Olomoucký sborník o Palackém

Felix Vodička

[Discussion]

(pdf)

-

Již po druhé se filosofická fakulta university Palackého v Olomouci představuje odborné veřejnosti cyklem studií soustředěných kolem vedoucích postav našeho kulturního života. Po Pěti studiích o P. Bezručovi v roce 1947 vyšly nyní Tři studie o Františku Palackém (Olomouc 1949, str. 242), připravované k stopadesátému výročí narozenin Františka Palackého v roce 1948. Tři autoři studií — historik, literární historik a linguista — sledují v nich dílčí otázky z obsáhlé problematiky Palackého životního díla, většinou však tak, že výsledky jejich zkoumání umožňují dokreslit a lépe pochopit i širší perspektivy Palackého historické úlohy.

První studii, Palackého pojetí společnosti, národa a státu, napsal František Kutnar. Snaží se na podkladě jednotlivých publicistických statí Palackého rekonstruovat souhrnný obraz jeho ideologického pojetí společnosti, národa a státu. Tato rekonstrukce systému názorů Palackého se kryje v podstatě s metodou Fischerova spisu Myšlenka a dílo Františka Palackého, kde je také i problematika sledovaná Kutnarem většinou registrována. Fischer však sledoval Palackého názory na základě filosofie dějin a šlo mu většinou o jeho koncepci bez zřetele ke konkretní situaci společenské; Kutnar se snaží konfrontovati názorový svět Palackého se skutečným společenským vývojem a vykládati jej nejen z ideologických vlivů, ale především jako ideologické konstrukce politického pracovníka, pomáhajícího touto ideologií vytvářet předpoklady pro politické formy života české národní společnosti za vedení její buržoasie. Dobře na př. Kutnar vykládá, proč měl Palacký, vyrůstající v mládí v ovzduší překonávání feudalismu, uzavřenu cestu k zhodnocení významu dělnické otázky: vycházeje z historicky jasně konstituované společenské skladby feudální společnosti, teprve na sklonku života si začínal uvědomovat, že dělnictvo tvoří třídu obdobnou poddanské třídě selské ve společnosti feudální; nutně spatřoval možnost řešení sociální otázky jen v oblasti zákonných opatření a v oblasti charitativní. A obdobně, ačkoliv usiluje o lidské zrovnoprávnění všech stavů a tříd, počítá stále s existencí šlechty, protože je jako třída pevně včleněna do jeho historicky dané představy diferencované společenské skladby. Kutnar dovozuje, že „Palacký liberál a vlastenec ulpěl na stanoviscích svého mládí a neprocházel už žádnými změnami, i když v uplynutí půl století situace hospodářská a sociální se změnila a přinášela novou problematiku“ (12), a že jeho sociální a politické myšlení „jeví se nám jako … vyjevování se životní a myšlenkové základny jeho bratislavského mládí, z obrazu života a světa, který si byl tam vytvořil“ (42). Kutnar konečně se snaží vidět jednotlivé dílčí otázky ve vzájemném jejich vztahu a na takové problémy jako jsou národ, stát, společnost nedívá se jako na pojmy jednou definované, ale jako na soubor skutečností a problémů, jejichž ideologický odraz podléhá stálé změně dané společenským vývojem, při čemž vzájemný vztah hodnocení daných skutečností se proměňuje, mění se dominanty vývojově dané struktury sledovaných ideologických koncepcí. To všechno, pokud je demonstrováno na konkretním materiále, může být metodologicky plodné; nelze však s tímto postupem uvést v soulad, rozlišuje-li Kutnar po Palackém „hodnoty časově podmíněné, které podléhají měně doby a převratům hospodářským a sociálním“, a „hodnoty nadčasové, které se staly podkladem dalšího vývoje“ (41/42).

