Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Lidový podklad jazyka v „Babičce“ Boženy Němcové

Bohuslav Havránek

[Articles]

(pdf)

-

Obecně se uznává, že jsou v „Babičce“ Boženy Němcové lidové prvky jazykové, ale zpravidla se tak děje bez rozboru, ba i bez jejich výčtu. Podrobněji se dosud jimi zabýval jen článek Získalův „O řeči Boženy Němcové v Babičce“, vyšlý ve 4. ročníku Naší řeči (1920, 289n.); tento širší rozbor všech jazykových jevů v Babičce přináší také utříděný výčet prvků lidových bez nároku na úplnost. Nebyly však dosud prvky ty vůbec rozlišeny podle pravděpodobné provenience místní, ani nebyl určen jejich poměr k soudobému jazyku spisovnému a nebylo vymezeno jejich místo v osobním jazyce autorčině ani zhodnocena jejich úloha v literárním díle. S podrobným, až nadbytečně minuciosním srovnáváním všech jednotlivých dat a faktů básnických v Babičce s reálnou skutečností dětského života Němcové v Ratibořicích příkře kontrastuje tento naprostý nedostatek obdobné konfrontace slovního jejího výrazu. Nepřekvapuje tento příkrý rozdíl tak úplně, uvědomujeme-li si, jak těsně souvisí se starším metodickým zaměřením bádání o literatuře na „obsah“ a na ideologii. Kromě toho záhy vznikla bezmála legenda, že Němcová teprve postupně, „sbírajíc pohádky“ a stýkajíc se s oblibou s lidem venkovským, poznávala jazyk lidový a „navykla slohu zvláštnímu, jí sice vlastnímu, ve kterém však odráží se způsob vypravovatelský našeho lidu, našich pohádek, jeho obraty, slova, obrazy, prosté vazby“. Názor ten, charakterisovaný zde citáty z nejlepšího jejího staršího životopisce a takřka rodáka, Vincence Vávry,[1] vleče se v obdobné neujasněnosti jako červená nit i pracemi dalšími.

[130]Náš drobný příspěvek, který zde otiskujeme, nechce řešiti hned všechny otázky spojené s lidovými prvky a jejich úlohou v literárním díle Boženy Němcové. Omezuji se v něm jen na poměr jazyka Babičky k jazykovému jejímu prostředí, k lidovému jazyku, který obklopoval dětský život Němcové. Předbíhajíce závěr, řekněme hned, že naše konfrontace vyznívá v tom smyslu, že nesporným podkladem osobního jazyka autorčina i literárního jazyka Babičky je právě lidový jazyk okolí náchodského a dobrušského, který byl mateřskou řečí jejího dětství, třebaže jeho učitelkou byla jí záhy patrně více její babička, rodilá z okolí Dobrušky,[1a] než její vlastní matka. Tento jazyk dětství převládl jak nad jinojazyčným vzděláním v letech dospívání, tak nad pozdějším jiným jazykovým prostředím českým.

Nechci tím tvrditi, že se neprojevují u Němcové vlivy jiného jazykového prostředí; jde jen o převládání prostředí jednoho. Naopak Božena Němcová, jako žena typu velmi sensitivního a vnímavého, živě reagovala ve svém osobním jazyce na každé jazykové prostředí, s nímž se sblížila. S prvky chodskými a zejména s prvky slovenskými setkáváme se v její korespondenci v příslušných obdobích. Na př. s chod. v polodne (217), se slovenskými slovy, jako zrútění (trůnu, 251), se slovakisující hláskovou podobou, jako lúbila (232), a zejména se slovenským ú místo ou (zvl. v l. 1853 a 1855.)[2] A zastoupení těchto jazykových prvků chodských a slovenských v uměleckém díle Boženy Němcové (v Karle, v Slovenských pohádkách, v Pohorské vesnici atd.) je tak známé, že není třeba je dokládati. Ba Němcová reagovala v jazyce svých dopisů i na jazyk pouze čtený; nalézáme v nich srbocharvát. slova, jako na př. Usud, Nesrece (pl.),[3] v dopise z 1. 9. 1853 z doby, kdy jen čte pohádky v tomto jazyce (jde o ohlas pohádky „Usud“, kterou později přeložila v Koledě r. 1858).

