Neil Bermel: Register Variation and Language Standards in Czech

Věra Schmiedtová

[Book reviews]

(pdf)

Neil Bermel: Register Variation and Language Standards in Czech

Neil Bermel: Register Variation and Language Standards in Czech. Studies in Slavic Lingustics, 13. LINCOM EUROPA, Muenchen 2000. 132 s.

 

Americký bohemista Neil Bermel, dnes činný na katedře slavistiky Sheffieldské univerzity ve Velké Británii, vydal studii, která se zabývá českou jazykovou situací. Kniha není rozsáhlá. Přesto přináší nejen poměrně podrobný přehled prací, které se touto problematikou zabývají, ale i vlastní výsledky zkoumání, které srovnává s výsledky předchozími.

Na mnoha místech již bylo řečeno (Sgall, Čermák), že problematika soužití spisovného jazyka a obecné češtiny přitahuje pozornost především zahraničních bohemistů a také těch českých lingvistů, kteří přicházejí často do styku se zahraničními studenty češtiny. Složitost celé situace, kterou ovšem nelze chápat jen jako nedostatečné osvojení spisovného jazyka, je už dlouho předmětem bohemistických diskusí. Vlastní výzkum této situace je předmětem řady prací, zejména Kučera, 1955, 1961; Sgall aj., 1992; Kravčišinová – Bednářová, 1968; Hronek, 1972, 1992; Hammer, 1985; Čermák, 1987; Townsend, 1990; Gammelgaardová, 1997. Z nich získáváme stále víc informací o fenoménu, který se někdy nazývá diglosie, někdy střídání (nebo míšení) kódů. Diskuse o tomto fenoménu se účastní i Fr. Daneš, M. Krčmová a další.

Je třeba ocenit, že v recenzované knize N. Bermel čtenáře do celé problematiky české jazykové situace uvádí (ve druhé z osmi kapitol); protože kniha vychází za hranicemi v angličtině, dá se předpokládat, že se s ní setká i nezasvěcený čtenář.

Nejprve autor definuje problém, který chce zkoumat. Říká: „Množství rozdílů ve fonologii, morfologii, syntaxi a lexiku podporuje názor, že obě variety jazyka (spisovná a obecněčeská – V. S.) jsou oddělenými jazykovými kódy, se kterými uživatel zachází tak, že kódy přepíná“ (s. 5). Upozorňuje na to, že pro výběr variety, kterou v češtině užijeme, má značný význam rozdíl mezi tím, zda mluvíme, či píšeme (i když se obecněji problematikou vztahu mezi mluveným a psaným jazykem nezabývá). Vliv na užití jazykové variety má i zvolený registr, ve kterém promluva vzniká, zda je formální, či neformální. Autor zvažuje, zda česká jazyková situace skutečně splňuje podmínky pro to, aby byla nazvána diglosií.

Ve třetí kapitole pojednává o vztahu mezi standardními a nestandardními formami, což pro něj znamená vztah mezi formami spisovnými a formami obecněčeskými. Sleduje výsledky různých výzkumů. Revoluční tu byl počin H. Kučery (1955), který první upozornil na zákonitosti ve střídání kódů. Jeho výzkum probíhal na základě dotazníků, a to za hranicemi, takže respondenty byli většinou emigranti. Ve výsledcích se mohly projevit názory respondentů na postavení jednotlivých jevů, nejen jejich vlastní jazyková intuice. Kravčišinová a Bednářová (1968) analyzovaly jak zápisy rozhlasových programů, ve kterých bylo ve větší nebo menší míře užito formálních prostředků, tak neformální rozhovory. Ve výsledcích obou výzkumů jsou mírné odchylky, fonologické jevy se neshodují v pořadí, ale na předních místech se vyskytují v různém pořadí stejné typy. Autor zachycuje i Kučerovo (1961) zjištění možných a nemožných kombinací morfologických a fonologických obecněčeských a spisovných prvků, Hronkovu (1972) klasifikaci obecněčeských prvků podle zeměpisné možnosti užití a podle funk[139]ce, stejně jako Čermákovo (1987) třídění těchto prostředků podle častosti v mluvené řeči a podle míry jejich akceptovatelnosti v psaném jazyce, i klasifikaci M. Bílého (1999).

