Monografie o kalamburech

Pavel Trost

[Chronicles]

(pdf)

Монография о каламбурах / Monographie sur les calembours

Knížka A. A. Ščerbiny, Suščnosť i iskusstvo slovesnoj ostroty (kalambura), Kyjev 1958, má dvě kapitoly teoretické. První řeší »sémanticko-zvukovou povahu slovní hříčky a problém klasifikace«; zde autor zejména tvrdí, že jde o otázku dosud nevyřešenou. Formule, že se každá slovní hříčka zakládá na blízkosti zvukové (dva různé významy se označují slovy buď stejného, nebo podobného znění) podle názoru autorova ignoruje sémantickou povahu slovní hříčky. Není však ve spise nahrazena lepší formulí vlastní. Šč. dospívá k této klasifikaci kalamburů: jsou to slovní hříčky založené a) na polysémii, b) na homonymii, c) na »pomezných jazykových a kontextových jevech« (zvuková podobnost, kontaminace, falešná etymologie, rozbití frazeologických jednotek).

Druhá kapitola řeší »stylistickou povahu slovní hříčky a problém jejího mistrovství«. Autor zde obhajuje slovní hříčku jako »nejpůsobivější formu vtipu« — »bez ní se otupuje ostří satiry a humoru«, jí používají mistři satiry a humoru jako Shakespeare a Anatole France (ale slovním hříčkám Shakespearovým, nikdy ne satirickým, málokdy se dnes přichází na chuť). Jsou ovšem i slovní hříčky bezideové, bez vtipu a bez smyslu … Satirický a humoristický efekt slovních hříček tedy závisí podle Sč. na principu kontrastu, nenucenosti a cílevědomosti, na vtipnosti a pravdivosti myšlenky samé. Autor pojímá slovní hříčku jako prostředek satirického a humoristického efektu. O komické síle slovní hříčky samé se nešíří.

Lze tuším sotva tvrdit, že otázka kalamburu nebyla ještě dosud zvládnuta. Je zcela nesporné, že při slovní hříčce jde o aktualizaci rozchodu formy a významu slov. Někdy se významy téhož slova silně rozcházejí, někdy jsou slova vnější formou velmi blízká významově zcela vzdálena. Slova podobná s odchylným významem se buď kladou vedle sebe, nebo jedno se klade místo druhého nebo se vkládá do něho. Je-li některé slovo zaměněno jiným slovem podobného znění a odlišného významu, může tím celá věta nabýt smyslu, který je přímo protichůdný smyslu podle napověděného, kontextem vyžadovaného slova. Shoda vnější podoby slov, tj. homonymie a paronymie, může být různým způsobem využita sémanticky. Forma se od významu odpojuje nebo přepojuje se v daném kontextu.

Lze tuším sotva přičítat kalamburům vždy zaměření komické, ať satirické nebo humoristické. Kalambury mají význačné místo v jistých směrech moderní poezie. Paradoxní spojování slov, která jsou si vnější formou blízká a významem vzdálená, stala se v rýmu a mimo rým standardním prostředkem rozvíjení textu. Např. v poezii Majakovského:

Под ухом 
  самым 
     лестница
ступенек на двести, —

Несут
  минуты — вестницы
по лестнице
  вести.

                            (Хорошо)

Nebo u Nezvala:

ale pták usedl zlomil křídlo a mlčí
naslouchaje zvukům křídlovek

      (Srdce hracích hodin, Pantomima)

Kalambury mají význačné místo v aforismech; ani tady nejde vždy o satirický nebo humoristický záměr. Jsou známy »filosofické kalambury«, které hlubokomyslně vykládají vnější shodu slov, popírají rozchod jazykové formy a významu, podkládají vnějším vztahům mezi slovy hluboké vztahy vnitřní. To jsou »mystické« kalambury, odhalující »tajemnou moudrost jazyků«, proti kalamburům »artistně nominalistickým«, které nepodkládají jazykovým znakům vnitřní motivovanost, podtrhují nahodilost pojmenování a svrchovanou moc mluvícího nad jazykem. Je možno hluboko do minulosti sledovat protichůdnou tradici kalamburů »mystických« a kalamburů »artistně nominalistických«.

Tolik je možno říci na okraj nepříliš náročné knížky A. A. Ščerbiny.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 1, p. 74

Previous Jan Šabršula: Je jazyk instituce?

Next Otto Ducháček: Dvě knihy o kultuře řeči a mluveného projevu