dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Nová práce o valašském nářečí

Antonín Vašek

[Discussion]

(pdf)

Новая работа о валашском говоре / Nouvel ouvrage sur le dialecte valaque

Svěrákova publikace[1] přináší popis a rozbor lidové mluvy Velkých a Malých Karlovic. Autor se v ní přidržuje pracovní metody již vžité v našich nářečních monografiích od „Štramberského nářečí“ Ad. Kellnera (1939). V úvodu (s. 7—13) autor zařazuje nářečí v Karlovicích mezi dialekty moravskoslovenské a vymezuje vztah zkoumané mluvy k nářečí okolních obcí na Rožnovsku a Vsetínsku, k dialektu sousedních obcí lašských (Bílé a St. Hamer) i k nářečí nedalekého slovenského Makova. Po této obecné charakteristice je oddíl Hláskosloví (s. 14—43), který autor zahajuje popisem dnešního stavu hlásek. Potom se probírá původ karlovických hlásek a uvádějí se nářeční střídnice za pračeské hlásky. Následuje pojednání o změnách kombinačních, psychologických a kapitolka o pobočných slabikách. V paragrafu o kvantitě upozorňuje autor na krátkou výslovnost starších osob v části Vel. Karlovic, Léskovém. Hlavní výdechový přízvuk slovní je u staré generace převahou na penultimě, u mladších mluvčí pak převážně na slabice první. V oddíle věnovaném tvoření slov (s. 44—52) mluví autor postupně o tvoření substantiv a adjektiv jednoduchých, složených a o tvoření sloves. Vedle přípon obvyklých i v jazyce spisovném zachycuje také některé sufixy běžné jen v nářečích východomoravských, např. deminutiva typu ogarča, synča …, intensivní slovesa typu hułázňat aj. V tvarosloví (s. 53—81) autor pojednává o flexi jmen a sloves. Neušel mu hojný výskyt plurálového gen.-akus. u mask. životných (např. potkáł sem třoch sedłákúch, s. 54, správně sedľákúch), zachovaný starý tvar instr. pl. mask. a neut. na -y//(chłapy …, japky …), ani stále živý a produktivní typ 5. tř. infinitivní řezať - řežu, který podle autora neustupuje typu vołať, nýbrž naopak k němu proniká řada sloves časovaných původně podle vz. dělati, sázeti (sázať - sážu …). Ve skladbě (s. 82—108) probírá Svě[67]rák jednak větosloví, jednak význam slovních druhů a tvarů. Uvádí hojnost dokladů na věty citoslovečné, jmenné, ze slovesných pak zvl. na věty bezpodměté. Pojednávaje o souvětí, autor upozorňuje na známý jev, že v mluvě starších osob je běžnější parataxe, kdežto u mladších přibývá hypotaxe. Následují kapitoly o řeči přímé a nepřímé, o závislých otázkách, o větných členech i o jejich shodě a o slovosledu. Těžiště významosloví tvoří poučení o pádech, o předložkách, o gramatických kategoriích slovesa a o nominálních tvarech slovesných. Následuje abecední slovník (s. 109 až 147), nejrozsáhlejší část práce, a závěrečná kapitola o vzniku a celkovém vývoji nářečí v Karlovicích. Opíraje se o literaturu, především historickou, autor vykládá o založení Karlovic (1714) i o jejich osídlování. Většina osadníků sem přišla z Rožnovska a jen v nepatrné míře též ze Vsetínska nebo ze Slovenska. Z toho vyplývá i celkový ráz nářečí v Karlovicích: patří k nářečnímu celku rožnovskému, i když se od sousedních obcí vsetínských liší jen nepatrně. Valašská kolonizace východní Moravy poznamenala i mluvu Karlovic vrstvou slov rumunských z oblasti pastevectví: bača, brynza, vatra atd. Řadu odborných výrazů zanechalo v popisovaném dialektu i sklářství, např. slova širovať (přikládat do pece), tamprovňa (chladírna na sklo) aj., ta se však — po zrušení karlovické sklárny r. 1930 — zase ztrácejí. Zanikly téměř úplně výrazy ptáčnické a rychle mizejí, jak říká autor, i staré názvy obydlí a jeho částí, pojmenování starého zařízení domácnosti a starého hosp. nářadí. Mladší lidé neznají již ani části kroje, neboť se v něm chodí jen zřídka. Většinou též zanikly názvy starých jídel, tanců a terminologie starého správního zřízení (portáš, obrajt ‚finanční strážník‘ aj.). Dále Svěrák uvádí i některé změny probíhající dnes v mluvnické stavbě (zánik ʒ, silný ústup ľ, přechod přízvuku na slabiku první, přechod sloves 5. inf. tř. typu háʒať - háǯu k typu ďełať - ďełám aj.). Autor dodává, že uvedené jazykové změny sbližují nářečí Karlovic na jedné straně s jinými nářečími na Valašsku, na straně druhé pak s obecnou češtinou a jazykem spisovným. Následují nářeční ukázky (s. 160—172), seznam nejdůležitější literatury (s. 173) a věcný rejstřík (s. 174—179). Publikaci uzavírá nářeční mapka Rožnovska (s. 181).