Se svým vlastním výzkumem nás Bermel seznamuje v kapitole čtvrté. Autor si sestavil soubor počítačově zapsaných textů, který nazývá korpus (části románů P. Kohouta Sněžím, L. Procházkové Oční kapky a I. Klímy Čekání na tmu). Z každé knihy zařadil do korpusu přibližně 10 000 slovních tvarů, a to pouze z těch části, ve kterých je přímý dialog (autor nespecifikuje, zda vybírá jen přímou řeč nebo i řeč polopřímou apod.). Všem autorům je víc než 45 let, všichni psali před rokem 1989, všichni byli postiženi komunistickým režimem. Jak Bermel upozorňuje (s. 47), právě autoři z disentu tehdy užívali v dialogu (zpravidla ne v narativních textech) mnoho nespisovných jevů.

Autor texty označkoval (seznam značek je součástí knihy). Zkoumal a označkoval obecněčeské prvky ze čtyř jazykových rovin – fonologie, morfologie, syntaxe a lexika. Nabízí nám velké množství statistických přehledů, které názorně ukazují zastoupení jednotlivých obecněčeských jevů v dílech jednotlivých autorů. Velice dobře pracuje s různými počítačovými nástroji, které mu umožňují přinést detailní přehled o zkoumané problematice. Je celkem pochopitelné, i když ne přesné, že zůstává u členění jevů známých z dosavadních prací, ačkoli dnešní důsledky starších fonologických změn (úžení, diftongizace) už mají spíš povahu morfologickou, popř. morfonologickou. Větší nevýhodou je to, že na mnoha místech řadí jako nespisovné i jevy, které už jsou v novější kodifikaci chápány jako spisovné (na některých místech, např. s. 64, na tento rozdíl ostatně upozorňuje).

Rozbor začíná fonologickými jevy. Na prvních třech místech u všech tří autorů se vyskytují v různém pořadí tyto typy:

/í/ za /é/ v různých pozicích: mlíko, velký auto, velkýho.

Z následujících jevů je u Klímy zastoupen jen typ mlejn a ostatní typy nemá vůbec. U Kohouta a Procházkové se však tyto typy vyskytují:

/ej/ za /í/

velkej mlejn velkejch

/vo/ za /o/

modrovokej vodejdu (Protetické v- používá jen Kohout.)

Poslední (nejmíň rozšířený) typ, ou-, najdeme jen u Procházkové, a to

/ou/ za /ú/

ouřad

Dále zkoumá Bermel v korpusu morfologické rysy. I zde je obliba jednotlivých typů různá. Vysoké zastoupení, ale v různém pořadí, mají obecněčeské (zčásti i hovorové) tvary a typy: můžu, můžou, pracuju, pracujou, říct, lidi, typy – pánama, kostma, dobrý auta, dobrý hráči, nes, vedem, prosej, bysme, bysem, oni sází, vedem, celkem jich je 17. Nejširší repertoár nacházíme u Kohouta (15), nejužší u Klímy (9). U zkoumaných autorů nebyl užit typ sází ani tvar bysme.

Nejvyšší nebo jednu z nejvyšších frekvencí nacházíme u typů říct, pracuju a tvaru můžu. Zatímco užití těchto obecněčeských prvků dosahuje v literárních textech přibližně podobných hodnot, jejich uplatnění v mluvené řeči se dost liší. Zvlášť překvapivé je, že se ve zkoumaném literárním dialogu neobjevuje tvar bysme, jehož výskyt v mlu[140]veném jazyce je vysoký. Jde tu o rozdíl mezi mluveným jazykem v reálném užití a využitím daných jazykových jevů při literární stylizaci s estetickým cílem. Připomeňme, že Kravčišinová a Bednářová (1968) použily pro svůj výzkum záznamy řeči mnoha mluvčích; naproti tomu literární dílo zachycuje především úzus jednoho autora. Práce Gammelgaardové (1997), na kterou Bermel navazuje, zkoumá mj. dílo B. Hrabala a P. Placáka; její textový korpus neobsahuje jen dialog, ale i ostatní složky literárního textu.

