dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Příspěvek linguistiky k zjišťování akustičnosti uzavřených prostorů

Josef Vachek

[Discussion]

(pdf)

-

Když bylo v červnu roku 1939 rozhodnuto, že pobočná scéna Národního divadla bude umístěna v budově bývalého karlínského Variété, bylo nutno bez odkladu přistoupiti k četným technickým úpravám a opravám budovy. Nešlo jen o obnovu nevyhovujícího technického zařízení, ale také — a to hlavně — o radikální zlepšení akustičnosti hlediště, které bylo původně určeno účelům jiným než divadelním, a proto po stránce akustičnosti mělo mnohé závady. Bylo zapotřebí zjistit, která místa v hledišti jsou zvláště akusticky vadná, aby mohly být podle toho provedeny vhodné technické úpravy. Práce se tu ujali techničtí odborníci inž. arch. Jaroslav Vott, technický správce Národního divadla, a akustický odborník inž. dr. J. B. Slavík, kteří mne požádali, abych připravil český jazykový materiál, na jehož podkladě by bylo možno zkoušky akustičnosti uspokojivě a průkazně provésti. Podjal jsem se rád tohoto úkolu a tak u nás došlo po prvé k spolupráci techniky a jazykozpytu na tomto poli. Podrobné vylíčení historie úprav, technické stránky zkoušek, i úplný jazykový materiál, jehož bylo při zkouškách srozumitelnosti použito, jsou uveřejněny v souborné publikaci, která nedávno vyšla tiskem.[1] Ačkoli jsem v této publikaci doprovodil jazykový materiál všeobecnými vysvětlujícími poznámkami, určenými širší veřejnosti, přece myslím, že nebude na škodu, osvětlím-li zde věc ještě se speciálního hlediska jazykozpytného. Úkol, před který jsem byl postaven, týká se totiž některých zásadních otázek linguistické theorie a odpověď na tyto otázky může mít svůj význam i pro řešení obdobných úkolů v jazycích cizích.

Mým úkolem bylo, vybrati český jazykový materiál pro zkoušky, jimiž se zjišťuje akustičnost uzavřených prostorů, a to vybrati jej tak, aby spolehlivě obrážel charakteristické rysy jazyka a ze zkoušek srozumitelnosti mohly vyjíti výsledky, jež by byly pro daný jazyk opravdu průkazné. Je totiž třeba upozorniti na to, že z cizí odborné literatury, jež se zabývá zkoumáním akustičnosti uzavřených prostorů, vychází najevo, že výběr jazykového materiálu pro tyto zkoušky v cizině se dosud dál bez dostatečného zřetele k náležité průkaznosti a typičnosti tohoto materiálu. Odborníci američtí[2] na př. skládají svůj materiál z hlásek sice v jazyce běžných, ale zpravidla ve spojeních, která v jazyce neexistují (kdo by tu nevzpomněl „nonsense words“ některých západoevropských fonetiků!). Východní odborníci zase vybírají slabiky v řeči skutečně existující, ale bez dostatečného zřetele k jejich typičnosti. Těchto všech nedostatků bylo třeba se vyvarovati. — Úkol, najíti materiál obrážející charakteristické rysy jazyka, není právě snadný. Obecně se sice uznává — a vždy uznávalo —, že se jazyky navzájem liší tak, že každý z nich představuje svérázný celek, avšak trvalo dosti dlouho, než se dospělo alespoň k zásadnímu metodickému vyjasnění, jak toto subjektivní přesvědčení o svéráznosti a vzájemné odlišenosti jazyků vyjádřiti objektivními vědeckými pojmy a termíny. Cesta k tomuto zásadnímu vyjasnění byla uvolněna teprve tehdy, když zřetel historicko-srovnávací, jenž v jazykozpytě dlouho převládal, ustoupil zřeteli analyticko-srovnávacímu. Studium fonetické tu svým nehistorickým, synchronistickým zaměřením jistě připravilo cestu novému nazírání. Avšak úplný obrat mohl nastati teprve tehdy, když atomisující studium isolovaných jevů jazykových bylo vystřídáno studiem jazyka jako soustavy znaků.

