Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ignacio Bosque – Victoria Demonte (coord.): Gramática descriptiva de la lengua española

Jana Králová

[Book reviews]

(pdf)

Ignacio Bosque – Victoria Demonte (coord.): Gramática descriptiva de la lengua española

Ignacio Bosque – Victoria Demonte (coord.): Gramática descriptiva de la lengua española. Espasa Calpe, Madrid 1999. 5351 s.

 

Třídílná Gramática descriptiva de la lengua española byla vydána koncem roku 1999 a do rukou lingvistů a do odborných knihoven se dostávala postupně během let 2000–2001. Vzhledem k rozsahu práce (přes pět tisíc stran ve třech svazcích) je cílem našeho příspěvku představit toto nesporně monumentální dílo české lingvistické veřejnosti. Na jejím vzniku se po šest let podílela početná skupina autorů nejen ze Španělska a z Latinské Ameriky, ale také z USA a Belgie. Jako koordinátoři byli vybráni španělští lingvisté Ignacio Bosque a Victoria Demonte. Jejich cílem bylo vytvořit dílo, které by bylo srovnatelné s podobnými gramatikami dalších evropských jazyků vydávanými v osmdesátých a devadesátých letech dvacátého století: italskou Grande grammatica italiana di consultatione (Boloňa 1988–1995), A Comprehensive Grammar of the English Language (Londýn 1985) a Algemene Nederlandse Spraakkunst (Groningen 1997).

Pokud jde o strukturu práce, Gramática descriptiva de la lengua española obsahuje do značné míry nezávislých sedmdesát osm oddílů (kapitol), které jsou reprezentativní ukázkou nejen současného jazykového úzu, ale i stavu bádání v hispanistické lingvistice devadesátých let dvacátého století. Tematicky je soustředěna zejména na syntax, vztah lexika a syntaxe, morfologii (flexi i derivaci) a na textovou gramatiku. Zdrojem zkoumaného jazykového materiálu je vedle současné literatury a publicistiky také vlastní jazyková zkušenost a jazykové povědomí autorů jednotlivých kapitol.

První svazek zahrnuje dvacet tři kapitol, je věnován syntaktickým vztahům, do nichž vstupují ve výpovědi jednotlivé slovní druhy s výjimkou slovesa. Do druhého svazku byly zařazeny dva tematické celky: dvacet kapitol věnovaných jednotlivým typům jednoduchých vět podle struktury verbálního syntagmatu a devět kapitol, které postihují časové, aspektové a modální vztahy, a to nejen z hlediska slovesa jako takového, ale zejména z hlediska vztahů k ostatním slovním druhům, do nichž sloveso vstupuje při výstavbě výpovědi (především příslovečné určení času). Třetí svazek tvoří rovněž dva tematické celky: první z nich obsahuje dvanáct kapitol a je věnován hypotaktickým a parataktickým vztahům, různým typům tradičně vymezovaných příslovečných vztahů a pragmatice diskursu. Poslední je rozdělen do čtrnácti kapitol a zabývá se odvozováním slov, jmennou a slovesnou flexí a morfonologií (zejména z diachronního hlediska).

Práce je opatřena rozsáhlým úvodem, v němž koordinátoři vysvětlují zaměření díla a jeho metodologická východiska. Sami ji charakterizují jako práci kolektivní, deskriptivní, přístupnou a mnohostrannou, za další charakteristický rys je považována skutečnost, že zahrnuje témata, která dosud stála ve španělské gramatické tradici stranou pozornosti. Na základě takto vymezených rysů se nyní tuto práci pokusíme charakterizovat podrobněji zejména v porovnání s dalšími gramatickými pracemi monografické povahy, které byly ve Španělsku publikovány během devadesátých let dvacátého století (Alarcos Llorach, 1994; Gómez Torrego, 1998).

