Asimilace jako příklad mezijazykového kontrastu: čeština vs. holandština

Adela Rechzieglová

[Articles]

(pdf)

Assimilation as an example of interlanguage contrast: Czech vs Dutch

	[1]„In the written medium, it is not typing but
	handwriting which provides the closer
	analogy to speech … The more fluent the
	handwriting, the less possible it is to pick out
	discrete letters, and concomitantly the more
	each letter’s shape will be a product of its
	environment.“
	Hardcastle & Hewlett (1999, s. 9)

 

0. Úvod

Postupující rozvoj elektronických metod výzkumu umožňuje získat stále úplnější a přesnější data o systematických rysech jazykových systémů. Tím je dán zároveň nový impuls pro srovnávání jevů v různých jazycích navzájem; mezi jiným k nim patří také modifikační procesy probíhající v souvislé řeči. Na jeden takový proces chceme upozornit v tomto článku: jde o asimilaci souhlásek v nizozemštině, která v češtině v týchž podmínkách nenastává.

Odpověď na otázku, jaké faktory v určitém jazyce působí asimilaci artikulačního místa, avšak v jiném jazyce jí zabraňují, dosud nebyla jednoznačně formulována. V naší úvaze chceme ukázat, že příčiny tohoto rozdílu je třeba hledat především v systému fonologického inventáře a v organizaci opozic v něm platných. Dále konstatujeme, že dané jazyky mají odlišný způsob segmentace percepčních celků a jiné možnosti jejich modifikací, pravděpodobně v důsledku rozdílného typologického modelu.

 

0.1. Případ -s#j-

Zkoumaný případ rozdílného uplatnění asimilace se týká spojení souhlásek -s#j- na slovní hranici. V holandštině je /s/ palatalizováno na [š], tedy spojení se realizuje jako [-šj-] nebo [-š-], např. zes januari [-šj-] ‘šestého ledna’, princes Juliana [-šj-] ‘princezna Juliana’. V češtině k palatalizaci nedochází a spojení se tedy realizuje jako [-sj-]. Z fonetického hlediska jde v holandštině o případ regresivní (anticipatorní) asimilace artikulačního místa. Asimilace je zde výsledkem automatické koartikulace mluvidel, která si při výkonu daného úkolu usnadňují práci přizpůsobením předchozího fonému fonému následujícímu. Mluvidla si tedy v tomto případě počínají ‘normálně’, v souladu s obecným komunikačním principem: zajistit maximální identifikaci s minimálním úsilím. Zde je ovšem nasnadě otázka, proč si mluvidla uživatelů češtiny rovněž takto přirozeně neusnadňují práci.[2] Jestliže vycházíme z předpokladu, že koartikulace je [108]nevyhnutelný důsledek překrývání artikulačních gest v souvislé řeči, existuje v tomto spojení i v češtině, ale asimilace se neprovede.[3] Tak vznikají vlastně otázky dvě: proč v češtině k asimilaci nedochází a proč v holandštině k asimilaci dochází. Pro úplnost podotýkáme, že obdobný rozdíl najdeme také u fonémů /d/, /t/ a /n/, které se před /j/ v holandštině palatalizují, v češtině však ne.

Mezijazykové rozdíly v uplatnění kontextově závislých změn byly již předmětem pozornosti lingvistů, jak dokazuje rozsáhlá literatura. Podnětná je např. studie Everse, Reetze a Lahiriho (1998), jejímž cílem bylo zkoumat fonetické charakteristiky dentálního/alveolárního [s] a jeho palatoalveolárního protějšku [š] ve třech jazycích, a to v holandštině, angličtině a bengálštině. Přitom autoři záměrně odhlíželi od rozdílného fonologického statusu, který tyto zvuky v daných jazycích mají: v angličtině jsou oba samostatnými fonémy, zatímco v holandštině je [š] pouze alofonem /s/ a v bengálštině [s] je naopak alofonem /š/. Fonetické charakteristiky [s] a [š] jsou však navzdory tomu prakticky stejné. Na tomto výzkumu je pro nás zajímavé, že při srovnávání týchž zvuků v češtině a v holandštině se také jedná o hlásky s rozdílným fonologickým statusem, jak ukážeme dále.[4]

 

1. Fonémy a alofony

Zásadní rozdíl mezi fonologickou interpretací zvuků, které se na asimilaci podílejí, zjistíme již ve fonémovém inventáři. Jak je známo, /s/, /š/ a /j/ jsou v češtině samostatné fonémy, zatímco v holandštině jejich fonologický status není jednoznačně stanoven. Tím je již naznačeno, že při zkoumání funkce těchto zvuků a vzájemného ovlivňování jejich fonetických rysů můžeme očekávat složitější situaci. Zároveň je tak dáno teoretické východisko pro analýzu tohoto jevu asimilace: zúčastněné segmenty, především /s/ a /š/, jsou v holandštině vůči sobě v jiné systémové relaci než v češtině.

