Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Souhláskové skupiny v českém verši

Julie Nováková

[Articles]

(pdf)

-

Souhláskové skupiny v českém jazyce bývaly kdysi předmětem nedůvěry; známá je karikující věta ‚Strč prst skrz krk‘. Moderní fonologie souhláskové skupiny rehabilitovala. Co se týče souhláskových skupin ve verši, nebylo o nich dosud specielně pojednáno; o to se chce pokusiti tato studie.

[20]Souhlásková skupina je shluk dvou nebo více souhlásek, nespojených samohláskou, na př. pl ve slově plamen. Zvláštním případem skupiny je spojení jako prst, plsť, kde r l funguje jako samohláska, takže tvoří slabičný vrchol. Pokud tedy přihlížíme k artikulační kvalitě, budeme ve slově prst počítat souhlásky čtyři; a pokud studujeme souhláskové skupiny jako živel neslabičný, budeme v témže slově počítat souhlásky tři, tedy měřit je jako past. Ve verši je slabičnost složkou podstatnou, a jako závada bývaly pociťovány právě skupiny neslabičné; proto — pokud nepůjde o eufonii — nebudeme zatím ke slabičnému r l přihlížet.

Co se týče skupin sporných (přijďte přiďte), podotýkám, že naše statistická čísla se jimi mění nanejvýše v setinách.

Vedle termínu „souhlásková skupina“ bude nám někdy zapotřebí i termínu „zavřená slabika“ a t. zv. „posice“ čili „poloha“. O zavřené slabice mluvíme tehdy, následuje-li po její samohlásce (zpravidla) téžeslovná souhláska nebo skupina: les, lest, listy. Jak uvidíme níže, mohou míti slova dvou prvých typů ve verši tutéž zvláštní funkci. Posice či poloha je skupina souhlásek ve vztahu k předcházející samohlásce, kterou podle pojetí časoměrníků prodlužovala, přesněji řečeno, krátká samohláska tvořila se skupinou dohromady dlouhou slabiku, takže na př. vlast = vlá.

V problémech, které se k pojmu souhláskové skupiny ve verši pojí, jde předně o jejich častotu, frekvenci, resp. o poměrný výskyt souhlásek proti samohláskám, tedy o hustotu souhlásek. Výskyt skupin je totiž důsledkem početní převahy souhlásek nad samohláskami. Co se týče rozdílu mezi skupinami grafickými a skutečně vyslovovanými, vadí jeho hlubšímu studiu některé neujasněnosti ve výslovnosti i spisovné. Kardinální bude otázka souvislosti souhláskových skupin se specifickými prvky veršovými (rytmem, metrem, rýmem); ta bude souviset i s umístěním skupin na počátku, na konci nebo ve středu stopy nebo slova, tedy v násloví, středosloví, dosloví a mezisloví. Konečně musíme přihlédnouti k jejich kvalitě, což ve verši znamená eufonii. Pro poesii časoměrnou, která využívá souhláskových skupin jako posic, vyplynou závěry z bodů předcházejících.

Ve statistice dávám přednost zjišťování hustoty souhlásek před zjišťováním skupin, protože skupiny jsou (s mezislovnými) dvou- až šestičlenné a přihlížením k počtu jejich členů by se statistika příliš komplikovala a stala nepřehlednou.

Předně tedy hustota souhlásek v básnické promluvě, předpoklad skupin. Je známo z fonologie, že čeština má nejen více souhlásek nežli samohlásek — to mají jiné jazyky také — ale že jich má nepoměrně více, ještě více než němčina, která je jí po této stránce nejbližší (v. Mathesius, Travaux I, 81). Kdysi jsme slýchali o tomto nepoměru fonologického materiálu jako o nedostatku. Dnes se varuje alespoň před složitými skupinami v mezisloví (Mathesius, Čtení o jazyce a poesii I. 80;Weingart, Spisovná čeština a jazyková kultura 170). Očekávali bychom tedy, že toho budou dbáti především básníci. Ale statistiky, které jsem si nasbírala, ukazují spíše k opaku.

Ve vědecké próze připadá na jednu samohlásku průměrně něco přes 1·3 souhlásky, na př. u Mukařovského (1. odst. Kapitol[1]) 1·31, u Masaryka (prvé tři odstavce O studiu děl básnických) 1·33, v Čelakovského překladu sv. Augustina (X. 31) 1·34; v krásné próze a v essayistice jde číslo už blíže k 1·4, na př. v Erbenově pohádce Víla 1·32, u Březiny 1·33 (Hudba pramenů, Cíle, 1. oddíl), u Němcové 1·35 (začátek „Cesty z pouti“ až po … že jsem tě poznala), u Šaldy (první odstavec Juvenilií) 1·37, u Šrámka (Stříbrný vítr, 1.—5. odst.) 1·39; v časoměrném verši až 1·47, na př. u Poláka (Vznešenost přírody, verš 1—35) 1·33, [21]u Palackého (Ideálů říše 1—39) 1·35, u Vinařického (Aeneis I. 1—33) 1·36, u Čecha (Václav Živsa 1—40) 1·43, u Kollára (Předzpěv Slávy dcery, 1—40) 1·47; v nemetrickém a volném verši až skoro 1·5, na př. ve Vrchlického převodu Whitmana 1·32 (Žena čeká na mne), u Březiny (Ranní modlitba) 1·4, u Čelakovského (Rozmluva noční) 1·41, u Wolkera (Oči) 1·48: v metrickém verši jsou výkyvy největší, 1·32 až skoro 1·7, na př. u Jablonského (Písně milosti VII) 1·32, taktéž u Machara (Zde by měly kvést růže, Teta 1—40), v lidové poesii (Erben 299, 471, 483) skoro 1·4, u Máchy (Máj III. 1—30), Sládka (předzpěv Hiawaty), Nezvala (Edison V.) přes 1·4, u Vrchlického (Satanela I.), Zeyera (Kronika o sv. Brandanu, 1—45), Wolkera (Sloky) skoro 1·5, u Bezruče (Návrat) 1·6, u Theera (Úzkosti a naděje, Zpověď) 1·68.