Jak uvádějí sami koordinátoři, jako práce kolektivní umožňuje deskriptivní gramatika rozšířit počet citovaných prací a poskytnout tak čtenáři širší a mnohostrannější po[221]hled na jednotlivé analyzované jevy, na druhé straně jsou si však vědomi, že se nelze vyhnout určité jak metodologické, tak konceptuální a materiálové heterogennosti. Dílo totiž působí spíše jako soubor studií na dílčí témata než jako souborná a koherentní monografická publikace, a to do té míry, že v práci chybí např. vymezení pojmu věta (oración), i když se s ním běžně pracuje. Jednotlivé aspekty této jednotky jsou zkoumány ve druhém díle v kapitole 37. La predicación: Las oraciones copulativas (s. 2357–2461) – v souvislosti s pojmem predikace a přísudek jmenný se sponou, jiné aspekty pak v díle třetím, a to v kapitolách 60. Los actos del habla. Las oraciones imperativas (s. 2879–3928) a 61. Los enunicados interrogativos. Aspectos semánticos y pragmáticos (s. 3929–3992). Důsledkem rozdílnosti přístupů a s ní související metodologické (ale i materiálové) heterogennosti práce je skutečnost, že i přes zjevnou snahu o přístupnost díla je orientace v rozsáhlém trojsvazkovém souboru někdy značně ztížena.

Deskriptivní povahu díla chápou autoři v souladu s definicí Slovníku Španělské královské akademie jako způsob prezentace určitého objektu z různých aspektů. Proto ji definují jako odmítání zjednodušujících normativních a didaktických přístupů. Za cíl si vytkli podat přehled jednotlivých konstrukcí a jejich složek, vysvětlit a analyzovat jednotlivé gramatické kategorie, jejich vnitřní zákonitosti a morfologické, syntaktické, sémantické a diskursivní vztahy. Do středu pozornosti proto staví zejména empirickou analýzu jazykového materiálu, nikoli ověřování předem daných teoretických konstruktů. Jednotlivé kapitoly jsou však také v důsledku tohoto přístupu, poměrně nového ve španělském lingvistickém myšlení, metodologicky heterogenní – najdeme zde oddíly, které využívají aparátu generativní lingvistiky, funkcionalismu, formální sémantiky, pragmatiky…. Lze tedy snad konstatovat, že tato gramatika odráží nejen vnitřní napětí španělského jazyka a jazykové situace hispanofonních oblastí, ale v širším měřítku i humanitních studií na konci dvacátého století obecně.

Sami koordinátoři dále recenzovanou práci charakterizují jako podrobnou gramatiku, jejímž cílem je poměrně jednoduchým způsobem prezentovat výsledky odborných studií. Nicméně metodologická heterogennost jednotlivých oddílů se odráží i v heterogennosti terminologické a studium jednotlivých kapitol vyžaduje značnou lingvistickou erudici. Jen těžko si lze představit, že by se v takto koncipované práci orientovali např. vysokoškoláci nižších ročníků, případně že by v ní hledali poučení čtenáři bez náležité lingvistické průpravy. Jako ukázku zde můžeme uvést výsledky analýzy výpovědí typu Pablo puso los pollos en el corral (Pablo pustil [dal] kuřata na dvůr). Zatímco na s. 1525–1526 v oddíle 24. Transitividad e intransitividad je spojení en el corral hodnoceno jako příslovečné určení, na s. 1839 v oddíle 30. Los dativos je totéž spojení v identické výpovědi hodnoceno jako předložkový předmět.