 

1.1. Fonologické relace v holandštině

V popisu holandských fonémů není jednota v interpretaci [š]; např. u De Groota (1968, s. 162) a v příručce autorů Cohena, Ebelinga, Fokkemy a van Holka (1972, s. 43) je zařazeno jako foném pouze /s/.[5] Tito autoři pak v textu upozorňují na existenci specifické výslovnosti ve spojení /s/ +/j/, a to „… /s/ ve slově tasje [tašjə] ‘taštička’ zní zcela jinak než /s/ ve slově tas [tas] ‘taška’ v důsledku ovlivnění následujícím /j/ …“ (Cohen – Ebeling – Fokkema – van Holk, 1972, s. 6).

V novější monografii Booije je v přehledu holandských konsonantů jako samostatný foném uvedeno opět pouze /s/ (Booij, 1995, s. 7); zvuk [š] charakterizuje autor ja[109]ko kontextový alofon, srov. „Alveolární konsonanty /s, z, t, n/ se palatalizují před /j/, a realizují se pak jako postalveolární nebo prepalatální zvuky [š, ž, c, ň].[6]

Ve výkladu o fonologii slov v holandštině uvádí Booij mj. alofonní pravidlo týkající se palatalizace konsonantů /s, z, t, n/ před /j/, především při tvoření deminutiv jako: katje [katjə] ‘kotě’ od kat ‘kočka’, tasje [tašjə] ‘taštička’ od tas ‘taška’, klasje [klašjə] ‘třída, deminutivum’ od klas ‘třída’ nebo glaasje [gla:šjə] ‘sklenička’ od glas ‘sklenice’ (Booij, 1995, s. 69–73, 93–95).

Autor upozornil také na palatalizaci v témž spojení na hranici slov, současně však tento jev omezuje na specifický morfologický kontext, kde po slovesných tvarech druhé osoby v inverzním slovosledu (v otázce) následuje enklitická forma zájmena druhé osoby, tj. je, např. had je? [haťjə] nebo [haťə] ‘měl jsi?’, was je? [važjə] nebo [važə] ‘byl jsi?’, kan je? [kaňjə] nebo [kaňə] ‘můžeš?’ a ben je? [beňjə] nebo [beňə] ‘jsi?’ (Booij, 1995, s. 151).[7]

O hlásce [š] najdeme ještě zmínku v příručce o fonetické transkripci (Vieregge, 1985, s. 88) jako o zvuku, který se v holandštině vyskytuje ve variacích, např. meisje [-šj-] ‘děvče’, sjouwen [šj-] ‘tahat, dřít se’, was je [-šj-] ‘byl jsi?’. Pravidelný výskyt [š] při derivaci deminutiv však autor neuvádí, i když ve výkladu o sekundárních artikulacích konstatuje obecně, že /j/ působí palatalizaci předchozího konsonantu (primární artikulace nepalatální se tak změní na sekundární artikulaci palatální), s příklady deminutiv jako bedje [beťə] ‘postýlka’, mandje [maňťə] ‘košíček’ (Vieregge, 1985, s. 135).

V popisu holandských konsonantů od Cohena a Nootebooma (1984, s. 22), zaměřeném foneticky, jsou naopak všechny tři hlásky, tedy s, š i j (a rovněž ň a ť), zařazeny do systému jako fonémy. V chronologicky nejnovější publikaci Algemene fonetiek od Rietvelda a van Heuvena (1997) použili autoři tabulku podle Booije, kde ze tří hlásek, jimž věnujeme pozornost, je jako foném v holandštině zařazeno – jak bylo řečeno výše – pouze /s/ (Rietveld – van Heuven, 1997, s. 98).

 

1.2. Fonologické relace v češtině

Na rozdíl od komplexní situace v holandštině je v češtině klasifikace hlásek, jimž věnujeme pozornost, jednotná. Všechny tři, /s/, /š/ a /j/, jsou zařazeny jako samostatné fonémy, srov. Kučera (1961), Hála (1962), Krčmová (1984), Romportl (1985), Mluvnice češtiny, 1 (1986), Palková (1994). Fonémy /s/ a /š/ jsou členy opoziční řady odlišené příznakem znělosti, kde /s/ je v opozici se /z/ a /š/ je v opozici s /ž/. Navzájem se liší podle artikulačního místa, /s/ je charakterizováno jako prealveolára (přední alveolára), /š/ jako postalveolára (zadní alveolára). Fonémy /s/ a /š/ mohou být v češtině ve všech pozicích ve slově využity pro významové rozlišení, zejména ve finální pozici, např. mys – myš, kos – koš, ples – pleš, ves – veš, vás, nás – váš, náš, opis – opiš, les – lež a další. Pokud jde o fonetickou charakteristiku, je důležité, že /š/ (stejně jako ostatní české palatály) nevzniká sekundární artikulací (palatalizací); tento proces se až [110]na několik výjimek v současné standardní češtině neuplatňuje (Palková, 1994, s. 39, 145, 208). Autorka upozorňuje také na to, že distinktivní rys [-anteriorní] u /j/ nepůsobí (na rozdíl od holandštiny) změnu rysu [+anteriorní] u předchozí souhlásky, např. odjel [odjel], hned jedou [hnet jedou] (Palková, 1994, s. 267).

