milan Hrdlička: Předložky ve výuce češtiny jako cizího jazyka