O skloňování jména Mathesius

Mts. (= Vilém Mathesius)

[Chronicles]

(pdf)

-

V třetím sešitě minulého ročníku mohli se čtenáři Slova a slovesnosti ve dvou jubilejních článcích přesvědčit, že se rodinné jméno Mathesius skloňuje ve vysoké češtině po latinsku, t. j. tak, že koncovka -us zůstává jen v prvním pádě čísla jednotného, kdežto jinak se odvrhuje: Mathesius Mathesia Mathesiovi Mathesiův. Myslím, že jako nositel tohoto jména a zároveň filolog mám právo říci k tomu několik slov. Připomínám proto, že já sám skloňuji své rodné jméno po česku, t. j. že ponechávám koncovku -us ve všech jeho tvarech: Mathesius Mathesiusa n. Mathesiuse Mathesiusovi Mathesiusův. Mám k tomu důvody, k nimž je třeba přihlížet. Předně se mi příčí všecko umělé udržování jazykových zvláštnůstek, které nemají jiný smysl nežli ten, že se jimi třídí lidé na ty, kteří prošli latinskými školami, a ty, kteří jimi neprošli. K takovým zvláštnůstkám uměle udržovaným patří i skloňování jména Mathesius po latinsku, neboť v hovorové češtině, pokud nejde o ovzduší učené, skloňuje se napořád po česku. Děje se to i s jinými jmény s koncovkou latinskou nebo řeckou. V hře Lad. Stroupežnického Na Valdštejnské šachtě se skloňuje jméno hlavní postavy Štefanides po latinsku Štefanida, Štefanidovi atd. Snad to souvisí také s jeho učeným povoláním. Znám však od malička jméno kolínské rodiny Kašparides a nepamatuji se, že bych je byl kdy slyšel skloňovat jinak než po česku Kašparides, Kašparidesa, Kašparidesův atd. Myslím, že ani profesoři na kolínském gymnasiu, když se s tímto jménem setkali, netvořili od něho vokativ Kašparide!, nýbrž Kašparidesi! a přivlastňovací jméno přídavné nikoli Kašparidův, nýbrž Kašparidesův. Tlak systému, vedoucí v hovorové češtině k českému skloňování jmen s latinskou nebo řeckou koncovkou, je tak silný, že mu musí povolovat i jazyková norma chráněná klasickou filologií. Dokazuje to skutečnost, že v Pravidlech českého pravopisu je přijato na př. skloňování luxus luxusu, humus humusu a stadion stadionu. Nemůže se tedy nic zásadně namítat proti tomu, aby se jméno Mathesius skloňovalo po česku i ve spisovné češtině. V jiných jazycích slovanských je takové skloňování beztoho již zobecněno. Námitka, že třeba jméno Titus Livius skloňuji jistě i já vždycky po latinsku, není platná, neboť toto jméno je jméno učené a nevyskýtá se v hovorové češtině, leda v ovzduší školském. Že je třeba dbát hovorového usu i při skloňování cizích jmen ve spisovné češtině, bylo také mínění Gebauerovo. Kvido Hodura vypráví ve svých vzpomínkách na Gebauera, uveřejňovaných právě v Naší řeči, že mu Gebauer opravil na seminární práci tvar Kvidona na tvar Kvidy s poznámkou, že prý doma u nich jistě říkají dostali jsme psaní od Kvidy a nikoli od Kvidona. (Naše řeč 28, 1943, str. 52.). Druhý můj důvod pro to, aby se jméno Mathesius skloňovalo po česku, je ten, že latinské skloňování vede u něho, jako u některých podobných jmen jiných, k splývání dvou různých jmen. Kdyby se plzeňské jméno Faustus skloňovalo po latinsku, splynulo by s jménem Faust a jméno Mathesius, když je skloňováno po latinsku, splývá zase s jménem staré pražské rodiny původu italského, Mathesy. Moment jasnosti je v jazyku hodnotou velmi důležitou, a lze-li mu vyhovět bez násilnosti, musí se ho dbát.

Slovo a slovesnost, volume 9 (1943), number 1, p. 51

Previous Věra Lišková: Román dobrodružný a Křelinův Amarú

Next Karel Horálek: Ze staré české hymnologie