Ve světle výsledků, k nimž dospělo takové studium, představované jazykozpytným směrem funkčně strukturálním, můžeme říci, že svéráznost jazyka je dána jednak znaky, jichž používá, jednak vzájemnými vztahy těchto znaků. Touto odpovědí nejsou ovšem rozřešeny všechny potíže našeho úkolu. Nutno uvážit, že pod pojmem znaku jsou zahrnuty [208]nejen prvky plánu fonologického, ale i jejich složitější kombinace, totiž jednotky plánu morfologického, lexikálního a syntaktického. Jinými slovy, konec konců vše má v jazyce hodnotu znaku a svou funkční oprávněnost. Tím se ovšem — alespoň na pohled — nově komplikuje náš úkol, totiž výběr materiálu, který by obrážel charakteristické rysy jazyka. Pojetí jazyka jako soustavy znaků se tím zdá pro nesmírné bohatství faktů, které z něho vyplývá, pro náš účel těžko zvládnutelné.

Avšak situace není zdaleka tak obtížná, jak se na prvý pohled zdá. Uvědomíme-li si dobře, oč při našem úkolu jde, poznáme, že všechny shora zmíněné plány jazykové soustavy nemají pro náš účel stejně velkou důležitost. Daleko nejdůležitější je pro nás nesporně plán fonologický. Postavíme-li se totiž na stanovisko posluchače — a o toho nám při zkoumání srozumitelnosti jde především — je jasné, že tomuto posluchači zvuková realisace fonologického plánu zprostředkuje poznání všech plánů ostatních. Bude-li proto správně poznáván plán fonologický, budou tím samým správně interpretovány i plány ostatní.

Půjde nám tedy hlavně o výběr materiálu fonologického, který představuje těžiště veškerého zkušebního materiálu. Než i materiál fonologický sám o sobě je tak rozsáhlý a rozmanitý, že je nutno najít další přesná vodítka, podle nichž by bylo možno provésti výběr z jeho bohatství faktů.

Dvě taková vodítka vyplývají z potřeb experimentální praxe, které má náš výběr materiálu sloužit, další dvě pak jsou určována výsledky, k nimž dospěla moderní fonologická theorie.

Z potřeb praxe vyplývá především nutnost, zkoumati nejen srozumitelnost hlásek isolovaných, ale také — a to hlavně — srozumitelnost hláskových skupin, neboť s těmi se v mluvených projevech setkáváme nesrovnatelně častěji než s isolovanými hláskami. Na druhé straně vedou ovšem technické důvody k požadavku, aby byl materiál uspořádán ve složkách co možná jednoduchých. Tomuto požadavku lze vyhovět tím způsobem, že hláskové skupiny, z nichž bude náš výběr složen, nepřekročí meze jedné slabiky. Toto omezení můžeme přijmout tím spíše, že se fonologický repertoár českých slabik přízvučných a nepřízvučných od sebe podstatně neliší. — Druhé vodítko, k němuž vede praxe stejně jako úvahy linguistické, záleží v přirozeném požadavku, aby zkušební materiál byl založen na skutečných, aktuálně fungujících českých slabikách, nikoli na nějakých umělých kombinacích, v jazyce neznámých, aby v tomto aktuálně fungujícím materiálu měly přednost časté hláskové kombinace před vzácnými a konečně aby všechen materiál byl pro jazyk vskutku typický.