V syntaxi zkoumá Bermel typické obecněčeské a hovorové jevy:

Tabulka (shrnující autorovy tab. 5.3.1 a 5.3.2, s. 64n.) ukazuje, jak jsou u jednotlivých autorů zastoupeny (u posledního z uvedených jevů by bylo na místě líp charakterizovat slovosledné postavení členů).

 

spisovná čeština (SČ)	obecná čeština (OČ)	Proch.	Kohout	Klíma
studenti, kteří tam byli	studenti, co tam byli	20 OČ	16 OČ	20 0Č
psát tužkou	psát s tužkou	0	0	0
Jana je učitelkou	Jana je učitelka	3 SČ	3 SČ	5 SČ
přišel	von přišel	4 OČ	3 OČ	2 OČ
není to tak strašné	vono to není tak strašný	2 OČ	19 OČ	4 OČ
viděl jsem	já viděl	1 OČ	0	0
bylo slyšet dechovku	byla slyšet dechovka	1 OČ	0	0
je-li doma	jestli (von) je doma	0	5 SČ	1 SČ
Viktorovo auto	Viktora auto	1 SČ	5 SČ	2 SČ

 

U syntaktických typů vypovídá jejich užití spíše o mluveném jazyku jako celku než jen o rozdílu mezi obecnou češtinou a spisovným jazykem, jak se s tímto tvrzením můžeme setkat u Gammelgaardové (1997), Hammerové (1985), Sgalla (1992) a dalších. Autor si všímá i délky vět a jejich typů. Konstatuje spolu s Biberem (1988) a Gammelgaardovou (1997), že parataxe a hypotaxe jsou nejvýmluvnějšími znaky textového typu. Na textech v Bermelově korpusu je možné sledovat mnoho rysů nepřipravené řeči – anakoluty, elipsy, opakování, přerušení, nedokončené výpovědi… (a to přitom nejde o skutečně spontánní a nepřipravené projevy, kde je takových jevů ještě víc).

Hodnocení lexikálních rysů v češtině je problematické, protože se ví málo o vrstvách českého lexika. Jediný použitelný slovník pro klasifikaci, Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), obsahuje sice nejkomplexnější pokrytí lexika, ale v použití klasifikátorů představuje pro vědce množství problémů. Kritéria jsou často preskriptivní, a ne deskriptivní. Například kritérium ‘nesprávně’ nemluví o užití výrazu, ale jen o jeho kodifikačním odsuzování. Bermel cituje z předmluvy ke slovníku pasáž o obecné češtině a nejasný postoj autorů k ní. Při zpracování SSJČ byl použit jako základní forma jazyka jazyk psaný. Všechny formy vhodné pro psaný jazyk zůstávají bez označení, pokud nejsou zjevně zastaralé. Mluvené tvary, které nejsou použitelné pro všechny vrstvy spisovných promluv, klasifikuje SSJČ jako ‘hovorové’, jako ‘obecněčeské’ jsou označeny výrazy, které jsou „krajově neomezené a obecně užívané v projevech běžně mluvených,“ i když „nepatří… plně mezi prostředky spisovného jazyka“ (SSJČ, s. X). Pro svou práci autor zvažuje užití klasifikace Sgallovy a Hronkovy (1992), kteří rozší[141]řili kategorii knižnosti, dále zavedli kategorii ‘obvyklý’, pokrývající vrstvu označenou v SSJČ klasifikátorem ‘hovorový’ a část ‘obecněčeské’ vrstvy, zúžili kategorii slangů a výrazů nízké vrstvy; tyto dvě skupiny ještě dělí na vyšší a nižší. Zvětší se tím prostor pro běžnou a obecněčeskou vrstvu jazyka. Třetí pomocná kategorizace byla pro autora kategorizace Townsendova (1990). Vzhledem k tomu, že Sgall a Hronek (1992) i Townsend (1990) mají ve svých pracích jen omezené slovníky, a SSJČ některé mluvené prvky nezahrnuje, autorovi se nepodařilo klasifikovat 32 slov, která se vyskytla v jeho korpusu, protože je ani SSJČ, ani dva pomocné seznamy neobsahovaly. Jedním ze signálů, že položka není spisovná, je to, že je prostě ze slovníku vypuštěná. Pro klasifikaci nespisovné slovní zásoby použil Bermel tyto kategorie:

hovorový, běžný, obecněčeský, dialektický/regionální, nízký, slang, nedefinovatelný.