Nesporným přínosem je zařazení problémů, které dosud stály v lingvistické hispanistice stranou pozornosti. Sami koordinátoři považují (s. XXIV–XXV) za nově zařazené nebo nově pojaté následující tematické okruhy: problém elipsy (s. 2487–2866), derivace substantiv (s. 4505–4595), syntaktické konstrukce odpovídající povaze slovesného děje verbálních a verbonominálních predikátů (s. 2977–3060), částice (s. 4051–4214), syntaktická klasifikace intranzitivních, inkauzativních a inergativních sloves (s. 1575–1630), samostatná kapitola je věnována rovněž přítomnosti/absenci determinantů [222](s. 891–929), komplexní pohled na způsoby oslovování (s. 1399–1427), spíše pro španělské a latinskoamerické publikum je zejména z normativního hlediska zajímavá rovněž analýza syntaktických variací nepřízvučných tvarů osobních zájmen 3. osoby (tzv. „leísmo“, „laísmo“, „loísmo“ – s. 1317–1398) a problém nadbytečného užívání předložky „de“ u vedlejších vět obsahových (s. 2105–2148). Zejména na pojetí předposledního z citovaných témat, analýzy nepřízvučných tvarů osobních zájmen třetí osoby, lze dokumentovat rozdíl oproti zmíněným gramatických pracím z 90. let dvacátého století – zatímco E. Alarcos Llorach (1994, s. 202–203) vychází zejména z evropského úzu a pouze se zmiňuje o tendenci k eliminaci funkčních rozdílů mezi jednotlivými nepřízvučnými tvary osobních zájmen, L. Gómez Torrego (1998, s. 111) se touto problematikou zabývá výhradně z normativního hlediska v návaznosti na doporučení Španělské královské akademie.

Jedním z cílů autorů a koordinátorů bylo rovněž překonat izolovanost pohledu na jednotlivé gramatické kategorie – jako příklad můžeme uvést analýzu vztahu vztažných, důsledkových a účinkových vět v kapitole 58. Las construcciones consecutivas (s. 3739–3805). Důraz je kladen rovněž na prohloubení pohledu na tradiční španělskou koncepci subordinace – je sice zachováno členění vedlejších vět podle odpovídajících slovních druhů jako substantivní, adjektivní a adverbiální, nicméně při vlastní analýze je brána v úvahu rovněž jejich komunikativní funkce (33. La subordinación sustantiva. Las subordinadas enunciativas en complementos nominales, s. 2083–2105; 34. La variación de las subordinadas sustantivas: Queísmo y dequeísmo, s. 2105–2148; 35. La subordinación sustantiva: la interrogación indirecta, s. 2149–2196). V dalším textu se pokusíme o hlubší pohled zejména na ty otázky, které považujeme z hlediska španělského mluvnictví za nové nebo nově koncipované.

O šíři zvoleného přístupu svědčí i další skutečnost: přestože koordinátoři uvádějí, že deskriptivní gramatika je tematicky soustředěna na syntax a na synchronní popis španělštiny, podařilo se autorům příslušných kapitol přispět k řešení otázek, které jsou po desetiletí předmětem diskuse ve španělské fonetice a fonologii.

Jmenujme na prvním místě příspěvek k řešení otázky existence opozice znělosti a napjatosti. Vzhledem k artikulačním a distribučním vlastnostem znělých a neznělých španělských konsonantických fonémů byla tradičně za prvotní považována opozice znělosti, nicméně od poloviny sedmdesátých let se ve španělské fonologii začalo uvažovat o možné existenci opozice napjatosti (Terrel, 1976). Až do devadesátých let se však k této možnosti stavěla španělská fonetika a fonologie značně skepticky – např. M. Ariza Viguera (1989, s. 10) považuje při analýze vývoje španělského fonologického systému za základní opozici znělosti, i když upozorňuje i na možné odlišné interpretace tohoto vztahu. Z hlediska diachronního hovoří o opozici znělosti rovněž B. Zavadil (1998, s. 165–181). Znělost jako korelační příznak španělských konsonantických fonémů definují rovněž A. Quilis – J. A. Fernández (1992) a L. Gómez Torrego. Teprve E. Alarcos Llorach (1994, s. 34) zdůvodňuje opodstatněnost opozice napjatost/nenapjatost a uvažuje ve španělštině o dvou typech šumových souhlásek: napjatých, které zahrnují tradičně definované neznělé okluzívy a frikativy, a nenapjatých, do nichž jsou řazeny hlásky tradičně vymezované jako znělé okluzívy. Gramática descriptiva [223]už pak považuje opozici napjatosti za primární a z diachronního hlediska považuje sonorizaci a elizi původních latinských konsonantů za jeden z projevů její neutralizace (s. 4493–4494).