A priori můžeme říci, že výběr takového aktuálně fungujícího materiálu se může provést v zásadě dvěma způsoby. Jedním z nich je metoda statistická. Badatel postupující podle této metody by statisticky zjistil nejběžnější české slabiky, seřadil je sestupně podle pcčtu jejich výskytu a sestavil by pak z nejběžnějších slabik zkušební tabulky. Tato cesta se zdá na prvý pohled nejpřirozenější a nejvíce hodná doporučení. Svízel je však v tom, že statistika frekvence českých fonémat je u nás dosud v začátcích a má ještě daleko k výsledkům, které by mohly sloužit za základ potřebných tabulek. S tím větším uznáním je třeba vítat práce, které na poli fonologické statistiky a frekvence zahájil pražský Vědecký sbor těsnopisný (za vedení prof. B. Trnky) a z jejichž výsledků bude jistě časem těžit i zkoumání akustičnosti uzavřených prostorů. Zatím se však zdá mnohem schůdnější druhá z obou možných cest. Na rozdíl od metody prvé, statistické, lze ji označit jako strukturalistickou, poněvadž přirozeně vyrůstá ze základních thesí moderního strukturálního jazykozpytu. Víme, jaký význam strukturální jazykozpyt právem přikládá pojmu oposice — každý znak jazykové soustavy je hodnocen ve vztahu a v protikladu k ostatním znakům téže soustavy. Již F. de Saussure prohlásil, že všechen jazykový mechanismus se zakládá na oposicích. Pro náš úkol z toho vyplývá směrnice, abychom nezkoumali srozumitelnost isolovaných [209]slabik, jak se zpravidla děje v cizině, nýbrž srozumitelnost slabik fungujících v protikladu k slabikám jiným. Rozhodli jsme se proto sestavit své zkušební tabulky nikoli ze slabik isolovaných, nýbrž ze slabikových dvojic, jejichž členové k sobě navzájem stojí v jistém protikladu. Obsahuje tedy každá naše tabulka místo 50 slabik na sobě zcela nezávislých 25 slabikových dvojic. Princip, podle něhož jsou členové takových dvojic od sebe navzájem odlišeni, vyplývá zase zcela důsledně z výsledků, kterých se dopracovala strukturální fonologie. Nejzávažnějšími rysy fonologické soustavy daného jazyka jsou jistě jeho fonologické jednotky, t. j. členové minimálních fonologických protikladů. Důležitost těchto minimálních protikladů vyplývá z jednoduché úvahy. Hodnotí-li se znak v jazykové soustavě jen v protikladu k ostatním jejím znakům, budou nesporně nejdůležitější protiklady takových znakových dvojic, jež jsou od sebe fonologicky odlišeny co nejméně. Foneticky vyjádřeno, jde tu jednak o protiklady hláskových skupin, odlišujících se navzájem jedinou hláskou anebo dokonce jen jistou hláskovou složkou, které v češtině přísluší fonologická platnost (máme na mysli na př. znělost u dvojic typu ze se, měkkost u dvojic, jako ťe te, délku u dvojic typu vi atp.). Není jistě třeba obšírně dokazovat, že i nám takovéto minimálně odlišené dvojice slabik umožní nejprůkaznější zatěžkávací zkoušku daného uzavřeného prostoru. Bude-li totiž možno správně od sebe rozeznat členy takových minimálně odlišených dvojic, lze bezpečně mít zato, že bude lze správně rozeznat také členy takových dvojic, jejichž vzájemná odlišenost je složitější, a tudíž i zřejmější.

Hlavní protiklady, k nimž bylo v našem materiálu přihlíženo, jsou tyto: U souhlásek protiklad znělosti, resp. hlasnosti (jako b p), protiklad měkkosti t), nosovosti (m b), protiklady lokalisační při stejném způsobu artikulace (p t, ch š atp.), protiklady likvid (rl), protiklad explosiv, resp. afrikát proti spirantám (b v, c s, ď j) atd. U samohlásek bylo přihlíženo k protikladům stupně otevřenosti (j. a o, o u), nikoli však k protikladům kvantitativním, a to proto, že v češtině rozdíly kvantitativní mění kvalitu samohlásky mnohem méně, než tomu v jazycích obvykle bývá. Dlouhé samohlásky se ovšem v našem materiálu tu a tam vyskytují, ale nestojí v protikladu, nýbrž jsou jen pozadím protikladů jevících se na fonématech jiných (na př. škvá štvá). Konečně sluší upozornit na to, že bylo použito i protikladů typu: fonéma — Ø, hlavně tam, kde se fonéma realisuje málo slyšitelnou implosí (na př. skla sklať, sklo sklop).

Podle těchto zásad byl pak v praxi sestaven náš zkušební materiál pro zkoumání slabikové srozumitelnosti tak, že jsme vybrali 250 minimálně rozlišených slabikových dvojic, které jsme rozdělili do 10 tabulek, z nichž tedy každá obsahuje 25 dvojic. Při experimentu samém se postupuje tak, že zkušební subjekty sedí na různých místech hlediště a zapisují slabiky, které experimentátor pronáší s jeviště, a to hlasem střední síly, v pečlivé, nikoli však afektované výslovnosti. Po provedení experimentu se zjistí percentuální poměr slabik slyšených správně k celkovému počtu slabik; zjištěné procento správných reakcí udává tak zv. slabikovou srozumitelnost pro příslušné místo hlediště. Je třeba ještě upozorniti na to, že oba členy téže dvojice v našich tabulkách nejsou zpravidla uvedeny ve své tabulce hned za sebou, a to proto, že by takovéto seřadění zapisujícím posluchačům jejich úkol příliš usnadňovalo. Nicméně uvnitř jedné a téže tabulky se členy všech těch 25 dvojic vystřídají všechny, takže stejné odposlouchávací podmínky pro oba členy téže dvojice jsou v mezích možnosti zachovány, neboť lze míti bezpečně zato, že nepatrný časový odstup mezi výskytem obou členů neotupí citlivost zkoušeného subjektu k rozdílům mezi oběma členy.