 

Nešlo však u Němcové jen o reakci projevovanou takřka bezděky anebo o užití nesené národopisnými motivy anebo o užití přehodnocené v tvárný prostředek v jejím díle uměleckém, nýbrž i o vědomé poznávání, o studium příslušného jazykového prostředí lidového. Jakost a zejména rozsah tohoto poznávání sama autorka značně cenila. Svědčí o tom místo v dopise A. V. Šemberovi ze 4. 5. 1855: „Já se přeceňovati nechci, ale to vím, co se týče poznání národního života, národní poesie a řeči, že by žádný muž tak ji nevyčerpal — nechci říci snad nepoznal — jako já!“ A objektivně o značné ceně jejích znalostí místních nářečí svědčí nejlépe — posuzováno ovšem s hlediska oné doby — to, že této její znalosti podstatně využil Alois Vojtěch Šembera ve svých „Základech dialektologie československé“, vyšlých r. 1864. Němcová poslala Šemberovi k jeho práci trojí výčet zvláštností nářečí chodského (či domažlického, jak říká ona sama i Šembera). V prvním z r. 1851 jsou připojeny skoro vesměs k slovům chodským ekvivalenty „z okolí náchodského“, z malé části i z Polné a k tomu ještě i některé jiné jazykové zvláštnosti „náchodské“. K těmto třem příspěvkům pojí se ještě stručná poznámka o jevech podkrkonošských [131]v dopise Šemberovi z r. 1858. Jen jeden z těchto příspěvků, časově druhý (pochází z let 1851—1855) a omezený na chodštinu, byl znám už od r. 1903, kdy jej otiskl — s několika chybami — Čeněk Zíbrt v Českém lidu (12. roč., str. 377n.); odtud byl přetištěn v souborné edici M. Gebauerové i K. Hikla. Další dva příspěvky, výše uvedený nejstarší z r. 1851 a poslední z r. 1857, a rovněž dopis o jevech podkrkonošských z r. 1858 byly objeveny teprve v pozůstalosti zemřelé dcery Šemberovy a otištěny po prvé Ant. Hodáněm v Časopise musea král. českého r. 1915 (na str. 24n.) a v souborných spisech Němcové až ve vydání Mil. Novotného spolu s příspěvkem již dříve známým (ve sv. VIII. Díla Bož. Němcové, 1929, 179—203)[4]; do vydání Hiklova pojaty nejsou.

Tímto pozdním publikováním dialektologických příspěvků Němcové lze si vysvětliti, že nebyly dosud v odborné literatuře zhodnoceny. Činíme tak stručně alespoň zde. Dokladový materiál stati o „Různořečí Domažlickém“ v uvedených již Šemberových Základech (na str. 14—19) je s naprostou převahou vzat z poznámek Němcové, nejvíce z posledního jejího výčtu z r. 1857. Místy jsou přejaty nejen doklady, nýbrž skoro celá stylisace jejich výkladu, na př. u Němcové čteme: „Před pohl[avní] slovo ten, ta, to staví se vždy tu: tuten, tuta, tuto, tutoho, tutú, tutomu, tutej a j. Předlož. ze zdvojnásobňují: Přišel ze z pole. Odkud jsi? Ze z Domažlic“ (ČČM 1915, str. 32) — u Šembery pak na str. 18: „Před zájmeno ten, ta, to klade se tu: tuten, tuta, tuto, tutoho, tutomu, tutej a t. d.; … předslovce z zdvojnásobuje se: ze zpole, ze z Domažlic“. Šembera dokonce přejímal z nich tak mechanicky, že došlo u něho k tvrzením, která u Němcové nejsou; tak Němcová popisuje „a vyslovují v některých slovech jako ae, k. p.: daem (dám), paen (pán), maem (mám) … Nemohla jsem dosud vyzkoumat, jestli je to pravidelně provedeno. V Gömöru mají též měk. a: maeso, gjaerb, klaek a t. d.“ (ČČM, tamže) — a u Šembery na str. 15: „jakési ae, podobné Zvolenskému na Slovensku, klade se za a: daem (dám), paen (pán) … maeso (maso)“; slovo maeso je zde uvedeno omylem ze slovenských dokladů Němcové. Hrubšího omylu se však dopustil Šembera přiřčením podkrkonošských dokladů Němcové na výslovnost er za slabičné r chodskému nářečí. Němcová píše ke konci svého časově prvního příspěvku: „Ještě musím přidat, že v Krkonoších srdce, mlč a ještě některá slova, která mi teď nenapadnou, široce vyslovují; k. p. serce, melč, … hernec, sernec, kerk (krk)“ (na uved. místě, str. 31) a Šembera na str. 15 píše: „Též se vkládá e před r co polohláska: serce (srdce), sernec (srnec), kerk (krk), jak to činí i Podkrkonošané u Vysokého.“

Kde pak Šembera ve své práci materiál Němcové měnil, ať z nedopatření nebo na základě informací jiných, skoro vždy pochybil: tak má na str. 15 huváz (uvázl), ale Němcová dobře huvíz, dále vezmite si chleba, kde Němcová veznite …, na str. 16 séňce, silňce, pšeňce s chybným ň, ale Němcová správně sence, pšence atd.; na str. 17 Šembera levký (lehký), vlvký (vlhký), ale Němcová píše přesněji lefký, vlfký, doleji na téže stránce Šembera pijte místo správného píte u Němcové, na str. 18 calta s významem ‚houska‘, ale Němcová lépe s významem ‚vánočka‘ (‚houska‘ je u ní správně calatka).