Srovnáme-li navzájem tato čísla, vidíme, že nejnižší poměr souhlásky k samohlásce, totiž 1·3 : 1, je zastoupen ve všech literárních druzích; ale počítáme-li u každého druhu maximum, dosahuje nejmenší hustoty souhlásek próza vědecká (1·34), větší próza krásná (1·39), po ní časoměrný verš (1·47), pak verš volný (1·48), a maximum souhlásek nalézáme ve verši metrickém (1·68). Verš časoměrný můžeme už při této statistice nechat stranou, protože v něm je výskyt souhlásek speciálně regulován metrickou potřebou. Nepřihlížíme-li k časomíře, můžeme z naší statistiky odvodit pravidlo: hustota souhlásek v literární (básnické) promluvě stoupá úměrně s formální vázaností mluvy.

To je tím nápadnější, že v literatuře staroklasické, kdysi vzoru dokonalosti, je tomu naopak; v řečtině: v prooimiu Odysseje 1·15, v próze Thukydidově (I. 1) 1·22; v latině: u Vergilia (invokace Aeneidy) 1·27, u Caesara (De bello Gallico I. 1) 1·34. Je tedy řecká a latinská poesie, jak se říkalo, „zpěvnější“ než próza téhož jazyka, kdežto v češtině by próza byla „zpěvnější“ než poesie — při čemž nejnižší frekvence souhlásek v češtině se přibližně rovná nejvyšší frekvenci souhlásek v literatuře antické.

Co je příčinou tohoto úkazu a jaké jsou jeho básnické účinky, resp. výhody a nevýhody?

Především příčiny. Uvedu ukázky, ze kterých aspoň částečně vysvitnou. Volím úmyslně nejdříve ukázky z téhož básníka, Vrchlického, a to z překladů. (V překladech vyniknou některé vlastnosti verše ostřeji než v tvorbě původní.) První:

Bych aspoň trochu míň nehoden byl
té milosti, jíž blažíte mne, paní,
jí v odvet vše jsem podstoup namáhání,
svou vlohu nízkou z všech jsem napjal sil.

(Michel Angelo, Vittorii Colonně)

Druhá:

Jsou opálené v obličeji od zářícího slunce i od dýchajících větrů,
dovedou plavati, veslovati, jezditi, zpívati, stříleti, tlouci,
pronikati kupředu, táhnouti se zpět, odporovati, brániti se,
jsou ve vlastním právu svém, jsou klidné, jasné a sebevědomé.

(Whitman, Žena čeká na mne.)

V první ukázce jsou verše metrické (je to první sloka sonetu); druhá obsahuje verše volné. Čtení prvé ukázky působí mluvidlům větší námahu, zejména ve verši třetím. Nápadná jsou tu slova, kde se za obvyklejší delší tvar volí kratší: míň, odvet, podstoup, z všech, bych = abych. Tato kratší či zkrácená slova jsou kratší právě o samohlásku; tím se souhláskové skupiny rozhojňují (je jich víc) a rozšiřují (jsou složitější, jako mezislovné -tvš-). V druhé ukázce, ve verši volném, není kratších dublet ani apokopovaných slov: každé se nejen rozvíjí volně, ale je tu řada slov i čtyř- a víceslabičných, jakých bývá v metrickém verši poskrovnu: opálené sebevědomé. Také tu není ani jediné mezislovné skupiny, jaká by se nevyskytovala i ve vnitrosloví, mimo svém jsou (oddělených ostatně caesurou i čárkou), kdežto v citované [22]sloce sonetu je takových speciálně mezislovných skupin šest. Je jasné, že je to způsobeno přímo metrem. Jamb (a trochej) má velikou spotřebu dvojslabičných slov; dosahuje jich někdy tím, že místo slova trojslabičného klade jeho dvojslabičnou dubletu (odvet), ba i místo dvojslabičného jednoslabičné, které spojuje s trojslabičným v dvojstopí (míň nehoden). Naopak volný verš není ve volbě slabičného materiálu omezen; víme z Březiny, jak častá jsou u něho slova čtyř- a víceslabičná. Volba kratších dublet v metrickém verši je aktuální zejména u Vrchlického, o kterém je známo, co slov a pojmů dovedl natěsnat v jediný verš.

Mohlo by se však namítnouti, že básník někdy z metrické potřeby užívá také delšího tvaru slova, na př. jesti = jest, čímž by se užívání kratších dublet paralysovalo; a mimo to, že takových zkracovaných či nastavovaných slov vůbec je příliš malé procento proti ostatním slovům, uvedeným v jejich normální podobě. Na první námitku odpovídá statistika: neobvyklých dublet delších je značně méně než kratších; na př. v prvých deseti sonetech Vrchlického z Michel Angela (v Reyově výboru) je kratších dublet 31, kdežto delší jsou jen 4 (dnové, ve milosti, ve kameni, jesti). Co se týče druhé námitky: zkracování slov či volba kratších dublet není ovšem ani zdaleka jedinou příčinou vyšší skupinovosti v metrickém verši. Hlavní příčinou je sám slovník metrického verše, který si volí co možná slova dvojslabičná (v jambu a trocheji, srovnej Jakobsona, Základy českého verše 110 n.), jak už řečeno a jak bylo zřejmo z našich ukázek. A tato dvojslabičná slova mají obecně větší hustotu souhlásek, tedy vyšší skupinovost nežli slova delší. Stačí si propočítat delší slova v kterékoli básni. Tak na př. v Horově jambickém Rekviem je průměrná hustota souhlásek skoro 1·5, ale jeho čtyř- a víceslabičná slova mají průměrně necelých 1·2 (odcházejí, vrchovatý, domovina, domilovati, nepomíjivému); v uvedené ukázce volného verše Vrchlického-Whitmana tvoří taková dlouhá slova 1/5 všech slabik básně, která má pak velice nízkou frekvenci souhlásek, 1·32.

Tedy volba kratších dublet v metrickém verši je jen výsekem jevu obecnějšího, t. j. tendence básníkova metrického slovníku ke kratším slovům. Úhrnem: větší frekvence souhlásek v metrickém verši má svou obecnou příčinou metrum. (Říkám „obecnou“, protože jsou ještě příčiny zvláštní, dané individuálním básníkovým slovníkem.)