Větší názornosti dodá našemu hořejšímu výkladu malé srovnání. Sedmá z našich tabulek ve své původní podobě, kde členové protikladových dvojic jsou uvedeni pohromadě, vypadá takto:

[210]pa — po

ha — he

tře — kře

vi — fi

ce — se

hbi — hvi

do — bo

ňu — ju

hra — hrad

ci — či

ku — ko

stráň — skráň

aš — ař

lvi — rvi

zpěv — spěch

tu — to

hne — hně

plout — plot

me — be

zba — zda

brak — prak

že — ža

cla — sla

 

tě — dě

spo — sto

 

Jak vypadá tato tabulka v své definitivní podobě, po rozbití dvojic a promíšení jejich členů, je vidět z její reprodukce na konci tohoto článku. Skupiny tří slabik, které jsou v ní oddělovány vodorovnou čarou, diktují se a zapisují vždy pohromadě.

Jak je z tabulky zřejmo, jsou slabiky v ní obsažené jednak celá slova jednoslabičná, jednak části českých slov skutečně existujících. Stavba slabik, jak již řečeno, vyplývá z aplikace zásady o minimálních fonologických rozdílech. Přitom jsme se však snažili, aby celkový ráz jejich stavby obrážel alespoň přibližně také fonologické vlastnosti aktuálně fungujícího českého kontextu. Především šlo o správný poměr slabik otevřených a zavřených v našem slabikovém materiálu. Pro vhodné stanovení tohoto poměru prozkoumal jsem po 1000 slabikách ze čtyř novodobých divadelních her českých, a to ze Šrámkova Měsíce nad řekou, že Štolbovy veselohry Na letním bytě, z Vrchlického veršovaných Námluv Pelopových a z jeho prozaické Noci na Karlštejně. Zkoumal jsem vždy prvých 1000 slabik třetího jednání. Je pozoruhodné, že čísla, ke kterým jsem dospěl, se od sebe liší jen velmi nepatrně; slabiky otevřené tu mají zhruba trojnásobnou převahu nad slabikami zavřenými. U Šrámka jsem zjistil číselný poměr 770 : 230, u Štolby ku podivu přesně týž, ve Vrchlického verších pak 679 : 321, a v jeho próze 733 : 267. Tomuto poměru vcelku odpovídá i číselný poměr slabik otevřených a zavřených v našem slabikovém materiálu, totiž 382 : 118.

Snažili jsme se ovšem i jinak uvést fonologickou strukturu svého slabikového materiálu v soulad s poměry vládnoucími ve fonologické struktuře českého lexika. Tu jsme se opírali o mou práci o fonologické struktuře českých pětifonematických slov, jejíž hlavní výsledky jsem otiskl ve sborníku věnovaném prof. Hujerovi (Poznámky k fonologii českého lexika, Listy filol. 67, 1940, str. 395—402). Materiál, který jsem v oné práci probral, zahrnuje 10 812 slov domácích i cizích. Nejde v něm sice o průzkum frekvence aktuálních kontextů, nýbrž o průzkum slovní zásoby, ale přece jen už pro svůj dosti značný rozsah může nám tento materiál leckde být vhodným vodítkem.

Především jsme k poměrům fonologické struktury českého lexika přihlíželi při stanovení fonologické stavby zkušebních slabik, co se týče jejich složenosti ze samohlásek a souhlásek. Označíme-li, jak se obvykle děje, souhláskové fonéma písmenem b a samohláskové písmenem a, můžeme říci, že nejpočetnější typy našeho slabikového materiálu jsou typy ba (na př. ta, ne) a bba (na př. sto, bra). Prvý z nich se vyskytuje v našem materiálu 245krát, druhý 125krát. Tyto dva typy úzce souvisí s dvěma nejpočetnějšími typy fonologické struktury českého lexika slov pětifonematických, totiž typem babab (na př. potok) a babba (na př. potká), jež samy představují téměř 60% všeho pětifonematického materiálu v českém lexiku. — Z obdobných důvodů se v našem slabikovém materiálu vyskytuje jen velmi vzácně samohláskový počátek (jen ve 13 případech). Je pravda, že by mu podle výsledků zkoumání pětifonematického materiálu příslušelo v našem slabikovém materiálu zastoupení početnější, chtěli jsme tu však zdůrazniti typický rys češtiny, jímž je právě její konsonantický slovní začátek.