 

2. Změny v souvislé řeči

V současné době je znovu věnována intenzivní pozornost modifikačním jevům v souvislé řeči, v důsledku toho, že moderní technologie umožňuje jejich registraci a přesnou analýzu. Na úrovni teoretického popisu tyto exaktní výsledky dávají vznik novým otázkám, jednu z nich jsme si položili v tomto příspěvku. V naší problematice hrají roli dva jevy, koartikulace a asimilace, a dále také procesy, které jim zabraňují, proto je zde budeme stručně charakterizovat.

 

2.1. Koartikulace

Koartikulace byla a je předmětem nejen obsáhlé literatury, nýbrž také důležitého mezijazykového výzkumu ACCOR (Articulatory-acoustic correlations in coarticulatory processes: A cross-language investigation), který se uskutečnil v letech 1992–1995; dílčí výsledky z konference v Benátkách 1991 viz Language and Speech, 1993. Hlavním cílem tohoto projektu bylo rozlišit univerzální aspekty koartikulace, které vyplývají z vlastností artikulačního ústrojí, a jazykově specifické aspekty, dané fonologickými pravidly jednotlivých jazyků. Navzdory tomuto badatelskému úsilí není však podstata jevu koartikulace dosud jednoznačně definována, jak konstatují např. Fowlerová a Saltzman (1993, s. 173).[8]

Jestliže přihlédneme k rysům, v nichž se většina charakteristik shoduje (viz např. Coarticulation, 1999), lze koartikulaci popsat jako spontánní, vzájemné a dočasné artikulační překrývání sousedících fonémů. Experimentální studie ukázaly, že toto simultánní ovlivňování řečového traktu více než jedním artikulačním gestem může mít za následek trvalé modifikace, jako posun místa artikulace; pak se jedná o asimilaci (Vieregge, 1985, s. 154; Farnetani, 1997, s. 371; Keating, 1988, s. 4[9]).

I komunikační stránka koartikulačních změn již byla podrobena zkoumání. Tak např. Widdison (1997, s. 253) tvrdí, že koartikulace sice usnadňuje práci mluvčího, ale komplikuje porozumění s adresátem, protože působí znejasnění informace: příjemce musí odstranit účinky koartikulace, aby mohl rekonstruovat symbolické, invariantní tvary (termín je Widdisonův), uložené v paměti.[10]

Podle našeho názoru (srov. Rechziegel, 1998) však koartikulace není faktorem, který identifikaci zvuků znesnadňuje, protože v povědomí příjemce existují v této koarti[111]kulované nebo jinak modifikované podobě. Rozeznávání modifikovaných zvukových segmentů není proto nesnadnější než rozeznávání segmentů, které takto pozměněny nejsou, jako je tomu například v češtině.

Soustavné studium koartikulace ukázalo, že k ní – navzdory výše zmíněnému automatismu mluvidel – někdy v jazyce nedochází vůbec (Recasens, 1984a,b; Farnetani, 1990, 1997; Fowler – Saltzman, 1993). Podle těchto autorů koartikulace závisí na působení dvou protichůdných tendencí: koartikulační agrese, která je chápána jako intenzita záměru fonetických, fonologických a komunikačních faktorů uskutečnit artikulační přizpůsobení, a koartikulační resistence, což je schopnost artikulačního gesta ubránit se potenciálně rušivému vlivu sousedních gest (Farnetani, 1990; Fowler – Saltzman, 1993). Její působení pak je určeno součinností různých faktorů, které patří do jazykově specifických rysů. Jedním z nich je slovní přízvuk, jak ukázali např. Lindblom (1990) nebo de Jong, Beckman, Edwards (1993). Autoři zjistili, že koartikulace (i asimilace) je méně výrazná v přízvučných slabikách, kde překrývání artikulačních gest brání tzv. hyperartikulace (zřetelná artikulace v důsledku zpomalení tempa).[11]

 

2.2. Asimilace

Tento jev úzce souvisí s koartikulací, v pojednání různých autorů však nejsou vždy dostatečně od sebe odlišeny. Rovněž terminologie není jednotná, tak např. Ohala (1993, s. 155) užívá termín koartikulace jako synonymum k termínu asimilace. Farnetaniová definuje asimilaci jako kontextovou variaci zvuků řeči, při níž se jeden nebo více jejich fonetických rysů pozmění tak, že se podobají rysům zvuků sousedících (Farnetani, 1997, s. 376, srov. také Lindblom, 1983). Pro naši problematiku má rozlišení obou procesů zásadní důležitost jako nástroj pro popis rozdílu mezi holandštinou a češtinou v otázce jazykových změn. Vyjdeme-li z charakteristiky koartikulace uvedené výše, lze asimilaci definovat jako její výsledek, který se stal trvalou součástí fonologického systému, tj. jako fonologizovanou koartikulaci.

 

3. Rozdíly a jejich příčiny

V předchozím výkladu jsme věnovali pozornost fonologickému popisu zkoumaných fonémů v obou jazycích a uvedli jsme základní charakteristiku procesů koartikulace a asimilace. Nyní se zaměříme na konkrétní výskyt koartikulace těchto fonémů a jejich případnou asimilaci v holandštině a na absenci asimilace v češtině. V holandštině se jedná o značně rozšířený jev.