Nově a dynamicky je v recenzované práci pojat rovněž vztah mezi pořádkem slov a postavením prominence při vymezení jádra výpovědi (s. 4224–4232). Jako významná se jeví zejména skutečnost, že při řazení sloveso – předmět – podmět a sloveso – předmět – předložkový výraz – podmět musí nést větný přízvuk podmět. Při analýze těchto problémů se autoři opírají zejména o koncepce vycházející z analýzy francouzštiny a angličtiny, tedy jazyků, jejichž slovosled je podstatně pevnější. Dospívají tak v podstatě k opačnému závěru než A. Quilis (1981, s. 376–384), který při analýze zvukové stránky projevu dospěl k pozici poněkud odlišné, tedy ke zjištění, že španělský slovosled je natolik pružný, že o roli zvukových prostředků (zejména melodických) pro označení jádra výpovědi není třeba uvažovat.

Pokud jde o další tematické okruhy spjaté s analýzou diskursu, je třeba mít na paměti, že zkoumání těchto otázek nemá ve španělské lingvistice výraznější tradici. E. Alarcos Llorach (1994, s. 255) i L. Gómez Torrego (1998, s. 256, 258) se omezují v podstatě na problém vymezení výpovědi ve vztahu ke gramatické větě. Oba se shodují na jejím pojetí jako minimální jednotky komunikace a jednotky pragmatické, Alarcos Llorach (1994, s. 256) dále připomíná variabilitu jejího vnitřního uspořádání. Naproti tomu v Gramática descriptiva je analýza diskursu považována za stěžejní východisko. Diskurs (souvislý text) je v recenzované práci chápán jako dynamický proces, každá komunikační událost pak rozšiřuje nebo modifikuje sdílenou informaci (s. 4215–4239). Pojetí těchto otázek v recenzované práci se pokusíme dokumentovat na několika příkladech.

Při analýze determinantů uvažují autoři Gramática descriptiva podobně jako E. Alarcos Llorach (1994, s. 91) a L. Gómez Torrego (1998, s. 70–73) pouze o členu určitém, do této kategorie pak zahrnují (i když s výhradami) i tvar lo (s. 834, 2712–2721). Při analýze tohoto tvaru připomínají, že na rozdíl od dalších tvarů členu ztratil schopnost odkazovat anaforicky na substantivum nebo na jmenné syntagma, že jeho reference je adjektivní a adjektivum může označovat generické vlastnosti nebo kataforicky odkazovat na určitou specifickou vlastnost referentu. (Zde si dovolujeme poukázat na skutečnost, že v práci Báez – Dubský – Králová, 1999, s. 63, zahrnujeme tento výraz mezi ukazovací zájmena neutrální ke kategorii rodu.) Podobně jako Alarcos Llorach (1994, s. 122–124) a Gómez Torrego (1998, s. 92–93), také autoři Gramática descriptiva (s. 870–900) řadí tvary neurčitého členu mezi neurčitá zájmena nebo číslovky. Opírají se přitom zejména o tvarovou blízkost k číslovce uno, una a přízvučnost tvaru. Zřejmě z důvodů symetrie se pak mezi tvary neurčitého členu řadí i plurál unos, unas. (Připomínáme, že možné kontextově podmíněné ekvivalenty v češtině svědčí pro zařazení těchto tvarů mezi neurčitá zájmena, vyjadřující neurčitost zdůrazněnou nebo záměrnou – srov. Báez – Dubský – Králová, 1999, s. 72.) Také v recenzované práci je dále užití neurčitého členu vázáno na vztah specifické/nespecifické interpretace. Tyto nespecifické interpretace se týkají výpovědi jako celku a omezují implikace ve jmenném syntagmatu: ¿Quién me presta un bolígrafo? – Kdo mi půjčí propisovačku? Do [224]popředí vystupuje rovněž specifická problematika negace, role dalších modifikátorů a postavení adjektiv. Generická jmenná syntagmata s neurčitým členem jsou pak vázána i na určité typy predikátů (slovesa typu aumentar en número, abundar, inventar…, při vyjádření náhodného zobecnění, predikáty s modálními slovesy poder/deber), v některých případech je generická interpretace spojení s neurčitým členem možná pouze u substantiv v podmětu.

