Dvě knihy o kultuře řeči a mluveného projevu

Otto Ducháček

[Chronicles]

(pdf)

Две книги о культуре языка и речи / Deux livres sur la culture de la parole et de l’art rhétorique

Německý lingvista Henrik Becker, ředitel Ústavu pro pěstování řeči a lexikologii při Schillerově universitě v Jeně, věnuje velkou pozornost zvláště jazykové praxi. Romanisté jej znají z jeho zdařilé úpravy Reumova Dictionnaire du style. Širší veřejnosti, zajímající se o jazykové otázky, jsou věnovány výrazně marxisticky pojaté knihy Öffentlich reden (Leipzig, Bibliographisches Institut 1955, 118 s.), o níž promluvíme níže, a Sieben Sprachbriefe zur Gegenwart: Eine gesellschaftliche Sprach- und Denklehre (Halle a. Saale, Niemeyer 1956, 302 s.).

V první části této knihy pojednává o vzniku lidské řeči, o jejím větvení na různé jazyky, o vzniku spisovné němčiny, o jejím vývoji i o její dnešní podobě. V duchu marxismu vysvětluje vliv práce na vznik lidské řeči a věnuje náležitou pozornost působení vnějších faktorů na vývoj jazyků. Dále upozorňuje na problémy překladatelské a pravopisné, na význam nářečí a lidové mluvy, jakož i na důležitost správného vyučování mateřskému jazyku.

Druhý »dopis« se zabývá některými otázkami jazykové správnosti v současné němčině.

Třetí oddíl je věnován slovníku (oposita, slova významově spřízněná, citově zbarvená, expresivní a básnická). Autor žádá konkrétnost a srozumitelnost projevu. Promlouvá o základním slovním fondu, o výrazech odborných a argotických, o slovech zdánlivě nepotřebných, o slovotvorně stylistických variantách, o různých pojmech a jejich vyjádření (přitom upozorňuje na vliv myšlenkového rozvoje lidstva) a posléze o tvoření nových slov.

Čtvrtá část pojednává o různých druzích vědomostí a o způsobu studia.

Poslední tři kapitoly jsou určeny především řečníkům. Zdůrazňuje se v nich důležitost promyšleného plánu a celkového pojetí, jež musí vyplývat z daného námětu. Autor si všímá různých druhů slovních i písemných projevů a radí, jak se vyvarovat chyb, s nimiž se v nich často shledáváme.

Speciálně řečníkům a těm, kteří se jimi chtějí stát, je věnována, jak bylo již výše uvedeno, učebnice řečnického umění Öffentlich reden, v níž Becker podává nesčetné praktické rady, jak správně artikulovat, jak ladit hlas do správné tóniny, jak jej šetřit. Ukazuje na konkrétních příkladech, jak přistupovat k různým námětům a jak postupovat při stavbě projevu (vymezení tématu, sebrání materiálu, volba slov a výrazových prostředků, názornost řeči a působivost zakončení). Autor dává čtenáři také četné úkoly, jejichž zpracování mu má usnadňovat stálé zdokonalování jeho řečnických schopností.

Je pochopitelné, že při množství problémů a detailních otázek, jimiž se autor zabývá, bylo by možné s ním o lecčems polemizovat, např. o tom, že při výkladu o základním slovním fondu nepřihlíží vůbec k historickému aspektu, k poměrné stabilnosti základního fondu, nýbrž posuzuje příslušnost k němu výhradně z hlediska současné jazykové normy s přihlédnutím k jejím dialektickým variantám. Potřebnost a frekvence jednotlivých slov v současném jazyce je ovšem závažným kritériem příslušnosti k základnímu slovnímu fondu a také současní sovětští lexikologové jí přikládají více váhy nežli v době diskuse o jazyce.[1]

Specifickým kladem obou Beckerových knih je spojení vědy s praxí a s životem. Autor užil vědeckých poznatků a své lingvistické erudice k vytvoření praktických učebnic řečnického umění, svěže a zajímavě psaných, o jejichž užitečnosti a důležitosti nemůže být sporu, neboť v dnešní době se lid, zvláště v lidově demokratických státech, účastní ve značné míře veřejného života. Proto by jistě podobná příručka byla i u nás nejširší veřejností velmi uvítána. Stejně i navázání na starší tradici »čtení« a »kapitol« o českém jazyce by našlo nepochybně veliký ohlas.

Slovo a slovesnost, volume 21 (1960), number 1, p. 75

Previous Pavel Trost: Monografie o kalamburech

Next Jiřina Smrčková: K otázce bilingvismu