 

3.1. Výskyt a evaluace [s] v holandštině

Asimilace [s] > [š] před [j] na slovním švu není osamoceným jevem, nýbrž dochází k ní i v jiných pozicích. Navíc ve výslovnosti určitých skupin mluvčích (často s nářečním původem nebo s nižším vzděláním) se setkáme s výslovností [š] místo [s] ve [112]finálním postavení, aniž by se jednalo o asimilaci k následujícímu palatálnímu konsonantu. Palatalizace se provádí pravidelně:

a) na morfémovém švu,

b) na slovním předělu.

Ad a) Na morfémovém švu se pravidelně palatalizuje (nebo jinak modifikuje) kmenový konsonant při tvorbě deminutiv, kde se uplatňuje pět různých morfémů, a to: -je, -tje, -etje, -kje, -pje. Tak vznikají tvary jako např. glaasje [-šjə] < glas ‘sklenička, sklenice’, haartje [-ťjə] < haar ‘vlásek, vlas’, ringetje [-eťjə] < ring ‘prstýnek, prsten’, kettinkje [-kjə] < ketting ‘řetízek, řetěz’, boompje [-pjə] < boom ‘stromeček, strom’. Tyto segmenty se jinde v systému nevyskytují. Pokud jde o povahu jevu, je chápána autory holandských příruček, které jsem výše jmenovala, jako výsledek koartikulačního procesu.

Koartikulace však nemusí vždy resultovat v asimilaci, jak již bylo řečeno a jak vidíme na příkladu češtiny, zde však je asimilace závazná, a proto je namístě otázka, zda se na její realizaci nepodílejí ještě další faktory. V této morfologické pozici se totiž daná variace jeví spíše jako fonologická než jako pouze fonetická. Specifická forma deminutiv působí u holandského uživatele (i u mluvčího, který jazyk nezná) výrazný emocionální efekt. Můžeme si to ověřit jejich vyslovením: např. poesje [-ušj-] ‘kočička’, kusje [-üšj-] ‘pusinka, polibek’, schatje [-ťj-] ‘drahoušek’, hondje [-ťj-] ‘pejsek’, oortje [-ťj-] ‘ouško’. Nezdrobnělé formy poes [-s], kus [-s], schat [-t], hond [-t], oor [-r] takový vjem nevyvolávají. Je možné, že derivace jako změna neutrálního významu ve význam emocionálně zabarvený je v těchto spojeních signalizována právě fonetickou modifikací souhlásek (jejich palatalizací nebo spojením [retnice+j]).

Vzhledem k tomu, že palatalizace [s] > [š] je v tomto případě – jak již bylo řečeno – závazná, je možno vyvodit závěr, že koartikulace se fonologizuje nejen proto, že změně fonetického rysu nic nebrání, nýbrž také proto, že akustický efekt modifikace slouží jako signalizace morfosémantického procesu.

Pravidelný výskyt asimilace jsem zaznamenala ještě u další skupiny slov, a to u ustálených složenin (jde tedy rovněž o morfémový šev), např. kampioensjaar ‘šampionův rok’, bedrijfsjubileum ‘podnikové jubileum’, dorpsjuffrouw ‘vesnická slečna’, uitgaansjurk ‘večerní toaleta’, bruidsjapon ‘svatební šaty’, jagersjargon ‘myslivecká hantýrka’. Tyto složeniny jsou vnímány jako jeden celek a podobně jako u deminutiv je slabika obsahující [j] nepřízvučná; automatismu mluvidel, která si palatalizací usnadňují práci, zde opět nic nebrání.

Ad b) Asimilace na slovním švu, která nás v tomto výkladu zajímá, je složitější, protože její provedení závisí na kontextových a komunikačních podmínkách. Kombinace segmentů [s] + [j] na slovní hranici se vyskytují v mnoha různých hláskových kontextech. Před /s/ mohou předcházet jak konsonanty, tak vokály a po /j/ (na rozdíl od deminutiv) mohou následovat rovněž všechny holandské vokály i diftongy, např. Babs juicht [-šj-] ‘Babs jásá’, wees jezelf [-šj-] ‘buď sám sebou’, broers Jan en Willem [-šj-] ‘bratři Jan a Vilém’, dat is jammer [-šj-] ‘to je škoda’, toets jouw kennis [-šj-] ‘vyzkoušej si své znalosti’, muis Jacob [-šj-] ‘myš Jakub’, zes juli [-šj-] ‘šestého července’, las jij daarover? [-šj-] ‘četl jsi o tom?’, dus ja [-šj-] ‘takže’, Fons Jippes [-šj-] ‘vlastní jméno’, tevergeefs jankte zij [-šj-] ‘marně plakala’, vergis je niet ‘nepleť se’.

[113]Asimilace v této pozici dosud není dostatečně prozkoumána. Někteří autoři ji považují za stejný jev jako je asimilace uvnitř slova, srov.: „… v holandštině je základním konsonantem [s]. Palato-alveolární sibilanta [š] se vyskytuje … nejčastěji jako alofon /s/ před palatálním aproximantem [j]. Tato asimilace se uskutečňuje mezi slovy i uvnitř slov“ (Evers – Reetz – Lahiri, 1998, s. 351).[12] Rietveld a van Heuven (1997) asimilaci na slovním předělu dokonce uvádějí jako příklad na palatalizaci v holandštině obecně, aniž by se zmínili o pravidelné variaci [s] ~ [š] při odvozování deminutiv.