[132]Jestliže tak poměrně přesné byly znalosti Němcové o nářečí chodském, mají tím větší cenu její zprávy o nářečí náchodském, obsažené v prvním jejím příspěvku, nejdelším ze všech příspěvků zaslaných Šemberovi. Také již v dopise Fr. L. Čelakovskému z 27. 7. 1848 o zvláštnostech nářečí chodského připojuje poznámku o jazykovém jevu na Hradecku a připomíná „moje babička říkala píchání pškání“. (Toto pškání uvádí pak jako „náchodské“ v uvedeném příspěvku, vydaném v Časopisu musea král. českého 1915 na str. 27). V Základech Šemberových nenašly tyto příspěvky Němcové k nářečí náchodskému, rovněž ani její poznámky k nářečí podkrkonošskému tak velkého ohlasu jako její zprávy o chodštině, protože v popise nářečí východního, do něhož pojímal Šembera i Hradecko (ovšem i s okolím náchodským) a „podřečí krkonošské“, opíral se Šembera o publikovaný obšírnější popis tohoto nářečí (v Časopise musea král. českého r. 1863 od J. Jirečka) a o zkušenost vlastní (byl z Vysokého Mýta a popsal stručně nářečí vysokomýtské a litomyšlské[4a]) již r. 1845 ve svém spise „Vysoké Mýto, král. věnné město v Čechách“, na str. 9—11). Pro „podřečí krkonošské“ dodal mu dobrý materiál Jos. Kouble, který pak také o něm psal v Časopise musejním r. 1864.

 

Zdržel jsem se poněkud déle u těchto dosud málo známých dialektologických příspěvků Boženy Němcové, protože dokumentují — kromě poměrně dobrého poznání chodštiny — i její zájem o nářečí okolí náchodského a jeho znalost. V průvodním dopise k prvnímu příspěvku, zaslaném Šemberovi 5. 11. 1851, píše Němcová: „Co se týká okolí Náchodského, kde byl můj domov, udala jsem vše, co jsem ve vlastní řeči (podtrženo zde) a v paměti uchovala“; je z toho vidět, že si Němcová sama byla dobře vědoma toho, že jsou v jejím osobním jazyce lidové prvky z okolí náchodského. A skutečně v korespondenci její, v níž se nejlépe zrcadlí její osobní jazyk i se všemi dočasnými reakcemi na různé jazykové prostředí, stále a často se objevují lidové prvky „náchodské“, jak brzy uvidíme.

Čekáme pak ovšem rovněž takovéto lidové prvky v Babičce, a to tím spíše, že v ní Němcová vědomě lokalisovala řeč po stránce frazeologické; doznává totiž v dopise k A. V. Šemberovi z 18. 6. 1855: „Děj ten (v Babičce) jedná v Hradecku a já schválně všecky obyčeje, zvyky, přísloví a obraty v řeči ponechala, jak to najdete v ‚Karle‘, co jsem psala do Perel“ (v Karle, jak je známo, jde totiž o prostředí chodské; dopis tento byl prvně uveřejněn Ant. Hodáněm v Časop. musea král. čes. 1913, str. 227). A vskutku je těchto lokálních prvků z prostředí, v němž Němcová vyrostla, v Babičce hojně.

Ve výčtu, který následuje, nekladu důraz na úplnost, třebaže uvádím dosti jevů, na něž dosud nebylo vůbec upozorněno, nýbrž na průkaznost. Omezuje se proto můj výčet na takové lidové prvky, které Němcová nemohla dobře získati ve středních Čechách a zvl. ne na Chodsku a na Slovensku anebo které nemohla míti ze soudobého literárního jazyka. (Nelze totiž určovati lidové složky tehdejšího literárního díla prostě s hlediska dnešního spisovného jazyka, jak se namnoze děje, nýbrž toliko podle tehdejšího jazyka spisovného, který nebyl prost jistých, dnes již nezvyklých lidových prvků.) — Bylo by pak příliš obšírné uváděti u jednotlivých jevů a slov, odkud mám svůj ověřující materiál dialektický; souborně jsou popsány [133]tištěné i netištěné prameny mého materiálu v soupise těchto pramenů v mých „Českých nářečích“ v Čes. vlastivědě III (1935), na str. 216, a odkazuji tam. Příslušné jevy nářeční se zpravidla neomezují jen na okolí náchodské a dobrušské, nýbrž týkají se celého okrajového pásu severovýchodního, táhnoucího se při hranicích od Police až k České Třebové, a často mají rozsah ještě značně širší. — U dokladů z Babičky cituji vesměs stránky vydání prvního (r. 1855).