Tady se ovšem sám sebou nabízí předpoklad, nehraje-li tu nějakou roli různost meter: nemá-li daktylský verš jinou frekvenci souhlásek než jamb a daktyl, a nemá-li na druhé straně jamb větší hustotu souhlásek nežli trochej. Český jamb totiž — na př. Erbenův, jak bylo upozorněno v rozboru Grundovy monografie v SlSl I, 225 — používá někdy záměrně jednoslabičných slov sémantických, a ta, jak je známo z fonologie, mají kromě nepatrných výjimek ostrou převahu souhlásek nad samohláskami (les, lesk, blesk, sklo — v. níže). Přesto moje srovnávací statistiky k žádnému znatelnějšímu rozdílu neukazují: tak na př. Bezručova trochejská Idyla ve mlýně má na jednu samohlásku průměrní 1·5 souhlásky, daktylská Maryčka Magdónova 1·4, ale rovněž daktylský Návrat 1·6; v jambech a trochejích jsem našla na př. u Erbena rozdíly jen v setinách, ve Svatebních košilích 1·39, ve Vrbě 1·35. Můžeme tedy svou hořejší thesi doplnit v tom smyslu, že metrický verš obecně tíhne k vyšší frekvenci souhlásek než verš volný bez ohledu na druh svého metra — ovšem se všemi výhradami, které platí o svobodě básníkova slohu a slovníku.

[23]Naše srovnání metrického verše s volným se dá ovšem aplikovat i na zbývající formy literární promluvy, jak jsme si je výše sestavili ve stupnici: na prózu vědeckou a krásnou. Dlouhá slova, která se volně vyskytují ve volném verši, mají ještě větší volnost v próze, a svou poměrně nízkou frekvencí souhlásek snižují i průměrné procento jejich výskytu v prozaickém textu; v próze vědecké k tomu přistupuje ještě ta okolnost, že v ní je hojně slov cizích, skoro napořád řeckých a latinských, ve kterých je skupin pořídku: poesie, filosofie atd.

Rozdíl mezi skupinami grafickými a zvukovými, skutečně vyslovovanými, jak řečeno, mění naše statistická data nanejvýše v setinách. Její naprostou přesnost ovšem znemožňují některé neujasněnosti ve výslovnosti i spisovné, o níž nebylo v oficielních publikacích dosud docíleno jednoty. Odtud plynou některé podivnosti veršové recitace, zejména ve skupinách mezislovních. Na Hlaváčkově večeru jsme slyšeli verš:

a ryšavá hříva: oh, ryšavá hříva vždy nejvíc snad lhala

(Mstivá kantiléna VII.),

kde ze snahy po naprosto zřetelném vyslovení mezislovných skupin cs a dlh vznikly mezi třemi posledními slovy důkladné pausy: nejvíc / snad / lhala, pausy, rušící nejen metrické schema, ale i rytmus, celistvost a chod veršové linie, která je nedotknutelnou podstatou verše. Výslovnost plynulá, přirozená, při které nebude každý foném tak jasně ohraničen jako jeho grafický znak, je pro verš životní potřebou.

Pro to nalézáme zajímavé potvrzení v rýmu, nejčastěji v grafické skupině js, jd. Není to jen lidová rýmová dvojice budu půjdu nebo Erbenova pojď choť, kde jsi lesy; u Dyka do ulice nestavit se (Stará galerie) u Sovy věcí dědci (Den sv. Václava) a pod. V takovém rýmu klidem přijdem básník to j prostě necítí. Přesto je tady nutná opatrnost, protože tohle j se v řečených rýmových skupinách opomíjí také už tradičně. Tak tomu bude v rýmu nejsi lesy, kde dnes se ještě neodvažujeme při zvukové realisaci j skutečně vypustit. Také ve Svatebních košilích asi dnes vyslovujeme převážně: skoč a pojď, s -j- alespoň náznakovým, protože taková zavřená monosylaba jsou pro tuto baladu silně charakteristická a protože Erbenova slova jsou pro nás pomalu už liturgicky posvátná, takže mohou nabýti nároku na výslovnost zvláštní. Tím spíše v monumentálním verši Březinově

I já půjdu, pracovník osamělý, k příbytkům kouře stoupajícího

(Ranní modlitba),

prozatím se sotva kdo odváží vyslovit „pudu“.

Úhrnem bych tedy řekla, že v mezislovních skupinách potřebuje verš přirozené výslovnosti (hovorové?), ale že jinde, kde rytmus takto nepůsobí, je někdy možná i výslovnost skupin přísně spisovná (grafická?), případně na úkor rýmu. Uplatnila by se tu jaksi na jedné straně nedotknutelnost veršové linie a na druhé straně ohled k jednotlivému slovu se všemi jeho složkami (i grafickými), jak se nám staví na odiv ve verši především. Ovšem v této otázce lze prozatím podat pouhé náznaky, ne důkladnější řešení.

Vinařický, který podal ve Varitu a lyře ukázky básní úplně beze skupin (mimo ty, jež působí jotace), má tu místa jako: Nohu jsi, nožici poranila (Kochan a Milina). Ta však nejsou pro potlačení j průkazná; dvojverší: Upokoj se / a neboj se (Dítě umírající) ukazuje, že tu běží o dvojhlásky (uj, oj). V jeho časoměrné Aeneidě zase toto j posici netvoří: Tím roznícena jsouc (I. 29).

Všimněme si nyní důsledků výskytu skupin ve verši. Máme třeba dva osmislabičné jamby:

Do ciziny se ubíral … (Svat. košile)
.. ať stud a vztek jí v tvář krev hnal!
                                                  (Toman, Torso života)

[24]Fonetickými přístroji by se dalo přesně zjistit, zdali druhý verš trvá dík svým souhláskovým skupinám ve výslovnosti déle než prvý, či je-li to jen náš subjektivní pocit, způsobený větším množstvím jeho artikulačních kvalit a grafickou délkou verše. Ukázalo by se asi, že při samostatném, isolovaném čtení je druhý delší, ale při souvislém rytmickém čtení se tempo a časová délka veršů obojího druhu vyrovná téměř úplně zásluhou rytmické setrvačnosti. To aspoň plyne pro naši otázku jednak z fonetických měření Chlumského (Česká kvantita, melodie a přízvuk), jednak ze studie „Intonace jako činitel básnického rytmu“ v Mukařovského Kapitolách. Pro tempo verše nebudou mít souhláskové skupiny valného významu. Odlišují verš od verše jinak. Představme si, že by všecky verše, jeden za druhým, skupin neměly, tak jak to realisoval Vinařický:

Ponocuje chudá žena;
ku dítěti nachýlena
u lože po tichu sedí,
a co asi tuší
ve bolavé duši,
city její vědí … atd.
                    (Dítě umírající)

Takové verše nám neznějí dost dobře; jsme na shluky souhlásek příliš zvyklí, patří do našeho systému — nemluvě ani o tom, že se verš tímto způsobem zbavil i jiných hodnot, jak uvidíme níže. A představme si pokus opačný, kde verš po verši by měl víc než trojnásobnou převahu souhlásek nad samohláskami, jako svrchu uvedený verš Tomanův: už při třetím verši by nám taková báseň byly nečitelná. I v otázce souhláskových skupin je žádoucí střídání. Poslechněme si třeba čtyřverší Čelakovského:

Jedou, jedou dál a dál
podle řeky, podle skal,
panna Tomanu po boku
vyrovnává v plavném skoku.

