Sv. Augustin o jazyce

P. T. (= Pavel Trost)

[Chronicles]

(pdf)

-

Dialog sv. Augustina „O učiteli“, uvedený nyní k nám zásluhou Karla Svobody,[1] uvažuje o ceně slov. Je možno zde jen zhruba podat postup myšlenek v něm: Na samém počátku rozhovoru je kladena these, že mluvíme pro poučování a pro připomínání: účel dvojitý, ne-li jednotný — je-li všechno poučování vlastně připomínání (podle učení Platonova). I otázka chce poučit: toho, koho se tážeme, o tom, co od něho žádáme. Proti tomu zpěv nemíní ani poučovat, ani připomínat, avšak zpěv je právě něco jiného než řeč — pro zpěv nejsou závažná slova, nýbrž modulace hlasové. Modlitbou nemá být poučován Bůh, nýbrž chceme sami sobě ve vnitru mysli připomínat věci označené slovy. Dialog pak přechází k thesi, že slova jsou znaky; čeho jsou znaky? Co označují jednotlivá slova citátu Jestliže nic z …? Jestliže znamená pochybování; nic ovšem znamená něco — „ne tak věc samu, která není, jako spíše jakýsi stav ducha, kdy on nevidí věc a přece [165]zjišťuje, že věc ta není“; z znamená odlučování. Tak se vysvětlují slova slovy; lze se však obejít beze slov? Lze ukázat věci bez pomoci znaků? Rozmluva zdlouhavě dospívá k odpovědi kladné: všechno viditelné můžeme ukázat prstem; co se říká slovy, lze říci i posunky — divadlo pantomim předvádí celé báje posunky místo slov —; je možno nesčetné věci ukázat tím, že je děláme, jsme-li na ně tázáni, t. j. „spíše samou věcí než znakem“. „Jestliže se tedy někdo táže na nějaké znaky, je možno ukázati znak znakem; jestliže se však táže na věci, které nejsou znaky, tu jest možno je ukázati buď děláním jich po otázce anebo dáváním znaků, jimiž by mohly být poznávány.“ Dialog se obrací k ukazování znaku znakem. „Pomocí znaků učíme nebo připomínáme buď stejné nebo jiné znaky.“ Slovo psané je viditelný znak znaků slyšitelných. Slyšitelný nebo viditelný znak slovo značí znak jméno — „mezi jménem a slovem je takový rozdíl jako mezi koněm a živočichem“ —, znak jméno pak značí znak řeka, a znak řeka věc, která není znakem.[2] Znak jméno označuje mimo jiné i sebe; ne tak znak spojka, který sám není spojkou. Je několik typů „znaků vzájemně se označujících“: 1. znak — slovo. Oba znaky neznamenají stejně mnoho, neboť každé slovo je znakem, ne však každý znak slovem. 2. slovo — jméno. Je možno dokázat, že oba znaky znamenají stejně mnoho, t. j. cokoli se označuje jedním z nich, může být označeno i druhým. Neboť všechna slova něco jmenují a mohou také spolu se slovesem (jako podmět, po způsobu jmen) vytvořit úplnou výpověď, na př. V tvém výroku se mi líbí to jestliže. Ale přes to, že slovo a jméno znamenají stejně mnoho, liší se významem: slovo — verbum je nazváno podle udeření — verberare — v sluch, jméno — nomen podle poznávání — noscere —; říkáme Jaké je jméno této věci?, nikoli jaké je slovo této věci? 3. jméno — ὄνομα. Oba znaky znamenají stejně mnoho a totéž, t. j. liší se při stejném rozsahu a významu jedině zvukem.

Po přestávce v dialektickém postupu, v které se shrnují zatímní výsledky a klade otázka po smyslu daného thematu, postupuje rozmluva dále takto: Člověk jako znak je jméno, kdežto člověk jako věc je živočich. Uslyšíme-li slovo znak, obrací se pozornost zpravidla k označené věci. Vážíme si označených věcí více než znaků: „neboť cokoli je k vůli něčemu jinému, je nutno horší než to, k vůli čemu to jest“. Ovšem slovo lejno je lepší než věc jím označená, ale poznání věcí má přece větší cenu než znaky věcí. Je třeba si „méně vážiti slov než toho, k čemu slov užíváme. Užívání slov je nutno dát přednost před slovy, neboť slova jsou proto, abychom jich užívali, a užíváme jich k poučování. Oč je tedy lepší učiti než mluviti, o to je lepší mluva než slova.“