Čtenář Svěrákovy publikace přijme bezesporu kladně snahu někdejšího autora „Boskovického nářečí“ o důkladné zvládnutí dalšího nářečního systému. Při hlubším rozboru práce však nelze přehlédnout, že autorovo úsilí nebylo vždy korunováno úspěchem. Tak hned název „Karlovické nářečí“ není nejvhodnější, protože tu běží o mluvu pouhých dvou obcí (i když rozlehlých), které se nijak výrazně neliší od svého valašského okolí, jak autor sám dokazuje dále. V hláskosloví autor neuvádí v přehledu souhlásek měkké retnice (b’, p’, m’, v’, f’, s. 14). V kap. o palatalisaci hlásek k tomu dodává: „… pračes. v’, p’, b’, m’ > v, p, b, m …; ale výslovnost ḿesíc, mjesíc vedle mňesíc svědčí o dřívější existenci měkkých retnic (s. 38). Měkké retnice se však v nářečí Karlovic nesporně vyskytují, a to téměř veskrze před vokály předními i a e. Je zde tedy např. p’iła, p’ekný …, rozb’iť, b’eháfka …, m’iłý; m’eřyť …, v’ítať, uv’eřyť … atp. Před vokály zadní řady dochází nejednou k „rozplývání“ měkkých retnic, zvláště pak u osob mladších, nebo v pečlivě, důrazně vyslovovaném projevu. Existenci měkkých retnic v nářečí Karlovic nelze přehlížet, neboť jde o významný hláskoslovný jev spojující nářečí na Valašsku v jeden celek a ukazující na jeho značnou archaičnost. Také v tvoření slov lze jen stěží souhlasit s některými výklady. Tak např. výrazy jako defčica, jehlica, kyťica, łavica (s. 45) nejsou v nářečí deminutiva, nýbrž slova základní. Podobně nejde o zdrobněliny tvořené příp. -ec ani v slovech hrnec, chłapec, ani v slově chľévec (s. 45). Ani staříček není v nářečí zdrobnělina tvořená příp. -íček, nýbrž slovo základní (= dědeček). Jméno Apolena (s. 44) není hypokoristikum tvořené příp. -a, nýbrž slovo spisovné. Nelze také říci, že mezi slovesa intensivní tvořená příponou -rať patří např. ubabrať sa, ušubrať sa, kňúrať nebo ždúrať (s. 51) a mezi intensiva tvořená sufixem -ýňať sloveso zbłýňať (s. 52). Toto sloveso nenáleží ani k slovesům intensivním tvořeným záměnou kmenové souhlásky (s. 52). V tvarosloví pozorujeme, že některé tvary uváděné v paradigmatech neodpovídají skutečnému stavu, popřípadě materiálu uváděnému porůznu jinde v publikaci. Tak nelze souhlasit s autorem, že akus. sg. vz. kovář, núž je „… kovářa …, núž …. veskrze“ (s. 56), neboť se zde — stejně jako u vzorů tvrdých — vyskytuje u některých neživotných subst. tzv. gen.-akus. Sám [68]autor (s. 53) uvádí jen doklad na personifikaci: poďifte se na teho šušňa! Gen.