Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Dějiny estetiky

Josef Bukáček

[Chronicles]

(pdf)

-

Jako 371. sv. souboru Biblioteca di cultura moderna vydal BENEDETTO CROCE pod názvem Storia dell’ Estetica per saggi (Bari, G. Laterza e Figli, 1942, 270 str., za 30 L) šestnáct studií z dějin estetiky, napsaných v letech 1911—1942 a většinou již otištěných v neapolské revui La Critica, Zdůrazňování jedinečnosti uměleckých jevů vede Croceho k literárním dějinám ve formě jednotlivých monografií, takže také tyto studie, jež ovšem látkově dějiny estetiky daleko nevyčerpávají, nejlépe hovějí autorově představě o konkretnosti historického [54]soudu. Kniha je uvedena hutnou, nesnadno přístupnou synthesí Inizio, periodi e carattere della Storia dell’ estetica a karakterisuje jednotlivá umělecká období: renesanci, barok, osmnácté, devatenácté a dvacáté století několika příznačnými zjevy, zejm. takovými, jež byly předchůdci jeho vlastního pojetí umění jako lyrické intuice-exprese jednotlivce s platností vesměrnou.

Svému nejstaršímu předchůdci G. B. Vicovi (La poesia e il linguaggio in G. B. Vico) vytýká sice Croce nedůslednosti, takže prý nemohl vytvořit vědecké soustavy, avšak uznává jeho geniální objev, že poesie je „prvotní formou mysli, předcházející intelekt a prostou reflexe a prvků rozumových“. Vico je vlastně zakladatelem estetické vědy, kterou v Scienza nuova (1725) nazývá „logica poetica“. A. G. Baumgarten označuje umělecké vnímání jako „oratio sensitiva perfecta“, užívaje názvu „Aesthetik“ po prvé r. 1735 a v titulu 1. vydání své knihy z r. 1750 (L’ Aesthetica del Baumgarten). Veliký význam přikládá Croce estetice 18. stol. s jejími diskusemi o vkusu, kráse a citu, neboť tato estetika svým racionálním a absolutním pojetím vkusu působila na Kanta (Iniziazione all’ estetica del Settecento). V 18. stol. si též namáhavě klestila cestu theorie historického soudu, t. j. chápání uměleckých děl podle jednotlivých národů a dob, jež se vyvinulo z imanentistického pojímání skutečnosti, t. j. takového, jež hodnotu jevů spatřuje v nich samých, a ne v nějakém ideálu nebo cizím vzoru. Kdežto však u odpůrců Descartesova a osvícenského racionalismu, Vica a Herdra vyvinulo se skutečné historické pojímání umělecké reality — Herder na př. uznává konstantní ideál krásy, který však byl u některých národů a v některých dobách znetvořen nánosem nepochopení —, F. J. Riedel je mluvčím relativity („contingenza“) estetického soudu, která je vlastně popřením autonomnosti uměleckého díla. Podle něho každý národ má svůj vkus a vlastně každý člověk má právo na své vlastní estetické nazírání. K estetickému relativismu vede i filologický positivismus v kritice a literární historii, neboť se snaží vysvětliti umělecké dílo dobou, místem, životopisem a jinými okolnostmi, kdežto estetické hodnocení omezuje na konstatování, jak se to nebo ono umělecké dílo líbilo nebo nelíbilo současníkům. Proti tomuto názoru staví Croce, jehož kritické kapitoly jsou zahroceny v nevášnivou polemiku, svůj historický soud, který je současně soudem estetickým, a naopak (La teoria del gindizio estetico). Croce podrobuje kritice ještě estetické názory Hamannovy, Herdrovy, Schleiermacherovy, Heglovu theorii o konci umění přecházejícího ve filosofii, Vischerovu estetiku vcítění (Einfühlung), nacionalistickou a modernistickou estetiku v předválečném Německu a pragmatismus J. Deweyho. Ku podivu nalézáme zde prvky Croceho pojetí u autorů, u kterých bychom je nejméně hledali. Tak na př. u obou současníků Leopardiho, G. Capponiho a N. Tommasea, setkáváme se s názorem, že se poesie vyskytuje jen ve fragmentech, jež v dílech široce konstruovaných jsou vzájemně spojeny literární strukturou. Tuchu o lyrické povaze umění má již Robert Vischer, když popírá vztah mezi postavami Rubensovými a lidmi flanderskými. Kritický individualism Croceho, nejsilnějšího filosofického ducha předválečné Evropy, projevuje se i v názoru na umění nacionalistické. Umělci jsou výrazem národa, kmene, sociální třídy v tom, co mají společného s ostatními příslušníky stejné národnosti atd. V tom však, co je činí specificky básníky a umělci, jsou jevy jedinečnými a neopakovatelnými, platnosti vesměrné. V logické důslednosti a v noetické jednostrannosti tkví síla a snad i hranice platnosti Croceho myšlenkové soustavy.

Slovo a slovesnost, volume 9 (1943), number 1, pp. 53-54

Previous Zdeněk Vančura: Český překlad Canterburských povídek

Next Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od května 1942 do března 1943