dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Z IV. mezinárodního sjezdu slavistů v Moskvě

Miloš Helcl, Miroslav Komárek, Slavomír Utěšený

[Discussion]

(pdf)

С IV международного съезда славистов в Москве / IVe congrès international des slavistes a Moscou

III. Problematika lexikologická a lexikografická

 

O lexikologii a lexikografii se na slavistickém kongresu hovořilo několikrát.

Lexikologické tematice byl věnován referát A. V. Isačenka Problémy srovnávací lexikologie slovanských jazyků,[1] jehož podkladem byl obdobný referát téhož autora z konference o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků v r. 1957.[2] Dále se srovnávací lexikologií obíral v nepředneseném koreferátě[3] na totéž téma V. Blanár. Prof. Isačenkovi se tu podařilo objevit a šťastně postihnout specifické, osobité rysy utvářenosti slovní zásoby několika slovanských jazyků (češtiny, slovenštiny a ruštiny), a to v tom, jak různým způsobem a různou měrou využívají tzv. univerbizace, jíž odstraňují rozpor mezi původní dvoučlenností [118]formy (zjištěnou již dávno Rozwadowským) a jednotností obsahu jazykových pojmenování. Vnější postupy tohoto procesu jsou rozmanité, a i když slovanské jazyky využívají v podstatě jedněch a týchž, liší se přece jen větším či menším využitím některého z nich (čeština nejvíc používá derivace, nejhospodárnějšího, nejkondenzovanějšího způsobu pojmenování motivovaného, v ruštině připadá větší podíl na skládání a tvoření sousloví, zejména na genitivní sousloví typu točka zrenija).

Rozborem statistických poměrů v slovní zásobě se obíral referát prof. W. Kuraszkiewicze[4] a nepřednesený referát prof. M. Veye, vycházející z dat chystaného českého frekvenčního slovníku a všímající si vztahů mezi počtem slov a počtem textů.[5] Prof. Kuraszkiewicz si na rozdíl od M. Veye všímá poměru počtu slov k délce textu. Ukazuje, jak statistické zpracování textů přispívá k materiálově konkrétně podloženému stylistickému hodnocení slovníkového bohatství nejen u jednotlivých autorů, ale i v jednotlivých dílech téhož autora v souvislosti s růzností literárního druhu díla (poezie — próza umělecká, nauková, náboženská — drama). Ukázal zároveň, že lze podat objektivní, výpočtem podloženou charakteristiku textu z poměru počtu písmen k počtu hesel a že největší příliv nových hesel vykazuje začáteční část textu (lze to vyjádřit i diagramem), a to až asi do 600 000 písmen (u velkých textů). V dalších úsecích je přibývání počtu nových hesel již pomalejší, ale poměrně stálé. V úseku do 600 000 písmen se však (např. v Rejově Postile) vyskytuje již více než polovina všech hesel a podstatná složka slovní zásoby textu se v něm vyčerpává, neboť další, i když větší část přináší nová hesla vlastně jen fonetickými, derivačními aj. obměnami oné základní zásoby (např. drwa místo drzewa, złza místo łza, zaśluby za ślub aj.). Závažné je i zjištění, že v kratších textech se vyskytuje poměrně větší slovníkové bohatství než v dlouhých. Referent dále upozornil na přednosti i vady statistické metody zjišťování slovníkového bohatství autorů, zejména na to, že pro slovník se nelze spokojit s excerpováním jen části textu, protože nová slova — i když vzácně — se mohou objevit i na konci díla, a dále na to, že jak výrazy řídké, tak slova hojně užívaná (spojky, zájmena, předložky, substantiva jako člověk apod.) se z uvedených postupů vymykají. To potvrdila v diskusním příspěvku i Fruminová. Připomněla za prvé, že bylo přihlíženo jen k starým textům, a za druhé, že nebyla prozkoumána zásoba slov v naukových textech. To obé se ovšem již vymykalo z rámce referátu.

Lexikograficky byly zaměřeny referáty o rozsahu, obsahu a o zásadách zpracování historického slovníku ukrajinského jazyka L. L. Gumecké,[6] o zásadách pro kompozici etymologických slovníků slovanských jazyků (V. Machka) a o zásadách zpracování dvoujazyčných diferenčních slovníků slovanských jazyků (L. Kopeckého).