-akus. sg. se však u neživ. maskulin vyskytuje, viz spr. na s. 53, nadto ještě v typu sťáł p’ekného duba, javora …, jaseňa, topoľa … O dat. sg. vzoru psáňí autor říká, že má zakončení (-jú) veskrze (s. 62). V rozporu s tímto tvrzením je např. doklad prvéj było ke kúpeňí, zas peňez nebyło (s. 88), svědčící o postupném vytlačování starého, nepřehlasovaného tvaru (zvl. v řeči mladých osob). U zájmen není zcela správně vystižena kvantita demonstrativ a zájmen přivlastňovacích. Ta je totiž značně nestálá a kolísá nezřídka i u týchž objektů. V zásadě však o ní rozhoduje postavení zájmena ve větě: stojí-li samostatně, substantivizováno, či je-li v postavení přívlastkovém (pak jsou častější tvary se samohláskou krátkou). S paradigmatem zájmena ten, , to se neshoduje dokladový materiál. Tak s gen. teho, dat. temu, lok. tem (tj. s tvary správnými!) nesouhlasí doklady jako přišľi aš tam spoza toho vrchu (s. 103), dyť tomu nerozumí (s. 97), nebłázgaj po tom błaťe! (s. 109) atd. Nesouhlasím s autorovým tvrzením, že se v lidové mluvě Karlovic vyskytuje akus. sg. zájmena ono též v podobě je nebo ňe (s. 66); existuje pouze tvar ho. Nevěrohodné je také autorovo tvrzení, že akus. pl. zájmena 3. os. je u fem., neut. a neživ. mask. je, ňe (s. 66): v pádech prostých je zde veskrze forma ich, po předložce pak pravidlem tvar ňe. Podobně u zájmena osobního Svěrák uvádí správně v paradigmatu dat. mňe, ňe (s. 68), avšak nesouhlasí s tím doklady: dajte mi ze dva litry mľéka (s. 101), koléj mi dáš, toléj vezmu (s. 119) aj. U složenin slovesa íť není správné uvádět tvar „… přijdu - přijíť: imper. přijď, part. přijdený (była tu přijdená)“, s. 74, nýbrž přýďu, přýďiť, přyď! přýdený (byla tu přýdená). U vz. biť není „imper. bi//, bíme, bíte; někdy bij …“ (s. 75), nýbrž pravidlem bij!, bijme!, bijte! Podobně se v Karlovicích nevyslovuje ani pi//, píme, píte, nezhňi, ši, kry, kryte (s. 75), ale p’ij, p’ijme …, šyj, kryj … V obecných poznámkách k časování však Svěrák správně říká: „V 1. os. pl. je koncovka -me, např. pijme …“ (s. 71). O stálé živosti a produktivnosti sloves 5. tř. infinitivní vz. řezať - řežu (srov. výše) nelze tvrdit, že je „zvláštním znakem karlovického nářečí“ (s. 70), neboť jde o jev běžný u všech našich východních nářečí. Sloveso chceť má sice v paradigmatu tvar part. min. chcéł (s. 76), ale dokladový materiál se s touto formou v řadě případů rozchází, chťéł bych vałašskú klobásu, co sa třikrát opášu (s. 89); chťéł sem to dat oťiščiť, ale kamsi to zmizeło (s. 160) aj. V 1. os. sg. kond. prés. slovesa byť je sice bych (s. 80), vedle toho se však vyskytuje — častěji — tvar by (typ já by ďełáł); také v 2. os. je vedle uváděného tvaru bys velmi hojný tvar bysy (typ ty bysy ďełáł).