Rozhovor se vrací k otázce, zda je možno učit beze znaků. Znova se uvádějí důvody pro nepostradatelnost znaků: „Dejme tomu, že se mne nečinného anebo dělajícího něco jiného, někdo otáže, co je to choditi, a že se hned vynasnažím chozením poučiti ho beze znaku o tom, nač se tázal. Jak zabráním, aby nepokládal za chození jen to, kolik já budu choditi?“ Nelze tedy učit beze znaků; učí se označováním. Ale nastane dialektický obrat a rozmluva vyznívá ve smyslu jiném. Jak „pozná chápavý, když se mu několika málo kroků chůze ukáže, co jest celé chození“, tak jsou tisíce věcí, „jež se ukazují samy sebou beze znaků“. „Zdaž slunce a světlo, vše pronikající a odívající, měsíc a ostatní hvězdy, zemi a moře i vše, co se v nich rodí v nesčíslném počtu, zda všechny tyto věci nepředvádí a neukazuje skrze ně samy Bůh a příroda vidoucím?“ Není vskutku nic, čemu bychom se učili skrze znaky: „Když je mi totiž dán znak a zastihne mne nevědoucího, čeho je znakem, nemůže mě ničemu naučiti; když mě však zastihne vědoucího, čemu se pak učím znakem?“ Neučíme se věcem skrze znaky, nýbrž naopak znakům skrze věci. Slovo má zvuk i význam, významu slov se právě učíme poznáním věcí; co slova znamenají, víme skrze smysly a rozum. Slova nás „spíše upomínají, než učí“, neboť nás pobízejí k hledání věcí, které však „nepředvádějí, abychom je poznali“. Neučíme se slovy učitelovými, nýbrž „zřejmými věcmi, jak je odhaluje uvnitř Bůh“ — učíme se uvnitř, „v onom vnitřním světle Pravdy, jímž jest ozařován a jehož užívá, kdo se nazývá vnitřním člověkem“. Není ani tak docela pravda, že slova ukazují mysl mluvícího: někdy mluvící neví, co mluví, nebo skrývá své myšlenky nebo posluchač jeho slovům nerozumí tak, jak byla míněna. „Avšak o celé užitečnosti slov, jež není nepatrná, pojednáme jindy, dá-li Bůh. Nyní jsem ti připomněl, abychom jim nepřikládali větší význam, než je třeba, a abychom nejen věřili, ale počali také chápati, jak správně je napsáno z vůle Boží (Mat. 23, 8 n.), že nemáme na světě nikoho jmenovati svým učitelem, protože jediný učitel všech je na nebesích.“

[166]V tomto dialogu sv. Augustina je základem motiv niternosti poznání: poznání lze dojít jen v hloubi vlastní duše („ve vnitřním člověku jest hledati Boha, světlo pravdy“). Proti vnitřní pravdě se pak klade veřejná a vnější řeč („není jisto, zda mluvící ví, co mluví“). Je přijata these, že slova jsou znaky, a dokazuje se, že znaky znalost označených věcí nezakládají, nýbrž předpokládají.

I v této knize sv. Augustina, jak upozorňuje úvod překladatelův, je zřejmý jeho platonismus (t. j. „platonský idealismus přeměněný v theologický spiritualismus“); Augustinův dialog „O učiteli“ připomíná tedy dialogy Platonovy „Kratylos“ i „Menon“. Společný s „Kratylem“ je tu však především polemický vztah k dávnému přesvědčení o přirozené shodě věcí a slov (věc se obráží v slově, slovo je klíčem k věci). Pokud se kniha „O učiteli“ obrací proti názoru, že „slovo předvádí věc, abychom ji poznali“, nemá pro nás věcného zájmu. Pokud učí, že slova jsou znaky, a stanoví rozdíl mezi znakem a věcí, mezi znakem znaku a znakem věci, která není znakem, mezi zaměřením znaku na věc a zaměřením na sebe, mezi významem slov a předmětným vztahem, vyslovuje platné základní poučky theorie jazyka — chápaného již nikoli jako „Ausdrucksbewegung“, nýbrž jako nástroj. V knize Augustinově není však doceněn rozdíl mezi ‚langue‘ a ‚parole‘: silný zmatek tu vzniká právě tím, že není rozlišeno mezi pomyslným slovem v jazyce (‚langue‘), které pouze označuje („neučí“) a skutečnými slovy v mluvě (‚parole‘), která skládají výroky („učí“). Kniha Augustinova se obírá odkázaností slova na věc; úkolem filosofie jazyka zůstane však ozřejmit jak pravou samostatnost oblasti slov proti oblasti pojmů a věcí, tak jejich vzájemnou odkázanost.

Slovo a slovesnost, volume 9 (1943), number 2-3, pp. 164-166

Previous Jan Mukařovský: K theorii recitace

Next B. T. (= Bohumil Trnka), S. L. (= Stanislav Lyer): Nové středisko linguistiky