Pokud se týče tohoto konsonantického slovního počátku, vyznačuje se jím 487 slabik [211]našeho slabikového materiálu. Z toho se jednoduchým souhláskovým fonématem začíná 273 slabik, skupinou souhláskových fonémat pak zbývajících 214 slabik. Z těchto 214 slabik pak se počíná skupinou dvou souhláskových fonémat 164 slabik, zbývajících 50 pak skupinou tří souhláskových fonémat. Slabik s obsáhlejší souhláskovou skupinou v našem slabikovém materiálu není, poněvadž jsou již poměrně vzácné, jak ukazuje opět statistika, již bereme na pomoc ze své práce o struktuře pětifonematických slov. Počátečních souhláskových skupin dvoufonematických je v oné práci celkem 161, třífonematických 81, čtyřfonematické 2. Korespondující čísla našeho slabikového materiálu jsou 84 : 27 : 0, takže i po této stránce náš slabikový materiál celkem udržuje krok s poměry ve fonologické stavbě českého lexika. Počáteční skupiny souhláskových fonémat, jež náš slabikový materiál zaznamenává, jsou tyto:

Dvojfonematické skupiny: a) opakující se: bj, bl, br, , dr, hr, kl, kr, kv, pj, pl, , pr, , , pt, sl, sn, sp, st, sv, šl, tl, tr, , tv, vj, vl, vr, zb, zd; b) neopakující se: , bn, , cl, cp, , cv, čm, čn, čň, čp, čť, db, dl, dn, , dv, fl, fr, hb, hn, , , hv, chm, chř, km, , , kt, lv, ml, mn, , , ps, rv, sj, sk, sm, , , šň, šp, šť, tn, , vs, , vt, zj, zl, zv.

Třífonematické skupiny a) opakující se: čtvr, skl, skr, skř, smň, stl, str, stř, vzd, zmň, zpj; b) neopakující se: hřb, hřm, chvj, kvj, lsť, msť, mzd, spj, spl, spr, svj, škv, štv, vkl, ckr, vzt.

Koncové souhláskové skupiny, jež jsou v češtině velmi vzácné, zaznamenává náš slabikový materiál jen ve třech případech (jde o skupinu st, jež se v něm vyskytuje dvakrát, a o skupinu cht). Obsáhlejších koncových skupin v našem materiálu není. Proti tomuto poměru 3 : 0 (resp. 2 : 0) v našem slabikovém materiálu stojí ovšem v obsáhlém pětifonematickém lexikálním materiálu cifry vyšší, totiž 20 : 2. Zde jsme však opět nízkou početností tohoto slabikového typu chtěli v našem materiálu opět podtrhnouti výrazný rys české slovní struktury, která dává okázale přednost souhláskovým skupinám počátečním před koncovými. Mimo to je třeba uvážiti tu okolnost, že v aktuálním českém kontextu je slabik s koncovými souhláskovými skupinami velmi málo i proto, že čeština dává přednost volnému spojování souhlásek s předcházejícími samohláskami (němečtí fonetikové nazývají takové spojování „schwach geschnittener Akzent“) před spojováním těsným („stark geschnittener Akzent“), takže mnohé souhláskové skupiny uvnitř slova bývají v proudu souvislé řeči přiráženy k samohlásce následující.

Také pokud jde o nositele slabiky, snažili jsme se svůj materiál uvést v soulad s poměry panujícími v českém lexiku. Nejčastějším nositelem slabiky je v našem materiálu e (140 případů), po něm následuje a (124), za nimi pak o (77), i (58) a u (55 případů), dále (sestupně) slabičná sonanta r, pak á, slabičné l, dvojhláska ou, konečně í a ú. I v české pětifonematické zásobě slovní je e nejčastějším nositelem slabiky. Po něm sice v našem pětifonematickém materiálu následuje o a pak teprve a, ale to je způsobeno právě tím, že jde o materiál vybíraný podle zásad lexikálních, nikoli podle frekvence: proto počet dokladů s o značně zvyšují četné předpony obsahující toto fonéma, jejichž váha se v kontextu běžné řeči tak výrazně neprojevuje. — K samohláskám dlouhým saháme v svém materiálu jen výjimečně z důvodů, o nichž byla řeč již výše. Uvádíme-li přece v svém materiálu celkem 16 slabik s dlouhou samohláskou, děje se tak hlavně proto, že výskyt dlouhých slabičných nositelů může mít jistý význam pro jev, jemuž akustikové říkají dozvuk (t. j. doznívání slabik již vyslovených, interferující se slabikami dalšími a tím ztěžující správný poslech).