Ve skladbě je nejasně formulováno zjištění, že vedle „vět s neurčitým podmětem ‚to‘: ve mňe hrkło jag ve starých hoďinách; už mu skłapło (spr.: skľapło); škručí ňe v břuchu“ atd. (s. 85), vyskytují se častěji věty, v kterých „bývá neurčitý podmět vyjádřen zájmenem to, původu interjekčního: najednú to uďełało hrk a było konec s hoďinámi; zas to šustło; pořát to desig vrzugá; furt ho to tahło na rolu; každú púlnoc sa to zjavuje na krchovje“ (s. 85). Není též jasné, proč zde autor mluví o interjekčním původu zájmena to: jde tu přece o formální vyjádření neurčitého podmětu běžným demonstrativním zájmenem (to „něco, cosi“). Nemohu rovněž dobře souhlasit s tvrzením, že „… ve zjišťovacích otázkách náladových se užívá spojky ešľi, eši, esľi ľesťi, zřídka -i, či: edem esli ho chytła!; víž-i co, daj mi to“ (s. 85). Předně tvary ešľi …, ľesťi jsou varianty podoby jesľi, která se běžně v nářečí vyskytuje. Bylo by tedy vhodnější říci: jesľi (esľi, ešľi, ešy, ľesťi a nepochybně také ľeščy). Třeba ovšem dodat, že tato spojka je v nezávislých otázkách citových poměrně řídká; vyjadřuje zpravidla starost nebo obavu o kladný výsledek slovesného děje (v. také příklad výše). Spojce čy jsou vyhrazeny obvykle řečnické otázky (viz i Svěrákovy příklady: no či by sa s teho jeden nezbłázníł?; ná či ho neznáš? (s. 85). Pokud jde o -i (vlastně -li; zde v podobě -i nebo -y, zprav. podle předchozí hlásky), je to nejčastěji výrazový prostředek citovosti ve zjišťovacích otázkách popisovaného nářečí a vyjadřuje pravidlem odstín důvěrnosti, vemlouvavosti. — Citové věty jsou v mluvě Karlovic velice časté. Autor říká, že je probral v § 167—169 (s. 87), ale tam citové věty přací a rozkazovací označeny nejsou. Některé doklady autor nesprávně člení a vykládá, např.: „Věta příslovečná časová: býł sem tam, [69]toťkaj je to týdeň“ (s. 87); je však třeba členit: býł sem tam toťkaj (= onehdy), je to týdeň (nejde o hypotaktické souvětí s vedlejší větou příslovečnou časovou, nýbrž o asyndetické souřadné spojení dvou vět). O něco dále autor uvádí: „Souvětí výsledkové bývá … beze spojky: … Łóňi mňe kráva złomiła nohu, teď mňe bólí … Jindy tu bývá příslovce tak nebo spojka proto: už była tma, tak sem teho necháł …; nekeří sa mu smíli, proto uték“ (s. 88). Věty s přísl. tak nebo proto nejsou pro nářečí charakteristické, nýbrž příznačné jsou věty s tož. Např. tatuľka ňa vołaľi, toš sem šéľ MKarl. (můj doklad). O závislé otázce zjišťovací Svěrák správně říká, že „se uvozuje spojkou esľi, esi, ľešči, či: …. nevím, lešči jakoby hlísty“ (s. 91). O jesľi a jeho obměnách jsme mluvili již výše. Věty s jesľi … a čy tvoří však jen jednu část dokladů; druhou, neméně hojnou část tvoří věty s -li (zde -i, -y): ptáł sa, pújdež-y tam MKarl. (můj doklad). V části o předklonkách Svěrák říká, že „zájmenný tvar. mňa, ňa může stát v důraze na začátku věty: mňa tam neuviďíš!“ (s. 93). Oba zmíněné výrazy však nejsou souměřitelné: u mňa (tvaru delšího, důrazového) je to zjev zcela pravidelný i v jazyce vlastně spisovném (nářeční mňa odpovídá svým úkonem spisovnému mne). Jinak by tomu bylo, kdyby věta uvedená jako příklad začínala tvarem kratším ňa. Ten sice geneticky souvisí s mňa, ale vyskytuje se pravidlem mimo hlavní přízvuk. Ve významosloví uvádí Fr. Svěrák mj. příklady na zpodstatnělá adjektiva (s. 94); s některými však nemůžeme dobře souhlasit, tak křesný, křesná znamenají „kmotr, kmotra“ zpravidla teprve ve spojení se substantivy otec, matka (v slovníku na s. 120 správně). Zpodstatnělé fazolová, sinálová nemusí znamenat jen druh polévky, nýbrž stejně dobře — snad ještě častěji — omáčku. Tyto a podobné případy nemůžeme považovat za substantivizovaná adjektiva, jako např. hrubá „velká mše“ (s. 94), nýbrž za negramatikalizovanou výpustku. U předložek v, ve třeba dodat, že doklady jako přišéł ve dvje hoďiny, f poleďňe atp. (s. 102) nejsou dialektické; snad byly zapsány u osoby s nářečím velmi rozrušeným; to však mělo být zdůrazněno, aby čtenář neměl o daném dialektu názor zkreslený. Některým výrokům autor dobře porozumět nemohl, protože se vyskytují poměrně zřídka. Tak např. k autorově formulaci: „Jednou jsem slyšel i opisné futurum slovesa byť: fčíl bude byť zle (o bezprostřední budoucnosti)“ (s. 105) poznamenávám, že jde vskutku o opsané futurum slovesa byť, a to slovesa plnovýznamového, synonymního se slovesem žíti nebo vůbec existovati. Vyjádření „bezprostřední budoucnosti“ je zde dáno lexikálním významem adverbia fčíl. Zřetelnější je tato věta v podobě fčyľ bude zľe byď na ďeďiňe VKarl. (můj doklad), která znamená tolik jako spis. věta „nyní se bude na vesnici zle žít“.