Tak v kvantitě samohlásek (zahrnuji do ní i kvalitativní jevy hláskové plynoucí z rozdílu kvantitativních) má Němcová v Babičce ve shodě s lokálním usem onoho okrajového pásu východního délku v slovech kůžel (17), lůže (321), týle (‚tele‘, 39), vysmáhlý (238), zajístě (208, lid. ístě), jinám (266, lid. inám), povědít (149), stroužka (239), smýtala (15), vyndávala (11) a naopak má slabiku krátkou v slovech fiky (222), křida (239), lekárna (145), leto (od leta do leta 195, v letě 221 a m. j.), liskový oříšky (292), polivka (265), struha (31, 45 a č., jednou strouhu 30), snad i mucha (256, vedle častějšího moucha), ale mám doklad pro mucha jen z Bezděkova u Hronova a ze Solnice u Dobrušky. Připomínám, že délky, jako cvál, chvílka, kníha, mílo (vedle milo), nerád, pivovár, pížmo, sírka, šírý, jsou obvyklé v tehdejším spisovném jazyce a je tedy irrelevantní, zda se shodují s lokálním usem, jako na př. kníha, pivovár, či neshodují, jako na př. oblíčej, sírka; podobně krátké jmeno, které se shoduje s nářečním meno, je obecně české anebo umyti, které se od něho liší, je dobové ve spisovném jazyce.

Jinak je v hláskové podobě kromě těchto jevů kvantitativních málo stop místního usu, necháváme-li ovšem stranou znaky společné s usem středočeským typu chlív, lejtko, ouzko a pod. Je to jen známá východočeská stopa staršího tvrdého ł v slově nehrdlouhejte (31), podoba lenu, lenem atd. (14, 50, 292, vedle lnu 233), charpa (56, vedle chrpa 324), paděrkovati (trávnice, místo ‚paběrkovati‘, 292), výdunky (224, 310, lid. vejdunky místo ‚výdumky‘).

Z tvoření slov a tvarů lze uvésti úbytí (‚úbytě‘, 55), odvozená slovesa shromáždět (224, 310), posedovat, odběhovat a spadovat (10, 214, 240), genitiv plur. do koňů (163) a dativ koňům (243, 330), o žněch (55), ním (instr. sing. bez předložky, 172), ztěžkem (‚ztěžka‘, 106) a infinitiv žat (93). S jistou pravděpodobností pak mužský rod u slova chvoj, chvojem (104, 316, 320, vedle ta chvůj 316 — srov. v korespondenci jakýsi křeč, 55) a adverbia dušno (lidem bylo dušno, 309) a spádno (236).

V zásobě slovní můžeme pak určiti jako zřejmé prvky lokální slova hladká ančka (druh polívky, 131), bandory (‚brambory‘, 47), čul (já hned čul, že… ‚tušil‘, 278), hamonění, nahamoní (‚tlachání‘, ‚namluví‘, 157, 170), heblata (drobné domácí náčiní, 17), kůže (To je kůže.“ „I to tě kůže prolhaná“ — o Taliánovi, 170, 180; „To je kůže, jak si chytře přišla“ — o slepici, 252, „Počkej kůže, tobě musím posvítit“ — k lišce, 275), mudínek (jakoby to mudínek z marcipánu byl ‚panák, panna, umouněnec‘, 108), nadírat se (ťopan hudrkoval a se nadíral ‚napínal se, vytahoval se‘, 110), omžiti se (takové řeči se mi v hlavě ani neomží ‚nezdrží se‘, 170), opatek (obrátit se na opatku, ‚podpatek‘, 156), poživa (62), rovně ustrnulý genitiv (daleko široko nebylo jí rovně, 80), roztah (bez rozpaků a roztahů, 312), sakulajda (eufem. sakrování, 335), soják (‚sojka‘, 73, 286), svečeřívalo se (129), svraskatělé čelo (319), ťafka (‚uhození‘, 278), vrch adv., předložka (byl v okamžiku na vrch koně 150, někde vrch lesa 227, vrch mandele sedla pak Kristla, ‚nahoře‘, 324)[5], zapánbovat (313), zmícené šaty (20). A k nim ještě přistupují slova po[134]můcka, ‚malá pomoc‘, výmok a zastydnout se ‚zastyděti se‘, o nichž podrobněji dále na str. 135.