Pokud se týče počátečních souhláskových fonémat, vede v našem slabikovém materiálu souhláska s (72 slabik) před souhláskami b (38), p (37) a v (32). Je to ovšem pořadí, z něhož nelze vyvozovat žádné všeobecnější závěry, a je to pořadí, které nelze dobře uvádět v soulad se stavem ve fonologické struktuře pětifonematické zásoby slovní. Jednak nám jde o počátek slabiky, nikoli o počátek slova, což se nutně obráží v přesunech držav jednotlivých souhlásek, jednak právě snaha po typičnosti našeho slabikového materiálu si tu vynucuje [212]značný početný vzestup dokladů s některými počátečními souhláskovými fonématy. To platí ovšem hlavně o vedoucím s, jehož převaha nad ostatními souhláskovými fonématy je pochopitelná, uvážíme-li značný počet souhláskových skupin, v nichž s patří důležitá úloha a jež jsou pro češtinu příznačné (jako skr, skř, skl, sl, sm, sn atd.).

Tolik lze říci k povšechné charakteristice našeho slabikového materiálu a k metodě, jíž byl vybírán. Tato metoda má, jako všechny metody, své výhody a nevýhody. Její výhodou je, že zaostřuje pozornost poslouchajících a zapisujících zkoušenců na rozdíly zvukově minimální, a přece již fonologické, takže daný uzavřený prostor je tu podroben zkoušce opravdu velmi přísné. Zkouškám akustičnosti vykonaným podle našich tabulek lze důvěřovati již proto, že praxe bude na daný uzavřený prostor klást podmínky shovívavější než náš experiment, konaný za podmínek co nejméně příznivých. Výhodou naší metody je i to, že přihlížejíc především k typičnosti slabikového materiálu, neztrácí se zřetele jeho soulad s fonologickou stavbou českého lexika jako celku, pokud se tento zřetel jeví činitelem tak závažným, že je třeba ho dbáti.

Na druhé straně má ovšem tato metoda i své nevýhody. O jedné z nich jsme se již zmínili, totiž o té, že nemůže dostatečnou měrou přihlížet k frekvenci českých slabik v aktuálním kontextu. Tím nechceme říci, že by faktům frekvence mělo příslušet rozhodující slovo při výběru slabikového materiálu — to jistě musíme vyhradit faktoru typičnosti. Ale přece jen fakta frekvence zůstávají důležitým spolurozhodujícím činitelem při výběru materiálu. Hleděli jsme alespoň základní poměr slabik otevřených a zavřených postavit na základnu frekvenčních faktů — u tohoto činitele to bylo možno provést, poněvadž si tento úkol nevyžádal tak obrovitého množství materiálu, s jakým studium frekvenčních činitelů musí jinak nutně počítat a které je nad síly jednotlivého badatele.

Druhá nevýhoda této metody je v tom, že se jistý počet slabik v našem materiálu nutně opakuje. Tato nutnost vyplývá z toho, že počet možných, minimálně odlišených protikladů jisté slabiky je někdy dosti značný. Tak na př. slabika še stojí v češtině v minimálním fonologickém protikladu k že, k ša, k če, k se, che atp., jež všechny jsou značně důležité. Z toho vyplývá, že se slabika še objeví v materiálu celkem pětkrát místo jednou, protože funguje proti pěti různým protějškům. Bylo by ovšem možno, rozdělit tyto minimálně fonologické protiklady mezi jednotlivé samohlásky a vytvořit na př. dvojice še ša, šo žo, šu ču, ši si a pod., ale tím bychom tyto ostatní samohlásky plně zatížili protiklady, které vlastně náleží samotnému še, a na jejich vlastní protiklady bychom jich pak nemohli použít, kdybychom chtěli opakování slabik stůj co stůj zabránit. Potíž je právě v tom, že počet existujících kombinací minimálně odlišených fonologických protikladů je větší než počet aktuálně uskutečněných kombinací fonemových. Proto se zdá opakování některých slabik — a to dosti značného počtu — nevyhnutelné. V našem slabikovém materiálu se opakuje celkem 92 slabik, a to v celkovém počtu 243 výskytů. Bez opakování se v našem materiálu vyskytuje celkem 257 slabik; připočteme-li k tomuto počtu oněch 92 slabik, jež se v něm objevují ve větším počtu výskytů, shledáváme, že skutečných slabikových individualit je v něm 349. Tento počet se zdá stále ještě nízký. I když, jak již řečeno, s opakováním dosti značného počtu slabik bude nutno vždy počítat, přece jen bude naší snahou později rozmnožit počet slabikových individualit, a to hlavně s přihlížením k poměrům frekvenčním.