První a třetí verš je úplně bez skupin, druhý má tři, čtvrtý čtyři. Nebo začátek druhého zpěvu Záhořova lože:

Daleké pole, široké pole,
široká cesta přes to pole běží
a podle cesty pahorek leží
a dřevo štíhlé stojí na vrchole.

První verš se svým gramatickým i metrickým paralelismem — jsou to vlastně dva adonské poloverše — jako by udával tón veršům dalším; jeho naprostá „zpěvnost“, t. j. neskupinovost, jako by zvyšovala jeho čistotu a skoro kanoničnost. V následujících verších nastupují skupiny, zase podle zásady střídání: střídají se slova, resp. stopy se skupinami se slovy bez skupin, skupiny náslovné se středoslovnými atd. Takovéto střídání všeho druhu nalezneme snad v každé básni kteréhokoliv básníka, při čemž verše úplně bez skupin jsou ojedinělé a jejich výraz i myšlenka bývá primitivní, na př. u Bezruče:

Na potoce mezi pávy
káčata se batolila;

[25]v následujících verších je výraz složitější, s adjektivy a deminutivy, a už nastupují skupiny:

… tmavý hošík kučeravý
a děvuška něžná, bílá,
drželi se šatu matky.
                     (Idyla ve mlýně)

Zde si zpětně uvědomujeme, jak Vinařický byl při svém pokuse nucen m. j. k násilné chudobě výrazu, chtěl-li se obejíti bez skupin. — Úhrnem: souhláskové skupiny jsou jedním z prostředků variace jak celých veršů, tak i jejich částí, při čemž variace zvuková může jít ruku v ruce s variací slohovou a významovou.

 

Další otázkou je, nevyskytuje-li se v této variaci pomocí souhláskových skupin jakýsi řád, daný také veršem samým, nikoli pouze jeho jazykovým materiálem, t. j. nevyskytují-li se souhláskové skupiny na určitých, význačných místech verše, ne-li pravidelně, tedy alespoň příležitostně. O jejich příležitostném použití za účelem zvýšení expresivity nemůže být, tuším, pochyby. V Nezvalově říkačce ze sbírky Pět prstů v dvojverší:

Za nic nedám ten plášť
a tam ten zvlášť a tam ten zvlášť

vyciťujeme silné mluvní zalíbení básníkovo z artikulační plnosti slov o fonologickém vzorci ttatt, tttatt: ovšem bude to pravděpodobně jen průvodní zjev jejich rýmovosti. V dvojverší téhož čísla:

Konec provazu jenž drží večer
večer jenž lítostivě bečel

je tomu naopak: skupinovost opakovaného zájmena jenž k našemu vědomí nedoniká, protože je to pouhé synsémantikon. Potvrzuje se tedy i v souhláskových skupinách veršových tvrzení Grootovo: „Estetická účinnost kvality závisí na její fonologické důležitosti a naopak“ (Zur Grundlegung der allgemeinen Versbaulehre). Proto se skupiny dobře uplatňují v těch slovech, jež jsou významovým a důrazovým těžištěm verše, jako u Wolkera:

                                 galeje,
jež tíhou svých břemen se rozpraskly v půli
                                         (Těžká hodina, Oči),

nebo ve verši Tomanově:

Neb my jsme lidé mdlí
                    (Měsíce, Říjen).

Skupinovost, artikulační plnost slova srůstá tady s jeho významem takovým způsobem, že nám zní téměř jako onomatopoia. Úhrnem: estetická působnost skupin je průvodním ale i záměrným zjevem důrazu, významu, rýmu a zvukosledu (o něm níže).

Co se týče organisovaného výskytu skupin ve verši, byl by toho vzorným příkladem třeba souměrný veršík:

Vaše nářky, vaše zlosti
                (Pět prstů, Vetešník),

[26]nebo ojedinělý verš Erbenův, kde jsou zavřené slabiky po každé v důraze:

Ho, den je noc i noc je den!

Takové čisté typy jsou vzácné,takže se dá uvažovat jenom o tom, nejeví-li snad český verš v rozmisťování skupin nějakou tendenci. Takové zkoumání může postupovat dvojím způsobem: buďto zjišťovat zavřené slabiky, tedy měřit na způsob časomíry (což je na místě v uvedeném verši Svat. košil, ale ve veršíku z Vetešníka by tak slabika -še ve slově vaše dostala něco navíc), anebo přičítat každou skupinu prostě k té její slabice či slovu (takže náslovná skupina ve slově zlosti nemá s předcházející slabikou co dělat).

Měřením prvního druhu jsem došla nejzajímavějšího výsledku u metrických jambů, v nichž zavřená slabika převládá v arsích — tedy opak principu časoměrného. Tak na př. v dvanáctislabičném jambu Wolkerových Slok je v první době zavřených slabik 15, v 2. 6, v 3. 10, ve 4. 6, v 5. 8, v 6. 6, v 7. 12, v 8. 9, v 9. 12, v 10. 5, v 11. 7, v 12. 12, celkem 64 zavřených v lehké době a 44 v těžké. V Březinově ódě „Ó sílo extasí“ dostáváme z třináctislabičných alexandrinů pro zavřenou slabiku tuto řadu: . 23, 15, 20, 16, 15, 16, 18, 13, 18, 16, 25, 16, 6, celkem 125 : 92. Nepravidelnost jeví slabika poslední, jednak jakožto rýmová, jednak z titulu monosylaba (o tom níže). U Zeyera dostáváme z nerýmovaných blankversů Kroniky o sv. Brandanu z prvých 45 veršů tato čísla: 30, 14, 26, 8, 26, 8, 20, 13, 13, 22, celkem 115 : 65. Příčiny jsou nasnadě: v první slabice je velká spotřeba jednoslabičných slov, a ta bývají tvořena většinou zavřenou slabikou (v uvedené Wolkerově básni: sníh, jdeš, staň; v tvém, jenž, jež, tím, bys, pak, jen, neb); v ostatních lehkých dobách to působí jednak slova typu (t)tat(t)at(t) (tamže trpíš, světem, zatím, poslyš, modřin, ranách, bolest a pod.), jednak náslovné skupiny (srdce přemoz).