[178]Nejobsáhlejší studie sborníku, Palackého božné doby, zabývá se Palackého estetikou. Její autor, Oldřich Králík, zaměřil ve shodě s celkovou metodologií svých prací o Březinovi a Bezručovi opět svou práci k úsilí dopátrat se samého tvůrčího procesu celého životního díla Palackého, tentokrát pečlivým studiem chronologie vznikání základních pojmů a thesí Palackého „krásovědy“. Na rozdíl od Kutnara, který se přiklání k synthetisující formě podání, abstrahované od aparátu obsáhlé literatury o Palackém a i v citaci Palackého poměrně skoupé, je Králíkova studie přímo v textu až přetížena literárně historickým aparátem, reakcemi na dosavadní řešení problému a citacemi z Palackého. Vyplývá to namnoze z úkolu, jaký si klade Králík. Je mikrologicky důkladný při zjišťování významového obsahu jednotlivých krásovědných pojmů (enthusiasmus, genius, ideje) a především pojmu božnosti. Jde mu především o zjištění rodokmenu a vzájemné chronologie a vývoje jednotlivých představ a pojmů, takže je nucen stále zkoumat nosnost vlivů četby a tím i vztahy k nejvýznamnějším představitelům soudobé filosofie a vědy. Jde mu o to, uvědomit si, jak se jednotlivé pojmy začleňují do celé atmosféry dobového ideologického klimatu, jak z něho čerpají a konečně v jakém jsou vztahu k celé životní a tvůrčí situaci autorově. Tam, kde se v dosavadní literatuře o dané otázce pracovalo většinou v schematisované linii jediné možnosti řešení, překontrolovává Králík všechny dané možnosti, a to pokud možno na nejširší základně a s výhledy do všech oblastí obrozenské problematiky. I když je správné, je-li dílčí problém řešen tak, aby nás uvedl do samého jádra problematiky celkové — a Králík dospívá na této cestě opravdu k výsledkům cenným a leckde definitivním — přece při jeho způsobu práce klade se tu leckde otázka pracovní ekonomie, neboť jasnost a nosná konstrukce výkladu bývá u něho častými digresemi a polemikami podřadnějšího významu zastírána.

Sledujeme-li vlastní těžiště a metodologickou základnu výkladů Králíkových, zjišťujeme, že i při snaze obzírat problém v celé jeho šíři, omezuje Králík přece jen řešení svého problému, t. j. Palackého jako estetika, na Palackého a jeho tvůrčí proces. Pokud se zabývá širší problematikou dobovou (v 2. kapitole), tedy jen tak, aby osvětlil dobové klima, v němž vznikaly ideologické představy Palackého. I výsledky jeho práce jsou konec konců životopisného charakteru. Problematika „božnosti“ Palackého se proměňuje příznačně v „božné doby“ Palackého, v zjištění, že vlastně celý Palacký — nejen estetik, ale i historik — se vnitřně vytváří v „závratných měsících r. 1819 a začátku 1820“ a že později jen realisuje podněty vycházející z tohoto ohniska jeho tvůrčího a životního rozletu. V tomto zjištění se shoduje ostatně i s výsledky Kutnarovými a mají tato zjištění průkaznost opravdu definitivní. Aniž podceňujeme cenné výsledky, k nimž Králík došel pečlivým studiem, nemůžeme však souhlasit s tím, jsou-li z těchto zjištění vyvozovány závěry, které hodnocení historického významu Palackého přenášejí do oblasti jeho tvůrčího procesu. Králík na př. na str. 160 říká, že v Palackého přijetí známé Baconovy věty o výpravné poesii je uložen i „smysl jeho národní práce“ a že na jejím podkladě „podrobil předmětenstvo zákonům ducha svého“, takže „v jistém smyslu český národ jako kulturní a politická realita je jeho dílem“. I když nelze pochybovat, že sledovaná theoretická a ideologická výzbroj Palackého sehrála znamenitou úlohu v obrozenském procesu, je třeba však její společenskou hodnotu zjišťovat nikoliv z tvůrčího procesu autorova, ale z rozboru samého společenského a kulturního dění v jeho vývojových tendencích a potřebách. Králík si nepoložil otázku, v jakém vztahu je sledovaná theoretická koncepce Palackého k širšímu společenskému dění v obrození, pokud je jím vyvolána a jak mu slouží, a to třeba i mimoděk, bez záměru autorova. Králík na př. [179]pěkně ukázal, jak celá ideologie základních „krásovědných“ pojmů a vlastně i pojmů historické koncepce Palackého vzniká v oblasti feudálních salonů, v prostředí odtrženém od jádra soudobého společenského dění, v němž i oblast myšlení theoretického nabývá forem abstraktní samoúčelnosti. Bylo by možno sledovat, že jakmile činnost Palackého, vyvěrající z těchto ideologických zdrojů, byla rozvedena v kontextu české kulturní tvorby, byla přenesena na českou situaci kulturní a na český materiál historický, dostává konkretní funkci společenského dosahu: pomáhá rodící se české měšťanské inteligenci vypracovat si svou vlastní a národně individualisovanou ideologickou oporu, jakou dosud neměla a jaké potřebovala v konkurenci s ideologií inteligence ostatních národů, zejména Němců, dodává jí sebevědomí a dějinnou perspektivu, zdůvodňuje oprávněnost její existence. Ale i tehdy, když Králíkova práce si tyto otázky výslovně neklade, je třeba přiznat, že materiál v ní snesený i výsledky jsou tak bohaté, že je možno z nich hojně čerpat nejen pro pochopení Palackého, ale i pro pochopení celého obrození. Sám autor ukazuje tyto možnosti a nadhazuje je. V jedné věci myslím ne zcela promyšleně. Je to v závěru studie, kde dovozuje, že Máchova perspektiva humanisace přírody, zachycená podle Sabinova sdělení („umění jest vítězstvím ducha nad přírodou“), vychází vlastně z Palackého, „není tedy jen předtuchou budoucího světa, v němž člověk si podrobí síly přírodní [these Václavkova], nýbrž také ozvěnou staršího humanismu, kterou mohl zaslechnout a asi zaslechl z filosofického díla mladého Palackého“. Zjišťujeme-li takto obdoby formulací a pojmosloví, aniž zároveň se zabýváme jejich smyslem v dobovém kontextu i jejich vnitřním přetvářením (a je jisto, že Mácha stavěl svou poesii výslovně proti typu estetiky Palackého), pak se zdá, jako bychom smysl historického studia těchto jevů spatřovali v zjišťování rodokmenu a nikoliv ve vysvětlení jejich širší společenské nebo literární motivace. To jsou tuším jistá nebezpečí Králíkovy metody pracovní, kterým se ostatně snaží sám většinou uniknout, jak ukazuje druhá a čtvrtá kapitola jeho práce, kterým však proti zásadám své metody neunikl zde v této máchovské exkursi.