Vůbec je nutno zdůrazniti, že své slabikové tabulky nepokládáme za dílo definitivní. Bude na nich jistě potřebí ještě dost zlepšit. Jestliže jsme se odhodlali je přece sestavit, učinili jsme tak proto, že pro naléhavost potřeby se nám jevilo příhodnější spokojit se elaborátem méně dokonalým a časem jej zlepšovat podle nabytých zkušeností a přesnějších theoretických úvah, než se snažit hned o dílo co nejdokonalejší a tím oddalovat jeho praktické upotřebení. Za hlavní stránku svého skromného přínosu tedy nechceme vydávat každou slabiku těchto tabulek, nýbrž hlavně metodu, podle níž tabulky byly sestaveny, [213]jejíž aplikací (třebaže leckdy nedokonalou) vznikly. Nebudiž vykládáno jako neskromnost, poznamenáme-li, že tato metoda je svou základní myšlenkou i svým rozvinutím novum, jež rozlišuje naše české zkoušky slabikové srozumitelnosti od obdobných zkoušek konaných v cizině. (Jen mimochodem připomínáme, že cizí odborníci označují zkoušky slabikové srozumitelnosti nezcela vhodným termínem „zkoušky artikulace“, tedy vlastně zkouškou něčeho, co je dáno mluvícím objektem, experimentátorem.)

Tolik lze říci o zkouškách srozumitelnosti slabikové, jež vycházejí z theoretických úvah o jazykovém plánu fonologickém. Řekli jsme výše, že fonologický materiál bude těžištěm veškerého zkušebního materiálu. Tím ovšem nemá být řečeno, že se náš zkušební materiál omezí jen a jen na materiál fonologický. Bude věci jen na prospěch a dobře poslouží kontrole, bude-li vedle fonologického materiálu jako doplňku užito také materiálu, který bychom mohli nejlépe označiti jako kontextový. Jde o materiál, který formou jednoduchých otázek a odpovědí, výzev atd., jež dialogicky spojují experimentátora se zkoušeným subjektem, nejlépe umožňuje zjistiti, zdali a pokud zkoušený subjekt porozuměl významové stránce zvukového materiálu. Prakticky byla věc vyřešena tak, že zkoušené subjekty, rozsazené opět na různých místech hlediště, zapisují odpovědi na otázky nebo na výzvy, jež jim experimentátor s jeviště předčítá. Je třeba zdůrazniti, že otázky, po případě výzvy, jsou voleny tak, aby nepůsobily dojmem, jako by šlo o nějakou zkoušku inteligence daných subjektů, ale že nám jde prostě jen o to, přesvědčiti se, bylo-li otázce nebo výzvě správně rozuměno. Percentuálním poměrem reakcí správných k celkovému počtu reakcí je dána tak zvaná větná srozumitelnost pro příslušné místo hlediště. Stojí za zmínku, že i linguisticky lze zkoušky srozumitelnosti větné přesvědčivě odůvodniti. Jedině materiál větný nám totiž umožní kontrolu činitelů, kteří spadají do oboru fonologie větné (jako intonace, tempa, různých signalisačních fakt, zjevů sandhíových a pod.). Hlavně se ovšem materiál kontextový bude týkat plánu významového; výsledky získané na tomto materiálu ukáží, je-li daný uzavřený prostor vhodným zprostředkovatelem významové stránky dané jazykové soustavy. Bylo by theoreticky dokonce možno učinit významový plán jazyka těžištěm zkušebního materiálu a jako doplňku užít materiálu fonologického anebo materiálu vybraného sub specie některého jiného jazykového plánu. Bylo by to možno proto, že každou strukturu lze poznati, ať vycházíme z kteréhokoli jejího bodu, a tedy pro studium jazykové struktury lze za východisko použít kteréhokoli jejího plánu. Avšak důvody jednak praktické, vyplývající z povahy našeho úkolu, jednak theoretické — fonologický plán je dnes poměrně nejsoustavněji prozkoumanou složkou jazykové struktury — doporučují opravdu přesvědčivě, aby za východisko při hledání zkušebního jazykového materiálu byl zvolen plán fonologický a k plánu významovému aby se přihlédlo jen jako k činiteli kontrolnímu. Není zajisté třeba zdůrazňovat, že ani materiál pro zkoumání srozumitelnosti větné nepokládáme za definitivní — i on bude časem podroben změnám, pokud je theorie i praxe uznají za nutné.

