Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Starší a mladší vrstva nářečí svatobořického

František Svěrák

[Articles]

(pdf)

-

Svatobořickým nářečím nazývám lidovou řeč moravskoslovenskou, kterou se mluví ve Svatobořicích a v Mistříně.[1] Jsou to těsně sousedící vesnice 5 km na jih od Kyjova. Tamní kraj je celkem rovinatý a má úrodnou půdu, a proto se tam pěstují především zemědělské plodiny, zvláště obilí, kukuřice, řepa, mák a brambory. Vedle toho jsou tam rozsáhlé vinohrady se starou tradicí. Ve Svatobořicích jsou ještě dvě malé továrny, železářská a textilní. Někteří obyvatelé Svatobořic a Mistřína pracují v kyjovské sklárně a v dubňanských hnědouhelných dolech.

Jako jinde na Slovácku projevuje se i na Kyjovsku vědomá snaha zachovat si i při vyšších formách životních národopisně-kmenovou odlišnost, a to především v kroji, v nářečí i ve zvycích. To vidíme i ve Svatobořicích a v Mistříně. Ale přes vědomou snahu Svatobořanů o udržení krajové odlišnosti i v mluvě přece se mění jejich nářečí, stejně jako se mění nářečí jiná. Jsou to změny hláskoslovné, tvaroslovné, syntaktické i lexikální, vyrovnávající rozdíly mezi nářečím místním a obecnou češtinou (ovšem v moravské její variantě) nebo s obecnými znaky nářečí moravskoslovenských. Působí tu vliv školy, četby novin a knih a styky s příslušníky jiných obcí moravskoslovenských a vůbec moravských i českých a snaha nelišit se v hovorovém jazyce od ostatních příslušníků českého jazyka mimo podstatné znaky nářečí moravskoslovenského, o nichž vědí, že je dělají Slováky a že jsou chápány jako zvláštnost krajová. Změny v lexikální zásobě nářečí citlivě reagují na změny ve způsobu života, na změny životních podmínek. Není pochyby o tom, že dnešní [153]tak podstatné změny celé společenské struktury venkova tento proces neobyčejně urychlují. A tak možno dnes v nářečí svatobořickém rozpoznávati poměrně zřetelně dvojí nářeční vrstvu podle stáří uživatelů. Generace starší zachovávají starší podobu nářečí, generace mladší nářečí mění po různých stránkách. Této otázce dvojí věkové vrstvy, která bývá pro nářečí dnes obecně konstatována i jinde, ale podrobně probádána není, je věnován tento článek. Jeho konkretní materiál zajímavým způsobem potvrzuje hlubokou oprávněnost thesí Stalinových o nejrychlejším poměrně vývoji části slovní zásoby.

Svatobořické nářečí patří do jižní části Kyjovska a jeho hlavní znaky jsou tyto: zachované ú (prútek, dúbek, nesú, vedú, kupujú, pjeknú prácu, z našú maminkú, cúďit ) a í za pův. ý (dobrí bík, stríc, pícha ) proti českému ou a -ej, zachované é (mléko, krév, okénko, dobré rolí, slépka, chléb, déšč ) proti českému í, zachované aj (daj, vajco, najlepší ) proti českému ej, nepřehlasované a za staré ę (jačmeň, sa, tela, prasa ) a nepřehlasované a v příponách (duša, naša, ďefčica, rúža, dobrého sekáča ), ṷ (u) za staré tvrdé ł (mṷadí, sṷabí, hṷava, voṷaṷ, nésu, védu ), ojedinělé prothetické h- (hulic || ulice), začáteční o bez hiátového v- (oko, on, obec, olej ), u adjektiv jednotný tvar v genitivu, dativu, lokálu sg. fem. adjektiv na -éj (dobréj poléfki, staréj babje ), 3. os. pl. prés. sloves s prés. kmenem -i- na -íja (umíja, stójija, nosíja, vodíja, sedíja ) a mask. posesivních adjektiv na -ůj (tatíčkůj, stríčkůj ).