Přes celkovou složitost klasifikace se autorovi podařilo zjistit, že nejvíce nespisovných výrazů užila Procházková (427), méně Kohout (349), nejméně Klíma (135). Striktně spisovných slov použila nejvíc také Procházková (104), méně Klíma (85), nejméně Kohout (55). Příznakových slov bylo tedy celkem užito 1155. Celkový počet slovních tvarů v korpusu je přibližně 30 000. Je třeba se zamyslet nad množstvím neutrálních slov, která patří jak do spisovné, tak do obecné češtiny. Škoda, že autor se tento nález nesnaží interpretovat.

Šestá kapitola přináší výsledky a srovnání šetření z předcházející kapitoly. Klímovy dialogy jsou nejblíže spisovnému jazyku, málokdy u něho nalezneme obecněčeské fonologické rysy, morfologické a lexikální rysy jsou častější. Nejzřetelnější jsou nespisovné (popř. i některé hovorové, viz výš) rysy u jeho periferních postav. Naopak Procházková pro své hlavní hrdiny užívá úplný rozsah nespisovných prostředků. U Kohouta má každá postava jasný jazykový profil. Následují detailní přehledy prvků užitých u jednotlivých autorů. U Kohouta Bermel objevuje ještě kvazi-fonetický pravopis některých slov. Nachází u něj prodlužování hlásek, např. vodevříno, vědít, nebo naopak krácení nemuže, polivku, obojí (krácení i dloužení) u zéli, další nespisovné varianty u tvarů cerku, dyť, sme, eště, páč, porád.

Sedmá kapitola shrnuje výsledky zkoumání. Z několika možných interpretací, které zjištěná data nabízejí, vybírá autor dvě, jejichž porovnáním se zabývá (s. 90):

1. spisovná a obecná čeština jsou konkurenční kódy v rámci českého jazyka,

2. nejde o dva soutěžící kódy, ale o různé jemnější hierarchie přijatelnosti jednotlivých jevů za určitých okolností.

Jako mnoho publikací, i kniha Bermelova si všímá problému úplného využití obou kódů v beletrii. Spisovnou varietu autoři, jejichž díla zkoumá, neužívají ve všech jednotlivostech, protože tak nelze reprezentovat mluvený jazyk, úplné užití obecné češtiny však není také možné, protože jazyk literatury je primárně založen na spisovném jazyce. Střídáním obou variet může autor charakterizovat řeč postav.

Bermel zkoumá na svém korpusu i Auerovu (1995) tabulku „spouštěčů“ střídání kódů. Jsou to: nepřímá řeč; změny ve složení účastníků; vsuvky, poznámky; zopakování; změna aktivity; změna námětu; slovní hříčky; komentování. Pro češtinu je možné dodat, že v hovoru bývají i do obecněčeského kontextu zasazovány spisovné tvary slov, které vyjadřují formální status mluvčího a jeho postoj k předmětům jimi označova[142]ným, popř. i k posluchačům v dialogu. Bermel ukazuje, že tyto zásady jsou v jeho korpusu uplatňovány.

Dále autor dovozuje, že obecněčeské fonologické jevy jsou nejčastější v koncových pozicích, dále v počátečních a nejméně časté jsou v kořenu. Není to důsledně uplatněno u všech autorů zastoupených v Bermelově korpusu.