Poněkud jinak je tomu v dynamických jambech Svat. košil: Erben by nebyl Erbenem, kdyby z jeho veršů vyšlo takové řadové schema. Prvých sto veršů zde dává tuto řadu: 46, 33, 36, 43, 45, 25, 30, 48. Má tedy maximum zavřenosti slabika 1., 4., 5., 8., jinými slovy: jeho osmislabičný jamb má dvě vlny, jejichž první lichá slabika (= 1. a 5. slabika verše) tenduje k zavřenosti jako v jambech metrických a jejichž poslední, sudá slabika (= konce obou poloveršů) má tendenci k zavřenosti z příčin jiných. I tyto příčiny jsou průhledné. Je známo, že Erben někdy užíval v důraze místo přízvuku posice, která se ocítala obzvláště často na exponovaném konci poloverše:

Moc, má panenko, moc se ptáš!

Nejvíce bije do očí shoda zavřené slabiky s důrazem ve verších jako:

A nežli zvíš, jsou tobě blíž
Zahoď je pryč, ať lehce jdeš
A na ten hřmot a na ten hlas
Růženec vzal a zahodil

Ale takové verše jsou i u Máchy:

… večerní máj — byl lásky čas,
hrdliččin zval ku lásce hlas
… kvetoucí strom lhal lásky žel
Budoucí čas? Zítřejší den?
Co nad to dál, pouhý je sen

[27]O spotřebě monosylab v jambu jsme se zmínili výše a jejich historii můžeme sledovat ještě v baladě Vrchlického (Sen Tamerlanův, Mandragora), v Březinově Modlitbě večerní nebo ve Smutečních hranách za Otokara Březinu ve sbírce Básně noci. Tato monosylaba, zostřující záměrně jambický chod verše, zejména na konci obou poloveršů, jsou téměř napořád tvořena zavřenou slabikou a není vyloučeno, že Erben je cítil jako časoměrnou posici; jejich artikulační plnost přispívá i pro nás ke zdůraznění vzestupnosti veršové linie.[*] Snad by se u nich — pokud obsahují krátkou samohlásku — dalo zjistit i zvýšení staccata; k tomu by aspoň ukazovaly některé doklady o zavřených slabikách u Chlumského (151n., 229). Úhrnem: v monosylabech romantického jambu (někdy i jambu pozdějšího) spolupůsobí zavřená slabika k zostření vzestupnosti verše.

Je zajímavé, že taková monosylaba se nevyskytují téměř vůbec v jambech se zakončením ženským (dvojslabičným a čtyřslabičným). Slovník takových jambů je po této stránce shodný se slovníkem trochejů. V trochejské Vrbě připadá na 114 veršů 24 monosylab, tedy průměrně jedno na 41/2 verše, kdežto ve Svat. košilích na 304 verše 295, tedy skoro na každý verš jedno; má tedy Erbenův jamb čtyřikrát větší hustotu monosylab než trochej. Nejinak u Vrchlického: jambický Sen Tamerlanův má na 60 veršů 56 monosylab, tedy zase téměř na každý verš jedno, kdežto v trochejské Satanele (zpěv I.) připadá jedno zavřené monosylabon na 20 veršů.

Jak plyne z typu dvouslabičných slov, uvedených výše pro jamb, nacházíme i v trocheji převahu zavřených slabik v lehké době, na př. v Macharově Otrokyni otroka (Zde by měly kvést růže) dostaneme řadu: 57, 57, 44, 76, 55, 66, 42, 32, tedy v thesi zavřených slabik 198, v arsi 231.

O estetických účincích této zajímavé převahy zavřené slabiky v lehkých veršových dobách nechci tvrditi nic obecného; je z ní zato vidět dosti ostrou divergenci souhláskových skupin metrického verše s principem časomíry.

Druhý způsob zjišťování organisace souhláskových skupin, jak jsme jej naznačili výše, bude principům českého verše asi přiměřenější: nikoli rozsekávat verš na metrické slabiky a rozčítávat skupinové souhlásky mezi ně, ale pojímat souhláskové skupiny jako vlastnictví příslušných slov a celého verše vůbec. Na první pohled tu máme dojem nezvládnutelné změti: vedle skupin čistě sémantických (svět) je nepřehledná řada skupin synsémantických v prefixech, affixech, koncovkách a slovech formématických, takže potenciálně jsou souhláskové skupiny skoro všudypřítomné. (Subst. hora je sice bez skupin, ale z něho se rozvíjejí útvary: s hory, shůry, horám, horal, horský atd.) Záměrný zásah do této změti je možný dvojím způsobem: negativním, při němž se básník na určitých místech souhláskové skupině vyhýbá, a positivním, při němž je organisuje podle jejich kvality, tedy eufonicky. O negativním jsme se zmínili výše; z dosavadního plyne, že může být jen částečný, resp. příležitostný, nemá-li básník svoje dílo ochudit o jiné hodnoty.

Jsou to hlavně skupiny mezislovné, k nimž přistupují theoretikové mluvy i verše s nedůvěrou. Konec Bezručova verše kos zpíval (Návrat) můžeme sice vyslovit jenom s jednou dlouhou sykavkou, ale Tomanovo hvízdal kos (Měsíce, Březen) má něco navíc. Plné a jasné vyznění slova jest hodnotou, zejména ve verši, [28]jehož zvukovou zaměřenost netřeba zdůrazňovat. — Praktikové verše, tedy básníci, nezaujímají ve skupinách v mezisloví stanovisko zrovna úzkostlivé, a jak jsme viděli u Hlaváčka (nejvíc snad lhala), vyskytují se mezislovné skupiny těžko vyslovitelné i u největších mistrů zvukové linie (strom lhal lásky …). Částečně se to snad dá vysvětlit tím, že básník pociťuje zvukovou linii verše jako celek, ale její detaily vnímá visuálně a vyplňuje je graficky; počítá dnes ostatně především s tichým čtenářem. Důležitá je i ta okolnost, že konce či koncovky slov jsou pro jejich význam jen druhotné a v hovoru jsme zvyklí je komolit — už náběh k dalšímu vývoji jazyka; tedy to, co by mohlo linii zvukově rušit, na druhé straně zase méně vnímáme — tedy přirozená protiváha a svépomoc při nevýhodách skupin. Za třetí: básník může mezislovních shluků úmyslně nedbat a tím jaksi významově posílit svůj negativní a povznesený postoj k čemukoliv, jak jej v básni hlásá. Tak by se to, myslím, dalo vykládat u Theera. V úvodní básni svých Úzkostí a nadějí vyslovuje svou nechuť k současným českým poměrům; tvrdá významová stavba těchto veršů harmonuje dobře s jeho souhláskovými shluky, které jsou nejobtížnější právě ve verši, který jinak vypadá jako významová digresse:

Dal úsměv cizích hvězd, dal milost sladkých zraků.

