Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Je jazyk instituce?

Jan Šabršula

[Kronika]

(pdf)

Является ли язык институцией? / La langue est-elle une institution?

Marcel Cohen ve svém díle Pour une sociologie du langage (Paris 1956) v oddíle nazvaném »Lʼinstrument social langage« (s. 81n.) naráží na otázku, zda je jazyk institucí (institution).[1]

Jestliže se považuje za instituci každý sociální fakt, nezbytný pro funkci skupin malých nebo velkých, mohlo by se říci, že jazyk je institucí, přes svůj přirozený a nesmluvený ráz i přesto, že se vyvíjí neuvědoměle a v zásadě bez přímé celkové závislosti na rychlých nebo náhlých změnách, k nimž v dané skupině lidí jinak dochází.

Budeme-li však instituci chápat úzce jako zařízení politické, správní a soudní, které se opírá o autoritu a sankce a které se eventuálně dotýká jen části činnosti členů příslušné skupiny, pak jazyk institucí není.

Jazyk ovšem může mít někdy s jistým zpožděním osud obdobný osudu institucí v užším slova smyslu, třeba v případě, kdy změna jazyka následuje po změně vlády. Příkladem může být Galie, která byla po vojenském vítězství Římanů začleněna do římské říše, podrobena římskému právu, která později přijala i náboženství impéria, tj. křesťanství, a kde nakonec latina vytlačila i původní jazyk obyvatelstva.

Jestliže jazyk v určitém státě je povinným vyučovacím jazykem, můžeme říci, že je ve velmi těsné závislosti na institucích, anebo můžeme spíše říci, že určitou svou funkcí se stává částí skutečných institucí? M. Cohen ve svém díle považuje jazyk za instituci svého druhu (institution), podobně jako např. A. Meillet a někteří jiní.[2]

M. Cohen výše uvedené názory staví do protikladu ke Stalinovi, který zdůrazňuje, že jazyk není součástí nadstavby (kterou představují politické, právní, náboženské, umělecké a filosofické názory společnosti a polit., právní a j. instituce). M. Cohen vidí východisko v tom, že jazyk snad přece jen určitými aspekty své funkce přesahuje, zasahuje do nadstavby a tím je vázán na instituce (institutions) v nejužším slova smyslu.

Avšak domnívám se, že i když M. Cohen má pravdu, zejména pokud jde o zásobu slovní a další příklady, na které se odvolává, je třeba si uvědomit, že ani instituce, zejména pokud jde o jejich formu, nemusí být vázány na určitou nadstavbu; jsou instituce, jako např. rodina, které přežívají více než jednu sociálně ekonomickou formaci.

Marcel Cohen v uvedené stati problémy spíše jen nadhazuje, ale mohl zde, jak se domnívám, přece jen dojít k závěrům určitějším.


[1] V chápání termínu instituce (institution) jsou rozdíly. Někdy se tímto slovem ve Francii označuje činnost (action dʼinstituer, dʼétablir), obyčejně však výsledek činnosti (a tu se obyčejně myslí instituce politické, např. les institutions de lʼancien régime), někdy se v hodně širokém smyslu slova užije i místo nomination (institution dʼun héritier). Jde tedy o instituci, řád, zřízení, zařízení, ústavy v nejširším slova smyslu«, tedy o to, co německý jazyk by označil slovy jako Errichtung, ale i Anordnung, Einsetzung, ba i Stiftung, Erziehungsanstalt atp. — M. Cohen se blíží do určité míry takovému chápání instituce, jak je vidíme v naší marxistické literatuře. Bližší o tom v našem příspěvku.

[2] A. Meillet, Linguistique hist. II, s. 72—73: Une langue est un système rigoureusement lié de moyens dʼexpressions communs à un ensemble de sujets parlants: il nʼa pas dʼexistence hors des individus qui parlent (ou qui écrivent) la langue; néanmoins, il a une existence indépendante de chacun dʼeux; car il sʼimpose à eux; sa réalité est celle dʼune institution sociale, immanente aux individus, mais en même temps indépendante de chacun dʼeux, ce qui répond exactement à la définition donnée par Durkheim du fait social. — Podobně se tedy vyjadřuje i E. Durkheim v předmluvě ke spisu Règles de la méthode sociologique, 1. vyd. 1894 (přetisk 1947); Marcel Cohen se odvolává i na heslo Institution v Grande Encyclopédie, jehož autory jsou Fauconnet a Mauss.

Slovo a slovesnost, ročník 21 (1960), číslo 1, s. 73

Předchozí Karel Horálek: Nové cesty k pohádkám cizích národů

Následující Pavel Trost: Monografie o kalamburech