Dalším tematickým okruhem, který rovněž neměl ve španělské gramatické teorii výraznější tradici, je studium částic. Toto konstatování (Martín Zorraquino, 1992, s. 110–124) potvrzuje rovněž skutečnost, že ani E. Alarcos Llorach (1994) ani L. Gómez Torrego (1998) jim nevěnují pozornost. M. A. Martín Zorraquino (1992) liší částice označující emocionální postoje (felizmente) a částice signalizující gradaci oznamovacího diskursu (motivované potlačení kategoričnosti sdělení – difícilmente, posiblemente; posílení kategoričnosti sdělení – ciertamente, efectivamente; prezentaci sdělení jako nezaloženého na realitě – aparentemente) a konstatuje, že podobnou funkci mohou plnit vedle jednoslovných výrazů i konstrukce typu creo que apod. Upozorňuje rovněž na skutečnost, že užívání konkrétních výrazů může být příznakové rovněž z hlediska diatopického, diafatického nebo diastratického. Přehled a klasifikaci částic podává rovněž M. Casado Velarde (1993, s. 36–39) a na příkladech dokumentuje multifunkčnost vybraných členů této skupiny. Gramática descriptiva vychází zejména z lexikálního významu jednotek, proto některé výrazy řadí mezi tzv. rematické nebo presupoziční kvantifikátory (s. 1037). V souborném výkladu (s. 4051–4200) jsou pak částice a příbuzné výrazy zařazeny pod pojem marcadores del discurso a jsou definovány jako neohebné jednotky, které nemají syntaktickou funkci ve výpovědi a fungují na rovině diskursu. Funkce částice může nabýt řada jazykových jednotek. Z výpovědi jsou vždy rytmicky vyčleněny, nemohou být zdůrazněny opisnou vazbou, nemohou vstupovat do koordinačního vztahu, vstupují do sémantických a syntaktických vztahů s celou syntaktickou jednotkou, nikoli jen s některým jejím členem. Za specifický typ jsou považovány tzv. marcadores metadiscursivos conversacionales – užívají je účastníci rozhovoru ke strukturování informace, svou funkcí se podle této koncepce blíží funkci interpunkce v psaném textu a zřejmě mají často rovněž funkci fatickou (oye, oiga apod).

Dalším tématem, které zůstávalo v tradičně pojatých souhrnných pracích z devadesátých let dvacátého století stranou pozornosti, je slovosled, dílčími aspekty této problematiky se zabývá např. M. Casado Velarde (1993, s. 15–19). Koncepce těchto kapitol vychází v Gramática descriptiva (s. 4215–4300) zejména z anglosaského dělení na téma a jádro (focus) a autoři připomínají, že ve španělštině se jako relevantní jeví tento přístup zejména při popisu pořádku slov. I když hovoří o tématech diskursivních a větných, pozornost věnují zejména tématu větnému a jeho postavení ve větě. Z hlediska větné struktury může mít takto pojaté téma periferní postavení Dinero, todo el mundo lo necesita – Peníze, ty potřebují všichni. Od tohoto typu tématu se liší tzv. téma svazující (vinculante). Stojí zásadně na počátku výpovědi, bývá uvozeno částicí typu en cuanto a, en lo que se refiera apod., syntaktická závislost mezi ním a dalším členem výpovědi je velmi omezená. V ostatních případech, i když téma stojí na počátku výpovědi, může existovat gramatická, i když do značné míry omezená, závislost mezi [225]ním a některým dalším členem výpovědi (nemůže vstoupit do vztahu s členem věty vztažné, příslovečné a podmětné).