Palackému a jeho vlivu na theoretické i praktické řešení otázek jazykové kultury je věnována třetí studie sborníku, napsaná Jaromírem Běličem (Zásady Palackého v otázkách jazykové kultury). Metodologickou předností této stati je, že otázku jazykovědných zásad Palackého neklade abstraktně, ale řeší ji v souvislosti s celým procesem společenského dění v obrození, a že z vývojových nutností a potřeb tohoto procesu vyvozuje i kriteria hodnocení Palackého jazykové politiky. Bělič vychází z josefinského patentu o zrušení nevolnictví z roku 1781, tohoto „nedoceněného dosud mezníku ve vývoji českého národního života“, který umožnil ve shodě s celkovými tendencemi vývoje výrobního i u nás přesun obyvatelstva venkovského do měst. A jelikož toto obyvatelstvo bylo i jazykově české, podnítilo to i obrozenské tendence v měšťanském prostředí, kde zprvu vzniká zřejmé úsilí o vytvoření nové české inteligence, národně uvědomělé. I když these o vlivu patentu o zrušení nevolnictví na obrození není nová — uplatnil ji především Krofta[1] a nověji A. Klíma,[2] přece je zásluhou Běličovou, že řadě pozorování o vývoji obrozenské jazykové kultury dává nyní konkretní společenský výklad, a v tom je především cena jeho studie. Běličova studie sleduje, jak Palacký zasahoval do otázek mluvnické normy (hlásko[180]sloví a tvarosloví), do otázek lexikální stránky jazyka a do otázek pravopisných a konfrontuje hledisko Palackého se stanoviskem Dobrovského a Jugmannovým, s postojem klasicistickým a romantickým. Dochází k přesvědčení, že Palacký vcelku sleduje v jazykové kultuře tendence celého období Jungmannova, i když se v jednotlivostech odlišuje od Jungmanna. Vřelejší vztah Palackého k humanistické normě je vysvětlován jak rodinnou tradicí bratrskou, tak pobytem na Slovensku a blízkým vztahem k Dobrovskému; v neposlední řadě působilo jistě na Palackého i vědomí tradiční kontinuity, dané jak jeho historickými zájmy, tak i výchovou v prostředí kultury feudální, jak to znovu ukázal Oldřich Králík.

Bělič dovozuje, jak Palacký prochází dvěma obdobími v jazykové politice. Prvním, radikálnějším v poměru ke klasicistickým zásadám, a druhým, konservativnějším, usilujícím o udržení mluvnické kodifikace češtiny a umírněnějším i v oblasti tvoření nového lexika. Tento vývoj je Běličem chápán jako proces „stále se zvyšujícího reálného chápání základní funkce spisovného jazyka“. Znamenalo by to, že první fáze vyplývá z méně reálného chápání úkolů daných společenským vývojem. A přece víme i s Běličem, že obrozenský problém byl zprvu až skoro do konce let dvacátých především jazykový, šlo o to, aby nová inteligence českého lidového původu se mohla jako inteligence jazykově udržet; a ti, kdo tento problém v oblasti tvorby básnické a vědecké postavili radikálně jazykově, řešili zároveň i základní problém budoucí existence české měšťanské kultury. V druhé fázi — koncem let dvacátých a v letech třicátých — vypadal problém jinak; nešlo již o kádry inteligence, šlo již o spisovný jazyk národní společnosti, který by vyhovoval daným potřebám a který by — mluvme s Palackým — „od otázek formálních“ přešel „k reálnému“. Nebylo tedy stanovisko Palackého v Počátcích méně reálné, ale bylo jiné, protože se vztahovalo jen na řeč uměleckou, ale ne na celou kulturu spisovného jazyka v změněné společenské situaci.