Také k slovníku mám několik připomínek. Autor u mnoha slov neuvádí základní význam hesla, nýbrž až význam (i v nářečí) přenesený, vyskytující se obvykle řidčeji. Několik příkladů: čeło, -a, stř. „část vozu v předku“ (?; s. 111); klej, -u, m. „pryskyřice na ovocných stromech“ (s. 119) — primárně „klíh“; kožušky pl. m. „jablka“ (s. 120) — správně 1. „kožíšky“ (zdrob.), 2. druh zimních jablek; pančoška, -y, ž. „hřib křemenáč“ (s. 128) — prim. „malá punčocha“; řvava, -y, ž. „hromada“ (s. 133) — prim. „křik, vřava“; špica, -e, ž. „krajka“ (s. 135) — prim. „špice“; dále též „mírná podnapilost“; atd.

Mnohá jiná hesla nejsou vyložena zcela přesně. Např. húšať, -ám „houpati děcko na kolenou“ (s. 116) — spr. „houpati (jakkoli)“, (v. dále náležité húšačka, -y, ž. „houpačka“); nastřebať sa „najisti se“: prasa sa nastřebalo (s. 126) — spr. „napíti se“; střebačka, -y, ž. „žrádlo pro dobytek“ (s. 134) — spr. „nápoj“— optúliť, optúlať „obejmouti, objímati“ (s. 128) — spr. „políbiti, líbati“; uhrdliť sa „utahati se prací“ (s. 138) — spr. prostě „uškrtiti se“; atd.

Autor také nerozlišil jednotlivé vrstvy výraziva podle stylistických odstínů na výrazy běžné a ojedinělé, citově neutrální a citově zabarvené, zanikající a vznikající atp. Tak např. neoznačuje expresivní odstín u těchto slov: ďecúr, -a, m. „děcko“: to je ďecúr zlý (s. 112); hłavaňa, -e, ž. „ovce, dítě s velikou hlavou“ (s. 115); krbaňa, -e, ž. „střep, hlava“ (s. 120); chładnúcný „velmi chladný“ (s. 116) atd. Některá hesla ani nebylo zapotřebí uvádět, např. plnička, -y, ž. „plnicí pero“; plničkú sa dobře píše (s. 129); prachofka, -y, ž. „hadr na utírání prachu“ (s. 131); [70]špagát, -a, m. „provázek“ (s. 135); vyčiňiť kožu „vyčiniti kůži“ (s. 141); zákrut, -a, m. „serpentina u silnice“ (s. 143); zelný list „zelný list“ (s. 145) aj. K nevhodným dokladům patří též zápisy jako časňe z rána si vykuł kosu (s. 102) — běžně skoro ráno;ať sa neřízneš! (s. 105) — běžně neuřežeš; choďí semo tamo (s. 108) — běžně sematam (= sem a tam) aj.

Ani vývoj nářečí v Karlovicích nepostihuje autor vždy v celé složitosti. Tak řada výrazů, které se do nářečí dostaly tzv. valašskou kolonizací, mizí pomalu i z pasivní slovní zásoby mluvčích: glaga (= roztok telecího žaludku na sýření mléka), kurnota (= rohatá ovce) atp. (s. 154). O některých výrazech pro části obydlí můžeme naopak jen stěží s autorem říci, že „rychle mizejí“ (s. 155), např. jizba, síň aj. Podobně z názvů hospodářského nářadí nemizejí názvy jako vúzek malý vůz), s. 155. Nesouhlasím ani s autorovým tvrzením, že v instr. pl. subst. mask. a neut. zaniká koncové -y a že se u mladší generace nahrazuje tvary na -ámi//-ami (s. 158). Tento proces lze teoreticky předpokládat, ale ve skutečnosti — podle mých zkušeností — je jen velmi pozvolný a staré koncovky se drží i u nejmladší generace dosti silně.