S ostatními nářečími na Kyjovsku (dolskými) souvisí svatobořické nářečí jen těmito hlavními znaky: zachovaným ú (3. os. pl. nesú, vedú, bijú; instr. sg. ženú, dušú; cúďit …) a í (z ý) (bík, stríc, pícha, dobrí ) a nepřehlasovaným a v příponách (duša, naša Růža ). Ostatní nářečí na Kyjovsku mají ještě tyto hlavní znaky: střídnici e za staré ę, (ječmen, se, tele, prase ), změnu aj v ej a z toho někde dále é nebo í (dej, nejlepší, , nélepší, , nílepší ), změnu é v í (dobrí mlíko, díšč ) a to, že se v nich ł nemění v ṷ (hłava, hlava ).

Celkem stejně jako ve Svatobořicích se mluví v Miloticích a ve Vacenovicích (jv. od Svatobořic), jenomže tam vyslovují původní tvrdé ł,[2] kdežto ve svatobořickém nářečí je za ně ṷ (u); na př.: mładí čłovjek (svatoboř. mṷadí čṷovjek), védł (svatoboř. védu).

Svatobořické nářečí patří tedy k nářečím moravskoslovenským v užším smyslu, nikoli k přechodnému pásu dolskému. Dá se tedy přiřadit spíše k Dubňanům a Ratiškovicím (na jih od Svatobořic). Ale tam už najdeme zase některé znaky zvláštní. Tak Ratiškovice mají nom. pl. o- km. substantiv živ. na -é: hadé, chṷapé, židé, súsedé (svatoboř. haďi, chlapi, žiďi, súseďi); na konci slov před pausou zůstávají znělé souhlásky párové: dub, chléb, zub, jež, nůž, vůz, krév, smrad, jeď … (ve Svatobořicích tu jsou souhlásky neznělé).

Od ostatního kyjovského kraje liší se Svatobořané nejen rázem mluvy, ale i krojem. Pro mluvu svých sousedů mají, jako je tomu i jinde, posměšné názvy, a to nejenom pro sousedy z Kyjovska, ale i z Hodonínska. Šardičanům říkají „grícárci“ (dí ten grícar do tí dlaňe), ostatním sousedům z Kyjovska říkají „handrláci“ (= obměna jména Hanák) a smějí se i zvláštnostem mluvy ratiškovické. Neušetří ani svých sousedů z Milotic pro jejich ł, neboť prý „ho válajú v hubje“. Ve Svatobořicích je [154]známo milotické pořekadlo o nevěstách: Ať má máło lebo ňic, enom diž je z Miłoťic.

Po stránce hláskoslovné se nářečí svatobořické příliš v mladé generaci nemění. Z jeho hlavních znaků podléhají změnám jen dva: ṷ (u) za ł a nepřehlasované a za původní ę.

Podstatná změna nastává ve svatobořickém nářečí postupným zánikem dvojice, ṷ (u) || ľ a užíváním jediného l, středního. Starší generace říká bidṷo, ídṷo, koṷo, máṷo, rádṷo, čṷovjek, sṷovo, zṷoďej, sṷatkí, sṷáma, stṷat, hṷad, skaṷa, vṷaha, ṷámat, mṷáťit, mṷadí, pṷač, ceṷí, tepṷí, dáṷ, daṷa, spadu, védu, séku; za ṷu je obyčejně u: tustí, chup, dúhí, duh, súp, súnko, súnečko, húpí, žutí, túct, stúkat, túčka (= dřevěná nádoba na tlučení máku); sem patří i slova mín a minář, v nichž splynulo s m. Na druhé straně vyslovují staří lidé měkké ľ: ľes, ľést, ľisknút, ľép, mľéko, daľi, biľi, mněľi, spaľi … Mladší generace vyslovuje podle obecné češtiny ve všech případech l střední: bidlo, ídlo, slatkí, teplí, dál, dala, védl …; les, lést … Mladší lidé nejenomže nevyslovují ṷ (u) a ľ, nýbrž už ani nevědí, kdy se těchto hlásek užívá. Snaží-li se napodobit starší generaci, užívají ho nesprávně. Také na dotazy, jak se vyslovuje nějaké slovo se souhláskou l, nedovedou odpovědět.

Druhá základní změna ve svatobořickém nářečí se týká střídnice za ę. Nejstarší generace tu zachovává nepřehlasované a: jačmeň, sa, tela, prasa, kuřa, hříbja … Mladší lidé už říkají ječmeň, se, tele, prase, húse, kuře, ďiťe … ve shodě jak s obecnou češtinou, tak i s ostatními nářečími na Kyjovsku.