Ze slovní zásoby neuvádíme dokladů mnoho, a to nejen proto, že slovní materiál jakožto jazykový prvek nejvíce vědomý je pro naše thema nejméně průkazný, nýbrž i proto, že lokální omezení jednotlivých slov nemůžeme vždy určovati s dostatečnou bezpečností. Při dosavadním nepatrném prozkoumání geografického rozšíření jednotlivých slov nářečních snáze se konstatuje, že jisté slovo mohla Němcová míti z jazykového prostředí svého dětství, než bezpečně určíme, že je nemohla poznat v prostředí zcela jiném, což je nezbytný doplněk konstatování prvního, má-li míti průkaznost. Věc je pak ještě ztížena tím, že dnešním stavem nářečním měříme jazykové poměry starší o víc než o sto let, takže v lidových prvcích Němcové můžeme právem čekati také jevy dnes již v příslušném místním prostředí zastaralé nebo vymřelé (tak tomu na př. opravdu je zejména u slovesa zastydnout se ‚zastyděti se‘, v. dále). — Výběr slovní, který nám pak poskytla Němcová sama jako cenné svědectví dobové v uvedeném svém příspěvku, zaslaném Šemberovi, není příliš rozsáhlý a kromě toho je zaměřen na diferenční slovník chodský, nikoli „náchodský“ a proto se často ekvivalenty „náchodské“ v něm uváděné shodují s usem středočeským a se spisovným jazykem (dosvědčuje tento příspěvek z lokálních zvláštností zde uvedených z Babičky, jako „náchodské“, jen tvary charpa a shromáždět [naschromáždět]).

Přes všechnu tuto reservu i laika by jistě překvapilo — kdybych si troufal zatížiti článek celou dokumentací a citacemi —, jak často se shoduje slovní materiál Boženy Němcové s jazykem hronovského rodáka Aloise Jiráska a po některých stránkách i s jazykem starším, jak jej známe z drobných literárních příspěvků dobrušského kupce F. V. Heka, Jiráskova F. L. Věka, podle podrobného rozboru J. Jakubce uveřejněného ve 3. svazku Sebraných spisů Hekových (Novočeská knihovna, sv. 9, 1924).

V jazyce Babičky jsou tedy nesporně lidové prvky dětského prostředí Boženy Němcové. Je toto lokální zabarvení v Babičce tvárným prostředkem literárním? I kdyby nebylo přímého výše citovaného svědectví samé autorky, musili bychom odpověděti kladně. Ale místo tohoto tvárného prostředku v díle samém necháváme zde stranou. Byly-li prvky tyto tvárným prostředkem uměleckým, neplyne z toho, že byly všechny stejně uvědomělé. Některé náležely prostě vůbec k osobnímu jazyku Boženy Němcové a byly snad jen zesíleny evokací příslušného prostředí. Nejméně vědomá byla jistě právě kvantita, což plyne z malé její ustálenosti v tehdejším spisovném jazyce, který ještě postrádal pozadí ustálené spisovné výslovnosti, tradované školou; srov. výklad o této otázce v mém „Vývoji spisovného jazyka českého“ (1936, na str. 122) a v stati „Jazyk Máchův“ ve sborníku Torso a tajemství Máchova díla (1938, str. 290n.). Také Němcová sama ve svých přímých pozorováních jevů dialektických nevšímá si rozdílů kvantitativních s výjimkou dvou tří případů; natolik byla tato stránka pod prahem jejího jazykového vědomí (také v délkách v jejím materiálu chodském a v jeho literárním užití je nejvíce chyb). Do jisté míry toto snížené uvědomování si rozdílů v délce platí i o jiných prvcích hláskové a tvarové podoby; z ní přecházejí do Babičky takové jevy, kde si autorka sama patrně rozdílu vědoma nebyla, ale nevyskytuje se v ní ani ojediněle žádný z nejmarkantnějších znaků hláskových typu lauka (lávka), kreu (krev) nebo typu vokno nebo dat. na [135]-oj (-ovi), s výjimkou snad jediného v- (vošatku 229, ale ošatku 46). Podobně jen jednou čteme akusativ plur. typu vrabci (229).

Že prvky, které jsme určily jako lokální v jazyce Babičky, náležely značnou měrou k osobnímu jazyku Němcové, dosvědčují její dopisy, v nichž se vyskytují — po odložení slohu konvenčních formulek, převládajícího v období nejstarším — takovéto lidové prvky „náchodské“ poměrně často jakožto stálý průvodce dočasných a přechodných reakcí na jazyková prostředí jiná, o nichž jsme již mluvili výše. Na př. stejně, jako v Babičce, čteme v nich: jinám (59, 205), kůžel (27 a j.), večír (27 a j.), charpa (199), zmícela (plášť, 185) atd., čteme v nich i jiná nářeční slova tohoto východního okrají v Babičce nedoložená, jako brouchat se (potokem, 188), peciny (ve významu ‚desek‘, 211), je zamrholeno (187), krohnit (doprovázené přímým svědectvím: „churavím, anebo jak říkají u nás krohním, 93).[6]

Netroufal jsem si rozhodovati sám o provenienci slov patrně lidových, která jsem v dialektickém materiálu dosavadním ani ve svém doložena neměl, jako jsou slova pomůcka (nabídnout k pomůcce, 237), výmoky (hluboké výmoky, 238), zastydl jsem se (‚zastyděl jsem se‘, 282). Nejlepší vydavatel Babičky pokládá tato slova za tiskové chyby a všechna opravuje (Miloslav Hýsek v dále uvedeném vydání jubilejním), a to na ponůcku, výmoly, zastyděl jsem se.