Podle našeho názoru je však třeba mezi oběma jevy rozlišovat; důležitým kritériem je, že asimilace na morfémovém švu je povinná, kdežto na slovní hranici nikoliv. Toto pozorování, které jsem učinila jako uživatelka holandštiny, je potvrzeno např. v monografii Booije (1995, s. 95). Na slovní hranici je realizace s asimilací sice nejčastější, ale když to vyžadují komunikační podmínky, je segmentace obou komponentů vždy možná, a pak k asimilaci nedochází. Je to nejčastěji při pomalé a pečlivé výslovnosti, nebo při důrazu, jako např. v rozhlasové relaci o délce trestu za zločin: zes | jaar ! [-s#j-] (ve významu: představ si, dali mu za to šest let vězení!). I pauza byla zřetelná. Jinak řečeno, v pozici na slovním švu koartikulace – na rozdíl od situace uvnitř slova – fonologizovaná není.[13]

Dalším rysem, kterým jsou obě asimilační pozice navzájem diferencovány, je znělá výslovnost, kterou konstatuje Booij ve spojení [s + j] na slovní hranici, tj. was je? jako [važjə nebo važə] (Booij, 1995, s. 95). Jedná se pak nejen o asimilaci artikulačního místa (palatalizaci), nýbrž zároveň o asimilaci znělosti (v angličtině se v podobném spojení rovněž vyskytuje výslovnost znělá, srov. as you like [ežju:lajk]). Naproti tomu při palatalizaci na morfémovém švu (jako tasje, klasje, glaasje) je znělá realizace [š] vyloučena.

V jednom určitém kontextu na slovním předělu jsem však zjistila zcela pravidelný výskyt asimilace, a to při užití krátké formy osobního zájmena 2. osoby, je ‘ty’ (dlouhá forma je jij), a to jednak ve zjišťovacích otázkách (srov. příklady Booije v oddílu 1.1), jednak po částicích zakončených na -s, jako als, zoals, mits ‘jako/když, jak, jestliže’. V obou případech je zájmeno je vždy enklitické, takže vzniklý segment je homofonní s deminutivními tvary.

V tázacích větách, jako např. Pas je goed op jezelf ? [-šj-] ‘Dáš na sebe pozor?’ nebo Was je op tijd ? [-šj-] ‘Přišel jsi včas?’ nelze bez pomoci kontextu odlišit slovesné tvary pas je, was je od homofonních deminutiv pasje ‘průkazka’, wasje ‘trocha prádla (na přeprání)’ apod.

Rovněž ve spojení výše uvedených částic se zájmenem je, kde se (s výjimkou částice mits) jedná o velmi frekventované spojení, např. als je (komt, denkt, bent, hebt) ‘když/až přijdeš, myslíš, jsi, máš’, zoals je (weet, ziet, wilt) ‘jak víš, vidíš, chceš’, mits je het nooit weer doet ‘jestliže už to nikdy neuděláš’ se palatalizace [s] > [š] provede vždy.[14]

[114]Pokud tedy můžeme soudit, není asimilace na slovním předělu určena systémovými pravidly jako na morfémovém švu, nýbrž je dána aktuálními podmínkami daného kontextu a komunikační situace. Podmínky, které určují provedení či absenci asimilace, vyžadují ještě další zkoumání. Z dosavadního pozorování je zřejmé, že /s/ v holandštině není foneticky jednoznačně specifikováno a že variace v realizaci tohoto fonému, zvláště na konci slova v souvislé řeči (ale také v absolutním konci výpovědi, viz dále), je značná, aniž by to nepříznivě ovlivnilo jeho funkci.

Variace [s] ~ [š] na konci slova v absolutním konci výpovědi si zasluhuje zmínku, protože potvrzuje, že /s/ je konsonant s velkým realizačním rozptylem. Tento jev příručky neuvádějí, snad proto, že se jedná o důsledek relaxované výslovnosti v individuálním řečovém stylu. Jistě hraje roli také fakt, že jazykové povědomí uživatelů nemá oporu v systematické distinktivní opozici /s/ : /š/. Když jsem se dotázala mluvčího, který vyslovuje bos, poes, jas ‘les, kočka, kabát’ jako [boš, puš, jaš], zda slyší (nebo činí) rozdíl mezi [š] na konci slova a [š] v zdrobnělých formách bosje, poesje, jasje, zněla odpověď, že v deminutivech je [š] ‘jiné’. Pro mluvčí s touto výslovností pak signálem změny neutrálního významu na emocionálně zabarvený (který předpokládám jako funkci asimilace při deminutivní derivaci) není alternace [s] ~ [š(j)], nýbrž kontrast [š] ~ [šj].