Jiné případy hláskoslovných změn se týkají hlavně vyrovnávání s obecnou češtinou v jednotlivých slovech; nejde už o zásadní změny hláskoslovné, nýbrž o změny týkající se hláskového skladu jednotlivých slov, tedy vlastně zčásti lexikální. Starší lidé říkají baran a baránek, mladší beran a beránek. Podobně je klače kleče (u pluhu), jařabina jeřabina, čukuláda čokoláda, potem potom, álej || álij aleja || alej, kolaja kolej, kurotvja koroptvja, opluskaní sádṷem opleskaní sádlem (= tlustý), škařúpka škořápka. Ve dvojici škarnútka škarnétka se mladší generace sice nepřiblížila k obecné češtině, ale k ostatním nářečím na Kyjovsku.

Zato častější sbližování s obecnou češtinou vidíme při některých souhláskách a souhláskových skupinách. Tak za nářeční skupinu šk je u mladší generace sk, ať už podle obecné češtiny nebo podle nářečí sousedních: škřipka skřipka, poškvrna poskvrna, škřidlica skřidlica; v slově škřeček však š odpadlo vůbec a je u mladších lidí křeček. V slovech původu onomatopoického šk zůstává, ale objevují se tam někdy jiné hláskové změny: škručat v břuchu škvrčat, škraka škvraka (= smažená vajíčka). V slově oščířené (zubi) zaniklo š a u mladší generace je očířené (zubi). Ve dvojicích zdélka délka, zvíška víška, zhúpka húpka (= hloubka) je společné to, že u mladší generace zanikají substantiva vzniklá z předložkových spojení a jsou nahrazována substantivy základními.

Starší lidé říkají břeténko, břes, Břesovice, Hoborani, mladší se vracejí k obecně českým podobám s v: vřeténko, vřes, Vřesovice, Hovorani. Podobně vysvětlíme dvojice charba charpa, tustí pucek bucek (= cvalík), salcpurki solcburki (= druh hrušek); ale naopak je brutvan protvan (= pánev na pečení). Ve dvojici šabla šavla vidíme rovněž přiblížení k obecné češtině. Podoby sṷobodní svobodní mají k sobě velmi blízko, přechod tedy byl snadný. Za lefkí, levúčkí má mladší gene[155]race lechkí, lehúčkí, rovněž podle obecné češtiny. To platí i o dvojicích skořschoř, letosť letos, žáří září, zarúšat zarúsat, zarosit, dušno dusno, jakořka takořka, sparno parno, harabúzí haraburďí, ťín sťín.

Někdy u mladší generace ztrácí nářeční slovo začáteční souhlásku ve skupinách souhláskových: střásňo třásňo, chmula mula (= kdo se bojí děvčat), žgrinti grinti. Proti čmúd, čmúďit u starších lidí je u mladších čúd, čúďit, čuďit. Proti krápat je u mladších krápjat, podle substantiva krapja.

Dvojice svajba svaďba znamená přiblížení k obecné češtině, i když palatální stupeň hlásky zůstává. Proti vrangat je vráňat (= žebroniti) jako obměna onomatopoického slovesa. Je to projev snahy vyjádřit měkkostí hlásek expresivnost slova. To je i ve dvojici calón caloň (= veliký kluk). Onomatopoické sloveso crbolit je u mladší generace nahrazeno slovesem mrholit, podle obecné češtiny. Přiblížení k obecné češtině znamená i dvojice dražit drádžit. Naopak dvojice grče guče (na krku) ukazuje na vliv nářečí na Kyjovsku.

V některých slovech onomatopoických vidíme změnu dlouhého slabikotvorného l v krátké: opĺpaní oplpaní || oplptaní, gĺgat glgat, gĺvnút glvnút. V některých slovech je nahrazována souhláska g souhláskou k nebo h: gaňa káně (podle spis. češtiny), hvjezďički sa migocú || migotajú mihotajú, gulmovat kulmovat; jedna dvojice je jiná: zup sa ňe gigle higle (= viklá se). Ve dvojicích brla berla, havrlok havelok (= kabát), Abrhám Abrahám vidíme ústup nářečního slabikotvorného r; sem patří i dvojice popŕlit sa popilit sa (= popálit se kopřivami). Dvojice jedvá ledvá nás vede zase ke krajovému nářečí. V některých slovech je nářeční l nahrazováno původními souhláskami: Libářík Ribářík, lumero numero, milistrant ministrant, palagraf paragraf, opelírovat operovat; někdy je zase restituováno l: močár močál.