Věc však není tak jednoduchá. Slovo zastydl jsem se ve významu ‚zastyděl jsem se‘ má oporu i v jiných dokladech u Němcové: zastydl by se za sobeckou chtivost (v Barušce, Spisy, vyd. M. Gebauerové, sv. 1, str. 35), zastydne se s významem ‚zastydím se‘ v korespondenci (201). Již tím je tisková chyba u tohoto slova v Babičce (zastydl m. zastyděl) takřka vyloučena. Význam doložený u Němcové má pak v obrozenské době v bohatém materiále akademického slovníka několik dokladů poučných; je doloženo ze Zieglera (z r. 1814) a z Prvotin (z r. 1816) v příspěvku Jiřího Opočenského, tedy z autorů pocházejících z východního okrajového pásu, a dále z Jaroslava Langera, také rodáka východočeského (z r. 1832).[7] Obdobně známe slovo pomůcka v stejném významu ‚malá pomoc, výpomoc‘ z Ehrenbergera, rodáka z Korouhve u Poličky, v dokladu citovaném v Příručním slovníku jazyka českého a je doloženo v uvedeném materiálu akademického slovníku z Klicpery, ze Světlé a j. U obou těchto slov zastydnout se a pomůcka se stala těmito doklady lidové jejich provenience z východního okrajového pásu značně pravděpodobnou.

Proto, abych mohl řešiti otázku jejich provenience ještě s větší pravděpodobností, užil jsem laskavé ochoty Frant. Trávníčka, redaktora Jazykového zákampí v Lido[136]vých novinách a obrátil jsem se k širokému okruhu čtenářů v této rubrice 31. ledna 1943. Na můj dotaz, zda ještě někde v lidu žijí tato slova (pomůcka ‚výpomoc‘, výmoky, zastydnout se ‚zastydět se‘ a dále slova záhory a krohnit) došlo dosti dopisů, z nichž podstatné údaje uveřejnil již redaktor Jazykového zákampí v Lidových novinách dne 2., 4., 6., 7., 30. a 31. března t. r. Odpověďmi těmi[8] jsou všechna tato slova (kromě slova záhory) doložena buď přímo z území „náchodského“ anebo alespoň z okrajového pásu severovýchodního, ale zčásti již jen u starých lidí (o slově krohním v. výše pozn. 6).

 

Slovo výmoky je v nich dosvědčeno, ovšem v lidové podobě vejmoky, z Náchodska (S. Volfová), z Červeného Kostelce (jen od svého dědečka je slýchal spisovatel Jos. Hurdálek, dnes nežije), z Vysokého nad Jiz. (Ing. Boh. Metelka); je obvyklé také v západní Moravě (to pole je samé vémok, Hrotovice a okolí, H. Sedláková).

Slova pomůcka ve smyslu ‚malá pomoc, výpomoc‘ se dosud užívá v horské vsi Jizbici na Náchodsku (S. Volfová) a dokládá je i z Vysokého nad Jiz. Ing. Boh. Metelka (na př. skočí na pomůcku k sousedovi při kopení sena před bouřkou; odmítá pak díky sousedovy: copak vo takový pomůcce budete hovořit; také při nemoci a pod. skočí sousedka na pomůcku, ale slovo to již mizí i tu). Je vidět, jak těsně se přimykají tato spojení, uvedená z Vysokého, k místu v Babičce, kde při povodni se nabídne Míla babičce „k pomůcce“.

 

Je tedy zřejmé, že slova výmoky a pomůcka ‚výpomoc‘ znala Němcová z dětství, že jsou to slova jejího prostředí, v němž rostla, třebaže tam dnes již vymírají. A totéž je také více než pravděpodobné o užívání slovesa zastydnout se ve významu ‚zastydět se‘.