Ovšem tento negativní postoj k péči o zvuk bude jen autostylisační; je zajímavé, že ještě v téže básni, ve které se všeho všudy jen třikrát vyskytuje vzácná skupina pk, je tato skupina dvakrát v témže verši, takže eufonický záměr je nepopiratelný:

Tak slípka zděšená na vratkém cupká hřadu.

Za čtvrté: je otázka, zdali by někdy básník s odstraněním skupiny neodstranil i hodnotu jinou (jako tomu bylo ve velkém u Vinařického). Vezměme si třeba dvojverší Čelakovského:

Kdes ty oves síval,
mně zraje pšenička.
              (Ohlasy, Jízda k milé)

Na první pohled by se nic nestalo, kdyby byl básník v mezislovné —ss— odstranil přesmyknutím slovosledu: „Kdes ty síval oves“. Ale tím se přesunulo více: vrchol verše se nyní octl na konci, jako ve verši druhém, oba dostaly stejnou melodii a tím se změnila stavba strofy. Mimoto slovosled „Kdes ty síval oves“ je jednoznačně literární, s důrazem na konci, kdežto Kdes ty oves síval představuje klidnou větnou melodii (jak ji známe na př. z rozboru Babičky v Kapitolách z české poetiky), která jistě nestojí mimo básníkův záměr. Kdyby se subst. oves nahradilo substantivem „ječmen“, bylo by to značné posunutí významové: oves je totiž typickou obilninou chudou, a toto pojmenování zase nestojí mimo básníkův záměr. Takových případů by se našlo bez počtu a všecky by ukázaly, že t. zv. nelibá mezislovní skupina básníkovi, jak se říká, vyšla sama, a to z toho, že sledoval svůj osobitý styl v pojmenování, slovosledu, intonaci atd. Úhrnem: Mezislovné skupiny bývají v strukturální souvislosti s ostatními, primárními složkami verše.

Positivní způsob mimočasoměrné organisace souhláskových skupin spočívá, jak řečeno, v jejich organisování podle kvality, t. j. v zvukosledu,eufonii.

[29]Čím více je na určitém prostoru hlásek, tím více je materiálu pro jejich organisaci. Souhláskové skupiny znamenají při témže počtu slabik vyšší počet souhlásek, někdy i značně vyšší, než by tomu bylo při pravidelném střídání souhlásky se samohláskou; při takovém bychom měli jen souznění toho druhu, jako Polákova roztomilá rokle, nebo verš Pujmanové:

Na palouku pampelišek v paruce
                     (Zpěvník, V noci chodí oči).

Takto však můžeme dík souhláskovým skupinám tvořit i sestavy jako: vlny se vlají (Jungmann, Rybářská), kouzla klouzá (Nezval, překlad Mallarméa), po stříbroskvoucích strunách sladkých slz (tamže) a j. Tedy: české souhláskové skupiny zvyšují rozsah eufonického materiálu. To však není všecko. Ony také prohlubují, obohacují obsah eufonie, její strukturu. Vezměme třeba Hlaváčkovu dvojici eufonických rýmů: mdlý nemodlí (Mstivá kantiléna VIII.). Jsou tu tři totožné souhlásky m d l, které v prvém slově jdou za sebou, v druhém je po první ještě o. Variace mdl modl má už jiný účinek než třeba dvojice mu mu (mumlali mudrci, Pujmanová, Verše mateřské). V prvé dvojici je souzvučnost jemně pozastřená, v druhém je odhalená. Obojí způsob má svůj smysl, při čemž ten první nápadně upomíná na známý fakt, že obzvláštní básnický účinek mívají verše významově zastřené. To by se snad dalo obrátit i na účinnost zvukosledu. Alespoň „instrumentace“ Erbenovy Věštkyně, která byla v uvedeném Jakobsonově článku (Sl. a sl. I, 218n.) nazvána „přepychovou“, je z valné části takto pozastřena a často založena na skupinových souhláskách, na př. ve verši:

a zavzní slavně zvonu hlas,

kde si odpovídají variace sla las, vzň zvon. Jiné příklady: kostel ztápějí, ost stá: kvésti zastkví, kvst stkv: syna jasný, syn sn: nebo v Pěti prstech:

blankyt pruhovaný bílou krajkou oblak

s variací bla bil obla. Dostáváme tu zásluhou skupin sestavy, které tvoří jaksi zvukový protějšek k etymologickým vzorcům kmenostupu: ber bor br (beru, s—bor, bral). Úhrnem: Souhláskové skupiny obohacují podstatně eufonický materiál a strukturu eufonických vzorců činí složitější.

Jak patrno, je eufonie jednou z těch individuálních složek básníkova verše, které mohou vedle příčin obecných působit na frekvenci souhlásek, jak jsem naznačila výše. Zvukosled hustotu konsonantů zvyšuje.

Eufonická vlastnost skupin je, jak řečeno, přímým důsledkem kvality skupinových souhlásek. Povážíme-li, že čeština má v lexiku souhláskových skupin 157 druhů (Mathesius, Travaux I, 82), nezdálo by se snadné uvésti v ně eufonický řád, který z polovice znamená opakování téže kvality. Ovšem některé se v promluvě vyskytují nepoměrně častěji než druhé; nápadné jsou svým hojným výskytem zejména skupiny se sykavkou; na prvém místě je to skupina st (viz Trnka, Pokus o vědeckou theorii a praktickou reformu těsnopisu); po skupinách se sykavkami jsou nejhojnější skupiny explosiv s liquidami: pr, hl, kl, dl, kr, pl, dr. Promluva s nacílením estetickým podává obraz podobný: Tak v prvých pěti odstavcích Stříbrného větru je vnitroslovných skupin 166; z nich je se sykavkou 69, t. j. 41·5%, [30]s liquidou 44, t. j. 26·5%, s liquidou i sykavkou 10, t. j. 6%, ostatních 43, t. j. 26%. Poslechneme-li si tu věty jako: Seděl tu a sluníčko svítilo do jeho slz jako do duhových sklíček, nebo lidé mluvili zvláštním, uvadlým, vyschlým hlasem dny vápenatěly v plamenech cínových obloh, vidíme, že české souhláskové skupiny se nabízejí k eufonickému využití samy. Ve verši pak mají přirozeně převahu skupiny se sykavkou; bývá jich tu až polovina (Theerova Zpověď 63 ze 117, Jablonského Písně milosti VII, 40 ze 78, nečítám-li formématika jsou, tvůj) nebo alespoň třetina (Halas, Kohout plaší smrt, Podzim na jaře 37 ze 110). Tím jest doplnit postřeh Zichův, který shledává v básni Nerudově nahromadění syčících zvuků k vystižení příšerné nálady, a v jiné Sovově vidí jejich zvukovou shodu s líčenou bouří (O typech básnických, 31, 57). Ale v Erbenově Věštkyni se neshodovaly s ničím takovým, je to prostě organisace zvukových kvalit, ve které lze vidět zvukomalbu až druhotně, pod vlivem významu slova.