Prof. L. Kopeckij se v předneseném referátě[7] omezil na čtyři body, které podle jeho soudu zasluhují hlubšího rozboru a diskuse, a to za prvé, jak nazírat na úkol dvoujazyčných slovníků se zřetelem k nárokům a hodnocení překladatelů, tj. na slovníky překladové. Vycházeje z teoretických podkladů pražské školy a z praxe Příručního slovníku a Velikého rusko-českého slovníku, hájí stanovisko, že obecný dvoujazyčný slovník má poslání širší, že lexikografovi — na rozdíl od překladatele, který má čtenáři přiblížit obsahovou stránku díla v souladu [119]s uměleckou koncepcí autora — jde o obecně přesný ekvivalent významu, který se vyhranil v ustálených jazykových situacích; dvoujazyčný slovník má sloužit vůbec práci s cizojazyčným textem a také cílům lingvistického výzkumu. Druhá otázka se týká tematiky slovníku a pramenů pro čerpání lexikální látky. Teoreticky dobře tu odpověděl již Ščerba, že obecný slovník má zachycovat soustavu pojmů, která je vyjádřena v lexikální soustavě jazyka. Hledat ji musíme v ústředním denním tisku, ve vážné publicistice, v učebnicích středních škol a v umělecké literatuře. Referent nepokládá za nutné jít zde zpět, např. až k Puškinovi — co zůstává v aktivní vrstvě lexika, najde se pro ruštinu v literatuře od posledního desetiletí 19. stol. Pokud jde za třetí o obsah hesla, hájí požadavek, aby slovník obsahoval i gramatickou charakteristiku, neboť slovo se v řeči uplatňuje především vždy gramaticky zformováno a slovník je jediné místo, kde může být o slově podána jeho globální charakteristika, kde je možné registrovat i změny gramatických vlastností slova, což obyčejně gramatiky a syntaxe důsledně nezachycují. Obzvlášť v plánu syntaktickém je nutno zdůraznit potřebu charakteristiky nespočetných uzuálních spojení, která sice podléhají syntaktickým pravidlům, ale pokud se týče užití synonym, vymykají se pravidlům, přitom se však neodchylují od normy (položit otázku postaviť vopros). A za čtvrté jde o stavbu hesla. Kromě známých již a několikrát prodiskutovaných věcí zdůrazňuje referent nutnost zrevidovat postoj k frazeologii a věnovat více pozornosti uzuálním spojením. Nelze se na ni dívat jako na složku, která v oblasti lexika zaujímá menší, dokonce snad periferní úsek, nýbrž naopak, metodologicky je třeba vycházet z toho, že vázanost slova je jeho základní charakteristický rys, a počítat s tím, že tzv. volná spojení se svobodnou volbou představují poměrně malý lexikální úsek, a to slova nejobecnějšího rázu, jako být, dělat, dobrý, špatný aj. Diskutující (Babkin a Zajcevová) souhlasili s referentovým postojem k sporným otázkám, postrádali však ilustraci tezí konkrétními příklady a metodiku rozpracování hesel. V odpovědi mohl referent jen poukázat na dřívější diskuse u nás a jejich publikování ve sbornících z konferencí lexikografické, o vědeckém poznání jazyků, historickosrovnávací i na svůj článek v časopisu Voprosy jazykoznanija.

Do programu první podsekce byly zařaděny mimo to i přednášky o etymologii, o tvoření slov a o terminologii.

Tematiku lexikografickou a etymologickou slučoval referát prof. V. Machka.[8] Bez námitek přítomných posluchačů vyslovil požadavky, aby etymologické slovníky byly samostatné, aby vysvětlovaly i slova nespisovná, zejména nářeční, reliktová, citově zabarvená, a aby je popř. i oblastně lokalizovaly. Upozornil, že není třeba vykládat etymologii moderních evropeismů, které by měly být pro všechny evropské jazyky vysvětleny v slovníku zvláštním. Doporučuje — pokud to stav bádání u určitého národa dovoluje — připojit k heslům aspoň historickou dokumentaci, dokud nemůžeme podat zhuštěné dějiny slova, jeho formy a významu, růstu a šíření, popř. úpadku, a připojovat i ustálená spojení, zato však omezovat reprodukování dosavadních etymologií. Za materiálem má v slovníku následovat detailní výklad podoby slova, ale bez podrobného vypočítávání všech domněnek o jeho příbuznosti, upozornění na obměny téhož kořene v jiných slovech, výklad kmenotvorných přípon a jejich významu s upozorněním na produktivnost a výskyt, dále pak výklad věcný, opřený o odborné práce etnografické. Zásadou má být, aby etymologický výklad vyhovoval významově, shodoval se s věcnou podstatou, aby uváděná příbuzná slova nebyla odlehlá významem nebo formou a aby autor slovníku nezastíral případy nejistých, pochybnosti vzbuzujících výkladů formulacemi budícími dojem definitivnosti.

O dosavadním stavu etymologického bádání o slovní zásobě slovanské uvažoval Fr. Sław[120]ski[9] a na rozhraní mezi etymologickými a lexikografickými problémy se pohybovaly referáty B. Sulana na téma Některé problémy dvoujazyčnosti ve světle vzájemného lexikálního působení maďarštiny a slovanských jazyků a G. Michaila.[10] Zajímavé srovnání provedl N. Dylewski, všímaje si hlavních zvláštností obecně slovanských prvků v slovní zásobě současné bulharštiny a ruštiny a jejich vzájemného poměru. — Vedle těchto referátů zaměřených celkově k slovní zásobě byly předneseny i referáty o etymologii jednotlivých slov. Slovy pojmenovávajícími barvy v slovanských jazycích se zabýval V. Lettenbauer, o vývoji pojmu času v světle etymologie tohoto slova přednášel G. Jakobson,[11] o etymologii slova dub K. O. Falk,[12] několik etymologických problémů (pьkъlъ a pьcьlъ, pečatь a pečatьlěti, slanutъkъ) se stálým zřetelem k historii slova a k historii jeho sufixů, nikoli pouze k zjištění kořene řešil A. Vaillant.[13]

K slovanskému tvoření slov byl zaměřen referát W. Doroszewského[14] a referát I. I. Kovalika o některých otázkách tvoření slov v ukrajinštině, cenný tím, že zdůrazňoval nutnost vycházet od slovotvorných typů, nikoli z formy nebo jen z významu. — V diskusním příspěvku k tomuto referátu upozornil akad. B. Havránek na promýšlení problematiky synchronického zpracování tvoření slov v ÚJČ a na částečné publikování našich řešení v chystaném sborníku slovotvorných studií.