S hledisek, jež tu byla naznačena, byl sestaven zkušební materiál uveřejněný ve svrchu uvedené publikaci, na niž tu odkazujeme. Jen jako ilustrační ukázku otiskujeme níže jednu z tabulek pro zkoumání srozumitelnosti slabikové a jednu (z desíti) z tabulek pro zkoumání srozumitelnosti větné.

 

Ukázky tabulek:

Slabiková srozumitelnost.
Tabulka č. 7.

Větná srozumitelnost.
Tabulka č. 8.

1 se

25 prak

1. Ve které ulici bydlíte?

2 plout

26 bo

2. Které je hlavní město v Čechách?

3 tře

27 me

3. Kolik je čtyři a čtyři?

 

[214]Ukázky tabulek:

Slabiková srozumitelnost.
Tabulka č. 7.

Větná srozumitelnost.
Tabulka č. 8.

4 be

28 dě

4. Pijete raději pivo nebo víno?

5 rvi

29 skráň

5. V kolik hodin jste včera vstával?

6 sla

30 sto

6. Jmenujte nějakou květinu!

7 ci

31 hne

7. Ve kterém státě je Paříž?

8 aš

32 do

8. Máte raději den nebo noc?

9 hra

33 že

9. Vypil byste po obědě raději černou kávu nebo pivo?

10 fi

34 ža

10. Vstáváte ráno časně nebo pozdě?

11 ař

35 ko

11. Jak se jmenuje váš otec?

12 či

36 hně

12. Která květina je hezčí, sněženka nebo narcis?

13 pa

37 lvi

13. Jmenujte nějaký ovocný strom!

14 vi

38 zpěv

14. Co měříme teploměrem?

15 ha

39 zba

15. Jak se jmenují obyvatelé Řecka?

16 kře

40 brak

16. Někdo má lehký, jiný tvrdý spánek. Jaký máte vy?

17 po

41 tě

17. Jak se nazývá obchod, ve kterém se prodávají uzenářské výrobky?

18 ku

42 tu

18. Kdybyste měl svůj vlastní byt, koupil byste si nábytek z tvrdého dřeva nebo z měkkého?

19 he

43 to

19. Ve kterém ročním období začíná táti sníh a led?

20 stáň

44 hbi

20. Co byste chtěl dostati darem, plnicí pero nebo hodinky?

21 spo

45 cla

21. Bolí-li vás hlava, užíváte raději utišující prášky nebo si dáváte studené obklady?

22 hvi

46 ce

22. V létě při koupání se raději opalujete nebo odpočíváte ve stínu?

23 spěch

47 plot

23. Uschoval byste si nastřádané peníze v nedobytné pokladně nebo byste si je uložil v záložně?

24 zda

48 ňu

24. Co byste si raději koupil, psací stroj nebo fotografický přístroj?

 

49 ju

25. Přikrýváte se v zimě peřinou nebo prošívanou přikrývkou?

 

50 hrad

 

Jak vyplývá z vývodů obou technických odborníků v citované knize, podařilo se použitím tohoto materiálu zjistit některé závažné vady v akustičnosti Prozatímního divadla. Po opravách a úpravách, které byly provedeny v hledišti a o kterých techničtí odborníci v řečené publikaci zevrubně referují, ukázaly nové zkoušky s naším jazykovým materiálem dalekosáhlé zlepšení. Snad můžeme bez nadsázky říci, že tu spolupráce techniky a jazykovědy, u nás tak vzácná, vedla k uspokojivým výsledkům.


[1] Vott Vachek Slavík: Akustika hlediště v divadelním provozu. Praha (Unie) 1943. Stran 96 s 19 vyobrazeními za K 52.

[2] Na př. Vern O. Knudsen, Architectural Acoustics, New York 1932.

Slovo a slovesnost, volume 9 (1943), number 4, pp. 207-214

Previous Julius Heidenreich: K „Čtení o jazyce a poesii“ (O dvou příspěvcích z české poetiky)

Next Alois Jedlička: Jazykový materiál český a jeho výklad v pracích právního historika