Na druhém místě co do hojnosti výskytu v promluvě jsou, jak řečeno, skupiny s liquidou r, l. Proto se samo sebou nabízí využití zvukového kontrastu skupinových liquid a sykavek. Tak je budován i začátek Máje, kde se barvitě střídají sykavky i liquidy ve skupinách i mimo ně. Nebo Štědrý den: to není jen nápadné spojení vrba hrbatá, zde kontrastují celé dvě sloky:

Pod lesem, ach pod lesem
na tom panském stavě
stojí vrby stařeny,
sníh na šedé hlavě.

Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá.

V prvé jsou instrumentovány především sykavky ve skupinách i mimo ně, v druhé liquidy. Na zvukové hře r s (z) je založen Tomanův „Prosinec“, jemuž je zvukovým mottem sám nadpis a jehož zvukovým vrcholem je lidově eufonický verš:

Však na tom mostě rozmaryna roste …

Úhrnem: kvalita souhláskových skupin v češtině je svým hojným výskytem sykavek a liquid neobyčejně vhodným a poddajným materiálem pro eufonii, a to dvojpolárnou, s kontrastováním tohoto dvojího druhu hlásek.

V této souvislosti je na místě zmínit se i o rýmu. Jeho úkolem je sice signalisovat a konfrontovat konce veršů, ale on je také jevem eufonickým. I rýmu poskytují souhláskové skupiny větší možnosti. Máme třeba dva rýmy králi vali (Čech, Dagmar VII); ale dík souhláskové skupině sl dostaneme další dvojici, třeba lidovou třásly pásly, a se skupinou skl Horův rým za skly prasklý (Strom v květu, Město). Tedy i slovník rýmů souhláskové skupiny rozšiřují — ale ne tolik, jako slovník eufonie, při které je pořadí organisovaných hlásek libovolné, kdežto v rýmu je vázané. (Ovšem volnější rýmové útvary ponechávají souhláskovým skupinám širší pole; v Horově Tichém poselství je: loutno houstnou.) V důsledku toho je rýmů se souzvučnými skupinami značně méně nežli rýmů „zpěvných“: na králi jich najdeme řadu, na třásly už méně a na prasklý už jen dva (za skly, splasklý). S tím souhlasí statistika rýmů v básnické promluvě: rýmy bez skupin mají rozhodnou převahu nad rýmy se skupinami, a nejnápadnější je to u rýmů dvou- a tříslabičných. Tak na př. v Erbenově Vrbě s dvojslabičnými ženskými rýmy jsou skupinové [31]jenom čtyři dvojice (při ohniskuv misku, děťátko ubožátko, maličký pišťaličky, v domě v stromě), tedy čtyři dvojice proti 57; v celé Hlaváčkově Mstivé kantiléně jsou ze všech dvojslabičných mužských i ženských rýmů jenom čtyři dvojice se skupinou (usnou hnusnou, dusné hnusné, bez tepla nevzeplá, bez tepla oslepla): proto také u Březiny mívají rýmovou skupinu ty nejoriginálnější rýmy, často jedinečné, na př. zůstal vzrůstal, flétnou slétnou, vnitřní jitřní, protkal potkal. Co se týče rýmu jednoslabičného, o něm jsme vlastně promluvili implicite při otázce jambických monosylab; ten je skoro vždycky zavřený (květ svět, klec umrlec) alespoň jednou souhláskou, zřídka skupinou (list jíst, Wolker, Umírající). To, že většina českých rýmů je neskupinová, může mít svůj význam pro verš jako fonickou jednotku: jeho konec je velkou většinou „zpěvný“, vyznívá snadně a jasně. — O rýmu tedy shrnuji takto: souhláskové skupiny rozšiřují slovník rýmů a dodávají jim překvapivosti, ale přitom je rýmů — jejich přesně souzvučných částí — se skupinou poměrně málo, takže na druhé straně jsou rýmy ve své většině jakýmsi konservátorem „zpěvnosti“ na konci verše.

Potud tedy o souhláskových skupinách, jak si je organisuje verš sám.

Zvláštní případ organisace skupin jsem našla u Hlaváčka, a to skupin počátečních. Jak zjistil Mathesius, dává čeština náslovným skupinám přednost před koncovými (Travaux I. 78). Ze statistiky Vachkovy (Listy filologické, Hujerův sborník 395 nn.) se dá vypočítat, že v lexiku je ze všech pětifonémových slov 20% takových, která počínají skupinou (s vyloučením slabičného r l). V promluvě toto procento stoupá, na př. v Němcové Cestě z pouti je jich na prvých dvou stránkách 25% (zde ovšem počítám zvukové celky, jako z rána, co jsem). Značně vyšší je tento zlomek v promluvě básnické: v Tomanových Měsících je to průměrně 34%, v Hlaváčkově Mstivé kantiléně až 44% (v čísle V.). Jak řečeno, využívá se těchto počátečních skupin eufonicky; ale u Hlaváčka je jakýsi náběh k jejich organisaci ještě na základě jiného principu. Vezměme třeba číslo III.: najdeme tu jednak počáteční skupiny, jakých nechybí ani u jiných (hlas, hledem, 3 × hladem, 3 × dlouhou, mladé; plazili, prosili, prosba; slabý, 2 × slyšíš, 3 × stalo, snědém, smýkali), ale pak je tu celý trs výrazů typicky hlaváčkovských: lkalo, 2 × lstivý, 2 × mstivý, mřeli, mříti, mdlý, štkali, řvali, jménem — vesměs skupiny, které jsou artikulačně poněkud obtížné a proto v lexiku i v promluvě řídké. V Hlaváčkově verši jaksi zatěžkávají počátek slova. Je to opak toho, co jsme zjistili o zavřených monosylabech romantického jambu, které zatěžkávaly konec slova. Romantický jamb tak zvyšoval svou vzestupnost v souvislosti s jambem německým — němčina dává přednost koncovým skupinám před počátečními (Mathesius t.); jamb Hlaváčkův má naopak vzestupnost značně sníženou (zachraňuje ji vlastně jen t. zv. předrážka a časté caesury po těžké době), takže počáteční skupiny, artikulačně obtížnější, se v něm lépe uplatní a na oplátku pomáhají vzestupnost verše v uvedené básni snížit. Byl by tedy z fonologického hlediska takovýto Hlaváčkův jamb češtější než jamb Svatebních košil. Ale tato vlastnost Haváčkova jambu není ani zdaleka pravidlem ani ve všech jambech Mstivé kantilény; takovému pravidlu se vzpírá už sama nízká frekvence uvedených skupin. Jde tu o zjev nejen ojedinělý, ale i rudimentární.