K nářečním ukázkám možno jen poznamenat, že nesou pečeť nářečí silně rozrušeného. Obojí Karlovice jsou totiž dosti navštěvovány letními hosty. Ti ovšem přispívají nejen k rozrušování dialektu, ale jsou také příčinou vzniku „bilingvního“ rázu místní lidové mluvy. S „lufťáky“ mluví domácí „po pancky“, mezi sebou po svém, tradičním nářečím, i když zčásti rozrušeným. Autorovi Karlovického nářečí se v některých případech nepodařilo dosáhnout toho, aby s ním domácí lidé mluvili jako se svým, po svém. (Autor si toho byl bezpochyby vědom, neboť ani gramatický, ani lexikální materiál z ukázek není úplně excerpován a uveden v práci samé.) Jak jinak by bylo možné si vysvětlit, že vedle čistého dialektu pronikají v každém textu lexikální i gramatické prvky spisovné, a to i knižní. Několik příkladů: Sem při céře; dva synové ťi sú ženaťí, nemající oba, co sem jim mňela dať, když nebyło (s. 160); Já sem była nejstarší, devatenást let mňe było Pomáhała sem živiť ty sourozence (s. 164); Samý žert, samý smích, hłaďu nemňeli, opčas muzigu, dobré nápoje, žili dobře Svíťiło sa jimi ve stodole … (s. 167).

Také do závěrečných částí publikace se vloudily některé drobnější omyly. Ze seznamu nejdůležitější literatury připomeňme alespoň, že Bartošova práce se jmenuje Dialektický slovník moravský (nikoli „Dialektologický“, s. 173), Kutzerovo Karlovské zrcadélko nevyšlo ve Vsetíně r. 1901, nýbrž ve Vel. Karlovicích r. 1886, A. Šrott napsal Spory o Javorníky, nikoli o „Jeseníky“, atd.

Kritickou připomínku mám i k orientační „dialektologické mapě Rožnovska“, kterou Fr. Svěrák práci uzavírá: autor neudává prameny, z nichž při kreslení mapy vycházel, ani kritéria dialektologické klasifikace Rožnovska, kterých se při kresbě přidržel. Mapka je v práci nevhodná již také proto, že vnáší do publikace věci, o nichž se dříve v práci vůbec nehovořilo.

