Český výbor z Dobroljubova

Miroslav Drozda

[Chronicles]

(pdf)

-

Na cestě za rozšířením děl ruských revolučních demokratů u nás udělala „Svoboda“ další důležitý krok. Po revoluci u nás vyšla některá díla Belinského, Gercena, Černyševského a teď se k nim připojuje výbor z N. A. Dobroljubova.[1]

Český čtenář v něm může poznat jednoho z největších ruských filosofů, společenských myslitelů, estetiků a literárních kritiků, jehož dílo bylo odrazem revolučního smýšlení ruského lidu po krymské válce a na prahu zrušení nevolnictví. Jen od r. 1856 do r. 1860 psal své články do Černyševského časopisu „Sovremennik“ (zemřel r. 1861 ve věku 25 let), ale za tu krátkou dobu projevil jednoznačně, bez výkyvů svůj postoj filosofického materialisty a dialektika, utopického socialisty, revolučního demokrata, bojovníka za svržení carismu a nevolnictví revoluční cestou. Ve svých estetických zásadách stejně jako ve všech ostatních oblastech, kam zasahoval, vycházel z života a tužeb ruského lidu a hodnotil literaturu podle jejího poměru k lidu. Ptal se, jak umělo to které dílo vyhmátnout ze skutečnosti to, co je v ní podstatné, typické, a jak tuto typisaci uskutečnilo v uměleckých obrazech. Měřil literaturu životem, jeho podstatnými vývojovými tendencemi, a učil ji sloužit společenskému životu.

Do českého výboru byly pojaty stati Dobroljubovovy, které se zabývají ruskými autory u nás dobře známými (Gončarovem, Ostrovským, Turgeněvem, Belinským). To je správné: Dobroljubov tvořil a vyslovoval své theoretické závěry vždy v literárně kritické praxi, byly mu vždy zbraní v boji o společenskou účinnost konkretních literárních děl. Jen zase při znalosti těchto děl může mu náš čtenář skutečně plně porozumět. Proto by nemělo v českém výboru takový význam uvádět Dobroljubovovu kritiku „děl a autorů u nás méně známých nebo neznámých (na př. satiry 2. pol. XVIII. stol., S. Aksakova, Marka Vovčka). Přece však postrádáme ve výboru důležitou stať „O stepeni učastija narodnosti v razvitii russkoj literatury“, která podává klíč k Dobroljubovovým estetickým názorům, k jeho hodnocení literatury s hlediska jejího vztahu k životu lidu. Jinak výbor podává všechna hlavní Dobroljubovovy literárně kritické studie. Má velmi dobrý úvod Fr. Nečáska, který dává četbě historické a theoretické perspektivy. Poznámky by mohly být obsažnější a hojnější (na př. termín „obličitel’naja literatura“ ‚usvědčující literatura‘ není vyložen).

Překlad celkem vyhovuje, dobře se čte. Je však přece třeba vyslovit k němu několik připomínek. Především se překladatel neubránil několika nesprávnostem: na str. 16 překládá „istyje kritiki“ slovy „jistí kritikové“ místo praví, opravdoví; na str. 186 „rabota nechitraja“ není „práce nepříliš moudrá“, ale jednoduchá, prostá, nesložitá; místo „turgeněvské postavy“ je správnější Turgeněvovy, nebo turgeněvovské (str. 17). Na téže stránce je za „talant“ omylem podání místo nadání.

Někde se dá vytknout překladateli nedůsledné proniknutí do základních estetických názorů Dobroljubovových. Tak na př. na str. 17 spojení „opredelit’ dostoinstva izobražajemych predmetov“ překládá stanovit stupeň hodnoty, v jakém jsou předměty zpodobněny; to ovšem čtenář nechápe — správný překlad by měl znít prostě „stanovit stupeň platnosti zobrazených předmětů“ (rozuměj: platnosti životní, společenské). Jinde zase neosvědčuje překlad dost znalosti ruské literatury, o které Dobroljubov píše. Nelze na příklad říci o Turgeněvovi, že sleduje horoucí cit svých hrdinů „s něžnou účastí, s chorobným chvěním“ (str. 17), protože u Turgeněva se o chorobném poměru k hrdinům nedá mluvit a Dobroljubov také nic takového neměl na mysli, užil výrazu „boleznennyj trepet“ — česky prostě bolestné chvění. Stejné příčiny má kolísání [111]v překladu termínu „obličitel’naja literatura“ (obličitel’noje napravlenije romana); jednou čteme usvědčující literatura (str. 233), po druhé svědecké zaměření románu (str. 15). Nebylo také myslím správné užít pro překlad slova „baryšnja“ výrazu panička (str. 185). Dobroljubov r. 1860 nemluvil o maloměšťáckých ženách, na které ukazuje český výraz, ale o slečnách ze šlechtických salonů.

Celkem můžeme po tomto zběžném pohledu říci, že i na výboru z Dobroljubova se ukázalo, jak vážnou věcí je překládání, že ukládá překladateli nejen běžnou znalost mateřského jazyka a jazyka originálu, ale zároveň také velkou znalost historických fakt a ideového ovzduší doby, v níž překládané dílo vzniklo, a hluboké, důsledné proniknutí do autorova postoje k životu.

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 2, pp. 110-111

Previous František Puš: Proti kosmopolitismu v linguistice

Next Pavel Trost: Nový překlad Písma