Cizí slova vůbec se přibližují dnešní podobě spisovné: laluja lilija, koméda komedija, evanjélijum evangelijum, harvani varhani, kerláb kerlub. Starší lidé říkají štáflička cukru a mladší šiflička cukru.

Konečně připomínám expresivní sloveso zataraťit, které je nahrazováno slovesem straťit.

Ve dvou případech jde vlastně o jevy tvaroslovné: Starší lidé říkají třé, štiřé chṷapi a mladší vlivem ostatních nářečí na Kyjovsku tří, štiří chlapi. Druhý jev je ten, že se u sloves na -iti v příčestí trpném nemění u příslušníků starší generace kmenová souhláska, kdežto u mladších lidí se mění: už je probuďení probuzení, omṷaďení strom omlaďení, má život sṷaďení sakrama oslazené kafé. Podobná je dvojice su najedení najezení. A ve dvojici zendú sa zejdú sa máme různé etapy téže předpony. Nečetné rozdíly v tvarosloví jsou způsobeny většinou tím, že některá substantiva a slovesa přecházejí úplně nebo zčásti k jiným vzorům, vzorům a typům obecně českým. Odtud jsou různé podoby jmen orací orace, pánvja pánva, krůško krůžek, puťňa putna, znameňo znameňí, pl. staveňa staveňí, pán súcí pán súce, atres atresa, jásňa jásňe. Různost podob silňic silňica záleží v tom, že je opuštěna nářeční forma bez koncovky -a. Ve spojení bíṷ po školi po škole jde o uvedení tvaru podle typu obecnějšího. Ve rčení to sú mrcha liďi mrchi liďi jde o jev syntaktický. Zbytek duálu je odstraněn ve spojení na poli, mladí říkají na polovic.

[156]Slovesa se liší od substantiv tím, že vedle přechodu k jiným vzorům nastala u nich pozoruhodná změna v 3. os. pl. prés. 3. a 4. tř. směrem k obecně moravské formě: Staří lidé říkají umíja, stójija, nosíja, vozíja, seďíja … a u mladých je umijú, stójijú, nosijú … O různé vzory jde u některých sloves 5. tř.: čícu počítám, trescu trestám, dříme dřímá. Staří říkají bíṷ opjatí řemeňem a mladí bíl obepnutí řemeňem. Podobně: súnko už je vijďené || vídené vijité; su nachṷádṷí nachlaďení || nachlazení; hus je vihṷádṷá vihládnutá. V dvojici ona je zasúžená tá bi zasluhovala jde o jev syntaktický. Rovněž jev syntaktický je zachovaný přechodník ve větě najeďa sa šli zme kopat; mladí tu užijí věty časové: jag zme sa najedli

Na přechodu ke změnám lexikálním jsou změny, poměrně již častější, ve tvoření slov. Bývá tu rozdíl v slovotvorných příponách nebo v předponách. V některých případech se objevuje u mladší generace podstatné jméno slovesné místo substantiva jinak tvořeného v starším nářečí: cigánstvo cigánění, nemám na rozdaj na rozdávání, na oďeṷo na oďelek, na oďelání, vářa vaření, piťivo piťí, ti si ňe stvor stvořeňí. Mění se rozsah v užívání zdrobnělin: chuďato chuďinka, mrvenka mrva, nemám na to aňi chútenki ani trochu chuťi.

Někdy proniká u mladší generace přípona -isko: drobňask drobňisko, psizoň psisko, zbor zbořisko, ďíva ďefčisko; ale za starší babsko je u mladších lidí baba.

Nářeční přípona -ena je ve svém rozsahu omezována: přaslena přaslička, capulena capuša (= dítě, které capá, chodí drobným krokem). Omezuje se také rozsah přípony -ota: ťíhota ťíha, po dobroťi po dobrém.

Mění se přípony slov citových: hopajzňa hopajda (= neukázněná dívka), bachroň || bachrňa bachráč, ďach ďábel. Za starší popṷach je vjetroplach.