 

3.2. Výskyt a evaluace [s] v češtině

Pro českého mluvčího je přirozené, že ve spojení /-s#j-/ si /s/ zachovává svůj příznak [+anterior], a to ve všech kontextových a komunikačních podmínkách, stejně jako je pro holandského mluvčího přirozené, že /s/ tento příznak za určitých podmínek ztrácí. Situace v češtině je v rozporu s automatickou snahou mluvidel usnadnit si artikulační námahu, a proto je jistě složitější najít pro tento jazykově specifický rys systémové příčiny. O koartikulaci v českém jazyku zatím vyčerpávající výklad chybí. V Mluvnici češtiny, 1 (1986, s. 55) najdeme poznámku, že „… hlásky na sebe působí a vytvářejí tak hlásková spojení jak v rámci slabiky, tak i přes hranici slabiky …“. Palková (1994, s. 144–147) podává výčet a charakteristiku změn, k nimž dochází v souvislé řeči, a těch je ve standardní češtině jen málo. Stručný přehled ovlivnění uvnitř krátkých segmentů, v nichž jsou vystřídány kombinace všech českých konsonantů s českými vokály, najdeme ve studii Borovičkové a Maláče (1967).

Možnost modifikačních jevů na hranici slov, pokud je mi známo, systematicky zkoumána nebyla; zaznamenány jsou případy změn ve spojení předložky s následujícím slovem nebo spojení slova a reflexivního se. Tyto kombinace však sdílejí týž slovní přízvuk, takže jsou vnímány jako jeden celek, a proto nepřispívají k řešení problému, který nás zajímá.

Jestliže přijmeme stanovisko, že koartikulace je obecný průvodní jev při produkci řeči, nemůžeme ji pochopitelně vyloučit ani na slovním předělu. Situace je zde specifická vzhledem k uplatnění faktoru slovního přízvuku a hyperartikulace, ale přesto lze [115]předpokládat, že k dočasnému (průběžnému) vzájemnému ovlivnění sousedícími segmenty dochází. Percepce uživatele jazyka to pravděpodobně nezaznamená; koartikulace může, ale nemusí být vnímatelná jako modifikace fonetických vlastností daného segmentu (Farnetani, 1997, s. 371).[15]

K asimilaci však nedojde, protože se proti ní uplatní silný systémový odpor. V tomto případě se nejedná o resistenci koartikulační, nýbrž o resistenci, která působí proti jejímu výsledku, asimilaci. Zde by pak bylo možné mluvit o asimilační resistenci (jako doplnění k pojmu a termínu koartikulační resistence). V obecné rovině bychom mohli vidět v tomto zabraňování asimilaci příklad principu hierarchie norem (Ohala, 1993, s. 167): akusticko-auditorní norma má v češtině prioritu před normou artikulační. Je to velmi zajímavá myšlenka, která by zasloužila více pozornosti jako možnost doplnění typologické charakteristiky jednotlivých jazyků.

Co se týče faktorů, které asimilační resistenci v češtině vyvolávají, jde jistě o působení komplexu systémových rysů. V první řadě nepochybně hraje roli status /s/ a /š/ jako samostatných fonémů s distinktivním potenciálem; to je základem jejich fungování ve fonologickém systému. Již tato prominentní funkce sama o sobě by měla zajistit, že nedojde k modifikaci fonetických vlastností /s/ a /š/. Na příkladu jiných jazyků, např. angličtiny, však vidíme, že tento princip nemusí mít za následek neměnnost fonetických vlastností fonémů. V tomto jazyce jsou /s/ a /š/ rovněž samostatné fonémy jako v češtině, a navzdory tomu se /s/ na slovní hranici před /j/ asimiluje v /š/, např. God bless you [-šj-] ‘bůh ti žehnej’. Samotný fonologický status tedy neurčuje, zda daný foném podléhá asimilaci či ne a je třeba počítat se součinností faktorů dalších.

Zde je jistě velmi důležitý slovní přízvuk. S výjimkou enklitik je v češtině přízvuk vždy na první slabice ve slově a – jak již bylo řečeno – přízvučné slabiky mají menší míru koartikulace i asimilace, vzhledem k tomu, že tam dochází k hyperartikulaci. Rovněž pauza mezi slovy, před další přízvučnou slabikou, přispívá k (relativnímu) zpomalení tempa. O tom, že i v souvislé řeči je pauza účinná, svědčí to, že je-li koncovým zvukem znělý konsonant, dochází k jeho neutralizaci, stejně jako v absolutním konci výpovědi, srov. hned jedou [-t#j-]. Na rozdíl od toho si na morfémové hranici týž konsonant znělost před [j] zachovává, srov. odjel [-dj-].[16] Výrazná artikulace přízvučných slabik a zpomalení tempa při pauzách společně vytvářejí systémové artikulační zákonitosti: usnadňují v češtině artikulaci bez asimilace, poskytují kompenzaci za (nerealizovanou) asimilaci.

 

3.3. Distribuce informace

Konec slova je tedy v češtině označen pravidelnou pauzou; tento silný hraniční signál je opěrným bodem pro korektní identifikaci významových segmentů. Naproti tomu v holandštině hranice splývají, ba dokonce (podle některých autorů) se neznělá finála realizuje zněle, čímž je spojení obou jednotek ještě zdůrazněno.[17] Při zkoumání [116]faktorů, které v češtině brání asimilaci na slovním předělu, je tomuto faktu třeba věnovat pozornost, protože se může jednat o jazykově specifický způsob zpracování informace. Vzhledem k tomu, že čeština je flektivní jazyk, informace se formuje pomocí flektivních sufixů, v neflektivní holandštině především pomocí předložek. Je možné, že právě proto má v češtině koncová část slova (nebo koda) větší závažnost než v holandštině a její fonetická forma nemůže snadno podléhat kontextovým změnám.