V pojetí výpovědi v Gramática descriptiva odpovídá jádro výpovědi nové informaci (mimo presupozici), je spjato s prozodickou prominencí. Rozlišuje se jádro neutrální, které může být identifikováno prostřednictvím otázkového textu, a kontrastivní, které neguje část uvedené presupozice a určuje její alternativní hodnotu. Prominence neutrálního jádra má ve výpovědi pevné postavení na posledním slově melodického konstituentu, zatímco emfatický přízvuk je vázán na kontrastivní jádro a jeho postavení je poměrně volné. Autoři na tomto základě definují zákon korespondence mezi fokusem a jádrovým přízvukem a mezi fokusem a jádrovým přízvukem emfatickým. Specifická pozornost je věnována slovosledu v tázacích výpovědích, a to jak v otázkách doplňovacích, tak v otázkách zjišťovacích. Jádrem výpovědi v otázkách doplňovacích je tázací zájmeno, což prokazuje rovněž možnost jeho přemístění do koncové pozice ¿Has visto a quién? (Viděl jsi koho?) Pokud jde o slovosled v otázkách zjišťovacích, nelze podle této práce považovat za zcela rovnocenné otázky se slovoslednou inverzí a otázky bez inverze. Tento poslední typ výpovědi vystupuje v komunikaci v podstatě jako věta metapropozice, rozdíly se projevují i v možnosti tvoření záporných otázek. Hovoří se i o tzv. vytýkacích konstrukcích, které jsou však chápány velmi široce jako tzv. opisné vazby s relativem (s. 4245–4298). Při analýze jejich využití v diskursu se dělí na tzv. konstrukce specifikující, které vymezují pojmové pole a vyskytují se zejména na počátku sdělení, a konstrukce postspecifikující, které upřesňují, opravují nebo zdůrazňují předchozí specifikace. Dělí se dále na konstrukce rozhodovací, které slouží k výběru specifikace z alternativ, konstrukce emfatické, které se využívají k opakované specifikaci pojmového pole, a konstrukce rektifikační, které slouží k opravě specifikace vymezeného pojmového pole: No ha entrado Juan, es Pedro quien ha entrado (Nevstoupil Juan, je to Petr [kdo přišel).

Snaha zachytit co nejširší spektrum každodenního užívání španělštiny nejen v Evropě, ale i v Latinské Americe se velmi výrazně projevila nejen, jak už bylo naznačeno, ve výrazném zastoupení latinskoamerických lingvistů v autorském kolektivu, ale i přímo v popisu jednotlivých jazykových jevů. Ukázkou tohoto přístupu je i oddíl Sistemas pronominales de tratamiento en el mundo hispánico (s. 1399–1427), věnovaný způsobu oslovování jako jednomu z nejvýznamnějších rozdílů mezi jednotlivými variantami španělštiny. Rozdílnost v pojetí této problematiky se projeví zejména v porovnání s dalšími pracemi z téhož období. E. Alarcos Llorach (1994, s. 76–77) analyzuje tuto problematiku v souvislosti s vývojem repertoáru zájmen druhé osoby singuláru a plurálu v evropské španělštině. Jeho pozornost je soustředěna především na vztah formálního oslovování (usted/ustedes + sloveso ve třetí osobě sg./pl.) a neformální oslovení (/vosotros + sloveso ve druhé osobě sg./pl.) a upozorňuje na skutečnost, že v jižním Španělsku a na Kanárských ostrovech se upouští zejména od užívání zájmena vosotros + 2. osoby plurálu sloves a původní symetrické uspořádání se postupně mění v asymetrickou soustavu tvarů běžnou v Latinské Americe s důsledky nejen pro zájmenné, ale i pro slovesné paradigma. Tvary tzv. vosea pak považuje pouze za regionální záležitost. L. Gómez Torrego (1998, s. 107) se pak omezuje pouze na konstatování, že regio[226]nální spojování zájmena ustedes se slovesem ve tvaru druhé osoby plurálu je z normativního hlediska nepřípustné. Oproti tomu se autoři recenzované práce nespokojují pouze z popisem rozšíření jednotlivých typů způsobu oslovování v různých teritoriálních variantách španělštiny (symetrické uspořádání v evropské španělštině – tvaru pro důvěrné oslovení v singuláru odpovídá tvar vosotros v plurálu, tvaru usted pro formální oslovení v singuláru tvar ustedes v plurálu; asymetrickému uspořádání v Latinské Americe, kdy tvaru ustedes v plurálu odpovídá v singuláru jak tvar usted, tak tvar ; různým typům tzv. vosea, kdy k pólům důvěrnosti a formálnosti oslovování přistupuje ještě stupeň blízkosti). Pragmatické kontexty daného jevu pak ilustrují na osloveních užívaných pro oslovování příbuzných (rodičů, prarodičů) a v úvahu berou nejen zájmena a příslušné slovesné tvary, ale i jejich vztahy k oslovování nominálnímu (s. 1418–1423).