Slovo chabina „prut“ bylo nahrazeno slovem chabovec. Místo cíbí proniká podoba cibuláčí, protože je zřetelnější. To platí i o dvojici palúch palec (= kožené chránítko na bolavý prst). Místo palérňa proniká krajové páleňica. V jednom případě docela jasně vidíme, jak vliv obecné češtiny vytlačuje zvláštní nářeční slovo: zṷáteňica || žúteňica žlútenka. Také ve dvojici plúzňa blúza se uplatnil vliv obecné češtiny. Starší Valachi je nahrazováno spisovným Valašsko. Podobně místo posṷat strkem dom říká se dnes obyčejně poslat dom postrkem.

Změny přípon a předpon pozorujeme také u adjektiv. Za bojázliví je dnes obyčejně bojácní a za červenkaví je často načerveňalí. Starší lidé říkají podúhovatí ksicht a mladší podlúhlí. Pro užalované dítě bylo dříve označení žaṷobní || žaṷovní koṷáč, dnes se obyčejně říká ožalovaní koláč. Staré hospodyně říkají, že salát je zavjadṷí, mladší povadlí. Starší generace říká uležalé japka, mladší uležané.

Za starší sprostí čṷovjek říká mladší generace podle spisovné češtiny prostí človjek. Za vrúcí voda se dnes říká obyčejně vřící voda. Že přípona -úcí se dnes opouští, vidíme na tom, že staří lidé ještě říkají to je pravda pravdúcí a mladší to je pravda, zdůrazňujíce obsah slova pravda intonací. Opouští se také lidový způsob stupňování vlastnosti, jako na př. pomṷačí, a říká se hoďně mladí. Dvojice pochramoždžení pochrámaní však zůstává v oblast lidové mluvy na Kyjovsku.

Na změnách přípon v příslovcích vidíme zřetelně přiblížení k obecné češtině: dodneskaj dodnes, senkaj sem, dálej dál, spošika zešikma, indová indá, indi, zaveďňa veďňe, odmali odmalu || odmalička.

[157]U sloves vedle změn přípon pozorujeme skoro ve stejné míře změny předpon. Přípony nevidové jsou tu ovšem velmi zřídka a při změnách jde v těchto případech obyčejně také o obměnu slovesného základu, zpravidla onomatopoického. To se týká spojení hrgloňit na okna hrboňťit (= hřmotiti), babi gagoňijú gaglajú (= povídají si). Dvojice oťežat sa oťeškat sa (= státi se těžkým, o břemeni) vznikla přikloněním k adjektivu ťěškí.

Při vidových příponách lze pozorovat, že se opouští tvoření čistě nářeční: bérávali zme od ňich mléko brávali zme, zavĺhat vlhnút (o seně), stŕňaua sem strachi trnúla sem, niť sa zadŕhá zadrhuje, zdŕžat zdržovat, omŕzá sa ňe to zmrzá sa ňe to. Slovesa na -iti jsou nahrazována slovesy třídy 5. nebo 6., ale slovesný vid se nemění: popářit sa popárovat sa (= postaviti se do párů), zadušit sa zadušovat sa, skoťit || vikoťit strom vikácat, skotulit skotúlat, víšit sa nad ostaťňí povišovat sa, zṷoďej sa vṷomíṷ do sklepa zloďej sa vlámal do sklepa.

Někdy obráceně místo sloves 6. třídy se ujímají slovesa třídy 4.: vibavovat || vibávat bavit, viluzuje peňíze lúďí.

U některých sloves je rozdíl v předponách: otprovázat viprovázat, rozebrat sa ze spaňí probrat sa ze spaňí, uhovjet vihovjet, vidrhovat turkiň zdrhovat, zbjehaṷa sem už gde co pobjehaṷa sem, on ňa furt následuje pronásleduje, zezut boti vizut.