Bermel rozlišuje pět typů psané mluvy, ve smyslu druhé z uvedených možných interpretací dat (ale s ne docela důsledným užíváním odpovídající terminologie):

1. oficiální, pokrývaný spisovným jazykem,

2. neutrální, pokrývaný spisovným jazykem i jeho hovorovou vrstvou,

3. bezpříznakový, neoficiální, pokrývaný hovorovou a obecnou češtinou,

4. příznakový neoficiální, pokrývaný obecnou češtinou, řídce hovorovou češtinou,

5. vysoce neoficiální, pokrývaný obecnou češtinou.

Je třeba zdůraznit, že existence hovorové češtiny jako samostatné variety byla v poslední době českou lingvistikou zpochybněna (viz zejm. Daneš, 1988).

K uvedeným typům Bermel zařazuje jednotlivé příznakové tvary a typy, ať již spisovné, nebo obecněčeské, z fonologie, morfologie, syntaxe a lexika, jak je má doložené ve svém korpusu. Sleduje některé typy nebo tvary, které mají různě vzdálené spisovné a obecněčeské protějšky. Některé vůbec nezasahují neutrální část spektra. Neutrální tvar prostě v jazyce chybí.

Dalo by se argumentovat, že literární dialog je ideální místo, kde bychom mohli očekávat hovorovou češtinu jako zvláštní vrstvu. Jestliže ji zde nenacházíme, je to podle autora důkaz o její neexistenci. Bermel souhlasí s Hronkovou definicí, že hovorová čeština je soubor prostředků, který se liší od spisovného jazyka a obecné češtiny ne kvalitou (repertoárem prvků), ale kvantitou užití jednotlivých jevů. Termín běžně mluvená čeština, bez přímé reference k určité varietě jazyka, podle Bermela líp odpovídá označení pro směsici forem užívaných v dialozích.

Zatímco Gammelgaardová (1997) a Hammerová (1985) si zvolily pro popis střídání kódů hlavně fonologické varianty, Sgall a Hronek (1992) především morfologické, Bermel navrhuje jako základní složku zkoumání využít lexikální složku. Slova s pravidelným střídáním, jako výmluva/vejmluva, doporučuje pokládat za dvojice lexikálních jednotek, jak je to obvyklé např. u dvojice dívka/holka. Varianty krásným/krásnejm; krásné/krásný řadí do morfologie, i když vznikly na základě fonologické alternace. Taky jevy obvykle řazené jako syntaktické by podle něj bylo jednodušší pokládat za jev buď lexikální, nebo morfologický.

Bermel chápe – v souladu s druhou z výše uvedených alternativních interpretací dosud známých dat – spisovný jazyk a obecnou češtinu jako registry, které užívají jisté soubory variant, nebo soubory alternativ, spíše než napevno stanovené kódy. Existuje mnoho textů a promluvových situací, které využívají prostředky na začátku nebo na konci spektra, ty jsou prototypické. V promluvách z publicistiky, literatury a konverzace běžně vzdělaných lidí dochází k střídání prostředků, které stírá ohraničenost obou registrů.

V závěru se znovu Bermel vrací k diglosii. Cituje Fergusona (1959), který ji chápe jako jazykovou situaci splňující tyto tři podmínky: 1. existuje poměrně značná litera[143]tura, která patří k národnímu jazyku, a daná komunita ji pokládá za podstatnou hodnotu; 2. gramotná je jen úzká vrstva elity; 3. jistý čas, někdy i několik století, komunita existuje bez vládnoucí vrstvy (srov. Daneš, 1988).

Podle Bermela je čeština učebnicovou ukázkou ustupující diglosie. Historická situace na konci osmnáctého a na začátku devatenáctého století splňovala Fergusonovy podmínky pro vznik diglosie. Pak došlo k rozšíření oscilace, k jehož příčinám patří neustálý sociální pohyb nahoru i dolů v česky mluvící komunitě. Bermel v této souvislosti (trochu zjednodušeně) zdůrazňuje zejména to, že v dvacátém století zažilo Česko zásadní historické změny, ustavení samostatného státu v roce 1918, komunistický puč v roce 1948 a sametovou revoluci v roce 1989. To vše se projevilo na oslabení diglosie, která ovšem ani v době vzniku nezapustila kořeny příliš hluboko.