Není sice zastydnout se v tomto významu doloženo z okolí „náchodského“, ale ve Vysokém nad Jiz. je u starších lidí (podle svědectví Ing. Metelky) ještě dosti časté ve významu „začervenat se“ (na př. dyš sem mu to řek — tak se zastydnul; ten uš se nezastydne ‚nezačervená‘, hned se zastydne ‚začervená‘). „Tento významový rozdíl není podstatný, protože tu jde o červenání ze studu, studem,“ právem připomíná již redaktor Jazykového zákampí 31. 3. t. r. Doklady z Vysokého dosvědčují tedy význam ‚zastydět se‘ u tohoto slova jako lidový a doklady z obrozenských autorů, pocházejících z východního okrajového pásu, dosvědčují nepřímo, že existoval dříve tento význam také na Náchodsku. Jde o lidové přežívání významu, který známe — jak také již v Jazyk. zákampí Fr. Trávníček upozornil — ze staročeského ostydnúti ‚pozbýti studu‘. Čteme v staročeské Alexandreidě (v. 977|8 rukopisu svatovít.) poddals sě u vojenské bydlo, chovaj sě, by ť neostydlo, kteréžto místo správně vyložil Trávníček v Slav. Rundschau (roč. 10, seš. 8, 1939, str. 27n.) ‚abys neztratil stud‘. Obdobné je místo v Legendě o sv. Kateřině, v. 3233n., kde říká Kateřina císaři Maxentiovi: ale když tobě ostydlo vše dobré a již nemohu tebe obrátiti k bohu a u Štítného (E 38) (žena) počne se po kuzlích ptáti, chtiec jinú muži svému ostuditi, sama boha ostydne.

Nejde tedy naprosto o tiskovou chybu ani u jednoho z těchto slov a byla opravována neprávem.

 

Jestliže jsme konstatovali v jazyce Babičky a vůbec v jazyce Boženy Němcové značnou míru lidových prvků jazykových, pocházejících z jejího dětského prostředí, neplyne z toho, že každý lidový jev v jazyce Babičky, prvek nespisovný ovšem s hlediska tehdejšího literárního jazyka, má svůj původ v tomto nářečí a je snad jeho dobovým dokladem. Tak tomu naprosto není. Vždyť se sice na jedné straně opravdu s leckterými rčeními a úslovími uvedenými v Babičce setkáváme — zcela ve smyslu výše citovaného výroku samé autorky — v pozdějším lidovém materiálu z onoho okrajového pásu, na př. úsloví vymámil by od jalové krávy týle (39) máme doloženo [137]v Kubínově Lidomluvě z blízkosti náchodského okolí (vymámila by z jalowý kráwy týle, na uved. místě, str. 51 — s malou úpravou transkripce), ale na druhé straně jsou mezi těmito úslovími a příslovími — proti citovanému výroku autorčinu — také přizpůsobená jinoslovanská přísloví, přejatá z Mudrosloví Čelakovského, jak na několika místech dokládá Miloslav Hýsek v komentáři k svému jubilejnímu vydání Babičky ve sbírce Kytice (sv. 22, 1935). Jsou pak v Babičce skutečně lidové prvky jazykové s bezpečnou proveniencí jinou. Zabloudily do ní ojedinělé slovakismy, jako sloveso zasmutit se (zasmutila se tvář, 294), klapkání (pantoflíčků, 21), klapká (165), kříček (kříčky lýkovce, 25, kříček balšamu, 129), hore (hore stolu seděla, 329), častější húně (124, 129 a j. a hůně 133) než houně (54 a j.)[9]. Je v ní i několik tvarů chodských, jakým je nesporně zájmeno tuten (260) a nezvyklé mladá lupénka (akus. pl., 232, chod. je ovšem lupínka).

K slovakismům v Babičce si musíme připomenouti, že právě od r. 1853 jsou jednotlivé slovenské prvky v dopisech Němcové dosti častým zjevem. Co se pak týče prvků chodských, bezpečných i některých méně jistých, nesmíme zapomínati na to, že celé ratibořské lidové prostředí svého dětství i s postavou své babičky si evokovala Němcová právě v l. 1845—1847 na Chodsku. V jejích sedmnácti „Obrazech z okolí Domažlického“ z oněch let je roztroušeno mnoho drobných motivků, využitých později v Babičce. Všechny je podrobně uvádí Miloslav Hýsek v komentáři svého již citovaného vydání Babičky. Ve třech Obrazech (v č. 10, 11 a 17) jsou přímé vzpomínky na ratibořské prostředí dětské a na babičku. Textové shody s Babičkou jsou jen v desátém Obraze, v němž vzpomíná na smrtnou neděli a na velikonoční zvyky. Bylo by možno z citovaných veršů při vynášení smrti, v podstatě shodných v Obraze i v Babičce, opraviti alespoň v poznámkách verše uvedené v Babičce: „Líto, líto, líto, kdes tak dlouho bylo? U studánky u vody — mylo ruce i nohy“ na znění „ruce, nohy mylo“, jak má Obraz a jak vyžaduje rým. Zajímavé je, že v onom Obraze uvádí Němcová podobu výdumky (s výkladem „vydmutá vejce“), kdežto v Babičce má již místní nářeční podobu výdunky (224, 310, lid. ovšem vejdunky).