Dosti značné jsou rozdíly lexikální. Někdy jsou způsobeny zánikem starých zřízení. Tak jenom staří lidé vědí, co je holba, más, židlík, funt, střevíc (= míra), věrduňk … Mladí už nevědí, jak vypadá hachla na česání konopí, a haťe (= močidla na len), znají jen z písně: Svatoborské haťe, na voďe, na blaťe, nemožu já, moja milá, zapomenút na ťe. Dénko je u starých lidí deštička na přikrývání hrnců s mlékem (= latuški). Za stara se nosily jojki = ženské vysoké boty; dnes se nosí holénkové boti. Strúpek byl mužský kabátek. Dříve byla belenka, dnes je kolébka. Túčka byla dřevěná nádoba na tlučení máku. Čelesno byl otvor do pece. Pastýř nosil na sv. Štěpána po domech březáki (= březové pruty). Netija || metija je bramborová kaše, potřená povidlím a posypaná mákem. Potprďačka bylo prkénko u přaslice na sedění. Nabíjaňica || pjechovňica je zeď z hlíny. Cigánskí koberec je cikánský ranec. Staré tance znají mladí hlavně z národopisných slavností; jsou to: hovado, hoúbek, hojački, hošije, legátková, palicová, šátečková, zahraďňická, počable, cifrováňí, šotiška a j. Od starých lidí jsem slyšel některé staré názvy nemocí: suchá nemoc (mladí říkají súchoti), psina, čemer = sražená kréf f křížoch, můra (tṷačí ňa můra), úroki (= uřknutí), červená sračka (z podvýživy). Od nich jsem slyšel také některé lidové názvy rostlin: kalichi || kalíški (= tulipány), medovníček (= plicník), bogdálí zobák (= čapí nůsek), suchá bjeta (= pastuší tobolka), živí pṷot (= meruzalka zlatá), husí šṷapka (= mochna husí), kozí poleďňe (= metlice), cigánki (= vlčí máki), síťí || síťoví (= kokotice), černé maleni (= ostružiny), miší kṷásek (= druh klasnaté trávy), ofsiha || miší oves (= planý oves), pilini (= kopřivy, žíhavky), chachrňa (= rostlina, z níž se dříve dělala omáčka).

Ale i při označování téže věci se objevují dnes u mladé generace nové názvy. Týká se to především zemědělství. Staří i mladí říkají sice žitu réž, ale pšenici říká starší generace žito, mladší už také pšeňica. Jámu na siláž řepných okrajků nazývají staří prízňa, mladí jama. Přitom ovšem nesmí překvapit, že vinařské odborné názvy se vyskytují i u nejstarších občanů a celkem se nezměnily, protože vinařství tu má [158]už dlouho dobré jméno a není věcných příčin k vyrovnávání. Jenom ojediněle jsem slyšel cizí názvy zkomoleny. Tak místo oidium (= choroba vinné révy) jsem slyšel také ovidijum.

U mladé generace vymizela nebo jsou řídká některá cizí slova a jsou nahrazena slovy domácími nebo jinými slovy cizími: ancijáš nepodara, frajer fešák, figlant vichitralec, náturista poďivín, fúrija steklica, štramanda fešanda, chitá ho fantas blázňí, šandár čeťňík, agnustko medajlónek, frúl, frúlek šátek na krk, futro počífka, šmetrdóli trubički, sesla židla, šína kolaja, paríski střevíce (= ženské polobotky), hápki šatki, ušmigu si šmitu špeku kusisko, šmitka chleba skipka chleba, bál ples, orláb dovolená, neďelaj tadik takové alotrijo neřvi tadik, má hábů do aleluja do boha, dostaneš virgas mlatu, on je akoráťňí přesní, friškí richlí, fajnové súkno jemné, paráďňí šati svátečňí, bunžírovat v hospoďe ďelat pána (= dobře tam jíst a pít), začáṷ ím fšecko citírovat vičítat, galáňit sa choďit za sebú (o milencích), handlit kšeftovat, zafrajmačit vjeci rosflingat, futrovat krmit, zmerčit spozorovat, pucovat piglovat (= žehlit), rošálovat sádṷo rozřezat, štrikovat plést, trapovat uťěkat, natrapírovat načapat, pasuje ím to svječí ím to.

Mizejí také některé nadávky a jsou nahrazovány jinými: baṷamuťa popleta, búbela trúbala, beťár hromotluk, heródija herdegbaba, cundra špiňďúra, chṷapajzňa cúra, nezdoba nepodara, ti potencijo jedna ti potvoro, ná ti Doroto jedna (= mírná nadávka) — ale ti chuderko.