Obraťme se ještě k verši časoměrnému. Jak známo, v časoměrném verši řeckém a latinském tvoří souhláskové skupiny posici, t. j. krátká samohláska, zavřená jednou (obyčejně) téžeslovnou souhláskou nebo skupinou souhlásek, pokládá se za dlouhou, takže metricky arma = Rōma. Taková byla metrická konvence, podepřená věcně tím, že souhláskami zavřená samohláska byla subjektivně živě pociťována jako více kvalit než samohláska samostatná; to se mohlo projevovat i objektivně tím, že zavřená slabika se ve většině případů skutečně vyslovovala déle než nezavřená, zrovna jako dlouhá déle než krátká. Živé pociťování skupinovosti bylo po mém soudu nasnadě především v řečtině, která má velmi nízkou frekvenci skupin (srv. výše). Obraťme tyto výsledky na češtinu. Že vyslovení samohlásky s následující skupinou trvá objektivně déle než samohláska samostatná, je patrno z fonetických měření Chlumského, který svoje výsledky shrnuje takto: „Trvání skupiny roste zpravidla se vzrůstem počtu jejích členů, ale ne vždycky úměrně [32]k jejich vlastnímu trvání, nevázanému skupinou“ (str. 148); tak na př. ve skupině —db— ve slově chodba mají oba členy plnou délku souhlásek, kdežto —st— ve slově cesta je jen o málo delší nežli samostatné s. Takové objektivní rozdíly v trvání různých skupin byly ovšem i v klasických jazycích, a časoměrné konvenci nevadily. Že subjektivně čeština pociťuje skupinu jako víc kvalit, je patrno nejen z uvedených básnických dokladů, ale už ze starého pojmu „skupiny nelibé“ a z toho, jak stále jazykozpytcům vadí mezislovné skupiny. Byla by tedy česká skupina souhlásek sama o sobě dobře schopna časoměrné konvence. Je známo, že této konvenci se nejvíce příčila její divergence s přízvukem — třebaže poněkud přeceňovaným — nejkřiklavější tam, kde básník použil posice čistě mezislovné (Kollárovo svobody kdo hoden, svobodu zná). Výsledky naší studie ukazují, myslím, závažnou příčinu druhou, proč tato konvence nemohla proniknout: je to vysoká frekvence skupin v češtině, která se vzpírá důslednému pravidelnému uspořádání. Kdežto na počátku Odysseje připadá na jednu samohlásku asi 1·15 souhlásky, je v českém verši maximum až 1·68. Pozoruhodné je i to, že skupiny počáteční, které byly pro českou časomíru nejtěžším oříškem (viz citát z Kollára), jsou pro češtinu příznačné (Mathesius na uv. m.). Odtud to bezvládí v tom, jak český časoměrný verš s počátečními skupinami zacházel, a „necitlivost časoměrných básníků pro polohovou délku“, na kterou si stýskal Král (Česká prosodie 113). Důsledná a přesná časoměrná konvence znamenala pro český verš m. j. silné omezení slovního materiálu, omezení mnohem silnější než omezení ve verši metrickém, které bylo konstatováno v Základech (str. 110); slovník metrického verše je rozšiřitelný ad libitum (jak ukazuje uvedené Horovo Rekviem se slovy až šestislabičnými); naopak v časomíře sám její princip vylučoval některá slova už v poesii antické.

Úhrnem: česká souhlásková skupina je schopna sama o sobě časoměrné konvence docela dobře, ale vadí přílišná hustota skupin, hlavně náslovných, které se vzpírají jednotnému, pravidelnému a závaznému uspořádání. Český verš, počítající plně s českou fonologií, může užívat „posic“ jen jako rytmických spolučinitelů, ojediněle, podle individuálního rázu verše, jak jsme viděli u Erbena a Hlaváčka.

Výsledky našeho zkoumání lze shrnouti takto:

Výskyt souhláskových skupin (a souhlásek) v české promluvě stoupá úměrně vázanosti mluvy, takže největší jejich hustotu má verš metrický. Samy o sobě jsou souhláskové skupiny jedním z prostředků variace verše. Tato variace je jednak příležitostná, jednak soustavná. Soustavně se jeví jednak jako mírná tendence k pravidelnému rozmístění zavřených slabik v monosylabech romantického jambu, jednak jako organisování skupin podle kvality. Eufonický materiál skupiny podstatně rozšiřují, obohacujíce zároveň strukturu eufonických vztahů. Svou kvalitou jsou české souhláskové skupiny způsobilé zejména ke tvoření kontrastů mezi sykavkami a liquidami. Souhlásková skupina v češtině je schopna tvořit časoměrnou posici, ale vadí tu mimo jiné vysoká frekvence skupin, hlavně náslovných.


[1] V prvém vydání. Článek vznikl za okupace, byl přednesen v PLK 5. V. 1943 a vysázen r. 1946; proto se v něm nepřihlíží k novějším publikacím, ani básnickým, ani vědeckým.

[*] Takto poopravuji na podnět Horálkův svoje původní tvrzení, že tato monosylaba tvoří posici. Srov. o nich (s hlediska mezislovného předělu v jambu) i Jakobsona, SlSl I. 225—6.

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 1, pp. 19-32

Previous Rudolf Havel: Zapomenutý překlad z Puškina

Next Maria R. Mayenowa: Informace o Institutu pro literární bádání ve Varšavě