V pojednání S. Greenberga (1999, s. 168–169) o hláskových změnách v angličtině se tvrdí, že k nim dochází především v kodách, které přizpůsobují své artikulační místo následujícímu onsetu nebo se zcela eliminují, zatímco onsety slabik[18] se většinou nemění.[19] Předpokládáme, že tento poznatek platí jen pro jazyky neflektivní nebo málo flektivní, jako je angličtina či holandština. V holandštině je nejdůležitější lexém, a v koncové části (nebo kodě) dochází ke změnám, jako je eliminace, palatalizace a redukce, např. bellen [belə] ‘zvonit’, kopen [koupə] ‘koupit’, honden [hondə] ‘psi’, kinderen [kinderə] ‘děti’.

Naproti tomu pro češtinu je charakteristické, že ve standardní výslovnosti je fonologických změn celkově málo a samohlásková kvalita není redukována. Dochází-li (v nestandardních projevech) k redukci např. vlivem tempa či nedbalosti mluvčího, není menší v první slabice slova, nýbrž spíše v koncovce (Palková, 1994, s. 144–145, 279). V bohatě flektivním jazyce, jako je čeština, jsou první a koncová část slova stejně závažné: právě explicitní tvar poslední slabiky (nebo kody) obsahuje nejen důležité sémantické aspekty, nýbrž spoluurčuje význam celé výpovědi, a je proto významným percepčním bodem. Po identifikaci kmenového lexému musí posluchač udržet pozornost až do konce slova, v němž se při skloňování v každé aktuální formě doplňuje variabilní informace.

Lze předpokládat, že již při akvizici se dítě učí poslouchat zvukový materiál jazykově specifickým způsobem, to znamená v případě flektivních jazyků, že percepce je zapojena po celou dobu trvání slova. Tímto způsobem, krok za krokem, se vytvářejí aktuální vzorce očekávání: každá koda umožňuje jinou selekci vhodných kandidátů, které mohou následovat v dalším onsetu. Aby bylo možno ověřit tuto hypotézu, jsou zapotřebí poslechové testy u dospělých a dětí. Poslouchá-li uživatel českého jazyka zvukový materiál testu odlišným způsobem než např. uživatel angličtiny či holandštiny, můžeme mluvit o typologicky založené prioritě sémantického principu oproti principu fonetickému. Tím by mohla být – na vyšší systémové úrovni – formulována další příčina mezijazykového rozdílu v aplikaci modifikačních procesů.

 

[117]4. Závěr

V tomto článku jsem upozornila na zajímavý fonetický jev, týkající se odlišného uplatnění asimilace na slovním předělu v češtině a holandštině. Aspekty zkoumané diference bychom mohli shrnout pod jednoho společného jmenovatele, a to rozdíl ve fonetickém gestu.[20] Tento elegantní termín označuje ‘lingvisticky signifikantní aktivity struktur hlasového ústrojí’ a tím podle našeho názoru odpovídajícím způsobem charakterizuje dané systematické rozdíly mezi oběma jazyky; navíc je v souladu s českou jazykovědnou tradicí.

Ve svém výkladu jsem uvedla některé systematické fonetické a fonologické rysy obou jazyků, které jsou patrně důvodem daného rozdílu. V holandštině se prosazuje princip nejmenší artikulační námahy, v češtině rozhoduje auditorně-akustická norma, která se opírá o distinktivní opozice a je v součinnosti s jazykově specifickou segmentací, vyznačenou slovním přízvukem a pauzami. Ukázalo se, že holandština připouští značnou kontextovou variaci /s/, která se v češtině nevyskytuje; čeština je foneticky explicitní, holandština implicitní. Tento rys může souviset s typologickou charakteristikou, která se váže k jazykům flektivním a neflektivním.

 

LITERATURA

 

BOROVIČKOVÁ, B. – MALÁČ, V.: The Spectral Analysis of Czech Sound Combinations. Academia, Praha 1967.

BOOIJ, G.: The Phonology of Dutch. Oxford University Press Inc., New York 1995.

Coarticulation. Theory, Data and Techniques. Eds. W. J. Hardcastle – N. Hewlet. Cambridge University Press, UK, Cambridge 1999.

COHEN, A. – EBELING, C. L. – FOKKEMA, K. – HOLK, A. G. F. van: Fonologie van het Nederlands en het Fries. Martinus Nijhoff, ‘s-Gravenhage 1972.

COHEN, A. – NOOTEBOOM, S. G.: Spreken en verstaan. Een nieuwe inleiding tot de experimentele fonetiek. Van Gorcum, Assen 1984.

EVERS, V. – REETZ, H. – LAHIRI, A.: Crosslinguistic acoustic categorization of sibilants independent of phonological status. Journal of Phonetics, 26, 1998, s. 345–370.

FARNETANI, E.: V-C-V lingual coarticulation and its spatio-temporal domain. In: Speech Production and Speech Modelling. Eds. W. J. Hardcastle – A. Marchal. Kluwer Academic Publishers, Dordrecht 1990, s. 93–110.