Také některá jiná slova citová mizejí a jsou za ně slova jiná: stará brča brbla, burgela baňa (= silná žena), křapulena prdolena (= povídavá žena), tuňa diňa (= tlustá žena), ti bosorko jedna ti chuderečko, ale ti ozoro ti chudero, hihula řehula (= smíšek), buroň bakoň (= silný člověk), zbúřenec divoch, chramosta neohrabanec, okisanec ospalec, oťapa oplptanec (= kdo pořád povídá), rosplasanec rosplasaní nehaňba, barák rozházané lůško, kuťa chajda, baňďor břušisko, fifák frňák (= nos), gemba paščeka, kístka hrsť obilních klasů, chabovec pruťisko, oštara piplačka, ten má hochmes ten má za ušima, on je draplaví nenechavec, rozvířené ďecko divoké, to kuře je nadrchané nascípané, rostřapaťené || rostřapacené vṷasi rozházené, čechlat sa ít sťeška, čésnút praščit, chlópnút důle spadnút, řáchnút ze žebřa spadnút, dogazdovat dohospodařit, hňípat spat, chrtačit lakoťit, nachňápat nekemu naťápat (= nabíti), cohňit ďecko tlúct, vimlázgnút okno viprásknút, ošúlat si šati oválat, zhumplovat si šati potrhat, hochlit sa česat sa, dotrágat sa z nošú trávi dovléct sa, dotrckat sa z maṷím nářitkem (= nůškou) — doťapkat sa, doždúráṷ sa až na starostu docpál sa … (t. j. stal se starostou); ogébit sa na nekeho otrhnút sa na nekeho, okmíňit ocigáňit, ten ťa ochebzíṷ odrál. U všech těch výrazů je viděti snahu po odstranění slov příliš expresivních.

Ale mladá generace opomíjí i mnoho slov citově neutrálních nebo takových, v kterých citovost nevystupuje tak do popředí. Dvojice podstatných jmen: cirkasák malovaní šátek, pupjena || pupjenka čepeček (pro dítě), česák hřebelec, gajdi dudi, břím modřín, lajta na moč bečka, sopúch rampúch (= otvor do sklepa), cap kozel, bochánek chleba pecének, grmol chleba kus || gaval, frgál pegáč, kijan zákalec, čepki mandle (v krku), slech spánek (= část hlavy), náčinki opkladi, párňík a párňica = mládenec a děvče z páru, čuďidṷo mokré drvo, flaganec od bṷacka — [159]flečisko od blata, cingáček zvoneček, aňi mázdérko ňe nedáṷ aňi kúsek, poručenství posleďňí vůla, bez opovjesťi tam nechoť bez ohlášeňí, zábarka záminka, švrčki mu stáli v očách slze, zmrk šero || večer, printi viráška. Přídavná jména: bit po nečem zábažní bit zachťiví nečeho, dajní ščedrí, dríčná ďefčica šikovná, mátožná slabá, nesrstní čṷovjek hrubí, su ceṷá usotoňená ucasnovaná, je ušubraná ušpiněná, zaforoťení zásobení, ďelní deň običejní deň, ďúraví zub pokažení, hromoví kameň meteór, biṷo mírňučko vlažno, tu je vasko vlchko. Příslovce: já sem ju patrňe viďeṷa dobře (= zřetelně), dorázu bíṷ máj postavení hneť || hneťkaj, samochťa sa dostáṷ do duhů vlasťňí vinú. Slovesa: zbadat neco spozorovat, bahnút po nečem túžit, bŕkat do fšeckého ždúrat, zbudovat si nové košele poříďit si, dṷachmat neco v ruce mňačkat, dodžgat sa nožama dopichat sa, dohovárat sa z nekím domlúvat si neco z nekím, duzňit nekeho bit, dudlat brblat, hřešit klnút, hádám misím (= myslím, asi), haňbit sa stiďet sa, hégnút cúfnút, já sa zminu stekem já puknu stekem, já sa s tím neco namolasím natáhám, ponáhlat sa pospíchat sa, oščádat sa ščíťit sa, sílit na nekeho naléhat, unovat na nekeho naléhat, na kravách zme letosť škodovali mňeli zme škodu, žibrovat dobře sa krmit, žvóňat || žváňat čárat (= dělat dlouhé kroky), hablat sa šúrat sa, tož já pomáli pojachám půjdu, símat si pantle z hṷavi zďelávat, maminku zdrobiṷa zima maminka přechládli, skarťiṷo sa ím to skaziṷo sa ím to, uš sa to vibírá uš sa jasňí, rana sa zahnójiṷa zhňisala, čuj (čujte) poslúchaj (poslúchajte), ošnářit očisťit, gdes toho galána napopácaṷa? nachitala. Je viděti, že mizejí především slova čistě krajová anebo citová, a to tam, kde i slabší citovost vadí funkci sdělné.