Z oblasti terminologické se těšily přízni referentů hlavně historické pohledy, a to na názvosloví společenské v ruských středověkých textech (K. R. Schmidt)[15] a na názvosloví právnické. Tím se zabývali dva přednášející: první, B. O. Unbegaun, sledoval pronikání církevněslovanských prvků do ruské juristické terminologie a snažil se o jejich odlišení,[16] druhý, V. Costăchel, zkoumal jednotnost právnického názvosloví rumunských středověkých památek s Ruskou pravdou.[17] A konečně slovní zásobu v carských úředních listinách z první poloviny 17. století prozkoumala a rozebrala v svém referátě F. M. Du-Feu z Velké Británie.

Miloš Helcl

 

IV. Problematika fonologická a fonetická

 

Na programu fonologicko-fonetické podsekce bylo celkem 18 referátů, z nichž však čtyři nebyly pro nepřítomnost referentů předneseny. Referáty je možno podle tematiky rozdělit do čtyř skupin: 1. historická fonologie slovanských jazyků (6 referátů); 2. synchronní fonologie a fonetika slovanských jazyků (5 referátů); 3. slovanská akcentologie (3 referáty); 4. vliv slovanských jazyků na fonologickou soustavu sousedních jazyků neslovanských (3 referáty); k této čtvrté tematické skupině se přimyká jeden referát o výslovnosti ruských vlastních jmen v angličtině.

[121]Jak je vidět z tohoto přehledu, převažovala problematika vývojová. Pokud jde o stránku metodologickou, část referátů používala tradiční metody historickosrovnávacího hláskosloví (týká se to především referátů o otázkách akcentologických), avšak ve většině referátů se velmi výrazně projevovala orientace strukturálně fonologická. Platí to nejen o referátech zaměřených k synchronii, nýbrž i o referátech zaměřených k vývoji zvukových prostředků slovanských jazyků. Je možno konstatovat zejména velký rozvoj historické fonologie a její úspěchy při zkoumání slovanského fonologického vývoje.

Fonologicky orientované referáty byly pro nás zajímavé také po stránce metodologické: zřetelně se v nich projevovaly metodologické rozdíly mezi stoupenci pražské fonologické školy, vycházejícími především z pojetí N. S. Trubeckého (Mareš, Lamprecht, Zwoliński aj.), a lingvisty pracujícími s pojmy fonologické teorie Jakobsonovy, tzv. dichotomické teorie fonémů.[18] K této druhé skupině patřili ovšem lingvisté američtí (E. Stańkiewicz, H. Kučera), dále pak do jisté míry též sovětský fonolog S. K. Šaumjan; zvláště jeho temperamentní vystoupení dávalo mnoho příležitostí ke konfrontaci obojího pojetí fonologie. — Jen stručně budeme charakterizovat jednotlivé referáty.

 

1. Historická fonologie slovanských jazyků

 

Referát S. K. Šaumjana byl velmi obecný, obsahoval pouze několik čistě teoretických a metodologických úvah vztahujících se k jeho knize o vývoji systému distinktivních elementů (rysů) v polštině.[19] V této práci, vydané ve dnech sjezdu, je také třeba vidět vlastní Šaumjanův příspěvek ke sjezdovému jednání. Šaumjan zde ukazuje vývoj polského systému distinktivních rysů konfrontací stavu ve třech různých obdobích: ve 12. stol., v 16. stol. a v současné polštině. Složitými tabulkami, v nichž je zachycen vztah fonémů k jednotlivým distinktivním rysům, ukazuje autor, jak se měnila struktura fonémů jakožto svazků distinktivních rysů, a to i tehdy, zůstala-li hláska, tj. fyzický projev fonému, beze změny.[20] Nemůžeme se zde bohužel zabývat jednotlivostmi Šaumjanovy práce, můžeme jen velmi obecně zhodnotit její výsledky a metodu: Šaumjan nesporně prokázal, že analýza fonémů podle distinktivních rysů je přínosem, neboť znamená zpřesnění historickofonologické práce. Domníváme se však, že historie soustavy distinktivních rysů vůbec nenahrazuje historii soustav fonémů v pojetí pražské fonologické školy, nýbrž je pouze vhodným jejím doplněním a obohacením. Síla Šaumjanovy práce je podle našeho názoru v hodnocení výsledků vývoje a posunů, které v systému distinktivních rysů vývojem nastaly, její slabinou je to, že vývoj sám nevykládá a ani se o to nepokouší.

Referát polského slavisty P. Zwolińského[21] se pokusil dokázat, odvolávaje se ne zcela právem na Trubeckého pojetí dílčích fonologických systémů (Teilsysteme), že polská samohláska y je po souhláskách retných a po ch fonémem, kdežto po jiných souhláskách jen variantou samohlásky i. Jeho výklad postrádal však přes zajímavé postřehy o vývoji samohlásek i a y v slovanských jazycích celkové přesvědčivosti a byl v diskusi odmítán. — Francouzský delegát [122]E. Decaux, který se ve svém referátě[22] zabýval vývojem skupiny zg v slovanských jazycích, došel zcela nezávisle k týmž závěrům jako u nás již dříve Lamprecht a zvláště Krajčovič,[23] totiž že vznik třeného h (g) v části slovanských jazyků souvisí se změnou ʓ́, alternujícího s g, v třené ź. — Nepřednesený referát prof. E. Koschmiedra (NSR)[24] o vzniku měkkostní korelace souhlásek v slovanských jazycích má jako hlavní tezi názor, že nefonologická palatalizace tvrdých konsonantů před předními vokály, připisovaná už praslovanskému období, není pro praslovanštinu dokazatelná a dobře mohla vzniknout v severoslovanských jazycích (nikoli však v jazycích jihoslovanských) až v období samostatného vývoje, tj. mezi koncem praslovanštiny a 8.—10. stoletím, kdy se tato nefonologická měkkost souhlásek v důsledku různých změn fonologizovala. Výklad Koschmiedrův, obsahující řadu zajímavých poznámek, např. o praslovanských měkkých labiálách a tzv. l epentetickém, není plně přesvědčivý, zvláště ne proto, že řeší otázku bez zřetele k praslovanské slabice a její zvukové struktuře.

Československé referáty, Marešův a Lamprechtův, jimiž bylo jednání fonologické podsekce zahájeno, jsou naší slavistické veřejnosti známy, protože byly u nás publikovány: základem Marešova referátu byla jeho studie o vývoji praslovanského fonologického systému, otištěná v časopise Slavia,[25] Lamprechtův referát se zabýval vývojem západoslovanského samohláskového systému;[26] autor v něm ukazuje na dvojí vývojový stupeň, zejména v češtině a v polštině, první v důsledku měkkostní korelace, druhý plynoucí ze změn kvantitativních poměrů. Marešův referát se svou obecně slovanskou problematikou a jejím originálním řešením setkal s velkým ohlasem; diskuse obsahovala sice některé dílčí námitky (Horálek aj.), ale v jádře vyslovila souhlas s tezemi Marešovy práce. Oba československé referáty ukázaly, že historickofonologické bádání u nás je velmi čilé a přináší dobré výsledky.

 

2. Synchronní fonologie a fonetika slovanských jazyků

 

Americký slavista E. Stańkiewicz, vycházející ve svém návrhu synchronní fonologické typologie slovanských jazyků z analýzy distinktivních rysů fonémů,[27] zjišťuje v slovanských jazycích celkem tři typy systémů: 1. systém s distinktivní palatalizací souhlásek; 2. systém bez distinktivní palatalizace souhlásek a s využitím prozodických distinktivních prostředků; 3. systém bez distinktivní palatalizace souhlásek i bez využití prozodických prostředků. Na první pohled je patrno, že tyto typy nejsou novum. Stańkiewiczova zásluha je však v tom, že ke své fonologické typologii slovanských jazyků použil v rozsáhlé míře nářečního materiálu, takže mohl např. ukázat, že měkkostní korelace souhlásek není zcela cizí ani některým jihoslovanským nářečím, např. slovinským. (Přesto však jistě budeme i nadále považovat měkkostní souhláskovou korelaci za rys pro jihoslovanské jazyky netypický.)

Referát amerického lingvisty H. Kučery[28] se zabýval otázkou „koexistujících fonologických systémů“ v slovanských jazycích, zejména v češtině; referent má při tom na mysli např. takové případy, kdy přejatá slova mají fonémy nevyskytující se v slovech domácích (např. [123]g v češtině), za zvláštní případ koexistujících fonologických (ovšem i morfologických atd.) systémů však považuje i hovorovou češtinu, v níž koexistují dva systémy: systém obecné češtiny a systém spisovného jazyka, jejichž prvky mluvčí v promluvě kombinuje. V kombinaci těchto různorodých prvků v hovorovém projevu se snaží Kučera zjistit tyto zákonitosti: 1. Fonologický prvek spisovného jazyka se může kombinovat s morfologickým prvkem obecné češtiny, ale nikoli naopak (je možný např. tvar dobrýma, ale nikoli dobrejmi). 2. Kombinace fonologického prvku obecné češtiny v gramatickém morfému a fonologického prvku spisovné češtiny v základu slova je možná, naopak však nikoli (každej týden, ale nikoli každý tejden). 3. Kombinace dvou různorodých fonologických prvků je možná jen tehdy, nejsou-li oba zároveň výlučnou charakteristikou protichůdných fonologických systémů (není např. přípustné spojení obrofská outrata). — V diskusi bylo namítnuto (J. Bělič), že se Kučerovo pojetí hovorové češtiny nekryje s naším pojetím hovorového jazyka jako stylu spisovného jazyka; její pojetí i dokumentace se více blíží intelektuálskému slangu (v. zde s. 36) a nadto lze právem pochybovat o oprávněnosti jeho zákona 2. a 3. Referent se ukázal ke kritice z české strany velmi nedůtklivý.

Referát Rogera Bernarda[29] popisuje dnešní stav alternace ja/e v bulharštině; vidí tuto otázku především z hlediska ustálení a kodifikace bulharské spisovné normy. — Bulharskou problematikou se zabýval také referát Američana G. Klagstada,[30] analyzující fonematickou stavbu některých bulharských dialektů.

Do této tematické skupiny je konečně třeba zařadit i nepřednesený referát vídeňského fonetika W. Appela o závislosti fonematického systému jazyka na specifickém průběhu energie (energetické basi). Celkovým zaměřením je to práce obecně fonetická; jde především o příspěvek ke studiu fonetické struktury slabiky a v tomto směru přináší Appelova práce řadu zajímavých pozorování a srovnávacích statistik, ovšem ne vždy zcela přesných.[31]

 

3. Slovanská akcentologie

 

Otázkám slovanské akcentologie byly věnovány vedle obecně zaměřeného referátu charvátského lingvisty J. Hamma (o protikladu přízvuku v slovanských jazycích), v němž se referent zabýval poměrem přízvukových oposicí k morfologické diferenciaci v praslovanštině (vycházeje z faktů srb. nářečí),[32] ještě další dva referáty: Záslužný referát akad. L. A. Bulachovského[33] soustavně shrnul fakta bulharského jazyka, v nichž se reflektují praslovanské přízvukové poměry, a ukázal, že opomíjený bulharský materiál může mnohdy mít rozhodující význam tam, kde se materiál ostatních jazyků slovanských rozchází. Referát lužickosrbského badatele H. Šewce-Schustra[34] snesl dolnolužický materiál, ukazující, že stará dolní [124]lužičtina měla délky nepochybně za samohlásky pod novým akutem a pravděpodobně i za krátké samohlásky před zaniklým slabým jerem. Tím se potvrzuje starší předpoklad Stiebrův.

4. Ostatní referáty se týkaly (nebo měly se týkat) jazyků neslovanských a vlivu slovanských jazyků na jejich fonologický vývoj. Nebyl přednesen referát I. Kniezsi o vlivu slovanských jazyků na souhláskovou soustavu maďarštiny. Dva referáty byly věnovány vlivu slovanských jazyků na rumunštinu: o vlivu slovanském na rumunský vokalismus hovořil A. Rosetti,[35] o otázce vlivu slovanských jazyků na vznik rumunské měkkostní korelace souhlásek pojednával referát maďarského jazykozpytce I. Fodora. — K těmto referátům, zasahujícím do oblasti jazyků neslovanských, je konečně možno přiřadit i referát kanadského delegáta D. St. Claira-Sobella o výslovnosti ruských příjmení v angličtině.

Aktivní účast čs. delegace na práci podsekce fonologicko-fonetické se kromě referátů projevila také v diskusích. Podíleli se na nich prof. J. Bělič, A. Frinta, K. Horálek, dr. M. Komárek, doc. A. Lamprecht, dr. Fr. Mareš, prof. Vl. Skalička a dr. Sl. Utěšený.

Miroslav Komárek

 

V. Problematika dialektologická a jazykově zeměpisná

 

Zasedání podsekce jazykového zeměpisu slovanských jazyků a slovanské dialektologie bylo zahájeno dvojreferátem sovětských dialektologů R. Avanesova a S. Bernštejna o vztahu jazykového zeměpisu a struktury jazyka a o principech celoslovanského jazykového atlasu.[36] Dále byl k této problematice přednesen projev Z. Stiebera a speciálněji zaměřený referát P. Iviće o významu jazykového zeměpisu pro srovnávací a historické studium jihoslovanských jazyků a o jejich vztahu k ostatním jazykům slovanským.

R. Avanesov ve svém projevu zdůraznil nejen novost a smělost myšlenky přinést vůbec první atlas celé skupiny příbuzných jazyků, ale i obtíže spojené s nezvyklostí takového úkolu. Na rozdíl od národních atlasů, v nichž se jednotlivé nářeční rozdíly odrážejí na pozadí celkově jednotné struktury národního jazyka, musí slovanský atlas zachycovat v souboru různých struktur jednotlivé jejich shody. Víc než u atlasů národních se tu také uplatní princip diachronické totožnosti při synchronní různosti, např. vedle slov jako nos, která znějí stejně v ruštině, polštině i češtině, budou tu slova jako rus. rjad, polsky rząd, čes. řád, která se rozešla během historického vývoje jak po stránce zvukové, tak po stránce významové. Sestavení dotazníku pro celoslovanský atlas bude tedy práce zásadně jiná než u dotazníků jednotlivých slovanských jazyků a na jejím úspěšném provedení závisí vlastně zdárný výsledek atlasu vůbec.

Na tyto vývody navázal S. Bernštejn konkrétními požadavky na obsah, metodu i měřítko celoslovanského výzkumu. Zvláště pojednal o povaze dotazníku, o jednotné transkripci, o rozloze zkoumaného území a o hustotě výzkumné sítě. Jen na vlastním slovanském území by mělo být vyzkoumáno nářečí asi v 600 obcích; kromě toho má být do atlasu včleněno i území maďarské a rumunské a možná i některá sousední území. K realizaci tohoto programu bude ovšem třeba vytvořit zvláštní mezislovanský výbor.

Následující referát Z. Stiebera[37] shrnul koncisně hlavní zásady programu slovanského nářečního atlasu a zvlášť zdůraznil nutnost dokonalé slavistické přípravy u sběratelů a zpracovávatelů materiálu, což vylučuje jakékoli masové provádění výzkumu. Jeho návrh počítá proto s ještě menším počtem bodů než návrh sovětský (čistě slovanských bodů by mělo být maximálně 420), zato však uvažuje o velmi rozsáhlém dotazníku, asi o 3.000 otázkách.

[125]Metodologicky i materiálově závažný referát P. Iviće[38] se pokusil o nové řešení otázky zeměpisné diferenciace jihoslovanského jazykového kontinua ve vztahu k původnímu slovanskému osídlení Balkánu. Nově v něm byla precizována otázka vzájemných vztahů srbocharvátského, bulharského a makedonského jazykového území (první dvě představují podle autora pokračování dvou různých kolonizačních proudů, západního „panonského“ a východního „dáckého“, třetí pak smíšení obou už od nejstarších dob). I přechodné jevy mezi jihoslovanským a severoslovanským jazykovým územím, jak se dosud obrážejí v západoslovanských přesazích na krajním severozápadě a stejně tak i v neméně početných východoslovanských přesazích na krajním severovýchodě jihoslovanské jazykové skupiny, jsou velmi staré a vytvořily se už před odtržením této skupiny od ostatních Slovanů. Naopak středoslovenské jugoslavismy představují zbytky zaniklé přechodné zóny mezi severem a jihem v opačném směru. Tím spíše je tedy třeba takový přechodový ráz předpokládat pro vymřelá slovanská nářečí na maďarském a rumunském území a areální lingvistika se zde může dopracovat ještě mnoha významných objevů.

Poté následoval projev J. Běliče, který vyzněl vlastně jako první diskusní příspěvek k předneseným návrhům a kladl důraz především na postupnou koordinaci práce. Pokud jde o programové zhodnocení české dialektologické práce, odkázal referent na svůj tištěný článek.[39] V další bohaté diskusi vyžadovala takovou rychlou koordinaci a bezodkladné přistoupení k realizaci celého programu zvláště V. Orlovová, vedoucí dialektologického sektoru Ústavu ruského jazyka v Moskvě. Po stránce teoretické zdůrazňovala, že atlas má být při vší syntetičnosti atlasem dialektologickým, nikoli jen atlasem mezijazykovým. W. Doroszewski, vedoucí I. dialektologické pracovny ve Varšavě, podal dále zprávu o průběhu sestavování zkušebních celoslovanských slovních map.

Diskuse se dále zúčastnili též F. Žylko, P. Filin, J. Gajek, R. Zwoliński, W. Pomianowska, I. Preobraženskaja aj. Většina těchto příspěvků rozváděla a prohlubovala teze referátů, některé pak vyslovovaly i další požadavky, často dost maximalistické. O tři dny později vystoupili v diskusi především dialektologové sovětští (Ivanov, Piotrovskij, Žukovskaja, Češko) a polští (Dejna, Stamirowska), z československé delegace pak M. Romportl, J. Moravec a S. Utěšený. Ze všech těchto projevů, právě tak jako ze závěrečných odpovědí referentů, vyzněla především dobrá vůle k spolupráci, od které si lze tolik slibovat.

Na dalším zasedání podsekce obrátil na sebe pozornost zejména referát F. Trávníčka o principech monografického zpracování jednotlivých slovanských nářečí a referát V. Borkovského o využití nářečních údajů v pracích o historické syntaxi východoslovanských jazyků.

Projev F. Trávníčka[40] zdůraznil především nezbytnost studia nářečí ve vztahu k ostatním nářečím a ke spisovnému jazyku. Vědecké studium musí přihlížet k celé struktuře národního jazyka. — V diskusi k referátu upozornil V. Křístek, že nelze při zkoumání lokálních dialektů pomíjet tzv. nářečí vrstvová. V. Orlovová prohlásila, že se monografické a jazykově zeměpisné studium v dialektologii nejen navzájem nevylučuje, nýbrž že se naopak obojí ani nedá od sebe oddělit. Z dalších příspěvků se vyznačovaly podnětností zvláště poznámky O. Morachovské, A. Lamprechta, H. Kučery a J. Bauera.

Rozsáhlou diskusi vyvolal i referát V. Borkovského,[41] jenž osvětlil význam nářečních údajů pro rekonstrukci vývoje syntaktických jevů. B. Havránek tu upozornil, že je třeba uvádět [126]vedle zjištěných forem i jejich význam. Pozornosti zaslouží dále projevy W. Kuraszkiewicze a N. Perčinské k otázkám získávání dobrého syntaktického materiálu z hovorového jazyka.

Zasedání pak pokračovalo několika referáty z pomezí dialektologie a jiných vědních disciplín. J. Gajek hovořil o významu etnografického mapování pro slavistiku podle zkušeností z prací na Polském atlase etnografickém.[42] Svým způsobem podporoval tento referát myšlenku celoslovanského jazykového atlasu, zároveň se však vlastně dožadoval ještě naléhavěji jednotného slovanského atlasu etnografického. Pro jazykovědu není jistě bez významu zjištění základních kulturních okruhů a jejich vývojových tendencí, těsná spolupráce obou disciplín musí pak nastoupit při výzkumu nářečního slovníku. K referátu se diskutovalo dost rozpačitě, částečně též proto, že vycházel příliš z nelingvistického stanoviska.

To platí poněkud i o referátu S. Sipose,[43] který se snažil dovodit z repertoáru lidových písní zapsaných mezi Slováky v Bukových horách v Maďarsku různoměrnost kolonizačního přílivu na toto území. Jazykovou pestrost těchto písňových variant je ovšem možno vysvětlit jak rozdílným vznikem a vývojem jednotlivých písní, tak jejich změnami v novém prostředí. V tomto smyslu zhodnotila referát i diskuse.

Poněkud volně byl do této podsekce zařazen referát P. Királye[44] o nejstarších památkách slovanských; vzal si za úkol přešetřit povahu všech staroč. památek, které snad mohly do počátku 15. stol. vzniknout v slovenském prostředí. Cenné jsou v něm zvláště poukazy na starší vztahy mezi církevní provincií moravskou a uherskou, takže se dá ve vrstvě duchovní literatury počítat se silným pronikáním češtiny na Slovensko už v období předhusitském. Jako všechny provincialismy jsou ovšem i slovakismy ve staročeských textech často sporné, chybí nám tu zejména více vědomostí o charakteru nejstarších památek moravských. To zdůrazňovala i diskuse, jež upozornila zvláště na jednotnost českých textů po stránce gramatické i slovníkové a na nespolehlivost řady hláskových kritérií česko-slovenské diferenciace.

Celkem je tedy bilance dialektologické podsekce jistě úspěšná. Největším úspěchem tu pak bylo nepochybně ustavení Mezinárodního výboru pro celoslovanský jazykový atlas, takže nyní už můžeme právem doufat, že se vážně přikročí k postupné realizaci celého tohoto programu.

Slavomír Utěšený


[1] Uveřejněn s názvem K voprosu o strukturnoj tipologii slovarnogo sostava slavjanskich literaturnych jazykov ve Slavii 27, 1958, s. 334—352.

[2] Obecné zákonitosti a národní specifičnost ve vývoji slovní zásoby slovanských jazyků, sb. „K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků“, Praha 1958, s. 143—151.

[3] Vyšel s názvem K problémom porovnávacej lexikológie slovanských jazykov v cit. sb. „Československé přednášky“, s. 159—168. Srov. i jeho přednášku na konferenci o věd. poznání soudobých jazyků, K základným otázkám lexikológie; otištěna v plném znění v Sbor. filoz. fak. univ. Komenského IV, 1958, s. 3—12.

[4] Statystyczne badanie słownictwa polskich tekstów XVI wieku, sb. „Z polskich studiów sławistycznych“ I, Warszawa 1958, s. 240—257.

[5] A propos de la statistique du vocabulaire tchèque, Revue des études slaves 34, 1957, s. 151—163 a v Slavii 27, 1958, s. 396—409 (Examen des principales relations numériques).

[6] Pryncypy stvorennja istoryčnoho slovnyka ukrajinskoj movy, vyšlo samostatně jako referát k IV. mezinárodnímu sjezdu v nakladatelství Ukrajinské akademie, Kyjev 1958, 24 s.

[7] V plném znění otištěn s názvem Zásady zpracování dvoujazyčných diferenčních slovníků slovanských jazyků v cit. sb. „Československé přednášky“, s. 181—195; srov. též autorův článek Dvujazyčnyj slovar' slavjanskich jazykov (Na materialach russko-češskogo i češsko-russkogo slovarej), Voprosy jazykoznanija, 1958, č. 3, s. 77—89.

[8] V plném znění byl otištěn s názvem Zásady pro komposici etymologických slovníků slovanských jazyků v cit. sb. „Československé přednášky“, s. 169—179.

[9] Uveřejněno s názvem Uwagi o badaniach etymologicznych nad słownictwem słowiańskim v cit. sb. „Z polskich studiów sławistycznych“ I, s. 99—107.

[10] Voprosy sostavlenija etimologičeskogo slovarja slavjanskich zaimstvovanij v rumynskom jazyke v sb. „Romanoslavica“ II, Bucureşti 1958, s. 115—131.

[11] Razvitije ponjatija vremeni v svete slavjanskogo časъ, Scando-slavica, tomus IV (věnovaný sjezdu), Kodaň 1958, s. 286—307.

[12] Slavjanskoje nazvanije duba, cit. Scando-slavica, s. 265—285.

[13] Problèmes étymologiques, Revue des études slaves 34, 1957, s. 136—143.

[14] Struktura a znaczenia wyrazów, Referáty Sesji Naukowej Zakładu Językoznawstwa PAN w Warszawie, sestavené pro sjezd ze separátů z Poradnika Językowego 1958, s. 265—272.

[15] Je otištěn s názvem Zur Erforschung der sozialen Terminologie in Texten des russischen Mittelalters v cit. Scando-slavica, s. 94—116.

[16] Srov. čl. Russe et slavon dans la terminologie juridique, Revue des études slaves 34, 1957, s. 129—135.

[17] Obščnosť terminologii „Russkoj pravdy“ i rumynskich srednevekovych pamjatnikov, sb. „Romanoslavica“ I, Bucureşti 1958, s. 73—87.

[19] Istorija sistemy differenciaľnych elementov v poľskom jazyke, Moskva 1958, s. 89. — Ref. sám otištěn s názvem Nekotoryje voprosy primenenija dichotomičeskoj teorii fonem k istoričeskoj fonologii poľskogo jazyka, Moskva 1958, 18 s.

[20] Šaumjan zde zavádí nový pojem „diachronní varianty“: diachronní varianty fonému jsou hlásky v různých obdobích vývoje charakterizované stejným svazkem distinktivních rysů; není-li tato podmínka splněna, jde o realizaci různých fonémů, např. a1, a2, a3 atd. Domnívám se, že rozšíření pojmu „varianta“ na diachronii je sotva šťastné: pojem „varianta“ implikuje reálnou koexistenci, kdežto různé „diachronní varianty“ stojí vedle sebe pouze v mysli fonologa. Na jedné straně máme tedy realitu jazyka, na druhé straně vědeckou abstrakci.

[21] Stosunek fonemu y do i w historii języków słowiańskich, cit. sb. „Z pol. studiów sławistycznych“ I, s. 52—60.

[22] Le passage de g à h et la groupe zg, Revue des études slaves 34, 1957, s. 46—50.

[23] A. Lamprecht, Vývoj hláskového systému českého jazyka, SaS 17, 1956, s. 74n. — R. Krajčovič, Zmena g > g > (h) v západoslovanskej skupine, Slavia 26, 1957, s. 341 až 357.

[24] Die Palatalitätskorrelation im Slavischen, Heidelberg, Universitätsverlag, 1958, 11 s.

[25] Vznik slovanského fonologického systému a jeho vývoj do konce období slovanské jednoty, Slavia 25, 1956, s. 443—495.

[26] Otištěn s názvem K vývoji západoslovanského samohláskového systému v cit. sb. „Československé přednášky“, s. 125—135.

[27] Towards a Phonemic Typology of the Slavic Languages, American Contributions to the Fourth International Congress of Slavicists, ʼS- Gravenhage, Mouton & Co. 1958, 19 s.

[28] Inquiry into Coexistent Phonemic Systems in Slavic Languages, American Contributions to the Fourth International Congress of Slavicists, Mouton & Co., ʼS-Gravenhage 1958, 21 s.

[29] Lʼalternance я/е de lʼancien en bulgare moderne, Revue des études slaves 34, 1957, s. 15—31.

[30] ) A Phonemic Analysis of Some Bulgarian Dialects, American Contributions to the Fourth International Congress of Slavicists, Mouton & Co., ʼS-Gravenhage 1957, 12 s.

[31] Srov. např. tyto — většinou zcela zbytečné — omyly v českém materiálu: Čeština prý má fonémy ě („mit beweglichem Öffnungsgrad“!), ʓ̌. Souhláskové skupiny na konci slov jsou vypočítány mechanicky jen na základě grafického obrazu slova; neexistuje např. koncová skupina (modř = fonet. motř), , , — neznělá výslovnost koncové souhlásky přece není v práci foneticky orientované bez významu. Znehodnoceny jsou frekvenční tabulky českých hlásek, ulpívající na grafickém obrazu slova (nevadí tolik, uvádí-li se zvlášť např. ú a ů, celkový stav je však značně zkreslen, počítá-li se např. ť, ď, ň před i, ě k souhláskám t, d, n). — Appelova studie vyšla s názvem Energiebasis — Artikulationsbasis, Wiener Slavistisches Jahrbuch 6, 1957/58, s. 73—104.

[32] Akcenatske opozicije v slavenskim jezicima, Radovi Slavenskog instituta (Zagreb) 2, 1958, s. 61—73.

[33] Bolgarskij jazyk kak istočnik dlja rekonstrukcii drevnejšej slavjanskoj akcentologičeskoj sistemy, Moskva 1958, 46 s.

[34] Reflex alter Längen im Niedersorbischen, Zeitschrift für Slawistik 3, 1958, s. 264—271.

[35] Slavo-romanica (Sur la constitution du système vocalique du roumain), cit. sb. „Romanoslavica“ I, s. 27—30.

[36] V plném znění vyšel samostatně s názvem Lingvističeskaja geografija i struktura jazyka (O principach obščeslavjanskogo lingvističeskogo atlasa), Moskva 1958.

[37] Vyšel s názvem O projekcie ogólnosłowiańskiego atlasu dialektologicznego ve sb. „Slavjanskaja filologija“ I, Moskva 1958, s. 129—135.

[38] Značaj lingvističke geografije za uporedno i istorisko proučavanje južnoslovenskih jezika i njihovih odnosa prema ostalim slovenskim jezicima, Južnoslovenski filolog 22, 1958, s. 179 až 206.

[39] Stav a úkoly české dialektologie, cit. sb. „Československé přednášky“, s. 197—208.

[40] Zásady monografického popisu jednotlivých slovanských lidových dialektů, cit. sb. „Československé přednášky“, s. 209—214.

[41] Vyšel samostatně s názvem Ispoľzovanije dialektnych dannych v trudach po istoričeskom sintaksisu vostočnoslavjanskich jazykov, Moskva 1958.

[42] Znaczenie kartografii etnograficznej dla slawistyki v świecie prac nad Polskim Atlasem Etnograficznym, cit. sb. „Z polskich studiów slawistycznych“ I, s. 217—232.

[43] Volkslieder in der Mundartenforschung, Studia slavica 4, 1958, s. 159—191.

[44] Zur Frage der ältesten slowakischen Sprachdenkmäler, Studia slavica 4, 1958, č. 2, s. 113—158.

Slovo a slovesnost, volume 20 (1959), number 2, pp. 117-126

Previous Petr Zima: K otázce klasifikace mluvního tempa

Next František Kopečný: Nový etymologický slovník češtiny a slovenštiny