Ke konci si všimneme také formální stránky práce. Nepříznivým dojmem i na čtenáře laika zapůsobí nepřesnosti v odkazech na paragrafy. Toto nedopatření se týká všech údajů na prvních dvou stránkách úvodu (s. 7—8), převážně také na s. 14—19 a porůznu i jinde. Škoda, že autor své doklady v jednotlivých paragrafech lépe neutřídil; práce by byla získala na přehlednosti. Jiným takovým obecnějším nedostatkem týkajícím se celé práce je málo vhodná fonetická transkripce nářečního materiálu. Jestliže autor označuje i ty případy, u nichž o jinou výslovnost jít nemůže, např. gen. Fseťína (s. 54), fšeľico (s. 95), spovjeď (ot spovjeďi, s. 59) atd., proč nebyl důsledný i v jiných případech? Srov. např. neoznačení spodoby uvnitř téhož slova: gyzt chłap (s. 91); płot rozkývaný od vjetru (s. 100) aj. Stěží pochopíme, proč autor označuje znělou výslovnost tam, kde k ní nedochází ani v dialektech, u nichž je znělost konsonantu v koncové poloze zachována. Několik příkladů: Co by temu (dětem) čłovjek dáł, šag sám ňic nemá (s. 88); jag sa zetmí, idú spať (s. 89); už nemožu vydržeť, jag sem hładný (s. 89) aj. Vedle těchto nedostatků v transkripci, týkajících se spodoby, nelze často souhlasit ani s přepisem hlásek i-ových. Proč např. autor nezachycuje samohlásku y v případech jako apatika (s. 15), ganír, ganírek (s. 40), kikirikí (s. 16), rigl (s. 17, 21), štyriceť (//štyry s. 37), uderiło (s. 84) aj. Autorovi [71]unikla také skutečnost, že se široké i (přepisované v práci y) vyskytuje v daném dialektu obligátně, nikoli fakultativně, po konsonantech b, p, m, v (tj. nepalatálních retnicích); t, d, n, ł, s, z, š, ž, c, ʒ, č, ǯ, r, ř; k, g, ch; h, γ. (Doklady viz. výše v uváděném materiálu.) Námitky můžeme mít také proti zápisu valné většiny dokladů s hláskami l-ovými. Autor sice upozorňuje na existenci tvrdého a měkkého l (ł, ľ, s. 14), mluví o tom, za které hlásky se dnešní ł a ľ vyskytují (s. 19), a dodává, že „pračes. dvojice ł//ľ se zčásti zachovala, především u starší generace, např. hłava, koło …; kľúč, pľuť …“ (s. 29), ale pak připojuje toto zjištění: „Mladší generace vyslovuje l (střední) především za ľ, např. led, lisťí, levý …, řidčeji za ł, např. mladý, opilý …“ (s. 29). Autorovi uniklo, že akustický protiklad dvou hlásek l-ových, tvrdého (ł) a netvrdého (označujme je ľ), zůstává zachován vždy. Je zde sice možný posun na tu či onu stranu, v zásadě však ona protikladnost na celém severním Valašsku zůstává zachována, a to proto, že jde o protikladnost fonologickou (srov. łep’iť × ľep’iť atp.). Tvrdší výslovnost je akusticky o něco zřetelnější, a to zvl. ve spojení s předopatrovým e, měkčí povaha netvrdého l (ľ) je naopak zřetelnější před vokály zadní řady; např. stołek … (s. 19) × kľúč … (s. 29). Zde není rozhodující, zda jde o střídnici za pč. ľ (kľúč …) či za cizí l (lak, lampa, laterňa, škatula …, s. 19), nýbrž článkování hlásky a její výsledný akustický dojem. Dokazuje to i skutečnost, že některé z příkladů, které autor uvádí jako dokladový materiál na zachování starého pč. ľ (húľka, obáľka s. 19), vyslovují se dnes veskrze s l tvrdším (ł). Je tedy sice např. kľúč, mľéko …, ale jen hůłka, obáłka. Výslovnost s ľ může být ve slovech húľka, obáľka způsobena buď nepřesným zápisem explorátora, nebo vadnou výslovností jednotlivce. Uvádí-li autor vedle sebe doklady l-ových hlásek bez rozlišení stupně měkkosti, zkresluje to fonetickou strukturu daného nářečí. Jev ojedinělý nebo velmi řídký může pak být mylně považován za systémový. Např. Lojska, Polda … // Laďík, Slávek … (s. 44). Oba typy jsou v tradičním nářečí zřetelně rozlišeny: první z nich má l měkčí, druhý l tvrdé (tedy Ľojska …//Łádík …). Zcela nevhodný je ovšem takový způsob transkripce, při němž je měkčí odstín l-ový označen grafémem pro l tvrdé (ł), a naopak doklady s tvrdým l jsou zapsány s l měkkým (ľ). Jen stěží můžeme všechny případy přičítat patologické artikulační bázi objektů. Např. ľechtať, ľechcu, neľechtaj, ľépať … (s. 78), poľeďňovať (s. 130) … //głobať, głobnúť (s. 40), kyłnúť//kłnúť (s. 41), škłáb … (s. 135) … Škoda také, že v slovníku autor uvádí pod společným záhlavím (L, s. 122) doklady na ľ- a ł-, např. ľeťňák …//łata …: v našem nářečí jde o hlásky různé, fonologicky odlišné, a tedy každé z nich náleží — alespoň v práci ryze odborné — zvláštní oddíl.

Tyto řádky nechtěly autorovi Karlovického nářečí vytýkat nedostatky publikace; spíše ji chtějí doplnit a uvést výklad na pravou míru tam, kde se to Fr. Svěrákovi za tak krátkou dobu pobytu beze zbytku ani podařit nemohlo. Psát dialektologické monografie z několika různých oblastí je věc velmi obtížná a vyžaduje množství času, trpělivosti i zkušeností. Že ani při nejlepší vůli a upřímné snaze výsledek nemusí vždy plně odpovídat vynaloženému úsilí, o tom nás na některých místech přesvědčuje i publikace Svěrákova.


[1] František Svěrák, Karlovické nářečí, Sborník vědeckých prací Vyšší pedagogické školy v Brně, sv. 2, Praha 1957, 186 s. a nářeční mapka.

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 1, pp. 66-71

Previous Jiří Krámský: Teorie sdělné promluvy

Next Jaroslav Bauer: Monografie o českém časovém souvětí