Tato úprava slova výdumky je jen nepatrný, ale poučný doklad toho, jak se postupně autorka dostává, vlastně vrací k lidovému jazyku svého dětského okolí. Na návrat ten zřejmě působila evokace tohoto jejího dětského prostředí, když se ze zájmu romanticky národopisného a i sociálně politického sblížila s lidem na Chodsku. Ale bylo také potřeba k tomuto návratu, aby se autorka osvobodila z úzkostlivého, až tápavého užívání jazykových prostředků, jaké charakterisuje její literární počátky.

Tento postupný návrat Němcové k jazyku dětského prostředí, zcela jasný a pochopitelný, vzbudil klamnou domněnku, že autorka teprve později nabyla takové znalosti lidového jazyka, jakou osvědčila v Babičce. Vpravdě však jde o nejosobnější podklad jazykový, tkvící svými kořeny v přijímání mateřské řeči v dětském jejím prostředí ratibořském.


[1] Vincenc Vávra, Božena Němcová. Pokus životopisný a literární. (Česká knihovna zábavy a poučení, sv. 2. Praha 1895), na str. 149. — Vinc. Vávra pocházel z Újezdce u Chvalkovic.

[1a] Babička Bož. Němcové, Marie Magdalena Novotná, roz. Čudová, narodila se r. 1770 v Křovicích u Dobrušky, její otec žil předtím v Osečnici (pohorské vesnici vých. od Dobrušky) a ona sama žila v dětství nějakou dobu v Dobrušce, po návratu z Kladska pak v Rovném (rovněž východ od Dobrušky). — Srov. „Božena Němcová, sborník statí o jejím životě a díle“ (1912), str. 17n.

[2] Pokud korespondenci B. Němcové necituji podle dat, odkazují uvedené stránky k vydání Hiklovu ve Spisech Boženy Němcové (Pantheon) VIII, 1930.

[3] V Korespondenci, vydané M. Gebauerovou, ztotožňuje se neprávem toto slovo se slovinským nesreča (II, 105) a tento omyl je přejat i do vydání Hiklova (VIII, 245).

[4] Výčet uveřejněný již Zíbrtem je u Mil. Novotného otištěn lépe, ale příspěvek k nářečí podkrkonošskému je zkomolen vynecháním podstatné části, která poznámky ty právě lokálně určuje („okolo Semil a Vysokého“).

[4a] Tento příspěvek k poznání východočeského nářečí bezmála stoletý kupodivu dosud unikl pozornosti české dialektologie.

[5] Srov. O. Hujer v Listech filol. 68, 1941,432.

[6] Na slovo krohnit v dosavadním materiálu dialektologickém neznámé ptal jsem se v Jazykovém zákampí Lidových novin 31. ledna 1943 (v. o této anketě dále). Ochotní přispěvatelé Jazykového zákampí doložili pak redaktoru zákampí, F. Trávníčkovi sloveso to s variantou hláskovou: krohnit|kruhnit ve významu ‚churavěti (ale ne těžce), stěžovati si na bolesti‘ a pod. z Vysokého nad Jiz., z Police nad Met., z Červeného Kostelce, z okolí Náchoda, Rychnova nad Kn., z Pardubicka, z Litomyšle a z Chrudimska, jak už z velké části shrnul Trávníček v Jaz. zákampí 5. 3. t. r. Vyskýtá se také tvar kroňhat; zdá se však, že spíše jen v jižní části tohoto pruhu (dosvědčeno z Pardubic, Litomyšle, Chrudimska) a tento tvar kroňhat je znám i dále do jižních Čech (dosvědč. z Čáslavi, z Písecka a snad i z Táborska), ale ukrohněný dokládá Trávníček v uvedeném shrnutí také z Kroměřížska. Jinak byly známy v dosavadní dialektologické literatuře jen jiné varianty, jako krhéňit (z Boskovska v práci Svěráka, Nářečí boskovské, 1941, str. 115), krchónět (z Kunštátska, dokládá A. Koníř ve sborníku Mnéma, 1926, str. 290), skorhňat (ze Šardic u Kolaji, Nářečí na Kyjovsku a Ždánsku, 1934, str. 147) a j., jak mi laskavě vypsal kga Šmilauer.

[7] Jinak je ještě doložen tento význam z Kašpara Melichara Hrdličky, rovněž patrně rodáka východočeského (byl knězem hradecké diecése, z r. 1812) a pak z Bendlova překladu Puškina, kde může jíti o vliv Němcové.

[8] S díky připomínáme, že nám byly dány k disposici.

[9] Podoba odpovědala (79) je však spíše tisková chyba (m. odpověděla), jak také opravuje M. Hýsek, Mil. Novotný a j., než slovakismus (odpovedala).

Slovo a slovesnost, volume 9 (1943), number 2-3, pp. 129-137

Previous Vilém Mathesius: Jazykozpytné poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu

Next Vilém Mathesius: Srozumitelnost a účinnost mluveného slova v rozhlase (Z přednášky napsané pro pracovníky Českého rozhlasu)