Dialogy v literárních dílech a publicistiku je možné v každém případě považovat za dva „mosty“, kterými (už po řadu desetiletí) vcházejí nespisovné prvky do textů vyhrazených tradičně spisovnému jazyku. Čeština představuje podle Bermela jazyk, který z diglosie přechází k stratifikaci registrů na linii formálnost/neformálnost, což je víceméně typické pro mnoho evropských jazyků.

Bermelova kniha je založena na podrobném zpracování přímé řeči v pouhých třech románech. Jeho závěr, více méně potvrzující vývojovou tendenci české jazykové situace od členění na útvary k bohatému repertoáru stylů, by mohl být jen posílen přihlédnutím k dalším, i novějším, beletristickým dílům. Jak upozornila Čmejrková (1997, s. 123), není dnes už obecná čeština příznačná „jen pro řeč některých literárních postav“; současná próza „dokáže zcela zrušit rozdíl mezi řečí autorskou a řečí postav a spolu s tím i formální hranice mezi větou uvozovací a následnou přímou nebo polopřímou řečí literárních hrdinů“. V každém případě je užití obecné češtiny v beletrii velmi specifický problém a jeho zkoumání plně neodpoví na otázku, jak ve skutečnosti mluvený jazyk vypadá. K tomu je potřebí získat zápisy autentických mluvených projevů a ty zkoumat, čehož je si Bermel dobře vědom. Jeho rozbor projevů běžně mluvené oscilace v dané vrstvě jazyka psaného je, jak již bylo řečeno výše, velmi vítaným příspěvkem ke zkoumaní vlivu obecné češtiny na vyjadřování v základě spisovné.

 

LITERATURA

 

AUER, P.: The pragmatics of code-switching: A sequential approach. In: L. Milroy – P. Muysken (eds.), One Speaker and Two Languages. Cambridge University Press, Cambridge 1995, s. 115–135.

BIBER, D.: Variation Across Speech and Writing. Cambridge University Press, Cambridge 1988.

BÍLÝ, M.: Linguists go home! Or: Hands off the Czech language! Scando-Slavica, 45, 1999, s. 81–94.

ČERMÁK, F.: Relations of spoken and written Czech. Wiener Slawistischer Almanach, 20, 1987, s. 133–150.

ČMEJRKOVÁ S.: Jazyk literatury. In: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997, s. 114–132.

DANEŠ, F.: Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách. In: Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. Sborník Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, Praha 1988, s. 21–28

FERGUSON, Ch.: Diglossia. Word, 15, 1959, s. 325–340.

GAMMELGAARD, K.: Spoken Czech in Literature. Acta Humaniora, 18. Scandinavian University Press, Oslo 1997.

[144]HAMMER, L.: Prague Colloquial Czech: A Case Study in Code-Switching. PhD dissertation. Indiana University, Bloomington 1985.

HRONEK, J.: Obecná čeština. Univerzita Karlova. Praha 1972.

KRAVČIŠINOVÁ, K. – BEDNÁŘOVÁ, B.: Z výzkumu běžně mluvené češtiny. AUC. SlavPrag, 10, 1968, s. 305–320.

KUČERA, H.: Phonemic variation of spoken Czech. Slavic Word (Supplement to Word, 11), 1955, s. 575–602.

KUČERA, H.: The Phonology of Czech. Mouton, The Hague 1961.

SGALL, P. – HRONEK, J. – STICH, A. – HORECKÝ, J.: Variation in Language. John Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1992.

SGALL, P. – HRONEK, J.: Čeština bez příkras. H&H, Praha 1992.

Slovník spisovného jazyka českého. Academia, Praha 1989 (druhé, nezměněné vydání).

Townsend, Ch.: A Grammar of Spoken Prague Czech. Slavica, Columbus, Ohio 1990.

Ústav Českého národního korpusu FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 2, pp. 138-144

Previous Petr Sgall: Charles E. Townsend – Eric S. Komar: Czech through Russian

Next Ludmila Uhlířová: Karl-Heinz Best: Quantitative Linguistik