Jiná je otázka, zda Palacký se svou jazykovou politikou v letech třicátých representuje ve svých hlediscích typ politiky jazykové levice. Klasifikace, kterou podniká Bělič na stránce 235 a podle níž proti staromilcům staví Palackého vedle Jungmanna na stranu levice, usilující o pokrokové řešení, platí pro potřeby společenské situace let desátých a dvacátých. Domnívám se, že pro situaci let třicátých se místo Palackého posunuje směrem ke středu. Úsilí Kollára, Trnky, Žáka atd. nelze tuším interpretovat jen jako „romantismus bez vztahu k ožehavé současné skutečnosti“ (233), jen jako důsledek scestných thesí. I tato hnutí, v nichž se ozývá konec konců i úsilí o zlidovění spisovného jazyka, ačkoliv theoreticky jsou podložena argumentací estetickou, vyplývající ze starších thesí Jungmannových a Palackého, jsou zároveň odrazem jistého společenského dění, dokladem toho, že oblast uživatelů spisovného jazyka prudce vzrůstá právě v souhlase s přílivem venkovského obyvatelstva do měst a s rozšiřováním obecného vzdělání. A tu je otázka, zda Palacký, upevňující mluvnickou a syntaktickou normu humanistickou, dával dostačující a vyhovující odpověď na danou problematiku vyvolanou prudkým náporem společenského dění. Slovenská odluka je dokladem toho, že tomu tak nebylo. Domnívám se, že aspoň pokud jde o jazyk beletristické prózy, byl postoj Palackého v dané situaci obdobný postoji Dobrovského v době nutnosti vytvořit jazyk české inteligence: dobře si uvědomoval situaci, dobře ji theoreticky analysoval, dobře viděl otázku srozumitelnosti a tím i demokratisace české literatury, dobře viděl nebezpečí vyplývající z horizontální diferenciace spis. jazyka, ale problém byl prostředky a theoretickými představami, které měl po ruce, neřešitelný. Bělič připomíná po Havránkovi rozdíl mezi [181]jazykem Palackého a Havlíčkovým a klade vývoj k demokratisaci jazyka do let padesátých, ale celá historie boje proti jungmannovské a tím i Palackého thesi jazykové je uložena tuším — mimo kontext slovenský — především v úsilí české beletristické prózy let třicátých a čtyřicátých, hlavně v úsilí Tylově a později B. Němcové. Beletristická próza zde začíná pod tlakem společenské situace plnit významnou úlohu pro dějiny celého spisovného jazyka, a to v situaci, kterou jí tentokráte jazykozpytní theoretikové nepomáhají uvědomovat si zásadně. Není ovšem nedostatkem práce Běličovy, že tuto otázku neřeší, bude třeba tuto vývojovou etapu let třicátých a čtyřicátých teprve monograficky prozkoumat. Bělič si však poněkud sám zatarasil cestu k tomu, aby si uvědomil vývojově omezenou platnost theorií Palackého v letech třicátých, a to i tehdy, když přiznáme, že stanovisko Palackého bylo reálnější než těch, kteří ulpěli na zásadách jungmannovské školy z počátku století. Bělič se omezil na theorii Palackého a právě tato theorie se netýká věty; kdyby byl přihlédl i k jeho jazykové praxi, tedy i k větě a frazeologii, byl by mohl zvážit vývojové postavení Palackého plněji v celé šíři jazykové problematiky a tím také uvědomit si, jak právě v této oblasti bylo mnoho prvků vývojově a společensky retardujících.

I přes toto omezení je však Běličova práce, s jejímiž thesemi byla veřejnost seznámena v hlavních rysech ve Sl. a sl. v článku „K otázce vzniku nové spisovné češtiny“ (12, str. 9—15), cenným přínosem k dějinám spisovného jazyka. Je i dokladem toho, že k hlouběji podloženému obrazu vývoje našeho jazykového i literárního dění v jeho vztahu k dění společenskému nemůžeme dojít jinak než na podkladě trpělivého a soustavného monografického studia.

Slovo a slovesnost, volume 12 (1950), number 3-4, pp. 177-181

Previous Miloš Pohorský: Pokus o ideovou koncepci vývoje Nerudova díla

Next Josef Hrabák: Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi