Z nové typologické literatury

Vladimír Skalička

[Rozhledy]

(pdf)

Новая литература по вопросам типологии / Nouvelle littérature typologique

V situačním přehledu v tomto časopisu před dvěma lety[1] jsem mohl konstatovat značnou mnohotvárnost dosavadní typologické literatury. Jestliže znova přicházím s přehledem této literatury, je to proto, že zájem o typologii v jejích různých aspektech stoupá. Dva sjezdy z poslední doby, lingvistický r. 1957 v Oslo a slavistický r. 1958 v Moskvě, tuto skutečnost zdůraznily. A tak nebude snad na škodu sestavit nový přehled publikací, i když bude opět jen kusý. Nové přehledné publikace se stavějí k celé otázce typologie opět různě. Zatímco v jedněch je typologie přijímána,[2] jinde je odmítána a limine.[3]

Kolísavé stanovisko lingvistiky k typologii vůbec se pokusil zhodnotit C. E. Bazell.[4] Největší nesnáz typologie vidí v tom, že jazyk není homogenní systém, nýbrž soubor navzájem do sebe přesahujících systémů (sets of overlapping systems). Další potíž vidí v tom, že různé oblasti jazyka se v nestejné míře hodí k typologické práci: hláskosloví prý nejméně, a proto tu prý jsou takové rozdíly u jednotlivých autorů. Nejvíce však podle Bazella vadí prestiži typologie neujasněnost ve dvou základních postupech lingvistické analýzy, ve zjišťování klasifikace a segmentace. Klasifikace je nejasná např. v angličtině, jsou slova jako call, show, kterých je možno užívat i jako sloves i jako substantiv; je to nějaký [42]zvláštní slovní druh, nebo jen přesah z jedné slovní třídy do druhé? Segmentace je nejasná v takových jazycích, jako je latina: je třeba rozdělovat zcela obyčejné slovo puellārum ‚dívek‘ na puell|ārum nebo puellā|rum či snad puell|ā|rum? Segmentace věty na slova je nejasná zase v čínštině. Navíc jsou zase v turečtině problémy s nulovými morfémy: Je např. slovo ev ‚dům‘ nominativ a singulár s nulovým vyjádřením (srov. gen. evin, pl. evler, gen. pl. evlerin), nebo je to slovo bez vyjádření pádu a čísla? Bazell právem soudí, že takováto skepse v základních pojmech může pomoci typologii, aby lépe fundovala své koncepce.

K těmto obecným úvahám typologickým bych připojil ještě svůj výklad o náhodě,[5] která je v jazyce důležitá a která pro typologii znamená, že vedle pravidel typu „je-li A, je i B“ existují i pravidla typu „je-li A, je pravděpodobně i B“.

Souvislost jazykového vývoje, typologicky zachyceného, s vývojem člověka vůbec, je neustále pramenem diskusí. Tak R. Stopa[6] obhajuje svou koncepci vývoje jazyků od primitivního stadia s četnými reduplikacemi, parataxemi, mnohoznačností, obrazným vyjadřováním do stadií vyšších. Domnívám se, že většina jeho argumentů neobstojí ve srovnání s kulturními jazyky Asie a Afriky (např. i indonéština má četné reduplikace, tak četné, že má pro ně zvláštní pravopisné označení, totiž číslici 2). Nejsilnějšími Stopovými argumenty jsou sémantické využití gestikulace a nedostatek číslovek v jazycích primitivních lidí.

Ještě více zabíhá do glottogonie V. Tauli.[7] Uvádí celé množství tendencí, které určují jazykový vývoj a které také klasifikují jazyky, vyvinuté i méně vyvinuté. Je prý tu tendence analogická, analytická, aglutinační, tendence po arbitrérním lexému (tj. po ztrátě jasné etymologie), po stabilizaci slovosledu, po progresivním slovosledu. Vše to by bylo pro typologii cenné poučení — avšak všechen bohatý materiál, který autor uvádí, ukazuje jen tolik, že v různých jazycích dochází k změnám stejného smyslu, ne však, že jde o obecné tendence, jejichž součet by tvořil podstatu jazykového vývoje.

I souvislost typologie a srovnávacího jazykozpytu je předmětem diskusí. Mezi těmito dvěma disciplínami je jistě těsný vztah, není však správné je úplně nebo téměř úplně ztotožňovat, jak to někteří lingvisté dělají. Tak soudí B. A. Serebrennikov,[8] že typologie má být pokračováním srovnávacího jazykozpytu, jeho přirozenou syntézou. Popírá se tím teze R. Jakobsona ze sjezdu v Oslo, že existuje trojí hledisko při srovnávání jazyků, historickosrovnávací, typologické a areální. Naproti tomu V. V. Ivanov[9] ukazuje, jak typologická kritika (tj. uplatnění zjištěných typologických pravidel) může být užitečná pro stanovení rekonstruovaných stadií.

Typologických kritérií se používá někdy i hodně odvážně k důkazům příbuznosti zeměpisně odlehlých jazyků. L. J. Žirkov používá typologické podobnosti jihoamerického jazyka kečua a turkotatarských jazyků jako východiska k tomu, aby dokazoval příbuznost těchto jazyků.[10]

Uvedli jsme v minulém přehledu typologické situace, že je několik základních koncepcí typologických. Stará klasifikační typologie se již přežila. Z nových koncepcí neznám z nejposlednější doby význačnější práci stavěnou na koncepci charakterizace jazyka. Zato jsou tu práce, které popisují a srovnávají analogické jevy různých jazyků. E. Stankiewicz[11] nalézá tři hlavní typy slovanské: 1. distinktivní palatalizace a buď distinktivní přízvuk, anebo [43]distinktivní přízvuk a délka; 2. nedostatek palatalizace, zato uplatnění prozodických distinkcí; 3. nedostatek palatalizace, nedostatek prozodických distinkcí.

Na tyto úvahy navazuje K. Horálek[12] historizujícími poznámkami: Od jazykového systému s rozvitou soustavou jak samohlásek, tak souhlásek se přechází k systémům buď s rozvitým systémem souhlásek, nebo samohlásek nebo s jednoduchým systémem souhlásek i samohlásek.

Další koncepce, která se v typologii uplatňuje, je koncepce srovnávání stupňovitého, která vyúsťuje v matematické zjišťování fakt. Takových prací přibývá a jistě jich bude přibývat i nadále. Tak J. Krámský[13] zjišťuje ve 23 jazycích světa početnost vokálů, konsonantů, jednotlivých druhů vokálů, konsonantů atd. Důležitost matematiky pro typologii zdůrazňují také P. Sgall a P. Novák.[14]

O soustavný rozbor fonologického repertoáru se pokusil na materiálu z Nigerie portorický afrikanista Hans Wolff. Stanoví si[14a] — je v tom především žákem C. F. Voegelina (srov. náš minulý přehled, pozn. 10) — velkou řadu ukazatelů (počet konsonantů, vokálů, počet „lineárních fonémů“, tj. archifonémů, poměr archifonémů konsonantických a vokalických a ještě řadu dalších). Dospívá tak také k některým výsledkům areálním.

Jak jsme řekli, počet matematicky fundovaných typologických úvah jistě poroste. Je to přirozené. I když jednotlivé výsledky se mohou zdát málo významné, znamenají vždy přínos pro celkové poznání jazyků. Typolog musí zjišťovat fakta a jejich vztahy a s fakty a vztahy určenými jen evidencí je obraz nutně neúplný.

Přicházím k poslední typologické koncepci: k typologii budované na jazyku jako systému. Sám jsem se snažil ukázat typologický obraz jazyků slovanských po stránce hláskoslovné i gramatické, a to i v historickém aspektu.[15] A. V. Isačenko[16] ukazuje na rozdíly slovanských jazyků ve vztahu k tvoření pojmenování. Ukazuje se, že ruština zachovává mnohem více víceslovných pojmenování než čeština (typ igornyj dom — herna, dom otdycha — zotavovna) — podobá se tedy franštině a podobným jazykům.

J. V. Neustupný[17] zařazuje do typologické teorie další distinkce v přízvuku. Ruský i japonský přízvuk je zcela volný a může být na různých morfémech slova. Ale ruský je zcela volný, nedbá rozdělení na morfémy a odpovídá tak flexivnímu typu. Japonský přízvuk je podle pravidel vázán na jednotlivé morfémy, které jej závazně buď přijímají, nebo nepřijímají. Zvyšuje tak relativní samostatnost morfému a odpovídá tak aglutinačnímu typu.

P. Sgall[18] ukazuje na typologický dosah synonymie koncovek. Týž autor pak hodnotí z typologického hlediska celý vývoj češtiny a angličtiny — tedy dvou hodně disparátně se vyvíjejících indoevropských jazyků.[19]

Vcelku je možno říci, že typologické literatury přibývá. Nedostatek spolupráce, o kterém jsme mluvili v předcházejícím přehledu, trvá, i když se zmenšuje a i když je možno pozorovat prolínání jednotlivých koncepcí. Nové je nyní jednak silné využití matematických metod, jednak spínání různých oborů (hláskosloví, tvarosloví, syntaxe). Takovými cestami bude se snad vyvíjet typologie dále.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 1, s. 41-43

Předchozí Anna Jaurisová, Miroslav Jauris: Užití teorie množin v jazykovědě

Následující František Daneš: Mezinárodní lingvistické symposion