FARNETANI, E.: Coarticulation and connected speech processes. In: The Handbook of Phonetic Sciences. Eds. W. J. Hardcastle – J. Laver. Blackwell Publishers, Oxford, UK – Cambridge, USA 1997, s. 371–404.

FERGUSON, C. A. – FARWELL, C. B.: Words and sounds in early language acquisition. Language, 51, 1975, s. 419–439.

FOWLER, C. A. – SALTZMAN, E.: Coordination and coarticulation in speech production. Language and Speech, 36, 1993, s. 171–195.

GREENBERG, S.: Speaking in shorthand – A syllable-centric perspective for understanding pronunciation variation. Speech Communication, 29, 1999, s. 159–176.

GROOT, A. W. de: Inleiding tot de algemene taalwetenschap. Wolters-Noordhof N. V., Groningen 1968.

HÁLA, B.: Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. ČSAV, Praha 1962.

CHOMSKY, N. – HALLE, M.: The Sound Pattern of English. Harper and Row, New York 1968.

JONG, K. de – BECKMAN, M. E. – EDWARDS, J.: The interplay between prosodic structure and coarticulation. Language and Speech, 36, 1993, s. 197–212.

[118]KEATING, P. A.: The window model of coarticulation: articulatory evidence. UCLA Working Papers in Phonetics, 1988, s. 3–29.

KRČMOVÁ, M.: Fonetika a fonologie českého jazyka. SPN, Praha 1984.

KUČERA, H.: The Phonology of Czech. Mouton, ‘s-Gravenhage 1961.

LINDBLOM, B.: Economy of speech gestures. In: The Production of Speech. Ed. P. F. Mac Neilage. Springer Verlag, New York 1983, s. 217–245.

LINDBLOM, B.: Explaining phonetic variation: a study of the M & M theory. In: Speech Production and Speech Modelling. Eds. W. J. Hardcastle – A. Marchal. Kluwer, Dordrecht 1990, s. 403–439.

OHALA, J. J.: Coarticulation and phonology. Language and Speech, 1993, s. 155–170.

PALKOVÁ, Z.: Fonetika a fonologie češtiny. Univerzita Karlova, Praha 1994.

RECASENS, D.: Timing constraints and coarticulation: alveopalatals and sequences of alveolar + [j] in Catalan. Phonetica, 41, 1984a, s. 125–139.

RECASENS, D.: V-to-C coarticulation in Catalan VCV sequences. Journal of the Acoustic Society of America, 76, 1984b, s. 1624–1635.

RECHZIEGEL, A.: On the notions of target and target-undershoot in the phonetics of L1. In: Proceedings of Institute of Phonetic Sciences, 22. University of Amsterdam, Amsterdam 1998, s. 85–95.

RECHZIEGEL, A.: Consonants in contact: on assimilation and cross-language contrast. In: Proceedings of Institute of Phonetic Sciences, 24. University of Amsterdam, Amsterdam 2001, s. 103–115.

RIETVELD, A. C. M. – HEUVEN, V. J. van: Algemene fonetiek. Coutinho Bussum 1997.

ROMPORTL, M.: Základy fonetiky. SPN, Praha 1985.

SLOAT, C. – TAYLOR, S. H. – HOARD, J. E.: Introduction to Phonology. Prentice-Hall, Englewood Cliffs, N. J. 1978.

VIEREGGE, W. H.: Transcriptie van spraak. Theoretische en praktische aspecten van de symboolfonetiek. Foris Publications, Dordrecht, Holland – Cinnaminson, USA 1985.

WIDDISON, K. A.: Phonetic explanations for sibilant patterns in Spanish. Lingua, 102, 1997, s. 253–264.

 

R É S U M É

Assimilation as an example of interlanguage contrast: Czech vs Dutch

In this paper I have introduced one case of modification of articulation at the word-boundary, i. e. the assimilation, which regularly takes place in Dutch, but is impeded in Czech. In Dutch the assimilation of [s] in front of [j] is the result of coarticulation, applied in order to reduce the articulatory effort. It is, however, not an isolated phenomenon, but it is connected with the not clearly defined phonological and phonetic opposition of [s] and [š]. In Czech, despite the presumption that the coarticulation of the [s] in front of [j] also is possible, it is not audible for the speakers as modification, and – most importantly – it does not yield assimilation of the former to the latter, i. e. the realization of [š]. In our opinion the constraints are complex, in the first place we should point to the distinctive role of the /s/ and /š/ in the whole system. The perceptual segmentation in Czech, moreover, is ruled by the distribution of word-stress at the initial syllable of the word (after a pause); this brings about the hyperarticulation of the syllable, so that no need is felt to reduce the articulation. Because of the typological difference between Czech and Dutch, as respectively inflective and not-inflective languages, the phonetic phenomena at the word-end can be very significant and should be examined further.

Universiteit van Amsterdam
Institute of Phonetic Sciences

Slovo a slovesnost, volume 64 (2003), number 2, pp. 107-118

Previous Jindra Světlá: K typologickým rozdílům mezi texty informativními a apelativními

Next Robert Adam: Formy podání řeči