Konečně zanikají nebo se mění různá rčení: seďí jag bohiňa f plném seďí f teplém; je červená jak kokeš jag rak; ti si truc kominářa ti si jag biz vimetál komín; je tustí jag opuchṷá ňiť jag ženatí vrabec; má hubu jag beleš štorcem je moc chudí; máš notu jak kmotřenčina koza nemáš žádnú notu; ide za pánka (za paňicu) ide po panski obléknutí (obléknutá); to je jeden štros pták; neví, kadi s konopí neví, jak sa s teho viplantat; uš su s Prahi doma uš to máme (= už tomu rozumím); má peňez do boha jak šupek; ti sas popravíṷ tis stlustl; ten je ze suchého řátku (iron.) — ten je z mokréj štvrťe; aňi čert ho nevispituje v ňem sa ňigdo nevizná; dáṷ sa na tatu je po tatovi; teho aňi čertovím hovnem nevikúří teho stamtadik nedostane; to máte za pletku zadarmo (= laciné); nedá ňe spravedlivého sṷova neusliším od ňí pjekného slova; tož uš poďme zaṷožiť blechám poďme uš spat; v mrknuťí ho nebiṷo v raně || v mžiku ho nebilo; na čisté čisto sa uzdravíṷ načisto; toš sa tadik opatrujte tož biťte zdraví; chraň pámbu a zavaruj chraň pámbu a opatruj; ti pjeri (= knedlíky) sú na plpu rozblptané (= rozvařené); nekerú si chitneš chitneš si ich pár; totog je ňe spúšč boží dopuščeňí; ot prvoťi sa ňe to nelíbiṷo od začátku; sú různo oců (matek) sú od dvoch oců (matek); daṷa teho jak svjeceného tá sa nepředaṷa; u ňich biṷo dicki ídṷo na odmňer tam sa špóruje na ídle; mi fčíl pořád enom hrachujeme a fazulujeme vaříme hrách a fazulu; polavička polava (= dětská hrozba; zaniklo).

Po stránce syntaktické se tu pozoruje jako v jiných nářečích u starší generace jednodušší způsob vyjadřování a sklon k prosté parataxi, kdežto u mladší generace je patrný vliv školy, četby a rozvíjejícího se veřejného života i na složitějším způsobu vyjadřování.

Celkem možno tedy hodnotit vývoj svatobořického nářečí takto: Po stránce [160]hláskoslovné se toto nářečí příliš nemění. Změně podlehly jenom dva základní znaky tohoto nářečí, a to ṷ (u) a a z ę. Ostatní hláskoslovné změny, třebaže jsou dosti četné, netvoří soustavu, ale týkají se právě jen jednotlivých slov. V tvarosloví nastala jediná podstatná změna, a to za koncovku 3. os. pl. prés. sloves 3. a 4. tř. -íja se ujímá koncovka -ijú, podle ostatních nářečí na Kyjovsku. Změny v slovotvorných příponách a předponách jsou častější, ale nemění podstatně svatobořické nářečí; je viděti jen snahu potlačit některé přípony čistě nářeční. Značné však jsou rozdíly lexikální. Souvisí se změnami práce a života vůbec. Zřetelně se jeví snaha, potlačovat citovost všude tam, kde by vadila sdělnosti výrazu. Změny ve stavbě věty směřují ke složitějšímu vyjadřování a to souvisí se složitějším způsobem myšlení jako výrazem rostoucí kultury našeho venkova.


[1] Toto nářečí zkoumám společně se svou ženou, rodačkou ze Svatobořic.

[2] Srov. Kolaja, Nářečí na Kyjovsku a Ždánsku, str. 14—15.

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 3-4, pp. 152-160

Previous Vladimír Skalička: Poznámky k theorii pádů

Next Václav Křístek: O některých rozsahových novotách K. M. Čapka-Choda