Závěrem: Význam tohoto nesporně monumentálního a v hispanistice určitě ojedinělého díla zřejmě nejlépe vystihl jeden z klasiků španělské lingvistiky Fernando Lázaro Carrerter, když v předmluvě napsal, že po vydání této práce budou lingvisté vědět mnohem více o tom, jak španělština vypadá, a podstatně více o tom, proč tomu tak je (s. XIV). I když lze mít výhrady k řadě aspektů zkoumané práce (např. proč nebylo využíváno metod korpusové lingvistiky, absence celostního pohledu na jazyk) i k některým dílčím výsledkům (modifikaci některých závěrů může přinést i porovnání španělštiny s dalšími jazyky – srov. Dubský, 1993, s. 1), jen těžko si lze představit odbornou studii, která by, byť polemicky, na pojetí daného problému v Gramática descriptiva de la lengua española nenavazovala.

Recenze byla zpracována s podporou grantu GA UK 280 / 2002.

 

LITERATURA

 

ALARCOS LLORACH, E: Gramática de la lengua española. Madrid 1994.

ARIZA VIGUERA, M.: Manual de fonología histórica del Español. Madrid 1989.

BÁEZ SAN JOSÉ, V. – DUBSKÝ, J. – KRÁLOVÁ, J.: Moderní gramatika španělštiny. Plzeň 1999.

CASADO VELARDE, M.: Introducción a la lingüística del texto del español. Madrid 1993.

DUBSKÝ, J.: Medios léxico-gramaticales de comunicación. Linguistica Pragensia, 1, 1993, s. 1–7.

GÓMEZ TORREGO, L.: Gramática didáctica de la lengua española. Madrid 1998.

MARTÍN ZORRAQUINO, M. A.: Partículas y modalidad. In: G. Holtus – M. Metzeltin – Ch. Schmitt (eds.), Lexikon der Romanischen Linguistik, VI., 1. Tübingen 1992, s. 110–124.

QUILIS, A.: Fonética acústica de la lengua española. Madrid 1981.

QUILIS, A. – FERNÁNDEZ, J. A.: Curso de fonética y fonología españolas. Madrid 1992.

TERRELL, T. D.: Teoría generativo-transformacional y dialectología castellana. In: M. Guitart Jorge – G. Roy (eds.), La estructura fónica de la lengua española. Madrid 1980.

ZAVADIL, B.: Vývoj španělského jazyka, 1. Praha 1998.

Ústav translatologie FF UK
Hybernská 3, 110 00 Praha 1

Slovo a slovesnost, volume 63 (2002), number 3, pp. 220-226

Previous Robert Adam: Obraz světa v jazyce

Next David Blažek, Veronika Řezníčková: Beiträge der Europäischen Slavistischen Linguistik (Polyslav)